Tiras
Musel jsem se obrnit po tom, co jsem viděl.
I když jsem měl, co dočinění s pasáky, bordely, dealery, tohle mě vždycky dokázalo znechutit.
V paprsku světla od baterky poletoval prach a celkově to vypadalo, že Biggins nejspíš na úklid moc není. A kdo ví, kdy vůbec naposledy větral.
Na zdech měl staré plakáty z porno časopisů, omítka byla na některých místech popraskaná a v jednom místě dokonce prokopnutá.
Jedna komoda, sedačka, na kterou bych si nesedl ani za mega, křeslo, prosklená vitrína, knihovna, menší stolek a prožraný koberec na kterém byly neidentifikovatelné skvrny.
Všechno jsem si to vyfotil a z koberce vyřízl pár kousků, které jsem dal zvlášť do pytlíků.
Jediná věc, která v tom všem vypadala značně nepatřičně byl počítačový stůl, který zabíral téměř celou jednu stěnu a na něm tři monitory.
Musel jsem uznale hvízdnout, protože za to technické vybavení by se ani Caleb nemusel stydět.
A to jsem nebyl žádný odborník.
Hned jsem mu to vyfotil a poslal.
Téměř vzápětí mi přišla nechápavá a dost rozladěná odpověď.
Podle Caleba se jednalo o nejšpičkovější technické vybavení v oblasti počítačové techniky, která teď byla pro veřejnost na trhu dostupná.
Když mi vyčíslil, kolik to zhruba stálo, šel jsem do kolen.
Kde na to takové prase jako Biggins mohl vzít?
Tušil jsem, že nejvíc důkazů asi najdu tady, tak jsem ještě prošel zbytek místnosti.
Nenašel jsem nic, co by ho nějak spojovalo s obtěžováním. Pár porno časáků nic nedokazovalo, stejně jako sladkosti. Divné sice byly dětské hry, ale to ještě nemuselo nic znamenat.
Přešel jsem proto k počítačovému stolu a opatrně si sedl na křeslo.
Bedny pod stolem slabě vrčely, důkaz toho, že jsou počítače zaplé nebo minimálně aspoň jeden z nich, a tak jsem pohnul myší, abych zjistil, co to udělá.
Jedna obrazovka zůstala černá, dvě zablikaly, vyskočil na mě rámeček, který po mě chtěl heslo a na pozadí se objevila tapeta, která mi zvedla mandle.
Už jen tohle by stačilo na důkaz. Vyfotil jsem to a poslal jak Calebovi, aby zjistil, jestli to není nějaká fotomontáž, a taky aby mi pomohl s heslem a poslal jsem to i Efovi, od kterého jsem chvilku před tím dostal zprávu, že se s Johnem něco děje.
S fotkou jsem ho zároveň nabádal, ať nevymýšlí blbosti, a pokud se něco bude dít, ať mi dá okamžitě vědět. Byl jsem trochu klidnější, když jsem věděl, že Ef má za svým zadkem někoho, kdo v případě potřeby zasáhne, ale přesto...
Efraim
Jen na vteřinu jsem se zastavil, abych se nadechl a uklidnil. I když byl čas drahý, nemohl jsem na střechu vběhnout jak velká voda. Jen bych to tím mohl zhoršit.
A taky… Budu muset Johnovi nějak vysvětlit, proč tu jsem.
Jen matně jsem vnímal někde z chodby spěšné kroky po schodech, ale to teď vůbec nemělo moji pozornost. Pootevřel jsem dveře a opatrně vykouknul.
Byl to roztáhlý barák, ale naštěstí se John nepřemístil někam daleko.
Naštěstí, ale na druhou stranu…
Hrklo ve mně, když jsem viděl, jak vylézá na betonový okraj. Už jsem chtěl vyběhnout, ale on se tam usadil, jako by chtěl přemýšlet.
Ale já věděl, že pokud se rozhodl, tak dlouho přemýšlet nebude.
Zvlášť, když si sundal boty. Byl opravdu rozhodnutý.
Vešel jsem na střechu a potichu zavřel dveře, aby se John nelekl. Šel jsem za ním. Ne rychle, ale ani ne moc pomalu. Potřeboval jsem být co nejdříve u něho.
Ale vzhledem k tomu, kde bylo slunce, John zaregistroval pohyb stínu a s cuknutím se na mě otočil.
Lekl se, ale to já taky. Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, jak vysoko je a že ho nic nechrání, ani kdyby spadl nešťastnou náhodou.
„Promiň, Johne,“ promluvil jsem klidným hlasem. „Nechtěl jsem tě vylekat.“
Pomalu jsem přicházel k němu a v duchu ho přemlouval, aby neskočil dolů. Nebyl jsem vyjednavač. Ani jsem to nikdy nestudoval, a ani nezkoušel. Mohl jsem jen doufat, že to, co mě naučili ve škole, bude stačit k tomu, abych udržel Johna nahoře.
Jeho oči jasně nesly stopy po pláči. A slzy mu stále tekly po tváři a on se je ani nesnažil stírat. Z jeho výrazu, z jeho postoje, držení těla, mi bylo jasné, že ten kluk je úplně na dně.
On nebyl bojovník jako já. Na něho jsem musel opatrně…
Mluvil jsem k němu klidným hlasem a s každým dalším krokem se k němu přibližoval.
Úspěch byl, že ze mě nespouštěl oči. Sice se třásl, křečovitě zatínal prsty do betonu pod sebou, nohy mu visely dolů, plakal, potahoval, ale… Díval se na mě.
Když se mi podařilo dojít až k němu, zacítil jsem u něj zaváhání a jeho pohled na moment zamířil dolů.
A tu chvíli jsem využil. Popadl jsem ho a stáhl ho z okraje dolů.
Dosedl jsem na zem a Johna sevřel pevně v objetí na svém klíně.
„Nechci…“ rozvzlykal se ještě víc. „Já… nechci… už… nem-nemůžu…“
Nebyl schopný ani pořádně mluvit. Jen brečel, ještě víc se třásl, ale nakonec sevřel mou mikinu v rukách a zabořil obličej do mé hrudi.
Snažil jsem se být v klidu, ale uvnitř sebe jsem byl nervózní. Bylo to nejspíš na poslední chvíli…
Tiras
Když mi Caleb napsal, že prolomení hesla může chvilku trvat, přesunul jsem se do ložnice.
Mrkl jsem na hodinky, abych zjistil, kolik je, protože kolem desáté se Biggins vracel na dvě hodiny domů, než potom po poledni zase sedl do autobusu, aby mohl děcka rozvézt domů.
Času jsem měl prozatím dost.
Ložnice byla snad v horším stavu než zbytek domu.
A strašně to tam páchlo. Skříň, velká postel, noční stolek. To bylo všechno.
Ve skříni bylo pár kusů oblečení, starého i nového, něco bylo snad i špinavé, ale nic zvláštního jsem tam nenašel.
Postel vypadala, že by potřebovala nutně převléct a s velkým sebezapřením jsem zvedl matraci, abych se podíval pod ní.
Bingo!
Našel jsem spoustu fotek nahatých mladých kluků, zhruba v Johnově věku. A všichni byli v podobné pozici. Nazí, svázaní a nejspíš omámení, protože všichni vypadali, jako by spali.
Všechno jsem to vyfotil a hned odeslal Calebovi, aby dohledal totožnost těch kluků.
Postel jsem zase zastlal, jak byla a přešel k nočnímu stolku.
Kondomy, gely, vibrátor, erekční kroužek, kuličky, a diář.
Ten obsahoval ale pouze písmena a číslice, a teď jsem neměl čas se tím moc zdržovat.
Všechno jsem si to samozřejmě zase nafotil a nakoukl i do koše, odkud jsem sebral použité kapesníky a kondom, i když jsem se přitom málem poblil.
A sotva jsem to dodělal, přišla mi od Caleba zpráva, že se mu podařilo prolomit heslo.
Vrátil jsem se zpátky do obýváku a sedl si k počítači.
Caleb prostě nikdy nezklame.
Sotva jsem se dostal přes heslo, zavibroval mi mobil v kapse.
Liam psal, že kluci míří do nemocnice, protože John chtěl spáchat sebevraždu, ale Ef mu v tom zabránil. Oba jsou v pořádku.
Kdybych mohl, pomuchluju toho svého chlapa i na dálku.
Byl prostě úžasný. Zasněně jsem si povzdechl, přestal slintat a raději se začal zase věnovat práci.
Liamovi jsem poděkoval, ale ještě ho poprosil, aby je ten jeho člověk hlídal, dokud opravdu nebudou v bezpečí. To znamená Ef zpátky doma a u Johna bude stát ochranka.
Teprve pak jsem se otočil zpátky k monitorům, abych pootevíral složky, které na mě z obrazovky mrkaly…
Efraim
Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych Johna dostal ze střechy úplně dolů. Aby se mi náhodou nevytrhl a nakonec neskočil. A snad jsem tím přivolal pomoc.
Otevřely se dveře a z nich vyběhl jakýsi chlapík. Už jen to, jak nás zahlédl, a pak rychle schovával zbraň do pouzdra, mi bylo jasné, že je to policajt.
Nejspíš Liamova práce. Ani bych se nedivil.
Kývl jsem na něho, a on pomalu a opatrně došel k nám. Mezitím jsem vytáhl z kapsy jednou rukou telefon a po paměti jsem vymačkal 911 a podal mu to, aniž bych něco řekl.
Pochopil. Telefon si přebral a hned odešel dál, aby mohl mluvit s operátorem a vyžádat pomoc…
Myslím, že v tuhle chvíli John ani nevnímal čas. A já byl za to rád.
Když se na střeše objevili záchranáři, oddychl jsem si. Ten policajt na ně čekal u dveří, a hned jim v rychlosti vysvětlil, co se děje.
Přešli k nám a přebrali si Johna. Ten se chvíli díval zmateně, co se děje, ale po chvíli, kdy i oni na něho mluvili uklidňujícím hlasem, a píchli mu i sedativa, se zcela uklidnil, a pak už si nechal obout boty, a odvést se do sanitky.
Museli ho podpírat dva, protože měl problém s chůzí, jak byl slabý a malátný po té injekci. Ale s nosítky by se sem nedostali, tak nebylo zbytí.
Nasedli jsme s ním do sanitky, a hned jsme se rozjeli do nemocnice, kde si ho už převzali lékaři.
Několikrát jsem se ujistil, že bude v té nejlepší péči, promluvil jsem si na chodbě s tím policajtem.
Bylo to, jak jsem si myslel. Poslal ho Liam…
A když se pak objevila hlídka, která prozatím měla Johna hlídat, než se rozhodne co dál, mohli jsme jít domů. Zavolal jsem ještě Liamovi, aby dali vědět Johnovým rodičům, a poděkoval mu za pomoc.
Ještě jsem chtěl napsat TIrovi, ale měl jsem od něj dvě zprávy. Rychle jsem si je přečetl…
Ta fotka, kterou mi poslal, mi připomněla moje vlastní chvíle v přístavišti.
Sevřel se mi z toho žaludek a chtěl se vrátit k Johnovi, abych ho objal a řekl mu, jak je mi to líto, že ho něco takového potkalo.
Ale nakonec jsem se zhluboka nadechl, a napsal rychlou zprávu Tirovi, že už se vracím.
Nechal jsem se policejním autem odvézt ke svému autu, kde jsem hned přesedl, a za jejich doprovodu jsem se vrátil k našemu domu.
Vystoupil jsem, a chtěl jít dovnitř, když to na mě celé padlo. Napětí povolilo a mě se roztřásly nohy. Musel jsem si sednout na kapotu mého auta, vytáhl jsem si cigaretu, a hned si zapálil.
Potřeboval jsem to nějak rozdýchat…
Tiras
Tuhle práci dělám už několik let. Za tu dobu jsem se setkal s ledasčím, ale lidi jako Biggins mě pokaždé dokázali vytočit do nepříčetnosti.
A nejhorší na tom bylo, že právě na tyhle lidi se málokdy přišlo.
Byl to paradox, ale bohužel to tak bylo.
Všechno jsem si fotil nebo rovnou přeposílal Liamovi, či Calebovi.
Vypadalo to, že Biggins už nějakou hezkou řádku let tohle praktikoval.
Pod nějakou záminkou oslovil chlapce, ať už to bylo kvůli pomoci sobě nebo někomu druhému, a s tím je vylákal k sobě do bytu.
Nejspíš je omámil už cestou v autě nebo pak doma, a potom je svlékl, znásilnil, svázal a vyfotil, nebo nahrál. Ano, měl tam i pár videí.
A pak s těmi fotkami a videi dotyčné kluky vydíral.
Ti nejspíš ze strachu a hanby mlčeli a nedokázali se svěřit ani svým rodičům.
Nejspíš i proto, že většina rodičů ani nevěděla o orientaci svých dětí.
A poslední Bigginsův úlovek byl právě John.
Potkali se ještě před tím, než John začal jezdit autobusem, protože ho dřív vozili do školy rodiče.
A jednou, když šel John od svých přátel, náhodou narazil na zraněného Bigginse a pomohl mu domů.
A konec už byl jasný.
Vůbec jsem nechápal, jak to ten kluk mohl, tak dlouho vydržet.
Biggins mu posílal nechutné emaily, dokonce i zprávy, i potom, co se John úplně odstřihl.
Vyhrožoval mu, že všechno uveřejní na sociálních sítích, pokud k němu nepřijde dobrovolně.
Byla toho spousta, ale neměl jsem čas to všechno kopírovat, tak jsem vzal jen to nejdůležitější.
Až sklapne past, Liam stejně nařídí domovní prohlídku, takže hoši pak najdou všechno, co potřebují a co já jsem nenašel.
Všechno jsem pozavíral a povypínal, omrknul, jestli po mě nezůstala nějaká stopa, a pak opatrně vyšel ven. Díky Calebovi jsem věděl, kde na chodbách jsou kamery, takže jsem se jim snadno vyhnul a po požárním schodišti seběhl dolů.
Ještě chvilku jsem počkal, a pak jsem popošel kousek dál a vzal si taxika, abych se zbytečně nezdržoval. Potřeboval jsem být u Efa.
A jak jsem si myslel, tak to i dopadlo, když jsem ho viděl sedět na kapotě auta a kouřit.
Zaplatil jsem taxikáři, a ještě, než zabočil za roh ulice, už jsem stál u Efa, odhazoval nedokouřenou cigaretu, tiskl ho k sobě, a pak ho vzal do náruče, abych ho mohl vzít domů a rovnou do naší ložnice, kde nás nikdo nebude rušit.
Efraim
První cigaretu jsem vytáhl snad na jedno nadechnutí. A tak jsem si zapálil ještě jednu.
Nestihl jsem vykouřit ani polovinu, když se najednou přede mnou objevil Tir, cigaretu mi zahodil a mě popadl do náruče a nesl nahoru do naší ložnice.
Jen jsem se ho chytil a víc na něj přitiskl.
Potřeboval jsem jeho objetí. Cítit jeho sílu, cítit se u něj v bezpečí.
Chápal jsem, jak se John musel cítit. I když já nezažil přesně to, co on, mě nikdo nevydíral, ale přesto… Mě nikdo ani nedal na vybranou…
„Co je s Bigginsem?“ zeptal jsem se šeptem, když jsem ležel na posteli, držel se stále Tira, a nechal se od něj hladit.
A ani jednomu z nás nevadilo, že máme ještě boty, a nejspíš budeme muset převléct povlečení. To teď bylo úplně jedno.
„John… on chtěl vážně skočit,“ znovu jsem promluvil tichým hlasem. „Vážně to chtěl udělat. Přišel jsem na poslední chvíli. Je dobře, že jsi mě tam poslal už tak brzy ráno. Víš… Bál jsem se… Měl jsem strach, že to udělá, nebo že spadnu s ním… Ani nevím, co všechno jsem mu vlastně říkal, když jsem k němu šel. Ale on… Díval se… celou dobu se na mě díval, jako by prosil o… o pomoc. Jen doufám, že se… že se z toho dostane. Je mi líto, že jsem si s ním nepromluvil už dříve.“
Víc jsem se přitiskl k Tirovi a zabořil obličej do jeho mikiny. I když se mi zdálo, že nevoní stejně jako ráno, přesto to byl on, a já potřeboval cítit jeho blízkost.
Tiras
Hladil jsem Efa, líbal ho do vlasů a poslouchal jeho slova.
Něco takového zanechá na člověku následky, i když se zdá, že je všechno v pořádku.
Efovi to nejspíš muselo připomenout část jeho minulosti.
Když bořil nos do mé mikiny, došlo mi, že nejspíš nevoní vábně, podle toho, kdy jsem byl, a kousek se odtáhl, abych si ji sundal i s trikem.
Přitáhl jsem si Efa zpátky na svou nahou hruď a probíral se jeho vlasy.
„Liam toho má tolik, že z fleku může podat nařízení o domovní prohlídce. A pak by se nestačili všichni divit. Nechal jsem od Caleba prověřit i ředitele školy, protože zaměstnávat takové hovado, to nemůže být jen tak. Biggins není zvlášť opatrný. Někdo to musí vědět, co se v tom jeho odporném bytě děje. Jen se nejspíš všichni bojí, anebo si hledí svého, aby se nedostali do problémů. Nesnáším takové, jako on,“ zavrčel jsem. „A co se týče tebe, jsi můj statečný kluk. Věřil jsem ti. Věděl jsem, že to zvládneš a jedině ty jsi schopný Johna přemluvit, kdyby k něčemu došlo. Mimochodem, za toho hlídače za zadkem se omlouvám. Původně jsem tě chtěl sledovat sám, ale nakonec jsem poprosil Liama. A ještě, že tak.“
Teď už jsem mohl s pravdou ven.
„Něco mě napadlo. Co kdybys Johna měl na starost? Klidně, aby se cítil líp, byste mohli dělat sezení u nás doma. Oficiálně už to neděláš, ale všichni tě znají, tak s tím určitě problém nebude. A John tě zná, možná to bude lepší, než kdyby s nám mluvil někdo cizí. Ale samozřejmě, jen pokud se na to cítíš. Do ničeho tě nenutím. Kdybychom měli Johnovo přiznání, pro Liama by to bylo mnohem snazší, ale jak ho znám, obejde se i bez toho. Nech si to projít hlavou. Zítra za Johnem zajedeme, a já promluvím s jeho rodiči. Zatím se Liam drží verze, že měl nehodu. Kdyby se to rozkřiklo, Bigginsovi by mohlo rupnout v kouli a někomu ublížit nebo zdrhnout. A to nesmíme dopustit.“
Efraim
Když se Tir zvedl, aby si sundal mikinu a triko, já se posadil, a zul jsem si boty, a taky jsem si stáhnul špinavou mikinu dolů.
Poslouchal jsem Tira, co říkal, a na jednu stranu jsem byl rád, že si on vzal na starost Bigginse.
Kdybych to byl já, kdybych viděl, to, co viděl Tir, nejspíš bych toho chlapa zastřelil.
Po chvíli jsem byl však o něco klidnější, i přesto, o čem Tir mluvil. Ten největší nápor na nervy ustal. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem vážně měl strach o to, aby John neskočil. Nebyl to strach, že by se mi něco stalo.
„Jo, možná máš pravdu, a pokud to lékař dovolí, tak bych zítra za Johnem zašel. Jen doufám, že mi bude důvěřovat, když zjistí, že vlastně nejsem student, ale soukromé očko,“ povzdechl jsem si.
„A je dobře, že jste to prohlásili za nehodu. Nejlepší by bylo Bigginse okamžitě sbalit, a nejlépe před univerzitou, aby to všichni studenti viděli. A možná by tak někdo další získal odvahu a přihlásil by se s výpovědí. Už jen ta stížnost na Bigginse, která pak byla vzata zpět. Caleb mi o ní zjišťuje, co jde.“
Pak jsem si uvědomil, co Tir říkal o hlídači. Vytáhl jsem se nahoru, abych mu viděl do očí a mírně se zamračil.
„Víš… Zlobím se, že jsi mi nic neřekl,“ zabrblal jsem, ale na to jsem povolil stažené obočí, a mírně se konečně usmál. „Ale nevadí. Paradoxně mi ten policajt pomohl, když vyběhl na střechu za námi. Aspoň zavolal záchranku, a já mohl držet Johna, aby nakonec přeci jen neskočil. A vlastně nás i jistil, kdyby náhodou John začal vyšilovat. Dva přeci jen zvládnou víc než jeden.“
Naklonil jsem se k Tirovi a věnoval mu děkovný polibek. A ještě jeden. A další a další…
„Jsem moc rád, že tě mám… Miluji tě…“ zašeptal jsem po dalším polibku, ale pak už jsem se zvedl.
„Musíme se oba osprchovat. Podle toho, jak smrdí tvé oblečení, tak jsi byl nejspíš na skládce. A já se zas válel v prachu na střeše. A pořád máš boty, takže musíme převléct postel.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem vstal. Podal jsem Tirovi ruku, pomohl mu vstát a společně jsme už zamířili rovnou pod sprchu.
Tiras
Ef se pomalu uklidňoval a já taky.
Matně jsem si vzpomněl na dělníky a Morgana, ale když mě Ef vytáhl nahoru a spolu jsme skončili ve sprše, bylo rázem všechno zapomenuto.
„Vím o nejlepším způsobu, jak se zbavit stresu,“ zašeptal jsem Efovi do rtů, a pak je táhl po jeho krku dolů.
Čekala nás spousta práce, ale chtěl jsem, aby se Ef aspoň na chvilku dostatečně uvolnil.
A teď už nikam nespěcháme.
Pohrál jsem si s jeho bradavkami, dokud neztvrdly, a pak pomalu sklouznul dolů.
Polaskal jsem jeho penis, dokud hrdě nestál, a pak si Efa otočil zády k sobě, abych se mohl vrhnout na jeho dírku.
Několikrát jsem ho propleskl po zadečku, a když jsem vstal, abych mu do ouška zašeptal pár prasárniček, pěkně jsem jeho análek roztahoval prsty, abych ho ani na chvilku nenechal vychladnout.
Ten půst, co jsem teď musel držet, a navíc strach o Efa, se někde musel odrazit.
Brzo jsem prsty vyměnil za něco mnohem většího, a pak už si nebral servítky.
Pěkně jsem Efa nabíral zezadu, jednou rukou masíroval jeho penis a druhou ho držel za rameno, aby ty moje nájezdy pěkně cítil.
Miloval jsem ho. I když jsem mu to neříkal tak často, jak by si možná zasloužil, miloval jsem Efa celým svým srdcem i duší.
A kdybych o něj někdy přišel, zešílel bych.
I proto jsem se ho snažil držet stranou od mé práce, ale on byl vždycky tak neústupný a tvrdohlavý, a tak sexy, když trucoval, že jsem mu prostě nedokázal říct ne, i když mě to pak stálo jen šediny a vrásky.
Přidal jsem na razanci, když jsem cítil, že to jde nejen na mě, a naklonil se k Efovi, abych ho ještě víc přimáčkl na sebe a zároveň mu okousal krk a ucho, do kterého jsem vrčel nadávky a další prasárny, které ode mě mohl slyšet jen on.
Efraim
Mohl jsem si myslet, že naše sprchování neskončí jen mytím.
Ale neprotestoval jsem. Tir měl pravdu. Bylo potřeba se zbavit stresu. A tohle povolání si s sebou ten stres nese, ať už si to třeba nechceme připouštět.
Brzy byly po celé koupelně slyšet naše vzdechy, a ty mé se stávaly hlasitějšími s každou další Tirovou péčí.
On věděl, jak na mě. On to se mnou prostě uměl.
A ve chvíli, kdy jsem myslel, že projdu kachličkami, jak to do mě bušil, musel jsem se pevně zapřít, a současně s tím, jsem na něj co nejvíc vystrčil svůj zadeček.
Táhlé zasténání jsem vyslal někam ke stropu, ale hned jsem musel sklonil hlavu, když se mi do pusy dostala voda ze sprchy. Snažil jsem se aspoň nějak popadnout dech, když se u mě přihlásil orgasmus s takovou silou, že jsem málem šel k zemi.
Pootočil jsem hlavu, a vybídl Tira, ať mě políbí, i přesto, že měl v tu chvíli problém sám se sebou.
Narážel jsem se proti němu, abych to pocítil ještě silněji, jednou rukou jsem se odvážil pustit stěny, abych si mohl pohonit svůj penis, z kterého už tak dopadaly první várky mého sperma na mokré kachličky.
Tentokrát jsem se netřásl z nervozity, ale z toho, jak moc dobře mi bylo v Tirově péči.
Ještě jsem prudce oddechoval, ale přesto se usmíval, když jsem ucítil Tirovy zuby na svém krku.
Po chvilce jsem ho dostrčil, i za cenu, že ze mě musel vyjet. Jeho sperma mi stékalo po stehnech dolů současně s vodou, která ho hned smývala, a já se Tirovi zavěsil na krk, abych ho mohl znovu a znovu líbat, a dát mu tak najevo, jak moc ho miluji.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Tiras
Od incidentu s Johnem uběhlo pět dní. Během té doby se udála spousta věcí.
Johna po třech dnech za přispění Efa pustili z nemocnice. Rodiče, kteří se dozvěděli pravdu, okamžitě podali trestní oznámení. A protože Santa Rosa není nijak velké město, za dvacet čtyři hodin měl Liam na stole dalších pět oznámení, kdy se dítka svým rodičům přiznaly, že ten hodný pan autobusák vůbec není tak hodný.
Ředitel školy podepsal rezignaci.
Podle Liama se s Bigginsem znali z vojny, a byl to údajně férový chlap, takže nejspíš jen nechtěl vidět pravdu. Paní Emilii, děkance, která si mě najala, bylo navrhnuto místo ředitelky školy, a ona ho po menším zdráhání přijala. Myslím, že děcka se budou mít teď dobře.
Rozjelo se rozsáhlé policejní vyšetřování, děckám bylo nařízeno ředitelské volno, a o tři dny později Biggins seděl v base za dětskou pornografii, sexuální obtěžování a znásilnění.
To, co jsem totiž našel, nebyla zdaleka ani polovina toho, co ve skutečnosti to prase schovávalo.
Jak Ef, tak ani já, jsme se během těch pěti dnů skoro vůbec nezdrželi doma, a všechno nechávali jen na Morganovi, včetně dělníků.
Já jeden den dokonce usnul i v autě, jak už jsem nebyl schopný vystoupit a dojít do baráku.
Bylo to ale díky přetrvávajícím zraněním, které se ovšem postupem času lepšily, takže když jsem v rychlosti čtvrtý den odjel na kontrolu, lékař s uspokojením konstatoval, že všechno probíhá hladce.
Jen bych se ještě měl prý šetřit.
Mu se to snadno řekne.
Ef, který měl ve městě dobré jméno, se nakonec s Johnem a jeho rodiči domluvili, že k nám John bude za Efem chodit na terapie. Neoficiálně… Zhruba dva, až tři dny v týdnu, jak se bude John cítit.
Bylo to nejspíš mnohem lepší, než kdyby šel John k někomu cizímu, navíc mu Ef zachránil život a znali se ze školy, i když se tam viděli asi jen dva dny.
Johnovi rodiče byli moc milí a bylo vidět, jak je jim to líto, a jak je to strašně mrzí.
Adam, Johnův otec, se mi svěřil, že si připadá, jako by zklamali, když nedokázali ochránit své jediné dítě, a ani si nevšimli, že se s ním něco děje. Všechno brali tak samozřejmě, že jim nedošlo, co můžou ztratit.
Chápal jsem je. Neřekl jsem mu úplně všechno, ale pověděl jsem mu o Shayovi, a o tom, že umřel při práci.
Taky jsme se s nima domluvili, že k nám můžou někdy zajít, jen tak pokecat, pokud budou chtít.
Konečně to bylo za námi. Teda skoro. Teď už záleželo na Johnovi.
Snad i proto, se mi konečně šestý den vstávalo mnohem lépe, a dokonce jsem po pěti denním půstu pořádně Efa zmuchloval, než jsem mu konečně dovolil se asi po třech číslech nadechnout.
Jo, bylo to za námi.
Dneska měl poprvé přijít John na konzultaci s Efem, Morgan už včera oznámil, že nejspíš dnešek stráví s Clarkem, a na zahradě už to skoro vypadalo, že se to chýlí ke konci.
Efraim
Sex, který jsme měli ve sprše, a který uvolnil naše napětí, byl poslední na dalších pět dní.
Pak jsme se prakticky skoro nezastavili.
Ukončovali jsme Johnův případ, museli jsme podat výpověď, několikrát jsem byl za Johnem v nemocnici a jednou i u nich doma. Promluvit si s jeho rodiči byl dobrý nápad, protože i oni celou tuhle situaci nesli dost špatně.
A pak přišel návrh, aby John docházel k nám, což v jeho případě bylo lepší, než sedět někde v kanceláři nebo ordinaci, kde by se nemusel cítit dobře, a my se už i tak trochu znali.
Co se týká Tira, ten i přes upozornění, že by se měl šetřit, pracoval za tři. Prostě si nedal říct, a jeden den jsem ho dokonce musel budit, když usnul v autě.
Ráno, když jsem vstal, abych se připravil na Johnovu návštěvu, jsem nestihl ani vystrčit nohu z postele, a Tir mě uvěznil na další minimálně hodinu, než mě celého pomačkaného propustil.
Ještě že měl John přijít později. Byli jsme domluveni kolem desáté s tím, že by pak zůstal i na oběd.
Chvíli jsem přemýšlel, kde se s ním usadím, nakonec to vyhrál obývák, kde jsem nachystal i menší občerstvení, zatáhl dveře do kuchyně, a když se potom John ukázal, zavřel jsem i dveře do chodby, aby nás nic nerušilo.
Začátky našeho sezení byly spíš rozpačité. Bylo vidět, jak je to pro Johna bolestivé téma, jak se necítí stále dobře a pořád ho to trápí. Bylo to teprve pár ní, co to vyšlo najevo, a tak jsem se ani nedivil.
A začal jsem z jiného konce. Prostě jsme se bavili jako kamarádi o všem možném, a k tomu, co se stalo, jsme došli nenásilnou formou. A začal John, když se mě najednou zeptal, jak dlouho bude trvat, než to přejde… Že není schopný ani pořádně spát, že se bojí, a bez prášků, které mu předepsal lékař psychiatr v nemocnici, není schopný pořádně fungovat…
Zadíval jsem se na něho, a když domluvil, přisedl jsem si k němu blíž a chytl ho za ruce, které si teď tak třel, až mu křupaly klouby…
„Není to jednoduché a nebudu ti lhát, že to bude dobrý třeba za tři dny… Ale chápu, jak se cítíš. Tahle situa-“
„Tohle říkáte určitě všem, že to chápete, ale… Pokud jsi to neprožil, nemůžeš to pochopit!“ přerušil mě John a mírně zvedl hlas. „Nemůžeš říct, že to chápeš!“
Nechal jsem ho domluvit bez přerušování. Nezlobil jsem se na něho, že se na mě rozkřikl. Potřeboval to ze sebe dostat prostě ven, a tohle byl dobrý začátek. Začal o tom mluvit a sám…
Když skončil, nabídl jsem mu vodu, sám jsem se napil, a pak se na něho zadíval.
„Řeknu ti jeden příběh. Není vymyšlený,“ mírně jsem zavrtěl hlavou, když chtěl protestovat. „Je to můj příběh, a můžu to doložit, kdybys mi nevěřil. A rád bych, aby sis ho vyslechl. Ještě jsem ho nikomu neřekl, jen pár lidí, kteří to se mnou prožili o tom ví. Jen… chci ti to říct… není to nic na chlubení, ale… Rád bych, abys mi věřil. Abys věřil tomu, že když říkám, že to chápu, tak je to pravda. Vyslechneš si mě?“
Měli jsme ještě přibližně ještě půl hodiny, než bude oběd, ale ten čas mi stačil k tomu, abych mu ve zkratce pověděl svůj příběh. A tak, když přikývl na souhlas, začal jsem mluvit…
Tiras
Byl jsem aspoň trochu uspokojený, než jsem konečně Efa propustil s tím, že se musí připravit na schůzku s Johnem.
Věděl jsem, že to s lidmi umí. Byl v tom opravdu dobrý, nejspíš proto, že si sám zažil něco těžkého. I když to já taky, ale tohle bych nikdy dělat nemohl. Neměl jsem na to.
Ale Ef ano. A proto jsem byl na něj hrdý.
A hned mě taky napadlo, že bych mu mohl navrhnout nějaké soukromé sezení. Třeba jen dvakrát týdně, pro pár lidí, aby trochu přišel na jiné myšlenky.
Morgan odešel chvilku potom, co John přišel, a Ef se s ním usadil v obýváku.
Zdálo se mi, jako by Morgan byl mírně naštvaný nebo možná otrávený.
Ale nejspíš to taky bylo i tím, že jsme si z něj prakticky udělali sluhu v posledních pár dnech.
Každopádně, měl jsem v plánu se mu omluvit, jak jen to půjde.
Zatímco si kluci povídali, já uklidil, mrknul do skleníku a vypral nějaké prádlo.
Zaběhl jsem i do pracovny, ale kromě poděkování od Liama žádná nová práce nepřišla, a za to jsem byl možná i rád, protože odpočinek jsme potřebovali.
Ani ne tak po fyzické stránce, jako po psychické. A kromě toho, za tuhle práci jsme od starosty dostali tolik, že bysme si mohli pořídit ještě jeden bazén.
Od Johnových rodičů, ani od děkanky jsme peníze nepřijali. Nejspíš, i kdyby starosta nezaplatil, ani tak bych si je nevzal. Byly prostě práce, které člověk musel udělat zadarmo a tohle byla jedna z nich.
Když bylo chvilku po jedenácté, přesunul jsem se do kuchyně, abych udělal pro nás tři oběd. John mohl zůstat, jak dlouho chtěl i mimo sezení. Rozhodně jsem neprotestoval, když to Ef navrhl, aby si John zvykl.
Když jsem měl oběd skoro hotový, opatrně jsem nakouknul do obýváku, kde Ef právě dovykládal svůj příběh. Usmál jsem se na něj, a pak k těm dvěma přešel a Efa líbnul do vlasů.
„Věř mi. Ef je na tuhle práci nejlepší. Já bych to nikdy dělat nemohl. I mě vlastně zachránil. Je to prostě úžasný kluk a měl by ses ho držet,“ usmál jsem se na Johna, „ale teď konec práce a šup na oběd.“
Vytáhl jsem Efa na nohy a pleskl ho po zadku, až se John začervenal.
Efraim
John poslouchal, aniž by mě jedinkrát přerušil. Nevím, co se mu honilo hlavou, když mě tak poslouchal, a možná i potom. Ale bylo vidět, že už nebyl tak rozčílený, a že nejspíš bude víc otevřenější. Už nebude říkat, že mu nemůžu rozumět.
Ale jakmile jsem domluvil, a než stihl John něco říct, přerušil nás Tir.
A tak jsme se přesunuli do kuchyně, abychom si dali ten dobrý oběd, co uvařil a voněl po celém baráku.
Nakonec, snad i proto, co Tir v obýváku řekl, že John rozmluvil i u oběda. Spíš se ptal nás na některé věci, a my mu odpovídali. I potom později, když jsme si s kávou sedli na terasu, protože venku bylo fajn, a zahrada už nebyla jedno velké staveniště a nepobíhali tam dělníci.
Na otázku, jestli se cítí jít už do školy, se však John zarazil, a mírně se stáhnul do sebe.
Věděl jsem, že to pro něj bude problém, tak jsem mu navrhl, že pár dní budu chodit s ním, jako výměnný student Simon, a kdyby byl nějaký problém, že zasáhnu. Ale ujistili jsme ho, že se nemusí bát.
I když bylo už všeobecně známo, že Bigginse sbalili, a taky i důvod proč, nikdo nevěděl, o koho ze školy se jedná. A to, že chyběl právě v tu dobu, taky nevadí. Je spousta dalších studentů, kteří v té době taky nebyli ve škole, a tak je těžké na někoho konkrétně ukázat prstem.
Nakonec jsme se domluvili, že tomu dáme ještě tak týden, a pak bychom společně do školy šli.
Jakmile John pak odpoledne odešel, volal jsem děkance, vlastně už ředitelce školy, abych ji o tom informoval, a ona bez problémů souhlasila. Prý hlavně ať je John v pořádku, protože je to velice nadějný student.
Když se Morgan vrátil, byl už skoro večer. Dal si s námi večeři, ale pak se sebral a zmizel ve svém dočasném pokoji. Prý se potřebuje dospat. Trochu jsem se nad tím zarazil, ale nakonec jsem si řekl, že je možná opravdu unavený a potřebuje klid. A my ho taky dost zaměstnávali.
Další dny už probíhaly spíš v pohodovém duchu. Nikam jsme nemuseli, jen jsme dodělali pár restů, a co třetí den se u nás zastavil John.
A musel jsem uznat, že jsme po třetím sezení i dost pokročili, i když jsem tomu moc nedával…
„Pozítří přijď, a pak se domluvíme, jak se školou. Pokud bys měl problém jet autobusem, pojedeme autem. Přijedu pro tebe, ale to se ještě domluvíme, ano?“ zeptal jsem se ho ještě, když potom k večeru odcházel domů.
Tušil jsem, že by mohl mít, aspoň ze začátku, problém do školního autobusu nastoupit…
Morgan
Abych pravdu řekl, takhle jsem si to nepředstavoval.
Na jednu stranu jsem se opravdu těšil, až bude po všem. Sluhu a otroka nikomu dělat nemíním. Už tak jsem udělal víc než dost.
Těch pět posledních dnů bylo asi nejhorších.
Ještě, že mě rozptyloval Clark, který nakonec podlehl a vyspali jsme se spolu, přestože tvrdil, že se ženy líbí. Tak to spoustě lidí.
Ale myslím, že byl jeden z těch, kteří rádi vyzkoušeli něco nového.
No, každopádně aspoň něco pozitivního na celé té věci bylo.
Neměl jsem rád, když mě někdo přehlížel, ať už byl důvod jakýkoliv. Clark se nakonec po milování a po společném obědě nabídl, že pokud bych chtěl, mohl bych se nastěhovat k němu.
Že by si to případně nějak obhájil, kdyby se začalo vykládat, že spí se svým klientem.
Odpověděl jsem mu neurčitě.
Doufal jsem totiž, že to snad nebude trvat tak dlouho, abych se někam musel ještě stěhovat.
Ani se mi ten den nechtělo zpátky.
Clark byl přesný opak Tirase a Efraima. V sexu sice nebyl moc zkušený, nebylo se čemu divit, když jsem byl jeho první, ale jinak byl klidný a tichý, pozorný, takový balzám na duši, oproti tomu hluku, co byl u těch dvou.
Chvilku jsem uvažoval i o tom, že bych si Clarka nechal. Ale nakonec jsem to zavrhl.
Nejspíš by mě ten stereotyp začal zase po chvilce nudit a nepohlo by se to nikam dál.
Byla to celkem škoda, myslím, že by se pod mým vedením, dobře uplatnil, ale ani mě nenapadlo mu to navrhnout.
Uběhly asi další tři týdny. Bazén už byl hotový, dokonce ho i Tiras s Efraimem hned vyzkoušeli, samozřejmě po svém a chtěli přibrat i mě, ale já odmítl.
Jenom, ať si to taky zkusí, jaké je odmítnutí.
Většinu času jsem trávil s Clarkem, dům, který jsem si chtěl koupit byl skoro připraven, ale zatím jsem se do jeho koupi nehrnul.
Chtěl jsem si ještě trochu užít.
Bylo pondělí, a protože Clark něco měl mimo město, zůstal jsem u Tirase a Efraima. Ti stejně ráno odjeli, že potřebují něco pořešit, ale do oběda budou doma, protože odpoledne měl Efraim sezení s tím klukem, co ho zachránil.
Proto jsem byl překvapený, když bylo asi deset a on stál přede dveřmi.
„Efraim není doma, ale pojď dál. Za chvilku by měli přijet,“ pozval jsem ho po chvilce zaváhání.
„Dělám zrovna oběd,“ ukázal jsem mu ke kuchyni a on po poděkování šel za mnou.
Netrvalo dlouho a skončili jsme u téma Efraim. A ještě míň času zabralo, než z něj vypadlo, že se do Efraima zamiloval. A i když ví, že má partnera, prostě si nedokáže pomoct.
Efraim
Ráno, když jsem se vzbudil, vzpomněl jsem si, že ještě musíme do města. Chystal jsem se udělat hezký večer, i když bylo pondělí. Ale v úterý jsem nikam nemusel, Tir taky ne, a Morgan snad taky zůstane doma a nepůjde večer za Clarkem.
Poslední dobou s ním byl čím dál častěji.
Nevadilo mi to. Spíš jsem kvůli němu byl rád. A i když Clark tvrdil, že je na holky, jeden nikdy neví. A možná si tak Morgan konečně najde někoho, kdo by mu skvěle sedl a byl s ním šťastný.
A tak jsme hned po snídani s Tirem vyjeli do města na velký nákup, abychom to stihli do oběda, než přijde John. Mělo to být pro Morgana překvapení, tak jsme mu jen řekli, že potřebujeme něco zařídit, aby se nepídil, nebo nechtěl jet s námi.
Kromě jiného jsme koupili flašku dobrého pití, které, jak jsme už zjistili, má opravdu rád. A taky plno jiných věcí, abychom mu nějak poděkovali za to, že pomohl s dělníky při stavbě bazénu.
Když jsme měli konečně nakoupeno, vrátili jsme se domů, a jaké bylo moje překvapení, když jsem z kuchyně uslyšel Johnův hlas.
„Jsme zpátky,“ ozval jsem se, a tašku s věcmi pro Morgana jsem odnesl hned do komory.
Zbytek nákupu jsme vyložili na stůl, aby se to mohlo pouklízet.
„Vidím, že už jsi tady,“ usmál jsem se na Johna, jen co jsem ho pozdravil. „Dáš si s námi oběd, ano?“
Zaběhl jsem nahoru, abych se umyl a převlékl, a pak už jsem zase spěchal dolů.
„Můžu s něčím pomoct?“ přitočil jsem se k Morganovi a nakouknul přes rameno, co kuchtí.
Morgan
Měl jsem…
No, byl jsem naštvaný.
Ne, to je slabé slovo.
Proč se musí kolem Efraima všichni točit?
Proč mu stačí nahodit ten svůj kukuč a všichni mu padají k nohám?
Ne, nezáviděl jsem mu. Spíš to znamenalo jen další překážku.
Nejspíš je opravdu na čase to celé ukončit.
„Asi to zvládnu,“ štěkl jsem směrem k Efraimovi, ještě trochu rozladěn odpovědí toho kluka.
„Hej! Co je?“ ozval se Tiras od ledničky a já si uvědomil, jakým tónem jsem Efraimovi odpověděl.
„Promiň. Já jen…“ pokrčil jsem rameny a povzdechl si. „Mám jen pocit, že jsem tu prostě už navíc.“
Tiras zaklapl ledničku a přešel k nám.
„Jo, no… za to se taky omlouváme,“ zabručel a poškrábal se rozpačitě ve vlasech.
Když chtěl ještě něco dodat, jen jsem nad tím mávnul rukou a zavrtěl hlavou.
„Kašli na to. Stejně jsem jen příživník, tak není, co řešit. Ale s obědem pomoc opravdu nepotřebuju, stejně už to mám skoro hotové,“ usmál jsem se na Efraima a trochu mu pocuchal vlasy.
Jo, ještě chvilku to prostě vydržím.
Efraim
Couvl jsem od Morgana zpátky, když se najednou ozval dost rozladěným tónem. I jeho výraz nebyl klidný, jak obvykle bývá.
Dokonce i Tir si té změny v jeho chování všiml a otočil se na nás.
Jen jsem stiskl rty k sobě, protože s takovou reakcí jsem nepočítal.
Vím, že jsme Morgana celkem poslední dobou ignorovali, ale pořád je to spolubydlící, a navíc se sám nabídl, že nám pomůže. A ví, že jsme měli hodně práce, dokonce i Tira napadli…
A on teď řekne, že se tu cítí jaksi navíc?
Zhluboka jsem se nadechl, a otočil jsem se na Johna.
„Pojď, něco ti ukážu,“ chytl jsem ho za ruku, aniž bych si to uvědomoval, a odvedl jsem ho do své pracovny.
Sice už u nás několikrát byl, ale v pracovně zatím ne, a teď bylo fajn ho uklidit z kuchyně.
„Tady,“ dovedl jsem ho napravo ke stěně, kde jsem měl knihovnu.
Sice jsem nebyl nějak vášnivý čtenář, ale tady bylo knih docela hodně. A dokonce i ty, které mi při našem seznámení doporučoval, že bych je mohl sehnat v univerzitní knihovně.
Jak jinak začít přípravu na školu než tím, že si to tu prohlídne a bude si moct něco z toho vybrat?
„V klidu si to prohlédni, a pokud z toho budeš něco chtít půjčit, tak můžeš. Je zbytečné zavazet v kuchyni, dokud se vaří. Zaběhnu ještě pro něco na pití a hned se vrátím, ano?“
Myslím, že mé poslední slova John ani neposlouchal, protože jen mávnul rukou a nos už měl zabořený v knihách…
Vrátil jsem se do kuchyně, vytáhl jsem si z lednice džus a z linky dvě sklenice a položil to na chvilku na stůl. Pak jsem zaběhl do komory, vytáhl jsem to, co jsme nakoupili pro Morgana.
„Kdybys měl ještě pocit, že jsi tu navíc, tak se můžeš podívat sem,“ položil jsem to na stůl. „Jestli jsi rozladěný z toho, že jsi tu teď byl sám, nebo že tě ignorujeme, tak promiň. Ale měli jsme hodně práce, a když jsi sem přišel, věděl jsi, do čeho jdeš. A sám ses nabídl, že pomůžeš. Ten tón… Abych pravdu řekl, rozzlobil jsi mě.“
Mluvil jsem klidně, ale za to důrazně.
„Jdu za Johnem, až bude oběd, zavolej mě, Tire, prosím, ano?“ na to jsem vzal sklenice a džus a odkráčel jsem za Johnem do pracovny.
Morgan
Sakra!
Nechal jsem se unést, ale i přesto…
Cítil jsem na sobě Tirasův pohled, když jsem se po Efraimově odchodu otočil zpátky k lince a na dárek se ani nepodíval.
Jako jo, měl pravdu, ale i tak…
Když jsem mlčky dovařil, odběhl jsem si do ložnice a vzal dvě dárkové tašky.
Jedna byla pro Tirase, byla v ní láhev jeho nejlepšího pití a pár drobností, které jsem doufal, že mu udělají radost. Pro Efraima jsem měl novou sexy košilku, jednu knihu, o které se zmínil, že by ji chtěl, ale nedá se už sehnat a láhev dobrého pití.
Tirasovi jsem to dal v kuchyni, a pak přešel k Efraimovi.
„Tady. Pro tebe. Omlouvám se, jestli to vyznělo nepatřičně. Nestěžoval jsem si. Věděl jsem, do čeho jdu a že máte svou práci. Jen… prostě už tu nebudu moc být dlouho. Den, možná dva, tři. Vy budete mít práci, já budu mít práci. Neuvidíme se, zapomenete. To pochopím. Proto jsem jen… No, doufal jsem, že ty poslední dny strávíme víc spolu, ale to nevadí. Jsem rád, že jsem vás poznal. Máte práci, důležitou, toho se držte,“ usmál jsem se na Efraima, a i před tím klukem ho políbil na čelo. „Oběd je hotový, tak jděte pojíst, ano?“
Nečekal jsem na odpověď, z kuchyně si vzal svůj dárek, a pak jsem s ním vyšel do svého pokoje.
Byl jsem… rozladěný?
Otrávený?
Nevím. Asi jsem toho už měl prostě dost. Myslel jsem si, že zvládnu cokoliv, ale na tohle jsem se tak dlouho připravoval, stálo mě to peníze, spoustu síly a sebezapření, že jsem asi už prostě nemohl dál.
Svalil jsem se na postel a tašku položil vedle sebe. Byla v ní má oblíbená láhev pití a nějaké pochutiny, které já moc rád, což mi aspoň trochu zvedlo náladu.
Vytáhl jsem mobil a napsal krátkou, ale výstižnou zprávu.
Bylo třeba celou tu šaškárnu ukončit.
