Morgan Sullivan
Vysoký 192 cm, štíhlá, sportovní postava, několik let dělal jiu jitsu. 41 let, ale vypadá stěží na 30 let.
Černé vlasy po ramena, výrazné modré oči, lehce opálená a jemná pleť, pouze s drobnými vrásky v koutcích očí. V Miami pracuje jako obchodník s nemovitostmi, žije sám, rodiče už mu umřeli a sourozence nemá. Rád by se s někým usadil natrvalo, rád by poznal někoho, kdo ho bude opravdu milovat, ale zatím neměl štěstí, protože všichni vidí jen prachatého a hezkého chlapa, a využívají ho.
Možná má smůlu i v tom, že milence si vybírá zásadně mladší, často téměř o polovinu. Ti se samozřejmě moc usadit nechtějí, a potom, co jim Morgan všechno koupí a zaplatí, pošlou ho do háje.
Má ale rád sex a nemusí moc bordely a podobné podniky, takže si vždycky brzo najde někoho jiného, ale se stejným výsledkem.
Bohužel, po pár letech mu to už nestačí, je unavený nejen z toho, že zatím nikoho nenašel, ale i z celého korupcí prolezlého Miami, a tak se jednoho dne rozhodne přestěhovat do Santa Rose.
Efraim Morgan
Vysoký 172 cm, 30 let, štíhlý, vlasy světle hnědé po lopatky, s blonďatým melírem,
V uchu nosí náušnici, oči modré, drobný nos, plné rty, dívčí rysy.
Tiras Grayson Killian
Vysoký 195 cm, 40 let, štíhlejší, mírně svalnatá postava, v kondici se udržuje kvůli své práci. Světle zelené oči, černé vlasy ostříhané nakrátko, aby mi nezavazely, ostřejší výrazné rysy, plnější rty.
Morgan
„Opravdu to chceš udělat?"
Otočil jsem se k muži, který stál za mými zády v prázdném domě v Miami.
Ten dům byl můj. Původně. A ten muž něco jako můj přítel. Kamarád. Nebyl gay jako já. A ani jsem nevěděl, jestli ho můžu nazvat svým nejlepším přítelem. Popravdě, ani jsem netušil, jestli něco takového existuje. Blaine byl prostě chlap, se kterým jsem si občas zašel na skleničku, pokecali jsme, probrali chlapské záležitosti a tím to haslo.
„Chci. Je to důležité pro mou… budoucnost," zapřemýšlel jsem nad posledním slovem, a pak pokrčil rameny.
Měl jsem na sobě světlé triko s krátkým rukávem, lehké sako jen o odstín tmavší a ve stejné barvě lehké kalhoty. Dnes jsem se nemusel škrtit kravatou a potit v košili, ale i přesto mi suchý, horký Miamský vzduch lepil triko na záda.
Nesnášel jsem to město. Sice jsem se narodil ještě víc na jihu, ale raději jsem měl vlhký a horký vzduch džungle než tohle.
A taky jsem nesnášel zdejší lidi. Až na výjimky. Už mě unavovalo, jak mě pořád všichni brali jen jako hezkého pracháče. O někoho pořádného, kterého bych mohl nazvat svým přítelem alias milencem, jsem nezavadil už od… no, naposledy snad na výšce? Nejspíš. Od té doby, čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Ale možná jsem si za to mohl sám. Měl jsem prostě rád mladé kluky.
Jejich štíhlé a pružné těla, jejich chuť po sexu, jejich dravost, nespoutanost, ochotu vyzkoušet něco nového, nebát se trochy nebezpečí a bolesti.
Bohužel, nikdo z nich nebyl ochotný zajít dál než k postelovým hrátkám a vyždímat ze mě několik set dolarů. Nejspíš se báli usadit se starochem, jako jsem já.
„Odvezu tě na letiště," přerušil tok mých myšlenek Blaine a vzal do ruky můj velký kufr, kam jsem se pokoušel nacpat všechno, co jsem považoval za nutné v novém městě.
Santa Rosa mě uchvátila hned, jak jsem se o ní dozvěděl. Krásné město s historií, památkami a středním počtem obyvatel, bylo přesně to, co jsem potřeboval. Navíc za poslední rok bylo v Santa Rose svateb párů stejného pohlaví víc než v jiných městech ve státě Kalifornia.
To už mi dalo nějakou naději. Ne, že bych se hned hrnul do sňatku, ale vypadalo to, že lidé jsou tam normální, ne zkažení jako v Miami. Trochu starosti mi dělala akorát kriminalita některých ze sousedních oblastí, jako byl South Park nebo Apple Valley, kde měli své sídlo dva větší pouliční gangy, které se nezastavili před ničím. Ale doufal jsem, že si najdu dům někde na druhém konci města, daleko od nich.
„Přemýšlel jsi, co budeš dělat?" zeptal se mě Blaine, když hodil kufr do kufru auta a sedl si na sedadlo řidiče, aby mě odvezl na letiště.
„Santa Rosa je v centru vinařské oblasti. Mám rád víno, tak možná něco takového?" pokrčil jsem neurčitě rameny.
Popravdě, ještě jsem to moc promyšlené neměl. Prostě jsem chtěl jen vypadnout. Navíc, i kdybych několik let nepracoval, rozhodně neumřu hlady, vzhledem k tomu, kolik mám naspořeno.
Efraim
Není to tak dlouho, co jsme se přestěhovali do Santa Rose.
Dokončil jsem školu s magisterským titulem, ale dál jsem jít sudovat už nechtěl.
Ptali se sice, jestli si nechci udělat i doktorský titul, že bych mohl být dobrý ve svém oboru, ale já to odmítl. To, co jsem chtěl, jsem získal, a navíc se mi naskytla příležitost pracovat právě v Santa Rose jako konzultant v jedné organizaci, kam jsem docházel dvakrát týdně, a kromě toho jsem pracoval taky u Tirase.
Pomáhal jsem mu, jak se dalo. Měl jsem udělané zkoušky, prověrky a různá povolení, abych mohl být oficiálně veden jako Lovec odměn, i když jsem já sám zločince nechytal přímo. Sice jsem se asi třikrát toho zúčastnil, ale Tir by nedovolil, aby se mi něco stalo, a tak, pokud to nebylo bezpodmínečně nutné, nebral mě s sebou a pracoval jsem spíš z kanceláře.
Za těch pět let, co jsme spolu, mě také naučil něco z bojových sportů, i když jsem nebyl tak dobrý jako on. Ale důležité pro mne bylo, že jsem se uměl bránit, nebo aspoň vydržet natolik dlouho útokům, aby mi mohla dorazit pomoc.
Koupili jsme si nový dům, kde jsme měli i svou pracovnu. My vlastně jako lovci odměn ani nějakou oficiální kancelář nepotřebovali. Takže nám tohle, kdy jsme měli v přízemí domu dvě vyhrazené místnosti, bohatě stačilo.
Na patře jsme pak měli ložnici, dva pokoje pro hosty, což byla nutnost, když se k nám každou chvíli někdo nakvartýroval, a dvě koupelny.
A kromě toho, v suterénu i menší tělocvičnu, vlastně posilovnu…
A moc se mi ten dům, který vybíral Tir, opravdu líbil.
A už jsem se i těšil domů…
Byl čtvrtek, a blížila se čtvrtá hodina odpolední, a já měl končit své konzultační hodiny ve městě.
Nebral jsem si auto, protože Tir slíbil, že pro mne odpoledne přijede.
Pomalu jsem roztřídil složky, založil je do kartotéky, zkontroloval zápisy a zprávy a očima sledoval hodiny, kdy se na číselníku ukáže 16:00, abych mohl zamknout kancelář, rozloučit se se stálou službou, a jít ven do parčíku, který přiléhal k budově, a tam hezky ve stínu a v klidu počkat na Tira…
Tiras
Vypnul jsem troubu a zadíval se na hodiny.
Akorát včas.
Dneska jsem byl doma. Na rozdíl od Efa, který pracoval ještě jako konzultant, já zůstal jen u svého „lovení lidí". Zhruba před rokem jsme se přestěhovali.
Sice původně jsem chtěl někam do Anglie, ale nakonec jsem si řekl, že kvůli Efovým rodičům je to přece jen daleko, a tak nakonec vyhrálo jiné město v Americe.
Santa Rosa mě uchvátila na první pohled. Krásné město, klidné čtvrtě, ale i kriminalita, abych si vydělal. Vraždy tu sice nebyly na denním pořádku, a nechytal jsem extrémní zločince jako byl Gideon, ale město trápily dva gangy, se kterými si už nevěděla rady ani policie.
A protože, světe div se, Santa Rose nemělo ani jednoho soukromého detektiva, přivítali mě a Efa s otevřenou náručí.
Domek, který jsem koupil, byl za velmi výhodnou cenu, jako pozornost města, v klidné části, i když dál od centra, ale ani jednomu z nás to nevadilo.
Pokud jsem měl čas, Efa jsem do práce vozil a vyzvedával ho, a já, když jsem nebyl v terénu, pracoval výhradně z domu.
Ujistil jsem se, že je uvařené jídlo v bezpečí a přešel do pracovny, abych skrz šoupací spojovací dveře, které jsem nechal už rovnou otevřené, přešel do Efovy pracovny, abych otevřel dveře na balkon.
Málem jsem se přitom přerazil o chlupatou kouli, která se válela uprostřed místnosti na koberečku, kam přes žaluzie dopadalo slunce.
„Kingu! Kurva! Musíš se válet uprostřed cesty!" zavrčel jsem, a tak, tak vybral balanc.
King, kocour, kterého jsme si pořídili před rokem a půl, nebo spíš kocour, který se k nám zatoulal ve velmi bídném stavu, i přesto, že to byla mainská kočka, teď vstal, líně se protáhl, podíval se na mě stylem "co prudíš", zvedl hlavu, máchl ocasem a hrdě odkráčel k balkónu, kde si vyvalil špek, aby si ho nejspíš mohl opálit.
Jen jsem protočil očima, zabrblal něco o nevděčných kočkách, nasypal mu ještě granule do misky, a už upaloval ven, aby na mě Ef nemusel čekat.
Už to bylo pět let, co jsme spolu. A já ho miloval snad čím dál víc. I když s věkem přicházely obavy, jestli se Efovi pořád budu líbit. Desetiletý věkový rozdíl byl přece jen znát, a zatímco mě začaly naskakovat vrásky, Ef byl pořád krásný, a jako by se u něj věk zastavil.
Taky jsem od něj musel často odhánět jeho potencionální nápadníky, a i když jsme si dali trojku nebo uspořádali orgie, když přijel někdo z kluků, se kterými jsem byl pořád v kontaktu, nikdy jsme si domů nepozvali na sex nikoho cizího.
Ne, že bysme jeden druhému nestačili, ale s klukama to bylo vždycky takové oživení a zpestření, a navíc nás to donutilo druhý den odpočívat, protože většinou Ef dostal nejvíc do těla, a byl pak úplně odrovnaný.
Nasedl jsem do auta, vyjel z garáže a zamířil za Efem. Nechtěl jsem ho nechávat dlouho samotného, protože posledních pár dnů se kolem budovy, kde pracoval, a která byla kousek od jednoho luxusnějšího hotelu, potloukala banda feťáků a pankáčů, kteří si rádi dovolovali na slabší. Ještě bysme se mohli stavit nakoupit, když už bude ten víkend. A ani jeden z nás neměl nic na práci, takže si budeme zase po delší době užívat jeden druhého.
Morgan
Když jsem se s Blainem rozloučil na letišti, musel jsem mu slíbit, že mu v případě potřeby zavolám.
Docela mě to rozesmálo, nikdy si takové starosti nedělal, a tak s dobrou náladou jsem se usadil v první třídě letadla, které mě mělo dopravit a pár set mil dál.
Po lehkém občerstvení jsem si vytáhl brožurku, abych si znovu přečetl něco o městě, které se teď nejspíš stane mým domovem.
Překvapilo mě, že na poměrně menší město, pouze s nějakými dvou set tisíci obyvateli, má velmi vyvinutý obchod. I když jsem započítal okolí, tak celkem bylo v Santa Rose dvanáct nákupních center, kde v největším centru, které sídlilo v centru města, bylo přes sto obchodníků, a taky bylo po okolí sedmnáct komerčních čtvrtí.
Pokud se pustím do podnikání, asi nebudu mít problém se uživit.
Město totiž bylo i velmi lákavé pro turisty. Nejen svou historií, ale také vinicemi, stejně jako ruskou rekreační oblastí na pobřeží Sonomy podél Tichého oceánu, státního historického parku Jacka Londona, a redwoodské stromy státní rezervace Armstrong Redwoods.
Prostě, bylo na co se tam dívat a kam zajít.
Podnebí sice bylo podobné jako v Miami, sucho a horko, ale v průměru teploty sahaly něco málo přes třicet, jen občas se vyšplhaly přes čtyřicítku, a to mi stačilo.
Kromě toho, záleželo i na tom, kde člověk byl. V centru Miami, přelidněném, samý mrakodrap, rozpálené silnice, troubící auta, řev lidí, to všechno člověku na náladě zrovna nepřidalo.
Dočetl jsem si příručku akorát ve chvíli, kdy letadlo začalo klesat na přistání.
Přistávalo na letišti Charlese M. Schulze, které bylo asi dvanáct minut autem od Santa Rosy.
Dalo se jet i letištním autobusem, ale já dával přednost soukromější dopravě.
Po odbavení jsem nastoupil do taxíku, které stály přímo u letištní haly a nechal se převést do Santa Rose.
Bylo něco málo po čtvrté hodině, když jsem vystupoval u jednoho z rozlehlých parků. Mohl jsem se nechat dovést přímo do hotelu, který byl kousek za parkem, ale já se chtěl projít a nadýchat se čerstvého nového vzduchu.
Navíc to bylo jen deset minut cesty, což mě rozhodně nezabije.
Rozhlížel jsem se po okolí, vnímal to ticho, tolik odlišné od uřvaného Miami, a tak nějak nedával pozor na cestu.
„Dívej se pak šlapeš, frajere!" uslyšel jsem vedle sebe mladý hlas, a když jsem otočil hlavu, spatřil jsem na lavičce, a kolem ní, posedávat partu asi deseti mladíků.
Železa měli na sobě tolik, že kdyby ho prodali, stali by se milionáři, a já si jen povzdechl.
„Omlouvám se, pánové. Tolik mě uchvátila zdejší krajina, že jsem nedával pozor," mírně jsem se uklonil a rozhodl se je obejít, ale nebylo mi přáno.
„Prej, ‚Pánové!‘ A ‚uchvátila!‘" zahýkal jeden, nejspíš boss party. „Slyšeli jste to! Mluvíš jako stařec, kámo."
Přišel ke mně a přehodil mi paži přes ramena, i když byl o půl hlavy menší než já.
„Podívej. Tohle je naše oblast, jasný? Takže zaplať!"
Do nosu mě udeřil štiplavý zápach asi týden nemytého těla, zkažených zubů, alkoholu a trávy.
Snažil jsem se udržet žaludek v klidu a pevně sevřel rukojeť kufru.
„Nic o placení v průvodci nebylo," zamračil jsem se.
Ne, že bych se neuměl ubránit, ale už to bylo víc než deset let, co jsem naposledy dělal nějaký bojový sport, kromě toho, bylo jich deset, měli očividně zbraně, a já byl v novém a cizím prostředí.
Zrovna jak na potvoru nikdo nešel kolem, u koho bych se mohl dovolat pomoci.
Po mých slovech se začali všichni znovu smát, a než jsem stačil otevřít pusu, dva z nich mi vyrvali kufr z ruky a pěst, která mi nečekaně dopadla na břicho, mě donutila vyheknout a klesnout na kolena.
Efraim
Konečně jsem vyšel ven. Bylo dost teplo, tak jsem si vzal pro jistotu i láhev s vodou, protože jsem nevěděl, za jak dlouho Tir pro mne přijede.
Psal mi zprávu, že se nemám bát, že určitě přijede.
Jo, už se jednou stalo, že zaspal. Odpoledne a zaspal… Smál jsem se tomu ještě dva dny, a hlavně se mi líbilo, jak byl kvůli tomu Tir nabručený. No, a tenkrát pro mne přijel asi o hodinu později, když se mi ho konečně podařilo probudit telefonem.
Chtěl jsem jet tenkrát domů hromadnou dopravou, ale to mi Tir zakázal. Prý je ve vlaku milión úchylů, a on nechce, aby na mě někdo z takových položil třeba jen jediný prst. Choval se, jako bych byl holka a bylo mi patnáct.
Ale nevadilo mi to. Dával mi tak najevo, že mě opravdu miluje, a já byl za ty jeho projevy lásky šťastný.
A miloval jsem ho čím dál víc…
A snažil jsem se mu to dávat najevo, aby mu náš vztah nezešedl a nezačal mě mít třeba někdy dost.
Posadil jsem se na lavičku pod jedním velkým stromem, kde byl příjemný chládek. Mrknul jsem na telefon, jestli nemám od něj zprávu nebo zmeškaný hovor, ale nic. Takže buď už je na cestě, nebo zaspal s hlavou na stole.
S poslední myšlenkou jsem se usmál a vytočil jsem jeho číslo, abych se ujistil, že opravdu přijede.
Právě se ozval první volací tón, když jsem zaslechl hlasitý smích z druhé strany parčíku a pokřikování.
Otočil jsem hlavou právě ve chvíli, kdy si tam nějaká parta kluků podávala nějakého chlapa. Spíš kluka. No, nevím. Vypadal, že je starý asi tak jako já…
Ale hlavně… Vypadal ztraceně a nejspíš ani netušil, co se to kolem něho děje.
Cizinec? Nejspíš ano, podle toho kufru, do kterého se ti chlapíci hned začali dobývat a další ho drželi u země, a padlo i několik ran pěstí…
„Hej!“ zařval jsem a ani mi nedošlo, že už neslyším volací tón v telefonu.
„Hej! Co děláte?!“ zařval jsem znovu. Rychle jsem strčil telefon do kapsy a rozběhl se k nim.
Přeskočil jsem lavičku, a v běhu jsem volnou rukou šmátral do náprsní kapsy, ale ta byla prázdná. Zbraň s sebou na konzultace nenosím.
Zatraceně!
Ale už bylo pozdě se zastavit. Upoutal jsem jejich pozornost…
Jen, co jsem byl u nich na tři metry mrsknul jsem flaškou po jednom, co právě držel toho muže.
Trefil jsem přesně a se silným rozmachem. Rána toho chlapa poslala k zemi, ani nepípl.
„Nechte ho být!“ zařval jsem na ně znovu.
Konečně mě všichni začali registrovat. Pustili toho muže a otočili se ke mně. Zastavil jsem se pár kroků před nimi.
A v tu chvíli mi došlo, že je jich až moc a já sám na ně nestačím…
Rychle jsem oddechoval, snažil se vybrat tu nejlepší možnou variantu z toho, co mě Tir naučil, a rukou jsem šmátral v kapse pro telefon, abych zavolal policii…
Tiras
Byl jsem zhruba v polovině cesty, když mi začal zvonit mobil.
Nejspíš se Ef chce ujistit, že pro něj jedu.
Od jisté doby jsem si totiž dával pozor, abych přijel včas. Chvilku mi trvalo, než jsem mobil vylovil a zvedl hovor.
Nestačil jsem se ani nadechnout a do ucha mi zařval Efův něžný hlásek.
To, že to: „Hej!“ nepatřilo mě, jsem pochopil vzápětí. A taky to, že se nejspíš dostal zase do nějakého maléru. To byla prostě ta jeho povaha pomoct všem. I proto jsem ho naučil sebeobranu, aspoň základy, aby se mohl v případě nutnosti ubránit. Vlastně díky té jeho záchranářské povaze u nás skončil King. Samozřejmě jsem se za to na Efa nezlobil. Ale rozhodně jsem nesnesl pomyšlení, že by mu někdo zkřivil vlásek.
Vzpomněl jsem si na bandu chuligánů, co se potulovala v té oblasti a sešlápl plyn až na podlahu.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem zastavil smykem u parku, skoro ani nevypnul motor a už se hnal ven.
Nemusel jsem hledat dlouho. Křik a zvuky boje mě navedly samy.
A jakmile jsem se konečně dostal na dohled, okamžitě jsem začal vidět rudě.
Překonal jsem tu krátkou vzdálenost k Efovi, který se bránil třem útočníků, měl roztrhnutý rukáv, a i když nejspíš tři hajzlíky zpacifikoval, protože se váleli na zemi, vypadalo to, že už mu dochází dech.
„Ať tě to ani nenapadne!" zařval jsem a dobře mířenou ranou do obličeje srazil k zemi toho, který začal hrabat na Efa.
„Zasraní, zkurveni, hajzlíci! Urvu vám ty nenechavé pracky a narvu vám je do prdele! Kurva!" chytl jsem pod krkem toho nejblíž mě, zvedl ho ze země a zatřepal s ním. „Mám na vás pifku už hodně dlouho! Asi se spolu projdeme na policajty!"
Jeden by neřekl, jak magické, je to slovo. Než jsem se nadál, ten, co jsem ho držel pod krkem, mi vyklouzl z ruky, a všichni se zdejchli, slibující mi strašlivou pomstu.
Normálně bych je pochytal, ale byli částečně záležitostí policie, navíc jsem se musel ujistit, že je Ef v pořádku. A taky…
Zadíval jsem se na toho chlápka, co se zvedal ze země, vypadal, že bude každou chvíli zvracet, a jeho oblek nejspíš utrpěl nenávratné škody.
Vypadal mladě, v Efově věku, ale při pohledu do jeho očí mi došlo, že bude nejspíš mnohem starší. Vypadal na cizince, možná podnikatel, podle štíhlých prstů a pěstěného zevnějšku.
„V pohodě?" zabručel jsem, otočil se na Efa, objal ho kolem pasu a přitáhl k sobě.
„Jednou mě zničíš," povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a věnoval mu polibek na rty, než jsem se otočil k tomu cizinci.
„V pohodě?" zeptal jsem se i jeho a natáhl k němu ruku.
Morgan
Přemýšlel jsem, jak z té prekérní situace ven, ale moc mi to ti výrostci neusnadňovali. Chtěl jsem se znovu ozvat, když se místo toho ozval někdo jiný.
Docela nevěřícně jsem hleděl na toho mladého kluka, který se tu najednou objevil. Nejen kvůli tomu, jak odvážně sem naběhl, ale i kvůli tomu, jak vypadal. Byl… Nádherný.
Ještě jsem nikoho takového neviděl. Odhadoval jsem mu něco přes pětadvacet, rozhodně ne víc než třicet.
Chtěl jsem na něj zavolat ať neblázní, ale jen jsem překvapeně zamrkal, když jeden z těch chuligánů, co mě držel, letěl k zemi po raně lahví, která mu přistála v obličeji.
A pak se do toho ten mladík pustil. Ale i tak mi bylo víc než jasné, že moc šancí nemá. Ovšem, než jsem se rozhodl, že mu pomůžu, vletěl do parku další chlap.
Kdybych byl tak o patnáct let mladší, přikryju si dlaněmi uši a červenám se jak rajče, když ty výrostky začal pacifikovat, a to nejen ručně, ale i slovně. A než jsem se nadál, byl klid.
Prohlížel jsem si ty dva, kteří nejspíš byli partneři, podle toho, jak se ten starší staral o toho mladšího, a pocítil jsem bodnutí. Žárlivost? Snad. Že někdo může mít něco, co já nedokážu najít.
Tipoval jsem totiž, že ten starší je zhruba v mém věku. Což znamenalo, že je mezi nimi minimálně desetiletý věkový rozdíl. Ale možná se pletu. I když za tu dobu, co podnikám a jednám s lidmi, je dokážu už docela dobře odhadnout.
Když ke mně ten starší přišel a natáhl ke mně ruku, po menším zaváhání jsem ji stiskl.
Měl pevný a silný stisk, jeho očí si mě zkoumavě prohlížely, stejně jako ten jeho přítel.
„Děkuji," mírně jsem se pousmál, a pak si s odevzdaným povzdechem prohlédl své oblečení. „Děkuji a omlouvám se. Chtěl jsem se jít ubytovat, ale daleko jsem se nedostal."
Mírně jsem se zamračil a zvedl ze země kufr. Když se takhle ukážu v hotelu, asi mě hned vyhodí.
„Mohl bych… Mohl bych vás třeba pozvat někam na oběd? I když… Nevíte, kde bych se mohl převléknout? Takhle mě asi nikde rádi neuvidí."
Efraim
No, vážně to byla blbost. Jsem studovaný, jak jednat s lidmi, ale pokaždé udělám něco takového.
Prostě v takových případech moje tělo reaguje rychleji než můj mozek.
V duchu jsem si pogratuloval, že jsem si zbraň s sebou nevzal. Mohlo to dopadnout špatně.
S tím, jak se na mě vrhli, mi ji mohli vzít, a někdo, konkrétně já, už jsem tady mohl ležet s dírou v hlavě.
Přesto všechno se mi podařilo zbavit se tří protivníků, i když mě to stálo dost sil, pár modřin, rozbitý ret a rozervané triko.
A to triko jsem měl tak rád!
Rozzuřil jsem se, když látka zapraskala, a začínal jsem vidět rudě.
To triko byl dárek od Tira!
Ale vzápětí mi taky došlo, že jsem nejspíš v pěkném maléru. Už jsem neměl moc síly a blížili se ke mně další tři. Ale záchrana byla prakticky na dosah.
Jako uragán, a hlavně s velkým kraválem mezi nás vletěl Tir. A já si konečně mohl oddechnout. Věděl jsem, že jsem už v bezpečí.
„Promiň,“ omluvil jsem se, když pak bylo po všem a on si mě přitáhl blíž k sobě. „Já… nepřemýšlel jsem. Ale polepším se.“
Jo, tak tohle jsem už říkal snad tisíckrát…
Vytáhl jsem kapesník z kapsy, utřel si krev na puse, a rozhlížel jsem se kolem sebe, kde skončil můj telefon, který mi ti chlapi vyrazili z ruky, když jsem chtěl zavolat policii.
Když jsem ho našel, a zjistil, že je v pořádku, schoval jsem ho do kapsy a šel ještě zvednout tu láhev vody, ale už jsem ji rovnou hodil do koše.
Zadíval jsem se na toho muže, jak se pokouší ze sebe udělat člověka, a děkuje nám přitom za záchranu.
No, přinejmenším nepřišel o své věci.
„Myslím, že takhle by vás nepustili do žádné restaurace. Maximálně tak do mekáče,“ došel jsem k nim.
Zapřemýšlel jsem, jak bychom to mohli udělat. A navíc, pozval nás na oběd? Ve čtvrt na pět odpoledne? No, nejspíš neměl čas se v letadle najíst, anebo zaúřadoval u něho časový posun, a on si ještě neupravil hodinky. Ale je pravda, že já taky neobědval. Měl jsem jen lehkou svačinu a něco bych si dal.
A tak, když Tir dal návrh, že můžeme jít všichni k nám, kde se může převléct a pojíst, protože toho uvařil hodně, přikývl jsem, a už jsme byli nasměrováni k Tirovu autu, abychom mohli nasednout a jet.
„Omlouvám se,“ zastavil jsem se ještě před tím mužem, když si dal věci do kufru a chtěl nastoupit.
„Jmenuji se Efraim Morgan,“ natáhl jsem k němu ruku. „A Tir je můj přítel. Jen vám to říkám hned, abyste věděl. Pokud byste s tím měl potíže, pochopím to, a nebudeme na vás zlobit a nutit vás k nám jet na jídlo. A není potřeba nás někam zvát jako poděkování. Proto jsme to nedělali.“
Morgan
Vážně jsem se jim chtěl nějak odvděčit. Pomoc jsem nebral jako samozřejmost, a ten mladík docela dost riskoval.
Byl jsem nachystaný dát jim i peníze nebo něco. Ale překvapilo mě, když mě ten starší pozval k nim domů. Prý toho hodně navařil. A když si ještě ten mladík přisadil, že by mě v mém stavu pustili leda do mekáče, který jsem nesnášel, po chvilce váhání jsem souhlasil.
„Ach! Omlouvám se! Jsem nezdvořák," zavrtěl jsem hlavou, když se mu ten mladší u auta představil.
Potřásl jsem si s ním rukou a usmál se.
„To je ale náhoda. Taky se jmenují Morgan. Morgan Sullivan. Rád vás poznávám. A moc si vaší nabídky cením, ale… Nebojíte se, že jsem nějaký masový vrah nebo tak? Že vás chci okrást?"
Kdybych byl mladší, asi se urazím, když se ten starší najednou začal smát, až se málem skácel na zem.
„To je dobré… Prý masový… vrah…" hýkal smíchy.
Pak ke mně přistoupil a plácl mě po rameni.
„Neboj. Kdybys byl vrahem, poznám to a rozhodně bych ti to neusnadnil. Mimochodem, Tiras Grayson Killian. A spíš, jestli nemáš strach ty, jestli tě někde nepodřízneme,“ přešel Tiras hned k tykání, a ještě v autě se pochechtával.
„Myslím, že dokážu docela dobře odhadnout lidi, a vy dva mi na to nepřipadáte. A nevadí mi to, Efraime," pousmál jsem se i já. „Myslím to, že jste vy dva partneři. To jsem poznal hned, když Tiras vletěl do parku. Já sám jsem gay. Jen teda nemám takové štěstí jako vy dva."
Mimoděk jsem si povzdechl, a pak se opřel pohodlně na sedadle a užíval si cestu.
Efraim
Povytáhl jsem obočí, když řekl, že se jmenuje Morgan. Ale s tím druhým jménem mi došlo, že to není příjmení, jako u mě, ale jméno.
Tohle se stává tady docela často, tak jsem nad tím přestal uvažovat a šel si nasednout za pobaveného smíchu Tira. Trochu jsem se obával, jestli se Morgan neurazí, ale naštěstí s tím byl v pohodě. Aspoň tak vypadal.
I když jsme bydleli na kraji města, cesta stejně netrvala dlouho. Tady nebyly ulice tak přecpané, jako v jiných městech, a navíc dopravní špička, vzhledem k denní hodině, už ustoupila.
A já i tu chvilku využil na to, abych vyzvěděl, co je ten Morgan vlastně zač. Teda aspoň něco.
Ale zatím jsem se jen dozvěděl, že přiletěl z Miami a bude tu obchodovat.
Víc jsme toho nestihli, protože jinak celou dobu obdivoval místa, kudy jsme projížděli, a byl z toho tak nadšený, že jsem mých otázek raději zanechal a odpovídal mu na jeho, když se ptal na některé věci ohledně města.
Tir tentokrát do garáže nezajížděl. Tu okupovalo moje nové auto, které jsem si koupil asi před půl rokem, a taky můj červený prcek, kterého mi Tir koupil, když jsem nastoupil na vysokou. Jo, zatím ho pořád mám, ale už jsem si při řízení víc jistý, a při téhle práci s ním už jezdit nemůžu. To by mi všichni ujeli, a ještě mi přitom ukázali fakáče.
A tak jsem se rozhodl, že ho prodám, ale zatím jsem se k tomu nějak nemohl odhodlat, protože jsem měl tomu miniautu citový vztah.
„Tak vítej u nás,“ vešli jsme dovnitř a já ukázal rukou do prostoru.
Dveře do naší pracovny byly zavřené, což jsem byl rád. Nemusí každý hned vědět, co tu máme a na čem pracujeme.
„Ukážu ti, kde se můžeš umýt a převléct,“ ukázal jsem ke schodů.
Počkal jsem, až se Morgan vyzuje, a pak jsme společně vystoupali nahoru. Otevřel jsem mu dveře do jednoho pokoje pro hosty a vybídl ho, aby vešel dovnitř.
Ne, že bych ho chtěl hned ubytovat, na to jsem fakt nemyslel, ale lepší se převléknout tady než v koupelně.
„Tady je koupelna. Můžeš použít cokoliv, vůbec se nezdráhej,“ otevřel jsem ještě dveře do koupelny.
„A potom, jak budeš hotový, budeme dole v kuchyni.“
Nechal jsem ho tam a zavřel za sebou dveře. Byl to sice cizí člověk, ale v pokojích pro hosty neměl co ukrást, tak jsem se nebál ho tam nechat samotného. A v naší ložnici by našel akorát tak nábytek, oblečení a naše hračky…
Zaběhl jsem do naší ložnice, shodil ze sebe věci, rychle se umyl, a pak už se převlékl do čistého.
Špinavé věci jsem hned vzal, abych je mohl odnést dolů do prádelny, která sousedila s posilovnou.
Akorát triko jsem vyhodil do koše.
„Co si o něm myslíš?“ zeptal jsem se šeptem, když jsem se zastavil u Tira.
Právě chystal na stůl a opravdu moc dobře to vonělo.
Tiras
Zaparkoval jsem na příjezdové cestě, protože v garáži byli plno.
Ještě, že v téhle oblasti byly domy docela dál od sebe, takže jsem se nebál, že bych se svým velkým miláčkem někomu zavazel.
Ef hned odvedl našeho hosta nahoru, aby se mohl převléknout a v případě potřeby umýt.
Já sám použil spodní koupelnu, abych se taky opláchl a stáhl ze sebe propocené triko.
Vyměnil jsem ho za nátělník, a vrátil se do kuchyně, abych ohřál jídlo a nachystal na stůl.
„Ty ještě dostaneš na prdel," popadl jsem Efa, když se ke mně připojil a pořádně ho pomačkal.
Když jsem se aspoň trochu nabažili jeho těla a chuti, dal jsem postavit na kávu, a ještě z lednice vytáhl džus a nalil i sobě i Efovi.
„No, řekl bych, že mám na lidi za tu dobu docela už čuch. Vypadá poměrně mladé a možná že neumí do pěti napočítat, ale něco mi říká, že to bude jinak. Jeho očí vypadají starší, zkušenější, že už mají něco za sebou, a s lidmi už má své zkušenosti. Určitě si ho proklepnu, ale na devadesát devět procent říkám, že je to jen normální chlap, který nejspíš potřebuje změnu, a neměl v životě takové štěstí jako já, když jsem potkal tuhle krásnou prdelku," zakřenil jsem se na Efa, pomačkal mu zadeček a hned si ho přitáhl pro polibek.
Jo, nejednou jsme skončili tak, že jídlo se muselo znovu ohřívat, protože jsme si ještě před tím, dali v kuchyni sex. A bylo jedno jak.
Nejspíš bych to udělal i teď, ale ode dveří se ozvalo zakašlaní, a já si uvědomil, že nejsme sami.
Zabručel jsem, pustil Efa a otočil se ke dveřím.
Obočí mi hned vyletělo vzhůru a chvilku jsem si Morgana jen prohlížel, protože jsem musel uznat, že je to fakt hezký chlap.
Měl na sobě triko s krátkým rukávem, lehké volnější kalhoty na šňůrku, vlasy si stáhl do malého culíku a taky příjemně voněl.
„Doufám, že ti bude chutnat. A je i káva, kdybys chtěl," kývl jsem hlavou ke stolu.
Počkal jsem, až se usadí, položil před něj talíř, stejně jako před Efa, a pak jsem se posadil i já.
Pokud není rozmazlený, mohlo by mu to chutnat. Pokud teda není na něco alergický. Ale to by mi snad řekl. Nerad bych, kdyby se mi tu svalil, a já měl pak v kuchyni mrtvolu pěkného cizího chlapa.
Efraim
Poslouchal jsem Tira, který mi tiše sděloval své poznatky. Věřil jsem mu. Znám ho už skoro šest let, abych poznal, že má na lidi čuch a dokáže si zjistit všechno, co potřebuje.
A tak jsem se trochu uklidnil a nechal se jím obírat. A úplně bych na našeho hosta zapomněl, kdyby se nepřipomněl sám.
S červenými tvářemi jsem od Tira odstoupil a začal vytahovat příbory. Když jsem je chtěl položit na stůl, došlo mi, že už dávno jsou nachystané, a ještě červenější jsem je vracel zpátky do šuplíku. Tak jsem mohl nachystat aspoň pití, které nám všem opravdu přišlo vhod.
Při jídle, kdy většinou mluvil Morgan, který se znovu rozplýval nad tím, jak je v Santa Rose hezky, jsem si ho po očku prohlížel.
Opravdu byl moc pěkný, a nejspíš bude pravda, co Tir říkal. Měl v očích něco, co ukazovalo na zkušenosti a věk starší, než normálně vypadal.
Taky jsem se přistihl, že jsem začal uvažovat nad tím, jaký je v sexu. Jestli je nahoře nebo dole. Vůbec jsem ho v tomhle směru nedokázal odhadnout.
Teprve to, že se Tir postavil a začal sklízet nádobí ze stolu, a že Morgan poděkoval za dobré jídlo, mě probralo z mých myšlenek.
„Dáš si kávu nebo čaj?“ postavil jsem se k lince.
A když přikývl, že si dá kafe, nalil jsem z konvice jedno i pro něj.
Tir dokonce stihl upéct i zákusek, tak jsme ho nakrájeli na tác, a pak s tím a kávou se přesunuli do našeho prostorného obýváku.
Znovu jsem si Morgana prohlédl a podivil se, že nikoho nemá. Pokud ho někdo opustil, musel být pořádný tupec, protože něco tak hezkého se jen tak nevidí.
„Omlouvám se, pokud jsem vlezlý, ale říkal jsi, že jsi obchodník. Takže jsi tu pracovně? A nemohl jsem si nevšimnout, že jsi cizinec. No, už jen podle tvé angličtiny, teda bez urážky. Odkud vlastně pocházíš? Vůbec si tě nikam nedokážu zařadit,“ zeptal jsem se Morgana, když se zmínil o tom, že druhý den má domluvenou schůzku, tak jak dopije kávu, že by se šel ubytovat na hotel, aby mu nezrušili rezervaci.
Morgan
Musel jsem uznat, že domeček mají vážně hezký. Něco takového bych si představoval i já.
Pokoj pro hosty byl zařízený obyčejně, ale vkusně a útulně. Koupelna, která byla z druhé strany propojena s dalším pokojem pro hosty, byla dost velká na to, aby se tam člověk nepomlátil o všechno možné.
Taky měli uklizeno, což mě potěšilo, protože pořádek řekne o člověku mnohé.
Neměli vyloženě sterilní prostředí, ale člověk se nebál použít záchod nebo sprchu, aniž by na něj něco vyskočilo.
Teda…
Jak se to vezme.
Ono něco vyskočilo.
Málem jsem nabral sprchový kout, jak jsem se lekl, když do koupelny nakráčela velká chlupatá koule, zvědavě se na mě podívala, jako by říkala, co si zač a proč jsi v mém domě, a pak to zase odkráčelo.
Uchechtl jsem se, zavrtěl hlavou, a pak si dal sprchu. I přes Efraimovu nabídku jsou použil svůj ručník i sprchový gel.
Ne, že bych se něčeho bál, ale přišlo mi to slušnější.
Převlékl jsem se, zničené věci zabalil do tašky a uložil do kufru, a pak se vydal do kuchyně.
Tiras s Efraimem byli zaneprázdnění a byl na ně krásný pohled, takže jsem se chvilku jen kochal, než jsem nakonec na sebe upozornil, když to vypadalo, že si snad na místě střihnou číslo.
Během oběda, který byl opravdu dobrý, jsem na sobě cítil pohledy jak Efraima, tak i Tirase, a sotva jsme se přesunuli do obýváku, Efraim se začal ptát.
Ale nevadilo mi to. Přece jen si pozvali k sobě úplného cizince.
„Není na mě nic zajímavého," pokrčil jsem rameny a upil kávy. „Posledních dvacet let jsem žil v Miami. Ale pocházím ještě víc z Jihu. Pracuju jako obchodník s nemovitostmi. Teda… Pracoval jsem. Prostě už toho na mě bylo moc. Miami je… Hlučné a nepříjemné město. Měl jsem pocit, že pokud tam zůstanu ještě nějaký ten rok, tak se udusím. Nechci vypadat jako slaboch, nebo si stěžovat. Ale člověk po určité době dojde do fáze, kdy se musí rozhodnout, co dál. Nebo aspoň teda já musel. Neměl jsem nikdy štěstí ani na vztahy, a tak jsem si řekl, že je načase udělat změnu. Santa Rosa mě uchvátila hned, když jsem si vybíral místo, kde chci bydlet. Je tu opravdu krásně. Zítra se mám sejít s makléřem, abych si prohlédl nějaké byty, ale raději bych menší domek někde na kraji města. Rád bych se začal věnovat vinařství. Mám rád víno a tahle oblast je vyhlášená."
Odmlčel jsem se a chtěl se natáhnout pro kousek koláče, když mi najednou vyletělo pod nos něco chlupatého, až jsem kýchl.
To zvíře se mi posadilo na klíně a upřelo na mě své oči, jako by zjišťovalo, jestli jsem ho hoden.
„Ahoj, kamaráde," podrbal jsem ho za ušima, a v tu chvíli jsme se stali asi kámoši, podle toho, jak se mi vyvalil na klíně.
„To je asi tak nějak můj život a proč jsem tady. A co vy dva? Nechci být nezdvořilý, ale jste detektivové nebo tak něco? Já jen, že na mě tak působíte. Ale pokud mi to nemůžete říct, aniž byste mě zabili, tak v pořádku," zasmál jsem se, a konečně se natáhl pro koláč, který jsem okamžitě pochválil, protože byl moc dobrý.
Byl to paradox. Tiras vypadal, že pro ránu nejde daleko a slovník by mu záviděl i dlaždič, ale vařit uměl skvěle.
Efraim
Poslouchal jsem Morgana, jak vypráví aspoň to malinko o svém životě. Přišlo mi, že nejspíš má, nebo měl, kolem sebe spoustu lidí, ale přitom se musel cítit osamělý. A teď začíná nový život v novém městě a sám.
Možná má někde rodinu nebo přátele, ale nejspíš to nebude nic, kvůli čemu by se vázal na jedno místo. Tak jak my nakonec do Evropy neodletěli a zůstali jsme ve státech kvůli mým rodičům.
Byl jsem tak trochu překvapený, když přišel King a hned si ustlal u Morgana na klíně. Není plachý, nové návštěvy vždy přijde okouknout. Ale na klín si vyskočí až teprve, když se u nás někdo objeví podruhé, nebo je u nás déle než jen dvě hodiny.
Když se však Morgan zeptal na to, co my dva děláme, vrátil jsem se do reality.
„Pracuji jako konzultant. Mám vystudovanou psychologii a sociologii,“ odpověděl jsem. „Kousek od toho parku, kde jsme se potkali, je organizace, která pomáhá obětem násilí, ať už trestného činu přímo, nebo domácímu násilí a podobně. Je toho docela dost, jsem tam dva dny v týdnu, a už se uvažovalo, že přidám ještě minimálně jeden den, nebo někoho přiberou. A kromě toho jsem na telefonu, kdyby mě bylo urgentně potřeba. Policie má sice své intervenční pracovníky, ale ti nejsou pokaždé hned při ruce.“
Dojedl jsem zákusek a chtěl se napít kávy, když mi jako na zavolanou začal zvonit pracovní telefon.
„My o vlku…“ pousmál jsem se omluvně a šel přijmout hovor do pracovny, abych je nerušil.
Vyřídil jsem hovor a slíbil, že tam za chvilku budu. Vyběhl jsem do ložnice, oblékl se, abych nešel v domácích věcech, seběhl znovu do pracovny, vzal svou tašku, ve které jsem měl věci do práce, a vrátil se zpátky do obýváku.
„Je mi líto, ale musím jít. Přivezli do azylu jednu ženu, která potřebuje pomoc, a kolega je mimo město,“ zastavil jsem se ve dveřích.
Zadíval jsem se na ně dva a zapřemýšlel, jestli nevzít Morgana hned do města. Sice by to vypadalo asi hloupě, že ho vyhazuji, ale nechtělo se mi cizího chlapa nechávat u nás doma jen s Tirem.
A zase… Jet s ním sám, kdybych mu nabídl odvoz, by se nelíbilo Tirovi, a upřímně, mě moc taky ne.
Byl jsem v pasti a nevěděl, jak z toho.
A lepší by bylo, kdyby tu nezůstal, aby se dál nevyptával. Nemusí každý hned vědět, jaká je naše skutečná práce, která nás živí. Teda… Záleží na Tirovi, jestli mu to nevadí.
Morgan
Překvapilo mě, že někdo tak mladý dělá takovou práci. Spíš jsem ho tipoval na nějakého asistenta nebo sekretáře. Tiras se nějak nevyjádřil, zdálo se mi, jako by se svou odpovědí váhal.
Ale co. Byl jsem jen cizinec, a kdo ví, jestli se ještě někdy potkáme.
Když Efraimovi zazvonil mobil a odběhl, bavili jsme se Tirasem o bydlení v tomhle městě. Doporučil mi, kam zajít třeba na oběd, nebo kde je to nejpěknější, a naopak, jakým místům se mám vyhýbat.
„Půjdu taky," zvedl jsem se, což ta chlupatá koule moc neocenila, a odložil jsem hrnek na stůl. „Vezmu si taxíka. Už tak jste toho pro mě udělali dost, a vážně vám moc děkuji."
„Odvezu vás oba," zabručel Tiras a zvedl se.
„Tebe teď nenechám jet samotného a hotel je poblíž, takže to aspoň vezmu jednou ranou,“ odmítl jakékoliv námitky.
Zaběhl jsem si pro kufr a za chvilku už jsme všichni tři nasedali zase do auta.
„Až budeš hotový, zavolej ano? A žádné hrdinství, jasné?" přitáhl si Tiras Efraima pro polibek, když jsme zastavili před vysokou budovou.
Nechtěl jsem být nezdvořilý, a tak jsem se raději během jejich polibku díval ven.
Efraimovi jsem pak ještě mávnul, když jsme se zase rozjeli, aby mě Tiras vyhodil před hotelem.
„Ještě jednou díky moc. Vážně jsem vás rád potkal. A, no… Kdybyste… ale to je jedno," mávnul jsem rukou, protože mi přišlo neslušné nabízet, že si někam vyjdeme, nebo zajdeme všichni tři na večeři, když jsme se znali sotva pár hodin.
„Hele. Kdybys někdy chtěl s něčím píchout, tak zavolej," vyřešil to za mě Tiras a podal mi obyčejnou bílou vizitku, na které bylo jeho a Efraimovo jméno a tři čísla.
Vizitku jsem strčil do kapsy, usmál se, rozloučil s Tirasem, a pak už odspěchal do hotelu, aby mi ještě na poslední chvíli nezrušili rezervaci.
