Tiché nebezpečí - Kapitola 11

Efraim
Málem jsem se přerazil, když jsem letěl k telefonu. A ano, byl to Tir.
Byl jsem moc rád, že ho slyším. A klidně bych s ním kecal třeba hodinu, ale tolik času jsme bohužel neměli. A bylo to tak, jak jsem říkal. Brzy ráno vyrazil, protože si potřeboval něco ověřit, a proto se mi hned neozval. Ale prý to vypadá nadějně, a snad do zítra, maximálně do pozítří dojede, pokud mu toho hajzla někdo nevyfoukne před nosem. Takže se mi teď nebude moc ozývat, ať ho chytne co nejrychleji.
Když jsme domluvili, mohl jsem se vrátit za těma třema do kuchyně.
Dorian se vyptával Morgana, co dělá, a trochu jsem se obával, jestli mu to není nepříjemné.
Ale Morgan se netvářil, jako by ho to mělo zabít, tak jsem si oddechl.
„Tir vzkazuje že se zítra nebo pozítří vrátí. No, a prý si máš nechat zajít chuť, dokud tady nebude,“ zasmál jsem se, když jsem viděl Frankův kyselý obličej, že utře.
Ale věděl, že to jinak nejde a naše pravidla respektoval. I Dorian. A ten ho navíc i hlídal jako oko v hlavě. Jo, taky byl do něho hodně zamilovaný.
Když jsme konečně pořádně posnídali, přesunuli jsme se na chvíli na zahradu. Proto, že tu Tir teď není, bylo potřeba obstarat jeho skleník, aby mu to tam nepozdechalo. A já jsem byl rád za Morganovu pomoc. Bylo vidět, že se v tom trochu vyzná, tak jsme společně udělali, co bylo potřeba, zatímco Frank s Dorianem nachystali venkovní gril, protože prý mají chuť na pořádný stejk.
I když jsem z toho měl zpočátku obavy, kvůli Morgana, nakonec byla atmosféra uvolněná, a dobře jsme se bavili. Skončili jsme u flašky, a když začalo být po obědě moc horko, přesunuli jsme se do obýváku, kde bylo podstatně lépe.
„Tak dáme poker!“ zahalekal Frank, a hned vytáhl karty. „A Morgane, ty kokosky, nebo co to je, jsou super. Dáš mi recept?“
Začal rozdávat karty, skoro jsme si ani nestihli posadit.
„Doufám, že mě, prdelko, necháš taky někdy vyhrát,“ naklonil se ke mně ještě Frank a vlepil mi pořádného hubana, že jsem se málem udusil svým vlastním jazykem.

Morgan
S těma dvěma se vážně člověk nenudil.
Potom, co jsme se přesunuli na zahradu, pomohl jsem Efraimovi se skleníkem, zatímco Dorian s Frankem chystali venkovní posezení.
Jestli jsem si myslel, že nikdo nadrženější, než Tiras být nemůže, tak jsem se spletl.
Když Frank nemohl ochmatávat Efraima, který se mu občas úspěšně vyhnul, tak měl jazyk vražený v Dorianově puse, a ruce v jeho kalhotách. I když se zdálo, že Frank je mnohem starší než Dorian, vlastně bych řekl, že i o nějaký ten rok starší než já, na sexuálnímu apetitu mu to neubralo.
Když jsme se pak přesunuli dovnitř, jen jsem povytáhl obočí, když se Frank vrhnul na Efraima a ten mu sotva stíhal.
Ale naštěstí zasáhl Dorian, který hned Franka zpleskal, a pak jsme museli chvilku počkat, než se ti dva oberou a trochu se uklidní.
Frankova boule v kalhotách však nešla přehlédnout, a já doufal, že se dneska vůbec vyspím.
Nevyspal.
Potom, co jsme dali poker, ze kterého se pak stal erotický poker, jsme to uprostřed hry museli zabalit, protože Frank najednou popadl Doriana a v mžiku byli pryč.
Jen jsem zavrtěl hlavou, pomohl Efraimovi uklidit, a pak jsem se taky vydal do postele.
Asi po hodině jsem to ale vzdal, zase vylezl a vyšel na chodbu. Sešel jsem dolů do obýváku, kde jsem si lehl na sedačku a přikryl se dekou.
Za chvilku jsem měl na sobě Kinga, a i když mi jeho váha stěžovala dýchání, tak jeho předení, a to, že jsem se prsty prodíral jeho dlouhými chlupy, mě ukolébalo ke spánku.

Efraim
Jo, Frank se projevil jako vždycky. I když bych teď řekl, že více nadrženěji než normálně. Ale nejspíš to je proto, aby odvedl mé myšlenky od Tira. V tomhle nikdy nezklame.
Dokonce i obyčejná hra v pokeru se trochu zvrhla, a tak jsem si dal záležet, abych pokud možno neprohrával víc, než bylo nutné. Nepotřeboval jsem se tu svléknout do naha.
A stejně jsem měl pocit, že Frank s Dorianem snad prohrávali i schválně. A nejspíš jsem měl pravdu, podle toho, jak rychle pak společně zmizeli nahoře v pokoji.
Měl jsem se sebou co dělat, když jsem ty dva viděl. A taky jak mě každou chvíli Frank obíral. Ale nechtěl jsem se mezi ně teď míchat.
Když jsem se dostal nahoru do ložnice, vlezl jsem hned pod sprchu, a snažil se ze sebe to napětí dostat. Povedlo se…
Jenže ne na dlouho.
Myslel jsem, že vyletím z kůže, když jsem ty dva slyšel, a nevypadalo to, že by chtěli jen tak brzy přestat. Nakonec jsem se zvedl, hodil jsem na sebe aspoň lehké šortky, popadl jsem peřinu a polštář, a sešel jsem dolů.
K mému překvapení měl Morgan stejný nápad a King taky.
Přemýšlel jsem, jestli mám zůstat, nebo risknout psaní v ložnici, ale po dalších Frankových nadávkách jsem spaní nahoře zavrhl.
Na moment jsem odložil peřinu, a potichu, abych Morgana nevzbudil, jsem si roztáhl druhou polovinu sedačky. Kde jsem se taky hned uložil.
King, jakmile viděl, že ležím, se hned nakvartýroval ke mně a celý spokojený začal vrnět.
Prohraboval jsem se tou jeho dlouhou srstí, a s tím i s jeho předením, jsem nakonec přestal vnímat, co se děje nahoře a pomalu se mi zavíraly oči.

Morgan
Myslel jsem, že budu spát až do rána. Ale když jsem se probudil, byla ještě tma. Zprvu jsem byl trochu zmatený a netušil, kde jsem, ale pak mi došlo, že jsem si šel ustlat do obýváku kvůli těm dvěma nahoře. Zaposlouchal jsem se, ale nic jsem neslyšel. I když to mohlo být relativní. Tady nic moc z vrchu slyšet nebylo. Protáhl jsem se a chtěl se otočit na bok, ale došlo mi, že mě něco hřeje a King to určitě není.
Pootočil jsem hlavu a překvapeně zamrkal, když jsem uviděl Efraima, jak se ke mě tiskne a pravidelně oddechuje.
Tak očividně ani on nemohl usnout.
Trochu jsem se pootočil, abych ho nebudil, a i když to ode mě bylo trochu zneužití situace, přisunul jsem si Efraima víc do náruče a objal ho.
King, který spal na polštáři jen zvednul hlavu, zadíval se na mě, ale pak se přetočil a zase si ustlal.
Políbil jsem Efraima na čelo, a pak s mírným úsměvem znovu zavřel oči.

Efraim
Hned potom, co jsem přestal vnímat všechno okolo sebe a zaměřil se jen na Kinga, jsem usnul velmi rychle. A mohl za to i částečně i alkohol a docela náročné odpoledne, a večer u pokeru.
A když ten nejtvrdší spánek pominul, začaly se mi zdát sny.
Chvilku to bylo v pohodě, ale pak…
Zrychlil se mi dech a podvědomě jsem cítil, jak mi rychleji a silněji buší srdce.
Snažil jsem se probrat. Nelíbilo se mi, co jsem ve snu viděl. Ten pocit, že jsem na nějaké lodi, uprostřed moře a v dálce vidím pevninu, na které stojí Tir a nemůže ke mně, byl vážně stresující.
Volal jsem na něho, snažil jsem se k němu dostat, ale všechno bylo marné. A pak jsem v zoufalství, abych o něho nepřišel, skočil do moře.
V tu chvíli jsem trhnul celým tělem a probral se ze snu.
Otevřené oči jsem upíral do stropu, snažil se pobrat to, co se mi zrovna zdálo, a snažil jsem se uklidnit.
Víc jsem se přitiskl k tomu teplu, které ke mně šlo, zhluboka jsem dýchal a tiskl se k tomu tělu. Bylo mi jedno, kdo to je, hlavně, že mě to uklidňovalo.
A snad podvědomě jsem se kolem něho doslova omotal. A teprve až po chvíli mi došlo, že je to vlastně Morgan.
Ale…
Nepustil jsem se ho. Bylo mi tak dobře. Cítil jsem u něho jistotu a postupně jsem se uvolňoval.
A po chvíli jsem se na něho tiskl tak, že snad ani nemohl dýchat.
„Omlouvám se,“ zašeptal jsem velmi tiše, když jsem se o něj začal otírat.
Jo, bylo to tak. Tak moc jsem zatoužil vidět Tira, že jsem se nedokázal ovládnout. Potřeboval jsem to…

Morgan
Moc dlouho jsem nespal. V podstatě mi přišlo, že jsem sotva zavřel oči, když mě probudil Efraim, který sebou škubnul, a pak se kolem mě doslova omotal.
Nejspíš noční můra.
„V pořádku… Jsem tady…“ zašeptal jsem, a ještě pevněji ho objal a začal hladit po zádech a vlasech.
Nevím, co se mu zdálo, ptát jsem se nechtěl a rozhodně ani nehodlal.
Vypadal, že potřebujete někoho, kdo ho přivede na jiné myšlenky, podle toho, jak na mě zareagoval. 
A já rozhodně nebyl někdo, kdo by řekl ne.
„Jsem tady…“ zašeptal jsem znovu, rty se otřel o jeho krk a dlaní přejel po jeho stehně, až k pasu, přidržel si ho, a tentokrát se o něj otřel já.
„Jsem tady…“ 
Převrátil jsem ho na záda, vpil se do jeho rtů, a pak pomalu postupoval po jeho hrudi, pohrál si s bradavkami, přes bříško, až k pasu.
Tentokrát jsem neváhal. Neptal se. Bylo to, jako by mě něco vedlo.
Během chvilky byl Efraim bez spodků a já posázel jeho penis letmými polibky.
Až v tuhle chvíli jsem na moment zaváhal, zadíval se Efraimovi do očí, a pak teprve pohltil do úst celý jeho penis a silně ho nasál, aby to pocítil ještě intenzivněji.

Efraim
Ta touha po Tirovi, po jeho dotecích, byla po tom snu tak velká, že mi v tuhle chvíli bylo jedno, jestli vedle mne leží ďábel nebo svatý. Já potřeboval cítit tu něčí blízkost, to uvolnění z toho napětí.
A tak jsem ani neprotestoval, když mě Morgan převrátil na záda a začal se o mně starat.
Chvílemi jsem přivíral oči, jak mým tělem začínal postupně procházet ten příjemný pocit, který znamenal uvolnění. Můj pohled se na chvíli střetl s Morganovým, když jsem na moment zvedl hlavu a podíval se na něho.
I přes tu tmu jsem viděl ten lesk v jeho očích, ten zvláštní pohled mě donutil lehnout zpátky a vyslat ke stropu pár vzdechů.
Zasunul jsem Morganovi prsty do jeho vlasů, a čím víc o mě pečoval, tím víc jsem mu je svíral.
Pokrčil jsem nohy a zabořil paty do matrace. Pohnul jsem se proti němu, víc tak zasunul do jeho pusy, ale ani to mi nestačilo.
Zvedl jsem jednu ruku a naslinil jsem si prsty, které jsem pak postupně zasouval do své dírky, přičemž jsem druhou rukou stále svíral Morganovy vlasy. 
Chtěl jsem víc… chtěl jsem v sobě cítit ten správný tlak… chtěl jsem mít v sobě Tirův penis…
Doslova jsem zaskučel touhou, a zarazil jsem prsty, jak nejvíc to šlo. Roztřásl jsem se, když jsem cítil, jak to postupně přichází, a vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli se udělat do Morganovy pusy nebo ne… Teď mi to bylo jedno…

Morgan

Snažil jsem se Efraimovi dopřát, co největší potěšení. A podle toho, jak si mě na sebe narážel a jak drtil mě vlasy ve svých prstech, se mi to nejspíš dařilo.
Sice jsem v jednu chvíli měl nutkání vytáhnout ty jeho prstíky a strčit mu do zadečku svoje, ale nerad bych o ně přišel, a tak jsem byl rád aspoň za tohle. Opravdu jsem si to užíval, a dokonce jednou rukou chytil Efraima za boky, a ještě víc si ho na sebe nasunul, když jsem cítil, jak to na něj přichází. Druhou rukou jsem si pohrál s jeho kuličkami, a dokonce prsty pohladil ty jeho a lehce ho pohladil po kůžičce kolem dírky.
A snad pár vteřin na to, jako bych to přivolal, Efraimovy vzdechy zesílily a já za chviličku polykal jeho lahodné semeno, které mě donutilo přivřít oči.
Vysál jsem ho do poslední kapky, a ještě víc. Pěkně jsem ho očistil, vytáhl jeho prsty ze zadečku a olízal a ocucal i je, než jsem se s polibky vytáhl až nahoru a vpil se do Efraimovych rtů.  
Co na tom, že mě nejspíš bral jako náhradu za Tirase. Byl jsem rád aspoň za tohle.
Prozatím…
Líbal jsem Efraima, dokud mi nedošel dech, otíral se o jeho tělo a snažil se ustát své vlastní vzrušení.
„Dobré ráno," zašeptal jsem, usmál se a zvedl hlavu, abych se mohl zadívat do Efraimových očí, které byly stále lehce zastřené tím vzrušením.

Efraim
Netrvalo to moc dlouho. Od chvíle, kdy jsem se natiskl na Morgana a začal se o něho otírat, po chvíli, kdy jsem s roztřeseným tělem a hlasitými vzdechy plnil jeho ústa, mohlo uběhnout snad pár minut.
Ale to uvolnění jsem opravdu vítal.
Trochu jsem se uklidnil, i když jsem ještě rychle oddechoval a za zavřenýma očima si představoval Tira.
Tira ve všem, co teď proběhlo.
A Morgan to uměl. Věděl jak na to, aby ze mě dostal to nejlepší. I když… Úplně to super nejlepší mám vždycky schované jen pro mého Tirase. Pro nikoho jiného.
„Dobré ráno,“ pootočil jsem hlavu k oknu, a pak se pousmál, když jsem viděl, že teprve svítá.
„A může být ještě lepší,“ zašeptal do jeho rtů.
Zatlačil jsem na jeho ramena a převalil ho na záda.
„Teď je řada na mě,“ chytl jsem ho za ruce a potáhl mu je za hlavu. Tam jsem je překřížil a na moment je přichytil jednou rukou, jako by byly spoutané.
Dobře jsem cítil jeho vzrušení, i to, jak se držel, aby se nestalo to, co včera. A proto jsem se rozhodl ho za to odměnit.
Olízl jsem jeho tvář i rty, naznačil jsem polibek, ale vzápětí jsem se mu vyhnul, abych olíznul druhou tvář a jemně ho kousnul do ucha.
Nakonec jsem se k jeho rtům vrátil a nabídl mu svůj jazyk, který hned vtáhl do svých úst a já se do polibku na moment připojil, než jsem ho zase ukončil a s tím, jak jsem pouštěl jeho ruce, jsem se sunul dolů, abych si teď já pohrál s jeho tělem a nevynechal jediné místečko, dokud jsem neskončil u jeho krasavce, který se tu už hrdě tyčil, jakmile jsem mu stáhnul spodky.
„Nechej ruce nahoře,“ na moment jsem se vytáhnul nahoru, až mé vlasy přepadly dopředu, pošimraly ho na břiše i na tváři, když jsem mu znovu naznačil, kde má mít ruce.
Věnoval jsem mu krátký polibek, než jsem se vrátil k jeho rozkroku, kde jsem už ani na chvíli neváhal a hned dopřával Morganovi to ranní potěšení.

Morgan
V první moment jsem se lekl, že jsem něco udělal špatně, ale vzápětí, když o mě začal Efraim pečovat, jsem na všechno zapomněl.
Užíval jsem si to naplno. Efraim věděl, jak na to, aby mě brzy dostal do stavu, kdy už mi bylo všechno jedno.
Nechal jsem ruce nahoře, jak chtěl, ale přesto jsem se mu v jeden moment natlačil až do krku, než jsem povolil své sevření a nechal to všechno na Efraimovi.
Za jeho péči jsem se mu odměnil vzdechy a slovy, načež jsem jeho dokonalou pusinku naplnil svou nadílkou.
Byl tak sexy, že jsem to prostě už nedokázal vydržet.
Když jsem se trochu uklidnil a mozek mi začal zase fungovat, spustil jsem ruce dolů a vytáhl Efraima nahoru, načež jsem mu věnoval hluboký polibek.
„Neuvěřitelné… A krásné…" zachraptěl jsem a znovu ho políbil.
Netušil jsem, jestli nezareaguje stejně jako včera, ale i tak jsem si chtěl vychutnat tuhle chvilku co nejvíce.

Efraim
Podmanit si takového sexy chlapa, jednomu pozvedne sebevědomí.
Nepustil jsem ho až do poslední chvíle, a obdivoval jsem ho, že vydržel s rukama nahoře, dokud neskončil a už mi neměl co dát. A proto jsem se nezdráhal, když si mě potáhl nahoru a políbil mě.
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak je ještě lehce mimo.
A tak jsem mu já jeden polibek věnoval na oplátku, a pak už jsem se s úsměvem zvedl.
„Hned jsem zpátky…“
Zaběhl jsem do kuchyně, udělal jsem kávu a pak se s hrnky vrátil do obýváku na sedačku. Jeden hrnek jsem mu dal, pak jsem se usadil na turka vedle něho, a začal jsem upíjet ze svého hrnku.
„Není nad klidné ráno,“ znovu jsem se usmál a kradmo pohlédl nahoru ke stropu, kde kluci ještě měli půlnoc.
„A promiň, že jsem se tu nakvartýroval, ale i když mají pokoj na konci chodby, stejně se nedalo spát. Se ti nedivím, že ses přestěhoval sem.“
Popíjel jsem kávu, pozoroval Morgana, prohlížel si jeho výstavní tělo, i jeho rozkrok, který taky rozhodně stál za pozornost. Vážně je to kus chlapa, a je jedno, že je starší. Nejspíš to má v genech.
„Dneska budu muset něco popracovat, tak na chvíli budu u sebe v pracovně. Ale můžeš se s klukama domluvit, kdo bude dělat oběd. Pokud teda nemáš něco jiného v plánu,“ znovu jsem usrknul kávy, ale v tu samou chvíli se ozval můj žaludek.
Nejvyšší čas udělat snídani.

Morgan
Efraim je samé překvapení.
Nejen, že mi věnoval polibek, ale, i když zmizel, brzo se zase vrátil, a dokonce přinesl kafe. Zvedl jsem se na jednom lokti a vzal do ruky hrnek.
Popíjel jsem kafe, vnímal přítomnost Efraima a cítil i jeho pohledy.
„Opravdu klidné ráno," usmál jsem se.
„A nemusíš se omlouvat. Taky jsem si myslel, že to vydržím, ale ti dva… Neberou náhodou něco?" zasmál jsem se a zvedl se do sedu.
„Asi se akorát ozvu Clarkovi, abych věděl, jestli je něco nového, možná se zajdu projít, ať trochu rozhýbu své staré kosti a vytáhnu ven asi i kluky, ať máš klid na práci. A taky je nějak zaměstnám," znovu jsem se usmál, a poplácal Efraima po stehně.
„Teď snídaně! Očividně ti moje nestačila," uchechtl jsem se, líbnul Efraima do vlasů, a pak se zvedl z gauče, abych se zaběhl opláchnout, navlékl si zase spodky a přešel do kuchyně udělat něco na snídani.

Efraim
Vážně je to fajn, když tu nejsem sám. Je mi smutno po Tirovi, ale Morgan a teď i Frank a Dorian jsou schopní odvést mou pozornost od mých stesků a obav.
Vím, že se Tir vrátí v pořádku, ale prostě si nemůžu pomoct. Strachuji se pokaždé, když odejde. Měl bych s tím nejspíš začít něco dělat, protože se takhle chovám jak hysterka.
A možná, když teď budu s ním víc už pracovat, tak to postupně odbourám.
Když Morgan řekl, že půjde udělat snídani, slezl jsem ze sedačky, odložil hrnek na stolek, popadl svoji peřinu a polštář a vyběhl jsem nahoru do ložnice.
Hodil jsem to na postel a hned zapadl do koupelny, abych se dal do pořádku.
Za dalších patnáct minut jsem už oblečený a spokojený se svou úpravou prošel chodbou a zabouchal na dveře pokoje Franka a Doriana.
„Vstávat! Snídaně! Kdo přijde pozdě, nebude jíst, a ještě bude po ostatních umývat nádobí!“ zahulákal jsem přes dveře, a když jsem zaslechl výhružné zavrčení se smíchem jsem utekl raději pryč.
Hned jsem se usadil ke stolu a pustil se do snídaně, kterou Morgan stihl nachystat.
„Je to výborné,“ zahuhlal jsem s plnou pusou a přikyvoval, že se mi skoro rozmotal ten malý copek, co jsem si upletl.
„Tak nám něco nechej,“ ozvalo se zabručení ode dveří, a na to se objevil Frank v závěsu s Dorianem.
Hned ke mně přišel, pomačkal mě, řekl bych že i oslintal.
„V naší posteli bylo plno místa. Měl jsi dojít.“
Pak už šel nalít kávu sobě i Dorianovi, aby se mohli nasnídat i oni.
„Budu chvíli pracovat,“ ukázal jsem bradou k pracovně, odkud právě vyběhl King, a hned se vecpal k Frankovi, a stejně, jako to dělá Tirovi, mu hned před obličej nacpal svůj zadek a ocas skoro do pusy.

Morgan  
Počítal jsem s tím, že ti dva nevylezou do oběda, ale k mému překvapení se skoro vzápětí potom, co jsem dodělal snídani, objevili. Frank vypadal náramně spokojeně, i Dorian, i když ten šel trochu nakřivo. Efraim neunikl rannímu pomuchlováni a za "odměnu" se s Frankem přišel přivítat King.
„Nenávidím tu chlupatou kouli," zavrčel Frank, ale nevypadal na to, že to myslí vážně.
King jako by mu rozuměl, mu pěkně promasíroval stehna a dokonale mu ometl obličej, než se rozhodl laskavě seskočit a spokojeně odkráčel.
„Hej! Přijde ti to vtipné?!" zavrčel na mě Frank a než jsem stačil odpovědět, pleskl mě po zadku, až jsem vyhekl.
„Nemáš sice sexy prdelku, jako tady moje prdelka, ale taky by to šlo, tak si dávej bacha, abych tě tu nepřehnul přes koleno a nedostal jsi na prdel," pohrozil mi, ale vzápětí vyhekl, když mu na klíně přistál Dorian a začal ho pacifikovat.
Nakonec jsme v kuchyni zůstali zase s Efraimem sami.
„To je pořád tak nadržený?" pozvedl jsem jedno obočí a přidal Efraimovi na talířek máslový croissant, než jsem si sednul taky.
Přesto, už jen ta představa výprasku mě mírně vzrušila.
Sice jsem byl raději ten dominantní já, ale když byl vhodný protějšek, nechal jsem si i já pořádně naložit. Ale musel to být někdo, kdo opravdu věděl, co dělá a musel to umět.
„No, nevím, jestli má cenu se jich ptát, jestli se mnou půjdou ven," zapřemýšlel jsem, když k nám dolehly zvuky z obýváku, a dokonce přišel i značně znechucený King.

Efraim
Taky jsem se musel zasmát tomu, jak Frank bojoval s Kingem. A když plesknul Morgana po zadku, můj úsměv se o něco víc rozšířil.
Jo, Frank zatím neví, že Morgan nastavil Tirovi. Pokud by to věděl, Morgan by nejspíš nevylezl z postele.
„Mám pocit, že je nadrženější než Tir. Ale je to i o tom, že tak upouští páru ve chvílích, kdy má volno. Frank je jeden z nejlepších lovců odměn, a někdy to mívá i dost na hraně. A tímhle si to nejspíš kompenzuje, jinak by se musel zbláznit. Ale výdrž má velkou, to jo,“ přimhouřil jsem oči, když jsem si vzpomněl na naši společnou akci s Tirem i Dorianem.
Když jsem snědl i ten poslední croissant, co mi Morgan posunul, dopil jsem kafe, pustili jsme se do úklidu.
A mezitím se to v obýváku zesilovalo a zesilovalo, až to došlo do určitého bodu snesitelnosti, a pak bylo ticho.
A to byl povel proto, abych na ně vletěl, seřval je, že jsou horší jak králíci, a ať se hledí obléct a vypadnou ven, protože s takovou nic neudělám.
K mému překvapení se však rozhodl jít ven jen Dorian. Prý se k Morganovi rád přidá, a Frank zůstane doma, taky se mrkne na zprávy, jestli je něco nového, a když tak mi i trochu pomůže.
Ale stejně, než byl konečně Dorian připravený vyjít, tak to tu hoďku skoro ještě dalo. A když za nimi konečně zaklaply dveře, oddechl jsem si, a s přísným pohledem na Franka, ať nepočítá s nějakým muchlováním, dokud neudělám, co potřebuji, jsem se přesunul do pracovny. Frankovi jsem otevřel Tirovu kancelář, kde se usadil se svým notebookem, a za chvíli už bylo slyšet ťukání do klávesnice, nějaké brblání a telefonování…

Morgan
Docela jsem se bavil, když Efraim seřval ty dva, jakmile skončili s dupáním. Ven se rozhodl se mnou jít jen Dorian. Doufal jsem, že mezitím z Efraima Frank neudělá vycuclou mumii, i když jak jsem Efraima stačil poznat, nejspíš to Frankovi ani nedovolí.
„Takže, kam chceš jít?" podíval se na mě Dorian, když jsme vyšli z domu.
„Protáhnout nohy a pročistit hlavu. A chtěl jsem skočit ještě pro něco dobrého," pokrčil jsem rameny.
„Hmmm…"
Chvilku jsme šli mlčky, jen tak vedle sebe, než se na mě Dorian zadíval.
Cítil jsem jeho pohledy, ale mlčel jsem. 
„Neviděli jsme se už někde?" nevydržel to nakonec.
Pozvedl jsem obočí a zadíval se na něj.
„Nevím. Na tváře mám docela paměť, takže… řekl bych, že ne…" zapřemýšlel jsem a pozorněji se na Doriana zadíval.
„Jo, to já mám taky paměť. A právě proto se mi zdá, že jsem tě někde viděl," stal si na svém Dorian.
Chvilku jsem mu oplácel pohled, než jsem pokrčil rameny.
„V Miami jsem byl docela známý. Dokonce jsem se dostal na titulní stránku jednoho nejmenovaného časopisu, který mě hodil do desítky sexy a bohatých svobodných mládenců," zašklebil jsem se při té vzpomínce.
„Jo! To bude ono!" luskl Dorian prsty a zasmál se.
Zbytek cesty jsme se bavili o všem možném, o bydlení, jeho vztahu s Frankem, jen tématu práce jsme se vyhýbali.
Zpátky domů jsme se vrátili asi o dvě hodiny později, v dobré náladě a pěkně vyvětraní.
Dorian hned zašel za Frankem a já si zabral kuchyň, abych něco uvařil.

Efraim
Stejně jako Frank, jsem se i já pustil do práce. Nejdříve jsem se podíval, jestli není nějaká nová zpráva s novou prácičkou, ale zatím ticho po pěšině. Nahlédl jsem, jestli není nějaké info o tom, že by toho drogového dealera už někdo chytil, ale taky nic. Takže jsem měl jistotu, že se Tir dneska ještě nevrátí.
Ale sto padesát tisíc dolarů za jeho chycení stojí za těch pár dní odloučení.
Nouzí netrpíme, ale lepší je mít nějaké rezervy než pak živořit, a já chci mít na zahradě bazén a nezatížit tím nějak extra náš rozpočet.
Měli jsme s Tirem celkem tři účty. Jeden společný, kam chodily peníze za zakázky, a pak každý svůj, kam jsme si měsíčně posílali nějakou částku z toho společného, abychom se nemuseli ptát, kdo má zrovna peníze, a jestli mi může půjčit a podobně.
Zkontroloval jsem stav účtu, i to, jestli se odeslala měsíční platba na naše účty. Jestli se zaplatilo všechno povinné, a spokojený jsem pak účty zavřel.
V životě jsem nikdy tolik peněz neměl. I když… Ve Whitte Rose jsem vydělal opravdu balík.
Jednou mi to prostě nedalo, zavzpomínal, jak často a kolik klientů u mě bylo a spočítal to s částkou, kterou si za mě Greg účtoval. A když jsem to viděl, Tir mě pak musel sbírat ze země, jak mě z toho málem trefilo.
„Máš něco novýho?“ houknul jsem po chvíli na Franka a nahlédl k němu přes dveře.
„Hm… ne… takové sračky ani brát nebudu,“ zabručel a zaklapl notebook. „Chceš s něčím pomoct?“
Došel ke mně a zadíval se mi přes rameno, co zrovna máme, a pak se podíval na složky rozložené na stole.
„Hele, tady bych mohl pomoct. Teda s radou, a platit nemusíš, peněz mám dost,“ přitáhl si židli a posadil se vedle mě. „Vlastně… zaplatíš potom, až se vrátí Tir.“
Zasmál se tomu, jako by to byl, kdo ví, jaký vtip, ale pak už se pustil do toho, co měl zrovna v ruce.
Po další hodině, kdy jsme oba udělali kus práce, klaply dveře a ozvali se kluci, kteří se už vrátili.
„Hele, jak je na tom Morgan?“ šeptnul mi, když ho viděl mihnout se v chodbě.
„Bere obě strany,“ odpověděl jsem mu taky šeptem, ale pak už jsem vstal.
„Jo, to se mi líbí,“ zaslechl jsem ještě Franka spokojeně mlasknout, ale víc jsem ho už neposlouchal a zamířil do kuchyně, jestli Morgan nebude chtít s něčím pomoct.

Morgan
Když jsem zašel do kuchyně a nakoukl do ledničky, abych se rozhodl, co uvařit, došel do kuchyně Efraim.
„Musím říct, že Dorian je fajn kluk. A řekl bych, že se k Frankovi hodí,“ usmál jsem se a hodil na stůl flák masa.
Když se mě Efraim zeptal, jestli nechci pomoct, plácnutím po zadečku, jsem ho vyhnal ven s tím, že to zvládnu. Jen jsem se zaběhl ještě umýt a převléknout. Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a pustil se do jednoduchého jídla.
Rád jsem vařil. Nepřipadalo mi to, že bych dělal někomu služku. K tomu bych se ani nesnížil. Ale vaření mě fakt bavilo. Když jsem byl ale v Miami sám, pro sebe se mi moc vařit nechtělo.
Dřív jsem to dělával, ale hodně jídla jsem pak vyhazoval, protože jsem toho navařil třeba hodně, a pak neměl čas, nebo chuť jíst jedno jídlo týden. Tak jsem to nakonec vzdal a začal si jídlo objednávat.
Pouze, když jsem někoho poznal a začal ho brát k sobě domů, občas jsem uvařil, možná i proto, abych se vytáhl.
Každopádně, zastával jsem názor, najezený člověk je spokojený člověk, takže mi jen vyhovovalo, když jsem tady u Efraima a Tirase mohl vařit.
Někdy uprostřed vaření za mnou přišel i King, nejspíš proto, že kluci byli v pracovně a on tam asi neměl klid.
O hodinku později jsem pak na ně zavolal, ať se jdou najíst, že je oběd hotový, a než přišli, stihl jsem prostřít, a ještě i uvařit kafe do konvice.

Efraim
Nechal jsem se vyhodit z kuchyně, ale nevadí. Aspoň se nemusím starat o vaření. Houknul jsem na kluky, že budu na chvíli v prádelně a odmítl jsem Frankovu společnost, jinak bych nejspíš nic neudělal.
Sešel jsem dolů, vytáhl si žehlicí prkno a pustil se do práce. Měl jsem asi polovinu vyžehlenou, když zavolal Morgan, že je oběd připravený. Vypnul jsem žehličku a vyběhl jsem nahoru. Málem jsem se srazil s Dorianem a Frankem, kteří už taky spěchali na oběd, jako by týden nejedli.
Usadili jsme se, nechali si pořádně naložit na talíř a vzápětí jsme skoro chrochtali blahem, jak to bylo dobré.
Jenže mi někdo nejspíš nepřál. Neměl jsem snězenou ani polovinu, když se ozval domovní zvonek.
Překvapeně jsem zvedl hlavu, ale když se ozval znovu, šel jsem rychle ke dveřím.
Otevřel jsem a určitě jsem v první chvíli nebyl schopen slova, jak ve mně zatrnulo, když jsem uviděl policejní hlídku za dveřmi.
Jako první mě napadlo, že se něco stalo Tirovi. A nechtěl jsem to slyšet. Bál jsem se toho. Tak moc, že se mi okamžitě roztřásly ruce.
„Efraim Morgan?“ zeptal se mě jeden z policistů, který nás sice znal, ale zeptat se musel, a mě ještě víc ztěžknul žaludek.
„Potřebujeme, abys šel s námi,“ popošel o krok blíž.
„Co… co se… jde o Tirase?“ konečně jsem ze sebe vydoloval s roztřeseným hlasem.
„Ne. Jde o oběť vraždy. Po cestě ti řeknu podrobnosti,“ nahlédl mi přes rameno, kde za mými zády už nakukoval Dorian a Frank se ochranitelsky postavil vedle mě. „Opravdu nejde o Tirase, ale potřebujeme tvoji pomoc.“
Popošel o krok blíž a položil mi ruku na rameno.
„Víš, že se známe a nelhal bych ti. Opravdu nejde o Tirase, ale tvoji pomoc bychom ocenili,“ mírně mi ho stiskl a ustoupil.
Nakonec jsem tedy přikývl. Zašel jsem se obléct, aby na mě dlouho nečekali, hodil jsem telefon do kapsy a vyrazil s nimi s příslibem, že mě co nejdříve dovezou zpátky. 

Morgan
Klukům chutnalo a za to jsem byl jen rád. Rád jsem vařil pro někoho, kdo se jen nerýpal v jídle, ale dokázal ho ocenit.
I když třeba zrovna Efraim v první chvíli, když jsme se poprvé potkali, vypadal, že se bude přehrabovat v jídle, opak byl pravdou, a to mě nesmírně potěšilo.
Jenže tentokrát nám nebylo přáno.
Pokračovali jsme dál v jídle, očekávaje, že to je jen nějaký pošťák nebo něco.
Jenže když jsem zaslechl ty hlasy a Frank i Dorian vstali, aby se šli podívat, věděl jsem, že je po jídle.
„Pojedu s ním," vzpamatoval jsem se rychle, když už Efraim odcházel k autu.
„Morgane…" 
„Nemůžu ho nechat samotného! Slíbil jsem to Tirasovi!" nenechal jsem se odbýt, popadl peněženku, nazul si boty a vyběhl ven.
„Počkejte!" zakřičel jsem na policisty a překřičel tak i Franka, který na mě znovu zavolal.
„Pane?" pozvedl obočí jeden z policistů.
„Musím jet s vámi," vydechl jsem a zadíval se na Efraima.
Policista si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Pane, nemů-"
„Prosím! Slíbil jsem panu Killienovi, že na pana Morgana dohlédnu. Slíbil jsem mu to. Oba mi moc pomohli a já chci pomoct jim. Prosím," zadíval jsem se na oba policisty, kteří se pak na sebe taky podívali, a nakonec mi s povzdechem ukázali na auto.
„Dáme vědět Tirovi!" zavolal ještě Frank ode dveří.
„Promiň, ale nemůžu tě nechat samotného. Slíbil jsem to," pošeptal jsem Efraimovi, a pak mu nenápadně stiskl ruku, když nás policisté usadili na zadním sedadle auta a mohli jsme vyrazit.

Efraim
Nebyl jsem ještě ani u auta, když se ozval Morgan a přiběhl ke mně.
Sice jsem byl ještě trochu roztřesený, jak jsem se zprvu lekl, že by šlo o Tirase, ale zvládl bych to. I když… Pokud bude někdo se mnou, nebudu tak nervózní. Ale Morgan je obchodník, ne detektiv, nebo policista. Nemuselo by mu to dělat dobře…
Ale počítám, že k mrtvole ho nepustí.
Stejně by mě zajímalo, kdo to je a že přišli zrovna ke mně.
Držel jsem se Morganovy ruky a přemýšlel nad tím celou cestu na policejní.
Když jsme vystoupili, služba si nás zapsala, a pak nás vedli do suterénu, kde jsem už byl asi čtyřikrát, v souvislosti s některými případy, které jsme s Tirem pomáhali řešit. Pokaždé, když sem vcházím, mám husí kůži a přes záda mi přejede mráz, jako by se ta smrt dotkla rukou mě osobně.
I teď mi nebylo zrovna nejlépe, ale slíbil jsem pomoc.
„Zůstaňte tady, dovnitř nesmíte,“ ukázal policista Morganovi na lavičku. „Nebojte se, panu Morganovi nikdo neublíží, za chvilku bude venku.“
Prošli jsme do další místnosti, která sloužila patologovi jako kancelář, obul jsem si návleky, plášť a roušku, stejně jako ostatní, a pak jsme vešli do vedlejší místnosti.
Za dalších pět minut jsem seděl vedle Morgana, bledý jak stěna, s roztřesenýma rukama, které jsem si nervózně mnul, až mi klouby křupaly.
„Kdo ho našel? Je to opravdu on. Netušil jsem… Ještě před pár dny jsme spolu mluvili. Zaučoval jsem ho, byl to bezvadný kluk… Měl skvělou budoucnost… Bylo mi i líto, že končím v práci, protože by to byl fajn kolega a pacientům rozuměl snad lépe než já. Mezi kolegy jsme se zatím bavili nejvíc my dva… je mi to líto…“
„Proto jsme tě volali na identifikaci, protože tu nikdo nechtěl přijít, a jeho rodina je daleko,“ zastavil se přede mnou policista. „Je mi to líto, Efraime, ale moc děkujeme za pomoc. Jen… Poprosil bych tě ještě do kanceláře, musím to sepsat, a jestli nevadí, položím ti pár otázek. To musím, a věřím, že to pochopíš. Nevíme ještě co se stalo, kdo ho tak zřídil, a proto každá maličkost nám pomůže, i když jste se neviděli týden. Pan Suliven může být už s tebou…“

Morgan
Když jsme dorazili na policejní stanici, prošli jsme budovou a mě posadili na lavičku, zatímco Efraim vešel do jedněch dveří.
Hypnotizoval jsem stěnu, jako by j chtěl pohlédnout skrz a vidět, jestli je Efraim v pořádku.
I když… To byl teď relativní pojem.
Když vyšel ven a jeden z policistů nám pak řekl, že máme jít s ním, krátce jsem Efraima objal a znovu mu sevřel ruku, abych mu ukázal, že jsem s ním.
Nemělo cenu ho nějak utěšovat slovy.
Dotek a mlčení znamenalo kolikrát víc než slova lítosti.
„Vím, že je to těžké, Efraime, ale znáš postupy. Musím se zeptat. Kde jsi byl mezi dvaadvacátou včera večer a šestou dnes ráno?"
„Byl doma!" vyhrkl jsem dřív, než jsem si to stačil uvědomit. „Omlouvám se. Ale můžu dosvědčit, že pan Morgan byl doma. Pan Killian odjel kvůli případu, a protože přechodně teď bydlím u nich, tak vím, že neopustil dům."
„Víte to jistě i přes noc?" pozvedl obočí policista.
„Ehm…“ odkašlal jsem si.
„Víte, přijela návštěva a… no, v noci se nedalo moc spát."
Pokrčil jsem rameny a pousmál se.
Policista se na mě chvilku díval, než kývl hlavou a otočil se zase na Efraima.
„Nemyslím si samozřejmě, že jsi v tom zapletený, ani tě neobviňuju. Ale jak víš, vražda v našem městě, a ještě takhle brutální…“ povzdechl si a zavrtěl hlavou.

Efraim
Byl jsem rád, když jsme mohli vyjít do patra a usadit se v kanceláři.
Už tak jsem z toho měl špatný pocit, a hlavně teď, když jsem viděl, kdo to byl.
Napil jsem se vody, kterou mi podali, abych trochu spláchl ten nepříjemný pocit. Ale moc to nepomáhalo.
Hned po první otázce jsem už otvíral pusu, když se ozval Morgan dříve než já. Souhlasně jsem jen přikývl, že to tak je.
„Jo, spali jsme dole v obýváku, my dva,“ ukázal jsem na sebe a na Morgana.
„Je to čerstvé, ale potřebujeme co nejvíce informací. Co všechno nám k němu můžeš říct. Aspoň to, co víš, jak žil, s kým se stýkal. Jestli sis třeba nevšiml, že by měl nějaké problémy, například s věřiteli a podobně. Taky bych potřeboval vědět, jestli někdo z klientů, které po tobě přebral, je někdo kritický a mohl by na pana doktora zaútočit s úmyslem ho zabít.“
„Co se týká klientů, spíš než oni, tak někdo z těch, co právě klienty ohrožují, by mohli zaútočit,“ stáhl jsem obočí, když jsem si vzpomněl na svou poslední týranou ‚pacientku‘. „Zajdu hned do azylu a projdu všechno, co jsem mu předával, a pokud by se mi něco nezdálo, ozval bych se. Ale buď budu mít povolení ředitele, nebo budete mít soudní příkaz. Mezi námi… Se soudním příkazem toho uděláte víc a byly by vám předány informace ke všem klientům, s kterými pracoval.“
„Dobře, s tím jsem počítal, a hned to zařídím, ať to máme co nejdříve. Pokud bys na tom už začal pracovat, ušetřilo by nám to čas,“ podal mi po chvíli Henry papíry, abych si pročetl, co zapsal z mé výpovědi, a podepsal to.
Ještě chvíli jsme mluvili o některých věcech, domluvili se nakonec, že do azylu půjdu až druhý den, a pak už jsem se rozloučil s tím, že půjdeme.
Už jsem se těšil domů. Na stanici jsme strávili skoro tři hodiny, a byl jsem z toho nejen utahaný, ale úplně přešlý.