Andrius
Musel jsem slíbit, že neudělám nic, co by bylo proti jejich vůli.
Když konečně povolili, provedl mě Sessat domem a ukázal mi zraněné démony.
Popravdě ani nemusel. Cítil jsem to. Ty, co potřebovali ošetřit jako nejdřív, ty, co už zachránit nešlo, ty, kteří ještě chvilku počkají.
Nečekal jsem na nic a se Zeerem za zády jsem se pustil do práce.
Začal jsem, samozřejmě od těch, co mou pomoc potřebovali nejdříve.
Zpočátku to šlo těžko. Popravdě, nevěděl jsem, jak vlastně začít, jak jsem toho démona u Enphernona zachránil, ale nakonec jsem na to přišel.
Stačilo zavřít oči a otevřít mysl.
Přesto to nešlo tak rychle, jak bych chtěl. Uzdravil jsem ani ne polovinu a už jsem měl pocit, že nepohnu ani prstem. Jako bych bral zranění na sebe a předával zraněným svou sílu.
„Jsem v pořádku," usmál jsem se unaveně na Zeera, když jsme přecházeli do dalšího pokoje a já si musel na chvíli sednout.
Nechtěl jsem to vzdát. Ne, když jsem se dostal tak daleko.
Chtěl jsem zase pokračovat, když se to stalo.
Napřed ohlušující rána, až se země pod nohama otřásla, a pak křik.
Zeera jsem nestačil ani zastavit, jak rychle vyběhl ven.
Tolik k tomu, že si máme dávat pozor.
„Zeere, počkej!" zakřičel jsem na něj, ale můj hlas zanikl v další ráně.
Najednou jsem nevěděl, co dřív. Postarat se o raněné, nebo jít za Zeerem a zjistit, co se děje?
Naštěstí v tu chvíli do pokoje vběhly tři démonky a začaly se o ostatní starat.
„Hned budu zpátky!" křikl jsem na ně mezi dveřma a rychle vyběhl ven.
Venku to vypadalo jako v Pekle. Nebo aspoň jsem si tak Peklo představoval.
A i když jsem nebyl žádný vojenský stratég, došlo mi, že bez zázraku tohle nezvládneme.
Ne, snad proto, že by Saylther nebo Enphernon byli slabí, ale kvůli početní převaze nepřátel a taky tomu, jak na nás útočili.
„Zeere!" vykřikl jsem znovu, když jsem ho konečně uviděl, jak se žene k jednomu nepříteli.
Vůbec mi nedošlo, že jsem sám sebe vystavil nebezpečí, když mě nepřátelé zaměřili.
Slyšel jsem Enphernona a Saylthera něco křičet, ale slovům moc nerozuměl.
Měl jsem strach o Zeera. Jeho zuřivost převládla, ale nepřátel bylo mnoho i na něj…
Nias
Nečekal jsem už na nic, a s okřiknutím Earthworma, že se má uklidnit, jinak ho tu nechám, jsem jeho paži víc sevřel, a po krátkém nádechu a zaměření se na místo, odkud to přicházelo nejsilněji, jsem se přemístil do Agarie.
Objevili jsme se hned u krajních domků vesnice, ve které žil Sessat a já tu byl i s Andriusem.
Netrvalo snad ani vteřinu a pochopil jsem, o co tu jde.
Pustil jsem Earthworma a stejně jako on, i já vletěl rovnou doprostřed té vřavy.
„Enphernone!“ zařval jsem, aby mě ten staroch dobře slyšel. „Přinesl jsem ti dárek!“
Ještě jsem ani nedomluvil, a on už stál naproti mně, bez ohledu, že chtěl právě někoho ošetřit, podle toho, co měl v rukách.
Jakmile nás uviděl, okamžitě se ze starého dobráka stal démonský dravec. Hodně nebezpečný dravec. Tuhle stránku praktiky skoro nikdy neukazuje, ale tentokrát…
„Přešel tě smích?“ zavrčel jsem na Uestu a mrsknul s ním Enphernonovi pod nohy.
Teď už jsem ho nemusel hlídat. Věděl jsem, že Enphernonovi neuteče, a byl tu ještě Earthworm který už s dalšími srovnával ty zmetky na jednu nevzhlednou hromadu, která spíš připomínala kopec kusů krvavého masa.
Stejně jako Zeer, který se se svým typickým řevem vrhnul doprostřed té největší vřavy…
„Zeere!“ vykřikl jsem, když mi po vteřině došlo, že je tady.
Hned jsem se rozhlédl…
Zaměřil jsem se na skupinu, která se zdála být nejsilnější, a které jsme se museli zbavit jako první. Nedělalo mi to problém, a ostatní zatím likvidovali ty, co byli různě po osadě mezi hořícími domy.
Nehleděl jsem nalevo ani napravo. Naši démoni se okamžitě stáhli, když mě uviděli, vrhli se na ostatní a mě nechali prostor, vyřídit si to s těmi největšími zuřivci…
A po další vteřině jsem se tentokrát já zuřivě vrhnul na tu nejsilnější skupinu, uprostřed které Andriusovy vlasy svítily doslova jako maják.
Bylo mi jedno, že vypadám jako pekelník nejhoršího kalibru. Potřeboval jsem Andriuse odsud dostat pryč. Neměl tu být…
Mé vnitřnosti se skoro zauzlovaly, když jsem ho tu viděl a cítil tu krvelačnost těch zrůd, které se po něm hnaly.
Když jsem to začal postupně likvidovat, a dal jsem si zaležet, aby nikdo z nich nezůstal v celku, stihl jsem ještě vyslat zprávu Mifusovi, ať okamžitě dorazí i se svými nejlepšími démoními válečníky.
„Andriusi! Jsi v pořádku?!“ křikl jsem, když jsem se k němu konečně dostal a jednoho z těch zmetků jsem rozetřel po zemi pod svýma nohama.
Andrius
No, moc mi to nepomohlo. Zeer vůbec neposlouchal, byl jak utržený ze řetězu a já netušil, jestli mě to má děsit nebo ne. Cítil jsem jeho zuřivost, ale i touhu po ochraně tohoto místa.
Jenže tím, že jsem na něj křičel, jsem upoutal samozřejmě pozornost i na sebe, a netrvalo dlouho, když se ke mně začalo stahovat několik démonů.
Tohle se může stát jen mě. Prostě přitahuju problémy, kam se hnu.
Ale tentokrát jsem se nehodlal jen tak vzdát. Když už jsem našel své místo v životě, nevzdám se ho.
Snažil jsem se upoutat Zeerovu pozornost, a pak to pocítil.
Přeběhl mi mráz po zádech, to brnění jsem pocítil až v konečcích prstů, ale nebylo to strachem.
Byla to úleva.
Můj král se vrátil.
Nejspíš to pocítili i ostatní, protože zaváhali a začali se rozhlížet kolem sebe, což dalo Niasovi čas se ke mně dostat.
Měl bych mít strach. Měl bych se bát a být znechucený tím, jak vypadal, a jak všechno kolem sebe trhal na kusy.
Ale já byl... hrdý.
Pyšný, že mám takového muže. Bylo jedno, jestli je dokonale upravený, nebo vypadá jako samotné peklo. Byl prostě nádherný ve všech ohledech.
„Niasi!" křikl jsem na něj, a pak ho prudce objal, bez ohledu na to, jak byl zakrvácený.
„Jsem v pořádku! A ty jsi v pořádku? Nejsi zraněný? Omlouvám se, ale… chtěl jsem pomoct. Je tu spousta raněných a já jim chci pomoct! Ale Zeer se splašil a já měl o něj strach, tak jsem za ním vyběhl! Jsou silní a je jich hodně!" mlel jsem jedno přes druhé a nedokázal Niase pustit.
Nias
Možná i v tom kraválu a řevu bylo slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce, když se na mě Andrius přilepil s tím, že je v pohodě.
„Mě se neptej, jestli jsem v pořádku!“ i přesto jsem ho okřikl, ale vzápětí jsem se zarazil.
„Promiň. Jo jsem v pořádku,“ zabručel jsem a volnou rukou urazil hlavu zmutovanému démonovi, který měl odvahu se přiblížit.
Popadl jsem Andriuse a v mžiku se s ním přenesl do Sessatova domu. Dobře jsem vycítil, a taky i viděl, že tu jsou zranění a plno dalších démonů kteří se tu ukryli.
„Jsi statečný, ale venku tě nechci vidět, dokud to nevyřídím. Zůstaň tady a postarej se o ostatní,“ dal jsem Andriusovi rychlý polibek, přišoupnul ho k Sessatovi a vzápětí jsem zmizel.
Vrátil jsem se do místa, kde to bylo nejvíc potřeba. Za tu chvilku, co jsem byl v Sessatově domě, se tu stihl přemístit Mifus se svými bojovníky a během dalších třiceti vteřin bylo vidět, kdo tu má převahu.
Nehleděl jsem kolem sebe. Jen jsem likvidoval ten odpad, který tu naházel Uesta ještě s někým dalším.
Bylo mi jasné, že to není jen jeho práce, a já byl rozhodnutý toho zrádce najít. Rozhodně nepřipustím, aby se opakovalo to, co s mým předchůdcem.
„Niasi!“ uslyšel jsem Enphernona.
Otočil jsem se ve chvíli, kdy sundal jednoho z posledních odvážných mutantů a hnal se rovnou ke mně.
„Niasi!“ zastavil se přede mnou a snažil se popadnout dech.
Jo, i když je to démon, není už nejmladší, a tohle, když to normálně nedělá, mu zřejmě dalo zabrat.
„Oml… omlouvám se za Andriuse,“ rychle se sklonil, když přes něj přeletělo kus něčeho zakrváceného, co zřejmě ještě před chvíli bylo živé.
„To si vyřídíme potom!“ odsekl jsem mu a rozhlédl se kolem sebe ve snaze zjistit přijít na nějakou indicii, která by mě navedla ke zrádci.
K mé smůle ale většina mutantů už byla na kusy, a ti co ještě žili, tak mleli z posledního a sotva dýchali. Jen jeden, když jsem ho doslova zašlápl do země, na mou otázku, kdo jim sem pomohl, zachrčel odpověď: „Uesta.“
Víc toho už nestihl.
„Niasi!“ doběhl mě znovu Enphernon.
„Nemám čas na omluvy. Říkal jsem, že-“
„Byla to Vernya!“ rozkřikl se na mě tentokrát on. „Kdybys mě nechal domluvit, tak bys to už dávno věděl! Dostal jsem to z Uesty!“ mávnul rukou za sebe.
Zcela automaticky jsem pohlédl tím směrem.
Zeer a Earthworm právě s chutí cupovali zbytky Uesty na malinké kousky. Bylo to snad poprvé, co byli spolu a neútočili na sebe, ale vypadali jako kamarádi se společnými zájmy.
„Dostal jsem to z něho, než chcípnul. A, Niasi…“ promluvil už o dost tišeji Enphernon. „Děkuji… Děkuji, že jsi mi ho sem přinesl.“
Bylo vidět, že si Enphernon oddychl, po všech těch stovkách let. Že to pro něho byla úleva se aspoň tahle pomstít. Bylo vidět, že ho to i tak sebralo, i když vlastníma rukama Uestu zabil.
Ale bude to pro něho ta pomyslná tečka…
„Postarejte se o Andriuse, ať se mu nic nestane, než se vrátím. Ručíte mi za něho,“ poplácal jsem ho po rameni, a pak už jsem ho nechal být a zavolal si Mifuse.
„Jdeme pro zrádce,“ sdělil jsem mu, jen se u mě ukázal. „Beru tě s sebou, abych Vernyu nezabil hned, jakmile bych ji uviděl. Chci vědět, co ji k tomu vedlo.“
Andrius
Asi jsem divný, nebo za to může moje démonská stránka, ale nikdy bych si nepomyslel, že velký chlap, pokrytý krví, co uráží jen tak, máchnutím ruky hlavy nepřátel, mi bude připadat sexy.
Nevím, jak dlouho jsem civěl na místo, kde ještě před chvilkou stál Nias, než mě probralo Sessatovo uchechtnutí a já utřel slinu a zastyděl se.
Chovám se jako malý kluk, co nikdy nebyl zamilovaný.
Vlastně…
Já opravdu zamilovaný nikdy nebyl. Takže je mi asi odpuštěno.
„Vy dva jste se vážně hledali tak dlouho, až jste se našli…" zavrtěl hlavou Sessat, a pak mě poplácal po zádech.
Hned na to ale zvážněl a zadíval se kolem sebe.
„Jsem ti vděčný, za to, co děláš. Opravdu. Já selhal. Nedokázal jsem ochránit ani tuhle vesnici."
„To není pravda!" vykřikl jsem, a pak se zastyděl.
„Promiň, nechtěl jsem křičet. Chtěl jsem říct, že to není pravda. Sice tě znám jen chvíli, ale poznal jsem, jak moc ti na téhle vesnici záleží. Na všech ti záleží. A vděčný mi být nemusíš. Chtěl bych pomoct víc," zavrtěl jsem hlavou.
Sessat se jen usmál, ale nic dalšího k tomu neřekl, protože ho odvolali pryč.
Doufal jsem, že je Zeer i Nias v pořádku a pustil se do dalšího léčení.
Trvalo asi čtyři hodiny, než jsem uzdravil ty nejhůře zraněné.
Byla ještě spousta dalších, ale byl jsem na limitu a nedokázal už ani pohnout prstem.
Saylther mě dokonce musel přenést do křesla v hlavní místnosti, když mě našel sedět na zemi v jednom z pokojů, jak jsem nebyl schopný ani vstát.
Ale… Byl jsem šťastný. Minimálně polovina z těch, co jsem uzdravil, bude za pár hodin schopná vstát a pomáhat s obnovou vesnice, nebo se starat o ostatní.
Všichni nepřátelé byli poraženi, Uesta, hlavní iniciátor mrtvý, a Nias si to právě vyřizoval se zrádcem. Zeer, který byl naštěstí v pořádku, až na malé oděrky, které se mu stejně samy zahojí, nespouštěl oči z Earthworma, ale aspoň na něj nevrčel a neútočil.
Sessat probíral s Enphernonem a Sayltherem, jak nejrychleji obnovit vesnici, a ostatní byli vesměs roztroušeni všude možně a něco dělali.
Nias
S Mifusem jsme se přemístili dál od napadené osady, aby nás nerušily žádné okolní vlivy, a zaměřil jsem své smysly na Vernyu. Netrvalo dlouho, a našel jsem ji.
Byla sice ve svém domě, ale ne ve městě. Byla ve svém druhém domě, který byl úplně na jiném místě, a já začínal tušit, o co tu nejspíš jde.
A tak jsem se nejdříve nepřesunul k ní, ale do podzemí, kde byl uvězněný Rouf. Hned jsem se šel přesvědčit, jestli všechno klape, a mé příkazy jsou splněny na sto procent.
Za Roufem jsem nešel. On sám se mě nedožadoval, a tak jsem počítal s tím, že je pořád uražený a trucuje, a ještě pár let mu potrvá, než se uklidní a sám se bude dožadovat toho, aby se mohl omluvit nejen mě, ale hlavně Andriusovi.
Když jsem zjistil všechno, co jsem potřeboval, přičemž Mifus jen kroutil hlavu, jak to vůbec mohla udělat, přesunuli jsme se k Vernyině usedlosti, která byla necelých dvacet mil od tohoto depresivního místa.
Jo, i my démoni některé věci takhle vnímáme, ale na rozdíl od lidí, my se s tím umíme srovnat.
Tentokrát jsem nebral ohledy na slušnost. Vernya byla zrádce a já byl stále rozčílený nejen na ni, ale i na Uestu, i když už nežil, a hlavně na to, co všechno tím způsobili.
Když jsme se ocitli v její ložnici, jen se na nás otočila, přeměřila si nás pohledem, a pak se vrátila zpátky ke svému odrazu v zrcadle.
Nejen že zradila, ale ona mě i vyloženě teď ignorovala.
Moje zuřivost, moje démonská podstata právě zabrala celou tuhle ložnici. Snad by se tu i daly usmažit vajíčka na podlaze, jak vzduch kolem nás zhoustnul a prudce se zahřál.
A to byl ten moment, proč jsem s sebou bral Mifuse.
„Postarám se o ni,“ chytl mě za loket a zastavil, když jsem se už na ni hnal.
Riskoval, že v tuhle chvíli urvu hlavu i jemu, ale zapůsobilo to. A hlavně to, když byl v mžiku u ní, popadl ji a zarazil ji do podlahy před mé nohy.
„Zapomněla jsi, kdo je tady vládce?!“ zavrčel na ni, přiklekl ji a sevřel ji zátylek tak silně, že ji zapraskala krční páteř.
Jen zachrčela nějakou nadávku, ale vytrhnout se nesnažila. Věděla, že to nemá cenu.
„Stejně… už jsem mrtvá…“ dodala ještě a otočila hlavu bokem.
„Za tu zradu zaplatíš,“ dřepl jsem si, popadl ji za vlasy a donutil ji na mě se podívat. „Ale máš smůlu holčičko. Nevyšlo ti to. Uesta je mrtvý a ti mutanti taky. Všichni, do posledního. A nemysli si, že tě zabiju, i když jsem to chtěl udělat. Pěkně si trest vyžereš tak, že na to do smrti nezapomeneš, a já se postarám o to, abys žila zatraceně dlouho. A zapomeň na to, že budeš sdílet stejnou díru s Roufem.“
Abych aspoň trochu ulevil svému vzteku, zarazil jsem ji hlavu do země tak prudce, že se ji musel zlomit nos, podle zvuku, co jsem slyšel.
„Vezmu ji na hrad,“ postavil se Mifus, sotva jsem Vernyu znehybnil, aby náhodou neměla ten blbý nápad a nepokusila se utéct.
„Postarej se o to, aby se k ní nikdo nedostal. Pár dnů hladovky ji nezabije a vodu ji budou dávat přes mříže,“ nakonec jsem od nich odstoupil. „Teď budu mít hodně práce a nevím, kdy na ni budu mít čas. Ale ručíš mi hlavou za to, že neuteče, nebo někoho nezblbne Jinak budeš první, komu tu hlavu urvu, jasný?“
Mifus jen přikývl, přehodil si bezvládnou Vernyu přes rameno a vzápětí ho nebylo.
„Tak jo, je čas se vrátit…“ pomyslel jsem si, když jsem se rozhlédl po prázdné ložnici.
Je čas si vzít Andriuse domů…
Andrius
Nejspíš jsem byl opravdu hodně unavený.
Chtěl jsem počkat na Niase, abych se ujistil, že se vrátí v pořádku, ale nejspíš jsem musel usnout.
Ne nejspíš, ale určitě.
Ani nevím, co mě probralo jako první, jestli ten šepot nebo mé vlastní zachrápání.
Zmateně jsem zamrkal kolem sebe, když jsem se probral a zjistil, že sedím na křesle s hlavou vyvrácenou dozadu a s otevřenou pusou pochrupuju.
Zeer se na mě zvědavě díval, Sessat stěží potlačoval smích a Enphernon se bavil o něčem s Niasem.
Hm…
Zaspal jsem jeho návrat. A co víc, nejspíš jsem moc sexy u toho spaní nevypadal.
Ještě, že jsem aspoň neslintal. Teda doufám...
„Vem si tu svou Růženku a padejte. Zbytek můžeme probrat později. Stejně bude mít Sessat teď hodně práce a vy dva teď můžete strávit i víc času spolu. Postarám se tady o to a klidně mi tu na zkoušku můžeš nechat i Zeera. Hodně se změnilo a už se nebojím, že by se něco stalo. Andrius mu hodně pomohl," zaslechl jsem Enphernona, ale můj mozek nějak nedokázal ta slova zpracovat.
Navíc jsem se přistihl, jak mi znovu padá hlava, i přesto, že jsem se snažil udržet vzhůru.
„...je v pořádku. Jen unavený a vyčerpaný. Přehnal to. Ale upřímně, čekal jsi, že se zastaví dřív, než dosáhne limitu?" zaslechl jsem ještě Enphernona a přísahal bych, že u toho zakroutil očima.
Neměl jsem ale sílu ani zaprotestovat a než jsem se nadál, ocitl jsem se v objetí těch silných paží.
Jen jsem spokojeně vydechl, zavrtěl se, a kdybych mohl, asi vrním jako kočka.
„Miluju tě," vydechl jsem a usmál se, jak mi to jen šlo.
Jo, vím, neměl bych to pořád říkat, abych tím Niase ještě neotrávil, ale prostě jsem to teď tak nějak chtěl říct. Vyšlo to ze mě samo, jak jsem to cítil.
Jsem holt větší cíťa, a nejspíš se v tomhle ohledu moc nezměním.
Nias
Vrátil jsem se a hned bylo poznat, že se situace uklidnila. Pár domů ještě hořelo, ale oheň už byl pod kontrolou. Ti, kteří o svůj dům přišli, plánovali už postavení nového Nikdo se z toho nehroutil, protože my démoni, teda většina z nás, nejsme materialisticky založení.
Co bylo, už není, ale kvůli tomu se svět nezboří. Prostě, jedeme dál…
Jen jeden oheň, kousek za vesnicí se udržoval a plameny šlehaly dost vysoko. Ale ten oheň trávil zbytky těch, co napadli naši zem, včetně Uesty. Jeho hlavu jsem nechal poslat hned na hrad, kde bude na nádvoří pár dní vystavená, aby všichni věděli, že se zrádcem je konec.
Všichni, kdo tu byli, ať už obyvatelé osady, či ti, co jim přišli na pomoc, i Mifusovi vojáci, se snažili dát do pořádku co nejvíc. Nebyl nikdo, kdo by nepomáhal, a bylo jedno, že třeba Mifusovi muži jsou válečníci, kteří by se raději pustili do pořádné bitvy.
Když jsem vešel do Sesatova domu, musel jsem se usmát, když jsem viděl Andriuse chrápat v křesle.
Byl jsem rád, že nebyl zraněný, ale bylo vidět, že je vyčerpaný a potvrdil mi to i Enphernon.
Když vyslovil žádost, aby s ním Zeer zůstal, nejdříve jsem chtěl odmítnout.
Zahleděl jsem se na něho a zapřemýšlel, co je pro něho lepší.
Opravdu mu Andrius hodně pomohl. Byl užitečný i teď při ochraně osady, kde ukázal, že je pořád stejně silný, i když potřebuje dohled. Dokonce už ani neměl tendenci se vrhat na Earthworma. Jen na sebe občas koukli, zavrčeli na sebe, ale nijak dál se neprojevovali. I na Earthwormovi bylo vidět, že je za to rád. Jako by z něj spadlo nějaké obrovské závaží, i když se to na sobě snažil nedávat najevo.
„Jdu, brácha mi slíbil pořádné žrádlo,“ nakonec se Earthworm ozval.
„A vlastně ty taky, takže čekám pořádnou nálož,“ došel ještě ke mně, na moment se po všech hlédl a pak zmizel.
Jen jsem se pousmál, a pak už jsem přešel k Andriusovi a vzal ho do náruče, abychom se mohli vrátit na hrad.
Zeer se napřímil, ale Enphernon k němu přistoupil a tiše mu něco řekl.
„Až se Andrius vyspí, přijdeme za tebou, ano? A mám k tobě prosbu,“ přistoupl jsem k němu blíž. „Mohl bys to tu pohlídat? Jsi nejsilnější a hodně jsi tu pomohl. Můžeš to udělat, prosím?“
Zeer přešlápl z nohy na nohu, chytl Andriuse za ruku, jako by chtěl jít s námi, ale pak ji pustil a odstoupil.
„Budu… hlídat… pro Niiho… Andriho… budu… silný…“ vydoloval ze sebe nakonec, a ještě na potvrzení kývnul hlavou.
Už nebránilo nic tomu, abychom se vrátili na hrad. Kývnul jsem na Enphernona, poděkoval ostatním, co tu byli, za jejich práci, a za další vteřinu jsem i s Andriusem stál ve své koupelně.
Netušil jsem, kdy se probudí, ale pro jistotu jsem vyslal žádost, aby nám donesli jídlo do mého pokoje. Andriuse jsem zbavil oblečení, a pak s ním vešel do vany, kde jsme už měli připravenou teplou koupel.
Nejspíš toho bylo moc i na mě, protože se mi k mému údivu po chvíli začaly zavírat oči. Probralo mě klepnutí, když nám donesli jídlo, a právě ho servírovali na stůl. Houknul jsem na ně díky, ale pak už jsem nás oba rychle umyl a přesunul zpátky do ložnice.
Andrius byl úplně tuhý, že ho neprobralo prakticky nic z toho, co se s ním dělo. Klidně bych ho mohl teď i ojet, a on by o tom nejspíš ani nevěděl.
Uchechtl jsem se nad tou myšlenkou, a raději jsem jeho nádherné tělo přikryl až po bradu, a sám jsem se šel najíst, protože hlad jsem měl. A pořádný…
Když jsem se později ukládal vedle něho, abych si odpočinul, venku už začínalo svítat.
Byla to náročná noc, ale věděl jsem, že tohle bylo rozhodující. Byl to jeden z milníků v našich životech. Nejen mém, ale i Andriuse, Zeera, Earthworma, Enphernona, který se taky vypořádal se starou křivdou. Ale platilo to i pro všechny lidi, všechny démony, kteří žijí tady… v Agarii…
Andrius
Když jsem se probral, chvilku jsem nechápal, kde jsem a co se stalo.
Až teprve povědomá vůně a teplo, co se na mě tlačilo, mi připomnělo události za posledních několik hodin, jak jsem zjistil vzápětí.
Slunce už pomalu zapadalo, a já s hrůzou zjistil, že jsem prospal celý den.
Pootočil jsem hlavu a zadíval se na muže ležícího vedle mě. Měl sice zavřené oči, ale pochyboval jsem, že spí. Na to už jsem ho znal docela dobře.
Nedokázal jsem se ubránit úsměvu a tomu, abych bříšky prstů jemně zmapoval jeho tvář.
Nevěděl jsem, jak dlouho vedle mě leží, ale potěšilo mě, že je se mnou, když jsem se vzbudil.
Byl jsem zamilovaný až po uši, o tom nebylo pochyb.
A celý nahatý, jak jsem zjistil o vteřinu později. Kdyby Nias neležel tak blízko mě, asi se schovám pod peřinu, jak jsem se zastyděl, a až potom si uvědomil, že mě už několikrát nahého viděl.
Některých zlozvyků se asi nikdy nezbavím.
Opatrně jsem se protáhl, natiskl se na Niase, jednu svou nohu přehodil přes jeho bok a nos zabořil do jeho hrudi. Spokojeně jsem vydechl a zavrtěl s sebou, jak mi tohle bylo příjemné.
Asi mi nebude přáno dlouho se takhle válet, ale aspoň tu chvilku jsem si to chtěl užít.
Úplně jsem zapomněl na svět kolem sebe a znovu upadal do spánku, když mi došlo, že je kolem až nějak moc velké ticho.
Jasně! Nebyl tu Zeer! V první moment jsem zpanikařil a chtěl vyletět z postele, dokonce jsem s sebou i škubnul, takže pokud Nias doteď spal, tak teď už rozhodně nebude, ale pak jsem se uklidnil, když jsem si vzpomněl na matnou vzpomínku u Sessata.
Takže Nias nejspíš souhlasil, že Zeer zůstane v osadě.
No, pokud je všude klid, znamená to, že se nic nestalo. Oddechl jsem si a znovu se přitiskl na Niase.
„Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil…" zamumlal jsem do jeho hrudi a políbil ho.
Nias
Dokonce jsem i usnul. Jo, opravdu jsem byl unavený. Ale vzhledem k tomu, že jsem nezastínil okna, brzy nám začalo do ložnice svítit slunko, a to mě pak probudilo. Ale i přes to, že jsem nespal dlouho, cítil jsem se odpočatý.
S úsměvem jsem chvíli pozoroval spícího Andriuse, kterého neprobudilo ani to, že mu slunce svítilo rovnou do postele. Jen něco ze spaní zamručel, otočil se na druhou stranu, na slunko vystrčil svůj nahatý zadek, mírně se zamračil, nakrčil nos, znovu něco zamumlal, a pak znovu začal regulérně chrápat.
Ještě chvíli jsem ho tak pozoroval, ale pak už jsem se opatrně zvedl z postele. Jednak jsem ze sebe potřeboval udělat člověka, vlastně démona, a taky jsem potřeboval něco vyřídit.
V koupelně jsem se dlouho nezdržel, ulevil jsem si, umyl se a hodil na sebe jen plášť.
Když jsem viděl, že Andrius pořád spí, a nejspíš ho jen tak něco neprobudí, přenesl jsem se do kuchyně a požádal, aby mi připravili jídlo, a požádal Chireema, ať mi to donese on a na chvíli počká u Andriuse, než se vrátím, kdyby se náhodou vzbudil dříve.
Zašel jsem do podzemí ke kobkám, kde jsem se ujistil, že Vernya je zavřená a nikdo k ní nešel.
„Čekám vás v sále. Hned!“ vyslal jsem zprávu všem důležitým démonům a sám jsem se tam přenesl.
Ještě jsem se nestihl usadit na svůj trůn, když se sál začal postupně plnit.
„Mifusi, přiveď ji,“ přikázal jsem ještě, a pak už jen čekal, až se i s Vernyí objeví.
Netrvalo dlouho, a Vernya ryla hubou v podlaze uprostřed sálu, uprostřed všech démonů.
Všichni už věděli, co se stalo, zprávy se šíří v Agarii rychleji, než by člověk poslal sms-ku.
Pozorně jsem se po všech rozhlédl a zaměřil se na jejich pocity, emoce, nálady…
K mé radosti tu ale nebyl nikdo, kdo by pochyboval, nebo s Vernyí soucítil.
I když to už všichni věděli, přesto jsem si sjednal klid a vysvětlil jim, co všechno se od včerejšího večera událo. Víceméně, hlava Uesty je stále na nádvoří…
A nakonec jsem chtěl slyšet návrhy, co uděláme s touto zrádkyní, a kdo si vezme na starost její město.
I když se našlo dost takových, kteří ji chtěli na místě zabít, nakonec s většinou hlasů jsme ji nechali na živu. Bude zavřená v nejspodnějším patře vězení, které je u Haela, a z tama rozhodně moct utéct, když bude mít kolem sebe několik stovek Haelových válečníků, kteří ji rozhodně nedají nic zadarmo.
Když jsem se po dvou hodinách vrátil zpátky do ložnice, Chireem se hned zvedl z křesla s tím, že Andrius se ani na chvíli nevzbudil, a hned se vzdálil, než jsem mu stihl poděkovat.
Já se usadil u stolu, abych se najedl, a pak už jsem si sundal plášť a šel si lehnout k Andriusovi.
Myslím, že jsem zase na chvíli zadříml, protože mě probudil šustot, pak Andriusovo tělo na mém, vzápětí jeho škubnutí…
„Dobrý večer,“ usmál jsem se, když se Andrius vzápětí omlouval.
Přitáhl jsem si ho víc na sebe, zvedl mu hlavu a políbil ho.
„Prospal jsi snad soudný den,“ znovu jsem se usmál. „Vlastně jo, protože už proběhl soud s Vernyií, stihl jsem se i najíst… A ty jsi celou dobu tvrdě spal. Víš o tom, že když chrápeš, tak jsi strašně roztomilý? Dokonce jsem ti musel utřít i oslintanou pusu…“
Andrius
Jen jsem spokojeně přivřel oči, když mě Nias políbil, ale hned na to málem vyletěl z kůže.
„To… to určitě není pravda!" zahučel jsem a zajel pod peřinu, jak jsem se strašně zastyděl.
Určitě si ze mě dělá srandu!
Nebo ne? Co si o mě pomyslí? Po chvilce jsem stydlivě vystrčil nos zpod peřiny a jemně šťouchl Niase do prsou. Samozřejmě, že jsem se na něj nezlobil.
Bylo fajn, vidět ho odpočatého a bez starostlivých vrásek.
„Jsem moc rád, že je po všem," nakonec jsem vylezl celý, protože mi bylo horko a přitiskl se zase na Niase.
„Je po všem, viď?" zeptal jsem se ještě pro jistotu.
„Mrzí mě to. Nechápu, jak to mohl někdo udělat. Agarie je skvělá země, to už vím. A má skvělého vládce,“ usmál jsem se na Niase.
Nechtělo se mi vůbec z postele, jak dobře mi bylo.
„Zeer je v pořádku? Nejspíš jo, když Agarie ještě stojí. Jsem rád, že si už víc rozumí i s ostatními. A doufám, že jednoho dne dokážu uzdravit i jeho mysl," zahučel jsem, než jsem se trochu povytáhl, abych se mohl pořádně zadívat Niasovi do očí, a shrnul mu z čela pár pramenů vlasů.
Rád bych mu řekl, že ho miluju, ale to už jsem mu řekl několikrát a nemůžu to pořád opakovat.
Říkat, jak je úžasný a krásný? Mohl bych mu to opakovat do nekonečna a neomrzelo by mě to.
Ale co Niase?
Nakonec jsem se místo slov osmělil, lehce přitiskl své rty na jeho, dlaň své ruky položil na jeho hruď do míst, kde mu tlouklo srdce, a uvolnil všechny své city, co jsem k Niasovi měl.
„Jsem jen tvůj…" zašeptal jsem místo toho do jeho rtů a trochu stydlivě mu je nabídl.
Nias
Musel jsem se usmát, když se po mých slovech Andrius zahrabal celý pod peřinu.
Když pak konečně vylezl, jen jsem přikývl, že ano, že je konec. Teda aspoň do doby, než bude mít zase někdo roupy.
Ale to jsem si jen pomyslel, protože jsem vzápětí povytáhl obočí nad tím, jak se mi Andrius sám nabídl.
Kdy přišel k takové odvaze a sebedůvěře? Už tak jsem kroutil hlavou nad tím, když mi Enphernon říkal, jak se Andrius doslova vnutil a nedal se odbýt. A dosvědčili to i ostatní. Mám pocit, že dokonce i Zeer pokýval hlavou, jako kdyby věděl, o čem je řeč. Ale možná ví… Nevím, co se mu děje v hlavě.
„Zeer by měl být v pořádku a možná se ti jednou povede ho vyléčit úplně. Uesta je mrtvý, od něj se už nic nedozvíme, ale máme spoustu času a určitě na něco přijdeme, nebo ho vyléčíš ty sám,“ na moment jsem Andriuse zastavil.
Protáhl jsem v ruce jeho nádherné vlasy, pak jsem ho pevně chytil za jeho zadeček a pořádně si ho na sebe natiskl, aby věděl, co se mnou udělala jeho nabídka.
„Nejdříve by ses měl najíst…“ zabručel jsem. „Ale tuhle nabídku prostě nemůžu odmítnou…“
Znovu jsem mu pomačkal zadeček, a pak zajel prsty do rýhy abych poškádlil i jeho dírku, do které jsem zkusmo zasunul jeden prst.
„Na stolku je mastička…“ zachraptěl jsem mu do ucha rozechvělým hlasem.
Jo, tahle nabídka se vážně neodmítá. A já tu touhu začínal pociťovat čím dál víc. Tak moc, že bych Andriho nejraději otočil na břicho a tvrdě mu ten jeho rozkošný zadeček ojel tak, že by pak ani nevstal z postele.
„Je to na tobě,“ nakonec jsem se natáhl pro mastičku a strčil mu ji do ruky. „Ale zbytečně to neprotahuj, ještě chvilku a…“ místo posledních slov jsem přidal druhý prst a prudce mu je zasunul do dírky.
Jo, nešlo to moc protahovat, protože můj protějšek byl prostě nejkrásnější a nejdokonalejší v celé Agarii a Carniveanu a já mu to budu opakovat klidně každý den…
xxxxxxxxxxxxxxxxxx
Andrius
Spěchal jsem chodbou, abych byl co nejdříve u Enphernona, který pro mě nechal poslat.
Než jsem seběhl dolů, na moment se zastavil, a přes otevřenou terasu se zadíval směrem k lesům v dálce.
Kolik už to bylo let? Téměř sedm. Pro lidi dlouhá doba, pro démony jako nic. Už je to sedm let, co jsem v těch lesích potkal svého krále.
Krásného a děsivého krále. Mírně jsem se zachvěl, ale ne strachem, nýbrž štěstím, láskou a i touhou.
Dneska se Nias konečně vrátí. Byl sice pryč jen pár dnů, ale pro mě to bylo jako věčnost. Sice jsem se téměř nezastavil, práce jsem měl nad hlavu, ale kdykoliv to šlo, myslel jsem jen na Niase. Hlavně v noci, kdy jsem usínal sám.
Je pravda, že první noc se mnou spal Zeer, protože jsem nějak nemohl usnout. Ne, snad proto, že by to bylo poprvé, co byl Nias přes noc pryč, ale občas na mě takhle padl smutek a jediný, kdo mě dokázal utěšit, byl Zeer. Samozřejmě jen z bratrského hlediska.
Zeer se za těch sedm let hodně změnil. I o mě to mnozí říkali, i když tak moc jistý jsem si tím nebyl.
Pořád byly chvíle, kdy jsem o sobě dost pochyboval. Ale snažil jsem se. A stejně tak se snažil pomoct Zeerovi a ostatním. Ne u všech se mi to ale bohužel podařilo. Mysl některých byla natolik zničena, že ani má síla, která každým rokem rostla, s tím nic nesvedla. Ostatně ani Zeera se mi pořád nedařilo zcela uzdravit. I když byl už více méně samostatný a dokázal líp komunikovat, nedokázal se ještě zcela zapojit do běžného života. U pár dalších démonů se mi podařil stejný úspěch, ale práce bylo pořád víc než dost.
Bouchnutí dveří někde za mnou mě probralo z myšlenek, a já se raději zase rychle rozeběhl, abych byl u Enphernona co nejdříve.
Nias
Čas s Andriusem plynul… No, prostě plynul. Někdo by řekl rychle, někdo pomalu. Ale já to nevnímal tak, ani tak. Prostě jsem si užíval každého dne, kdy jsem byl po jeho boku.
Prý už jsem přestal být dokonce i takový mrzout a občas jsem prý dokázal být i milý.
Nevím, kdo na to přišel.
„Ehm… jak… jak to dopadlo?“ vytrhl mě z myšlenek člověk, který teď seděl naproti mně.
Už pár dní jsem byl v Carniveanu. Lidé po smrti Diblaima pátrali, co se vlastně stalo. A hlavně, když i ta výzkumná laboratoř lehla popelem. A že se tam dělalo na tajných věcech, pokusech, se samozřejmě provalilo. Člověk je prostě tvor všímavý, zvědavý a do všeho prostě musí rýpat.
Po pár mých návštěvách, kdy se zapojili i diplomaté a Gwyllion, nakonec lidé uvěřili tomu, že se tam dělaly pokusy na lidech a ostře se proti tomu ohradili.
Chvíli jim taky trvalo, než si našli nového vůdce, který by vyhovoval většině. On jediný ví, co se tehdy stalo, teda, kromě Diblaimovy smrti. To jsem už napořád nechal na verzi: ‚Smrt roztrháním divokými psy.‘
A ten nový lidský vůdce teď sedí přede mnou a čeká na mou odpověď.
Jo, přibližně rok a půl od chvíle, kdy začal vládnout v Carniveanu se nakonec rozhodl požádat mě o pomoc. Našly se skupiny lidí, Diblaimovi stoupenci, a příznivci výzkumů ve zničené laboratoři, kteří se s daným stavem nesmířili a začali dělat problémy.
A tak jsem nakonec s nový vůdcem uzavřel smlouvu. Pomůžu mu, pokud bude potřeba, a ta situace nastala i teď.
Skupina nezvladatelných lovců, kteří ničili a zabíjeli každého, kdo se jim nezdál, byl pro něho trn v patě, který potřeboval vytáhnout. Ani nejlépe vycvičení vojáci je nebyli schopni zastavit.
„Myslíš, že bych tu jen tak seděl, kdyby nebylo po problému?“ povytáhl jsem obočí nad jeho drzou otázkou. „Nejen vám, ale i nám dělali problém. Vyřídil jsem to s nimi na našem území. Už není nikdo z nich, kdo by si chtěl vyskakovat. Nikdo, rozumíš? Mám ti povyprávět dopodrobna, co jsem s nimi udělal?“
Po svých slovech jsem se narovnal a popustil uzdu svým démonským znakům. Ne zcela, ale i tohle stačilo, aby lidský vůdce zamumlal omluvu a byl rázem snad o polovinu menší, jak se zarazil do svého křesla.
„Jen doufám, že tě nikdy nenapadne porušit naši smlouvu Nebudu si brát tvůj život předčasně, nechám tě dožít tak, jak máš. Ale! Nikdy nesmíš smlouvu porušit, jasné?“ postavil jsem se a z vrchu se na něho podíval.
Jen přikývnul, že rozumí, a na to jsem ho už nechal samotného, a přesunul se do Agarie na hrad.
Jo, součást naší dohody je, že my démoni můžeme vstoupit do Carniveanu, za určitých podmínek, ale spíš jen když bude potřeba. A lidé se už nebudou učit ty nesmysly, že je žereme, ale mají přísný zákaz vstupu do Agarie.
Když jsem se ocitl na nádvoří, na moment mi padnul pohled na jedno místo, kde před sedmi lety byla vystavena Uestova hlava. Pěkně nám zavařil, a byla moje chyba, že jsem se o to nezačal zajímat už dříve. Spousta našich démonů mohla být ušetřena tomu pokřivení. Tahle moje chyba mě nejspíš bude užírat už napořád…
„Nii!“ ozvalo se za mnou.
Zeer ke mně právě přicházel a zdál se být v dobré náladě.
„Zeer vařil…“ zatvářil se na moment důležitě, ale pak se usmál.
I on se už začínal občas usmívat, dokonce se nakonec spřátelil i s Earthwormem. A za to můžu děkovat Andriusovi.
„Jíst… Nii a Andri… v jídelně…“ ještě mi Zeer přikázal a pak už spěchal pryč.
Tak jo, jde se pro Andriho. Zeera musíme poslechnout.
Andrius
Když jsem doběhl k Enphernonovi, nestačil jsem se ani rozhlédnout, a už na mě hulákal někde zevnitř domu.
Našel jsem ho stát u dveří jednoho pokoje, na které se mračil, jako by snad ty dveře mohly za všechno utrpení na světě, až jsem měl strach, že všechno kolem lehne popelem.
Zevnitř pokoje se ozývalo bouchání, a i přes dveře bylo slyšet občasné nesouvislé mumlání.
Pár vteřin mi trvalo, než jsem poznal ten hlas a povzdechl si.
„Omlouvám se, ale víš, že jinde ho nechat nemůžu," zadíval jsem se na Enphernona.
„Asi z něj brzo zešedivím," zabručel Enphernon a jeho bubákovský výraz začal ustupovat.
Pravda byla, že u Enphernona teď bydleli všichni ti démoni z kobky, kterým se podařilo nějak udržet zdravý rozum, a se kterýma se dalo pracovat a pomalu je začleňovat zpátky do společnosti.
I když to byl ze začátku risk, nakonec jsem si to vydupal a musel uznat, že to byl dobrý nápad.
Teda, až na občasné výjimky, jako byla tahle.
„Belius to nemyslí špatně. Jen se na něj prostě musí ještě pomalu," omlouval jsem mladého démona, který padl Uestovi do rukou jako jeden z posledních, takže u něj bylo dost pravděpodobné, že se z toho dostane.
Občas měl ale své chvilky, kdy začal vyjíždět po všem, co se hnulo, všechno ničil, a považoval každého za nepřítele.
„Promluvím s ním, ano? A kde je vůbec Zeer? Čekal jsem, že tu bude. Docela se o Beliuse začal starat, jak jsem si všiml," rozhlédl jsem se kolem sebe, když mi až teď došlo, že nevidím svého bratra.
„Šel vařit. Tak doufám, že kuchyň ještě stojí. Prý se Nias brzo vrátí," zabrblal Enphernon, a ještě dodal něco v tom smyslu, že každý si tu poslední dobou dělá, co chce a na něj neberou ohled.
Jen jsem se pousmál, a pak už přešel ke dveřím.
„Bele?" zaťukal jsem. „Můžu dovnitř? Promluvíme si, ano?"
Nečekal jsem na odpověď a hned vstoupil. Možná to byl risk, před pár lety bych k něčemu takovému neměl ani odvahu. Popravdě, před pár lety, abych ani s Enphernonem takhle nemluvil, ale život s Niasem mě naučil mnohému.
Mírně jsem se sehnul, když proti mně najednou vyletěl polštář, a povzdechl si.
„Beliusi!" řekl jsem přísně a stejně tak se na něj podíval, když na mě vykukoval zpoza stolu.
„Nebavím!" zašklebil se na mě a trucovitě se posadil na zem.
Povzdechl jsem si a potřásl hlavou. Na nikoho z nich jsem se nedokázal zlobit.
Přešel jsem k Beliusovi, dřepl si k němu a natáhl ruku, abych mu shrnul krátké vlasy z čela.
„Řekneš mi, co se stalo?"
Nias
Cítil jsem, že je Andrius dole u Enphernona, a tak jsem tam rovnou zamířil. Byl jsem spokojený, když jsem viděl ten klid, který tu panoval. Byla to známka toho, že je všechno v nejlepším pořádku.
Až na…
„Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem vešel k Enphernonovi.
Dělal právě nějaké ty jeho mastičky, ale mračil se jako bubák a něco si brblal pod nosem.
„Belius se děje,“ zavrčel, aniž by na mě otočil hlavu.
„Andrius je s ním?“
Enphernon jen přikývl a dál se věnoval svým věcem.
No, tolik k tomu, že do místnosti vešel vládce…
Už jsem vykročil, že půjdu za Andriusem a Beliusem, ale v tu samou chvíli se otevřely dveře a Adnrius vyšel ven.
„Jsem zpátky,“ usmál jsem se na něho a hned k němu přistoupil.
Vtáhnul jsem si ho do náruče a vlepil mu pořádný polibek.
„Strašně moc jsi mi chyběl. Celou tu dobu jsem myslel na tebe. Na tvoje krásné tělo v naší posteli, na tvůj zadeček, který mě tak láká… Bylo to utrpení. Těch několik dní bylo utrpení, sušil jsem a byl jsem už z toho nervózní. Skoro jsem přizabil i lidského vůdce, protože měl drzou otázku,“ zaskučel jsem, pořádně Andriuse stiskl, pomačkal mu zadeček a několikrát se o něj otřel.
„Ale musíme nejdříve do jídelny,“ nakonec jsem Andriuse ještě jednou políbil, a pak ho s velkým sebezapřením pustil.
Kdyby tak věděl, jak je nádherný. Tak moc, že se mu nedá odolat. A mám pocit, že je den ode dne krásnější.
Hodně se změnil. Opravdu zkrásněl, získal víc sebedůvěry a jistoty, zesílily jeho démonské schopnosti. Dokonce mělo jeho tělo snahu se v kritické situaci změnit tak, jak to u démonů bývá běžné. Sice to nedokončil, ale i tak… Vypadá to, že u něj démonská krev převládá.
Dokonce jsem pátral a zjistil jsem, že i jeho máma byla poloviční démonka, ale její démonské geny se prostě neprojevily. Možná nechtěla, možná nemohla… Možná i proto se do ní Saylther zamiloval.
Každopádně to byl i důvod, proč se u Adriuse jeho démonství tak silně projevuje. A taky to byl důvod, proč o Andriusovi vlastně Uesta věděl. Měl přehled o všech míšencích, včetně jeho matky…
„Musíme jít, nebo nás Zeer zmlátí. Dostal jsem příkaz, že máme přijít na večeři do jídelny, protože vařil. A Zeer se musí poslouchat. Stejně mám pocit, že tu vládnou snad všichni, jediný já ne,“ zabručel jsem ještě, ale pak už jsem popadl Andriuse za ruku a vedl ho nahoru do jídelny.
Andrius
Strávil jsem s Belem jen pár minut, než přestal trucovat, a pak zpozorněl, když ucítil, že se blíží Nias.
I když možná tihle křiví, jak se jim tu říkalo, byli ne zcela při smyslech, všiml jsem si, že vždycky poznali, když je Nias nablízku.
Svědčil o tom i fakt, že Zeer šel vařit, aniž bych já nebo kdokoliv jiný z nás věděl, kdy se Nias přesně vrátí. Ještě jsem Beliuse poprosil, aby byl hodný, slíbil mu, že za ním pošlu Zeera, což ho ještě víc uklidnilo, a pak už jsem mohl vyjít z pokoje, abych se setkal se svým králem.
Nestačil jsem ho ani pozdravit a už jsem ho měl plnou pusu a jeho ruce snad všude.
Před pár lety, bych nejspíš utekl, nebo se schoval, za tohle nestoudné osahávání, ale teď jsem se jen začervenal a lehce zachvěl.
Nias měl na mě vliv ve všech ohledech.
A když pak řekl, že má pocit, že všichni kolem něj vládnou, jen on ne, projel mnou příjemně vzrušivý pocit, až jsem vydechl a přivřel oči.
Na moment jsem Niase zastavil a natiskl se na něj, aby cítil to, co já.
„Chci abys mi vládl… v ložnici… celou noc… pevnou rukou…" zachraptěl jsem, olízl si rty, a pak s mírným studem zajel rukou do Niasových kalhot, abych zjistil, jak je na tom jeho krasavec.
Zcela neslušně jsem zasténal a vyžádal si žhavý polibek.
„Máte na mě moc špatný vliv, Vaše Výsosti. Moc špatný vliv," pokáral jsem Niase na oko, a pak už ho pustil a předešel, jako by se nic nestalo.
Šel jsem o krok před ním a dal si záležet, aby dobře viděl na můj zadeček, protože, jak už jsem poznal, ten ho na mě snad vzrušuje nejvíc, až jsem si ho za to občas dobíral.
„A aby bylo jasno, máš co dohánět za tu dobu, co jsi byl pryč. Víš, jak mi bylo smutno?" otočil jsem se ještě na Niase ve dveřích, zadíval se na něj psíma očima a lehce se o něj otřel, aby pochopil, co tím myslím.
Jo, můj penis už dávno nebyl v klidu, a kdo za to mohl?
Jasně, že Nias. Vždycky mohl za všechno, co se mi stalo. Mohl i za to, že mě tak zkazil.
Ale… nestěžoval jsem si.
„Andri a Nii… večeřet…" přerušil mé nestoudné myšlenky Zeer a já se začervenal.
Jo, před Zeerem mě pořád přepadal stud, když si Nias ke mně dovoloval nějaké důvěrnosti.
„Jsi úžasný, víš to?" usmál jsem se na Zeera a objal ho.
„Mám rád… Andri… postarám se," hrdě vypnul hruď Zeer a pocuchal mi vlasy.
Na oplátku jsem ho ještě jednou objal, a pak ho poprosil, jestli by po večeři nezašel na Belem.
Nias
Jo, vážně jsem se na Andriuse těšil. Nejen kvůli sexu. Prostě jsem ho miloval a vedle něj jsem se cítil moc dobře. Řekl bych že nejlépe za těch víc jak dva tisíce let, co jsem na živu.
Andrius se hodně změnil, a i když jsem měl rád tu jeho počáteční ostýchavost, tuhle jeho stránku, kterou postupně získal, více sebevědomí, umět si říct, co chce, i to jeho sexy provokování… Tohle prostě miluji.
Jen jsem si povzdechl, srovnal si penis v kalhotách a pomalu šel za ním. Sledoval jsem každý jeho krok, každý jeho pohyb, a byl jsem z něho tak pryč, že jsem narazil do futer, jak jsem se soustředil na jeho zadeček, místo abych se díval, kam jdu.
V jídelně už byla připravena večeře jen pro nás dva. Tohle je vlastně takový náš nový rituál, který se tak nějak přirozeně zaved od chvíle, co je Andrius po mém boku.
Když jsem byl delší dobu pryč, a nebylo nutné něco okamžitě řešit, věnoval jsem se pouze Andriusovi. Minimálně den a noc. Nebo jen noc. Podle toho, v kterou dobu jsem se vrátil.
Ale i přesto jsem Zeera neodmítl a povečeřel s námi. Měl na to výsadní právo.
Večeře byla výborná. Některé jídla sice vypadaly trochu extravagantně, ale nic z toho nebylo špatné nebo nechutné. I když jsem věděl, že Zeer vařil s Chireemem a pomocníky, přesto nejvíc práce na vaření udělal on. A taky jsme mu to s Andriusem náležitě pochválili.
A i když jsem si večeři opravdu vychutnával, stejně jsem se nezbavil svých chlípných myšlenek. Stále jsem pozoroval Andriuse, a v hlavě mi už běžely obrázky, co s ním všechno v noci budu dělat. Nebo co bude dělat o mě…
A tak jsem se do toho ponořil, že jsem málem spolknul i dezertní vidličku.
Tak to stačí!
Odsunul jsem talíř, nahnul se, popadl Andriuse za ruku a přitáhl si ho k sobě na klín.
„Nemůžu čekat,“ zachrčel jsem do jeho rtů, ze kterých jsem mu slíznul krém ze zákusku.
Hned jsem zajel rukou pod jeho halenu, druhou do jeho kalhot a začal jsem ho obírat.
„Zeere,“ na moment jsem přestal Andriuse okusovat a mírně pootočil hlavu „Běž prosím tě za Beliasem. Čeká na tebe.“
Pak jsem se vrátil k objektu mé touhy. Věnoval jsem mu polibek, zbavil jsem ho haleny, a polibky jsem přesunul na jeho krk, ramena a hruď. A ve chvíli, kdy jsem zaregistroval Zeerův odchod, Andrius už bez kalhot ležel na stole, mezi vším tím nádobím, a já se pořádně věnoval celému jeho tělu.
„Opravdu to nešlo vydržet,“ zachraptěl jsem, když jsem se posunul výš, abych ho mohl políbit a zadívat se mu do těch jeho krásných očí.
Protáhl jsem v prstech jeho nádherné vlasy, a pak ho znovu políbil.
„Jsi ten nejkrásnější démon v naší historii,“ zašeptal jsem a znovu ho políbil. „A já jsem rád, že patříš mě. Jsi jen můj, Andriusi… protože… Miluji tě. Opravdu tě miluji…“
Andrius
Tak jo. Proč já vždycky provokuju, když vím, jak to nejspíš dopadne?
A že Niase neodradí ani to, kdybychom stáli uprostřed náměstí plného lidí?
To, že jsem se během jídla přestal na Niase soustředit, se mi stalo osudným.
Pravda byla, že se to Zeerovi opravdu povedlo, což jsem mu hned i řekl a v duchu si udělal poznámku, že s ním budu v kuchyni trávit víc času, když ho to tak baví.
Než jsem si však stačil vychutnat zákusek, už jsem měl plné ruce práce s něčím jiným.
Spíš s někým.
Nias se s tím prostě nepáral a já se ani nestačil zastydět, když mě jako kus flákoty položil na stůl a vystavil si mě na oči.
Jo, nebudu lhát. Líbilo se mi to. Líbilo se mi, jak se na mě díval.
A protože vím, jak jsou démoni nadržení, a protože jsem chtěl být pro Niase tím jediným, jak dlouho to jen půjde, musel jsem brzo zahodit svou naivitu, abych ho neodradil.
Zasténal jsem nahlas, přijal Niasův polibek a sám se o něj začal otírat.
Pravda je, že ani já nedokázal vydržet. Až takový na mě měl vliv.
Netrvalo dlouho a nabízel jsem sám Niasovi zadeček, kdy si mě bral s touhou sobě vlastní, a já jen protáčel oči blahem a bylo mi jedno, jestli mě slyší celý hrad. Ostatně, stydět se můžu, až bude po všem.
Samozřejmě, že v jídelně jsme nezůstali. Pouze naše věci a nepořádek svědčil o tom, že tam nedošlo jen k večeři, když nás pak Nias přesunul do ložnice, kde jsme samozřejmě pokračovali a já ho nenechal na pochybách, jak moc mi chyběl, když jsem si sám pochutnával na jeho těle.
A když jsem si ho asi při třetím čísle sám osedlal a pořádně v puse protáhl jeho prsty, na moment jsem se zastavil a sklonil se, abych mu viděl pořádně do očí.
„Tohle bude jen pro tebe," vydechl jsem do jeho rtů a zavrtěl zadečkem.
„Strašně moc tě miluju… Jsi můj král, můj dokonalý král a mé srdce patří jen tobě…"
Věnoval jsem Niasovi procítěný polibek, a pak už se narovnal, abych mu vystřihl takový tanec, na který jen tak nezapomene.
Protože…
Můj král si zaslouží jen to nejlepší...
