Tiché nebezpečí - Kapitola 15

Tiras
Ráno jsem se probudil ještě před svítáním.
Chvilku jsem hleděl na Efa, který ležel po mém boku, a i ve spánku vypadal nádherně.
Znovu jsem si uvědomil, jaké mám vlastně štěstí, že právě tenhle kluk se do mě zamiloval.
Vlastně ani do teď nevím, co ho na mě přitahuje. Jistě, jsem skvělý v sexu, o tom nepochybuju, ale Ef nebyl žádný povrchní frajírek, kterého by zajímalo jenom tohle.
Jsem starý, protivný, tvrdohlavý, občas nervák, ješitný, nedochvilný, samolibý, prostě samé negativní vlastnosti. Sice už to není tak strašné, jak to bývalo, než jsem potkal Efa, ale i tak.
Něžně jsem Efa políbil na ten jeho nosánek, který ze spaní legračně krčil, a pak opatrně vylezl z postele, abych ho nevzbudil.
Chtěl jsem udělat snídani, a ještě si projít nějaké detaily, než Efa vpustím do jámy lvové.
Věřil jsem, že to zvládne, ale i tak. Ten strach tam prostě byl. Násilníci bývají nevypočitatelní. Snad ještě víc než vrazi.
Uvařil jsem kafe do termosky i pro Efa, udělal zapečené sýrové sendviče, a ještě přibalil pár obyčejných sendvičů Efovi do krabičky.
Sice určitě bude mít možnost si tam něco koupit, ale kdyby náhodou.
Předpokládal jsem, že John asi nebude chodit do jídelny, ale spíš si někde své jídlo sní pod stromem v parku před školou nebo na střeše školy. Tak kdyby Ef musel spěchat a neměl čas si jít něco koupit, pokud by chtěl s Johnem zavést rozhovor.
Pak jsem ještě dal Kingovi, zkontroloval poštu, ověřil si všechny potřebné informace, a zrovna, když jsem byl se vším hotový a chtěl jít Efa vzbudit, zaslechl jsem klapnutí dveří.

Efraim
Spal jsem tvrdě, protože jsem byl i docela unavený. Ono se to nezdá, ale i taková práce u stolu člověka docela unaví. Kdo to nedělal, nepochopí.
Když jsem otevřel oči, byl jsem už v posteli sám. Při pohledu na budík jsem zjistil, že je akorát tak čas vstávat, abych se připravil do školy.
Vstal jsem, rozhodil peřiny, aby se vyvětraly, a šel rovnou do koupelny se osprchovat. Vlasy jsem si nemyl, protože jsem si měl dávat paruku.
Ze skříně jsem si potom oblékl věci, které se tak nejlépe hodily k obyčejnému studentovi, a vrátil se do koupelny, abych si nasadil paruku, čočky a nakonec brýle. Ještě jsem si paruku trochu sčesal a upravil, a když jsem se pak do zrcadla podíval na výsledek, byl jsem spokojený. Tir mi vybral paruku, která měla hezký střih a dobře mi seděla na hlavě.
Když jsem byl hotový, ještě jsem postlal, a posbíral poházené oblečení, abychom neměli v ložnici nepořádek.
„Dobré ráno,“ ozval jsem se, když jsem zahlédl Morgana vycházet z pokoje. „Za třičtvrtě hodiny bychom měli vyrazit, jestli sis to teda nerozmyslel.“
Sešel jsem dolů, prádlo hodil hned v prádelně do koše, a pak se už konečně vydal za tou vůní snídaně a ranní kávy.
„Dobré ráno i tobě,“ objal jsem Tira a věnoval mu ranní polibek, abychom oba měli pěkný den.

Tiras
Jako první přišel dolů Morgan a div nesrazil futra, jak čuměl někam za sebe.
„Co blbneš?“ povytáhl jsem obočí a nachystal mu na talíř sendviče a kafe do hrnku.
„To Efraim,“ zahuhlal Morgan a třel si čelo, potom, co se srazil s rohem dveří.
Chtěl jsem se ho zeptat, co s Efem, ale to už jsem se dozvěděl sám.
Kdybych byl pes, tak teď nadrženě štěkám s vyplazeným jazykem a poskakuju kolem dokola.
Taky že jsem Efa hned pěkně pomačkal a pokousal, a řekl mu, ať takhle jde večer i do postele.
Ty brýle mu opravdu slušely.
Vypadal v nich tak sexy, trochu drze, trochu šprťácky, prostě sexy.
Raději jsem ho pustil, abychom se taky dostali dál, naložil i jemu a pustili jsme se do snídaně.
„Kdyby byl nějaký problém, hned volejte, ano? Morgane, kdyby se ti něco nezdálo volej, i kdyby ti Ef říkal, že je všechno v pořádku, jasné?“ poučoval jsem je, když jsem předal Efovi svačinu a termosku s kávou.
„Neboj. Budu na něj dohlížet, jakoby na tom závisel můj život. Nedovolím, aby se Efraimovi něco stalo,“ přikývl vážně Morgan.
Tak trochu mi připadalo, že to bere možná až moc vážně, ale nechal jsem to být.
Třeba je nervózní nebo má opravdu tak silný smysl pro zodpovědnost. No, nebylo by to nic překvapujícího u obchodníka.
Když bylo všechno připravené, Morgan oblečený v lehkém, ale vkusném obleku, zavolal jsem děkance, abych se ujistil, že je všechno v pořádku.
Když mi to potvrdila, věnoval jsem Efovi pořádný polibek na cestu a Morgana poplácal po zádech.
„Kdyžtak se mi průběžně ozývej, kdyby něco. A až skončíš, dej mi vědět, ano?“ vyprovodil jsem Efa s Morganem k autu a počkal, dokud nenasednou.
Ještě jsem na ně zamával, než mi zmizeli za rohem ve vedlejší ulici, a pak se vrátil domů.
Zhruba za hodinu by měli přijít vyměřovat bazén, takže jsem měl dost času na to, abych se mohl podívat na všechno, co měl Ef od Caleba a Petera ohledně Johna.

Efraim
Nevím, jako nejdříve, že si mám nechat dlouhé vlasy, teď se jim zas líbí tohle… Nejspíš si nadělám zásobu paruk a budu to střídat.
Hlavně mě pobavilo, jak si Morgan třel čelo. Nejspíš narazil do dveří.
„Zajímalo by mě, co bych musel mít na sobě, abych nevypadal sexy. Jsem si myslel, že vypadám obyčejně,“ zavrtěl jsem hlavou nad jejich reakcemi.
Když jsem po snídani dostal boxík se svačinou, přišlo mi to úsměvné, a Tir dokonce nezapomněl ani na pití. Zaběhl jsem si pro kabelu do pracovny, svačinu uložil do ní, a pak si ji hodil na rameno.
„Budu hodný a budu se hlásit, taťko,“ rýpnul jsem si se smíchem, a už se raději běžel obout.
Jeli jsme mým autem, ale nechal jsem řídit Morgana.
A když jsme zaparkovali a vystoupili, držel jsem si od něho mírný odstup, a tvářil se tak trochu ze všeho vyplašeně. Nejsem sice puberťák na střední, ale student na univerzitě, ale i tak Morgan vystupuje jako strejda, a ne jako milenec. A bylo by divný, kdybych šel těsně vedle něho, nebo se s ním vedl za ruku.
Zamířili jsme rovnou do kanceláře děkanky, která už na nás čekala.
Předala mi papíry, které bych jako výměnný student měl mít, předala mi studentskou kartu na jméno Simon Lewis, a pak už mi předala plánek univerzity, abych věděl, kde, co je.
Sice jsem Johnův rozpis přednášek už znal zpaměti, ale když mi ho děkanka ukázala, dělal jsem, jako že ho vidím poprvé. Měl jsem ještě čas, protože Johnovi začínala přednáška až za dvě hodiny. A tak jsem se domluvil, že si zatím prohlédnu univerzitu, kampus, abych věděl, kde co je, a pak se uvidíme v přednáškovém sále.
Byl jsem potěšený, když mi děkanka sdělila, že přednáší obor, který jsem studoval. Aspoň jsem věděl, že se nebudu nudit…
„Tak půjdeme, strejdo? Podíváme se kolem, nebo pojedeš domů?“ zeptal jsem se Morgana, když jsem vytahoval telefon, abych sdělil Tirovi, co a jak.

Morgan
Efraimovi to vážně moc slušelo. Dlouhé vlasy byly sice dlouhé vlasy, ale tohle byla velmi příjemně osvěžující změna. Asi mu řeknu, aby takhle občas chodil.
Nebylo divu, že po něm Tiras hned vystartoval.
A když řekl, že by ho zajímalo, v čem by nevypadal sexy, zapřemýšlel jsem a představoval si ho v nejrůznějších podobách.
Ne. V ničem. Ve všem vypadal sexy.
Ale touha po Efraimovi šla stranou, když jsme vystoupili u školy.
Teď jsem byl jeho strejda, ne milenec.
Sešli jsme se s děkankou, která jako jediná věděla, proč tu Efraim je, vysvětlila nám všechno potřebné a já důležitě přikyvoval hlavou.
No co, taky si to můžu užít. Ve škole jsem nebyl ani nepamatuju, a je to rozhodně změna oproti tomu, co jsem dělal doposud. A aspoň mám tak možnost vidět Efraima zase z jiné stránky.
„Podíváme se kolem, Simone. Abych věděl, co tě tady čeká a udělal si obrázek,“ odpověděl jsem důležitě.
Škola byla vážně hodně velká. Nebylo taky divu, když byla spojená vysoká i střední škola.
A byly to jediné školy ve městě. Takže pokud děcka nechtěly dojíždět do okolních měst, museli samozřejmě chodit sem.
Byly tu snad všechny možné obory. Od obyčejného automechanika, po doktory nebo právníky.
Všechny základní, které člověk snadno uplatnil v běžném životě.
Po cestě jsme potkali pár profesorů, dokonce i studentů, kteří neměli zrovna vyučování.
Obhlédli jsme školní park i jídelnu a knihovnu, kterou tam měli.
Vypadalo to, že by se tam Efraimovi mohlo líbit a rozhodně zapadne.
„Potřebuješ ještě něco? Simone?“ zeptal jsem se, když jsme se zastavili u přednáškového sálu, kde měla Efraimovi začínat hodina.

Efraim
Kdyby nebylo toho, že jsem tu měl práci, řekl bych, že to byly příjemně strávené dvě hodiny. Na chvíli jsem se tak vrátil do studentských let. Měl jsem pocit, jako bych sem prostě patřil.
Vzpomínky mi zalétly i k prvnímu dni, kdy jsem v Jacksonville s Peterem procházel tamní univerzitu, a byl jsem naprosto ztracený. Ale jen díky němu jsme pak našli parkoviště, kde na nás čekal Tir a Caleb.
„Je to tu hezké,“ pokýval jsem hlavou, když jsme nakonec s Morganem zastavili před posluchárnou.
„A ne, nepotřebuji. Zvládnu to. A podle Johnových přednášek bych měl skončit nejpozději za čtyři a půl hodiny. Má dneska jednu dvouhodinovku a dvě po hodinách. Mezitím má půlhodiny a deset minut pauzu. Chtěl bych potom jít za ním až k jeho domu. Pokud se zadaří, šel bych rovnou s ním. Ale dneska se s ním seznámím, pokud to půjde, tak by bylo blbý, kdybych se mu hned vnucoval a šel ho doprovodit. Nechci, aby měl pocit, že ho do něčeho nutím. Mělo by to být přirozené, ne vynucené.“
Během mého tichého proslovu se John objevil na konci chodby a mířil k posluchárně. Trochu jsem se odsunul, aby mohl projít kolem nás.
„Ne, trefím domů sám. Nemusíš pro mě jezdit. Neboj, zvládnu to,“ přikývl jsem Morganovi, a pak odstoupil, že jsem málem vrazil do Johna.
„Promiň!“ vyhekl jsem, když málem naletěl na stěnu. „Promiň, nevšiml jsem si tě. Omlouvám se!“
John jen zavrtěl hlavou, že je všechno v pořádku, a pak už vešel do posluchárny.
„Tak já jdu,“ lehce jsem se dotkl Morganovy ruky, a nechal jsem ho stát na chodbě.
Když jsem vešel do posluchárny, John se právě usazoval úplně vzadu nahoře, jako by potřeboval být od všech dál, a aby měl přehled a neměl nikoho za zády. Vyšel jsem těch pár schodů, a přisedl si k němu blíž.
„Ještě jednou se omlouvám, neudělal jsem ti nic? Jsem tu nový, výměnný student, jen do konce semestru. Jmenuji se Simon,“ usmál jsem se na Johna a podal mi ruku.
Nejdříve se na mě podíval, pak na mou ruku, a pak ji trochu váhavě stiskl.
„Jmenuji se John, a nic se mi nestalo, nemusíš se omlouvat,“ odpověděl mi docela tichým hlasem, jako by se bál, že ho někdo uslyší.

Tiras
Byl jsem docela nervózní už o pět minut později, a nakonec nechal i práce, protože jsem se nedokázal soustředit. Když mi pak pípla zpráva, málem jsem se přerazil, jak jsem letěl k mobilu.
Musím Efovi víc věřit. Musím ho brát jako rovnocenného partnera, jak řekl Morgan.
Kromě toho, Santa Rosa není Jacksonville.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil, a odepsal Efovi, že se na něj těším, a ať dá na sebe pozor.
Nakonec jsem se vrátil do pracovny, abych přece jen něco udělal a docela jsem se v tom i ztratil, protože mě vyrušil až domovní zvonek, a pohled na hodiny mi řekl, že přijeli kvůli bazénu.
Pustil jsem je dál, ukázal jim zahradu, upozornil je na můj skleník, a pak už je nechal pracovat.
Já jsem se zatím vrátil k rozdělané práci, zavolal Liamovi, jestli nemá nové informace, a rovnou mu i řekl na čem teď s Efem pracujeme a zeptal se ho, jestli ještě někdo jiný ze školy nehlásil nějaké potíže. Když odpověděl záporně, bylo mi už jasné, že se někdo vyloženě nejspíš zaměřil jen na Johna a bude to osobní. Nebude to mít se školou nic společného.
Když jsem zavěsil, zašel jsem se podívat, jak to jde chlapům, a málem se vyvrátil, když jsem uviděl ty vyměřovací kolíky zabodnuté do mého krásně pěstěného trávníku.
Ale pro svou prdelku cokoliv, tak jsem to rozdýchal a přešel do kuchyně, abych uvařil oběd.
„Zítra přijedou vyhloubit jámu a při troše štěstí rovnou položí základy,“ oznámil mi jeden z měřičů, když o tři hodiny později odcházeli a Morgan zrovna přijížděl domů.
Rozloučil jsem se, domluvili jsme se na hodinu, a pak už se přivítal s Morganem.
„Myslím, že mezi ostatní zapadne. Neboj se o něj tolik. Je to šikovný kluk,“ stiskl mi Morgan paži, když jsme přešli do kuchyně, abych dodělal oběd.
„Já vím,“ povzdechl jsem si. „A ještě jednou díky. Vážně to bylo lepší, než kdyby ho tam doprovázel někdo úplně cizí. A já se maskovat rozhodně nehodlám.“
Ušklíbl jsem se, oba jsme se zasmáli, a pak se Morgan zašel převléknout, abychom mohli poobědvat.

Efraim
Moc jsem se s Johnem nebavil. Spíš jsem sledoval přednášku a Johna jsem jen po očku pozoroval.
Jeho gesta, výrazy ve tváři, způsob jeho rozhlížení se kolem i jeho poloha při sezení. Občas měl tendenci se upravovat a kontrolovat, jestli je na něm všechno v pořádku. Když se něco ozvalo ode dveří, hned se k nim nervózně díval.
„Bovarysmus… bovarysmus…“ brblal jsem si šeptem, tvářil jsem se ztraceně a listoval přitom ve skriptech.
„Tam to nenajdeš,“ ozval se najednou John, když děkanka končila přednášku. „Je potřeba zajít do knihovny, ani si to nevygoogliš. Na netu najdeš vždycky jen nepatrné zmínky, které ti nic nedají. Víš, že termín bovarysmus vznikl po postavě Emy Bovaryové, která žila ve svých-“
John se rozmluvil, aniž bych ho k tomu vyzval. Byl jsem rád. Bylo vidět, že hodně ví, že nemá problém si zapamatovat spoustu věcí a je chytrý. Pozorně jsem ho poslouchal, i když jsem to už vlastně de-facto znal. Ale dělal jsem, že toho zatím moc nevím.
„A které knihy bys mi doporučil?“ zaklapl jsem notebook a strčil ho do brašny, stejně jako poznámky a skripta.
„Mohli bychom jít do knihovny. Vlastně ne,“ najednou pohlédl ke dveřím, a pak rychle sklopil pohled k zemi.
Otočil jsem se, ale zahlédl jsem už jen záda dvou studentů, kteří odcházeli na chodbu.
„Můžu tě pozvat na oběd? Nemusíme do knihovny, jen bys mi k tomu něco řekl, a já si udělám poznámky,“ navrhl jsem Johnovi.
„Nezlob se, ale teď to nepůjde. Musím…“ nervózně si promnul ruce. „Mám už oběd s někým domluvený.“
Rychle si posbíral věci a zamířil ke dveřím.
„Tak příště, ano?!“ křikl jsem ještě za ním.
Jen přikývl a pak už rychle vyšel na chodbu. Popadl jsem kabelu a vyběhl za ním. Ale ve chvíli, kdy jsem ho viděl zacházet za roh, a já se za ním rozběhl, vstoupil mi do cesty jeden ze studentů a já se s ním srazil.
Začal se mi omlouvat, já jemu, a než jsme se rozešli, John se mi ztratil z dohledu.
Hned jsem vytáhl telefon, a volal Tirovi.
„John se mi ztratil. Chtěl jsem s ním jít na oběd, ale odešel s tím, že už má něco domluveno, Sice ho uvidím na další přednášce, ale teď nevím, kde je. A podle toho, jak odcházel, může to mít něco společného s našim vyšetřováním. Ale stihl jsem se během přednášky napíchnout na jeho telefon, Bohužel si ho ale vypnul. Zkusím se podívat do restaurace a jídelny, jestli ho někde neuvidím. Jinak mi přednášky končí za dvě a půl hodiny, tak jestli by pak mohl Morgan přijet. Ale, ne dříve než za tři hodiny, a ještě dám vědět, co a jak.“
Už jsem chtěl zavěsit, když jsem si na něco vzpomněl.
„Můžeš, prosím tě, zavolat Calebovi nebo Petemu, jestli by byli schopni náš počítač napíchnout na kamery kampusu?“

Tiras
Sotva jsem dodělal oběd, když mi volal Ef.
Popravdě, nejraději bych jel za Johnovými rodiči a promluvil si s nimi, jenže to nešlo. Určitě by svému synovi řekli, že jsem u nich byl, a to by mohlo Johna ještě víc zatvrdit. Mohl by i přestat chodit do školy.
Když jsem s Efem domluvil, zavolal jsem hned Calebovi, abych jim řekl, co po nich Ef chce.
Rovnou mi Caleb řekl, že to nebude hned a nejspíš to ani moc nepomůže, protože škola moc kamer nemá. Uvnitř žádné a venku jen tak, aby se neřeklo.
Přesto jsem ho poprosil, aby to udělal.
Ještě jsem Calebovi slíbil, že budu Efa pozdravovat, a že se na ně oba moc těšíme, a pak už se rozloučil.
Po obědě, jsem si sedl znovu k počítači, abych si prošel, co zatím máme.
Procházel jsem si to znovu a znovu, postupně, od chvíle, kdy se začalo děkance zdát, že se John změnil, vytáhl jsem si i papír, který se podařilo děkance zabavit, zjišťoval, co všechno se ve škole změnilo, a co by mohlo mít na Johna takový vliv.
Přišlo mi, že mi něco uniká. Něco, co mám přímo před nosem, a to mě značně rozladilo.
„Jedu pro Efraima,“ nakoukl do dveří Morgan, „ať nemusí autobusem.“
A v tu chvíli mi to došlo.
„Já idiot!“ zařval jsem, až King málem vyletěl až do stropu a Morgan sebou škubnul.
Teď do sebe všechno začalo zapadat.
Ještě jsem si to ale musel samozřejmě ověřit.
Přesto jsem Efovi napsal krátkou zprávu, aby si dával pozor, protože je to pravděpodobně řidič školního autobusu, a pak šel vlepit Morganovi pusu, než jsem ho pustil, aby mohl dojet pro Efa.

Efraim
Johna jsem během té pauzy nenašel. Na další přednášku jsem šel trochu zklamaně, a sedl si rovnou nahoru, protože jsem počítal s tím, že si John vybere stejné místo jako předtím.
Některé věci dokážu odhadnout, a v tomhle jsem se nemýlil.
Schválně jsem si sedl trochu dál, aby neměl John pocit, že se mu vnucuji hned po první přednášce. Ale když tahle skončila a my zamířili do další posluchárny, která už ale byla malá, a připomínala spíš hernu, usadil jsem se hned vedle něho na zpevněné molitanové kostce.
Tahle přednáška byla spíš pro užší počet studentů, a byla zaměřena na dětskou psychologii. A při dnešní jsme probírali možnosti, jak se k dětem dostat blíž, aby se nám víc otevřely a byly komunikativní. Nebyla to otázka téhle jedné hodiny, a já neměl na děti zaměření, ale něco málo jsem si pamatoval, a aspoň jsem si to mohl oživit.
Seděl jsem tak, abych mohl Johna pozorovat a nebylo to přitom moc nápadné.
Zdál se mi víc rozhozený než po první přednášce, a stále měl tendenci se srovnávat oblečení, hlídat se, a nervózně poposedával.
Když přednáška skončila, John vypadal, jako by se mu ani nechtělo jít domů.
„Není ti dobře?“ zadíval jsem se na něho, když pořád seděl a já si balil věci. „Jestli chceš, odvezeme tě domů. Strejda nebude proti, a je to lepší než jet autobusem. Nebo bydlíš někde blízko? Doprovodím tě.“
Zastavil jsem se a zadíval se na něho. Mírně sebou trhnul, ale pak rychle zavrtěl hlavou.
„Jsem v pořádku. Jen… Jen mám trochu nervy ze zkoušek,“ snažil se mi vysvětlit svoji nervozitu.
No, tak tohle byla čistá lež. Už jen předtím, jak mi vysvětloval některé věci z přednášky děkanky, jsem věděl, že je opravdu chytrý a nemusí mít ze zkoušek takový strach, jaký tu prezentuje.
„No, já musím jít,“ vytáhl jsem mobil, který mi zrovna začal zvonit, a John sebou přitom leknutím trhnul. „Vážně nechceš doprovodit domů? Já tu sice jsem pár dnů, ale strejda se tu dobře vyzná. Bydlí tady o pár týdnů déle než já, a má skvělou orientaci.“ 
„Ne, opravdu to není nutné. Děkuji, ale vážně to není potřeba. Měl bys jít, nejspíš tě shání,“ ukázal John na mobil, který mi stále zvonil.
„Tady máš na mě mejl, mohl bys mi prosím, pak poslat seznam těch knih, o kterých jsi mluvil?“ podal jsem ještě Johnovi papírek s mým mejlem, a když přikývl a vzal si ho, rozloučil jsem se a vyšel ven.
Po cestě jsem přijal Morganovi hovor a sdělil mu, že už jdu. A za dalších pět minut jsme s ním už seděl v autě, a po Tirově zprávě jsem odmítl jet hned domů. Chtěl jsem pozorovat Johna, i kdybychom za ním měli popojíždět autem.
Jedna věc, co k smrti nesnáším je, když někdo nutí k sexu proti jeho vůli. Je to regulérní znásilňování, a já to zažil na vlastní kůži. A pokud se tohle někomu děje… Vrací mi to nepříjemné vzpomínky a začínám vidět rudě. A taky jsem to řekl Morganovi, když jsme seděli v autě a čekali, až John vyjde z univerzitní budovy. Teda kromě toho, že jsem to já osobně zažil…

Morgan
Málem jsem nadskočil, když Tiras najednou zařval.
Opravdu dokáže člověku nahnat strach a nedivil bych se, kdyby některé ze svých případů vyřešil jen tím, že na někoho udělá ten svůj zlý kukuč.
Když se uklidnil, oznámil jsem mu, že jedu pro Efraima a slíbil, že na něj dám pozor.
Když jsem přijel ke škole, poslal jsem Efraimovi zprávu, a pak už jen čekal, až přijde.
To, že odmítl jet hned domů jsem chápal, i když Tiras z toho asi mít radost nebude. No, aspoň nebyl Efraim sám. Rozhodně jsem ho nehodlal spustit z očí.
„Chápu tě. Nutit někoho k sexu proti vůli je opravdu něco odporného. A může to zanechat nezvratné následky. V Miami jsem každou chvilku četl nebo slyšel o podobných případech, a můžu říct, že mi to opravdu nedělalo dobře, i když jsem byl jen posluchač nebo čtenář. Sex si má člověk užít. Má mít z něj radost. Oblíbit si ho. Člověk, který zažije sexuální týrání má pak nejspíš do smrti následky. Aspoň si to teda myslím,“ pokrčil jsem rameny a sledoval hlavní vchod, stejně jako Efraim.
Osobně bych nikdy nikoho do sexu nenutil. Ten druhý musí chtít sám, jen tak si to nejvíc užiju.
Čekali jsme asi půl hodiny, než John konečně vyšel ven a snad automaticky zamířil na zastávku autobusu. V půlce cesty se ale najednou zarazil a zastavil.
Bylo to ve chvíli, kdy k zastávce přijížděl školní autobus.
I na tu dálku bylo vidět, jak s sebou John škubnul, a jako by se skrčil, snad ve snaze splynout z okolím, než se otočil a rychlým krokem se vydal na druhou stranu.

Efraim
Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych se dostal k Johnovi ještě blíž. Nebo třeba ho donutil jet tím autobusem, abych si mohl potvrdit, že je to opravdu ten řidič, jak mi Tir psal. I když to může být i někdo jiný. Někdo z univerzity, kdo tímhle autobusem jezdí. Středoškolák by to být neměl, protože ti mají jiný autobus. Prostě je to zvláštní…
„Pokud by to byl někdo ze studentů, kdo Johna obtěžuje, nebo šikanuje, tak je to potom herec hodný Oscara, protože jsem neviděl od nikoho ani náznakem nic, co by ukazovalo na to, že to je právě on, kdo má na Johna spadeno. Každopádně… Zítra pojedu autobusem, kterým jezdí John. Zítra má přednášky od devíti.“ 
Tentokrát jsem za Johnem nemohl jít a sledovat ho. Měl jsem na sobě věci, v kterých mě viděl ve škole, tak by nestačilo, kdybych si sundal paruku. Poznal by mě.
Jen jsme s Morganem vždy popojeli tak, abychom ho měli na dohled. Ale stalo se to samé, co den předem, kdy šel John domů pěšky a delší trasou. A když jsme pak viděli, že vešel do svého domu, a ani další hodinu nevylezl ven, rozjeli jsme se domů i my.
Tušil jsem, že pro Johna je domov místo, kde se cítí v bezpečí, a pokud nepůjde na sociální sítě, tak by to mělo být v pohodě. Jenže… Jak se v dnešní době vyhnout internetu, když musí stále využívat email, stránky univerzity, vyhledávat různé zadání a úkoly, sledovat své záležitosti studijní, prostě…
Je to jeden velký paradox.
Neustále člověk slyší, jak si má dávat pozor na to nebo ono, že nemá dělat to nebo ono, a přitom… Na druhou stranu pořád něco nebo někdo nutí člověka tenhle způsob komunikace využívat. 
„Zítra určitě pojedu autobusem. Sjedu taxíkem o zastávku dál, než bydlí John,“ mluvil jsem si spíš pro sebe, a celou cestu domů jsem přemýšlel nad svými dalšími kroky.

Tiras
Čekal jsem, že tak do hodiny nejpozději budou kluci doma.
Než Morgan dojede ke škole, než vyzvedne Efa, než se vrátí zpátky, tak hodina by tomu odpovídala.
Pokud Morgan nejezdí moc pomalu. Nebo rychle. Ale na to jsem ho netipoval.
Tak jsem si dál dělal svoje věci, abych to měl hotové, než se Ef vrátí.
Docela mě zajímalo, jaký je jeho první dojem celkově ze školy nejen z Johna.
Na okamžik mi to připomnělo dobu, kdy Ef skutečně chodil do školy.
A taky ty chvíle, kdy jsme skoro budili pohoršení po tom, co jsem ho několikrát přivezl do školy a pěkně přede všema na rozloučenou omacal a oslintal.
Jo, to byly časy.
Asi si někdy zahrajeme na pana učitele a poslušného žáčka.
Ušklíbl jsem se nad tou myšlenkou a raději se zase vrátil zpátky k práci.
Bylo potřeba ještě sepsat nějaké poznatky z vyšetřování těch vloupaček, o které mě poprosil Liam, taky jsem se chtěl podívat na zprávu těch dvou mrtvých, kterou mi poslal, a pořád tu byla ještě ta banda výrostků, která tehdy přepadla Morgana, ale jako by se po nich najednou slehla zem.
Do toho jsem odpověděl ještě na pár mejlů typu – ne, opravdu vám kočku nesundám ze stromu, protože někteří lidé si očividně pletli detektivní práci se záchranářskou.
Poměrně jsem se do toho zasekl, takže mi až po chvíli přišlo, že je něco jinak.
Zamračil jsem se a mrknul na hodiny.
No jasně! Uplynuly už dvě hodiny a ti dva nikde. Zanadával jsem a vytáhl mobil. Už jsem skoro mačkal rychlou předvolbu, když mi došlo, že Ef je v terénu a mohl třeba Johna sledovat.
K čemu jsem se to upsal?! Jasně, že si teď bude dělat, co chce! Roztrhnu ho jak malého hada!
Prevít jeden!
O další hodinu později už jsem dupal po domě, mračil se jako bubák a netrpělivě sledoval mobil.
Dám mu ještě půl hodiny. Jestli do té doby někdo z nich nepřijede, ať si mě nepřejí.
Nejspíš měli ti dva víc štěstí jak rozumu, nebo nějaký šestý smysl, protože už jsem sahal po mobilu a klíčích od auta, když se objevili ve dveřích.
Stoupl jsem si do chodby s rukama založenýma na hrudi a mračil se.

Efraim
Teprve, když jsme se s Morganem rozjeli domů, přestal jsem být tak napjatý a soustředěný, a v tu chvíli se ozval i můj žaludek. Uvědomil jsem si, že vlastně kromě Tirovy svačiny jsem za celý den nic jiného nesnědl.
„Mám hlad,“ zabručel jsem, když jsme vjížděli do garáže. „A pořádný. Snad Tir něco uvařil. Jestli ne, sním klidně i syrové maso.“
A na potvrzení mi hned i zakručelo v břiše.
Jen co jsme vešli do domu, zasekli jsme se oba dva, když jsme uviděli stát Tira v chodbě, s rukama založenýma na hrudi. Mračil se a vypadal, že chce na místě někoho seřvat.
„Stalo se něco?“ zul jsem si boty, hodil je do botníku, a pak se postavil před Tira.
„Vypadáš, jako by se něco nepovedlo,“ objal jsem ho kolem pasu a na moment se na něho přitiskl.
„Mám hlad,“ zabručel jsem do jeho trika.
Pak jsem zvedl jednu ruku a přitáhl si ho níž pro polibek, i když to šlo trochu ztuha, a Tir vypadal, jako by spolknul prkno a nemohl se ohnout.
Nebo nechtěl.
„Jsem doma,“ políbil jsem ho, a pak odstoupil. „Jdu se osprchovat, a pak udělám něco k jídlu, ano? A potom bychom mohli probrat, co a jak s Johnem.“

Tiras
Jsem chudák a vůbec to nemám jednoduché.
Jednou mi Frank řekl, že mě má Ef dokonale omotaného kolem prstu. Samozřejmě, že jsem ho s tím poslal do hajzlu.
Já a podpantoflák? Ani omylem!
Jo! Seřvu ho a bude klid. Aby si uvědomil, že tohle dělat nebude.
A ještě se tak blbě zeptá! Jestli se něco stalo! Samozřejmě, že stalo!
„Oběd už jsem uvařil,“ zabručel jsem, když mě Ef pustil.
Určitě ho seřvu!
Jen u toho nesmí vypadat tak sexy…
„A pak si promluvíme. Čekal jsem na vás asi dvě hodiny,“ zahudroval jsem, ale Efa si přitáhl zase na sebe a vyžádal si další polibek.
Teprve pak jsem ho pustil a plácnutím po zadku ho poslal se umýt.
„Co je?!“ zaprskal jsem na Morgana, který se ksichtil, jako by mi snad četl myšlenky.
„Je vážně skvělý,“ pousmál se Morgan a kýval hlavou směrem, kam Ef odešel.
„Já vím. Proto s ním žiju,“ mlaskl jsem spokojeně, a pak přešel do kuchyně, abych mohl nachystat Efovi jídlo.
„Omlouvám se za zdržení, ale Ef chtěl sledovat toho kluka. Víc ti asi řekne sám. Já jdu k sobě, tak kdybyste něco potřebovali, zavolejte,“ vzal si Morgan z lednice džus, a než jsem mu stihl odpovědět, už byl v trapu.
Asi se bál, že ho seřvu.
Pokrčil jsem rameny a Efovi nandal pořádnou porci jídla, a udělal mu k tomu ještě pořádný hrnek kafe.

Efraim
Přemýšlel jsem, co se Tirovi nelíbilo. Nebo se mu nepovedlo.
Ale podle toho, jak se mračil, nejspíš měl problém s tím, že jsme se vrátili až teď.
Bylo skoro pět hodin, tak možná to ho rozladilo. A vlastně, kromě pár zpráv, které jsem mu psal ještě ve škole, jsem se mu neozval.
Svlékl jsem se, sundal paruku, pročesal ji a pak ji přehodil přes opěradlo křesla, aby se větrala a já si ji mohl druhý den nandat na hlavu. S velkou úlevou jsem konečně sundal sponky a gumičku z vlasů, a pak konečně vlezl pod sprchu. S ještě větší úlevou jsem na sebe chvíli nechal dopadat kapky horké vody, než jsem ji trochu ztlumil, a pak se konečně umyl. Pořádně jsem si vydrbal i hlavu, a když jsem byl spokojený, vylezl jsem ven, utřel se, hodil na sebe jen župan, a pak s vlasy zamotanými do ručníku, sešel dolů do kuchyně.
„Chtěl jsem vědět, jestli John půjde domů pěšky nebo pojede autobusem. Tak jsme ho s Morganem sledovali. Nemusíš se bát, celou dobu jsem seděl v autě, a ve škole se nic nestalo, kromě toho, že mi John o obědové pauze zmizel a já ho nenašel. I když… Zdálo se mi, že byl potom o něco nervóznější,“ políbil jsem Tira, a pak se usadil u stolu, abych se konečně najedl.
Nejprve jsem se ale napil kávy, nahodil blažený výraz, a pak se konečně pustil do jídla.
Začal jsem se usmívat, když se mi přitom vybavil můj příchod domů.
„Mamko!“ podíval jsem se na Tira a začal se culit.
„Táta přišel z práce! Máš uvařený oběd? Otevři mi pivo!“ zahulákal jsem na celou kuchyň, a pak jsem se začal nahlas smát, jak mi to přišlo vtipné.
A čím déle jsem se smál, tím hůř šlo přestat. Dokonce se mi i rozvázal turban, ručník spadl na zem, a mokré vlasy mě zastudily na krku, až jsem se otřepal. Ale to mě konečně uklidnilo.
Vstal jsem, přešel jsem k Tirovi, který seděl naproti mně, a usadil jsem se mu na klíně.
„Všechno bylo v pořádku. Kdybych nebyl s Morganem, určitě bych se ti ozval, tak se nemrač, jo?“ pevně jsem ho objal kolem krku a políbil ho.
„Dojím ten tvůj vynikající oběd, a pak si řeknem, co a jak,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem se zase přesunul zpátky na své místo, abych dojedl oběd.

Tiras
Celou dobu jsem si brčel pod nosem něco o malých prevítech, když Ef přišel do kuchyně a začal mě zase provokovat. Fakt si nedá pokoj!
‚Asi mu budu večer muset ukázat, jak mamka jedná s taťkou, když taťka zlobí.
Přesto jsem si ale nakonec povzdechl, políbil Efa, a pak dojedl, teď už skoro večeři.
„Příště, i když jsi s Morganem, napiš mi aspoň, že se třeba zdržíš. Nemusíš psát proč, nebo mi vypisovat dlouhé zprávy, nebo telefonovat. Stačí napsat: ‚Zdržím se…‘, jak to občas dělávám i já. Mám o tebe strach, víš? Nejen kvůli tomu mrtvému z azyláku, ale i kvůli tomu, co se stalo v Jacksonville. Pořád je to ve mně, a čím jsem starší, tím mám větší potřebu tě hlídat. Teda jako myslím, že mám o tebe větší strach, když se mi dlouho neozýváš, zvláště když jsem tě pustil do terénu u případu. Nechci tě držet doma zavřeného, ani nejsem žádná stíhačka, abych tě kontroloval na každém rohu, protože ti věřím, ale naše práce je nebezpečná. A já mám o tebe prostě strach,“ přitáhl jsem si Efa do své náruče, když jsme uklidili po jídle nádobí a rukama mu zajel pod župan, abych mohl pohladit jeho horkou a jemnou pokožku.
„Přeháním to?“ zabručel jsem po chvilce, když jsem se konečně odtrhnul od jeho krku a přestal ho ocumlávat.
Místo toho jsem se přesunul na Efovy rty a vlepil mu pořádný polibek.
Jo. Tenhle kluk mi stojí za všechny prachy na světě. A jestli mu ještě jednou někdo ublíží, tak si bude přát, aby Efa nikdy nepotkal, protože Peklo bude Ráj, oproti tomu, co bych dotyčnému udělal.
Když jsem se dostatečně Efovi pověnoval, pořádně ho omacal a opusinkoval, pustil jsem ho, a plácnutím po zadečku postrčil směrem k pracovně.
„Tak. Povídej. Jsem zvědavý, co jsi zjistil,“ vybídl jsem Efa, když jsem roztáhl spojovačky, abychom na sebe viděli, a sedl si ke svému stolu.

Efraim
Obědo-večeře byla vynikající, a náležitě jsem to Tirovi i pochválil.
Když si mě k sobě stáhl do náruče a začal mi promlouvat do duše, jen jsem přikyvoval. Opětoval jsem mu polibky i jeho péči.
Miluji ho… Opravdu ho miluji víc než cokoliv jiného, a je mi jedno, že je starší.
Chápal jsem, že chce vědět, kde jsem a co dělám. Nebral jsem to tak, že bych si o něm myslel, že je stíhačka. To vůbec ne. Prostě to, co se stalo před šesti lety, v nás obou stále zůstává, a tak se člověk o toho druhého prostě bojí. Zvlášť, když máme takovou práci.
Když jsme přešli do pracovny, popadl jsem svůj notebook, a i s židlí jsem přejel do Tirovy pracovny. Položil jsem notebook na jeho stůl, zapnul ho, a pak se k Tirovi otočil. Položil jsem mu své nohy na jeho klín, a pak mu povykládal všechno, co dneska bylo, a jaké z toho mám poznatky.
A hned jsem i vyslovil žádost, že chci Johna sledovat i mimo univerzitu.
„Podívej,“ naklonil jsem se k Tirovi, a políbil ho., „Vím, že se o mě bojíš. Taky se o tebe bojím, když jdeš do terénu. Ale slibuji, že budu opatrný. Určitě se nebudu do ničeho pouštět bezhlavě, a budu ti psát, pokud se zdržím, ano? A sledovat Johna není stejné, jako třeba hledat vraha propuštěného na kauci. To bych stejně nechal na tobě.“
Chtěl jsem Tira znovu políbit, ale v tu chvíli mi skočil na záda King, a já zakurvoval a vyskočil na nohy, jak mi zatnul drápy do zad, aby nespadl.
„No, a teď mi řekni ty, co jsi zjistil, nebo co máš nového, a jestli potřebuješ s něčím pomoct,“ usadil jsem se zpátky, když se Tirovi povedlo servat toho dravce z mých zad. 

Tiras
I když to Ef říkal, znal jsem ho moc dobře. Stejně, pokud uvidí někoho, kdo ubližuje jinému, tak vystartuje.  
Bylo to tak pořád. Ale i když jsem mu za tohle nadával, stejně jsem ho za to i miloval.
Byla to prostě moje prdelka.
Když mi v pracovně řekl, co všechno zjistil, já se pak porval s Kingem, který se rozhodl, že právě teď nutně potřebuje lásku a oba dva ho ignorujeme, řekl jsem já Efovi, co všechno jsem zjistil.
Aspoň z toho, co se dalo.
A když pak Ef přišel s tím, že ráno chce jet autobusem a chce Johna nějak donutit, aby jel někdy s ním, moc nadšeně jsem se netvářil.
„Hlavně si dávej pozor na to, aby tě nic neprozradilo. Tihle úchylové mají nějaký šestý smysl nebo co, a když si nedáš pozor, poznají, že nejsi úplně obyčejný student. Věř mi… Podobně dopadl i Shay. Byl tak nenápadný, až byl pro ně nápadný," povzdechl jsem si a stáhl si Efa na klín.
Jo, Ef je stejně horká hlava jako Shay. Možná i proto jsem Efovi některé věci "zakazoval"?
Ale musím se přes to přenést. Nemám právo Efa, jakkoliv omezovat. Ostatně, vzal jsem si ho takového, jaký je, a nic bych na tom nehodlal měnit.
„A kdyby něco, tak mi okamžitě dej vědět," zabručel jsem ještě, a pak už jsme s Efem probírali všechno, co by se dalo udělat, jak přesvědčit Johna, aby jel s Efem, jak to udělat, aby se ti dva vůbec sblížili a koho všeho sledovat.
Domluvili jsme se, že si vezmu na starost autobusáka, ale budu ho sledovat až pozítří, z pátku na sobotu, protože to nemusí vstávat do práce a mohl by se tak víc odvázat.
A protože Ef musel ráno do školy, v posteli jsme si dali jen vzájemnou kouřovou, aby Ef do školy nešel jako zombie.
Tentokrát z nás tři vstal nejdříve Morgan, který už dělal snídani, když jsme se Efem sešli dolů.
„Jo, málem bych zapomněl, dneska už přijedou dělat díru na zahradu, tak možná tu bude binec, až se vrátíš," vyprovodil jsem Efa ke dveřím, protože dneska chtěl jet autobusem, tak museli s Morganem vyrazit o trochu dřív.
Ten ho vysadí o zastávku před Johnovou, a pak se vrátí domů.
Rozloučil jsem se pořádným polibkem a pomuchlováním, až měl Ef brýle trochu nakřivo, ale pak ho raději pustil, a ještě na něj mávl, dokud mi nezmizeli z dohledu.

Efraim
Věděl jsem, jak těžce Tir nesl Shayovu smrt. A občas tomu propadá i teď, i když je to už několik roků.
Díky tomu jsme se vlastně i poznali.
A tak jsem přislíbil, že se budu snažit být opatrný a nebudu se zbytečně vrhat do nebezpečí.
Večer jsme šli potom spát tak, abych byl schopný vstát druhý den do školy.
A nechtělo se mi ve čtvrtek ani vstávat. Už jsem si odvykl na takový režim, ale na druhou stranu jsem si říkal, že v pátek nemusím do školy, protože John nemá žádnou přednášku.
Ráno, jak jsem se chystal a byl ještě rozespalý, málem jsem i zapomněl na paruku. Ale vzpomněl jsem si ještě ve dveřích, tak jsem se rychle vrátil to napravit.
S Morganem jsem se taky pozdravil polibkem. Nějak mi došlo, že teď, vzhledem k nové práci, Morgana tak trochu stavím bokem. Jasně. Není to můj partner, jen občasný milenec a spolubydlící, ale nerad bych, aby se tu cítil nepříjemně, že je tu jaksi navíc.
„Zahrajem si večer poker,“ otočil jsem se ještě na Morgana, když zastavil, abych mohl vystoupit. „Zítra nemusím do školy, a pokud půjdu ven, tak spíš později. Co jsem zjistil a vypozoroval, tak John minimálně celé dopoledne nikam nepůjde, takže nebudu muset vrzy vstávat.“
Rozhlédl jsem se kolem, a když jsem viděl, že je vzduch čistý, ještě jsem se k Morganovi nahnul a vlepil mu rychlý polibek.
„Tak já jdu, strejdo,“ usmál jsem se na něho a už raději vystoupil, protože za pár minut měl přijet autobus.
V autobuse jsem se posadil tak, abych dobře viděl na řidiče. Když jsme míjeli Johnův dům, zaregistroval jsem nepatrné zpomalení rychlosti, a když jsme pak stáli na zastávce, čekal déle, než bylo nutné a několikrát se pohledem do zrcátek řidič ujistil, že nikdo už nejde. No, nikdo… nejspíš čekal Johna. A taky se podle toho pak tvářil.
U univerzity jsem vystoupil a šel rovnou dovnitř. Ještě jsem se jednou ohlédl. Autobusák se právě zaměřil na skupinku lidí, co přicházela z druhé strany a kupodivu byl mezi nimi John. Spíš vypadal, jako by se za ně zavěsil proto, aby nebyl moc na očích. Jeho letmý pohled k autobusům a pak zrychlený krok, mi jen potvrdil to, co jsme s Tirem tušili.

Morgan
Celé to bylo takové zvláštní.
Byly chvilky, kdy to vypadalo, jako bysme snad spolu žili už od nepaměti a byly chvilky, kdy jsem si připadal jako vetřelec.
Bylo vidět, jak Tirasovi na Efraimovi hodně záleží, a tak trochu jim i záviděl, a přál bych si, aby jim tak záleželo taky na mě.
V domě začalo být rušno, když ve čtvrtek ráno, sotva jsem se vrátil potom, co jsem odvezl Efraima na zastávku, přijeli dělníci, aby vyhloubili základní jámu pro bazén.
Vzhledem k tomu, jak rychle to mělo být, přišlo jich asi šest, takže najednou byl všude kolem hluk, zvláště, když pustili ten malý bagr.
Tiras každou chvilku vybíhal ven, aby je komandoval, zvláště, když se přiblížili k jeho oblíbenému skleníku, až jsem občas kroutil očima.
Jinak byl vesměs zavřený v pracovně, a když vyšel, něco si brblal pod nosem a mě skoro nevnímal.
Zůstalo tak na mě všechno ostatní, ale zase jsem se aspoň nějak zabavil.
Tentokrát jsem pro Efraima po škole nejel.
Bylo by divné, kdyby se snažil přemluvit Johna na cestu autobusem, a pak bych se tam objevil já v autě.
A tak jsem měl možnost přemýšlet o všem, co se doposud stalo.
Na jednu stranu to byla cenná zkušenost a opravdu jsem byl rád, že jsem Efraima i Tirase potkal.
Na stranu druhou, možná jsem to neměl tak uspěchat.
Možná jsem se v některých věcech choval až nepřiměřeně, a to mě trochu štvalo.
Budu rád, když zůstaneme přáteli, ale asi si budu chvilku držet odstup.
Když se Efraim vrátil ze školy, šli se s Tirasem podívat na zahradu, a já mezitím nachystal jídlo na talíře. Tiras nechtěl, aby Efraim jedl sám, takže si s tál za svým, že na něj počká, dokud nepřijde.
Já už jedl, tak jsem jen sobě a dělníkům uvařil kafe, a když se Efraim s Tirasem vrátili do kuchyně, nechal jsem je a odešel zase já s plným tácem.

Efraim
Ten den se kromě pár maličkostí nestalo nic, co by nějak závažně posunulo celý ten případ ke zdárnému konci. Až na jednu věc.
Zavolala si mě děkanka, aby se mnou probrala můj „studijní plán“.
Poptala se mě, jak to vypadá, ale i když jsme měli podezření, přesto jsem ji zatím nic konkrétního nesdělil, abych nevyvolal nějakou nepatřičnou reakci z její strany. Jen jsem ji potvrdil, že se Johnovi opravdu něco děje, a že se k němu pomalu dostávám blíž, tak snad se rozmluví.
S tím, a s příslibem, že ji budeme informovat, jakmile něco zjistíme, jsem od ní odešel, abych Johna ještě stihl na přednášce. Nicméně se mi nepodařilo ho přemluvit, aby se mnou jel autobusem.
A mohl jsem se tvářit zkroušeně, jak jsem chtěl. Nakonec mě aspoň nechal ho doprovodit půlku cesty, kde jsem se pak od něho odpojil s tím, že cestu už znám, tak domů ke strejdovi už trefím. A že není na škodu občas jít pěšky a trochu se protáhnout.
Moc jsme toho nenamluvili, spíš jen o škole, a i když se mnou mluvil, jeho hlas byl tichý, nevýrazný, v jeho očích chyběl ten správný lesk.
Domů jsem se vrátil stejně až o hodně později, protože jsem za ním stejně nenápadně šel a hlídal ho.
Jo, už jsem ho nesledoval. Hlídal jsem ho. Začínal jsem se o něho bát…
Nezapomněl jsem tentokrát napsat Tirovi několik zpráv, a dokonce mu i napsal, kde se právě nacházím. A když John vešel do domu a už nevyšel, ve vedlejší ulici jsem si zavolal taxi a spěchal domů.
Ten bordel na zahradě, který jsem viděl po příchodu, mi málem vyrazil dech.
Několikrát jsem se nadechl, a v duchu si říkal, že je to pro dobrou věc, a za pár dní to zas bude v pohodě.
Přivítal jsem se s Tirem, jak nejlépe jsem uměl, a přivítal jsem se i s Morganem, který zas vyběhl ven za dělníky, s tácem plným hrnků kávy.
„Morgan nám ušetří spoustu času, když na ně dohlíží. Měli bychom se mu nějak odvděčit,“ zadíval jsem se směrem k zahradě, kde právě na terase pokládal hrnky na stůl, aby si kluci mohli udělat aspoň krátkou přestávku a vypít si kafe.
Byl jsem rád, že Tir pojedl se mnou. A sedl jsem si hned vedle něho, abych mu byl blíž.
Prostě toho chlapa miluji, a budu to klidně říkat i několikrát denně.
A po jídle, když jsme uklidili nádobí, jsme se přesunuli do pracovny a probírali jsme všechno, co jsme zatím zjistili, řekl jsem Tirovi o rozhovoru s děkankou, i to, že se mi podařilo připíchnout na Johna štěnici, do peněženky, kterou nosí prakticky pořád u sebe a dneska ji na chvíli nechal ležet na lavici, než si ji uklidil.
Ale už kvůli Johna bych byl rád, kdyby se nám to podařilo vyšetřit co nejdříve.