Tiras
Byl jsem i docela rád, že práce na bazénu se o hodně zkrátila.
Představa, že ten bordel budu mít na zahradě i několik měsíců mě zabíjela.
A ne jinak tomu byl i Ef. Ale byl to jeho výmysl, tak ať si to vyžere.
Samozřejmě, že jsem to nemyslel zle, přesto jsem nezapomněl ho tím podráždit, než jsme vlezli do postele. A protože druhý den nemusel do školy, tak jsem mu dal, co proto.
Oba jsme se potřebovali uvolnit a tohle byl ten nejlepší způsob.
V pátek ráno jsem tentokrát dělal snídani já, a než se Morgan s Efem vyštrachali z postele, na zahradě už se makalo, jako bysme ten bazén měli mít hotový už zítra.
Ef měl na dnešek v plánu hlídat Johna, a i když se mi moc nelíbilo, že bude skoro celý den v terénu, nemohl jsem mu to zakázat.
Přesto jsem mu několikrát důrazně zopakoval, ať je opatrný.
Já naopak k večeru pojedu sledovat autobusáka, ale spíš jen na krátko, abych na sebe neupoutal hned na začátku pozornost.
Uvidím, co bude dělat a podle toho se zařídím.
Morgan se nabídl, že pohlídá dělníky, pokud budeme potřebovat, protože stejně nic jiného nemá, a já byl docela i rád, že ho tu máme, protože jsme se nemuseli starat ještě o tohle.
Nebylo to tak, že bych ho využíval, ale docela nám to usnadňovalo některé věci.
Po snídani a probrání věcí ohledně Johna, jsem dal Efovi ještě pár rad, ale stejně nevím, jestli mě vůbec vnímal.
Bude to jeho první větší sledovačka a bylo na něm vidět, že se i těší, a proto jsem se ho snažil krotit.
„Kdyby cokoliv, ozvi se, jasné?“ povzdechl jsem si, když všechny mé rady šly nejspíš jedním uchem dovnitř a druhým ven, zatímco jsem Efa objímal v předsíni, a ještě ho opusinkovával.
Efraim
Do terénu jsem vyrazil až někdy kolem desáté. Ale od rána, co jsem se vzbudil, jsem sledoval Johnův pohyb, kdyby náhodou… Ale celou dobu byl doma a nikam se nehnul.
„Ozvu se ti, budu ti psát, i kdyby se nic nedělo,“ ještě jsem ujistil Tira, než jsem se konečně dostal z jeho medvědího objetí.
Měl jsem pocit, jako by mě nikam ani nechtěl pustit.
Vzal jsem si své auto, a za dalších patnáct minut jsem už byl zaparkovaný v ulici, kde jsem dobře viděl na Johnův dům.
Ještě že mi Tir připravil svačinu s sebou a kávu. Seděl jsem tam skoro tři hodiny, než se konečně John pohnul. Ale šel jen do krámku naproti, a za dalších deset minut s plnou taškou zase mířil domů.
V jeden moment jsem si musel odskočit do nedaleké restaurace, jak se mi už chtělo na záchod, ale celou dobu jsem sledoval mobil, jestli John zůstává doma, nebo se někam chystá odejít.
Snad co půl hodiny jsem psal Tirovi zprávu, aby o mě neměl strach.
Kolem třetí hodiny se vrátili jeho rodiče, a já si myslel, že už je všechno v pohodě, a chtěl jsem jet domů, ale v tu chvíli se John pohnul.
K mému překvapení se venku objevil i s rodiči. Nasedli do auta a společně vyjeli.
Hned jsem nastartoval a vyrazil za nimi. Jejich cesta však vedla pouze do nákupního centra, kde se nejspíš rozhodli udělat velký nákup podle toho, jak potom měli plný vozík.
Když jsem tak z povzdáli Johna sledoval, vypadal uvolněněji, když byl s rodiči než ve chvílích, kdy byl sám nebo ve škole. Jako by se s nimi cítil víc v bezpečí.
Když se vrátili domů, ještě jsem asi hodinu seděl v autě nedaleko jejich domu, ale vypadalo to, že už se nikam nepohne. A co jsem stačil zjistit, tak John večer moc nikam nechodil. A teď obzvlášť, když se venku necítil bezpečně.
Blížilo se k páté hodině, když jsem konečně dojel zpátky domů. Nezdá se to, ale i když jsem povětšinou seděl v autě, nebo pěšky sledoval Johna, bylo to dost unavující, a já byl rád, když jsem konečně mohl vejít do našeho domu a zahlásit, že jsem se vrátil.
Ani jsem se nedíval, kde, kdo je, nechal tašku v předsíni na zemi, a šel rovnou nahoru do ložnice, abych se mohl osprchovat a převléct do pohodlnějších věcí…
Tiras
Ef mi opravdu každou chvilku poctivě psal.
Tentokrát jsem ale měl napíchlý i jeho mobil, díky Calebovi. Pro jistotu. Jen mi Caleb musel přísahat, že to neřekne živé duši, protože by mě Ef asi jinak sežral, kdyby se dozvěděl, co jsem udělal za jeho zády.
Navíc, bylo to jen na tuhle sledovačku. Opravdu nechci Efa hlídat, jen jsem se teď chtěl ujistit, jak mu to půjde. Pokud by zbytečně riskoval, prostě bych mu to zatrhl a hotovo.
Já se chystal vyrazit ven kolem čtvrté. Pokud do té doby Ef nedorazí, Morgan měl Efovi vzkázat, že se vrátím, jakmile něco zjistím, ale protože nevím, jak to bude vypadat, tak je možné, že se třeba delší dobu neozvu.
Dělníci na zahradě se činili, už to tam začínalo vypadat, že se bazén rýsuje, Morgan se tentokrát s obědem opravdu překonal, a dokonce udělal čokoládovou roládu, takže jsem se nacpal tak, že jsem málem praskl a zbylo i na dělníky.
Když jsem viděl tu lednici, došlo mi, že o víkendu bysme měli asi zajet nakoupit a Morgan se hned nabídl, že pokud máme tolik práce, klidně to udělá.
Stejně mi to pořád nešlo do hlavy.
Proč nikoho neměl? Ano, bylo tu pár negativních vlastností, ale i tak.
A taky, který bohatý obchodník se takhle chová?
No, moc času jsem ale na přemýšlení neměl, protože jsem se musel začít chystat.
Ef psal, že dorazí nejspíš kolem páté a normálně bych na něj počkal, ale z dostupných informací jsme věděli, že v pátek po čtvrté hodině chodí autobusák do jedné herny, kde se však zdržuje pokaždé jinou dlouho.
A kdyby do herny nešel, chtěl jsem mít o něm větší přehled, takže jsem chtě nechtě musel vyrazit.
Rozloučil jsem se s Morganem, připomněl mu vzkaz pro Efa, hodil na sebe lehkou mikinu s kapucí, která schovala mou zbraň a částečně i mě, a pak už vyrazil.
Efraim
Až teprve, když jsem se začal sprchovat, mi došlo, že něco bylo jinak. A já hned věděl co.
Nebylo to těmi dělníky na zahradě, ani tím, že tam s nimi byl i Morgan.
Bylo to tím, že tu nebyl Tir. Že nepřišel, nepolíbil mě, neseřval, že jdu pozdě, neřekl mi, že jsem jeho sexy prdelka a nepomačkal mě.
Rychle jsem se domyl, hodil na sebe jen spodky, a s ručníkem na hlavě jsem vyšel z koupelny ven.
Nahoře nebyl, to bylo jasné, protože by se mi hned nacpal do koupelny.
Sešel jsem dolů a nahlédl postupně do všech místností. Dokonce i dolů do prádelny a posilovny.
A až teprve potom, když jsem viděl moji tašku pořád ležet v předsíni na zemi, jsem si i všiml, že tu chybí Tirovy tenisky.
Zapátral jsem v paměti, ale nebyl jsem si jistý tím, co mi vlastně řekl, že dneska bude dělat. Bylo toho tolik, že mi to nějak splývalo, ale pak mi došlo, že jako poslední věc, kterou chtěl udělat, bylo, jít sledovat řidiče autobusu.
Zvedl jsem tašku ze země a vrátil jsem se do kuchyně. Vytáhl jsem prázdné krabičky od jídla, prázdnou flašku od vody jsem hodil do koše s plasty, a termosku hned do dřezu, abych ji potom pořádně umyl.
Tašku jsem pak odnesl do pracovny, kde jsem si na stůl i položil mobil, a pak jsem vyšel na zahradu za Morganem, který se právě usadil v křesle a sledoval dělníky, jak pracují.
Mávnul jsem na dělníky, otočil se k Morganovi, pozdravil ho a políbil na přivítanou.
„Tir někam šel?“ narovnal jsem se a na poslední chvíli zachytil ručník, který mi sklouznul z vlasů. „Já jen, že jsem ho tu nikde neviděl…“
Morgan
Když Efraim vyrazil ráno pryč, pořád jsem měl co dělat. Tiras občas vylezl ze své pracovny, vyšel na zahradu, nebo nejspíš něco řešil ohledně případu.
I když mi přesně neřekli, o co jde, dokázal jsem si dát dvě a dvě dohromady, takže jsem už měl nějakou představu.
Když mě Tiras pak poprosil, ať předám Efraimovi vzkaz, odkýval jsem mu to s tím, že má být opatrný.
Čekal jsem, že Efraim přijde domů brzo, ale nakonec se vrátil, až když Tiras už byl pryč.
Já jsem šel mezitím udělat kávu pro chlapy venku a rovnou se na chvilku i usadil na terase, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.
Překvapilo mě, když Efraim přišel a takhle veřejně mě políbil.
Ne, že bych si stěžoval. Nevadily mi ani ty pohledy dvou chlapů, ale nečekal jsem to.
Přesto mě to ale zahřálo u srdce, protože to vypadalo, že si ke mně Efraim našel cestu.
„Tiras na tebe čekal, ale musel odejít kvůli té sledovačce, aby mu ten chlápek neutekl. Mám ti vzkázat, že se pokusí být co nejdříve doma, ale netuší, jestli bude mít možnost ti dát nějak vědět, jak na tom je,“ vzal jsem od Efraima ručník, stoupl si za něj, a pak mu začal zlehka vytírat vodu z vlasů.
„Nachystal jsem oběd a něco sladkého, tak jak budeš mít pak hlad a chuť, tak ti to nachystám. Chlapi říkali, že tak za hodinku budou končit a zítra přijdou nějak dopoledne,“ kývl jsem hlavou směrem k dělníkům, kteří se opravdu činili.
Chvilku jsme ještě seděli venku, ještě jsem přinesl kafe i Efraimovi, a když se začali dělníci pomalu balit, zašli jsme s Efraimem dovnitř i my.
A sotva jsme došli do kuchyně, zapípal Efraimovi mobil.
Efraim
Měl bych na sebe hodit aspoň triko, když jsou tu dělníci.
Ale jakmile jsem na to pomyslel, hned jsem to zapomněl, když mi Morgan začal vytírat ručníkem vlasy.
Nechal jsem ho, a jen přivřel oči, protože to bylo příjemné. Mám rád, když si někdo s mými vlasy hraje, nebo se o ně nějak stará. Ale do toho nepočítám kadeřníka.
Když jsme došli do kuchyně, hned jsem vzal otočku do pracovny a po mobilu doslova skočil.
Rozklikl jsem zprávu, přečetl si ji a odpověděl Tirovi, že už jsem doma a že ho miluji. A, ať dá na sebe pozor.
I s mobilem jsem se pak vrátil do kuchyně, a celou dobu se usmíval, když mi došlo, že se teď vlastně role obrátily.
„Tir je v pořádku, ale neví, kdy dorazí domů,“ položil jsem mobil na stůl.
„Dal bych si ten oběd, mám hlad jako vlk. A potom další kafe, a to něco sladkého. Ale to spíš, až odejdou dělníci. Podle toho, co říkali, tak by měli za chvíli jít.“
Postavil jsem se k lince a pozoroval Morgana.
„Jestli by ti to nevadilo, ohřál bys mi to? Já si jen skočím něco zkontrolovat do pracovny, za pět minut jsem zpátky,“ poprosil jsem ještě Morgana a chtěl odejít, když jsem se zarazil.
Vrátil jsem se k němu, na moment ho objal a políbil.
„Omlouvám se, že tě tak zneužíváme. Pokud nechceš, nebo je ti to nepříjemné, nemusíš to dělat. Víš, neberu to jako samozřejmost, nebo tvoji platbu za to, že tu teď bydlíš. Ale… Tak nějak jsem si zvykl na tebe, a beru tě jako součást téhle domácnosti.“
Znovu jsem ho políbil, ale pak jsem si uvědomil své poslední slova.
„Pane Bože! Promiň! Není to... Nejsi součást, jako nábytek, nebo tak… jako prostě… jde o to… Krucinál!“ zavyl jsem poslední slovo a celý rudý se opřel o jeho hruď. „Nevím, jak to říct, abych tě neurazil, nebo tak něco. Jsem úplně beznadějný, a to jsem studoval psychologii. A přitom mám ve skutečném životě kolikrát problém se vyjádřit nebo správně odhadnout lidi. Teda, ne že bych tě špatně odhadl. Není to mířeno proti tobě… Sakra… Jsem unavený a vůbec mi to nemyslí… Omlouvám se…“
Morgan
Pousmál jsem se, když Efraim řekl, že je Tiras v pořádku.
Aspoň teď bude klidnější, protože já moc dobrý utěšovatel nejsem.
Cítil jsem na sobě Efraimův pohled, a když pak řekl, jestli bych mu neohřál oběd, už jsem se nadechoval k odpovědi, ale pak ani nestačil pobírat všechno, co na mě Efraim chrlil.
Vyhekl jsem, když zarazil svou hlavu do mé hrudi, a když skončil…
„Jsi vážně neuvěřitelný…“ vyrazil jsem ze sebe, když jsem se dostatečně vysmál, a Efraima objal jednou rukou kolem pasu.
Tou druhou jsem mu zvedl hlavu, aby se na mě podíval a palcem přejel přes jeho rty.
„Sluší ti to, když se červenáš,“ líbnul jsem ho na čelo a pousmál se. „Tiras je neskutečně šťastný chlap, když tě má. A za nic se neomlouvej. Kdybych nechtěl, nedělám to. Ale je to pro mě zase nová zkušenost. Navíc, i když mám peníze, ani v Miami jsem neměl nikoho, kdo by mi uklízel nebo vařil. Všechno jsem si dělal sám. Takže to pro mě není v tomhle ohledu nic nového. Ale jsem moc rád, že mě berete jako součást tohoto domu. Moc mě to těší. Zvláště po tom ne, moc povedeném začátku.“
Jo, tehdy jsem opravdu přestřelil a málem o všechno přišel.
Sklonil jsem se, abych mohl Efraima políbit, a ještě chvilku ho držet ve své náruči, než mi zase uteče pryč.
Efraim
Ani když se Morgan začal smát, jsem hlavu nezvedl. Styděl jsem se, jak jsem to všechno doplantal.
Ale oddechl jsem si, když to bral v pohodě.
Jeho polibek jsem přijal, a ještě ho opětoval. A neodolal jsem a zahrábnul jsem mu přitom prsty do vlasů.
„Děkuji," špitnul jsem a pak už se vymanil z jeho objetí.
„Rád si dám tvůj oběd. Mám vážně hlad. Za chvilku jsem tu," ještě jsem mu konečky prstů přejel po rtech, a pak už jsem odběhl do pracovny.
Hned jsem zapnul počítač a otevřel mejly.
Bylo to tam, jak mi Caleb slíbil. Seznam všech řidičů školních autobusů včetně informací o nich a jejich fotek.
Prolistoval jsem je, a vytiskl si toho jednoho, který jezdí Johnovu trasu, a který se na ní s nikým dalším nestřídal už dva roky.
Jednou prý na pana Bigginse přišla na Univerzitu stížnost, ale ta byla potom stěžovatelem stažena.
Poslal jsem to ještě Tirovi, pak počítač vypnul a vrátil se do kuchyně za Morganem, kde jsem měl už nachystané jídlo. Hned jsem se usadil a pustil se do něho, protože hlad jsem měl fakt velký.
Ještě jsem nestihl ani dojíst, a už na nás ze zahrady volali chlapi, že to pro dnešek sbalili, a přijdou pokračovat v pondělí, aby se to zatím dobře usadilo.
„Uvařím to kafe a můžeme si něco pustit, co? Poker se lépe hraje ve více lidech," uklidil jsem si talíř, když se Morgan vrátil hned potom, co chlapy vyprovodil ven.
Morgan
Bože! Jak může být někdo, tak dokonalý?
Kdysi někdo řekl, že žádná lidská bytost nemůže být a není dokonalá.
Tak to se šeredně spletl.
Opravdu mi chybělo jen malinko k tomu, abych se do Efraima zamiloval.
Jeho dotek na rtech, po kterých mi přejel prsty, jsem cítil ještě dlouho potom. Stejně jako jeho jemný hlas, když mi děkoval, i když nevím za co.
Když Efraim odběhl do pracovny, nachystal jsem mu oběd, nebo spíš takovou večeři, aby mohl pojíst a zašel jsem se podívat, jak na tom jsou chlapi.
A než stihl Efraim pojíst, už jsem je vyprovázel s tím, že se uvidíme v pondělí.
Nevím, co si o nás mysleli. A bylo mi to srdečně jedno. Pokud nebudou mít v naší přítomnosti uštěpačné poznámky, ať si myslí něco třeba o prdeli. Klidně ať si o tom povykládají v hospodě u piva.
Bylo mi jedno, co si kdo o mě myslí, a co kdo o mě říká.
Ale vadilo mi, když třeba v Miami na nějaké párty, a hlavě tamější nanyny nepovažovaly nic za lepší zábavu, než si nahlas šeptat s kámoškami o „tamtom buzíkovi“.
To mě vyloženě vytáčelo, a nejedna ženská na to doplatila.
Byl jsem kliďas, ale když mě něco fakt vytočilo, nebral jsem si servítky a bylo mi jedno, jestli je to chlap nebo ženská. Protože ženské jsou kolikrát horší než chlapi. Tak nevím, proč bych na ně měl brát ohledy jen proto, že jsou to údajně něžné stvoření.
Ostatně, kolikrát slyšíte, že žena zbila muže? Málokdy. A proč? Protože je to ojedinělé? Houby!
Protože feministky jsou všude a snaží se ze všech sil zabránit, aby se něco takového dostalo na veřejnost. A když už se najde někdo, kdo to zveřejní, velmi rychle se po něm slehne zem.
Nejsem vyloženě zaujatý proti ženám. Ale některé věci mi dost vadí.
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal nepříjemné myšlenky a vrátil se do kuchyně za Efraimem.
„Film by byl fajn. Karty ve dvou se hrají blbě. Cokoliv chceš,“ usmál jsem se na něj a přistoupil k němu, abych vyndal hrnky, a spolu jsme mohli uvařit kafe.
Efraim
Kouknul jsem ještě k zahradě, a s uspokojením jsem zjistil, že si chlapi odvezli i ten malý bagr, tak už nebude hyzdit naši zahradu. I když ta teď vypadá, jako by tam vybuchla bomba. Ale to se spraví.
„Mám zjištěné, že John v sobotu nikdy nechodí ven. Tak pokud se nic nezmění, tak budu doma. Ale raději ho budu sledovat, kdyby náhodou,“ vzal jsem hrnky s kávou a odnesl je do obýváku.
Ještě jsem se vrátil pro telefon, abych ho měl po ruce, a hned ho rovnou píchnul do nabíječky, aby se mi nevybil, když mám zapnuté to sledování, a taky čekám zprávy od Tira.
Usadil jsem se pohodlně na sedačce, nohy hodil nahoru a přehodil přes sebe lehkou deku, co tu máme, protože jsem byl stále jen v boxerkách. A i přes to teplo, mi začínalo být trochu chladno, což způsobila i únava.
Přebral jsem si od Morgana talířek s tou čokoládovou dobrotou a hned se do toho pustil.
Nejen vypadalo, ale i chutnalo to naprosto famózně. Olizoval jsem se až za ušima, a klidně bych snědl celý kus, který tam ještě zbyl.
„Nechám na tobě, co vybereš. Mě je to celkem jedno. Jen nemám rád katastrofické filmy a filmy o prostituci. A tohle je fakt dobrý,“ zahuhlal jsem ještě s plnou pusou. „Naučíš mě to dělat?“
Fakt jsem se cpal jak najatý a skoro jsem zapomněl i na kafe. Stíhal jsem se akorát občas nadechnout a mrknout na telefon, jak to vypadá s Johnem, a odepsat Tirovi na jeho zprávu, že je OK.
Kdyby nebylo práce, a kdyby byl Tir doma, byl by to jeden z těch příjemných pátečních večerů, kterých si občas společně užíváme.
Tiras
Dojel jsem k domu, kde řidič autobusu bydlel a pohodlně se uvelebil na sedačce.
Zapomněl jsem si vzít něco na jídlo, ale snad to nebude trvat tak dlouho.
Hlavní věc, a to kafe, jsem měl, takže bez jídla rozhodně vydržím.
Bylo těsně před pátou, když Biggins vylezl z domu. Byl to přesně ten typ úchyla, kterého nechcete potkat za dne, natož v noci, a vůbec jsem nechápal, jak se s ním mohl dát John dohromady.
Čtyřicátník, podsadité postavy, s mírným pupkem, řídnoucími vlasy, dvojitou bradou, odulými rty a malými prasečími očky.
Myslel si nejspíš o sobě, jaký není krasavec, ale přitom by si člověk o něj neopřel ani kolo.
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby měl u sebe doma spoustu dětského porna a u něj si každou chvíli honil.
Taky by mě nepřekvapilo, kdyby kradl klukům ze školních šaten oblečení, zvláště pak spodky, a ty doma olizoval.
Jo, jeden by nevěřil, co tihle úchyláci dokážou.
Herna nebyla daleko a bylo by nápadné teď popojíždět autem, když nebylo, kam ho pořádně schovat, tak jsem vystoupil, stáhl si do očí kapuci a s rozestupem několika metrů Bigginse následoval.
I když bylo teplo, v téhle části nebylo nic neobvyklého, když měl na sobě někdo mikinu s kapucí, takže jsem nevzbuzoval takovou pozornost, jako kdybych se takhle objevil třeba ve vilové čtvrti.
A když Biggins zapadl do herny, a já ho po chvilce následoval, nemusel jsem si o svůj vzhled dělat starosti už vůbec.
Okna byla zastíněná, takže i když venku svítilo slunce, uvnitř byla skoro tma. A i kdyby nebyla okna zatažená, bylo tu tolik dýmu, že nebylo vidět skoro na krok.
Zapadl jsem do vzdáleného zaplivaného boxu, odkud jsem měl pěkný výhled na bar, na Bigginse, na vchod, ale zároveň mě nikdo nemohl překvapit zezadu.
Napsal jsem Efovi krátkou zprávu, že jsem v pohodě a dál se věnoval Bigginsovi.
V jednu chvíli jsem musel přijít až k němu, respektive sednou si k nejbližšímu volnému hernímu automatu, protože k Bigginsovi přišel nějaký chlápek a o něčem živě diskutovali.
„…nebude dělat problémy. je posraný až za ušima…" zaslechl jsem Bigginse.
„Taky bys mi ho mohl půjčit," zachechtal se ten druhý, který při smíchu odhalil řadu zkažených zubů a jeho smradlavý dech došel až ke mně.
„Zapomeň. Najdi si jinou dírku na protažení. Tenhle je můj. Byl ještě panic, když jsem ho poprvé klátil. A jak u toho ječel," chlubil se Biggins a já měl chuť mu rozmlátit ciferník.
„Stejně nechápu, jak to děláš," zakroutil hlavou ten druhý.
„Tihle citliví mladí hoši rádi pomáhají starším, kteří jsou v nesnázích," zachechtal se Biggins a mě to znělo jak prasečí chrochtání.
Nenápadně jsem vytáhl mobil, abych si toho druhého mohl vyfotit.
Víc už jsem se ale nedozvěděl, ani jestli mluvili o Johnovi, protože k nim přišli další dva a začali se bavit o jiných věcech.
V baru se nakonec zdržel asi čtyři hodiny. Byl mírně na plech, když vycházel ven, a s úchylnými řečmi a posunky se loučil s ostatními.
Vypadalo to, že pro dnešek mám padla. Biggins si to zamířil domů, a nezdálo se, že by plánoval ještě někam jít.
Po cestě domů stačil ochcat jednu lampu, urazit jeden mladý pár, několikrát si říhnout, až jsem skoro nadskočil, a poškrábat se na koulích a prdeli.
Nechápal jsem, jak někdo takový mohl dělat řidiče školního autobusu. Nejspíš si budu muset promluvit s děkankou.
Schoval jsem se do podchodu protějšího domu a sledoval, jak Bigginsovi několikrát spadly klíče od hlavního vchodu, když se pokoušel vejít do čtyřpatrového domu, kde měl svůj byt. Čekal jsem ještě asi hodinu, a když to vypadalo, že se Biggins opravdu nepohne, a dokonce se u něj i zhlaslo, vydal jsem se zpátky ke svému autu, abych mohl odjet domů.
Tak jsem se zaměřil na Bigginse a na to, jak ho dostat, že jsem si vůbec nevšiml postavy, která sledovala mě.
Až teprve, když mě u auta něco silně zasáhlo zezadu do hlavy, věděl jsem, že je zle…
Efraim
Nakonec mi Morgan přidal, když viděl, jak jsem se olizoval. A vybral film, na který se i dalo dívat. Byla to komedie, a já se u toho ještě víc uvolnil.
Když jsem dopil kafe, usadil jsem se ještě pohodlněji, a bokem se opřel o Morgana.
Kromě filmu jsem stále sledoval i telefon, a nakonec se mi z toho začaly zavírat oči, i když televize hrála a Morgan občas na mě mluvil. Sesunul jsem se na jeho klín a zachrápal. To bylo poslední, co jsem si pamatoval.
Ale moje podvědomí, a smysl pro povinnost, mě však dlouho spát nenechalo. Pokud člověk bere pět hodin jako dlouho.
Byla už tma, Morgan seděl a díval se na nějaký další film, a já zamžoural. A když jsem si uvědomil, že jsem opravdu tvrdě usnul, okamžitě jsem vyletěl, že jsem mu málem vyrazil zuby. Popadl jsem telefon…
John zůstal doma. Aspoň v tomhle případě jsem si oddechl.
Znervózněl jsem však, když jsem viděl, že poslední zpráva od Tira přišla před třemi hodinami, a pak už nic. A bylo už dost pozdě v noci, a on se neozval a ani nepřijel domů.
Okamžitě jsem mu napsal. A další cesta vedla k počítači, abych si ho dal vyhledat.
Jenže jsem znovu začal zmatkovat, začínal jsem být čím dál víc nervóznější.
Musím se uklidnit. Já se taky Tirovi neozval čtyři hodiny, a teď to mám. Nejspíš odplata a Tir za chvilku bude klepat na dveře. Vyběhl jsem i ven, jako bych se chtěl o jeho příjezdu přesvědčit, ale pořád nic. Ani jeho auto…
Počkám ještě tak dvě hodiny, a pokud mi neodepíše, zavolám mu. A pokud mi to nezvedne, vyhlásím pátrání.
Vyběhl jsem do ložnice a oblékl jsem se, abych byl připravený na rychlý odjezd.
Vrátil jsem se do obýváku, sedl si s telefonem v ruce, na který jsem upíral zrak, a sledoval čas…
Možná opravdu zbytečně divočím.
Ale když já si nemůžu prostě pomoct…
Dokonce jsem přestal mluvit i s Morganem. Jako by tu nebyl…
Morgan
Vybral jsem komediální film, protože mi to přišlo nejvhodnější na uvolnění atmosféry.
I když, Efraim ho stejně dlouho nevnímal, a brzo potom, co do sebe napal další kus rolády to zalomil na mém klíně.
Probíral jsem se jeho vlasy, hladil ho po zádech a vlastně ani nevím, jak film skončil.
A protože se mi nechtělo nechávat Efraima samotného, pustil jsem si film druhý.
Bylo asi po jedenácté hodině, film už skoro končil, když se Efraim probral a najednou začal vyšilovat.
Pobíhal po bytě, kontroloval mobily a počítače, než vyběhl nahoru a zpátky sešel převlečený.
Mluvil jsem na něj, ale on mě vůbec nevnímal, jako bych tam ani nebyl.
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou.
Nechápal jsem, jak to mohli těch šest let vydržet spolu, když Efraim pokaždé takhle vyletí.
Jako chápal jsem, že má strach, i já bych ho měl, ale je to jejich práce.
Věděl jsem, že utěšování teď Efraimovi moc nepomůže, proto jsem taky vstal, vypnul film, zaběhl se do ložnice převléknout a sešel zase dolů.
Sedl jsem si vedle Efraima a objal ho kolem ramen.
„Kdyby něco, pojedu s tebou ano? Rozhodně tě nepustím samého, protože by mi jinak Tiras pěkně vyčinil. Zajedeme se podívat k domu toho autobusáka a uvidíme. Třeba byl jen tak unavený, že to zalomil v autě," pousmál jsem se, a shrnul mu pramen vlasů za ucho.
Už jsem se nadechoval, že nabídnu Efraimovi kávu, když mu zapípala zpráva na mobilu.
Efraim
Myslím, že Morgan něco říkal, ale vůbec jsem netušil co. Jen jsem zaregistroval jeho: „…zalomil v autě.“
Trochu jsem zpozorněl.
Jo, to by mohl. A pokud usnul, což bych se ale divil, tak ho moje zpráva probudí. Ale to by zase odepsal hned, než za…
Moje myšlenky přerušilo zapípání mobilu. Tak rychle jsem chtěl rozkliknout zprávu, že jsem si ji málem smazal.
„Jo, měl jsi pravdu,“ oddychl jsem si. „Tir psal, že se zdrží, neví, kdy se vrátí, a na chvilku zdříml.“
Pak mě ale něco napadlo. Hned jsem Tirovi odepsal, jestli nechce vystřídat. Odpověď ale nepřišla obratem. Nejspíš teď kouše volant a bojuje s tím, aby se nerozjel domů a nevyšukal mi ten nápad z hlavy.
Ale konečně jsem se trochu uklidnil a svlíknul si mikinu.
„Promiň, že jsem vyšiloval,“ natočil jsem se k Morganovi a líbnul ho na rty. „Nejspíš jsem v tom horší než Tiras. Ale víš… Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem o něho přišel. A to samé on. Taky byla chvíle, kdy to vypadalo, že už se nikdy neuvidíme. No, je to stará historie, ale možná kvůli tomu takhle jeden i druhý reagujeme. Nejspíš bych bez něho umřel, kdyby se mu něco stalo.“
Nakonec jsem vstal, protože tohle vyšilování mě nakonec probralo, a přesunul jsem se do kuchyně.
Napadlo mě využít času, a vytáhl jsem maso, než se rozmrazilo, přichystal jsem moji speciální marinádu, do které dávám všechno, co mi pod ruku přijde, a pak maso připravil a naložil. Druhý den si uděláme na grilu, a čím déle to bude naložené, tím lépe.
Mezitím jsem se bavil s Morganem, který nakonec zůstal se mnou, místo, aby šel spát.
Ale ani já nešel do ložnice. Podvědomě jsem byl pořád připravený na to, že pojedu za Tirem. Ale s tím, jak jsem se zabavil chystáním oběda na druhý den, a pak bavením se s Morganem, jsem úplně zapomněl na to, že mi Tir ještě neodepsal.
Znovu jsme se usadili na sedačce, a já složil znaveně hlavu do Morganova klína.
Nechal jsem ho, ať si hraje s mými vlasy, a během chvilku jsem znovu usnul.
Tentokrát mě nevzbudil pocit, že je něco špatně. Ale neodbytné zvonění domovního zvonku.
Nejprve jsem zamrčel s tím, že Tir půjde otevřít, ale pak jsem vystřelil tak rychle, že se mi hlava zatočila.
Venku svítá… Tir není doma a místo toho…
Srdce mi vynechalo několik úderů, a nemohl jsem se nadechnout, když jsem za dveřmi uviděl stát Liama.
Slyšel jsem, co říká, ale nějak to nemohl pobrat. Byl jsem tak v šoku, že jsem ze sebe nevypravil ani slovo, a jen ztuhle stál a hleděl na něho a na policejní auto na naší příjezdové cestě…
Morgan
Nakonec se Efraim uklidnil. Vlastně jen díky tomu, že příchozí zpráva byla od Tirase.
Ale byl z toho všeho tak nabuzený, že místo toho, aby si šel lehnout, začal dělat maso na druhý den, které si prý ugrilujeme, když už tu nebudou ti dělníci.
Bylo něco málo po půlnoci, když si zase ustal na mém klíně v obýváku, a i když jsem se snažil být vzhůru, nakonec jsem to zalomil taky.
Ani jsem nestačil domyslet to, že bysme se měli s Efem přesunout do postele, jinak budeme celí polámaní.
Přišlo mi, že jsem sotva zavřel oči, když někdo začal urputně zvonit na domovní zvonek.
Zmateně jsem kolem sebe koukal, zjistil, že je už skoro osm ráno, a dotyčný se nejspíš brzo pokusí vylomit dveře, vzhledem k tomu, jak se sem dobýval.
Chtěl jsem probudit Efraima, ale ten vyletěl sám, až mi dal málem hlavičku do zubů, a pak jsem měl co dělat, abych ho zachytil, když se mu zatočila hlava.
Když Efraim odběhl ke dveřím, já se zvedl a trochu se protáhl, protože jsem byl celý nakřivo.
Vzal jsem hrnky, s tím, že přejdu do kuchyně, abych udělal kafe, ale když jsem nakoukl do předsíně, došlo mi, že je něco špatně.
„…posloucháš mě, Efraime?" promluvil muž, který stál ve dveřích.
Měl na sobě plátěné policejní kalhoty, košili a lehkou bundu.
Vypadal o něco starší, než jsem já, a hodně ustaraně.
„Promiňte, že se ptám, ale stalo se něco?" přešel jsem k nim a opatrně se dotkl Efraimova ramene.
„Vy jste?"
„Ach, Morgan Sullivan, jsem teď spolubydlící tady pana Morgana a pana Killiena," podal jsem mu ruku.
„Liam Coleman, šéf místního policejního oddělení, a známý Efraima a Tirase. Těší mě," potřásl mi rukou a pozorně se na mě zadíval.
„Tiras měl… nehodu," pokračoval po chvilce. „Vypadá to, že si na něj někdo došlápl. Pěkně ho zřídili, a pak hodili do popelnice. Kdyby se zrovna dneska nevyvážely v té části města odpadky, mohl tam ležet, kdo ví, jak dlouho."
Rozčileně jsem vydechl, otočil se a vběhl do bytu. Popadl jsem Efraimův mobil, klíče od domu a peněženku.
Myslím, že mě ani nevnímal, když jsem ho obouval a oblékal, až teprve, když jsem mu vrazil věci do ruky a postrčil ho do náruče Colemana, trochu se vzpamatoval.
„Zůstanu tady, kdyby něco, zavolejte!" křikl jsem ještě za nimi, když naskakovali do auta, aby mohli do nemocnice.
