Roger
Tristian usnul někde uprostřed věty.
Kdybych mohl, tak bych teď nejspíš protočil očima nad jeho slovy o zákusku.
Myslel jsem, že si s Jacem promluvím, když mám tu možnost, ale nakonec jsem to neudělal. Nechal jsem raději Trisiho odpočinout, teda jeho tělo. Ležel na Jacovi rozpláclý a vůbec nevěděl o světě.
Potřeboval odpočinek. Pořádný odpočinek. Potřeboval všechno, co vlastně v ten den proběhlo.
Opravdu by měl začít pořádně žít a teď k tomu má příležitost. I když to nejspíš půjde ztuha, ale tenhle exorcista, který konečně zachrápal, by mu v tom mohl pomoci.
Zaregistroval jsem, když se Jace probudil. I ty jeho slova.
A měl pravdu. Tristian je opravdu zvláštní kluk.
Ne, divný, ale zvláštní. Prostě v něm něco dřímá, něco, co život v rodině Edwardsových úplně zatlačil do pozadí, a zůstal jen strach…
V tom jsem s exorcistou souhlasil.
Pozoroval jsem ho z pod přivřených víček, jak se chystá a obléká, jak píše Trisimu vzkaz, jak odchází.
Nejspíš jde vyhnat další nebohou duši, která tu zůstala déle, než bylo potřeba.
Ale já tu ještě musím zůstat. Musím… něco dodělat… Nemůžu si vzpomenout co, ale mám silný pocit, že jsem nedokončil nějakou práci.
„Trisi, vstávej,“ zabručel jsem, když už mi byla dlouhá chvíle. „Trisi, no tak! Chceš prospat celý den? Už je devět hodin a ty furt chrápeš a já se nudím…“
Tristian
Měl jsem problém pochopit, kde jsem, co se děje, a kdo mě budí.
Až se znovu ozvalo: ‚Nudím se! Vstávej!‘ a hlavě mi znělo broukání nějaké písničky, probral jsem se úplně.
A měl jsem i jasno.
Prudce jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe.
„Kde… kde je… Jace!“ vyhrkl jsem a rychle si přitáhl peřinu, abych zakryl svou nahotu.
Vzpomněl jsem si na to, co večer proběhlo a v tu ránu jsem byl rudější než rajče.
„Šel ven. Včera ti to říkal,“ povzdechl si Roger. „A nemusíš se tak balit, nemrzne a nahatýho jsem tě už viděl. Nahatýho tě viděl už i Jace a vůbec si nestěžoval. Tak povídej… Jaké to bylo? Bylo to fajn? Užil sis to? Má ho velkýho, co? Počkej, až ti ho strčí do zad-“
„Rogere!“ přerušil jsem ho výkřikem. „Neříkej to!“
Mohl jsem se hanbou propadnout a on z toho měl srandu.
Ale pravda byla, že jsem si z večera pamatoval všechno. I to, jak moc dobře mi bylo a líbilo se mi to.
Jenže…
Jace je pro mě stále cizí člověk a já se dal vlastně prvnímu, který si o to řekl. Co si teď o mě bude myslet? A vůbec… Nebylo to proti božímu přikázání?
Desatero je jasně dané a z nějakého důvodu.
Neposlouchal jsem, co říká Roger, a raději vstal a rychle zapadnul do koupelny, abych se umyl.
Bylo zvláštní ze sebe smývat sperma někoho jiného. Bylo to zvláštní, ale i zvláštně vzrušující. Zvlášť, když jsem měl znovu před očima to, co bylo.
Ale stejně jsem celou dobu přemýšlel nad tím, jestli to bylo správné. Při snídani, i přitom, když jsem četl Jacův vzkaz. Myslel jsem na to i potom, když jsem poklidil trochu pokoj, vyvětral, a pak jen seděl a hleděl do zdi.
Potřebuji něco dělat. Něco, co mě odvede od těch myšlenek, něco, co mě zabaví, co mě uklidní…
„Už vím“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. „Zajdeme pro kytaru.“
Jace
Tak jo. Musím si pročistit hlavu. A pořádně.
Jak mi ji může zamotat obyčejný kluk, kterých jsem potkal už spousty? Jo. Spousty.
Ale Tristian… Jak už jsem řekl, byl něčím zvláštní.
Nebo mě možná zaujalo to, jak se dokázal postavit svému osudu. Dokázal utéct, a to už něco znamená. Navíc ten jeho vztah s Rogerem. Ten duch je silný. O tom žádná. A očividně je tu už nějaký ten pátek. Přesto se zdá, že je pořád sám sebou, že se jeho podstata nezměnila, což bylo něco, s čím jsem se doposud nesetkal. Jako by ho nějaká snad víra držela pořád při rozumu. Opravdu zvláštní. A ještě víc to, že se zrovna tihle dva dali dohromady. Že i po mém prvním vymítání Roger u Tristiana zůstal. Jako by snad byli nějak spojeni.
No, možná je čas zapátrat v historii Tristianovy rodiny.
Ale napřed se podíváme na zoubek jeho povedenému bratříčkovi.
Zapřemýšlel jsem, kde by se takový člověk mohl ubytovat. Luxusní hotely nepřicházely v úvahu, ale levné motely, které neměly daleko od laciného bordelu taky ne.
Nakonec jsem se rozhodl obejít těch pár levných hotelů, co v okolí několika kilometrů byli. Získat informace pro mě nebyl problém. Při své práci jsem často musel jednat za hranicemi zákona a falešný policejní průkaz nezbytný.
Bylo téměř poledne, když jsem zastavoval na parkovišti u obchoďáku, kde Tristian pracoval, a nebyl jsem o nic moudřejší než ráno. Nikdo odpovídající popisu se na žádný z hotelů nepřihlásil.
Možná přespával v autě?
Napadlo mě, že se zkusím zeptat u Tristiana v práci, jestli tam někoho takového neviděli, nebo se po Tristianovi přímo neptal. Pak jsem měl v plánu zajet k němu domů, rozhlédnout se ještě po okolí, a když ani to nepomůže, vrátím se do hotelu a zkusím z Tristiana vytáhnout nějaké informace.
Tristian
Než jsem došel ke mně domů, chvíli to trvalo. Na taxi jsem neměl dost peněz a autobusem jsem jet nechtěl. A takhle jsem si aspoň provětral hlavu.
Když jsem míjel obchod, kde jsem pracoval, zastavil jsem se za paní vedoucí, jestli bych si přeci jen mohl vzít ještě pár dní volna.
Prý není problém, stejně pracuji už skoro rok bez volna, a někdy si ho vybrat musím. Tak jsme se domluvili zatím na týden s tím, že si mám pořádně odpočinout. Poděkoval jsem, a pak už rychle zamířil do svého bytu.
Když jsem vešel dovnitř, byl to zvláštní pocit. Žil jsem tu prakticky od chvíle, kdy jsem si tohle bydlení našel. Už skoro rok a nikdy jsem nebyl pryč než jen na nezbytně nutnou dobu, co jsem byl v práci.
Taky jsem na moment zapřemýšlel, jestli bych raději místo hotelu neměl být tady.
Ale to se nejspíš nejdříve domluvím s Jacem, aby si nemyslel, že před ním utíkám.
A když už jsem si na něho vzpomněl… Musím si pohnout. Zapomněl jsem mu nechat vzkaz, a on by se mohl vrátit a já nebudu na hotelu.
Raději jsem rychle prolezl ještě jednou lednici, a když jsem nenašel nic, co by se mohlo zkazit, zavřel jsem ji, a už jsem rychle balil kytaru do plátěného obalu, a za dalších pět minut jsem vypadnul ven.
Cesta by mi měla pěšky trvat asi čtyřicet minut, tak snad budu zpátky dříve než Jace.
Znovu jsem na něho začal myslet, a nějak jsem zapomněl sledovat cestu.
A tak, když mě nedaleko domu najednou někdo silně popadl za paži a zatáhnul do tmavého průchodu, jen jsem vyheknul a nestačil se ani vytrhnout.
„Věděl jsem, že sem přijdeš, buzerante. Jsi hanba rodiny. Děláš jen ostudu,“ zavrčel mi do ucha Johnův hlas.
V tu chvíli jsem úplně ztuhnul, vlastně jsem se nebyl schopen ani pohnout, kromě toho, že jsem se roztřásl jako osika.
Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, že zavolám pomoc, že se prostě budu bránit, když mi najednou přiletěla taková, že se mi zatmělo před očima a já skončil na zemi. Hned mi do očí hrkly slzy a přes ně jsem se mohl jen dívat, jak John popadl mou kytaru a praštil s ní o zeď.
Vytáhl telefon z kapsy, a zatímco já se nebyl schopen po té ráně posbírat, on vytočil nějaké číslo, a přitom mi stihl uštědřit pořádný kopanec do žeber.
„Jo, měl jsi pravdu, našel jsem ho. Přijeď sem, ať ho můžeme naložit, odvézt a zavřít doma, Fredy,“ ještě dodal, kde právě je, a pak už schoval telefon do kapsy.
„Za ten kopanec… za to, že jsi zdrhnul… kurvíš se s chlapama… protivíš se bohu…“
Začal na mě zuřivě vrčet, čeho všeho jsem se dopustil, a po každém obvinění mi dal ránu nebo pořádný kopanec.
A já se jen choulil do klubíčka, snažil se rukama krýt si hlavu… A Roger… nepomohl. Jako by tu najednou nebyl…
Jace
Během toho, co jsem se rozhlížel po okolí a přemýšlel nad dalším postupem, mě napadlo něco naprosto jednoduchého a nejvíc vysvětlující situaci.
A to, že ten pošuk prostě a jednoduše nikde poblíž nebydlí a je prostě doma.
Tady se nejspíš ocitl náhodou, a náhodou narazil na Tristiana. Náhoda je prostě blbec.
Tím pádem by nemusel slídit po okolí. I když… On nebyl ten typ, co by se nechal odradit, a to bylo to, co mě nenechalo chladným.
Zašel jsem do obchodu a potkal tam nejspíš Tristianovu vedoucí, která se na mě rozhodně přívětivě nedívala, dokud jsem jí neukázal průkaz.
"Nemusíte se bát. Pan Edwards je v pořádku. Jen je pod mou ochranou, jako důležitý svědek."
No, někdy lhát kvůli práci musím.
„Ale, když jste tu byl poprvé..."
„Myslel si, že jsem jedním z těch, co panu Edwardsovi chtějí ublížit."
Jo, to jsem možná chtěl, možná částečně chci, ale jinak, než si myslela.
„Vše se ale vysvětlilo a pan Edwards je teď hlídaná osoba. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Nepotkala jste tu vy nebo někdo z vašich zaměstnanců muže…" popsal jsem Tristianova bratra a podle reakce jsem trefil hřebíček na hlavičku.
„Ten muž… Nelíbil se mi. Už od začátku. Prý Tristian… teda pan Edwards potřebuje pomoc. Prý utekl z domu, ale je těžce nemocný a chybí mu léky. Nevěřila jsem mu… proboha!" vykřikla najednou a zděšeně se na mě zadívala.
„Tristian… teda pan Edwards… byl tady! Je to asi dvacet minut! A ten muž tu byl taky dneska!"
Přejel mi mráz po zádech, když jsem to slyšel a na nic víc nečekal. Vyrazil jsem z obchodu a vzal to sprintem k Tristianovu domu.
Nemusel jsem chodit daleko. Ty urážky a posměšky jsem slyšel už zdaleka a nechápal jsem, jak to, že jsou všichni hluší a slepí.
„Ty hajzle!" zařval jsem tak, že mi v tom průchodu zalehlo i v uších.
„Co jsem ti kurva, říkal?!" ještě z rozběhu jsem mu napálil takovou, až to křuplo a on odletěl o kus dál, kde se praštil do hlavy, až to zadunělo.
Ten druhý vytáhl zbraň, ale nestačil se ani napřáhnout.
Zaječel, když jsem mu zlomil ruku a už ho chtěl sejmout, ale ten zasraný kretén, co jsem ho odhodil, se rychle vzpamatoval a skočil mi na záda.
Nedalo mi potíže ho setřást, ale ten první mezitím vzal nohy na ramena.
„Najdem si ho… je urážkou rodiny… ty a on byste měli chcípnout… jste-"
Co jsme, jsme se nedozvěděl, protože jsem mu dal takovou dělovku, že jsem mu snad vyrazil i ten zbytek zubů, co v držce ještě měl.
„Ještě jednou tě uvidím v téhle čtvrti, tak ti vyrvu střeva a oběsím tě na nich! Ty nemáš právo někoho poučovat! Jsi ubožák, co Tristianovi nesahá ani po kotníky!" zařval jsem a něj, a už se po něm zase oháněl. Jenže se ozvalo skřípění brzd a než jsem se nadál, vzal nohy na ramena i on.
Pronásledoval bych je, ale Tristian měl přednost.
Dvěma kroky jsem byl u něj a podebral ho do náruče.
„Už jsem tady. Kruci! Mrzí mě, že mi to tak dlouho trvalo. Vrátíme se do hotelu a nechám ti zavolat lékaře. Zatraceně. Tohle mi nedělej, Tristiane…" povzdechl jsem si, zabalil ho do svého pláště, pevně sevřel v náruči a vydal se k autu, abychom byli na hotelu co nejrychleji.
Tristian
Myslel jsem, že je opravdu konec. Myslel jsem na to, proč jsem vůbec z hotelu odešel. Měl jsem počkat na Jace. Měl jsem… Ale teď už je pozdě.
Jedním okem jsem zahlédl blíží se nohy, a když jsem uslyšel ten hlas, posměšný hlas plný pohrdání…
Nemyslel jsem si, že by zrovna Fredy byl takový.
Ale to bylo jediné, co mi problesklo hlavou, protože jsem měl co dělat, abych ustál ty Johnovy útoky.
Prosil jsem Rogera, ať mi pomůže, prosil jsem ho, ať mě v tom nenechá, ale on… Mlčel. Jako by tu opravdu nebyl.
„Tak jedeme domů. Otec na tebe čeká s otevřenou náručí,“ popadl mě za paži John a chtěl mě zvednout, když se náhle průchodem rozlehl další hlas a mě se v tu chvíli chtělo brečet úlevou.
Nemyslel jsem na to, jak se tu vůbec ocitl, jen jsem se snažil odplazit od Johna dál. I přesto, že se do něho a do Fredyho Jace pustil, měl snahu mě stále odvést.
Ještě víc jsem se skrčil, schoval hlavu pod rukama a pevně zavřel své uslzené oči. Jen jsem si přál, aby to už skončilo…
Ani nevím, kdy to kolem mě utichlo. Lekl jsem se, když se mě někdo dotkl, ale pak se s úlevou rozbrečel ještě víc, když jsem otevřel oči a viděl jsem, že je to Jace. Neměl jsem ani sílu protestovat, když mě zabalil do svého pláště a vzal mě do náruče.
Bylo mi jedno, že se na nás lidi dívají. Jsou zlí, jsou lhostejní, nikdo z nich mi nepomohl. Jen Jace.
„Oml… omlouvám… se… neměl jsem…“ vzlykal jsem do jeho ramene, o které jsem si opřel hlavu.
„Já… chtěl jsem… jen… šel jsem pro kytaru… On… rozbil… rozbil mi… ji…“
Ani nevím, jestli mi bylo rozumět. Brečel jsem, měl jsem rozbitý ret, a nejspíš jsem i od krve zašpinil i Jaceovo triko. Ale ve chvíli, kdy mě chtěl usadit do auta, jsem se ho křečovitě chytil kolem krku a celý se ještě víc roztřásl. Nechtěl jsem, aby mě pouštěl. Chtěl jsem, aby mě držel, abych cítil jeho jistotu a bezpečí…
Jace
Stál jsem u auta, svíral v náruči ubrečeného Tristiana a přemýšlel, jak je možné, že jsem se tak změnil. Že jsem během několika hodin zahodil téměř všechno, co jsem budoval nějakých patnáct let.
Obrnil jsem se. Zahodil přátelství. Byl jsem samotář, jen občas jsem se pokusil o něco jako vztah, který stejně vždycky ztroskotal. Postavil jsem kolem sebe zeď.
A pak přijde nějaký kluk, co mu ještě teče mléko po bradě, v plné rychlosti do té zdi napálí a všechno zničí. A já pak nevím, co dělat.
Měl bych ho nechat být. Část mého já prostě chtěla zavolat záchranku, a ať se starají druzí.
Jenže… Povzdechl jsem si a sevřel Tristiana víc.
Máma mi vždycky říkala, ať pomáhám těm, co to nejvíc potřebují. Nemůžu spasit celý svět. Ale nemůžu nechat někoho, kdo mi brečí na rameni, jen tak být. Navíc, je to i moje vina. Měl jsem na něj dát větší pozor.
"Dobře. Nepustím tě, ano? A neomlouvej se. Je to i moje vina. Kytaru pak koupíme novou, a ty mi něco zahraješ, ano? Můžeš to brát jako platbu za to, že tě teď odnesu na hotel, jako svou princeznu," zasmál jsem se svému vtipu.
Nechápal jsem ale jednu věc. Proč Roger nezasáhl? Doteď Tristiana chránil. A teď, když to nejvíc potřeboval... Asi si s ním brzo promluvím.
„Stavil jsem se u tebe v práci, a kdyby něco, tak jsem polda a ty svědek," začal jsem mluvit, aby se Tristian cítil líp. „Hezky si teďka odpočineš a žádné další blbosti, jinak ti dám zase na zadek. Mimochodem, dlužíš mi ještě zákusek, víš to, že?"
Asi jsem mlel celou dobu jen kraviny, ale potřeboval jsem Tristiana udržet v klidu, a hlavně, aby přišel na jiné myšlenky.
Cesta do hotelu trvala něco přes půl hodiny, a i když jsem byl v dobré kondici a Tristian byl lehký, docela se pronesl, a já byl zpocený až na prdeli, když jsem ho ukládal v hotelovém pokoji na postel.
„Tak jo. Můžu tě ošetřit sám, mám kurz první pomoci, ale musíš mi popravdě říct, kde všude tě to bolí, nebo zavolám rovnou doktora. Naštěstí se zdá, že nemáš nic zlomeného, ale i tak to bude pekelně bolet, na to se připrav," posadil jsem se na postel a stáhl z Tristiana svůj plášť.
Tristian
Ani mi nedošlo, že kvůli mně Jace ani nenastoupil do auta. Nesl mě celou tu cestu, a že to nebyl kousek. Ale byl jsem mu vděčný.
Nikdy jsem nepoznal nic takového. Nikdy se o mě nikdo nestaral, neptal se, co mě bolí, nikdy mě nikdo nechlácholil, nepomohl. Jedině Emilie, ale ta jen mohl přijít, zeptat se, jak mi je, pohladit mě, a to všechno ještě tajně, když se nikdo nedíval.
Myslel jsem, že se nakonec nechám postavit na nohy. Ale ten čas mi teď tak rychle plynul, že jsem ani nestihl postřehnout, kdy jsme se dostali na hotel.
Jen jsem se snažil mezi vzlyky, které pomalu ustávaly, odpovídat Jacovi, aby neměl strach, že jsem snad umřel.
Pravda byla ta, že mě vážně bolelo snad celé tělo. A já věděl, že to bude později ještě horší.
„Není… to poprvé, co… co jsem dostal…“ nakonec jsem se trochu s obtížemi posadil, utřel si oči a pak nos do rukávu.
„Proto… no… mám tenhle prst křivý,“ ukázal jsem mu malíček na pravé ruce, kde jsem měl špatně srostlou zlomeninu, o kterou se nikdo nezajímal.
„Já… děkuji. Opravdu… děkuji… myslel jsem, že… nikdo mi nepomohl,“ znovu se mi rozlily slzy po tvář. „Nikdo, jen ty…“
Se syknutím jsem se natáhl ke stolku pro papírové kapesníky, abych se mohl vysmrkat a nesoplil pořád do rukávu.
„Pomůžeš mi svléknout věci, prosím? Nechci doktora… nikoho… cizího… stačíš mi ty… Myslím, že mám potlučené žebra,“ konečně jsem dokázal říct víc slov než jen dvě.
Jace
Čekal jsem, že bude brečet hodiny, že si bude stěžovat na bolest, že bude proklínat celý svět, ale opět mě překvapil. Byl silnější, než jsem si myslel. Nejspíš i silnější, než si on sám myslel.
Chvilku jsem na něj zíral, jako pako, než jsem se plácl do čela.
„No jasně! Jsem idiot!"
Proč mě to nenapadlo hned? Jo, vím proč. Protože před lidmi jsem nic takového neukazoval. Ale... U Tristiana to bylo jiné. Ani nevím proč, ale prostě jsem to tak cítil.
Popadl jsem ho znovu do náruče, po cestě vzal ještě svou brašnu, a v koupelně posadil Tristiana na okraj široké vany.
„Tohle si musíš nechat pro sebe, ano? Nikomu ani slovo. Normálně bych ti to neukázal, ale nějak cítím, že ti v tomhle můžu věřit."
Pustil jsem vodu, zahrabal v brašně a vytáhl dvě lahvičky. V jedné byla čirá tekutina, v druhé zelený prášek. Obě lahvičky jsem odzátkoval, kápl napřed do vody čirou tekutinu, a pak přisypal špetku zeleného prášku. Během sypání jsem odříkal známou formuli, a po pár vteřinách se koupelnou roznesla příjemná vůně a voda chytla světle modrý odstín.
Přidal jsem ještě pěnu do koupele, snad jen na efekt bublinek, a pak svlékl sebe a opatrně i Tristiana.
„Tohle mě naučila jedna šamanka. Při jednom vymítání jsem měl opravdu namále. Ten duch byl zatraceně silný a zuřivý. Měsíc jsem se dával dohromady a jen díky šamance zůstal vcelku. Nevyléčí tě to z hodiny na hodinu, ale urychlí to hojení a rozhodně zmírní bolesti," ujasnil jsem Tristianovi, co jsem právě udělal, a pak i s ním v náručí vstoupil do vody a sedl si.
„Je to paráda, viď," vydechl jsem spokojeně, když jsem pocítil to známé příjemné mravenčení.
Začal jsem opatrně vtírat vodu do Tristianovi kůže a zároveň přitom zjišťoval rozsah jeho zranění.
Tristian
Nechápal jsem, co si mám nechat pro sebe. Jen jsem seděl na vaně, a v hlavě mi běželo, že jsem fakt asi jak prase, když mě donesl sem do koupelny.
A mám si to nechat pro sebe? Co?
Po chvilce jsem pochopil. Místo, aby mi pomohl svléknout, vytáhl z brašny jakési dvě lahvičky, a zatímco mi vysvětloval, co to vlastně má, nakapal a nasypal trochu do vody…
Bylo to jako kouzlo. Jako nějaká chemická reakce, pokusy, které jsme dělávali ve škole.
A nejen ta barva, ale i vůně, která se roznesla po celé koupelně. Už jen to samo o sobě mělo jakýsi prazvláštní uklidňující účinek.
S Jaceho pomocí jsem s pak svlékl, stejně jako on, a doslova mě donesl do vany, kde se pak se mnou usadil.
Ani nevím, jak bych to popsal. Chvilku se nic nedělo, prostě voda. Ale asi po minutě…
A hlavně, když mi Jace vtíral vodu do kůže…
Takové zvláštní mravenčení, jako by mi po kůži běhali mravenci, zakusovali se do mě snad všude, ale přitom… bylo to uklidňující, uvolňující, a zdálo se mi, že po chvíli na některých místech i mírně bolest ustoupila.
Sám jsem nabral vodu do dlaní a několikrát si opláchl obličej. Sykl jsem, když mě rozbitý ret zaštípal, ale po dalším a dalším opláchnutí už to nebylo tak hrozné.
Tak nějak automaticky jsem se o Jace pohodlně opřel, chytl jsem jeho ruce a omotal je kolem sebe, jako bych znovu potřeboval cítit to bezpečí, které mi venku poskytl.
„Děkuji ti za pomoc,“ opřel jsem si o něho hlavu a zavřel oči. „Omlouvám se, že ses musel se mnou tahat. Ale… opravdu děkuji… A nikomu to neřeknu, to, co jsi tu říkal, vypadalo to jako nějaké kouzlo.“
Jace
Bylo to zvláštní, takhle sedět ve vaně, zvláště, když si mé ruce Tristian omotal kolem svého pasu.
Bylo to až příliš intimní, jako bychom byli partneři, ale nějak jsem neměl sílu protestovat.
Nevím, jak tohle skončí. Ale pokud pomůžu Tristianovi se víc postavit na nohy a zastavit tu jeho pošahanou rodinu, bude mi to stačit.
Nad tou myšlenkou jsem se musel až uchechtnout.
Ještě do nedávna mi byly životy lidí ukradené. Prostě jsem jen dělal svou práci. Vymítit a nazdar. Pak si přijde tenhle kluk s pěkným kukučem a zadečkem, a já se chovám jako pubertální hárající fena.
No co. Zase je to to nová zkušenost. A hrát si teď na drsňáka by asi nemělo smysl. To můžu až potom, co budu Tristiana zbavovat Rogera.
Pohodlně jsem se opřel, pohladil Tristiana po břiše a políbil ho na rameno.
„Nemusíš děkovat. Kdybych nechtěl, neudělám to," zabručel jsem.
Na díky jsem nebyl zvyklý.
„A nejsem moc přesvědčovací typ, takže nevím, jak bych tě donutil si do auta sednout. Tohle bylo jednodušší. A to, co jsem udělal, řekněme trochu kouzla a trochu alchymie. Mezi vším je jen velmi tenká hranice, kterou lze snadno překročit. A s trochou štěstí tohle dokáže každý vnímavější člověk. Samozřejmě neumím měnit počasí, zastavovat čas, číst myšlenky a podobně, ale ohřát si studený čaj v hrnku, zmírnit bolest, zastavit krvácení, poskládat knihy do police, utřít prach z vysoké skříně, s takovými věcmi nemám problém. Chce to cvik a trpělivost, ale není to nereálné."
Ani nevím, proč mu to říkám.
„Asi mě teď budeš mít za totálního cvoka," uchechtl jsem se a začal Tristianovi opatrně vtírat vodu do kůže na hrudi, snad pro potřebu se ho víc dotýkat.
„Kdyby ti to bylo nepříjemné, tak řekni," zašeptal jsem do jeho vlasů a své ruce pomalu přesunul na jeho stehna.
Tristian
Pomalu jsem se uklidňoval. Nevím, jestli to bylo tou koupelí, nebo Jacovými doteky, kdy mě omýval, nebo tím, jak mluvil.
Uvědomil jsem si, že má příjemně zabarvený hlas, a dokonce jsem si ho uměl představit jako zpěváka.
Předtím, když jsem z něho měl panickou hrůzu a snažil se mu utéct, jsem to tak nevnímal. Ale teď…
Dokonce se mi při tom naslouchání začaly i zavírat oči.
Ale když se jeho ruce dotkly mých stehen, zpozorněl jsem.
Ale nakonec neudělal nic, co by mi vyloženě vadilo. Teď jsem byl za každý jeho dotek rád. I tohle jako by pomáhalo ustoupit bolesti z utržených ran.
„Ukázal bys mi to? Ne, hned, jen… někdy… rád bych to viděl,“ dodal jsem ještě a pak jsem odsunul jeho ruce a postavil se
„Omlouvám se, koupel je příjemná, ale… potřeboval bych si lehnout. Aspoň na chvíli. A taky… začínám mít hlad, a… Nevím proč, ale Roger… je ticho. Od… od té chvíle, kdy John… no, prostě se stáhnul a já nevím, co s ním je.
Po celou dobu, co jsem mluvil, jsem se díval Jacemu do očí. Ale pak jsem si uvědomil, že tu vlastně před ním stojím nahý, že se mu tady takhle vystavuji, a polilo mě horko. I když jsem s ním ve vaně seděl, tak teď… teď to bylo jiné.
„Půjdu…“ ukázal jsem prstem na dveře, „…vedle… a ještě jednou děkuji.“
Pak, i když to nešlo tak dobře, jak bych chtěl, jsem se snažil co nejrychleji vyhrabat z vany, abych se mohl aspoň zabalit do ručníku.
Jace
Povzdechl jsem si a protočil očima.
Jo, jedině panic dokáže zrušit pěkně rozjíždějící se atmosféru.
Ale co, nic jsme si neslíbili, tak nemám důvod nad tím přemýšlet.
Vstal jsem dřív, než se Tristian rozhodl hodit držku, popadl velkou osušku, zabalil ho do ní a pomohl mu do postele. Sám jsem se pak vrátil do koupelny, abych se utřel a oblékl si triko a čisté spodky.
„Objednám něco na jídlo a potřebuješ pít," podal jsem mu věci na oblečení, a zatímco se oblékal, zavolal jsem na recepci a objednal jídlo.
„Zdálo se mi, že se s Rogerem něco děje," posadil jsem se vedle Tristiana na postel, když byl oblečený a jídlo bylo objednané.
„Přišlo mi zvláštní, že tě nechránil, i když se tak moc dušoval, že ti vždycky pomůže. No, jsou tu dvě možnosti. Buď si s ním zkus promluvit, nebo to necháš na mě. A co se týče té druhé věci… No, možná ti to jednou ukážu," sklonil jsem se nad Tristianem a zadíval se mu do očí.
Měl je opravdu moc hezky zabarvené, i když já jsem celkově ujetý na jakoukoliv modrou barvu očí.
Přejel jsem palcem po Tristianových rtech, a pak se sklonil a políbil ho na čelo.
„Jsi vážně zvláštní kluk. A něco bych od tebe potřeboval. Vím, že o tom nechceš moc mluvit, ale, abych tě zbavil tvé pošahané rodiny, potřebuju vědět, co nejvíc to půjde. Ne, ty věci, co si najdu na internetu, ale něco osobního. A taky bych se chtěl podívat na minulost tvé rodiny, pokud ti to nevadí. Zajímá mě, jestli Roger nemá s tvou rodinou něco společného. Ulehčilo by mi to práci, ale nutit tě k tomu nebudu."
Odtáhl jsem se a vstal, abych převzal jídlo, protože poslíček zaťukal na dveře, sotva jsem domluvil.
Tristian
Nejraději bych si nafackoval. Takhle se ztrapňovat před mužem, který se mi líbí, který mě chrání…
Když zmizel v koupelně, aby se sám utřel, jen jsem sevřel osušku v rukách, sklonil hlavu a zaskučel do ní, jaký jsem idiot.
A když potom Jace došel zpátky, už jsem se raději utřel a oblékl se. A, i když jsem měl strašnou chuť si lehnout, jak mi bylo ještě pořád, tak všelijak, rozhodl jsem se, že to počká. Už jen proto, že Jace objednal jídlo a já hlad opravdu měl.
A taky… zkoušel jsem se spojit s Rogerem, ale bez výsledku.
Když dorazilo jídlo, jako na povel mi zakručelo v břiše. A tentokrát jsem ani neprotestoval, a neměl snahu jít si do obchodu koupit housku.
Přitáhl jsem si talíř a hned se do toho pustil.
„Zkoušel jsem… se spojit… s Rogerem, ale… neodpovídá…“ začal jsem mluvit mezi jednotlivými sousty. „Možná bys… to mohl… zkusit ty? Ale jen, když mi slíbíš… že ho nevyženeš…“
Taky jsem zapřemýšlel, co bych tak mohl Jacovi říct o naší rodině.
„Rodina… nevím, co bych ti tak mohl říct,“ utřel jsem si pusu do ubrousku, když jsem dojedl. „Já se s příbuzenstvem moc nestýkal. Řekl bych, že skoro vůbec. V kostele jsme se nebavili, a když bylo nějaké setkání, nechávali mě zavřeného doma. Prý… prý jsem ostuda rodiny. Tak proto. Ale o rodičích a sourozencích bych ti mohl říct něco ví to jo. Víš, moje mladší sestra Emile… plánuji, že až to bude možné, vezmu si ji k sobě. Nechci, aby měla život nalinkovaný rodiči, je hodně citlivá, a i když ji neubližují, tak… no, občas se o ni bojím. A… nevím, jestli se mnou má Roger něco společného. Nikdy nic nezmínil. Jo, vlastně občas něco nevědomky řekne, ale nedává to nějakou souvislost. Prý ho jednou zkoušel nějaký divný šaman poslat na onen svět, a od té doby si nějak nemůže vzpomenout, proč tu vlastně zůstal.“
Jace
Chuť k jídlu měl teda pořádnou. Ale to bylo dobře. Aspoň jsem si byl jistý, že to není s Tristianem tak strašné. Když mi během jídla řekl, že se s Rogerem nespojil, zamračil jsem se.
Tohle fakt nebylo moc dobré.
„No, šamani jsou občas pěkní neřádi. Sám jsem měl s pár z nich, co dočinění, takže se nedivím, že Roger dopadl takhle. Zkusím s ním teda promluvit, a neboj, nevyženu ho. Máme dohodu a tu hodlám splnit. Roger by se musel stát hodně nebezpečným, abych ji porušil," zapil jsem jídlo plnou sklenicí džusu a spokojeně odfoukl.
Vážně tu dobře vařili.
„Tak jo. Následující plán. Promluvím s Rogerem, nebo se o to aspoň pokusím. Zbytek dne budeš hlavně odpočívat. Zítra se zajdeme podívat po nové kytaře. Docela mě zajímá, jak hraješ, a tak trochu je to i moje vina, že ti ji ten šmejd rozbil. Taky bych si stejně potřeboval koupit nějaké věci, a ty nejspíš taky, protože se tu ještě pár dní zdržíme. No, a pak bysme se mohli podívat na minulost tvé rodiny. Asi to nepůjde snadno a rychle, ale někde začít musíme. A pokud tě něco napadne, tak to řekni, i kdyby se ti to zdálo jako nedůležitá věc."
Počkal jsem, až dojí i Tristian, a pak posbíral talíře, abych je dal na tácek a ten hodil za dveře.
„A teď šup do postele. Když se uvolníš budu se moct snadněji spojit s Rogerem. A neboj se," postrčil jsem Tristiana k posteli, a pak ho na ni nekompromisně povalil.
A aby neměl tendenci protestovat, lehl jsem si k němu.
„Mimochodem, když už jsme se včera tak krásně poznali, odmítám spát na gauči a ničit si záda, takže s tebou budu spát v posteli," zašklebil jsem se na něj a bavil se jeho rozpaky.
Tristian
Oddychl jsem si, když Jace řekl, že má s Rogerem dohodu a nehodlá ho teď vyhnat.
Pořád jsem z toho měl obavy, i když se teď chová lépe než na začátku, a i když jsme měli spolu jednu hodně důvěrnou chvilku.
Při té vzpomínce jsem nejspíš znovu zrudnul, a umocnilo to ještě to, když Jace říkal, abych se položil, že se tak víc uvolním…
Ale pak jsem se v duchu okřikl a chystal se jako obvykle okřiknout i Rogera. Ale ten se neozval s žádnou svou vtipnou poznámkou.
Tohle opravdu bylo zvláštní.
Cítil jsem, že je pořád se mnou. Necítil jsem to prázdno jako tehdy, když ho poprvé Jace ode mne odehnal. Ale nikdy se ještě nestalo, aby se tak moc stáhnul a odmlčel se na takovou dobu.
Jo, je to jen pár hodin, ale Roger dokázal být zticha akorát ve chvílích, kdy jsem se potřeboval vyspat.
Ještě jsem se napil vody, odložil sklenku, a pak, než jsem se vůbec stačil rozhodnout, ležel jsem na posteli, ani nevím jak.
„Když… když budeš mít málo místa… klidně se vyspím na gauči,“ navrhl jsem. „A nemusíš mi kupovat kytaru. Je to dost peněz, a já jsem spíš samouk. Vždycky mě to lákalo, a nikdy jsem k tomu neměl příležitost. Až teprve teď, koupil jsem si ji ve frcu za levný peníz. Ale… mrzí mě to, to, že mi ji rozbil. Byla to první věc, co jsem si pro sebe koupil.“
Zůstal jsem ležet i přes můj návrh se přesunout na gauč, a čekal jsem na Jacovu odpověď. Ale pak jsem si na něco vzpomněl.
„Pokud bych měl něco říct o rodině, nebo o sobě…“ trochu víc jsem se o Jace opřel a zavřel jsem oči. „Vlastně ani nevím, kde, kdo žije, jak jsou staří, kromě teda rodičů a sourozenců. Nikdy jsem neviděl, a ani v ruce nedržel ani svůj rodný list. Všechna moje vysvědčení i můj středoškolský diplom jsou zamknuté doma v trezoru. I proto jsem měl problém sehnat si práci. Jediné, co mám, je můj ID průkaz, vystavili mi duplikát. Jinak nemám prakticky nic.“
Jace
Přitáhl jsem si Tristiana blíž, když se o mě opřel a objal ho kolem pasu.
Tak nějak jsem to udělal zcela automaticky, nijak jsem nad tím nepřemýšlel.
„Co se týče té kytary, jak říkám, částečně to je i moje vina. Můžeš to brát jako odškodnění. Anebo to ber jako splátku a můžeš mi peníze postupně vracet."
Jasně, ta poslední varianta byl nesmysl, ale opravdu jsem se cítil za to tak trochu vinný. Kdybych Tristiana nevyděsil, kdybych si s ním promluvil, on by nemusel utíkat před svým bratrem, a při balení nemusel spěchat.
„A když budu mít málo místa, tak si prostě ustelu na tobě a hotovo," zasmál jsem se a lehce Tristiana štípl do boku.
Na chvíli jsem se odmlčel a zamyslel se nad tím, co mi říkal. Bylo docela zvláštní, že nevěděl vůbec nic o své rodině. Většinou jsou tyhle komunity početné a drží při sobě.
Je ale pravda, že Tristian byl očividně od narození černá ovce rodiny, a chtěli ho držet dál od všech, možná ze studu. Co já vím, co se těmto pošukům honí v hlavě. Nemám nic proti víře, ani proti věřícím, ale jak se říká, všeho moc škodí.
„Tak mě napadá, že bysme některý den mohli zajet do školy, kam jsi chodil a zažádat o kopii tvých vysvědčení. Víš, nedokážu to nijak vysvětlit, ale něco mě k tobě prostě táhne. Nutí mě ti pomáhat. Možná je to zvědavost, protože jsem nepotkal nikoho, kdo by byl jako ty. Možná se snažím i já sám sobě něco dokázat. Nevím. Prostě to ber tak, jak to je, a když ti něco nabídnu, neodmlouvej, ano?" pleskl jsem Tristiana po zadečku, a pak položil svou ruku zpátky na jeho bok.
Hleděl jsem do stropu a snažil se na něco přijít, ale moc se mi myslet prostě nechtělo.
Na tomhle se prostě nedá nic vymyslet.
Když jsem se ujistil, že Tristian usnul, kousek jsem se odtáhl, ze stolku sebral malou mističku s mastí, kterou jsem si tam položil a nabral trochu na prst.
Na Tristianovo čelo jsem nakreslil jednoduchý symbol a potichu zamumlal zaklínadlo.
Počkal jsem pár vteřin, až se mastička vstřebá, a pak se zase pohodlně uvelebil na záda.
„Tak jo," řekl jsem nahlas po pár vteřinách. „Vím, že mě slyšíš Rogere, takže vylez ven. Po dobrém. Nebo to půjde po zlém. Nechceš mě snad nasrat nebo ano? A nemusíš se bát, Tristian se teď nějakou chvilku neprobudí. Takže? Bude to?"
Tristian
Dokonce jsem ze sebe vyloudil úsměv, když Jace řekl, že si klidně ustele na mě, pokud bude mít málo místa.
Nejspíš by se moc nevyspal, když mi všude trčí kosti.
Poslouchal jsem, co říká a přemýšlel jsem, jestli využít jeho nabídku, co se týkalo vysvědčení ze školy.
Kdo ví, jak dlouho spolu budeme, a takhle bych aspoň měl podporu, kdyby tam se mnou šel. Mohl jsem to už udělat dávno, hned jak jsem utekl z domu. Ale tak nějak jsem se bál tam jít a vysvětlovat, proč chci duplikáty mých vysvědčení a středoškolského diplomu.
Vlastně… já nemám ani rodný list. A s tím jsou taky problémy. I ten duplikát ID průkazu mi vystavili jen proto, že se za mě zaručil ředitel azylového domu, kde jsem nějakou dobu přebýval, a stejně si ještě z databáze museli ověřit nějaké informace. Tenkrát jsem se bál, že mi ho ani neudělají, a že budu muset přeci jen najít odvahu a jít k rodičům pro své papíry.
Ale naštěstí to klaplo…
Zamyslel jsem se taky i nad tím dalším, co Jace říkal. Něco ho ke mně přitahuje.
Nejspíš si ze mě dělá srandu, protože nechápu, čím bych ho mohl tolik zaujmout, a čím bych ho mohl přitahovat.
Ale nebudu mu to rozmlouvat… Raději ne. Hlavně když říkal, že nemám odmlouvat, a že se nemám pořád omlouvat.
Při tom všem přemýšlení jsem se tak nějak víc na něj natiskl, a brzy se mi začaly zavírat oči…
Roger
Proč jsem dovolil, aby Tristian šel pro tu kytaru?
Jo, vím. Protože ho rád poslouchám a chtěl jsem, aby mi zahrál tu moji písničku.
Jenže teď… Teď mám výčitky. Teda, aspoň tolik, co to v mém stavu duše jde.
Ještě když ho čapnul ten jeho nepovedený brácha za ruku a stáhl ho do průchodu, chtěl jsem Trisovi pomoct. Ale všechno přišlo vniveč, když se tam objevil on…
Kdybych byl ještě živý, měl své tělo, řekl bych, že v momentě, kdy jsem ho uviděl, bylo to jako rána palicí.
Všechno vzalo takový zvláštní spád, že jsem nebyl schopen zareagovat s pomocí, a sám jsem měl co dělat, abych se udržel v Trisově těle. Jako by mě něco nutilo vyletět z něho ven a vrhnout se na toho druhého, co se tam objevil.
Fredy… Neznám to jméno. Ale pocit, že bych ho i přesto měl znát, byl najednou strašně silný. Pocit, že s ním souvisí to, proč jsem vlastně tady u Trise, byl ještě silnější.
Byl jsem jak na kolotoči, snažil jsem si vzpomenout…
A ve chvíli, kdy ne Trisiho brácha, ale ten druhý magor řekl, že je Tristian ostuda rodiny, hnusný buzerant a měl by raději chcípnout… V té chvíli to přišlo a já… od té chvíle jsem už nebyl schopen ničeho než myslet na jednu jedinou věc.
Vzpomenout si i na ostatní díly skládačky, abych mohl to puzzle dobře poskládat a správně vložit i jeden dílek se jménem Fredy…
„Neotravuj, kurva,“ zavrčel jsem, když mě z mého urputného přemýšlení vytrhnul exorcistův hlas, a taky ten divný tlak, který jsem v Tristianově těle vnímal a rozhodně za to mohl právě ten exorcista.
„Nemám na tebe náladu, jdi do hajzlu. Seru na tebe. Na všechny. Nech mě v klidu, jasný?“
Jace
Dobře. Čekal jsem cokoliv. Že se bude zdráhat, že bude dělat uraženého, že hodí vinu na mě, ale to, že po mě začne štěkat, to jsem fakt nečekal.
A pořádně mě to zvedlo ze židle.
Chvíli jsem hleděl do Tristianových očí, které byly zastřené, jak teď jeho tělo převzal Roger.
Pak jsem se vysoukal zpod Tristiana, přešel ke své brašně, vytáhl jednu věc a rázně se vrátil k posteli.
Amulet jsem přiložil na Tristianovu hruď a zamumlal zaklínadlo.
„Bolí to?" zavrčel jsem a zadíval se na Rogera.
„Doufám, že to, kurva, pořádně bolí! Takhle se mnou už, do hajzlu, nikdy nemluv. Jasné?!" zařval jsem, protože jsem věděl, že ani tímhle Tristiana nevzbudím.
„I přes všechno své dosavadní přesvědčení se snažím pomoc, a ty takhle? Je mi, kurva, jedno, jaké máš mindráky, ty zasraný kreténe, ale kdybych nezasáhl, tak by Tristiana unesli nebo hůř, zabili! A cos dělal ty?! Hovno! Tohle je to tvé – já ho budu chránit?! Kde?! A pán ještě nemá náladu?! Tristian neví, co se děje! Měl bys chápat, jak mu je! Ty bys ho měl chápat nejlíp! A místo, abys mu pomohl, abys udělal něco, aby si ještě nemusel dělat starosti s tebou, tak se na všechno vysereš, a ještě tu budeš po mě řvát?! Tak to, kurva, ne!"
Zuřil jsem, jako už dlouho ne, a bylo mi jedno, jestli svým řvaním zruším celý hotel.
Roger měl možná ke svému chování důvod. Ale ohrozil tím Tristiana, a když se s ním chce člověk rozumně popovídat, tak ještě držkuje.
„Já nejsem žádný připosraný pánbíčkář, který si sedne na prdel, kdy si usmyslíš," pokračoval jsem po chvilce už o něco tišeji.
„Jsem poměrně zásadový muž a zrovna teď dělám něco, co by mě nikdy v životě nenapadlo. Tak mě moc neprovokuj, jasné? I když to nerad říkám, jsi jediný, koho Tristian má a komu věří. Potřebuje podporu, aby se postavil na nohy. A já jsem ochotný to tolerovat, ale stačí jediný náznak nepřátelství a pošlu tě tam, kam patříš. A ty víš, že jsem schopný to udělat. Ber to jako varování. A teď mi laskavě vysvětli, proč jančíš jak panic v pubertě, nebo se neznám,“ zavrčel jsem a odvolal zaklínadlo, stejně jako z Tristianovy hrudi sundal amulet.
Ráno ho možná bude trochu bolet hlava, ale Rogera to rozhodně bolelo víc.
Roger
Tak nějak jsem čekal, že si to tenhle panák nenechá líbit. Ale že udělá takový podraz…
Měl jsem co dělat, abych se udržel v klidu v Tristianově těle. Doteď jsem si myslel že nemůžu mít tělesné pocity, do čehož počítám bolest.
Ale tenhle exorcista je snad horší než ten zatracený šaman.
V momentě, kdy sundal ten talisman z Trisiho hrudi, skočil jsem po tom zmetkovi.
Nehledě na to, co jsme si slíbili, nebo co si slíbil s Tristianem, jsem ho srazil na zem a hned mu vpálil jednu do zubů. Sevřel jsem jeho ruce, aby na mě nemohl použít ty své čáry máry, druhou rukou jsem mu zakryl pusu, aby nemohl mumlat ty své formule.
„Ty takhle se mnou už nikdy nebudeš mluvit. Jasný?!“ zařval jsem na něho tentokrát já. „A ještě chvíli mi vyhrožuj a stanou se dvě věci! Buď řeknu Trisimu, že jsi mě chtěl vyhnat, zatím co on spal, nebo se prostě seberu a půjdu si najít jiné tělo! Nehodlám se s tebou bavit, pokud ty budeš se mnou takhle jednat! Rozumíš?! Nevíš, kdo jsem, nevíš, co jsem byl, nevíš o mě vůbec nic! Tak si už nikdy nedovoluj se mnou jednat jako s nějakým póvlem. Pokud se něco stalo, tak to nejspíš mělo nějaký důvod! A pokud na mě budeš štěkat rozkazy, a prý po dobrém nebo po zlém, nikdy se nic nedozvíš! Nejsem tvůj poskok, kurva! To si zapamatuj!“
Když jsem to na něho vyřval, konečně jsem ho pustil a uskočil na druhý konec pokoje, co nejdál od něj.
„Jsem duch, ale nejsem všemocný a nejsem imunní vůči všemu! Tak mi nevyčítej, že jsem pro Trisiho nic neudělal! Už nikdy! Samotného mě to sere, ale…“ o něco jsem se ztišil, založil jsem si ruce na hrudi a zamyšleně se podíval přes okno na nebe.
„Něco… něco se prostě stalo… a pokud se mnou nezačneš mluvit normálně, nic se nedozvíš.“
Jace
Seděl jsem na posteli s rukama založenýma na hrudi a sledoval Rogera.
Ani jsem nechtěl myslet na to, co se stalo před chvílí. Prostě to vypustit z hlavy, jinak bych asi udělal jednu ze dvou věcí. Buď bych odešel, nebo Rogera hned vymítil.
Dobře, s tím amuletem jsem to možná přehnal, ale byla to prostě obraná reakce. Má obvyklá reakce. Jsem zvyklý ducha vymítit, jakmile po mě vyjede a Roger právě to udělal.
Ani jsem netušil, že mám v sobě ještě tolik trpělivosti.
Byla to prostě moje přirozená protireakce na reakci, když po mě začal Roger vrčet, sotva jsem na něj promluvil. Chtěl jsem jen vědět, co se stalo, a proč nechal Tristiana ve štychu.
„Dobře. Tohle asi nikam nevede," promnul jsem si nakonec kořen nosu, jak mě z toho začala bolet hlava.
„Ten amulet být nemusel. Dobře, to uznávám. Ale za to, že jsem tě seřval se fakt omlouvat nebudu. Máš pravdu. Nevím, kdo jsi byl, nevím, co jsi byl, ale to očividně nevíš ani ty sám. A přiznejme to otevřeně. Do teď jsi nic nezjistil. Uznávám, že tohle je situace, ve které jsem se ještě nikdy neocitl a nevím, jak mám v takové chvíli reagovat. Obvykle se s duchem nehádám, ale prostě ho pošlu do háje. Je to pro mě nová zkušenost, ale neznamená to, že si sednu na prdel, když nebudeš mít zrovna náladu si povídat. Očividně, ani ty si nesedneš na prdel ze mě, což nevím, jestli brát jako urážku, nebo to brát tak, že nemáš žádný bud sebezáchovy, ale asi bysme měli dojít k nějakému kompromisu. I když nevím proč, slíbil jsem Tristianovi, že mu pomůžu. A bohužel už vím, jak na tobě lpí, takže mám takové tušení, že kdyby si měl vybrat mezi mnou a tebou, bez váhání by volil tebe. Ale upřímně. Dokážeš ho ochránit před jeho rodinou? Nemyslím si. Já ale ano. Takže nová dohoda. Nebudu na tebe používat nic ze svých vymítačských věcí, ale ty mi řekneš všechno, co se u tebe změní. To zní fér, ne?"
Páni, Jace, jdeš do sebe, chlape. Za tohle bych měl dostat medaili. Snažím se dohodnout s duchem. S někým, koho jsem doposud jen vyháněl.
Roger
Otočil jsem hlavu k posteli a zadíval se na Jace, který si na ni sedl, zkřížil ruce na hrudi a vypadal, jako by sám se sebou sváděl opravdu těžký boj.
V duchu jsem se uchechtl. Jo, to mu patří. A jestli nekecal a k Tristianovi ho něco táhne, holt bude muset v některých věcech ustoupit.
Já taky nejsem jen tak hej nebo počkej. A taky jsem pocítil jaksi zadostiučinění, když Jace pochopil, že by mu přede mnou rozhodně přednost nedal.
„Mám chuť ti neříct vůbec nic,“ mírně jsem se zamračil. „Nepochopil jsi vůbec situaci. Ty taky, když se ti něco nelíbí, tak každého pošleš do hajzlu Nebo se snad pletu? Myslím, že ne…“
Svěsil jsem ruce podél těla a na moment k němu přistoupil blíž.
„Porušil jsi slib, který jsi dal Tristanovi. Ublížil jsi mi, zatímco já chtěl prostě jen klid. Myslíš, že mě nesere, co se stalo? Nejspíš mi bude chvíli trvat, než mě přejde ta zlost, kterou jsi ty ještě víc umocnil.“
Po svých slovech jsem se sebral a šel do koupelny. I když jsem byl duch, co momentálně přebral vládu nad Trisovým tělem, cítil jsem jeho tělesné pochody, a ty mi teď říkaly, že se Tris potřebuje vymočit. A nechtěl jsem, aby se vzbudil tak brzy, a nechtěl jsem, aby se pomočil do postele.
Když jsem si za něj ulevil, spořádaně jsem mu ještě umyl ruce a chtěl už odejít z koupelny, když se můj pohled zastavil na jeho odraze v zrcadle.
Tristian často dostal výprask, a kolikrát vypadal hůře, ale tentokrát… tentokrát mě to zasáhlo už jen z toho důvodu, že jsem tomu měl zabránit.
Jenže… I když jsem původně chtěl, něco mě v tom podchodu zastavilo.
„Fredy,“ promluvil jsem na Jaceho, když jsem vyšel z koupelny. „Ten druhý, co tam byl s Trisiho bráchou, se jmenoval Fredy. A já v tu chvíli pochopil že má něco společného i se mnou. Něco hodně důležitého. Něco, kurva, hodně důležitého Něco tak důležitého, že jsem se prostě v tu chvíli ztratil a nebyl jsem schopen nic udělat. Celou tu dobu, než mě pan exorcista nasral, jsem se snažil přijít na to, co to mělo znamenat. A už jsem to měl na dosah, ale někdo si usmyslel, že mě prostě nenechá přemýšlet. Pak se nediv, že jsem vyletěl. Opravdu chyběl jen kousíček. Jediné, co si z toho pamatuji, z toho, co mi na mysl přišlo, je slovo rodina. Nic víc. A teď sorry, ale jdu spát. Tristian už nemá tak hluboký spánek a za chvíli se nejspíše probudí, protože bude potřebovat na velkou. A jestli nechceš, aby se ti vykadil do postele, tak mě necháš v klidu jít. Udělám pro něj cokoliv, ale zadek mu utírat nebudu.“
Jace
Jasně. Takže nakonec ten největší sráč jsem tady já. Já nic nepochopil, já porušil slib, já udělal chybu, já chudáka ducha vyrušil z přemýšlení.
Popravdě, neměl jsem daleko k tomu, abych se sebral a odešel.
Nechat se poučovat duchem a nechat si rozkazovat. Jistě, řekl jsem, že se budu snažit to pochopit.
Něco jsem slíbil. Ale tohle bylo silné kafe i na mě.
Jsem vymítač. Už několik let tuhle, ne zrovna příjemnou práci, dělám. Vždycky jsem dodržoval pravidla. A teď? A vůbec. K čemu to je? Proč se vlastně tak snažím?
Nechám nějakého ducha, aby mě poučoval? Co z toho budu mít? Nic. Jen bolehlav.
Ne. Tohle fakt nepůjde. Mám několik známých, teda spíš jen opravdu pár, u policie. Nechám Tristiana hlídat. Svůj slib dodržím, jen ne osobně.
„Mrzí mě to," zašeptal jsem a pohladil Tristiana po vlasech. „Ale asi to prostě neklapne. Ale pošlu někoho, aby tě hlídal."
Ještě chvíli jsem se na Tristiana díval, než jsem vstal, potichu se oblékl a sbalil si své věci.
Až na chodbě mě napadlo, že jsem mohl nechat Tristianovi vzkaz.
Ale vracet se mi už nechtělo.
„Pán odchází?" vyrušila mě z myšlenek recepční.
Zastavil jsem se, chvíli na ni zíral a vlastně vůbec nevěděl, co odpovědět. Najednou jsem si připadal trochu zbaběle. Jako někdo, kdo utíká před první překážkou.
Jo, Roger mě hodně naštval. Já jeho nejspíš taky, ale aspoň jsem se to pak snažil napravit. Ale pořád tu byl Tristian. A, i když by si bez váhání vybral Rogera, utíkat nebyl můj styl.
„Ne. Jen hloupý nápad," povzdechl jsem si a otočil se, abych se vrátil zase do pokoje.
