Někde v Pekle, Asmodeova skrýš
Šepot vytrhl Kazua z milosrdného zapomnění. Se zabručením otevřel spánkem slepené oči a zatápal ve tmě, snažíc se vzpomenout co se stalo a kde to vlastně je. Pak si uvědomil, že ten tichý naléhavý hlas mu nezní v hlavě, ale někde kousek od něj. Namáhavě se posadil a vymotal ze zmuchlaných přikrývek. Postel pod jeho váhou trochu zaskřípala a on se snažil proniknout tmou, aby se zorientoval. Točila se mu hlava a na jeden ohavný okamžik se mu dokonce zvedl žaludek. Chloupky na krku se mu zježily v předzvěsti nebezpečí. Zaťal zuby a snažil se potlačit zvracení. Slepě zamžoural, aby znovu pronikl tmou a z úst mu uniklo nedobrovolné zasténání. Ten hlas zašeptal znovu, tentokrát hlasitěji a zřetelněji a dokonce ho i poznal.
„No sláva, Šípková Růženka se nám probrala a začíná vnímat."
Kazu přimhouřil oči a zadíval se po hlase.
U nohou postele spatřil siluetu muže, slabě osvětlenou září svíček z chodby. Kazu se na něho napřed jen zmateně podíval a snažil se uspořádat si myšlenky.
„Asmodee? Co to kruci znamená? Kde to jsme?" zeptal se Kazu a zamračil se. Připadal si jako po flámu. Měl pocit, že má oteklý mozek a v ústech cítil pachuť, jako kdyby mu tam někdo založil hnojiště.
„S tebou je to vážně těžké," řekl Asmodeus až moc blízko Kazua, který sebou trhl a kousek se poodšoupl, když zjistil, že hledí do fialkových očí.
Tahle věta ovšem Kazua probrala natolik, aby zaskřípal zuby a i přes bolest hlavy hodil po Asmodeovi takovým pohledem, že kdyby jím uměl zabíjet, byla by z Asmodea už jen kouřící hromádka na podlaze.
„Se mnou je to těžké?! Se mnou?!" vykřikl hněvivě.
„Nechal jsi mě v tom pitomém lese, nic neřekl a odešel! Nevěděl jsem kam jít nebo co dělat a pak..." začal křičet a poté si ale vzpomněl na předchozí události.
„Zatracení. Byli to Zatracení. A nemáš za co," řekl Asmodeus, když si všiml Kazuovi změny výrazu.
Kazu si povzdechl a přejel si prsty po tváři.
„Díky. A Zatracení? Co jsou zač? Bylo, to něco podobného jako to co jsem viděl na cestě před Očistcem?"
„Myslíš na Stezce mrtvých? No, dalo by se to tak říct. Jsou si v mnoha věcech podobní. Jsou to duše, které nemají své místo."
„Jejich dotek..." řekl Kazu a otřásl se hrůzou, když si vzpomněl na mrazivý chlad, který z něj vysával sílu.
„Jejich dotek by tě nezabil na rozdíl od těch, co hlídají Stezku. Zůstal bys naživu. Ale byl bys v podstatě chodící mrtvola. Doslova by pohltili tvou duši a tvou osobnost. Vlastně, tímhle se oni živí. A čím silnější ten, kterého chytnou je, tím hladovější jsou. A věř mi, ty jsi pro ně byl velmi lahodné soustíčko," odpověděl Asmodeus a zazubil se.
„Proč jsi mě zachránil, když jsi mě tam předtím nechal?" zamračil se Kazu a chtěl odpověď na původně položenou otázku.
Asmodeus se ke Kazuovi naklonil ještě blíž a bradu mu sevřel v prstech.
„Měl jsem k tomu své důvody," řekl až překvapivě vážně, takže Kazu, který otevíral ústa, aby Asmodea seřval za to, že se chová až moc "důvěrně", je zase radši zavřel.
„Mohl si mi aspoň říct, kam mám jít nebo kde tě najdu," řekl nakonec Kazu.
„Kdyby tě nepřátelé dostihli dřív než bych se k tobě dostal, mohli by se pokusit zjistit, jestli jsi s někým z Pekla nenavázal nějaké spojení. A to by mě mohlo značně ohrozit. Nezapomínej, kdo jsem a kdo jsi ty. A hlavně kde jsi. Trest za to, že ti pomáhám, by pro mě byl katastrofální nehledě na to, kým jsem. Proto si musím dávat pozor."
„Tak proč mi pomáháš, když tak moc riskuješ?" zamračil se Kazu.
„Co z toho budeš mít?"
„Možná víc než si myslíš. Ech, kdybych z toho nic neměl, myslíš, že bych to dělal jen kvůli tvým krásným očím?"
„Takže jsem jenom tvá loutka? A skrze mě se snažíš něčeho dosáhnout?"
„Neber to tak tragicky," protočil očima Asmodeus.
„Nemám to brát tragicky?! Já nejsem žádná tvoje děvka ani žádný hadr se, kterým bys mohl máchat, jak se ti zlíbí!" vykřikl Kazu a s překvapivou silou povalil Asmodea na záda a klekl si nad něj. Postel pod nimi opovážlivě zaskřípěla, ale naštěstí vydržela.
Asmodeus si povzdechl a ušklíbl se.
„Nechovej se jako ublížené děcko. Já jsem démon, pokud ti to ještě nedošlo. Nemám zájem se přítelíčkovat s nějakým člověkem, jen proto, že vypadá k světu a nic z toho nemít. Musím taky myslet na zadní vrátka. Navíc, jak už jsem řekl, tím, že jsem, s tebou riskuju hodně. Ale... už dlouho se nestalo, aby nějaký člověk vešel dobrovolně do Pekla a skoro prošel Očistcem. Zajímá mě, co budeš dělat dál, částečně i proto ti pomáhám," řekl klidně Asmodeus.
Kazu se na něho chvilku zlostně díval, než mu došlo, že se chová jako děcko, kterému sebrali lízátko. Ať už si to chtěl nebo nechtěl přiznat, Asmodeus měl pravdu. Pomáhat mu vůbec nemusel. Právě naopak. A navíc, je to démon, co by tak jiného měl čekat než to, že se na něho při první příležitosti vykašle? Povzdechl si, pustil Asmodeovo zápěstí, které mu pevně svíral a čelem se opřel o jeho hruď. Ucítil jak sebou Asmodeus mírně škubl, ale neodtáhl se.
„Máš pravdu. Jsi démon a od někoho takového bych neměl čekat nic dobrého. Přesto jsi mi dvakrát zachránil život. Ano, možná se chovám tragicky a hystericky, ale to lidé dělají, když mají strach a jsou ve stresu. Jsou to naše city a emoce co nás dělají lidmi, ale to vy démoni nikdy nepochopíte. Já jen... prostě jsem si myslel, že bys..." přerušil ticho Kazu. "Tsss. Vážně si jeho bratr, protože v některých věcech se chováte úplně stejně a jste stejně zabedněný," zavrčel Asmodeus, chytl Kazua a přetočil ho tak, že teď ležel na zádech Kazu a Asmodeus se skláněl nad ním. Povážlivého vrzání postele si ani jeden z nich nevšímal.
„To, že jsem démon, neznamená, že nemám city, jen je nedávám tak najevo a naučil jsem se je potlačovat, protože city jen oslabují. A jak jsi už podotkl, dvakrát jsem tě zachránil. I když to dělám i ze svých, vlastních důvodů myslíš, že kdybych byl takový bezcitný parchant, jak si myslíš, ošetřoval bych ti zranění a staral se o tvé pohodlí?!"
Na tohle Kazu skutečně neměl co říct. Byla sice pravda, že se na něj Asmodeus vysral a nechal ho tam, ale počkal s ním celou dobu, než se dal trochu dohromady, stejně jako teď, kdy, jak už si stačil všimnout, mu vyléčil veškerá utržená zranění a nechal ho odpočívat.
„Můžeš, si o mě myslet co chceš. Pravdou je, že ani já sám jsem původně nepředpokládal, že bych zašel tak daleko. Budu ti pomáhat jak jen to bude možné, ale nepočítej s tím, že tě chytnu za ručičku a budu tě provázet po Pekle a hledat tvého bratříčka za tebe. Najít ho musíš ty sám, já jen budu stát ve stínu a pozorovat," řekl tiše Asmodeus a pozorně se na Kazua podíval. Ten se pod jeho upřeným pohledem lehce začervenal.
„Stejně mi asi nezbude nic jiného než věřit tomu, že to co říkáš je pravda. Jen bych ocenil, kdybys mi aspoň naznačil, kam mám jít. A když už jsme u toho, viděl jsi Harua?"
„Viděl, ale už je to několik dnů zpět. Vlastně, naposledy, když se mu podařilo vyvolat svou sílu. Vážně úchvatný pohled. A když o něm mluvíme, být tebou, tak si pospíším. Vypadá to totiž, že tvůj bratříček se má až nějak moc blízko k Azazelkovi," ušklíbl se Asmodeus.
„Co se mi to snažíš naznačit?! Haru by nikdy...!"
„Ne? Azazel je s ním celou dobu. Stará se o něj, učí ho. Zatímco ty jsi od něho tak daleko," řekl Asmodeus, naklonil se ke Kazuovu uchu a zašeptal, "a tvůj bratříček je tak sám."
Peklo, Luciferův palác
Haru stál ve sprše, nechal na sebe dopadat kapky vlažné vody a vesele si pobrukoval. I když mu Kazu chyběl, i když neustále myslel na to kde je a jaký je jeho osud, neubránil se šťastnému úsměvu. A důvod ležel vedle ve velké posteli a klidně oddechoval. Když, nad tím tak Haru přemýšlel, neřekl by, že se Azazel úplně změnil. Pořád to byl morous jako na začátku, a dost často mu nadával za to, jaká je fňukna. Ale už spolu trávili více času a Azazel u něho pravidelně přespával. Bylo velmi příjemné se večer přitulit k tomu velkému tělu, poslouchat jeho bušení srdce a jeho hlas, když mu občas vyprávěl co všechno zažil.
Azazel ležel na posteli a poslouchal šumění vody, které se ozývalo z vedlejší místnosti. Nespal. Poslední dobou vlastně nespal skoro vůbec. Ale před Haruem se snažil nedávat nic najevo, tak jako dneska ráno, když se Haru probudil a šel do koupelny. A důvodem jeho nespavosti nebyl nikdo jiný než Haru... a jeho bratr. Když si na něho Azazel jen vzpomněl, zamračil se. Začínal ho vážně nesnášet. A důvod? I když Azazel cítil, že má k němu Haru každým dnem blíž a sám cítil, že mu nedokáže a vlastně ani nechce odolávat, pořád tu byla mezi nimi překážka v podobě jeho bratra. Kdykoliv se Azazel o něm zmínil nebo udělal něco co Haruovi připomnělo Kazua rozzářili se mu oči a pak třeba celý den nemluvil o ničem jiném než o něm. O tom co spolu zažili, co mají rádi, jak spolu prožili dětství a Azazel cítil, že Haru ke Kazuovi chová mnohem hlubší pouto než k němu a bude dost obtížné ho přetrhnout. Nejednou už zalitoval toho, že mu pomohl v cestě do Pekla. Dokonce párkrát uvažoval nad tím, že způsobí nějakou menší "nehodu" do které by se Kazu připletl, ale těžko by pak někomu vysvětlovat jak se Kazu vlastně v Pekle ocitl a co víc, obával se, že by se Haru uzavřel do sebe a jejich "vztah" by utržil hlubokou ránu. Přesto ho to trápilo každým dnem víc a víc a pořád nenacházel nějaké rozumné východisko, které by tuhle situaci vyřešilo. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Kdy se vlastně tak změnil? Kdy se začal starat o to, jestli ho Haru bude mít radši než svého bratra? A vůbec, jak se do takovéhle situace mohl dostat? On, velký válečník! Chová se jako zamilovaná puberťačka a ze všeho nejvíc si teď dělá starosti o to, jestli ho Haru má radši než svého bratra nebo ne. Jenže i když se zpočátku snažil tohle všechno potlačit, i když chodil zpočátku do hospod a barů a sbalil každého dobře vypadajícího démona, aby s ním prožil divoký sex, i když Harua shazoval a nadával mu, i když se mu snažil vyhýbat a pořád si připomínal, že je vlastně jen omylem přírody, že je něco co se nikdy nemělo narodit, stejně mu to nepomohlo a on si teď nepřál nic jiného než být Haruovi co nejblíže. To, že spolu ještě nespali, byla další věc, která ho trochu trápila. On byl démon a nevěděl, jak dlouho vydrží tenhle půst. Trochu se bál, aby se jednou na Harua nevrhl a i přes jeho protesty si ho nevzal. Obzvlášť když s ním teď spával v jedné posteli, tiskl k sobě to drobné tělo a cítil jeho vůni i tep.
A důvod toho, proč spolu nespali, byl samozřejmě zase Kazu. Kdykoliv se Azazel pokusil naznačit, že by rád zašel i dál než se jen líbat a objímat, Haru se vzepřel a dal jasně najevo, že TOHLE nechce, protože pořád miluje Kazua. Po tomhle prohlášení vždycky zaskřípal zuby a vztekle se od Harua odtáhl. A samozřejmě to i nejednou vyvolalo hádku.
Azazel si znovu povzdechl, obrátil se na bok a zjistil, že během svého přemýšlení zvuk šumící vody utichl.
Věděl, že si dřív nebo později bude muset s Haruem promluvit, protože tohle dlouho nevydrží. A i když se tomu zpočátku vyhýbal a nechtěl Harua postavit před volbu, věděl, že mu nic jiného nezbude. Buď si Haru vybere jeho nebo Kazua, ale on rozhodně nemíní v TOMHLE "vztahu" dál pokračovat. Chce Harua celého se vším všudy, a ne aby si připadal jen jako náhrada za bratra, který tu momentálně být nemůže. Tušil, že to Harua zraní, ale doufal, že to pochopí a nakonec se, rozhodne správně. Popravdě, vůbec netušil, co by udělal, kdyby se Haru přece jen rozhodl pro svého bratra. Asi by ho fakt zabil a bylo by mu jedno, jestli by ho kvůli tomu Haru nenáviděl. Rozhodně se totiž o něj nehodlal s nikým dělit a než aby ho neměl, tak radši ať ho nemá nikdo. Na co to sakra myslím?!
Zamračil, se a začal si v duchu nadávat. Skutečně by dokázal Haruovi až takhle ublížit?
Vážně. Tohle nebyl on. Nikdy by si nepomyslel, že by ho nějaký kluk, nějaký člověk dokázal takhle dostat na kolena a trochu začínal svého otce chápat. Kvůli Haruovi, i kdyby byl čistokrevný člověk, by klidně porušil i několik zákazů. Jenže otázkou zůstávalo, jestli si tohle uvědomuje i Haru.
Během svých myšlenek se zatoulal hodně daleko, proto si ani nevšiml, že Haru už vyšel z koupelny. Až když se pod ním trochu zhoupla postel a slyšel zašustění pokrývek, vrátilo ho to zpátky do reality. Rozhodl se, že nebude předstírat spánek, a proto se otočil na druhý bok čelem k Haruovi.
„Ach, promiň. Vzbudil jsem tě?" řekl tiše Haru a omluvně se usmál.
Azazel se místo odpovědi přiblížil až těsně k němu, objal ho a políbil. Byl to vroucí polibek čisté lásky a snažil se dát do něho všechny své pocity, které dusil v sobě a doufal, že to Haru pochopí. Ten byl překvapen, protože Azazel nikdy nebyl po ránu až takhle něžný a navíc ten polibek... byl trochu jiný. Bylo to jakoby... Haru tu myšlenku ale hned zavrhl. Azazel byl démon. Jeden z nejvyšších, navíc tu byla jejich minulost, proto nevěřil, že by se do něj Azazel tak najednou zamiloval. Jistě, věděl, že k němu chová nějaké city, ostatně Haru byl na tom vůči němu stejně, ale tak jako on miloval Kazua, tak ho Azazel rozhodně milovat nemohl. Proto mu ani nechtěl dovolit zajít dál než jen k líbání. Bál se toho, že kdyby se mu poddal, ztratil by úplně vše, protože Azazel by dostal to, co chce a opustil by ho.
Přece jen, tohle bylo Peklo. Byl to jejich svět, kde bylo normální, když to dělal každý s každým, bez citů, bez závazků. Byl to krutý svět, kde každý myslel jen na sebe a na své štěstí. Haru byl přesvědčený o tom, že se Azazel k němu později stejně otočí zády, protože ho přestane bavit zahazovat se s malým klukem. Ale i přesto, že tohle věděl, že věděl, že až ta chvíle nastane moc ho to raní, neměl sílu ho poslat pryč nebo k němu cítit zášť či zlobu. Azazel mu přirostl k srdci i přesto, že nechtěl a bránil se tomu. Proto mu teď vroucně oplácel polibek a dokonce mu nebránil, když Azazel jednu svou ruku přesunul k jeho klínu. Když mu pak lehce přejel přes penis, zavzdychal, čímž přerušil polibek a zapřel se dlaněmi o jeho ramena. Podíval se mu do očí ve, kterých se zračila vášeň touha, ale i něco jiného co nedokázal přesně pojmenovat a znovu zasténal, když Azazel trochu přitlačil.
„Azazeli, já..." zašeptal Haru a zavrtěl hlavou.
„Nic neříkej. Nemusíš se bát. Neudělám nic, co bys nechtěl, ale..." zachraptěl Azazel a sledoval Haruovu červenající se tvář, zastřené oči a plné rty, které si lehce kousal, jak se snažil potlačit vzrušené steny.
Azazel se k Haruovi opět naklonil a zatímco hladil jeho klín přes látku lehkých kalhot, začal jeho krk zasypávat drobnými polibky.
Když pak našel, obzvláště citlivé místečko přidal i jazyk a zuby, protože chtěl slyšet ten krásný zvuk, který se dral přes Haruovy rty. Cítil bušení jeho srdce, které bilo jako zběsilé, jeho prsty, které se mu zatínaly do ramen, jemnost pokožky a vůni ovocného mýdla. To všechno způsobilo, že mu mozek klesl mnohem níž než by ho měl mít a trochu tvrději kousl. To ho ale vrátilo zpět do reality, protože Haru sebou lehce škubl a bolestně zasténal.
„Promiň, tohle jsem nechtěl..." řekl Azazel, když se narovnal a Harua pustil ze svého sevření.
„Azazeli, ty..." začal Haru, ale Azazel ho zastavil, když mu na rty položil prst.
„To nic. Jen prostě... Jsi tak krásný, a já... Neovládl jsem se, promiň. Už se to opakovat nebude. Jak jsem řekl, neudělám nic, co bys nechtěl," pousmál se Azazel a v jeho očích se na okamžik mihla bolest.
„To nic. Vím, že to pro tebe není jednoduché, jen pochop, že ti nemůžu dát všechno, co bys chtěl," odpověděl Haru.
„To vím, znám důvod. Ale nebudeme se o tom bavit, ano? Teď ne."
„Dobře."
Někde v Pekle, o několik dní později
Lucifer si jednou rukou přitáhl plášť k tělu, když se mu do něj opřel silný vítr, až měl pocit, že mu ho serve z ramen. Do obličeje mu spadlo pár kapek ledové vody, která ho zbavila toho nepříjemného bzučení v hlavě. Byla hluboká noc, když ho jeho sluha probudil v naléhavé situaci.
Netušil co se mohlo stát tak strašného, ale vzhledem k tomu, že žádost poslal Baal, který by ho nebudil jen kvůli prkotině, zamítl původní nápad sluhu zabít za to, že si ho dovolil vyrušit ze spánku.
A tak teď šel po rozblácené úzké pěšině, protože sem se ani Pekelní koně nedostali a proklínal počasí stejně jako Baala, který ho sem vytáhl. Jen doufal, že to bude opravdu stát za to.
Když prošli úzkou uličkou a zahnuli za roh, uklouzl Lucifer na louži lepkavé krve, která vytvořila kaluže na malém dlážděném prostranství, které sloužilo jako malé náměstíčko.
„Pozor, pane," zamumlal sluha o vteřinu později, než měl a ukázal před sebe.
„Podívejte."
Ta postava naproti němu vypadala proti tmavé cihlové budově jen jako stín. Jak se tělo houpalo, ve větru slyšel Lucifer vrzání lana. Přišel blíž a vzhlédl. Na tváři ucítil teplé těžké kapky s pachutí hořké mědi.
„Tohle už je osmý za posledních pět dní," ozval se vedle něho hluboký Baalův hlas.
„Proč jsi mě neinformoval dříve?" zamračil se Lucifer.
„A to mám za tebou chodit s každým prdem? Navíc, co bych ti asi tak řekl? Kromě toho si pamatuju, jak jsi mě posledně vyhodil," odsekl naštvaně Baal.
„Nebuď drzý, Baale! Navíc, je rozdíl, když najdeš TOHLE, a když mluvíš o nějakých nesmyslných povídačkách a nepodložených řečičkách," odpověděl Lucifer.
„Všichni vypadali takhle?" zeptal se Lucifer. Věděl, že hádka teď nic nevyřeší.
„Všichni," přikývl Baal a zadíval se na visící postavu.
Stejně jako v předchozích případech to byl mladý, nahý démon s rozpáraným břichem, vyvrženými vnitřnostmi, dírou v hrudi v místě, kde bývalo srdce, v kotníku useknutými chodidly a prázdnými očními důlky, z nichž zbyly jen krvavé díry ronící krev. Démon visel za zápěstí, která byla podle nepřirozeného úhlu jednoznačně zlomená, na trámu, který trčel ze střechy stavení.
Lucifer ze sebe vydal hluboké hrdelní zavrčení. Tohle nebylo jen tak.
Tohle by ŽÁDNÝ démon neudělal.
Jistě, nebylo žádným tajemstvím, že se démoni vzájemně zabíjeli a často dost krutým způsobem, ale tohle bylo i na ně moc. A navíc, většinou šlo o vyřizování účtů, o kterém vědělo celé Peklo.
A hlavně pak Baal.
Po první vraždě sebral Baal část své jednotky a nechal zbičovat každého, kdo mu připadal podezřelý. Jenže bohužel z nikoho nedostal ani slovo. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.
Ale to nebylo to nejhorší.
Po páté vraždě začali mizet Baalovi vojáci a co víc, mrtvoly, které Baal ráno nařídil sundat se tutéž noc, znovu objevili na stejném místě. Kromě toho byly všechny vraždy spáchány v různých částech Pekla.
Jakoby je chtěl protivník zmást nebo jim něco naznačit.
„Zjistil jsi aspoň NĚCO?!" řekl Lucifer a cítil, jak se mu hruď vzdouvá vztekem.
„Ne. Rozmístil jsem sice hlídky, kde jsem odhadoval útok, ale minulo se to účinkem," odpověděl Baal.
„Tak dost," zasyčel Lucifer, "tohle už je trochu moc i na mě. Nikdo si nebude z Pekla dělat holubník! Vyber náhodně několik démonů a začni je stahovat z kůže. Chci, kurva, vědět, CO se to tu děje!"
„Já si nemyslím..." začal Baal, ale vzápětí sykl bolestí, protože se Lucifer otočil a udeřil ho hřbetem ruky do tváře.
„Mě je úplně u prdele, co si TY myslíš!" zasyčel a oči mu žhnuly zlobou a nenávistí.
„I kdybys měl stáhnout stovky démonů z kůže, chci jméno toho nebo těch, co si tu hrají na
Lucifer si promnul prsty kořen nosu a syčivě nabral mezi zuby ledový vzduch.
„A ty? Máš aspoň ty nebo Belial nějaké tušení kdo by to mohl být?"
„Popravdě, jeden nápad bych měl," zamračil se Baal.
„Nezačínej zase s tím nesmyslem! Navíc, jak by to asi dokázal? Kde by získal tolik síly? A kromě toho, i kdyby ano, nemyslíš si, že by Gabriel chtěl udělat něco víc okatého? Něco, kde by byla jasná jeho práce, aby ukázal čeho je schopný?" řekl Lucifer, když si všiml Baalova jasného pohledu a vytušil, kam by svou poznámkou mohl mířit.
Baal jen pokrčil rameny. Na tohle skutečně neměl co říct. Taky mu to moc nedávalo smysl. I kdyby Uriel získal nějakou sílu a vrátil se znovu do hry, proč by Gabriel nařídil udělat něco takového? Proč by je prostě nevyzvali napřímo? Nebo, že by tohle byla jejich nová strategie jak je zmást a rozeštvat mezi sebou? Nebo, to snad byla práce jen samotného Uriela a ostatní o tom nevěděli?
Jedna otázka vyvolávala další a odpovědi byli v nedohlednu.
„Ukliď tu ten bordel, a co nejdřív zjisti jména," řekl Lucifer a obrátil se k odchodu. Chtěl se ještě aspoň trochu vyspat.
Baal vyštěkl rozkazy na vojáky, kteří postávali, kolem a znovu se zamračil. Měl pocit, jakoby ho někdo pozoroval, ale přičítal to spíš pocuchaným nervům.
Bohužel netušil, jak blízko je pravdě.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak a máme tu další kapitolku. Tentokrát to bude hodně o citech. Velký dík patří Kanji, která mi dělala písařku a taky mě postrčila správným směrem, když jsem šlápla vedle :D Příště se podíváme za Gabrielem a taky zjistíme, kdo, že to dělá bordel v Pekle...
