Tino
Ani nevím, jak ty poslední čtyři dny utekly.
Ten první den, kdy se stala ta nehoda, jsem měl úplně jako v mlze, další den jsem většinou proležel v posteli s horečkou, a ty další dva dny se z toho pokoušel dostat. Naštěstí, snad jen díky náhodě nebo při mně stali všichni svatí, jsem nebyl nijak vážně zraněn. Nateklá noha už skoro přestala bolet, začínal jsem zpátky nabírat síly a díky Desmondově péči se nezanítila ani spálená ruka a vypadalo to, že kromě jizvy z toho nic horšího nebude.
Možná i díky tomuhle jsem si uvědomil, jak je pro mě Desmond pořád důležitý, a i když jsem stále měl v hlavě to, co se stalo, dovolil jsem mu nějaké ty drobné něžnosti.
Teprve čtvrtý den mi Desmond všechno povyprávěl, a když řekl, že se o mě Angel, teda pro něj pan Marshall, moc zajímal, zatajil se mi dech. Takže mě vážně hledá?
Rozbušilo se mi rychleji srdce a měl jsem co dělat, abych na sobě nedal nic najevo.
„Až se to všechno uklidni, znovu tě navrhnu do funkce mého pomocníka. I když se to nezdá, práce je víc než dost a pomoc by se mi hodila," usmál se na mě Desmond a vytrhl mě tak z přemýšlení o Angelovi.
„Zítra bych chtěl jít do práce," poškrábal jsem se ve vlasech a hodil do sebe lívanec.
Desmondovo zamračeni mi neuniklo, ale tentokrát jsem chtěl být u toho, kdyby se tu Angelo náhodou objevil. Chtěl jsem se ujistit, jestli je to opravdu on. Aspoň na malou chvilku ho vidět.
Dotknout se ho, pokud to bude možné. Stačilo by mi jen to a vědomí, že je v pořádku.
„Měl bys odpočívat," vytrhl mě z myšlenek Desmondův hlas.
Jen jsem zavrtěl hlavou a byl odhodlaný si stát za svým, ale naštěstí nás vyrušilo zaklepání na dveře, za kterými stal někdo od bezpečáků a dožadoval se Desmondovi přítomnosti.
„Promluvíme si o tom, až se vrátím," neodpustil si stejně poznámku, než odešel, a ještě mě stihl políbit.
Netušil jsem, jak dlouho bude pryč, ale byl jsem rozhodnutý se aspoň do práce podívat, když už nic jiného.
Angelo
„Proč jsem tak utahaný?“ zeptal jsem se Rudyho, když jsem u něho seděl a poslouchal, co zatím zjistil o Valentinovi.
Nebylo toho moc. Prý je to vážně takový spíš samotář. Jeho bratr se o něho staral od chvíle, kdy jim umřeli rodiče. A jsou pořád jen oni sami dva. Ani jeden z nich prý nemá stálého partnera a nevypadá to, že by někdo z nich chtěl. Ale byl jsem spokojený, když mi Rudy zjistil jeho podrobnější popis. A když zmínil fialkové oči, měl jsem jasno.
Musí to být on.
A v tu chvíli jsem měl jasno i v tom, že nedovolím, aby Tino pracoval jako Desmondův asistent. To mu raději nechám zařídit nějakou jinou práci.
Měl jsem totiž pocit, že je Kellen až moc na svého bratra fixovaný, a chce mít nad ním dohled. A pokud by začal s ním pracovat, hrozilo, že by ho neustále zaměstnával a Valentino by tak neměl možnost jít ani na povrch, aby se mohl se mnou vidět.
Už tak jsem ho neviděl několik dní a začínal mi dost citelně chybět. Všechny jsem odmítal. Nebavil jsem se ani s klukama, na společný oběd jsme šli jen jednou, a to ještě všichni, a na místo, kde na nás bylo dobře vidět. Odmítal jsem jít jen s Finnym a Nigelem a do soukromí.
I když jsem věděl, že nezopakují to, co tenkrát, ale i tak…
„Jsi unavený, protože nejsi zvyklý takhle běhat v podzemí a hodně zařizovat. Vždyť jsi každou chvíli na hlavní budově, nebo v nemocnici. Říkal jsem ti, že to zařídím. Ale na druhou stranu… Jsem rád, že se staráš. Máma by z tebe měla radost,“ odpověděl Rudy na moji otázku. „A taky… mám pocit, že je tu někdo zamilovaný, co?“
Na poslední otázku jsem se zašklebil. Ne, já nemůžu být zamilovaný. To v žádném případě. Láska je pro slabochy.
Ale pravda byla, že mi Valentino chyběl, a to mě docela ubíjelo. Každý den jsem se na chvíli zastavil na Rose Street a čekal, jestli se tam neobjeví, ale vždycky jsem se pak zklamaně vracel zpátky domů.
„Jedu dolů,“ odsunul jsem talíř, když jsem dojedl oběd.
„Připravím se, tak chvíli počkej,“ zastavil mě Rudy, když jsem se zvedl a natahoval se po paruce.
„Ne, pojedu sám. A neposílej zprávu. Chci tam jet neohlášeně a vidět, jak nový správce funguje.“
„Nepustím tě tam samotného.“
„Chci jet sám, Rudy, jasný?“ opřel jsem se o stůl a zamračeně se na něho podíval. „Dáme tomu čas do setmění. Pokud se do té doby neohlásím nebo nevrátím, tak půjdeš za mnou, ano? Stejně to nebude na dlouho, nejsem schopný s tím člověkem dlouho vydržet v jedné místnosti, aniž by mi naskočila kopřivka.“
Ještě chvíli se Rudy se mnou dohadoval, ale když viděl, že neustoupím, rozčíleně rozhodil rukama s tím, že pokud se mi něco stane, tak mi ještě dá na prdel, až mě najde.
Vzal jsem si malé vznášedlo, a za další hodinu jsem přistával u brány. Tam jsem si tentokrát nevzal velký vůz, protože ten jsem neuměl řídit, ale měl jsem tam i malý, pro dvě osoby, a s tím jsem byl v pohodě. A nemusel jsem nikomu nic říkat, a nikdo tím pádem ani nevěděl, že tam jsem.
Ale moje první cesta však nevedla ke správci. Rozhodl jsem se, že se nejdříve porozhlédnu…
Tino
Byl jsem z toho všeho v rozpacích. Když Desmond odešel, chvilku jsem zíral na zavřené dveře a ptal se sám sebe, jestli to může být jako dřív.
Ne, před tamtím… Ale před tím, než jsem potkal Angela.
Desmond nejspíš věřil, že když mě bude mít dostatečně blízko sebe, pak se všechno vrátí do starých kolejí. Jenže to bych musel zapomenout na Angela.
I kdybychom se už nikdy neviděli, dokázal bych na něj vůbec zapomenout?
Nejspíš asi ne. Někdo takový uvízne v paměti a už nezmizí.
Ale malá naděje tu byla. Jestli mě Angelo opravdu hledá…
Malý červíček pochybností se ale znovu ozval.
Raději jsem vstal od stolu a začal uklízet, abych se aspoň něčím zabavil.
Asi za dvě hodiny jsem vycházel z domu a zamířil si to k práci. V tuhle hodinu bylo všude kolem docela rušno, ale co mě překvapilo bylo, jak na mě lidé reagovali.
Poplácávali mě po ramenou, když mě míjeli, nebo děkovali, a já tak nějak začal litovat toho, že jsem vůbec vylezl ven.
„Tino!“ vyběhl proti mně jeden z mých dvou bývalých milenců, sevřel mě v náruči a políbil.
I když tady dole v podzemí to bylo všem jedno, přesto jsem se vymanil z jeho náruče a kousek odstoupil, protože mi to nebylo úplně příjemné.
„Tino, zatraceně! Všechny jsi nás vyděsil. Měl jsem o tebe strach!“ nevzdal to ale Damian, znovu ke mně přistoupil a objal mě. „Mám pocit, že se nám poslední dobou víc vyhýbáš, a pak tohle! Sid šílel strachy! Včera se u mě zastavil a byl úplně vyřízený!“
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a mírně se zamračil. Moc se mi nelíbilo, že se Desmond spojil s Damianem. Oba zvlášť dokázali být pěkně neústupní, ale spolu...
Damiana jsem měl docela rád. Byl fajn. Ale bohužel měl tu povahu, že se nechal snadno ovlivnit silnějším. A taky když začal mluvit, nevěděl, kdy přestat.
Opět jsem se vyprostil z jeho sevření a kousek se odtáhl.
Angelo
Moje první cesta vedla do nemocnice. A rovnou za hlavním lékařem.
Většina lidí mě tu neznala. Vlastně skoro vůbec nikdo, až na pár výjimek. A on byl jedním z nich.
Požádal jsem ho, aby moje návštěva zůstala utajena, že nechci, aby se kdokoliv, ani správce, dozvěděl, že jsem tady. A když mě ujistil, že to tak i bude, byl jsem o něco klidnější.
Poptal jsem se ho, jestli je někdo další, kdo onemocněl krysí nemocí, ale naštěstí tentokrát ne.
A na otázku, jak je na tom Valentino, jen zavrtěl hlavou, že je to paličák, který se tu neukáže, pokud ho doslova někdo nedotáhne za vlasy. Ale měl by prý být v pohodě.
Aspoň že tak, oddechl jsem si v duchu.
„Chtěl bych s ním mluvit a osobně mu poděkovat, že tu havárii zvládl tak profesionálně, můžete mi zjistit, kde právě je?“ požádal jsem ho.
Jen se usmál, ale hned zapínal komunikátor a spojil se se správcem. A že by rád jeho bratra viděl, jestli je v pořádku, tak kde je. Hned mi přeběhl mráz po zádech, když jsem slyšel jeho hlas. Ale odpověď už byla o něco lepší. Nevěděl, kde přesně je, ale rozhodně nejsou spolu. Měl by prý být doma, ale chtěl jít dneska do práce. Tak pokud nebude v sektoru C, tak nejspíš bude v budově se šatnami, pokud se někde necourá.
No, takže ho budu muset hledat.
Poděkoval jsem lékaři za pomoc, ujistil jsem ho, že z těch, co jsme nechali převézt nahoru zatím nikdo neumřel, a jakmile budu mít nějaké nové zprávy o jejich stavu a léku, že mu dám já osobně hned vědět.
A nečekal jsem na nic a hned se vypravil hledat Valentina.
Měl jsem z toho zauzlovaná střeva, když jsem projížděl ty chodby a uličky. Měl jsem mapu, docela jsem měl i dobrou paměť, tak nehrozilo, že bych se tu ztratil, ale i přesto to na mě působilo stísněně.
Přes to všechno jsem však pociťoval i něco jiného, Chvění, stahování kolem žaludku, kdykoliv jsem si uvědomil, že mám Valentina na dosah. Touha vidět ho zesilovala každým okamžikem.
A když jsem se blížil k budově se šatnami, zastavil jsem se kousek dál a jen se rozhlížel.
Bylo tu dost lidí, vesměs výškově byl mezi nimi rozdíl do deseti centimetrů. A tak bych ho viděl na první dobrou. Asi deset minut jsem se tak rozhlížel. Až mě to najednou udeřilo do očí…
Viděl jsem ho…
Srdce se mi rozbušilo jak bláznivé, a najednou mi ztuhlo celé tělo, a nebyl jsem schopný udělat ani krok. Díval jsem se na něho jako na svatý obrázek, a dokonce jsem se usmíval.
Ale já s ním chtěl mluvit. Chtěl jsem ho obejmout, dotýkat se ho… Teď víc než kdykoliv předtím, jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl.
Zíral jsem tak ještě chvíli, když se najednou otočil a mířil někam dál, hlouběji do podzemí.
A teprve teď, když do mě drclo asi dalších pět lidí, že zavazím, jsem se vzpamatoval. Nedíval jsem se ani kdo je kolem. Prostě jsem se rozešel, jako nějaké zvíře, které je něčím vábeno do pasti.
Musel jsem přidat do kroku, kdo mě chtěl zastavit, toho jsem prostě odstrčil a díval se jen na Valentina.
V jednu chvíli jsem málem spadl, když do mě narazil nějaký chlap. Postavil mě na nohy, zeptal se, jestli jsem v pohodě, a když jsem přikývl, tak mě pustil a šel dál.
Ale za tu mini chvilku se mi Valentino ztratil.
Rozběhl jsem se do míst, kde jsem ho viděl naposledy, chodba se křížila a když jsem v jedné zahlédl pohyb, bez váhání jsem se tam rozběhl, nehledě na to, že jsem to tam neznal, že jsem mapu nechal ve voze, a že tam nebylo ani živáčka. Prostě jsem nemyslel na nic jiného než na to, abych ho dohnal.
Tino
Ještě chvilku do mě Damian hustil, jak je Desmond z toho všeho zničený a že mám někdy k němu přijít i já, abychom si promluvili, že mi to určitě pomůže, než jsem se otočil s tím, že už musím opravdu jít.
Na okamžik jsem měl pocit, že jsem ucítil povědomou vůni, která mezi ostatní nepatřila. Vůni, která mi rychleji rozbušila srdce, ale nakonec jsem jen zavrtěl hlavou.
Nejspíš si se mnou jen pohrává rozhozená mysl.
Vešel jsem dovnitř a vydal se k výtahu, který mě sveze dolů.
„Tino!“ zastavil mě další hlas a za chvilku už mě Denis vtáhl do své kanceláře, „co tu, sakra, děláš?! Do práce tě nepustím, na to zapomeň! Ne, že bych k tobě nějak zahořel láskou, pořád jsi pro mě podivín, ale mám rád svůj život. A pokud Sid zjistí, že jsem tě nechal nastoupit, roztrhá mě na kusy!“
Zaprskal, sotva za námi zapadly dveře. Byl jeden z těch, co byli ochotní se mnou se bavit víc než na pozdrav.
„Hele. Většina lidí tady je ti vděčná. Fakt, že jo. Někteří chlapi na tebe změnili i názor. Už pro ně nejsi takový suchar. Ale nepočítej, že tě nějak začnou milovat. Pokud by se ti něco stalo, drtivá většina z nich by nehla ani prstem. Neuvědomují si, jak dokáže být Sid nebezpečný. Já ano. A proto nenastoupíš do práce dřív, dokud to doktor neodsouhlasí. Pěkně za ním zajdeš a nechci to písemně, ale chci, aby se osobně se mnou doktor spojil. Tak. Ale když už jsi tady, něco bych pro tebe měl. Ten Romny, to je jméno chlapa, co to způsobil, dostal novou práci. Má čistit odpadní část. Teď si tu byl pro nějaké věci, klíče a papíry. Dohlédl bys na to, aby nic po cestě nevyvedl? S nikým jiným ho nemůžu poslat, protože by ho nejspíš zabili, ale vím, že ty takový nejsi. Odešel zhruba před pěti minutami. Řekl jsem mu kudy, tak bys ho mohl dohnat ještě na půlce cesty. Předej ho Samovi, který si s ním už poradí.“
Než jsem stačil vůbec otevřít pusu, byl jsem zase z kanceláře venku a díval se na zavřené dveře.
Trochu jsem se zamračil a stiskl rty. Jsem snad, kruci, nějaká chůva?
Ale pravda byla, že by ten chlap mohl klidně něco vyvést po cestě a docela jsem kroutil hlavou nad Denisovým rozhodnutím nechat ho jít samotného. Ano, lidi na něho byli naštvaní, ale kdyby jim to nakázal, šli by a nic by mu neudělali. Popravdě, pokud byl vykázán do nejnižších částí, měl by ho tam dopravit někdo od bezpečáků. Možná Denis doufal, že se mu něco stane po cestě? Něco chystali a doufali, že tam ani nedojde? A mě poslal jako svědka? Nebo možná…
Zavrtěl jsem hlavou, abych vyhnal všechny ty nepříjemné myšlenky, a raději se rozešel.
Angelo
Proběhl jsem chodbou, kde byly výtahy a jeden z nich právě sjížděl do spodního podlaží. Počkal jsem, dokud se neukázalo, kde přesně zastavil, a pak jsem naskočil do druhého. Chvilku jsem pátral, jak to zapnout, ale nakonec se mi to povedlo.
Měl jsem stažený žaludek, když jsem sjížděl ty tři patra dolů. Takhle hluboko jsem ještě nebyl.
A když se pak výtah otevřel, vyšel jsem do úplně prázdné chodby, kudy vedlo potrubí a rozvody, a osvětlení bylo jen tak, aby člověk viděl na cestu.
Rozhlédl jsem se… Nalevo jsem zahlédl pohyb, kdy ten člověk právě zahýbal za roh. Rozběhl jsem se za ním s nadějí, že by to mohl být Valentino.
Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem doběhl na křižování chodeb. Hned jsem se podíval napravo, kde mi ten člověk zmizel, a hned jsem se taky zarazil.
Nebyl to on, ale…
„Hej! Co to tam děláš?!“ zařval jsem na toho skřeta, která se právě hrabal v rozvodech.
„Slyšíš?! Tady není hlášená žádná oprava! Okamžitě mi řekni, co tu děláš!“ rozběhl jsem se k němu.
Ve chvíli, kdy se otočil, jsem se ale zarazil. Byl to bývalý správce a netvářil se právě přívětivě.
A když mě viděl, zašklebil se snad hůř než ďábel.
„Poslal si mě dolů, tak tu se mnou taky zůstaneš, Marshalle!“ zařval na mě.
Jak ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak se rozmáchl tím obrovským klíčem a udeřil do jednoho menšího potrubí. Pak se zachechtal, když se ozvalo zlomyslné syčení a rozběhl se chodbou pryč.
Bylo to tak rychlé, že jsem se stihl jen podívat, odkud se žene pára. Podle všeho ta trubka byla hodně natlakovaná, a tak nebylo divu, že se vzápětí ozvala rána. Ohlušilo mě to, ale to by nebylo tak hrozné. To se dá. Jenže ten tlak rozerval trubku, a ozvala se další a silnější rána. Kus trubky narazil do stěny, a ten tlak otřásl skoro celou chodbou. Otočil jsem se, že uteču, ale v tu chvíli jsem ucítil další otřes, a pak už jsem se jen mohl dívat, jak se na několika místech hroutí stěna a kameny tarasí cestu. Skrčil jsem se, před padajícím kamením, ale bylo to pozdě. Jeden kus odletěl až ke mně, a než jsem stihl uhnout, dostal jsem ránu do hlavy, a pak už jsem nevěděl o ničem…
Tino
Můj pomalý krok okamžitě zrychlil, když jsem to ucítil.
Bylo to slabé, pro někoho téměř neznatelné, ale pro mě, který byl nucen rozeznat i sebemenší rozdíl, to bylo jako silný kopanec.
Šlo to od jedněch rozvodů v sektoru B, který byl nedaleko výtahů.
Jakmile jsem ucítil první otřes vyhlásil jsem poplach a hnal se dál.
Teď už to bylo jasné. Otřesy zesílily a bylo slyšet padání kamení a drolení suti.
Tohle nebylo jen tak. Přes mlhu jsem v chodbě před sebou zahlédl pohyb, pak jsem jen tak, tak uskočil, když se urvalo kus kamení a já matně zahlédl, jak se jedna z postav zhroutila k zemi.
Sundal jsem si triko, abych se tou párou nezadusil, převázal si ji přes obličej, a se štěstím se dostal k rozvodové desce, abych mohl stáhnout tlak, odpustit páru, a nasměrovat přepětí jinam. Naštěstí ten, co tohle udělal, nejspíš netušil, že tady tímhle žádné škody nikomu nezpůsobí. I kdybych nepřišel včas, chlapi u centrálních rozvodů by zabránili tomu, aby došlo k výbuchu a sesuvu stěny dřív, než by bylo pozdě. Po pár minutách se všechno utišilo a já si všiml rány na trubce.
Tohle bylo cíleně. Vzpomněl jsem si na dvě postavy, z nichž jedna běžela dál a jedna zůstala ležet na zemi.
Přešel jsem k postavě, sehnul se a otočil ji, abych ji viděl do tváře. A v té chvíli mi málem puklo srdce.
Pár vteřin jsem byl jako zkoprnělý a nebyl schopný sebemenšího pohybu.
„Angelo!“ zakřičel jsem, když jsem se vzpamatoval a vzal ho do náruče.
Rychle jsem ho prohlédl třesoucíma se rukama, a na krvácející ránu mu přitiskl svůj kapesník. Naštěstí kromě toho vypadal nezraněn, ale musel se nechat rychle ošetřit.
„Tino!“ zakřičel někdo na mě a ozval se dusot nohou, sotva jsem vzal Angela do náruče a jen tak tak mu stačil urovnat paruku.
„Běžel dopředu. O něj se postarám. A doufám, že jste spokojení, protože něco takového jste mohli čekat, a můžete být rádi, že nikoho nezabil,“ zavrčel jsem na Denise a další čtyři chlapy, co měli na starost sektor B, když se ukázali v chodbě.
Myslím, že překvapením zapomněli zavřít i pusu, ale já si jich nevšímal.
Rychle jsem nastoupil do výtahu, a když jsem se dostal nahoru, skoro jsem běžel do nemocnice.
„Tino, to je dost-“ ozval se doktor, sotva mě uviděl, ale pak se zarazil, když viděl Angela v mé náruči.
„Postarejte se o něj, prosím. Je to moc důležité, ano? Já se musím vrátit, ale… jakmile nabude vědomí, dejte mi, prosím vědět.“
Myslím, že i doktor byl překvapený, protože delší větu ode mě v životě neslyšel, ale bylo mi to jedno.
Jedno mi bylo i to, jak se dívá na to, když jsem políbil Angela na špinavé čelo a stiskl mu ruku, než jsem zase odešel.
Angelo
To, že mě někdo zvedl a někam nesl, jsem vnímal jen okrajově. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, vzduch byl těžký, plíce jsem měl, jako když mi do nich někdo nalije vodu. A když už jsem začínal trochu vnímat, že se mnou někdo hýbe a chtěl jsem otevřít oči, znovu jsem šel do bezvědomí.
„Pane Marshalle… pane Marshalle…“
Nejdříve to chvilku trvalo, než mi došlo, že na mě někdo mluví, ale pak jsem sebou škubnul, začal šermovat rukama kolem sebe, otevřel oči do široka a začal jsem rychle oddechovat.
„Klid, pane Marshalle, jste v nemocnici, klid… v klidu ležte, ať si neublížíte…“
Ještě chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil. Srdce mi bušilo jak bláznivé, protože jsem si taky hned vzpomněl, co se tam na té chodbě stalo. Nade mnou se skláněl hlavní lékař nemocnice, a starostlivě mě prohlížel.
„Vypadá to, že máte jen to zranění na hlavě, ale ještě vás pořádně prohlédnu, ano?“
Pomohl mi posadit, svléknout mokrou košili a kalhoty a boty. Opatrně jsem vstal, aby mě mohl celého prohlédnout. Opatrně mi prohmatal žebra, a celé tělo mi pak projel skenem.
Pár vteřin čekal, než se mu ukázal výsledek.
„Slabší otřes mozku, tržná rána na čele, odřeniny, a menší tržná rána vzadu na hlavě,“ zamračil se, když řekl tu poslední věc.
„Tohle jsem neviděl… Ukažte,“ natáhl ke mně ruce a chtěl mě chytit za hlavu, aby se podíval dozadu.
Odstrčil jsem ho, ale musel jsem si hned sednout, jak se mi zatočila hlava.
„Nejdříve zamkněte, aby sem nikdo nevešel,“ požádal jsem ho.
Sice se podivil, ale nakonec udělal, co jsem mu řekl.
„Víte, že vám věřím. Vím, že je na vás spoleh, a rád bych se ve vás nemýlil. To, co uvidíte, musí zůstat jen mezi námi. Pokud se to někdo dozví, nastane poprask, a spousta problémů. Můžu se na vás spolehnout, že všechno, co uvidíte, zůstane jen u vás?“
„Nikdy bych nevyzradil žádné tajemství. Jen díky vám to tady funguje aspoň trochu slušně, a já si toho opravdu cením. Slibuji, že se nikdo nic nedozví,“ přikývl doktor.
Pár vteřin jsem ještě přemýšlel, jestli ano nebo ne. Ale bolest hlavy a vlhko pod parukou mě nakonec ji donutilo sundat.
„Jediný, kdo to ví, je Valentino Kellen. A teď vy. A tak to i zůstane, ano? Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem-“
„Angelo Whitte,“ vydechl překvapeně doktor.
Ale hned se projevila jeho profesionalita, když bez dalších otázek ke mně přistoupil a začal mi ošetřovat i druhou tržnou ránu na hlavě. Vzhledem k tomu, že rána byla ve vlasech, nemohl mi tam dál gelovou náplast. Odmítl jsem, aby mi tam vystříhal, byť jen malé kolečko vlasů. Takže to musel zašít po staru…
„Můžete mi říct, kde je Valentino?“ zeptal jsem se, když mi ránu zašil, a ještě mi čistil vlasy od krve.
Měl jsem v ruce vlhký hadřík a snažil se trochu od krve očistit i vnitřek paruky. Dneska i ty paruky jsou už tak dokonalé, že je občas problém to poznat, i když se člověk dívá zblízka. A já byl za to rád.
„Donesl vás sem a pak se vrátil na místo havárie,“ vyhodil zakrvácenou gázu, a pak mi srovnal vlasy.
„Chvilku počkejte, než si paruku nasadíte,“ podal mi jakési oblečení. „Je to nemocniční úbor pro pacienty. Nebojte se, je čisté a tohle dokonce i nové, abyste se necítil nepříjemně. Vaše oblečení je hodně špinavé a potrhané. Dám vědět Valentinovi, že jste se probral. Chtěl to vědět…“
Zatímco já na sebe soukal tu divnou halenu se šňůrkou kolem pasu, kde jsem si to stáhnul, a pak ty volné kalhoty do půl lýtek, doktor se přes komunikátor spojil s Valentinem.
„Pacient se probral, a je už i ošetřený. Měl bys přijít co nejdříve. Jak tu budeš, přijď na poslední ošetřovnu, a zaklepej…“
Moje srdce začalo bít o poznání rychleji. Uvidím Valentina…
Tino
Sotva jsem došel zpátky, chlapi už pobíhali kolem a zjišťovali rozsah škod. Jedna skupina hledala toho, co to zavinil a druhá se snažila opravit poničená potrubí.
Připojil jsem se ke druhé skupině, ignoroval zvědavé pohledy i všetečné otázky, Desmondovi jsem odmítl hovor a Denise si nevšímal, když se snažil ze mě vytáhnout nějaké informace, kdo byl ten zraněný.
Celou dobu jsem byl v myšlenkách u Angela. Měl jsem na něj zlost, že šel sám do prostor, jako byly tyhle, kde to ani neznal, a zároveň se ve mně všechno stahovalo strachem.
Nechápal jsem, proč je to u něj tak jiné než u ostatních.
Proč to u něj prožívám tak intenzivně.
Po dvou hodinách se konečně podařilo opravit to nejhorší a první skupina se vrátila se správou, že Romnyho nenašli. Denis okamžitě zavolal Desmondovi, čímž ho trochu zaměstnal, protože já měl v plánu se zajít podívat do nemocnice.
A jako na zavolanou mi zavolal doktor.
Odstoupil jsem kousek bokem a poslechl si, kam mám jít.
Myslím, že rychleji jsem snad v nemocnici nikdy nebyl. Kolena se mi třásla s každým dalším krokem, kdy jsem se blížil k ošetřovně. Stejně se mi třásla ruka, když jsem klepal na dveře.
„Valentine! No to je dost! Jak to vypadáš? Jsi v pořádku? Měl jsi přijít se nechat ošetřit!“ spustil na mě doktor hned mezi dveřma, ale já ho kousek odstrčil a vešel dovnitř.
Myslím, že se mi na moment zastavilo i srdce.
Byl to on. Skutečně to byl můj anděl.
„Počkáš na chodbě, prosím?“ zaskřehotal jsem směrem k Mikovi, ale ani na něj nepohlédl.
Naštěstí udělal, co jsem chtěl a s povzdechem za sebou za chvilku zavíral dveře.
„Můj anděli…“ zachrčel jsem znovu po chvilce a stačil jen krok, abych sevřel Angela v náruči, a tentokrát bez dalších slov se mu vpil do rtů.
„Měl jsem strach… strašný strach… proč jsi tam chodil? Mohlo to dopadnou mnohem hůř…“ vyrážel jsem ze sebe mezi polibky, které jsem sázel na jeho rty, tvář i zraněné místa.
Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale přerušil mě hluk na chodbě.
„Side, počkej! Nemůžeš sem jen tak vletět. Je to-“
„Jdu si pro Valentina! Vím, že je tady!“ přerušil doktora hromový hlas mého bratra a v tu chvíli se rozrazily dveře.
S povzdechem a docela neochotně jsem Angela pustil a doufal jsem, že Desmond nic neviděl.
„Valentine! Kruci! Chceš se nechat zabít?! Jdeme domů! A nehneš se z tama, dokud neuznám za vhodné!“ vyštěkl na mě Desmond, čapl mě za paži a hned táhl ven.
Angelo
Netrpělivě jsem čekal, až se ozve zaklepání. Zdálo se mi to jako věčnost. Poposedával jsem, v jednu chvíli jsem i vstal, ale doktor mě hned zas usadil zpátky na lůžko. Prohlédl mi ještě šití na hlavě, a pak mi nasadil opatrně paruku s doporučením, že ji mám sundat co nejdříve a pokud možno nenosit, dokud se mi rána nezahojí. Stehy se vstřebají, takž se ani nemusí vytahovat.
Trochu to táhlo a štípalo, ale paruka byla nutnost. A jen co mi ji trochu upravil, ozvalo se zaklepání.
Jen co otevřel, dovnitř vpadl on…
Byl to můj Valentino.
Srdce mi teď doslova dělalo kotrmelce, když jsem ho uviděl. Celý jsem se třásl, ne, snad proto, co se stalo, ale proto, že byl tady. Skoro jsem nemohl dýchat, když mě sevřel ve svém objetí. Zvedl jsem ruce a také ho objal.
Tiskl jsem se na něho, vdechoval jeho vůni, otíral se o jeho hruď tváří…
„Já… šel jsem za tebou… Chtěl jsem tě vidět… Říkal jsem, že tě najdu… Našel jsem tě…“ překvapeně jsem zamrkal, když mě v očích zaštípaly slzy.
Měl jsem mu toho tolik co říct. Tak moc jsem chtěl… Už jsem si stoupal na špičky, abych ho políbil, když se z chodby ozval hluk a následně se rozletěly dveře. Tino mě rychle od sebe odstrčil, a než jsem se stačil vzpamatovat, jeho bratr ho táhl ven.
Tak a teď jsem toho měl akorát tak dost.
Vyletěl jsem za nimi na chodbu, popadl Kellena za loket a trhnutím ho zastavil.
„Pane Kellene, měl byste se naučit slušnému chování. Vtrhnete někam, aniž by vás někdo vyzval, navíc v nemocnici. Tohle bylo naposledy, a je mi jedno, kdo jste a kdo si myslíte, že je uvnitř. Na rozdíl od vás, když jste svého bratra seřval, tak já mu chtěl poděkovat za záchranu něčeho, co vy jste zpackal. Máte poslední varování. Uděláte pořádek s Romnym. Najdete ho a předáte bezpečnostnímu z povrchu. Přišel jsem tu proto, abych se podíval, jak to pod vaším vedením funguje. A začínám mít pochybnosti. Ale tentokráte to ještě přehlédnu. Žádal jste, aby váš bratr pracoval jako váš asistent. Zamítá se. Od teď bude pracovat jako bezpečák, bude spadat přímo pode mne. Má volnou pracovní dobu, podle svého uvážení. Na rozdíl od ostatních zareagoval velice rychle a měl na paměti jako první to, aby bylo všechno v pořádku a nikdo nebyl zraněn. Dostane svůj speciální komunikátor, kterým se mi bude hlásit. Pokud zjistím, že je něco proti mému rozhodnutí, vyvodím z toho důsledky.“
Stihl jsem akorát domluvit, když se na druhé straně rozletěly dveře a dovnitř vpadl Rudy s bezpečnostním v patách.
„Pane Marshalle! Jste v pořádku?!“ hnal se ke mně a jen se podezíravě rozhlížel kolem po ostatních.
„Jsem, a jsem rád, že jsi tady. Panu Valentinovi Kellenovi dejte soukromý komunikátor s přímým spojením na mě, od teď bude spadat pode mne, nebo pod tebe. Bude dělat bezpečáka, a to s okamžitou platností. Bude mít přístup všude, a i povolený přístup na povrch.“
Tino
Hleděl jsem na Angela, jak na zjevení, když se objevil vedle nás, seřval Desmonda, a ještě mi řekl, že mám novou práci. Cítil jsem, jak Desmond ztuhl a jeho nehty se mi bolestivě zaryly do kůže.
Než jsem stačil něco odpovědět, ozval se znovu hluk a z druhé strany přibíhal další muž, kterého jsem už znal. Byl to ten, co u něj Angelo občas bydlel.
„Pane… Marshalle,“ ozval jsem se, když ke mně ten chlapík přistoupil s komunikátorem, „já… cením si vaší nabídky… opravdu, ale… nechte mi čas na rozmyšlenou. Je to… je to velká zodpovědnost a já… nejsem moc pro práci s lidma… můžete… můžete se tu kohokoliv zeptat, že by mě v té funkci neradi viděli.“
Všechno se ve mně svíralo, když jsem musel odmítnout nejen proto, že jsem se na to opravdu necítil, ale i proto, že jsem v podstatě zahodil šanci, jak být Angelovi blíž.
„A nezlobte se na mého bratra. Je sice trochu svérázný a prudký, ale lidé ho mají rádi, poslechnou ho, a on by pro ně udělal cokoliv.“
Nikdy jsem se snad necítil mizerněji než teď.
Tolik jsem toho chtěl Angelovi říct, tak moc jsem ho chtěl sevřít v náruči a někam s ním utéct.
Chtěl jsem smazat všechny ty rány a bolest převést na sebe.
Zadíval jsem se do jeho krásných očí a smutně se usmál.
„Na shledanou, pane Marshalle,“ zašeptal jsem a polkl knedlík v krku. „Doufám… doufám, že budete brzo v pořádku.“
Po těch slovech jsem se otočil, vyprostil se z Desmondova sevření a odešel pryč.
Nemohl jsem tam zůstat. Nemohl.
Neudržel bych se.
Angelo
Chtěl jsem, aby zůstal. Opravdu jsem chtěl. Chtěl jsem, aby to přijal, aby neodmítl…
Ale ani jedno z toho se nestalo.
Když vyšel ze dveří, chtěl jsem se rozběhnout za ním. Ale Rudy mě strhl zpátky a zatáhl mě rovnou na ošetřovnu a zabouchnul za námi dveře.
„Nech mě!“ křikl jsem na něho a chtěl jsem vyběhnout ven.
„Přestaň blbnout!“ zasyčel na mě sice tiše, ale za to důrazně. „Když za ním půjdeš, ostatní si tvého nestandartního chování všimnou. Chceš nadělat problémy nejen sobě, ale i Valentinovi? Ani netušíš, jací chlapi tady jsou, jak žijí, a jací dokážou být, kdyby zjistili, že jsi z povrchu a nárokuješ si někoho z podzemí. Chceš mu nadělat ještě víc problémů? Stačí se podívat na jeho bratra a musíš mít jasno!“
„Proč mě odmítl! Právě kvůli jeho bratra jsem to udělal. Chtěl jsem, aby… chtěl jsem… hledal jsem ho… tak dlouho… a zase je pryč… Já… já chtěl… já…“ zhroutil jsem se do Rudyho náruče a k jeho překvapení jsem začal brečet.
Nikdy jsem se tak necítil mizerně jako dneska. Měl jsem ho tu, držel jsem se ho, a on… už tu zase není…
„Bude to v pořádku, jen se nesmíš do všeho hnát po hlavě, Angelo,“ hladil mě Rudy po zádech, a snažil se mě utišit. „Přijdeme na způsob, jak bys s ním mohl být.“
„Slibuješ?“ zvedl jsem k němu uplakané oči.
„Slibuji. Ale teď přestaň brečet,“ otřel mi palcem oči. „Jsi pan Marshall a nikdo tady dole tě takhle nesmí vidět. Já půjdu za doktorem zjistit, jak to s tebou vypadá, a pak pojedem domů.“
Podal mi kapesník, abych si otřel slzy a vysmrkal se, a pak už vyšel na chodbu, kde trpělivě čekal doktor s bezpečáky.
Tino
Ani nevím, jak jsem došel domů, a když se vrátil Desmond, hned se začal ptát, co to mělo znamenat.
Samozřejmě, že jsem mu neodpověděl, a tak zase den skončil hádkou.
Nebo spíš křikem ze strany Desmonda, který pak naštvaně odešel.
Já si zalezl do postele, a tam, schovaný pod dekou a nikým neviděn, jsem ze sebe vyřval všechno to, co jsem cítil. Druhý den jsem ani nevylezl z postele a třetí den musel přijít doktor, protože se mi vrátila horečka a spálenina na ruce trochu zanítila.
Desmond se uklidnil, a když zrovna nepobíhal po venku a nehledal Romnyho, kterého se stále nepodařilo chytit, byl se mnou a opakoval, jak to všechno bude dobré, a jen toho na nás poslední dobou bylo moc.
Dřív bych mu možná věřil. Ale teď…
Začínal jsem čím dál víc cítit, že tohle není to, co chci. Že je to úplně něco jiného.
Desmond v mých očích už byl opravdu jen bratr, trochu vlezlý a otravný bratr, majetnický, snažící se mě udržet u sebe. Už jsem ho neviděl jako dřív, laskavého milence, který mě chránil před vším zlým, jako nějaký princ z dávných pohádek.
Teprve pátý den od mého setkání s Angelem jsem byl konečně schopný vstát z postele.
Bylo to potřeba. Smrděl jsem hůř než bezdomovec, a ty zatracené chlupy snad narostly i tam, kde neměly.
Desmond nebyl doma, údajně se nejspíš dneska zdrží dýl, a já měl tak aspoň čas na přemýšlení, co budu dělat dál, hlavně s Angelem.
Angelo
Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Jen si pamatuji, že když jsme vyšli z ošetřovny ven, byl tam Tinův bratr, a zřejmě chtěl se mnou mluvit. Ale Rudy to tentokrát zatrhnul sám. Ale přesto se na mě Kellen podezřívavě díval, dokud jsem nenastoupil do vozidla, s kterým Rudy pro mne přijel.
Tentokrát Rudy udělal výjimku. Letěl se mnou ne, k sobě, ale až ke mně domů. Dokonce vešel i do bytu, kde řekl, že už ho nikdo nikdy neuvidí, od chvíle, co moje máma, jeho sestra, zemřela.
Řekl Michaelovi, aby mi přichystal pořádné jídlo, a pak se mnou šel do ložnice a do koupelny. Svlékl mě, donutil mě vlézt do vany, umyl mě, utřel, a zastlal do postele. Počkal, až sním aspoň něco, dal mi léky proti bolesti, a dokonce si ke mně lehl.
„Zůstaneš doma, dokud ti nebude lépe. Opovaž se mít zase ten hloupý nápad jít dolů, rozumíš? Pokud tam budeš chtít jít, tak jedině se mnou. Lora by mi dala, kdyby viděla, že jsem něco takového vůbec dovolil. Nechci, aby se ti něco stalo, andílku,“ pohladil mě po vlasech, a přitáhl si mě do náruče.
Ležel vedle mě, dokud jsem neusnul.
Dokonce i jak jsem se vzbudil, tak byl vedle mne. A celý den potom taky. Dohlížel na mě, abych opravdu zůstal v posteli. Když jsem měl chvilky, kdy mi bylo lépe, zkoušeli jsme vymyslet nějakou variantu, jak bych mohl být Valentinovi blíž. Jak bych ho mohl vidět, aniž bych uškodil sobě nebo jemu. Ale zatím všechny varianty padly. Vždycky se našlo něco, co bylo na tom špatně.
„Měl by ses ukázat na veřejnosti,“ ozval se Rudy asi čtvrtý den. „Zprávy jsou plné tvých fotek, píšou, že ses úplně stáhl, a nikdo neví, co s tebou je. Michael už odmítl desítky žádostí o rozhovor s tebou. Někteří novináři se snaží i podplatit služebnictvo.“
„Nechce se mi,“ zadíval jsem se na Rudyho. „Můj život nemusí nikoho zajímat. A navíc… začínám mít pocit, že mezi těmi, kdo pro mne pracují, je někdo, kdo mi není zrovna oddaný. Michaeli, už jsi něco zjistil?“
„Ano, pane Whitte,“ popošel sluha k nám blíž. „Jde o Brandona. On pustil pana Nigela na heliport.“
Takže nový sluha. Člověk mu dá příležitost, a on mu za to uhryzne ruku? Tohle beru jako zradu.
„Poučil jsi ho při nástupu o všech jeho povinnostech a zákazech?“
„Ano, pane.“
„Zatím to neřeš. Nechám ho zatím tady, ale od teď chci, abys ho hlídal. Každý jeho krok. Dám ti přístup ke všem kamerám. Víš, kde to je, ale když tam budeš, tak se ujisti, že tě nikdo nevidí, a pracovna bude zavřená. Na zítra mi domluv oběd. Dej vědět klukům, že je zvu do města, a vyber nějakou restauraci, kde je dobře vidět z venku, a kde nebudeme mít soukromí. Rozumíš mi?“
Michael přikývl, a odešel udělat, co jsem po něm chtěl.
„No, a já jdu. Už jsem tu moc dlouho, a mám svůj život a svou práci. Mám toho dost na zařizování, Angelo,“ rozloučil se se mnou Rudy vzápětí, a aniž bych ho stihl zastavit, už tam nebyl.
Vždycky je takový….
Ale nezlobil jsem se. Byl to můj strýc, jediný příbuzný, a měl jsem ho rád.
