Tiras
Vím, že mě nějak v noci probudil Ef, abych se najedl a vzal si prášky.
Jinak jsem opravdu spal až do rána, a nejspíš, kdyby mě neprobudil King, který se rozhodl, že nutně potřebuju masáž ksichtu, asi bych spal dál.
S polohlasnými nadávkami jsem Kinga poslal do hajzlu, načež se ta chlupatá koule urazila a odkráčela si nejspíš postěžovat Morganovi.
Pohled na hodinky ukazoval něco málo po osmé hodině, a to už se mi opravdu nechtělo znovu usínat, tak jsem se jen překulil, přitiskl si na sebe víc Efa a jen zavřel oči.
Netrvalo dlouho a raní erekce stejně jako Efova přítomnost mě pořádně rozehřála, takže měl během chvilky mou ruku Ef v kalhotách, a za chvilku byl bez nich a já bez spodků.
Jen jsem to tentokrát musel nechat celé na něm, a když se probral, vyhoupl jsem si ho na svůj klín a vybídl ho k tanci.
Prostě, začátek rána, jak se patří.
„Tohle mi pomůže víc než všichni doktoři světa,“ zachraptěl jsem o chvilku později, kdy už Ef ležel vedle mě, já se probíral jeho vlasy a líbal ho, kam jsem dosáhl.
A očividně jsme to stihli akorát, protože jsem zaslechl cinkot z kuchyně a i Kinga, který se nejspíše dožadoval snídaně.
Morgan mu něco polohlasně odpovídal, až jsem se musel uchechtnout při představě, jak se s tou chlupatou koulí dohaduje.
„Už jsme vzhůru,“ houkl jsem nahlas a za chvilku se otevřely šoupačky a dovnitř nakoukla Morganova rozčepýřená hlava.
„Omlouvám se, jestli budím, jen dám Kingovi nažrat,“ zašeptal Morgan, a pak i s Kingem v patách proběhl obývákem a za chvilku se už vracel sám.
„Udělám snídani, tak jak bude hotová, zavolám na vás. A dobré ráno,“ dodal ještě a vzápětí šoupačky zase zatáhl.
„Dobré ráno,“ políbil jsem Efa na rty, když mi Morganova slova připomněla, že jsem ještě nepozdravil, a usmál se.
Efraim
V noci jsem se k Tirovi trochu víc přitulil, ale i v tom spánku jsem si podvědomě připomínal, že musím být opatrný, abych mu víc neublížil.
To samé si však nejspíš ale nemyslel Tir, který, sotva se probral, už se dožadoval ranní dávky sexu.
Neprotestoval jsem. U něj to prostě nejde.
„Dobré ráno,“ usmál jsem se na Tira, když za sebou Morgan potom zavřel dveře do kuchyně.
„Vyspal ses dobře? Bolí tě něco, nebo je ti lépe?“
Sice jsem se ptal, ale pochyboval jsem, že dneska bude skákat jako mladík. Spíš se to všechno rozleží, a bude možná ještě víc bolavější než včera.
Ještě jsem se k Tirovi naklonil a věnoval mu pořádný polibek pro hezký den.
„Pojď, pomůžu ti se sprchováním, než Morgan udělá snídani. A aspoň vyvětrám, než venku začne pařit. Ty bys měl dneska určitě ještě odpočívat, dokud je klid. Biggins musí počkat, a John je stejně doma. Podle toho, co jsem o něm zjistil, tak o víkendu prakticky nikam nechodí a s rodiči byli nakupovat v pátek.“
Vstal jsem z postele, odhrnul jsem závěsy z oken a otevřel je dokořán, aby se větralo. Popadl jsem peřiny, a hned je hodil v okně přes parapet, aby se taky větraly. Stejně jsme musel stáhnout povlečení, protože jsme ho trochu zaprasili.
Otevřel jsem dveře do kuchyně, došel k Morganovi a věnoval mu krátký polibek.
„Ani jsem ti nepoděkoval. Nejen za podporu, ale i za pomoc, za Kinga, protože by nejspíš začal vyhrabávat odpadky, a za dobrou snídani,“ mrknul jsem na linku, kde se to začalo plnit, a pak jsem znovu Morgana políbil.
„Jen pomůžu Tirovi se sprchováním a přijdeme, ano?“
Vrátil jsem se k Tirovi, pomohl mu vstát, přičemž mě málem svou váhou slisoval zpátky do gauče, a pak už jsme za chvíli stáli v koupelně a já mu sundával obvazy, aby se mohl osprchovat.
Tiras
Nejraději bych Efa pomuchloval i ve sprše.
Ale pravda byla taková, že jsem sotva stál na nohou, i když najevo jsem to nedával.
Tak jsem ho akorát pomačkal a olíbal, nechal se osprchovat, poslouchal Efovi rozkazy a brčel přitom jako starý chlap.
Budu to musel ještě dneska vydržet. Zítra už mě ale v posteli nikdo neudrží.
Ef půjde do školy a já měl v plánu ho tajně sledovat.
Ne, snad proto, že bych mu v něčem nevěřil, ale proto, že jsem si chtěl ověřit, jestli to bylo cílené jen proti mně, nebo někdo sleduje i Efa.
Nehodlal jsem o svém plánu ovšem ani jednomu nic říct. Napadlo mě taky, že můžeme mít v domě štěnici. Ale to taky není problém vysledovat, a to jsem hodlal udělat, až zítra bude odvážet Morgan Efa do školy. Pokud v domě štěnice nebude, budu mít větší jistotu, že Morgan v tomhle prsty nemá.
Jinak by totiž nebyl, kdo by nám ji sem dal. Moc návštěv nemáme, vlastně skoro žádné.
Samozřejmě, že jsem nevěřil tomu, že v tom Morgan jede, ale jistota je jistota, zvláště, když ho nechávám s Efem doma samotného.
Když jsem se za Efovy pomoci oblékl, přešli jsme spolu do kuchyně, kde už Morgan popíjel kafe, očividně po snídani, a jen čekal na nás. Sotva jsme si však sedli, ozval se domovní zvonek.
„Dojdu tam, jestli nevadí,“ zvedl se Morgan, a s tím, že to bude nejspíš jen pošťák, jsem byl rád, že jsem se nemusel zase zvedat.
Pošťák to nebyl, a já si nějak matně vybavil, že mi vlastně Liam říkal, že přijde.
„Dobré ráno,“ mávl jsem na něj ať jde dál.
„Omlouvám se za vyrušení. Přijdu později.“
„Nesmysl, je toho dost. Sedni, když už jsi tady,“ ukázal jsem mu na volnou židli, když i Ef nebyl proti.
Morgan se omluvil s tím, že nebude rušit a bude nahoře v pokoji, kdybychom něco chtěli.
„Tak jak je?“ zeptal se Liam, když si nalil kafe z konvice.
„V pohodě,“ mávl jsem rukou, ale z jeho pohledu mi bylo jasné, že mi asi moc nevěří.
„Osobně jsem si to vzal na starost, ale zatím nemáme žádné stopy. Kamera umístěná u vchodu nejbližšího domu jako zázrakem vypadla ve chvíli, kdy jsi akorát přicházel k autu a začala fungovat o půl hodiny později, kdy už kolem nebyla ani noha,“ povzdechl si Liam.
Bylo na něm vidět, že toho moc nenapsal a já si povzdechl.
„Kašli na to. Máš své práce dost, než aby ses zatěžoval ještě s tímhle. Já si nějak poradím,“ zabrblal jsem a zhltl poslední sendvič.
„A co to tu máte vůbec za podnájemníka?“ pozvedl obočí Liam a ukázal prstem ke stropu.
Efraim
Na to, že má přijít Liam, jsem úplně zapomněl. I když… Nějak si nepamatuji víc věcí z předešlého rána, když jsme jeli do té nemocnice za Tirem.
Ale když už si sedl, nalil jsem mu taky kávu a nabídl snídani. Tu si sice nedal, ale kafe se rád napil.
Bylo vidět, že je utahaný, ale povykládal nám všechno, co zatím zjistil.
„Morgan?“ zvedl jsem hlavu ke stropu, když se zeptal na podnájemníka. „Přistěhoval se z Miami, a vzhledem k okolnostem nakonec zůstal u nás, dokud nebude mít svůj dům. Už jen čeká, až se mu ozve realitní makléř. Bohužel teď nemá kde být, protože jaksi nepočítal se zdržením a hotely jsou plné.“
Ještě jsem povykládal Liamovi, jak jsme se vlastně seznámili, a co o Morganovi víme.
Jen poslouchal, ale když jsem domluvil, zamyšleně si promnul bradu.
„Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jsem ho už někde potkal. Nebo aspoň viděl,“ znovu pohlédl ke stropu.
„Je to úspěšný obchodník, a docela bohatý, tak možná v nějakém časopise?“ vstal jsem a začal uklízet ze stolu.
„Nevím. Moc časopisy nečtu, pokud to není policejní zpráva,“ znovu se zamyslel, a já bych přísahal, že možná na něco i přišel.
„No, ale je to jen pocit. Možná si ho s někým pletu,“ plácl se do stehen a vstal. „Tak já půjdu. Mám ještě nějakou práci. A ty zůstaň tak týden v posteli, Tirasi.“
Ještě ho cvrnknul prstem do čela, a pak už se smíchem zamířil do chodby, aby se obul a mohl odejít.
„Dejte na sebe pozor. A ty obzvlášť,“ ještě se na moment otočil, když jsem za ním došel. „Tohle, co se stalo, se mi nelíbí. Něco mi na tom smrdí.“
Ještě jednou se podíval do domu, ke schodům do patra, ale pak už se otočil a šel do auta, aby mohl odjet.
Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu, pak jsem zavřel a zamknul hned dveře, a vrátil se k Tirovi.
„Jestli budeš chtít pracovat,“ zastavil jsem se před ním, protože mi bylo jasné, že už něco takového vymýšlí. „Tak jedině v posteli. Já nachystám něco na oběd, nebo něco objednám, a pak se taky pustím do práce. Ale budu s tebou v obýváku. Stejně jsem chtěl volat klukům, a bude fajn, když u toho budeme oba.“
Tiras
Zajímalo by mě, nad čím Liam přemýšlel, když mu Ef vykládal o Morganovi.
No, stejně to z něho dřív nebo později vytáhnu.
Ale nejspíš, pokud by to bylo něco důležitého, řekl by mi to hned. Je možné, že ho opravdu zahlédl někde v nějakém časopise, nebo se o něm někdo zmínil. Liam je jeden z těch, co snadno přijdou do styku se smetánkou.
„Víš, že ti to děsně sekne, když takhle rozkazuješ?“ zavrčel jsem na Efa, přitáhl si ho k sobě a na okamžik posadil do klína.
Věnoval jsem mu pořádného hubana a trošku ho pomuchloval, než jsem nakonec vstal, postavil Efa na nohy, a pak mu pomohl uklidit.
„Rozhodně nebudu týden v posteli. Na to ať Liam zapomene. Dneska ještě možná, ale zítra se napíchnu na Bigginse. Ten kluk se z toho potřebuje dostat co nejdříve. Je mladý, život má před sebou. Nemůže žít v neustálém strachu. A čím déle to bude trvat, tím víc se to na něm budu podepisovat. Dneska si proklepnu ty, co byli s Bigginsem v té herně, a pozjišťuji, jestli už na něj někdy jindy nebyla podaná žaloba, třeba i v jiném městě. Z toho, co jsem včera vypozoroval, je to idiot, který měl jen štěstí. Jenže to mu došlo ve chvíli, kdy si vybral Johna,“ přemýšlel jsem nahlas, když jsem pomáhal Efovi uklidit.
Pak jsme se oba přesunuli do obýváku, jen jsem si odmítal hned lehnout, a usadil se místo toho do křesla. Pracovali jsme s menšími přestávkami skoro celé dopoledne a oběd vyřešili tak, že jsme si ho nakonec skutečně objednali, protože Morgan šel stejně s Clarkem na oběd.
„Nezakoukal se náhodou Clark do Morgana? Že spolu tráví nějak moc času,“ uchechtl jsem se a tlačil do sebe pořádný steak.
Jako, ani bych se nedivil. Morgan byl fakt pěkný chlap. Navíc zajištěný a uměl se o sebe postarat.
Tak, třeba nakonec to, co se mu nepodařilo v Miami, najde tady.
„Chtěl jsi volat klukům?“ pomohl jsem odnést špinavé talíře do kuchyně, abych se trochu protáhl a otočil se na Efa.
Efraim
Zamračil jsem se, když Tir řekl, že nebude týden v posteli. Ale stejně jsem věděl, že bychom ho nijak nedonutili.
„Když už nechceš být v posteli, tak se aspoň nepřemáhej, ano?“ naklonil jsem se k němu a políbil, když už jsme nějakou dobu seděli v obýváku a pracovali.
Když zmínil Bigginse, vzpomněl jsem si na tu stížnost. Vytáhl jsem seznam řidičů, který mi poslal Caleb, a ukázal mu Bigginse. Byly tam sice jen záznamy ze Santa Rose, ale aspoň něco.
„Posílal jsem ti to tenkrát na mobil. Za tu dobu, co pracuje tady, tak na něho byla podaná jedna stížnost za obtěžování, ale ta nakonec byla stažena samotným stěžovatelem. A důvod tenkrát uvedl, že si to vymyslel, aby se pomstil.“
Zatímco si Tir četl zprávu, já jsem vytočil videohovor na kluky. A jakmile jsme se spojili, požádal jsem je, jestli by mohli zjistit něco víc o tom klukovi, který tenkrát podával stížnost na Bigginse. Bude to mravenčí práce, protože jeho jméno nebylo uvedeno a stížnost smazána.
Domluvili jsme se co a jak, a k mému potěšení nám řekli, že nejpozději do dvou týdnů by se mohli ukázat. Neví prý ještě přesně den, ale dají nám vědět. Zhrozili se, když viděli, jak Tir vypadá. Ještě mu Caleb vynadal, že na sebe má dávat pozor, a jak si vůbec dovolil se nechat takhle zvalchovat.
Nakonec jsme se rozloučili s tím, že se hned ozvou, jak budou mít info o tom klukovi, co si na Bigginse stěžoval.
O něco později jsme se znovu spojili s Liamem, a Tir ho požádal, jestli by nám zjistil, zda na Bigginse nebyla podána někdy nějaká žaloba. Za cokoliv.
Bylo toho dost, co jsme potřebovali zjisti. A teď, když byl Tir indisponován, šlo to trochu víc ztuha.
A čas zase o něco pokročil, ani jsme se nenadáli.
„Měl bych začít dělat večeři, a taky musím dát něco vyprat. Koš na prádlo už skoro přetýká, jak je plný,“ zvedl jsem se s tím, že dám Kingovi čistou vodu, žrádlo, vyčistím mu záchodek, a pak se pustím do praní a dělání večeře.
Tiras
Nakonec jsme měli tolik práce, že než jsem se nadál, Ef zahlásil, že je potřeba dělat večeři. Doteď jsem hlad ani nijak nepocítil, ale jak to zmínil, jako by na souhlas mi zakručelo v břiše.
„Já udělám večeři a dám té chlupaté kouli. Ty jdi udělat prádlo. A nedržkuj nebo uvidíš. Ještě neumírám a nenechám svou prdelku dělat všechno samotného,“ zaprskal jsem na něj a zvedl se z gauče.
Jo! Bude poslouchat a hotovo!
Pro jistotu jsem mu dal na prdel a pohrozil mu, že ho projedu tak, až mi prasknou všechny stehy, pokud neposlechne.
Nakonec jsem samozřejmě vyhrál a s lepším pocitem se dobelhal do kuchyně.
Nutno podotknout, že mi bylo opravdu mnohem líp než včera, a dokonce líp než ráno. Sice bolest o sobě dávala pořád vědět, ale s tím jsem počítal. Hýbat jsem se mohl, a to bylo hlavní. Asi sice neuběhnu maraton, ale jinak v pohodě.
Vykydal jsem Kingovi, dal mu čistou vodu, masíčko, aby mě taky nějakou změnu, a pak zapřemýšlel, co uvařím pro nás.
Prohrabal jsem lednici, špajz i mrazák, protože většinou teď vařil Morgan, a i když říkal, že byl nakoupit základ, netušil jsem, co u něj ten základ je.
Ten byl nakonec skoro to, co běžně kupejeme s Efem, takže jsem vytáhl kuřecí křídla, koření, slaninu a med a k těm bramborám co zbyly z oběda jsem opekl v troubě kuřecí křidýlka potřené barbecue omáčkou a potažené slaninou.
Když bylo maso v troubě, přešel jsem do prádelny a přitáhl si Efa k sobě.
„Večeře už je v troubě. Slib mi, že si dáš zítra pozor, jasné? A budeš se mi každou hodinu hlásit, ano?“ zapřel jsem se čelem o to jeho a zadíval se mu do očí.
Vím, že je opatrný, ale přesto občas riskuje víc než já. To, že ho budu sledovat vědět nemusí. A v podstatě nebudu sledovat jeho, ale spíš, jestli ho někdo nesleduje.
Efraim
Nakonec jsem byl vyhnán do prádelny. Tir si prostě nedá říct. Ale je to můj medvídek, a já se na něho prostě neumím zlobit. A vím, že jak si něco vezme do hlavy, tak ho nic nepřesvědčí.
Zvlášť v případě, kdy chce ukázat, že je silný chlap.
Přebral jsem prádlo, hodil první várku do pračky, a to, co tu bylo vypráno, a já na to zapomněl, jsem začal přebírat. Co se mělo vyžehlit, šlo do prádelního koše na žehlení, co nebylo potřeba, to jsem hned poskládal.
A po celou tu dobu jsem přemýšlel a vzpomínal, abychom se někam hnuli s tím Tirovým přepadením.
Čím dřív, tím líp. Je to totiž riziko, kdyby se to náhodou týkalo nás obou. A já nemíním být do konce života zavřený v baráku a nesmět se nikam hnout, a celou dobu se strachovat o Tira.
Právě mě napadla jedna myšlenka, při které jsem ztuhnul, ale vzápětí jsem se plesknul do čela, jaký jsem idiot.
Proč mě to nenapadlo dříve?
Musím…
Než jsem to stihl domyslet, objevil se v prádelně Tir.
Nechal jsem se přitáhnout do jeho náruče, a jen jsem přikývnul, když chtěl, abych se mu druhý den hlásil co hodinu.
„Neboj, budu opatrný,“ políbil jsem ho a vymanil se z jeho objetí.
Poskládal jsem poslední boxerky, a pak už jsem Tira vystrkal z prádelny ven, abychom se mohli vrátit nahoru.
„Jen…“ zaběhl jsem do obýváku pro svůj notebook, a vrátil se s ním do kuchyně. „Zavolám ještě jednou Calebovi. Víš, jsme napíchnutí na Johna, na Bigginse, ale co když se někdo napíchnul na nás a tím pádem ví, co děláme, a kde se pohybujeme? Vím, že to kluci nezjistí za pět minut. Může to chvíli trvat, ale požádám je, aby nám zkusili projet telefony a všechny počítače.“
Usadil jsem se u stolu, a hned jsem otevíral notebook, abych zavolal klukům.
Jenže v tu samou chvíli se ozvalo akustické upozornění, že jeden z našich objektů, které hlídáme, se pohnul z místa.
Tiras
Povzdechl jsem si, když mi Ef ani nedovolil, abych ho omuckoval a místo toho mě vyhodil.
Hmmm, zapomněl jsem mu říct, že kontrolu našeho domu jsem chtěl taky udělat.
„To je Biggins,“ sedl jsem si ke svému noťasu a zapnul sledování.
Zamračil jsem se a najel na kameru u Johnova domu, na kterou se napíchl Caleb, i když teda obraz přicházel z několika vteřinovým zpožděním a bez zvuku, samozřejmě.
A zatímco Ef vyřizoval záležitost ohledně našeho domu, já pozoroval Bigginse a nemusel jsem ani odhadovat, kam mířil.
„Jde za Johnem. Uvidíme, co má v plánu,“ ukázal jsem Efovi obrazovku a vstal, abych se oblékl a vyrazil.
Netušil jsem, o co se Biggins pokouší. Jestli ztratil trpělivost, nebo se mu to všechno rozleželo v hlavě a šel se omluvit, ale o tom jsem pochyboval.
„Kurva! Křídla!“ zařval jsem a málem roztrhl triko, které jsem si táhl přes hlavu a najednou ucítil něco připáleného.
Úplně jsem na ně zapomněl!
Rychle jsem běžel do kuchyně, přerazil se o křeslo a nabral přitom futra, znovu si zadával, a pak málem urval dvířka u trouby, když jsem je otevíral, abych vyndal pekáč ven.
No, naštěstí to nebyla taková hrůza, jak se zdálo.
S brbláním jsem se vrátil zpátky do obýváku, abych se dooblékal, ale k mému překvapení Biggins jen něco předal Johnovi, který mezi dveřmi stál jako solný sloup, nejspíš mu Biggins něco řekl, a pak zase odešel.
John ještě chvilku stál venku, věci, které držel mu spadly na zem a vypadalo to, že je značně otřesený, než se konečně odebral zpátky do domu.
„Johnovi rodiče odchází v pět do práce. Zvládneš se tam dostat tak, abys ho mohl případně pohlídat? Já si pojedu pro Bigginse. Nebo... Mám lepší nápad. Vlezu k němu do baráku, určitě tam najdu nějaký důkaz, a pak ho rovnou šoupnu Liamovi. Prase jako Biggins nebude mít nějaké super tajné skrýše, na to on nemá mozek,“ zamračil jsem se, a pak se začal zase pomalu svlékat.
Efraim
Hrklo ve mně, když jsem viděl, jak Tir bourá všechno, co mu stálo v cestě. Zabolelo mě to i za něj, a měl jsem tendenci vyskočit ze židle a jít mu pomoct.
Ale v tu samou chvíli se ozval Caleb.
„…máš nějaké podezření?“ zeptal se mě, když jsem mu vysvětlil, co bych po nich chtěl.
„Právě že nikoho konkrétního. Ale Tir je pěkně dobitý, však jste to viděli. A my nevíme, jestli je to namířeno jen proti němu, nebo nám oběma. A mohlo se stát, že se na nás někdo napíchnul, aby věděl, co děláme, na čem pracujeme a případně, kde právě jsme.“
„Víš, co? Vezmu jako první vaše telefony. Ty dva můžete sledovat přes notebook nebo počítač. Máte tam nahozené i kamery kolem jejich baráků, takže to by mělo být v pohodě. A pokud se nikam nechystáte, tak přes noc bych vám mohl projet telefony. Případně bych potom doporučil je hodit do továrního nastavení, ale to v některých případech ani už nepomůže. Uvidíme. Pokud na něco narazím, dám vám hned vědět, abyste si případně telefony vypli. Nechte je teď zapnuté, hlavně v nabíječce, a já začnu s tvým telefonem, až budu hotový, pošlu zprávu a pak se mrknu na Tirův. Pokud možno, zkuste teď nikam netelefonovat, a nic v telefonech nedělat.“
Ještě jsem si vyslechl pár věcí, přislíbil jsem Calebovi smluvenou platbu za jeho práci, a pak už jsme se rozloučili.
Posunul jsem notebook dál, abych ho měl na očích i při večeři, šel do obýváku hodit svůj telefon do nabíječky, a pak se vrátil do kuchyně za Tirem a řekl mu, jak jsme se s Calebem domluvili.
„… a jo. Není problém tam jít brzy ráno. Ale ty… pokud půjdeš za Bigginsem, buď prosím tě opatrný. A pokud bude napíchnutý telefon, tak si ho hlavně s sebou neber, ano?“ políbil jsem Tira a na moment ho ještě objal.
„Dneska půjdeme brzy spát, abychom zvládli brzy vstát. A pokud se nebudeš cítit, tak raději zůstaneš doma, ano?“
Tiras
I kdybych se necítil, stejně půjdu. Ale to už jsem Efovi samozřejmě neřekl a místo toho odsouhlasil všechno, co řekl. Po večeři jsme ještě chvilku probírali Bigginse, než jsme zalezli pod peřinu, pomuchlovali se, když už nic jiného, a než jsem stačil Efa obejmout a přitáhnout k sobě do náruče, byl jsem tuhý jako prkno.
Ani nevím, když Morgan vlastně přišel domů, ale když jsem se nad ránem probral, abych si došel na záchod, boty měl u botníku a lehká bunda visela na věšáku.
Pohledem na hodinky jsem zjistil, že je čas akorát na to, abych vzbudil Efa, ale ještě před tím jsem zkontroloval naše mobily.
Caleb psal, že nic nenašel a nejspíš ani v noteboocích nic nenajde, takže máme být v tomhle ohledu v klidu. V tom případě šlo buď o náhodu, anebo je v tom opravdu nějaký můj starý případ. Anebo ještě další možnost, někomu jsem se tu nelíbil a najal si toho chlápka, aby mě zastrašil.
Ale kdo by z těch ňoumů tady přišel k takovému bouchači, to mi nešlo do hlavy.
Přešel jsem do kuchyně, dal vařit kafe, a pak se vrátil zpátky, abych probudil Efa, a ještě ho trochu omuckoval, než jsem mu udělal místo, aby mohl vstát.
A zatímco se Ef dával v koupelně do pořádku, já jsem chystal snídani a Efovi nějakou svačinu s sebou.
Pokud půjde hlídat Johna, a ten nešel třeba do školy, nebylo potřeba, aby tam šel i Ef, tak jsem pro jistotu napsal děkance, aby se nestrachovala, kdyby se tam Ef neobjevil.
„Biggins odchází z domu po půl šesté, aby si stihl vyzvednout autobus, takže vyrazím chvilku po tobě. Cokoliv se ti nebude zdát, hned mi dáš vědět, ano? A Caleb psal, že jsme čistí. Ještě teda projede noťasy, ale nezdá se, že by se na nás někdo napíchnul,“ nandal jsem Efovi snídani a sám si sedl vedle něj.
To, že budu volat svému člověku do vězení mu říkat nebudu. A pokud mi informátor něco potvrdí, pak se teprve rozmyslím, jestli to Efovi řeknu nebo ne.
Efraim
Nakonec jsme se domluvili, co a jak. Měl jsem vstávat ve čtyři, abych se trochu probral, nachystal a pak vyrazil do terénu. Bylo potřeba, abych byl u Johna dříve, než jeho rodiče odejdou do práce.
Když jsem večer usínal, uvědomil jsem si, že vlastně Morgan ještě není doma.
Úplně jsem ho zazdil, za celý ten den.
No, co. Je to spolubydlící, občasný milenec, a to je vše. Nemusí se hlásit kam jde, a kdy míní přijít domů. Jeho společnost je příjemná, hodně nám pomáhá, a já jsem za to moc rád, ale jeho bydlení tady není podmíněno tím, že nám bude hlásit každý svůj krok. Je dospělý…
Ráno se mi nechtělo vstávat. Ale vědomí, že musím hlídat Johna, mě nakonec zvedlo z postele, jen co mě Tir pomačkal. A jen co se má noha dotkla země, začal mi zvonit budík.
Vypnul jsem ho a zamračil se na Tira, že mě vzbudil o deset minut dříve.
Ale odpustil jsem mu, když mi začal chystat jídlo.
Vyběhl jsem nahoru, umyl se a oblékl. Nasadil jsem si čočky a brýle, a natáhl si paruku, abych se s ní nemusel pak trápit v autě před malým zpětným zrcátkem.
„Budu se ti ozývat, jak jsem slíbil. Ale ty mě taky, ano?“ podal jsem Tirovi prázdný talíř a hrnek, když jsem dojedl snídani. „A určitě ti dám vědět, kdyby se mi něco nezdálo.“
Nakonec jsem se na Tira ještě opatrně natiskl, abych si pobral trochu jeho tepla a vůně do zásoby, a znovu ho políbil.
Jo, měl jsem obavy z toho, že chce jít ven. A ještě za Bigginsem. Není úplně v pořádku, i když tvrdí opak. A kdo ví, jak to bude probíhat. A ještě ta hrozba, že ho může někdo sledovat…
„Tak, já půjdu,“ nakonec jsem se od něho odlepil, protože byl nejvyšší čas.
Zaběhl jsem si do pracovny pro kabelu, strčil do ní notebook a svačinu, a telefon zastrčil do kapsy.
Ještě jsem zkontroloval, jestli mám peněženku, a pak už jsem se šel obout, abych mohl vypadnout.
„Vážně, Tirasi,“ ještě jsem se na něho otočil, když jsem si z háčku sundával klíče od auta. „Buď na sebe opatrný, ano?“
Na víc jsem nečekal, a vyrazil jsem ven. Ještě chvíli bych tu stál, a nejspíš bych ani neodešel, jak mě najednou přepadl zvláštní tísnivý pocit, že by se mohlo něco stát.
Tiras
Povzdechl jsem si a díval se za Efem, jak odchází.
Už dlouho mi neřekl celým jménem. Nejspíš má opravdu strach. Ale zase nejsem na tom tak špatně, abych musel ležet doma.
Navíc…
Vzal jsem mobil a vytočil číslo na Liama.
„Ahoj, promiň že tě budím, ale mohl bys poslat někoho, kdo mi dohlédne na Efa? Samozřejmě někoho, komu věříš, a tak, aby to Ef nezjistil? Nadiktuju ti adresu…“
Když Liam souhlasil, že někoho uvolní, nadiktoval jsem mu Johnovu adresu a řekl mu, že Ef bude někde poblíž, protože hlídá Johna, u kterého byl včera večer Biggins.
Liam mi několikrát připomněl, že máme být opatrní, až jsem skoro začal litovat toho, že jsem mu zavolal, a pak jsem se s ním raději už rozloučil.
Stejně byl čas akorát na to, abych se oblekl a taky vyrazil.
Snídani pro Morgana jsem přikryl a jen mu napsal krátký vzkaz, že nevím, kdy se vrátíme, a jestli by mohl dohlédnout na dělníky. A že mu to pak vynahradíme.
King se ani neuráčil zvednout, jen na mě mrkl jedním okem, když jsem procházel kolem něj, ale pak zase zavrtal čumák mezi packy a naprosto mě ignoroval.
Jo, to mám za to, že se o něj starám.
Zabrblal jsem něco o nevděčných chlupatých koulích, vybral si z trezoru zbraň, zkontroloval, jak je na tom Biggins, a pak potichu vyšel z domu. Tentokrát jsem si ale nebral Silvera. Biggins nebydlel tak daleko, kromě toho, já jen potřeboval, aby odešel z domu, abych se u něj mohl porozhlédnout. Navíc, za chvilku začne svítat a mé auto je v tomhle městě docela nápadné, takže i kdybych ho postavil kdekoliv, vzbudilo by podezření.
Nejspíš zabavím Efovi jeho nové auto a nechám ho jezdit s prckem, do kterého se skoro nevejdu.
I teď jsem si ho mohl vzít, ale než bych se do něj nasoukal a vysoukal se ven, i Biggins by mi utekl po svých.
Tentokrát už jsem si dával pozor i na své okolí. Vyhýbal jsem se místům, kterými jsem procházel, když jsem v pátek sledoval Bigginse, a i k paneláku, kde bydlel jsem to vzal zadem a ještě oklikou.
Nezdálo se však, že bych měl někoho v patách.
Opřel jsem se o roh vedlejšího domu, schoval se do stínu a čekal, dokud Biggins neodejde do práce.
Efraim
Byl jsem dneska nějak víc nervózní. Ne, z toho, že jdu na sledovačku, ale z toho, co se děje kolem nás.
A pořád jsem na to myslel, a nakonec jsem se už i obával, že by mě to mohlo ovlivnit, a já mohl udělat nějakou chybu při sledování Johna.
Když jsem zastavil nedaleko jejich domu, rozhlédl jsem se po ztichlé ulici, a můj pohled padl na malou trafiku, která už měla otevřeno.
Nerozhodoval jsem se dlouho. Vystoupil jsem, zaběhl rychle do trafiky, a pak už se po chvíli spokojeně vracel s cigaretou v puse.
Už strašně dlouho jsem si nezapálil, a teď jsem prostě dostal chuť. Dokonce ani Tira jsem už delší dobu neviděl kouřit, i když jsem věděl, že cigára má doma v šuplíku.
Otevřel jsem si okýnko v autě, abych si ho celé nezačmoudil, i když jsem měl jen tenké lehké cigarety. Vytáhl jsem si termosku s kávou, a nalil si. Pak už jsem jen seděl, díval se na Johnův dům, pokuřoval jsem, popíjel kávu, a čekal, co bude…
Asi dvě minuty po páté vyšli jeho rodiče. Nastoupili do auta a odjeli do práce.
Už se skoro rozednilo, a tak nehrozilo, že bych něco přehlédl. Věděl jsem, že John má dneska přednášku na deset, takže jsem měl spoustu času. Chvílemi jsem se nenápadně rozhlédl i kolem sebe, abych měl jistotu, že ke mně nikdo nejde. Často jsem okolí kontroloval i ve zpětných zrcátkách.
Samozřejmě jsem nezapomněl Tirovi poslat už dvě zprávy, že jsem v pořádku, a popsal mu, jak si tu tak sedím, pokuřuji a cucám kávu.
Blížilo se k sedmé. Ulice už nebyla tak liduprázdná, a sem tam kolem projelo i nějaké auto, tak jsem se musel víc soustředit. Nejen kvůli Johnovi, ale i kvůli mně.
Chtěl jsem si znovu zapálit cigaretu, když jsem zpozorněl.
Otevřely se dveře Johnova domu a on vyšel ven. Ještě měl čas, aby šel do školy. Myslel jsem si, že si snad jen skočí pro něco do krámku naproti. Ale zarazila mě jedna věc.
Na mobilu se mi ukázalo, že peněženku nechal doma. Takže, kdybych ho sledoval jen přes mobil, nejspíš bych si myslel, že ještě spí. Další, co bylo divné… Nezamknul. Jen za sebou zabouchnul dveře.
Navíc… Neměl v ruce tašku na nákup a ani do školy, a… krámek naproti v ulici minul a šel dál.
Rychle jsem napsal Tirovi zprávu, že je John venku a já jdu za ním…
Tiras
První zpráva od Efa mi přišla ve chvíli, kdy jsem se „vloupával“ do Bigginsova bytu.
Jasně, kdybych byl polda, dovolit bych si to nemohl, protože jakýkoliv důkaz, který bych takto sehnal by mi obhájce omlátil o hlavu. Jenže já naštěstí nebyl polda, a to, jak Liam naloží s důkazy, už byla jeho věc.
Když se mi konečně podařilo dostat se dovnitř, zašklebil jsem se a otřepal.
Už jen v předsíni na mě dýchla ta úchylná atmosféra.
Rozsvítil jsem si malou baterku, kterou jsem měl na klíčích, protože, i když venku svítalo, v bytě bylo šero kvůli zataženým žaluziím.
Páchlo to tam smradlavýma ponožkama, chlastem, tabákem, potem a spermatem.
Natáhl jsem si rukavice, protože rozhodně jsem nehodlal umřít na nějakou nemoc, kterou bych od toho prasete chytil, a začal systematicky prohledávat jeho byt.
V předsíni jsem nic nenašel, kromě několika zničených bot v botníku.
Na záchodě jsem se málem poblil, ale v koupelně jsem slavil úspěch.
Mezi špinavým prádlem jsem našel spodky, které by Biggins rozhodně neoblékl.
Nafotil jsem si je a vytáhl z kapsy sáček, do kterého jsem je uložil. Tohle jsem musel vzít s sebou.
Jinak kromě příšerného smradu, zacpaného odpadu a zrezivělé sprchy jsem v koupelně nic nenašel.
Kuchyně nebyla o nic lepší, vlastně jsem se divil, že se mu tam ještě nenastěhovaly myši.
Odpadkový koš přetékal zbytky, v lednici se válel kus plesnivého salámu, zkyslé mléko a pár plechovek piva, v mrazáku bylo něco, co jsem raději ani nechtěl zkoumat, dřez byl plný špinavého nádobí a parapety a skříňky pokrývala vrstva prachu.
Biggins totiž žil hlavně v obýváku a ložnici, jak jsem zjistil.
Vůbec jsem nechápal, jak někdo takový může dělat řidiče školního autobusu.
Nejspíš si nechám proklepnout i ředitele školy.
Napsal jsem hned Calebovi zprávu, aby na to mrknul a vzápětí dostal odpověď nejen od něj, ale psal i Ef, že je u něj zatím všechno v pohodě.
A do třetice, sotva jsem schoval mobil do kapsy, už mi zase pípal a Liam oznamoval, že Efa hlídá jeho člověk a podle všeho se zatím nic neděje.
Oddechl jsem si a zhnuseně se rozhlédl po obýváku.
Čekal mě dlouhý den…
Efraim
Rychle jsem strčil mobil, cigára a zapalovač do kapsy. A když jsem vystoupil z auta, přihodil jsem tam i klíče, abych je cestou neztratil. A potřeboval jsem volné ruce.
Nemusel jsem spěchat. Spíš jsem se musel zastavovat, protože John šel pomalu, se skloněnou hlavou, a nic kolem sebe nevnímal.
Jako by nad něčím přemýšlel, nebo byl z něčeho přešlý. Začal jsem ho víc pozorovat. A po chvíli jsem se přiklonil k druhé variantě.
Johnovi se něco stalo. Nebo přišel ten okamžik, kdy už to nezvládal.
A hned mi do hlavy naskočila vzpomínka, jak byl včera Biggins u něj doma. Nešel sice dovnitř, ale mluvil s ním a něco mu dával.
Naskočilo mi to do hlavy snad okamžitě po tom, co jsem si na to vzpomněl.
Biggins byl u Johna. Dal mu tím najevo, že ví, kde bydlí, a vzal tak Johnovi prakticky poslední místo, kde se cítil bezpečně. A kdo ví, co mu přitom řekl.
Rychle jsem napsal Tirovi zprávu, že je něco s Johnem špatně, protože nemíří do školy, a že jdu za ním. A taky zhruba moji hypotézu, aby byl trochu v obraze. Jen jsem doufal, že má Tir na telefonu vypnuté zvuky, aby na sebe případně neupozornil. Sám jsem si svůj zkontroloval, a vypnul jsem si pro jistotu i vibrace.
Teď jsem se musel soustředit na Johna. Pro jistotu jsem se ale ještě přesvědčil, že mě nikdo nesleduje, ale nezdálo se mi to. A navíc… Musel jsem se k Johnovi víc přiblížit. Co když ho napadne nějaká blbost, a já nestihnu zareagovat?
Ten nepříjemný pocit z rána se vrátil zpátky. A ještě víc zesílil, když John zamířil doprostřed jednoho menšího sídliště, podíval se nahoru na nejvyšší činžák, a pak vešel dovnitř.
Teď už jsem neváhal…
Vběhl jsem tam, jen co se za ním zavřely dveře. Nestihl jsem ho však. Výtah už jel nahoru.
Nemohl jsem čekat, a tak jsem se rozběhl po schodech a v každém patře jsem se díval, jestli výtah ještě stojí, nebo pokračuje dál…
Byl jsem právě v pátém patře, měl co dělat, abych stíhal s dechem, když se výtah zastavil.
A já v tu chvíli věděl, že je opravdu zle…
I přesto, že mě bolely nohy, nasadil jsem sprint po schodech nahoru. A ve chvíli, kdy jsem vyběhl do posledního patra, viděl jsem, jak se zavírají dveře vedoucí na střechu…
