Serien
Když jsem uléhal do postele, řekl jsem si, že musím na tyhle věci myslet. Cas je šťastný s Michou, a já s Jossem.
A taky jsem to pak Jossemu náležitě dokázal. Nemůžu být sobec, a on pro mne toho hodně udělal a dělá, a miluje mě bez výhrad.
Usnout jsme mohli někdy hodně po půlnoci, spokojení oba dva. Josse to nenechal jen na mě, ale sám si mě vzal do parády, a že to uměl. A tak jsem nakonec usínal uspokojený a hlavně… Nemyslel jsem vůbec na nic.
A ráno jsem vstal s rozhodnutím, které jsem si dal v noci. Jsem s Jossem, jsem tu pro něho, a tak se i budu chovat.
Další dva dny ubíhaly v podobném duchu. Kluci byli každou chvíli v pracovně, Micha stále zařizoval věci kolem svého odjezdu, a já mu přitom zdatně asistoval. Když odjel zase na nějakou schůzku a pak prý ke kadeřníkovi, protože opravdu musí být dokonalý, a to se týká i jeho účesu, sebral jsem se, a abych nebyl sám, nebo neotravoval kluky při práci, šel jsem k rodičům.
Probírali jsme znovu všechno, co se dělo, a já byl i rád, že jsem u nich mohl strávit nějaký čas, protože jsem mohl být sám sebou. Stejně jako oni. Tady doma, za zavřenými dveřmi nám nic nehrozilo.
I přesto, že jsem měl mít deset dní volno, byl jsem na příjmu i pracovně. Už jen proto, že jsem před odjezdem přebíral novou zásilku a občas někdo s něčím potřeboval poradit. Řekl jsem o tom i Tyrienovi a Victaoře, odkud ty vzorky jsou, a taky oni se nad tím tvářili ustaraně. Některé věci byly z dost blízkého okolí, kde se zdržoval náš Vládce.
Jedno dobré ale na tom našem příjezdu sem, bylo. Nedostal jsem žádnou znepokojující zprávu, a ani můj hlídač neohlásil podezřelý pohyb. A já se uklidnil, a taky… Začal jsem se chovat normálně a nemyslel tolik na to, co mě ke Cassiovi táhne. Prostě jsem to raději bral tak, jak to je, a víc se věnoval Jossemu, jak jen to bylo možné.
Cassius
Tehdy v té kuchyni to bylo naposledy, co jsem se Seriena dotkl.
Od té doby jsem vlastně ani neměl příležitost. Seri byl pořád s Jossem nebo s Michou, už jsem neměl příležitost s ním být o samotě, navíc… Zdálo se mi, jako by se mi schválně vyhýbal.
Nejspíš jsem to tehdy opravdu přehnal.
Jsem prostě idiot. Ti dva jsou úžasný pár a já mám Michu.
Tak proč… Proč prostě nedokážu zapomenout?
Tuhle skutečnost jsem si za ty čtyři další dny až moc bolestivě uvědomil.
Nedokážu to. Nedokážu zapomenout. Ani po tolika letech prostě nedokážu jen tak vymazat Seriho ze svého srdce. Nedokážu ho prostě vykopnout a udělat za tím tlustou čáru.
No nic. Žil jsem s tím do teď, zvládnu to i další roky. A možná, třeba jednou...
S Jossem jsem se snažil zjistit, kdo Seriho sleduje, ale vždycky, když jsme našli stopu, skončilo to nakonec slepou uličkou, jako by se na nás někdo připravil.
Micha byl celou dobu zaneprázdněný svými přípravami na chystanou akci.
A já mu to přál, protože si to opravdu zasloužil, a snažil jsem se mu všemožně pomoct.
Přesto jsem vždycky ve chvilkách, kdy jsem byl úplně sám, myslel na někoho úplně jiného.
Serien
Stejně jako já, i Josse se občas věnoval své práci. Tak, když mi čtvrtý den řekl, že mám dovolenou a mám odpočívat a nemyslet na práci, se smíchem jsem mu to vrátil, že není o nic lepší než já.
A že to skončilo smíchem a následně v posteli, nemusím snad ani říkat.
Ve vaření jsme se střídali, a jeden den jsme byli na obědě zase u rodičů, protože byl víkend a oni byli doma a chtěli, abychom všichni přišli v neděli na oběd. A tak jsme šli.
Victaora s úsměvem naslouchala Michovi, jak ji barvitě líčil, kam se chystá, a jak to má těžké, když neví, co si má sbalit s sebou. Tyrien se bavil na střídačku s Jossem a Cassiusem o jejich práci, protože tomu on rozuměl daleko lépe než já a věděl, o čem je řeč. Jen o tom našem problému nemluvili ani jeden. Kluci to před našima chtěli utajit, aby jim nepřidělávali starosti, a rodiče to zas nechtěli vytahovat před klukama, protože je to záležitost naší rodiny, našich lidí…
„Já bych se na to mohl vykašlat. To jsou tak neschopní a nezvládnou tak jednoduchou věc?“ zamračil se pátý den Josse, když si večer otevřel pracovní věci a mezi zprávami měl urgentní žádost, aby přijel a dohlédl na něco. Co, to nevím. Absolutně jsem těm technickým věcem nerozuměl.
„Ať si to udělají sami. Měli by to zvládnout,“ zavřel všechno, co se týkalo práce a stáhl si mě k sobě na klín.
„Měl bys jet,“ přejel jsem prsty přes jeho stažené obočí. „Nebudeš tu k ničemu. Budeš pořád myslet na práci, stejně jak tě znám, máš pocit, že to neudělá lépe nikdo tak, jako ty sám, co?“
„Nechci tě tu nechávat samotného. A nechci tě tahat s sebou. Tady to vypadá, že máš od toho pronásledovatele klid,“ víc mě objal a opřel se čelem o mou hruď.
Tušil jsem, že v něm tak trochu dřímá žárlivost, a i když klukům věřil, měl rád, když mě měl na dohled.
„Jestli chceš, půjdu bydlet k rodičům. Stejně Micha pozítří odjede. No, a ty budeš klidný, že na mě někdo dohlédne. No, a za další čtyři dny se stejně musím vrátit do práce, tak by mě táta s mámou přivezli. Co ty na to?“ sklonil jsem se a políbil ho do vlasů.
Jo, bylo to dlouhé rozhodování. Ale dobře jsem viděl, jak to v Jossem škube a nejraději by tu práci šel udělat hned. Nakonec, po ubezpečení, že se sbalím a ráno, jak odjede, já půjdu k rodičům a nechám se jimi přivézt domů, Josse svolil. A rozhodně si nejspíš v duchu oddechl, že může jet tu práci dodělat. Věděl jsem, že mu vždycky záleželo na tom, aby měl všechno udělané, nikdy nenechával práci nedodělanou, a pokud možno, tak to vždycky dokončil s perfektním výsledkem, dokud nebyl spokojený.
Cassius
Kdybych věděl, co nastane, asi bych si rozmyslel, co dělám a říkám.
Ráno začalo jako každé jiné, vstal jsem jako první a začal chystat snídani, když do kuchyně vpadl Josse se Serienem, a hned po nich i Micha. Čím víc se blížil jeho odjezd, tím dřív vstával.
„Moc mě to mrzí, ale musím odjet dřív kvůli pracovním záležitostem. Seri má ale dovolenou a já mu ji nechci upírat. Nastěhuje se na zbytek dní k rodičům, a ti ho pak odvezou zpátky," promluvil Josse, sotva dosedl na židli.
Větší facku jsem už asi dostat nemohl. Zastavil jsem se uprostřed pohybu a napjal svaly.
Vím, jak je Josse svou práci posedlý a chápu to, ale Seri? Proč nemůže zůstat tady? Se mnou? Jsme přátelé přece. Vím, že rodiče dlouho neviděl, ale...
Pootočil jsem hlavu a koutkem oka se zadíval na Seriho.
Nejspíš to bylo jeho rozhodnutí.
„Myslel jsem, že budeme ještě spolu," zafňukal Micha, když Josse ještě dodal, že odjede hned po snídani.
Prý už má sbaleno.
Cítil jsem se fakt pod psa. A skoro za celou dobu nepromluvil ani slovo, i když to vynahradil Micha.
Každopádně, mi to aspoň dokázalo, že pro Seriho nic neznamenám, a asi bych se neměl snažit, jakkoliv to měnit.
„No, rádi vás zase uvidíme dřív než za dva roky," zahučel jsem, když se kluci chystali na odjezd a Micha je oba mačkal a pusinkoval.
Mě tak nějak přešla chuť na nějaké loučení, i když to bylo možná dětinské, ale moje ego kurevsky utrpělo, a chvilku bude trvat, než se s tím vypořádám.
Serien
Já neměl moc odvahu klukům říct, že odjíždíme. Teda, Josse odjíždí a já se stěhuji o tři domy dál, odkud pak pojedu domů.
Na jednu stranu to byla pro mne úleva, protože jsem tak nebyl v blízkosti Cassia, na druhou stranu bych sním… s nimi byl rád o něco déle.
„Micho, nebreč, kruci,“ objal jsem ho a pořádně pomačkal. „Však se zase uvidíme. A navíc, už tak jsme tu zůstali déle, než se původně plánovalo, a vy taky máte svoje povinnosti a nemůžeme vás pořád zdržovat. A víš co? Jak se vrátíš, tak pak přijeďte zase vy k nám, ano?“
Ještě chvíli nás Micha mačkal, než nás konečně pustil a my se mohli rozloučit i s Cassiusem.
To už nebylo tak emotivní, a měl jsem pocit, jako by byl Cas nějaký utahaný, nebo tak něco. Skoro vůbec nepromluvil. Takže bude fajn, když budu vedle u rodičů, aspoň i on si odpočine.
Bylo mi líto, že byl takový, ale nemohl jsem po něm chtít, aby se usmíval, když mu to nešlo. Ani mě moc do smíchu nebylo, ale dařilo se mi to celkem dobře skrývat.
Chtěl jsem k rodičům dojít, vždyť to nebylo daleko, ale Josse trval na tom, že mě tam odveze, aby byl klidnější, že jsem v pořádku dorazil. Ještě nezapomněl našim připomenout, že na mě mají dát pozor, a pak po několikerém ujištění, že mě v pořádku přivezou zpátky, konečně odletěl.
A já… Nastěhoval jsem se na ty tři dny do svého původního pokoje. Ani jsem nevybaloval tašku Prostě jsem s sebou plácnul do postele a nepřítomně zíral do stropu.
Po půl hodině jsem se otočil na bok, a díval se přes okno ven, směrem, kde měl Cassius dům.
I když bych měl být nesvůj, že odletěl Josse a myslet na něho, přesto mi hlavu zaplňoval Cassius.
Co asi teď dělá?
Cassius
Nakonec došlo i na loučení se mnou. Tak nějak jsem tajně doufal, že oba řeknou, že to byl vtip, zasmějou se a Seri zůstane tady. Jenže nestalo se tak, a já se za pár minut díval, jak se Josseho vznášedlo vysouvá z garáže na terasu, a pak už míří k Seriho rodičům.
„Bude mi smutno," zafňukal Micha, když mě objal kolem pasu a jeho dech mě zahřál mezi lopatkami.
„Jo," zahučel jsem a neměl sílu to dál rozvádět.
Ten pocit, co se hnal mým tělem byl podobný jako tehdy, když mi Josse řekl, že by chtěl Serienem chodit. Ale teď už jsem nebyl malý kluk. Jsem dospělý, mám povinnosti a přítele, takže bych měl přestat blbnout.
Navíc, jak Serien nezapomněl dodat, už tak se tu zdrželi dýl, než měli. Jsem moc rád, že je šťastný a relativně v pořádku. Teď už jen zjistit, kdo ho sleduje, a to samozřejmě rád udělám.
„Co ti je? Jsi nějaký přešlý," zamračil se Micha a zadíval se na mě.
Ještě to mi scházelo.
Micha byl občas dost žárlivý, i když nevím na co. To spíš já bych mohl mít obavy, když chodil na ty svoje večírky a scházel se s prominentními lidmi. Ale věřil jsem mu. A on mohl věřit mě. Musím prostě na Seriho přestat myslet, jinak se ocitnu na nejrychlejší cestě k brzkému konci. Buď se zblázním, nebo o všechno přijdu. Nebo obojí.
„Nic," pleskl jsem ho po zadečku, když jsem se konečně vzpamatoval a vzápětí mu to i rychle dokázal, abych zastavil jeho případné pochybnosti.
Jenže jsem věděl, že takhle to řešit pořád nemůžu. Micha si možná na častější sex stěžovat nebude, ale za chvíli by z něj nic nezbylo. A taky by mohl pojmout podezření.
A i když jsem si předsevzal, že Seriho prostě vyženu z hlavy i srdce, když Micha odpočíval, já vyšel na terasu domu a zadíval se směrem k tomu Serienovu.
Co asi tak teď dělá?
Vzpomene si na mě občas? Má se opravdu dobře? Má to pronásledování nějakou spojitost s tím, kdo opravdu je?
Povzdechl jsem si, ještě chvilku zíral na dům, jako bych snad čekal, že Seriho uvidím, a pak zašel dovnitř, protože jsem zaslechl Michu, jak na mě volá.
Serien
Kdyby mě Victaora nezavolala k obědu, nejspíš bych tak proležel celý den zíráním do okna, jako bych snad chtěl vidět, co Cassius dělá.
Co by tak asi mohl dělat, když je s Michou…
Nakonec jsem zavolal odpověď, že už jdu a s povzdechem jsem vstal. Převlékl jsem se do pohodlnějších domácích věcí, aniž bych musel něco vytahovat z kabely. Pořád jsem tu měl svou skříň a oblečení, které jsem si při stěhování nebral s sebou. Tak, i kdybych přijel nečekaně, neohlášeně a jen s peněženkou v ruce, měl bych se do čeho obléct.
Ani nevím, jak ten den vlastně utekl. Po obědě jsem se zavřel v pokoji s tím, že potřebuji udělat nějaké věci do práce. A tak jsem se nakonec spojil s mým zástupcem, který převzal dohled nad vzorky, které jsme teď zpracovávali, a prakticky celé odpoledne byl na příjmu, dokud se mi neozval Josse. Rozloučil jsem se s kolegou, a další skoro dvě hodiny si povídal se svým mužem.
Ujistil jsem ho, že je všechno v pořádku, že odpočívám, což mi vzápětí se smíchem vyvrátil, prý mě zná až moc dobře…
A nakonec nám to společné volání opět přerušila máma, když přišla, že je večeře na stole, a ráda by si mě taky užila víc než jen tu chvíli při jídle.
S tím vším, co jsem ale ten den dělal, se mi podařilo tolik nemyslet na Cassiuse.
Ale ve chvíli, kdy jsem uléhal do postele, kdy na nebi svítil jen měsíc a hvězdy, ten pocit, který mi stahoval vnitřnosti př našem odchodu od kluků, se zase vrátil.
A nedokázal jsem se od toho a od těch myšlenek oprostit. Nakonec jsem někdy hodně po půlnoci navolil režim spánku a nechal všechno na technice, jinak bych nezamhouřil oka nejspíš až do rána.
Cassius
Zbytek dne, a vlastně i následující ráno jsem strávil jen tím, že jsem pomáhal Michovi se připravit na cestu. Na jednu stranu jsem byl i docela rád, že odjížděl, protože jedině v tyhle dny jsem si mohl pořádně odpočinout, i když nahlas bych to říct nemohl. Na druhou stranu jsem věděl, že jakmile budu sám, mé myšlenky se budou nejspíš točit jen kolem Seriho, zvláště, když jsem se chtěl pořádně podívat na ten jeho případ.
A když říkám pořádně, tak myslím pořádně. Docela mi i pomohlo, že Josse odjel, protože jsem tak mohl rozšířit pátrání i o to, o čem Josse neměl ani ponětí.
Samozřejmě mi ale bude smutno i po Michovi. Když žijete s živlem, docela si zvyknete i na to, že vám občas leze na nervy. A když je pak pryč, tak zjišťujete, že vám to i chybí.
Musel jsem několikrát Michu ujistit, že mu budu psát a budeme si volat, že na něj budu myslet a klidně si dáme i sex po telefonu, pokud mi bude smutno.
Samozřejmě, že jsem mu to všechno odkýval, nechal se pořádně pomuchlovat, já sám jeho moc nemohl, abych mu nepocuchal účes, a pak už ho odprovodil do garáže, kde jsem se díval, jak nastupuje do vznášedla, a pak mizí ve vzdušném provozu.
Chvilku jsem jen tak stál, dokud se terasa zcela nezatáhla, a pak jsem vyšel zadním vchodem ven.
Na malý moment mě napadlo, že bych se mohl jít podívat za Serienem, ale hned jsem to zase zavrhl.
Určitě chce být se svými rodiči, a já nejsem žádná jeho stíhačka. Kromě toho můj přítel právě odjel a já už se hnal za jiným chlapem.
Sám sobě jsem se zasmál, zavrtěl jsem hlavou, a pak vešel zpátky do domu.
Zašel jsem se převléknout do kraťasů a tílka, abych měl větší volnost, udělal si pár sendvičů, udělal si čerstvý džus, přidal kelímek kokosové zmrzliny, a s celou tou nadílkou sešel dolů do své laboratoře.
Hodlal jsem se podívat na Seriho případ, i když možná kvůli tomu zabrousím do nebezpečných vod.
Serien
Myslel jsem si, že se budu nudit, tak jsem uvažoval i nad tím, že bych si přeci jen nakonec udělal výlet do hor. Vzal bych si menší vznášedlo od rodičů a byl bych tam za dvě hodiny…
Nakonec jsem ale tenhle nápad zavrhnul. Sice jsem tam ještě nebyl, ale prvotní nápad byl: jít tam právě s Cassiusem.
Nakonec jsme stejně druhý den strávili tím, že jsme řešili všechno, co se dalo ohledně našeho problému. A taky jsme se bavili jen tak. O blbostech. Občas se na mě máma nebo táta pátravě zadívali, když zmínili Josseho nebo Cssiuse s Michou, jako by snad chtěli číst, co v té hlavě mám. Ale žádná otázka, co se děje, naštěstí nepadla. Ví, že kdybych chtěl, tak se jim svěřím A jsou zásadoví, co se týká téhle věci. Nenuť nikoho, kdo nechce mluvit.
A tak, jak jsem si myslel, že se budu nudit, nakonec i tenhle den utekl strašně rychle a já překvapeně hleděl na hodiny, když Victaora a Tyrien zahlásili odchod do postele s tím, že ráno musí do práce.
Sice nevstávali nějak extra brzy, ale taky měli náročnou práci a drželi se toho, že by měl být člověk dobře vyspaný, jinak je potom k ničemu.
A tak jsem jim popřál dobrou noc, zalezl jsem do svého pokoje, osprchoval, a znovu další dvě hodiny hleděl přes okno na hvězdy a přál si umět vrátit čas…
Cassius
Seděl jsem opřený v křesle a zamyšleně hleděl na obrazovky. Jedním prstem jsem si mnul spánek a přemýšlel, co tohle má znamenat.
Jednoznačně jsem věděl, že by si Serien z toho srandu nedělal. A ani Josse. Přesto, když jsem viděl prozatímní výsledky...
Nejspíš v tom mají prsty oni. Ta jejich zatracená mentalita.
Když před dlouhou dobou lidé téměř vymřeli vinou přírodní katastrofy, začalo se s osidlováním jiných planet.
A samozřejmě i teď si lidé vybrali tu největší a udělali z ní domovskou. Jeden by řekl, že se poučí z chyb svých předků, ale lidská rasa je neuvěřitelně hamižná a nikdy nemá dost.
Lidská rasa...
Povzdechl jsem si a promnul kořen nosu.
Jo, dávno jsme nebyli jediní, obyvatelé téhle planety. Vlastně ani naši předkové na Zemi. To, co bylo považováno za mýty, pohádky a legendy, se ukázalo jako velmi tvrdá realita.
Elfové, trpaslíci, skřítci, Banshee, upíři, vlkodlaci, téměř cokoliv, na co si vzpomenete.
Všechny tyhle rasy skutečně existovaly. Kdysi jich byla spousta a žili ve stínech, když se lidé roztáhli po Zemi a zabrali jejich místo. Ale byli v klidu, občas se sice někdo urval, policisté pak vyšetřovali záhadné úmrtí nebo krádeže, ale žili více méně v rovnováze.
Nežil jsem v době, kdy se lidé pokoušeli přežít, ale ze záznamů vím, jak jim ostatní rasy pomáhaly a nejednou za to zaplatili svým životem.
A čeho se dočkali? Vděku? Lepšího zacházení?
Ne. Naopak. Potom, co se zase lidé vzchopili, rozhodli se ukázat, kdo je tu pánem. A kdysi hrdé a mocné rasy se ocitly v řetězech, vykořisťováni, mučeni, loveni pro zábavu, zkoumáni.
A všechno tohle řídila jedna tajná organizace, která brojila proti všem nelidským rasám.
Prý kvůli ochraně. Samozřejmě, že to byly kecy. Někdo nahoře se prostě bál těch, co měli větší sílu než my. Lidé se prostě nezmění a nepoučí…
Serien
Když jsem ráno vstal, překvapeně jsem se díval na to, kolik je hodin. A pak jsem našel na stole v kuchyni bohatou snídani a vzkaz: Doufám, že ses dobře vyspal. Victaora.
No jo, takže v tom měla prsty máma, která mi nejspíš v noci, když jsem usnul, přenastavila buzení.
Ale i tak jsem se pousmál, protože jsem se opravdu dobře vyspal.
Pojedl jsem naše oblíbené jídlo, prošel jsem se po domě, po zahradě, pak zase po domě. Zavolal jsem Jossemu, ale ten byl zrovna zaneprázdněný. Zavolal jsem svému zástupci, ale prý je všechno v pohodě.
Znovu jsem se prošel po domě, tak, jak je má přirozenost, a když už mě to přestávalo bavit, zapřemýšlel jsem co dál.
A nakonec jsem se rozhodl.
Jo, projdu se. Je pravda, že za ty dva roky jsem tu skoro nebyl, a nejspíš se tu některé věci změnily. Měl jsem v plánu se podívat i ke škole a do parku, kam jsme si jako děcka chodívali hrát. A pak bych se stavil trochu dál, v jedné menší ulici, kde býval můj oblíbený krámek. Přesně tam jsem Cassiovi chodíval nakupovat ty dobroty, když měl zlomenou nohu. Možná ještě fungují?
A poobědvám ve městě, a jak se vrátím, tak uvařím večeři i pro rodiče, kteří se měli k večeru vrátit z práce.
Za půlhodiny jsem si zavolal dopravní službu, a za dalších deset minut už taxi vznášedlo dosedalo na parkovací a přistávací plochu v centru města, odkud jsem měl v plánu vyjít k mým cílům.
Jako by i počasí přálo mému nápadu, bylo dneska krásně. Jasně modré nebe s občasným malým bílým mráčkem, slunce svítilo, ale bylo teplo tak akorát. A tak jsem spokojeně a s úsměvem vyšel k prvnímu cíli, a to byl ten krámek…
Cassius
Nakonec jsem to někdy k půlnoci zabalil a šel si lehnout, protože mi bylo jasné, že stejně nic nevymyslím. Navíc mi už stihl zavolat i Micha s dotazem, jak mi chybí, protože já mu prý strašně moc
a už se nemůže dočkat, až se vrátí zase domů.
Jen jsem potřásl nad tímhle hlavou, nechal se opusinkovat na dálku, řekl mu, ať si to pořádně užije, a pak už se rozloučil.
V posteli jsem zase nemyslel na nikoho jiného než na Seriena, i když teď jsem to sváděl na to, že je to kvůli práci.
Jo, Serienovo tajemství.
Tajemství, který by ho mohlo zničit. Jeho i jeho rodinu. A to nemůžu dopustit.
Jen mi nebylo jisté, proč by na to šli takhle oklikou a Seriena sledovali, pokud by si byli jistí, že je jedním z jiných. To nebyl jejich styl. Pokud by to zjistili, buď by na něj rovnou naběhli a nehleděli na to, koho přitom vezmou s sebou, nebo by se Serienovi a jeho rodině stala nějaká záhadná nehoda.
Ať už to bylo, jak chtělo, očividně měl větší problém, než mi ze začátku oba tvrdili.
Otázkou ale je, jestli věděl víc i Josse, nebo to Serien tajil i před ním.
Nejspíš si s ním budu muset brzo promluvit.
Nakonec jsem se musel nechat uspat, protože jinak bych nikdy nezabral s tou hlavou plnou myšlenek.
A ráno jsem byl vzhůru ještě dřív, než začalo vycházet slunce. Spánek sice skoro žádný, ale docela jsem si odpočinul. Zaběhl jsem do sprchy, zašel si udělat snídani a uvařit kafe a přemýšlel, co udělám dál.
Nemá smysl pořád sedět u programů, protože ty pracovaly samy, a já to stejně nijak neurychlím. Jen můžu program nasměrovat správným směrem.
Přemýšlel jsem, že bych zašel za Serienem a promluvil si s ním, ale nakonec jsem to zavrhl.
Možná se mýlím a mohl bych tím Serienovi jen ublížit.
Počkám… Ještě chvíli počkám a uvidím, jaké budou výsledky.
Serien
Byl tam. Pořád tam stál, a pořád stejní majitelé. Ještě si mě dokonce pamatovali, a jakmile jsem se objevil v krámku, už se na mě usmívali a srdečně se se mnou pozdravili. Prý, i když už teď skoro nechodím, přesto jsem zákazník, který je jeden z nejvěrnějších, a který tam chodí už tak dlouho.
Dokonce si i pamatovali, co jsem kupoval, a hned se ptali, jestli něco budu brát i pro přítele. Jestli mají zabalit i ty koláčky a košíčky, co jsem mu vždycky kupoval.
Mírně se mi stáhnul žaludek, když zmínili Cassiuse jako mého přítele, ale nakonec jsem s úsměvem přikývl a udělal jsem celkem velký nákup. Ale odcházel jsem spokojený a se dvěmi papírovými taškami, vonící na celou ulici.
A teprve když jsem udělal pár kroků dál od krámku jsem si uvědomil dvě věci.
Že jsem nepřemýšlel, když jsem jako první šel sem, protože se s tím teď budu tahat.
A druhá… Přišla mi zpráva.
Odložil jsem tašky na lavičku a hned se podíval, co kdo potřebuje. A den, jak hezky začal, tak taky hezky rychle skončil. Teď se mi nestáhnul žaludek tím, že bych myslel na Cassia, ale tím, co jsem si přečetl.
Přišli jsme si pro odpověď.
Jasné a stručné. Ruce se mi začaly třást, jak jsem dostal strach. Divoce jsem se rozhlížel kolem sebe, ve snaze najít toho, kdo mi tohle poslal. Ale mezi těmi lidmi jsem nebyl schopen nikoho konkrétního určit. A Josse mi ani nevolal. Buď nemá čas, nebo nezaregistroval hlídač nic podezřelého.
Ale musí tu někde být. Musí… A potvrdila mi to další zpráva.
V kavárně naproti kašny, vezmi s sebou ty koláčky. A záleží na tvé odpovědi, jestli budeš do toho krámku chodit dál, nebo…
Cassius
I když jsem dneska moc pracovat nechtěl, přesto jsem po snídani zaběhl zkontrolovat data.
Mohl jsem si je nechat poslat na videozáznam do náramku nebo přenosného laptopu, ale raději jsem to chtěl vidět vcelku na všech obrazovkách.
Zatím se nic neukázalo, tak jsem zase vyšel ven, zašel na chvilku na zahradu, zapřemýšlel, že bych mohl zavolat Michovi, ale nakonec jsem mu jen poslal krátký hlasový záznam, k popřání dobrého rána. Taky jsem popřemýšlel, že bych zašel do bazénu, i když jsem ho moc nemusel, ale nějak jsem chtěl zabít čas.
Bohužel, někdo měl jiné plány, a ne takové, které by se mi líbily.
Zrovna jsem přemýšlel, co si dám na oběd, když se mi ozvalo varovné hlášení.
Neříkal jsem to ani Jossemu ani Serienovi, ale během toho, co jsem s Jossem procházel jeho program, stáhl jsem si jeho data, vylepšil ho a vložil do Serienova náramku.
Napřed jsem se zastavil a jen zíral před sebe, než mi to seplo v mozku.
Vystřelil jsem z baráku a skočil do vznášedla. Bylo to sice kousek, mohl bych to doběhnout, ale tady šlo o každou vteřinu, zvláště, pokud to byl někdo z organizace.
Jednal jsem zcela instinktivně a ani na moment mě nenapadlo zavolat Jossemu.
Zastavil jsem na parkovišti u obchoďáku a nehledě na to, že jsem byl jen v kraťasech, tílku a žabkách, vyrazil jsem k místu, kde by měl být Serien.
„Tady jsi! Už jsem se obával, že tě nestihnu!" ozval jsem se nahlas, když jsem Seriena konečně uviděl.
Doběhl jsem k němu a pevně ho objal.
„Už je to dobré. Jsem tady. Jsi v bezpečí," zašeptal jsem mu do ucha.
„Měl jsi počkat na mě. Víš, že dobroty z tohoto obchůdku miluju," zasmál jsem se nahlas, popadl tašky do jedné ruky a druhou rukou Seriena objal.
„Uvařil jsem naše oblíbené jídlo, dáme si ho na zahradě, a pak si můžeme skočit do bazénu," mluvil jsem dál.
„Mám tě odvést domů, nebo chceš jet se mnou?" zašeptal jsem Serienovi do ucha, když jsem ho vedl ke vznášedlu.
A celou tu cestu jsem ho šeptem uklidňoval, sledoval okolí a mluvil nahlas, abych případné útočníky odradil.
Serien
Jak jsem to prozatím bral vážně, ale necítil se nějak extra ohrožen, tak teď se to rázem změnilo. Teď jsem cítil přímé ohrožení a…
Začal jsem v duchu zmatkovat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ruce se mi třásly, stále jsem se rozhlížel kolem sebe, místo toho, abych se uklidnil. Vážně jsem se nebyl schopen uklidnit, nezvykle k mé povaze.
Už jsem nakonec sahal po náramku, že někomu zavolám, Jossemu… Ne, tomu ne, je daleko, a může být teď zaneprázdněný.
Rodičům… Jo to bych mohl. Jen komu z nich. Kdo z nich by mohl přijet…
Už jsem skoro vytáčel Tyriena, když jsem leknutím málem nadskočil. Nervy zahrály pořádně, a ani to, že se vedle mě najednou objevil Cassius, mě neuklidnilo. Srdce mi vyvádělo psí kusy, a byl jsem rád, že vzal ty tašky, protože já bych je na té lavičce nejspíš i nechal.
Snažil jsem se, přes to všechno, zhluboka dýchat a usmívat se jako bych opravdu na něho čekal, a nechal jsem se vést do jeho vznášedla.
Měl jsem strach, že pojedou za námi, že budou vědět, kde jsem, ale ve chvíli, kdy jsem nasedal, kdy mě spíš Cas nasoukal do vznášedla, mi došlo, že nejspíš oni stejně o mě ví všechno, takže i to, s kým se kamarádím, kde bydlím, kde bydlí mí rodiče. Jo, určitě jo, jinak by tu nebyli.
Když jsme se vznesli do vzduchu, ještě jsem se podíval dolů, jako bych chtěl mezi těmi lidmi poznat, kdo to byl.
Ale bylo to zbytečné…
„Děkuji,“ řekl jsem polohlasně roztřeseným hlasem.
Vážně jsem byl v háji. I když se tohle děje už nějakou dobu, přesto to bylo poprvé, co jsem opravdu dostal strach.
Cassius
Na Serienovi bylo vidět, jak je z toho úplně přešlý.
Nevím, co všechno v tom bylo, ale podle jeho reakce se mi zdálo, že mi s Jossem neřekli všechno. Že je v tom něco víc. Otázkou bylo, jestli i Josse věděl všechno. Na jednu stranu jsem se zlobil. Známe se tak dlouho, ví že přede mnou nemusí mít žádné tajemství, pokud se to netýkalo jeho původu, což mi teď připadalo velmi reálné.
Jak ho ale můžu chránit, když mi neřekne víc?
Ale nic jsem neřekl, protože Serien už toho měl tak očividně dost.
Vzhledem k tomu, že mi neodpověděl na otázku, automaticky jsem zamířil ke mně domů. Během cesty jsem sevřel jeho ruku ve své a celou cestu mlčel.
Teprve, až když jsme dorazili domů a já znovu pobral Serienovi tašky a pomohl mu do obýváku, kde jsem ho usadil do křesla, jsem konečně promluvil.
„Chceš kafe nebo něco ostřejšího?"
Chtěl jsem vědět, co se opravdu děje, ale Seriena jsem už znal natolik dobře, že jsem věděl, že tlačit na něj, nemá cenu.
Buď to řekne sám, nebo to z něj budu muset dostat oklikou, šikovnými otázkami. Ale to by mohlo trvat taky věčnost.
Chtěl jsem mu ale pomoct. Opravdu chtěl. Nedělalo mi dobře, když jsem ho viděl v takovém stavu.
„Mám zavolat Jossemu nebo tvým rodičům? Vím, že tu nechceš nejspíš být, ale tady tě dokážu ochránit před čímkoliv. A místa je tu víc než dost," podal jsem Serienovi napřed sklenici džusu, dal vařit kafe a vytáhl z baru i flašku.
Ať si vybere, co bude chtít.
Serien
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem dosedl na sedačku u Cassiuse doma. Překvapeně jsem se rozhlédl kolem sebe, a teprve teď mi došlo, že se vlastně ptal, kam mě má odvézt.
No, lepší než k nám domů. I když…
Mohl by být i on v nebezpečí, pokud budou vědět, že mi pomáhá. A přišel by k tomu jako slepý k houslím, když vlastně ani neví, co se děje, kromě toho, že mě někdo sleduje. Ale… nemůžu mu to říct.
Jednak ho nechci uvést do ještě většího nebezpečí, a taky… Jak by se na mě díval, kdyby zjistil, kdo jsem? Nechci přijít o jeho přátelství. Nechci přijít o možnost se s ním vídat. Prostě, nechci o něho přijít, to raději budu lhát celý život.
„Nechci rušit rodiče v práci a Josse… Josse je daleko, stejně by teď nic nezmohl,“ povzdechl jsem si a natáhl se po flašce.
Otevřel jsem ji a hned si loknul. Vzápětí jsem se rozkašlal, když mi ten alkohol málem spálil krk.
„Vo-du…“ zachrčel jsem a snažil se popadnout dech.
Když jsem to spláchnul studenou vodou, zadíval jsem se na Case a znovu zapřemýšlel, co mu říct. Vážně jsem nemohl…
„Myslel jsem si, že… že budu mít klid, když jsem tady. Myslel jsem si, že se to všechno mohlo týkat něčeho kolem práce. Občas k nám vozí opravdu divné věci a některé podléhají utajení. A hlavně mi ten někdo napsal zprávu, že má na mě nějaké otázky, a že si pro ně přijde. Tak vážně nevím… no…“
Nejspíš mi Cass nevěří a nedivil bych se. Ale… nejde to.
„Ještě jednou děkuji, a víš… byl jsem v tom krámku a tady to je pro tebe,“ vzal jsem jednu tašku a podal mu ji. „Pamatuji si, že jsi je měl moc rád.“
Cassius
Na malý moment jsem se pousmál, když si Serien lokl z flašky a málem ho to porazilo.
Sobecky mě tak trochu potěšilo, že nechce volat ani svým rodičům ani Jossemu. Jsem prostě chlap a tohle pohladilo mé ego.
Co se mi ale už moc nelíbilo, byla ta další zmínka.
O zprávě před tím neřekl nikdo z nich ani slovo. A že si ten někdo našel Seriena i tady svědčilo, že to opravdu bude vážné. Ale přesto mi neřekl celou pravdu. Cítil jsem to.
A Seri byl vždycky zatraceně mizerný lhář.
Už jsem měl nakročeno, že si to s ním vyřídím, když mi podal tašku, ve které byly moje oblíbené dortíky a koláčky.
Chvilku jsem na tašku zíral, než jsem si povzdechl a promnul kořen nosu.
Jak mám na toho kluka zapomenout, když je tak... úžasný?
Odložil jsem tašku na stolek, přitáhl si taburet ke křeslu a posadil se naproti Seriho.
Vzal jsem jednu jeho ruku do svých, lokty se opřel o své kolena a Seriho ruku si přitáhl ke rtům.
„Děkuju," zašeptal jsem s pohledem upřeným do jeho očí.
Políbil jsem Seriho na prsty a vážně zapřemýšlel o tom, že mu to řeknu.
Asi taky není ode mě fér, když mu zamlčuji, že znám jeho tajemství, jenže co když už se mnou nebude pak chtít být? Co když si bude myslet, že jsem jako ti z organizace? Co když se mě začne třeba bát? Co když se naštve, že mu lezu do soukromí?
Nechci nic z toho, ale ani nechci, aby se trápil. Možná mi to nechce říct, protože se bojí, jak bych zareagoval?
Znovu jsem si povzdechl, pustil Seriho a vstal.
Vyndal jsem z baru ještě dvě skleničky, nalil nám, přidal led a jednu podal Serimu. Vybalil jsem ty dobroty, co koupil, a rozložil je na talířek.
„Sníme je spolu, tak mi budou chutnat ještě víc. Popijeme, pokecáme, a pokud budeš chtít, můžeš tu zůstat přes noc. Můžu pak uvařit i něco, co máš rád," usmál jsem se, vzal skleničku, přiťuknul si se Serim, a pak to na jeden zátah do sebe kopnul.
Serien
Všiml jsem si, jak se Casiovi stáhlo obočí, když jsem mu řekl o té zprávě. Ale když o nich neví ani Josse.
Nemůžu jim to říct.
Ale napětí se pak uvolnilo, když se podíval do tašky, co jsem mu koupil. Ale to se vrátilo v momentě, kdy si sedl přede mne, chytl mě za ruce, a ještě mi je políbil.
Znovu se ozval ten pocit, který mě nenechává klidným. Skoro se mi chtělo brečet, když jsem si uvědomil, že pořád k němu cítím tu náklonnost.
Proč si to nepřiznat.
Miluji ho…
A opět jsem zatajoval dech, a konečně se nadechl až teprve kdy se zvedl, aby naložil dobroty na talířky a nalil nám pití.
Musím se vzpamatovat, jinak se z toho zblázním.
Jak já můžu vládnout, když jsem rozhozený z takových věcí a nedokážu se udržet v klidu? Jak?
Nejspíš mají všichni pravdu, že jsem v tomhle ještě dítě, že jsem ještě moc mladý na to, abych se chopil vládnutí. Potřebuji ještě čas, nabrat rozum, zkušenosti a sebejistotu. A už i proto nemůžu dovolit, aby se k našemu Vládci dostal kdokoliv, kdo by mu chtěl ublížit, nebo v horším případě zabít.
„Dobře, rád bych si s tebou dal oběd,“ nakonec jsem přikývl. „A s tím přespáním… Já nevím… rád bych tu zůstal, ale… Asi by to nevypadalo dobře, když tu není Micha ani Josse.“
Abych na to nemusel myslet, taky jsem popadl skleničku a vypil její obsah. Tentokrát už opatrněji než poprvé. A hned jsem si nacpal do pusy jeden z košíčků, až mi krém lezl málem i ušima.
„Tak půjdeme vařit?“
Cassius
I když jsem si samozřejmě přál, aby Serien zůstal, tak nějak jsem čekal, že mě odmítne. Jeho neurčitá odpověď mi tak trochu dala naději, a nejvíc mě potěšilo, když souhlasil se společným obědem.
Vzal jsem flašku i talířek s dobrotami a přešel s tím do kuchyně.
„Pamatuješ na naše společné první vaření? Jak jsem ti chtěl udělat tvé nejoblíbenější jídlo?" vybavila se mi vzpomínka na dětství, kdy mě bylo asi patnáct a snažil jsem se na Seriho udělat dojem tím, že nám udělám jídlo.
„Ještě, že rodiče tenkrát byli na nějaké cestě, protože ta kuchyně stála fakt za to," zasmál jsem se při té vzpomínce a potřásl hlavou.
Vytáhl jsem z lednice maso a zeleninu, a aniž bych nad tím nějak přemýšlel, začal jsem vařit přesně to jídlo, které měl Seri nejraději, a které tehdy dopadlo tak katastrofálně.
„Teď už můžu říct, že mi to snad jde a nezbořím u vaření půlku kuchyně," podal jsem Serimu zástěru a zeleninu na očištění a nakrájení.
Mluvil jsem o všem možném, snažil se Seriho trochu rozptýlit, i když jsem věděl, že se k tomu stejně budeme muset vrátit.
Po obědě jsme si dali kafe, udělal jsem nám ještě poháry, a protože bylo venku opravdu hezky, sedli jsme si na terasu, a pak i na kraj bazénu a jen si namočili nohy.
Bylo to opravdu fajn odpoledne, připomnělo mi to staré časy, a nejraději bych, aby to tak bylo napořád. Jenže byl jsem realista.
Serien
Málem jsem se zakuckal, když Casi připomněl jeho vaření, jak jsem se tomu začal smát. Opravdu to byla legrace, a my tenkrát měli co dělat abychom dali kuchyň jakž tak do pořádku. Tehdy mi bylo jedenáct a měl jsem ze všeho srandu. Bylo to opravdu fajn…
Po očku jsem se občas podíval na Cassiuse, když vařil, a znovu jsem si uvědomil, že to tam je. Pořád to tu bylo a je. Nejspíš se toho nikdy nezbavím. Asi bych se musel odstěhovat na jinou planetu. Třeba za dědou…
Oběd, na rozdíl od prvního hokusu pokusu přes x lety, se tentokrát zdařil a byl fakt výborný. Snědl jsem dvojitou porci a byl jsem navýsost spokojený.
A zazdil jsem to skvělým pohárem.
Nejspíš se do večera ani nehnu, jak jsem se nacpal. Ale tohle všechno, plus sladké, plus alkohol, konečně začal odbourávat ten stres, který se mě držel od chvíle, co mi ve městě přišla zpráva.
Když jsme seděli na okraji bazénu a máchali si nohy, dolehl jsem na záda a s úsměvem jsem na střídačku pozoroval nebe a Casiův profil.
A konečně jsem se i víc rozmluvil. Bavili jsme se snad o všech blbostech a lumpárnách, které jsme natropili, a já si uvědomil, znovu, jak moc dobře mi v jeho společnosti je.
A i když jsme předtím spolu strávili pár dní, tak tu byl Josse a Micha, a já nebyl tak uvolněný tak, jak jsem byl teď.
Když se nám nohy v té vodě skoro rozpustily, konečně jsme se zvedli a šli si znovu sednout do křesel na terasu.
Čas postoupil, ale mě se odsud najednou prostě nechtělo. Zadíval jsem se na náramek, že bych rodičům dal vědět, že na noc nepřijdu, ale… Jak to bude vypadat?
Asi půjdu domů. Raději… Možná…
Zaskočen tím, že se mi ta myšlenka o mém odchodu nelíbila, natáhl jsem se po další skleničce. A cpal jsem se dalšími dobrotami, co Cas ještě donesl. A jak čas postupoval, já vlivem vypitého alkoholu začínal pociťovat lehkou indispozici.
„Zů-“
Nedořekl jsem myšlenku. Přerušil mě signál z náramku.
Další zpráva. Aniž bych si uvědomil, že je Cas poblíž, klepnul jsem na náramek.
„Přijdeme si pro odpověď zítra. Jsme trpěliví, ale ne napořád.“
Bylo to jasné varování…
„Musím jít,“ vyskočil jsem z křesla a rozešel se ke dveřím do domu, abych si vzal věci a šel rychle domů k rodičům.
„Mus-ím jít…“ zamumlal jsem a omluvil se dveřím do kterých jsem vrazil. „Promiň, Casi, mu-sím jít…“
Cassius
Bylo to opravdu fajn dopoledne i odpoledne. A i když jsem byl s Michou spokojený, tak tohle... tohle bylo něco úplně jiného. Jako bych se Serim byl skutečně sám sebou.
Asi po páté skleničce jsem si uvědomil, že bych měl přestat, protože jinak se může stát něco, co už nedokážu ovládnout.
Vypadalo to, jako by Seri chvilku nad něčím přemýšlel, a když pak začal mluvit, nevím proč, ale pocítil jsem to příjemné chvění v břiše.
Moc dlouho to ale nevydrželo.
Úsměv vystřídalo zamračení, když jsem zahlédl zprávu a Seri se hned potom zvedl, že musí jít.
A alkohol samozřejmě udělal své...
Vstal jsem z křesla, dvěma kroky byl u Seriho, popadl ho kolem pasu a zatáhl do obýváku, kde jsem ho zatlačil do křesla.
Přitáhl jsem si taburet, sedl si naproti něj, abych mu zabránil v pokusu o útěk.
„Jak dlouho se známe?" zeptal jsem se klidně, ale přísně, „Jak dlouho jsme přátelé? Chápu… Chápu, že je to pro tebe těžké. Vlastně nechápu. Nevím… Nedokážu si představit, jak těžké to pro tebe musí být. Pro tebe a tvou rodinu. Chci ti pomoct, Seriene. Opravdu moc chci, ale nevím jak, když mi to nedovolíš. Ano, tak jsem na vině, protože jsem o tom věděl celou dobu a nikdy ti nijak nepomohl. Ale teď… Teď je to jiné. Jsem tady. U tebe a s tebou. Chci vědět o všem a nechci slyšet žádné výmluvy, rozumíš?"
Na chvíli jsem se odmlčel a sevřel rty.
„Dnes nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady se mnou. Tvým rodičům zavoláme. Můžou si prodloužit dovolenou a někam odjet, pokud se o ně bojíš. Stejně předpokládám, že o všem ví. O tom pronásledování. Není to jen obyčejné pronásledování, viď? A vůbec se to netýká tvojí práce, viď? Týká se to tam toho, že? Myslím... tvé podstaty. Tvé skutečné identity. Tvého tajemství. Tvého skutečného já."
Během svých slov jsem zvedl ruku a zastrčil za Seriho ucho pramen vlasů.
Serien
Nestihl jsem ani dojít pro své věci a Casi mě tlačil do obýváku, kde mě zarazil do křesla a sám se posadil naproti mně.
Zamračil jsem se a chtěl na něho vystartovat. Neudělal jsem to.
Jednak nemám povahu na to, abych mu jednu fláknul, a taky to, co říkal…
Zůstal jsem na něho šokovaně hledět a snažil se ve svém unaveném mozku zrekapitulovat každé jeho slovo a přeložit si to tak, aby mi bylo jasné, že mluví o tom, co si myslím.
Ale na nic jsem nepřišel. Nic jsem nevykoumal, a ani mě nenapadalo, že by to třeba mohl myslet jinak. Třeba je nějaké jiné tajemství, o kterém mluví.
Ale já měl v hlavě jen to jedno.
„Víš to?“ zeptal jsem se nejdříve tiše a na moment jsem se mu zahleděl do očí.
Nemohl lhát. Nemohl, protože jeho oči, jeho krásné oči byly vždycky upřímné.
Ale přesto, pocítil jsem tak trochu zradu, že to ví a nic mi neřekl? Já mu to taky nikdy neřekl, ale to mi teď bylo jedno.
„Jak to víš?“ odstrčil jsem jeho ruce, a i s taburetem jsem ho odsunul kousek dál.
„Jak dlouho to víš!“ vyskočil jsem na nohy, a aniž bych si to uvědomoval, začínal jsem zvyšovat hlas.
„Víš to, a přesto se se mnou pořád bavíš? Nemůžeš… nemůžeš být s někým… nemůžeš když… nemůžeš být se mnou, když jsem… nemůžeš!“ vykřikl jsem už docela nahlas.
Byl jsem rozzlobený na ty, co mi nedali pokoj, byl jsem rozzlobený sám na sebe. Měl jsem strach. Pořád jsem měl strach, že mě Casi odstrčí…
„Nemůžeš… já… Tohle jsem já!“ zakřičel jsem a uvolnil svou pravou podstatu.
„Vidíš?! Tak něco řekni! Tak řekni, že jsem zrůda a vyhoď mě!“ otřel jsem si vlhké oči do rukávu.
Bál jsem se toho, že to udělá. Bál jsem se toho víc než čehokoliv jiného. Ale možná… Možná ho aspoň přestanu milovat.
