Cassius
Zamračeně jsem se díval na to, jak se Serien po mé otázce zvedá a jde pryč, i když se ho Micha a Josse snažil zastavit.
„Půjdu za ním. Je to teď-"
„Nikam! Dokud mi neřekneš, co se děje!" zarazil jsem Josse znovu do křesla a zamračeně se na něj podíval.
Chvíli mi zamračený pohled vracel, než si povzdechl a promnul si ruce.
„Nechci vám přidělávat starosti," zamumlal.
„Idiote," prskl jsem na něj, „jdu pro Seriho a ty si zatím promysli, co mi chceš říct."
Jistě, mohl jsem poslat Josse nebo Michu, ale něco mě prostě táhlo dolů.
Něco mě táhlo za Serim.
„Proč mi nechceš říct, co se děje? To už mi nevěříš?" ozval jsem se, sotva jsem vešel do garáže a uviděl Seriho u vznášedla s velkým košem v náručí.
Vypadal… Nevím proč, ale najednou vypadal tak ztraceně a já cítil jeho bolest i strach.
Občas jsem to své vcítění nesnášel.
Než jsem stačil zapnout mozek, překonal jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi, popadl koš, který jsem odložil stranou a vtáhl si Seriho do náruče.
Neměl bych… Neměl bych ho objímat a hladit. Líbat do vlasů a šeptat slova o tom, jak moc mi chyběl.
Jak jsem moc rád, že ho vidím. Neměl bych…
Neměl bych ho hladit po tváři a sklánět se k jeho rtům, které mě tolik sváděly k polibku.
„Omlouvám se," zamumlal jsem a na poslední chvíli se vzpamatoval a odtáhl.
Miluju Michu. Nevím, co tu blbnu, když vím, že Seri miluje Josse.
„Omlouvám se," poškrábal jsem se rozpačitě ve vlasech a ustoupil.
„Jen chci vědět, že jsi v pořádku. A vím, že nám s Jossem něco tajíte. Můžeme vám pomoct. Dovol nám, ať vám pomůžeme," přistoupil jsem zase k Serimu a pohladil ho po tváři.
„Dovol mě, ať ti pomůžu," řekl jsem o něco tišeji a znovu se utopil v Seriho krásných očích.
Nejspíš bych tam vystál důlek, kdyby se z vrchu neozval Micha.
„Tak pojď, půjdeme," zvedl jsem koš a podal ho Serimu.
Serien
„Ne, o tomhle nemůžu říct ani Jossemu,“ pomyslel jsem si ve chvíli, kdy jsem jednou rukou zavíral vznášedlo.
Když jsem se otočil, že půjdu nahoru, cuknul jsem sebou a málem ten koš upustil.
Cassia jsem ani neslyšel přicházet. Vždycky to tak bylo. Možná za to mohly jeho sportovní geny, že i přes svou výšku našlapoval lehce a tiše.
Už jsem chtěl něco říct, nějak se vymluvit, když jsem se najednou ocitl v jeho objetí. Vnímal jsem ty jeho doteky, jeho polibky do vlasů a jeho slova s jemným chvěním v břiše. Byl jsem z něho úplně mimo a jako zhypnotizovaný jsem hleděl do těch jeho modrých očí, a nedokázal se odtrhnout ani ve chvíli, kdy se jeho rty skoro dotýkaly mých.
Ale v momentě, kdy se odtáhl a omluvil se, byl jsem nohama zpátky na zemi. Nejspíš jen tušil, že se něco děje a chtěl mě nějak uklidnit. Vždycky byl vnímavější než kdokoliv jiný.
Na to, co řekl, jsem jen přikývl, ale nic dalšího neřekl. Nevěděl jsem co. Je to moje tajemství, o kterém neví nikdo z mých přátel a známých. Jen moje rodina. Ani Jossemu jsem to nikdy neřekl, a co se týká našeho problému, ví jen to, že mě někdo nejspíš sleduje. Ale o těch zprávách jsem mu nic neřekl.
Nevím, jestli nějaké dostal on a zatajil mi je, ale o těch mých mu rozhodně říct nemůžu.
Když jsme vycházeli nahoru, rychle jsem si protřel oči, když mě zaštípaly, jak se mi do nich hrnuly slzy, a nasadil jsem úsměv, a předal Michovi ten velký koš.
Nevím, z čeho byl víc nadšený. Jestli z předchozího dárku nebo z tohoto.
Usadil jsem se Jossemu na klín, hodil jsem do sebe obsah skleničky, kterou jsem měl nalitou, a pak si o Josseho opřel hlavu.
„Nic se neděje,“ odpověděl jsem tiše a přivřel oči, když mě Josse začal hladit po zádech. „Jen starosti navíc, a teď tu nejsme proto, abychom něco řešili. Nechci kazit Michovy narozeniny.“
Jo, když už to chce z nás dostat, měl by raději počkat, až třeba půjde Micha spát. Opravdu nechci jeho narozeniny ničím zkazit.
Cassius
Cítil jsem… Zklamání?
Nebo jsem to přehnal?
Přece jen jsme se neviděli dva roky a za tu dobu se mohlo mnoho změnit.
Vlastně… Teď mi dochází, že i přesto, že jsme byli se Serienem nejlepší přátelé, nikdy mi neřekl o svém největším tajemství.
Hmm… Možná proto se teď choval tak divně? Řekl to Jossemu, a teď ti dva mají kvůli tomu nějaké problémy?
Asi moc tlačím na pilu, jak se kdysi říkalo.
Přesto… Jako by mě najednou opustila veškerá dobrá nálada, když si Seri ustlal na Jossovi, a docela mě odpálkoval, že nechce nic řešit.
Jako by snad Micha byl nějaké malé dítě a neměl pochopení pro přátele.
No, mé city to hodně ranilo, myslel jsem, že mi Seri víc věří. Ale když nechce, nutit ho nebudu.
„Hrozně moc děkuju. Je to vážně úžasné," rozplýval se Micha, který snad ani nepostřehl změnu v Seriho chování a ani jeho poznámku.
„Jo, tak se hlavně na noc moc nenacpi," usmál jsem se a plácl Michu po zadku, než se mi uvelebil na klíně, a pak mi kousek čokolády strčil do pusy.
„Už se nemůžu dočkat! Je to jako splněný sen. Jen nevím, jestli tu tenhle můj bručoun vydrží tak dlouho sám," zasmál se Micha, kousl mě do rtu, a pak mi věnoval polibek.
„Jsem snad malé dítě?" protočil jsem oči a zasmál se.
„No, možná bychom mohli jít dovnitř. Chcete se podávat na nějaký film? Nebo jste unavení?" pošoupnul jsem Michu, aby vstal.
Dopil jsem zbytek obsahu sklenice a nalil si další. Jestli to takhle půjde dál, tak se asi brzo opiju.
Serien
Líbilo se mi, jak se Micha hned vrhnul na čokolády. Pokud se nezměnil, tak hned zítra bude bědovat nad tím, jak tomu nemohl odolat a teď musí makat v posilovně a běhat, aby ty nabrané deka zase shodil. Jako kdyby to potřeboval.
Trochu jsem se pak uklidnil, když se k tomu už Cas nevracel. Nechtěl jsem být nepříjemný, ale vážně jsem neměl chuť tohle s někým probírat. Sice jsem měl pocit, jako by Josse zaváhal, ale nakonec i on byl zticha. Je to vlastně hlavně moje věc. Týká se to mě.
Zbytek večera už pak proběhl v poklidném duchu. Film jsme si sice nepustili, ale Micha dostal nápad, pustit si staré záznamy, když jsme ještě byli všichni pohromadě, a záznamy ze školy.
Docela jsme se i zasmáli, ale i tak to pro mne bylo zvláštní, dívat se na sebe, jaké jsem byl ucho. A hlavně… Ještě jsme tenkrát nebyli spárovaní, ale už tam byly nějaké signály. Ale těch mých si Cassi nejspíš nevšiml. No signály. Jen jsem po něm házel nenápadné pohledy…
Blížilo se k půlnoci, když jsem se nakonec omluvil, že půjdu spát. Opravdu se mi otvírala pusa. Nejspíš ta práce, teď zábava, dobré jídlo a pití, si vybraly svou daň. A tak jsme to nakonec rozpustili a odebrali se na kutě všichni.
„Přemýšlel jsem o tom,“ ozval se Josse, když mi ve sprše myl záda a jeho ruce ale už dávno bloudily i jinde po mém těle.
„O čem?“ otočil jsem k němu hlavu.
„O čem?“ zahákl jsem mu jednu ruku kolem krku a přitáhl si ho pro polibek.
„Možná bychom o tom měli Cassiovi říct. Je to fakt mozkovna, jaká se jen tak nevidí, a mohl by nám pomoct. Třeba jen nějakým nápadem, jak to celé vyřešit. Nechci se o tebe pořád strachovat. Popřemýšlej o tom, ano?“
Na odpověď si však nepočkal. Umlčel mě polibkem, a brzy jsme skončili v posteli, zaklesnutí do sebe a užívajíc si jeden druhého, jak nejlépe jsme dokázali.
A když jsme pak později usínali, spokojení, poslední myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla, že má možná Josse pravdu.
Cassius
Nechal jsem to být a po zbytek večera se k tomu už nevracel.
Dívali jsme se na staré záznamy ze školy, hodně se nasmáli, a nakonec to byl opravdu fajn večer.
Když se pak Seri zvedl, že je unavený, Josse ho následoval, a já s Michou zatím uklidili, než jsme se taky odebrali do ložnice.
„Byl jsi dneska vážně úžasný. Miluju tě," pověsil se mi Micha na krk, sotva se za námi zavřely dveře ložnice.
Dnes jsem chtěl jít spát. Prostě jen spát, ale to všechno, co se stalo…
Potřeboval jsem zapomenout na ty krásné oči, na tu podmanivou vůni, a tak během chvilky Micha přišel o oblečení a skončil na posteli.
Trápil jsem jeho tělo, dovolil mu, ať převezme otěže, než jsem je zase převzal já, hrál si s ním až na samotnou hranici únosnosti a snažil se zapomenout.
Podařilo se, ale ne moc na dlouho.
„Nevím… jak to… těch pár dní bez tebe… přežiju… asi si s sebou vezmu… nějaké hračky," zachrčel Micha, když si ustlal na mé hrudi, zatímco jsem ho hladil po zádech a občas prsty vjel do jeho rýhy.
„Já myslel, že mě nemáš jen kvůli sexu," plácl jsem Michu po zadku.
„Samozřejmě," řekl zcela vážně, než vyprskl smíchy a za chvilku už zase sténal, když jsem ho za jeho drzost potrestal.
Ani vlastně nevím, kdy jsme šli spát. Ráno jsem se pak probudil dřív než Micha, jako vždy, chvilku ho pozoroval, znovu si připomněl, jak skvělý je to kluk, než jsem se opatrně vyhrabal, hodil na sebe triko a spodky, v koupelně se rychle opláchl, a pak sešel do kuchyně udělat nějakou snídani.
Serien
Tentokrát se jako první vzbudil Josse. Nechtěl mě budit, ale když se opatrně soukal z postele, přeci jen mě to probralo.
„Klidně spi dál,“ políbil mě, a pak už se odebral do koupelny.
Jo, spal bych, kdybych byl ve své posteli doma, a neměl za zdmi Michu a Case. Takhle mi to prostě nešlo. A taky… Potřeboval jsem se umýt.
Nehledě na to, že se Josse ještě nestihl ani vymočit, jsem vešel do koupelny taky a zalezl rovnou pod sprchu. Na hlasový povel se spustil jemný déšť, v přijatelné teplotě. Chvíli jsem tak jen stál a přemýšlel, než se ke mně Josse přidal.
„Víš, asi mu to řekneme. Možná by mohl zjistit, kdo to je a nějak nám pomoct,“ vzal jsem si sprcháč a začal se mýt.
Sice jsem neměl moc chuti, ale nechtěl jsem, aby měl Josse i Cass nějaké zbytečné starosti.
Ale věděl jsem, spíš tušil, že to nebude jen tak nějaký ctitel, který se neumí vyslovit. Spíš to byla větší hrozba, a trochu jsem se obával, aby z toho nevznikl nějaký větší problém a nechtěl jsem ohrozit kluky. Ale možná se to tím vyřeší. Ale o těch zprávách jim rozhodně říct nemůžu. Je lepší, když nebudou vědět.
„Když už nic jiného, tak aspoň bude Cass klidný, že před ním nic netajíme,“ chyt mě Josse za bradu a zvedl mi hlavu.
Na chvíli se mi zadíval do očí, a pak mi věnoval polibek.
„Miluji tě, víš? Hned od první chvíle, kdy jsem tě poznal,“ zašeptal do mých rtů.
Jen jsem se pousmál, a po jeho slovech se na něj natiskl a polibek mu vrátil, aby o mě nepochyboval.
Možná bychom strávili ve sprše víc času, ale nakonec mi zakručelo v břiše, což narušilo tuhle intimní chvilku a Josse se začal smát, že jsem jak bezedná jáma. Plácnutím po zadku mě vyšoupnul ze sprchy, a rychle se domyl.
Tentokrát jsem si nenechal vlasy rozpuštěné. Stáhl jsem si je do culíku, abych se mohl najíst bez vlasů v puse. Před nimi jsem své uši neschovával. Byli na ně zvyklí a celkově to brali opravdu jako estetickou chybu, která prý je na mě celkem roztomilá.
„Tak jde se na snídani,“ konečně jsem byl hotový, a začervenal se, když mi znovu zakručelo v břiše.
Jo, snídaně i káva už voněly po celém domě, tak co se divit.
Cassius
Po včerejším vydatném obědu jsem volil lehčí snídani, ale tak, aby se všichni najedli.
Aniž bych si to uvědomil, volil jsem hlavně jídlo, které má Serien rád. Vážně asi začínám bláznit.
„Měl jsi mě vzbudit," ozval se ode dveří Micha a zazíval na celé kolo.
„Dobré ráno," usmál jsem se na něj a přitáhl si ho pro polibek.
Když mi vyskočil do náruče a omotal nohy kolem mého pasu, vysadil jsem ho na linku a rukou zajel pod jeho triko.
„Chtěl bys předkrm?" zavrněl mi do ucha a jednou rukou zajel pod mé spodky.
Přivřel jsem oči a užíval si ten dotek jeho prstů. Nejspíš bych se nechal i unést, kdybych nezaslechl kroky.
„Asi to budeme muset nechat na jindy," kousl jsem Michu do brady, a pak ho sundal z linky a pustil.
Jen se na mě zašklebil a schválně se o mě otřel zadečkem.
„Nezlob," pohrozil jsem mu a plácl ho po něm.
„A vůbec, jak to, že nespíš?" došlo mi, že je Micha nějak moc brzo vzhůru.
Obvykle jsem ho musel totiž budit, protože to byl neskutečný spáč.
„No, musím na chvíli pryč. Volal mi klient kvůli jednomu projektu. Moc se mi nechce, ale je to důležité," povzdechl si Micha a opřel se o mé záda.
Otočil jsem se čelem k němu a sevřel ho v náruči.
„Nikam ti neutečeme. A slibuju, že ti to pak vynahradím," políbil jsem Micha do vlasů.
Rozverně se na mě usmál, jak to uměl jen on, a pak se smíchem odběhl, že se musí připravit.
Jen jsem zakroutil hlavou a nachystal na stůl snídani, abych se mohl taky převléknout.
Serien
„Kam tak letíš?“ zachytil Josse Michu, když se kolem nás prohnal tak rychle, že stihl přibrat i zábradlí na schodech a málem sletěl.
„Musím se připravit na jednu schůzku. Je mi to líto, ale je to nečekané a neodkladné. Pojedu po snídani, ale během dvou hodin bych měl být zpátky. Doufám, že mi neutečete. Počkáte na mě, že jo?“ zadíval se na nás svým štěněcím pohledem, až jsem se musel zasmát.
„Jasně že počkáme,“ přikývl jsem, a pak už se jen díval, jak se málem přerazil na schodech, když spěchal do ložnice.
„Je to poděs, a je jedno kolik má roků,“ zasmál se i Josse, když to viděl.
„Dobré ráno,“ potáhl jsem Josseho do kuchyně a pozdravil Case, který takhle po ránu byl ještě hezčí.
Tak má být proč, dobře jsem slyšel v noci ty zvuky, co šly z jejich ložnice.
„Dneska se chci stavit ještě i u rodičů, ale jeli bychom, až se Micha vrátí, jinak by nás asi sežral, že jsme na něho nepočkali,“ posadil jsem se ke stolu a hned si z konvice nalil kávu.
Většinou piju ráno čaj, ale Cassius umí dělat fakt výbornou kávu, tak volba byla jasná. A když jsem viděl, co je všechno na stole nachystané, měl jsem co dělat, abych vydržel se snídaní počkat i na ostatní a nevrhl se na to jako hladový pes.
Při snídani vládla opět příjemná atmosféra, jako by se včera ani nic nestalo. Jen Micha pořád brblal, že si to klient klidně mohl nechat na zítra, ale nemůže to pustit, protože je to důležitý zákazník. A teď, když pojede na tu akci, tak už vůbec si nemůže dovolit někoho odbýt. Měl by špatnou reklamu, a to on nechce.
Několikrát jsme ho ujistili, že je nejlepší, a že mu to moc sluší, zvlášť, když se při odchodu nemohl odlepit od zrcadla.
Když pak konečně odešel, vrátili jsme se do kuchyně, abychom Casovi pomohli s úklidem po snídani.
„Ty, Casi,“ zastavil jsem se v utírání stolu a žmoulal jsem nerozhodně hadru v ruce, jak jsem si stále nebyl jistý.
„No, tak, Seri, nechceš zase vycouvat?“ ozval se Josse, přistoupil ke mně a políbil mě. „Tak do toho, nebo to řeknu já.“
Tak jo… Do toho…
„Víš, jak ses včera ptal,“ zadíval jsem se Cassiusovi do očí. „No, vážně jsem nechtěl kazit Michovi narozeniny a pohodu. Ale… No… vlastně nic…“
Znovu jsem ztratil odvahu to říct. Co když to bude blbost? Nebo… Co když ho uvrhnu zbytečně do nebezpečí?
„Seri!“ ozval se přísně Josse, a pak se otočil na Case. „Seriena už delší dobu někdo sleduje. Nejdříve si myslel že se mu to jen zdá, ale nedalo mi to a vyrobil jsem mu hlídače. A ten mi každý den vyhodnotil všechny osoby pohybující se poblíž. A po pár dnech jsem zjistil že některé signály se poblíž Seriho ukazují častěji, než je normální. A prověřil jsem to, nejde o nikoho ze známých, ani kolegů. Nevíme, kdo to je, a nevíme, co chce.“
Cassius
Snídaně probíhala v poklidném duchu, byla to vážně pohoda a skoro bych i zapomněl na včerejšek, kdyby se Seri sám po Michově odchodu neozval.
Zacukalo mi obočí, když to Seri nakousl, a pak chtěl vycouvat, ale naštěstí to zachránil Josse, který to konečně vyklopil.
První myšlenka, co mi probleskla hlavou byla úleva. Josse nejspíš nevěděl o Seriho skutečném tajemství. Hned jsem si ale vynadal, protože jsem se choval jako pubertální sobec.
Druhá moje myšlenka pak patřila tomu, že by to mohlo spolu souviset, jenže o tom jsem musel pomlčet.
„Dobrá. Jako první věc, zůstanete tady dýl. Aspoň do té doby, dokud nezjistím něco víc. A nechci o tom diskutovat. Oba si můžete vzít volna kolik chcete, takže na práci se nevymluvíte. Někde na druhém konci města vám budu prd platný. A abyste věděli, jsem naštvaný. Jak dlouho jsme přátelé? Jak dlouho se známe? A ty Seri? To mi tak málo věříš? Kruci! Zlobím se a moc! Ale teď pohněte zadkem. Podíváme se na to," hodil jsem utěrku na linku a vyšel z kuchyně.
Přešel jsem do suterénu a zamířil do své pracovny. Kluci tu už jednou byli, navíc to nebylo žádné tajemství, a to, co tajemství bylo, jsem samozřejmě nikomu neukázal.
„Tak jo, ukaž mi, co máš, podívám se na to. Vím, že jsi dobrý, ale víc očí víc vidí. Navíc jsem teď zdokonalil jeden program, který by nám mohl pomoct," posadil jsem se do křesla a příkazem zapnul dvě obrazovky.
Serien
Stiskl jsem rty, když mě Josse skoro seřval. A když promluvil Cassius, spíš na mě vysypat výčitky, cítil jsem se pod psa.
Ano, znám ho dlouho, už od svých čtyř let, a vždycky stál při mně a chránil mě, když na věc přišlo. Ale jsou věci, které neví ani on, a nemůžu to jen tak tady na něho vybalit. Už tak se mi s tím skrýváním těžko žije…
Když se posadil za svůj pracovní stůl, na vteřinu jsem si pomyslel, jak jsou si v tomhle s Jossem podobní, když jsem se po pracovně rozhlédl. Ale pak mi cukla ruka, když Cas chtěl ukázat co mám. Ale pak mi došlo, že mluví vlastně na Josseho a v duchu jsem si oddechl. Nevím, jak bych odmítl ukázat zprávy ze své schránky. I když… Mám tam i pracovní věci a některé jsou tajné. Takže jo, výmluvu mám, a vím, že tohle by Cassi pochopil.
Asi po deseti minutách, kdy ti dva nakonec seděli vedle sebe a řešili, co je a co není relevantní, připadal jsem si jaksi navíc. Zbytečný…
Nebyl jsem hloupý, ale tyhle technické věci jsem nechával na jiných. Já se specializoval na jiný obor a techniku jsem vždy bral jako součást života, kterou někdo vytvoří a já ji používám. Rozhodně bych nebyl schopen opravit ani ten blbý náramek.
„Nechám vás tu pracovat. Když už tady pár dní zůstaneme, tak se aspoň stavím k rodičům. Vrátím se na oběd, aby to nebylo Michovi líto. Nebo pak můžete přijít za mnou. Rodiče vás rádi uvidí a můžeme poobědvat tam. Něco s mámou uvařím, ano? A nebojte, je to jen přes dvě zahrady a celou dobu na mě z okna uvidíte, než vlezu do našeho domu. Tak vás tu nechám zatím pracovat a dejte vědět, jestli teda přijdete na oběd a mám uvařit, nebo se mám na oběd vrátit.“
Ještě jsem políbil Josseho, který mě snad vnímal jen na půl ucha, jak byl do práce zabraný. Jo, to je celý on. Jak se do něčeho vrhne, tak přestává vnímat svět.
Na vteřinu jsem pohlédl na Cassiho a pak už jsem vyšel z jeho pracovny ven a po cestě už zapínal komunikátor, abych ohlásil rodičům, že jdu na návštěvu.
Cassius
Zarazil jsem se ve chvíli, kdy Seri odešel a chvilku se díval na dveře pracovny, za kterými zmizel.
„Jak to zvládá?" otočil jsem se zpátky na Josse.
Měla to být jen obyčejná otázka, ale starost v hlase se mi zakrýt nepodařilo.
Josse si povzdechl, opřel se v křesle a promnul kořen nosu.
„Snaží se. Je to citlivý kluk, ale snaží se to všechno vyřešit sám. Nechce nikoho se svými problémy zatěžovat. To je jeho největší problém. Snažím se mu pomoct, ale mám pocit… No, občas mám pocit, jako by v tom bylo něco víc."
Věděl jsem, o čem Josse mluví. Seri byl odmalička takový. Napřed jsem si myslel, že se jen snaží být zajímavý, že je netykavka a vyhýbá se ostatním, ale když jsem přišel na jeho tajemství, došlo mi, proč to všechno dělá. Od té doby jsem ho chránil ještě víc a doufal, že jednoho dne...
No, nakonec skončil s Jossem, ale věděl jsem, že ten je dost schopný na to, ho ochránit.
Přesto mě tahle zpráva zasáhla víc, než jsem navenek dal znát.
Pokud se ukáže, že tohle sledování nějak souvisí se Seriho tajemstvím, budu si s ním o tom muset promluvit. Už tak se mi zdálo, že je v tom možná víc. Že Seri pořád něco tají.
Byl takový… Skleslejší. I když se usmíval, nebylo to úplně celým srdcem, jak jsem si pamatoval.
Ale kdo ví. Můžu se mýlit. Možná si to jen moc beru. Seri už není malý kluk a má teď jiného ochránce.
„Přijdeme na to. Seri bude v pořádku," stiskl jsem Jossemu povzbudivě rameno.
Serien
Když jsem přecházel ty pozemky mezi našimi domy, ještě jsem se několikrát otočil. Ale věděl jsem, že tady je to v pohodě. Tu by mě někdo těžko sledoval, když nemá kde se schovat, a taky jsem byl v tu chvíli rád, že tu rodiče bydlí.
Ještě jsem ani nedošel k domu a máma už otvírala dveře a vítala mě s úsměvem.
„Vítej, Seriene. Dlouho jsi tu už nebyl,“ objala mě a políbila na čelo.
„Tyrien je doma?“ opětoval jsem ji objetí a pak už se nechal vést dovnitř.
Mezi sebou jsme se oslovovali jmény. V našem rodě to bylo normální, a jména pro nás hodně znamenala. A tím, že jsme rodiče i ostatní oslovovali jmény, jsme tak vyjadřovali úctu, které to jméno s sebou nese.
Přivítal jsem se i s otcem, a netrvalo dlouho a místo toho, abych jim povykládal, jak se daří a oni mi řekli, jak se vede jim, padla otázka stejná, jako u Cassiuse.
„Co se děje?“
Tentokrát jsem neotálel s odpovědí. Nebylo proč. A po mých prvních slovech se Tyrien i Victaora na sebe a pak na mě starostlivě zadívali, a zřejmě to byl ten popud k tomu, aby ukázali svou pravou podobu. Dali mi tím najevo, že opravdu mají starost a bojí se o to, co bude dál. Co to má všechno znamenat. Probírali jsme všechny možné varianty, ale nic jsme nedokázali pevně uchopit a říct: jo, to je ono. Mezitím mi došla zpráva, že se Micha už vrátil a že rádi přijdou k nám na oběd.
Tak jsem se s Victaorou hned pustil do vaření, zatímco Tyrien se usadil u stolu a přemýšlel tak, že se mu snad uši ještě víc protáhly.
„Nemáme žádné zprávy, že by se kolem Vládce Ianroara mělo něco dít,“ vstal Tyrien ze židle a zamyšleně se prošel po kuchyni. „Ale rozhodně to nebudeme brát na lehkou váhu. Spojíme se s našimi lidmi, aby na něho dohlédli a případně ho chránili, a předáme mu zprávu, aby byl opatrný. Nevíme, co za tím může být. Ale už jen to, jaká organizace tady funguje, musíme to opravdu brát vážně. Ještě není čas, abys převz-“
Poslední jeho slova přerušil akustický signál, že jde návštěva.
Oba dva okamžitě přijali lidskou podobu a Tyrien šel otevřít dveře, aby přivítal hosty.
Ani mi nedošlo, že ten čas tak rychle utekl…
Ale od momentu, kdy kluci vešli dovnitř, byli Victaora a Tyrien pro mě zase máma a táta…
Cassius
Nejspíš bychom tam seděli s Jossem ještě dlouho, ale vrátil se Micha a my museli práce zanechat.
Úplně jsem zapomněl na čas a taky na Seriho nabídku, ale připomněl se Micha, který se po něm hned sháněl. Napřed jsem chtěl odmítnout, přece jen, Seri se s rodiči dlouho neviděl a určitě si měli o čem povídat. Ale nakonec mě Josse přesvědčil, abych šel s Michou taky.
I když jsme bývali vedle sebe, od chvíle, co se Seri odstěhoval, jsem se s nimi moc nestýkal.
Jednak proto, že před nimi bych nejspíš nedokázal zatajit, že vím, co je jejich syn, a mohl bych je tak dostat do nepříjemné situace, taky proto, že jsem měl moc práce no a v neposlední řadě jsem je nechtěl zbytečně ohrozit.
Zaběhl jsem se převléknout, popadl láhev vína, o kterém jsem věděl, že ho má Vica ráda, a pak už jsme vyšli z domu, ať zbytečně nemusí čekat.
Samozřejmě, že jsem hned dostal vyhubováno, že se nepřijdu ukázat častěji, stejně jako Micha, což jsem přešel jen smíchem.
Během oběda jsem se pak přistihl, že na Seriho hledím častěji, než bych možná měl. Jako by mě k němu něco přitahovalo. Tady víc než kde jinde.
Oběd byl vynikající, atmosféra úžasná, zapomněl jsem dokonce na všechny starosti.
Ale samozřejmě jsme tu nemohli sedět do nekonečna, a tak po kávě a zákusku jsme se nakonec zvedli s tím, že už půjdeme.
Serien
Samozřejmě, že Cassius dostal vyhubováno. Aby taky ne, když ho rodiče berou skoro jako vlastního. Jednu dobu se mě dokonce i ptali, jak to mezi námi je.
Výběr oběda jsem nechal čistě na mámě, protože já se nemohl rozhodnout. Chtěl jsem Cassiovi oplatit jeho skvělé jídlo, ale nechtěl jsem ošidit ani Michu, a hlavně Josseho. Nakonec to máma rozlouskla tak, že byl všichni spokojení. Pro každého se našlo něco, a já za to byl moc rád.
Když jsme se pak odpoledne loučili, slíbili jsme, že zase přijdeme, protože se u Cassiho a Michy zdržíme pár dní. A když se kluci šli obouvat a my na moment osaměli, jen jsem mámě a tátovi v rychlosti řekl, že kluci ví o tom, že mě někdo sleduje, ale neví žádné jiné podrobnosti. Jen kdyby náhodou někdo z nich něco zmínil, aby neměli strach, že jsem vyzradil naše tajemství.
To, že jsme zase byli zpátky u Case a Michy jsem bral s rozporuplnými pocity.
Byl jsem rád, ale taky bych nejraději odsud odešel pryč. A tak jsem byl nakonec rád, když se znovu Cas a Josse zavřeli v pracovně a já zůstal s Michou sám. Sice mi z toho jeho neustálého mluvení šla hlava kolem, ale bylo úsměvné, jak nadšeně vykládal o své práci, kterou jsem vážně musel obdivovat, a taky jak se už teď balil na odjezd, který bude až za čtyři dny. Prostě se už nemohl dočkat, a podle jeho slov, musí být dokonalý.
Tak jsem mu nakonec pomáhal vybírat oblečení, které by si s sebou mohl vzít, a nakonec jsme se u toho i dost zasmáli. Celkově ten den utekl strašně rychle, a já překvapeně pohlédl na hodiny, když nás kluci zavolali k večeři.
Cassius
Po návratu domů jsem se s Jossem zavřel v pracovně, abychom pokračovali v zjišťování informací, ale i přes velmi vyspělou techniku a to, že my dva jsme byli špičky ve svém oboru, nikam jsme se dál nepohnuli.
„No, viděl bych to tak, že tu prostě pár dní strávíte, dokud Alfréd nepřechroustá všechny data, co jsi mi dal a nezanalyzuje všechny možnosti," uzavřel jsem nakonec asi po třech hodinách, kdy jsme se moc nepohnuli z místa.
Alfréd byl můj speciální vyhledávací program. Já sám měl jednou problémy s jedním magorem, který chtěl zneužít mou práci, a tak jsem vytvořil Alfréda, který hlídal všechny mé data a dohledával cokoliv, co mohlo vypadat podezřele.
Pokud má Serien nějaký problém, najde to. Ale může to chvilku trvat. Přece jen žijeme v miliardovém městě plném techniky, a najít někoho, kdo vyhrožuje, je jako hledat jehlu v kupce sena, a ještě navíc, pokud je protistrana dobrá.
Josse se protáhl, až mu zapraštělo v páteři, a pak zaskučel.
„Dědku," zasmál jsem se, a pak vyhekl, když mě Josse nabral do žeber.
„Jdeme připravit večeři, ať nám kluci neumřou hlady," zvedl jsem se, a pak jsme s Jossem vyšli z pracovny a zamířili rovnou do kuchyně.
Večeře byla rychle hotová, a když jsme zavolali na kluky, ani mě nepřekvapilo, že přišli spolu. Micha pak během večeře nezavřel pusu a celou dobu řešil, co všechno si musí zabalit a jak budeme muset zajet nakoupit nové věci, protože nemá, co na sebe.
„Máš plnou skříň věcí," zahučel jsem.
No, skříň byla slabé slovo. Měl celou šatnu pro sebe, že jsem musel pořizovat ještě skříň, abych si měl, kam uložit své věci.
„Ale potřebuju něco nového," nafoukl se Micha, až jsem se musel zasmát.
„Slušel by ti i pytel," nahnul jsem se k němu, políbil ho na odhalené rameno a krk, načež si mě Micha sám přitáhl pro vášnivý polibek.
„Jsi úžasný. Miluju tě," zašeptal Micha, když mě konečně pustil a já se narovnal.
Místo odpovědi, jsem ho políbil na hřbet ruky a pustil jsem se znovu do jídla.
Proč mi to najednou nešlo tak snadno přes rty, když kousek ode mě seděl Serien?
Serien
Ať už měl Micha roků, kolik měl, pořád neztrácel nic ze své povahy. Pořád to byl ten ztřeštěný kluk a člověk byl v jeho společnosti rád. Byl takový ten svěží vítr. A i když jsem v duchu proklínal den, kdy přišel s tím, že se mu Cas líbí, přesto jsem ho měl rád.
S čím jsem však stále měl problém, byly ty důvěrnosti jednoho k druhému.
Nesmím být sobec. Musím jim to přát, protože jim tohle partnerství evidentně prospívá.
Ale stejně ve chvíli, kdy Cassi políbil Michu, a ten mu polibek pak opětoval dvakrát tak vášnivěji, jsem na moment sevřel v ruce vidličku tak silně, až mě zabolela dlaň.
Ale to mě probralo.
Možná proto jsme se tak dlouho neviděli? Pořád tu byl nějaký důvod, proč jsme nemohli přijet, ale v zásadě… Chtěl jsem se pohledu na to, jak se k sobě mají, podvědomě vyhýbat.
„Mám to! Už vím, co si s sebou vezmu!“ najednou Micha vykřikl a vyskočil na nohy.
„Kruci! Nestraš!“ vykřikl jsem, jak jsem se lekl.
Ale už jsem mohl jen hledět na jeho záda, když běžel do své šatny a nadšeně cosi vykřikoval, že to bude dokonalé, a že si to hned obleče, abychom mu to schválili.
„Je to poděs,“ začal se smát Josse, pohladil mě po zádech a políbil na tvář, aby mě uklidnil.
Fakt mi málem srdce vyskočilo z hrudi a musel jsem to rozdýchat.
Jo, už tak mám nervy z toho, co se kolem mě děje, teď ještě zůstáváme tady, což mi taky moc nepřidalo, a on takhle vykřikne. Fakticky jednou dostanu i ten infarkt, který v dnešní době je už opravdu vzácný.
Už jsem ani neměl chuť dojíst zbytek večeře, jak mě zas přepadla špatná nálada.
„Dojím si to později,“ odnesl jsem svůj talíř na linku. „Dost jsem se najedl u rodičů, a tak teď nemám moc hl-“
„Omlouvám se, ale musím na chvíli nahoru,“ přerušil mě Josse a ukázal ke stropu, kde jsme měli pokoj. „Mám zprávu z práce a potřebují hned něco odeslat. Pracovnu nepotřebuji, bude to jen chvilka a všechno mám nahoře,“ zavrtěl hlavou na Case, který se už nadechoval, snad aby něco řekl.
Ale Josse jako vždy předvídá odpovědi dopředu, aniž by věděl, co ten druhý chce. Jo, někdy i s tímhle mám problém. Sice to není často, ale občas to dělá.
„Dejte mi tak deset minut. Uděláš mi, prosím, kávu?“ ještě ke mně přistoupil a políbil mě.
S úsměvem jsem přikývl, opětoval mu polibek, a pak už i on zmizel na patře.
„Tak jo, kafe,“ povzdechl jsem si a otočil se k lince. „Dáš si taky, Casi?“
Cassius
Mě z toho kluka jednou klepne. Když najednou vykřikl, že už ví, co si obleče, a vyběhl z kuchyně, jen jsem si povzdechl a zakroutil hlavou.
Asi mu večeři schovám na později.
Kromě toho, nejspíš nebude jediný, protože i Serien se najednou zvedl s tím, že nemá moc hlad.
Pravda byla, že u jeho rodičů jsme se docela nadlábli, ale jednak byl Serien bezedná jáma, a taky já dokázal rozpoznat lež, a právě v téhle chvíli Serien lhal.
Jenže, než jsem stihl něco říct, vyskočil i Josse, že potřebuje vyřídit něco pracovně, a než jsem mu stihl nabídnout svou pracovnu, odmítl mě.
Už jsem zapomněl, že tohle umí. Tak, jako já dokážu rozpoznat lež a vnímat rozpoložení druhého, Josse jako by dokázal odhadnout, na co člověk myslí.
Povzdechl jsem si, když odešel a vstal, a Serien se mě zeptal na kafe.
Nevím proč, ale nedokázal jsem mu odpovědět.
Dokázal jsem jen stát u stolu a dívat se na něj. Do jeho očí, na jeho tvář, rty, štíhlé tělo.
Byl opravdu krásný. Jistě, Micha taky, ale ti dva… Každý byl úplně jiný.
Přešel jsem k Serimu, a aniž bych nad tím nějak uvažoval, potáhl jsem v prstech pramen jeho vlasů, a pak mu je strčil za ucho, které jsem jemně promnul mezi prsty.
„Omlouvám se," zašeptal jsem a palcem pohladil Seriena po tváři. „Nechci ti nic přikazovat, jestli tu nechceš být. Jen… mám o tebe strach. Mám… chtěl bych…"
Zatraceně! Zase to tu bylo! Muselo to být jeho podstatou, že měl na mě takový silný vliv.
Palcem jsem jemně přejel po Serienových rtech a druhou ruku položil na jeho bok.
A snad to mě probralo, že se chovám jako skutečný idiot.
Serien měl Josseho, byli spolu očividně šťastní, já měl Michu, byl jsem šťastný s ním, a tohle osahávání bych asi těžko někomu vysvětlil.
„Promiň," odkašlal jsem si a od Seriena odstoupil.
„A jo, kafe si asi dám. A neboj, já na to přijdu,“ usmál jsem se a cvrnkl Seriena do čela, jako jsem to dělával, když jsme byli mladší.
Serien
Skoro jsem nedýchal, když místo odpovědi ke mně Cassius přistoupil.
Vlastně jsem nedýchal vůbec. Až ve chvíli, kdy odstoupil, jsem si uvědomil, že jsem po celou dobu zatajoval dech.
Už, už jsem zvedal ruce, že ho obejmu, ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval. Promnul jsem si čelo, kde jsem cítil to cvrnknutí a trochu se pousmál.
Bylo to jako kdysi.
„Zůstanu… zůstaneme rádi,“ opravil jsem se a raději se otočil zpátky k lince, abych dodělal tu kávu.
Nakonec jsem se rozhodl, že udělám pro všechny. Počítal jsem s tím, že Josse a Cas jen tak brzy spát nepůjdou a nejspíš se zase zavřou v pracovně. Jak se ti dva do něčeho zakousli, tak neskončili, dokud nebyli spokojení. Tohle mají společné.
„Někdy si přeji, aby… abych měl tu moc vrátit čas,“ promluvil jsem polohlasně.
Jo, tohle bych si moc přál. Vrátit se v čase a dát najevo Casiovi své city, odmítnout Josseho, a možná by to dneska bylo jinak. Ale nejde to…
„Myslím,“ promluvil jsem hlasitěji, když mi došlo, na co zase myslím. „Myslím tím čas, kdy jsme byli menší. Žádné starosti, jen blbnutí. Největší starost jsme měli snad jen tehdy, když jsme se vydali tajně na výlet. Pamatuješ? Tenkrát se mí rodiče snad poprvé opravdu rozzlobili.“
Jo, už tenkrát mě to táhlo víc k přírodě než k technice. A tak jsem přemluvil Cassiuse, aby šel se mnou do hor. Že jsme tam nedojeli, ani nemusím říkat. Rodiče nás podle signálů z náramků našli pozdě večer, když jsme se chystali přespat v jakémsi polorozbořeném domě, který stál na samotě. Ale měli jsme to už kousek, a tenkrát mě víc mrzelo, že jsme tam nedošli než to, že měli rodiče starost.
„Taky si pamatuji, jak ses poprvé na své rodiče, a vlastně i na mé rozkřičel, že nám zkazili výlet, a ať je ani nenapadne mi dát výprask,“ konečně jsem se uvolnil a krátce se té vzpomínce zasmál.
Jen neparně jsem při tom mluvení a dělání kávy pootočil hlavu a zadíval se na Case.
Jo, pořád to tam je. Pořád se nemůžu zbavit toho, co mě k němu táhne. Pořád je pevně usazený v mém srdci, i když mám Josseho…
Cassius
Oddechl jsem si, když mě Serien za moji troufalost neflákl a nerozzlobil se.
I když... On se ani moc zlobit neuměl. Když však tiše řekl, že by chtěl mít tu moc vrátit čas, zastavil jsem se uprostřed pohybu, kdy jsem na tác chystal ještě kousek koláče, co zbyl z předchozího dne.
Kdybych mohl vrátit čas…
Nenápadně jsem zavrtěl hlavou. Stejně by to bylo k ničemu. Nejsem pro Seriena dost dobrý, to jsem věděl už od začátku, a ještě víc se mi to utvrdilo v momentě, kdy jsem zjistil, co je zač.
Vedle Josseho jsem vypadal jako ošklivé káčátko. Moc velký, nevýrazný, nijaký.
Jediné, co jsem měl, byly prachy a mozek, a to měl i Josse.
Navíc se mi to potvrdilo ve chvíli, kdy Serien začal mluvit o tom, že by chtěl vrátit zpátky dětství.
Pravda ale byla, že jsem se při té jeho vzpomínce zasmál.
„Jo, pak jsem doma trucoval, protože mi samozřejmě dali naši, co proto," vzpomněl jsem si, jak mě tenkrát máma s tátou pořádně sprdli za to, že jsem nezodpovědný a kdesi cosi.
„Víš, že jsem tě tam chtěl dovést o den později? Měl jsem vymyšlený plán útěku, jak tě unesu z postele a uděláme si dobrodružný výlet," přiznal jsem se po tak dlouhé době. „Tu zlomenou nohu jsem tehdy neměl ze cvičení, ale z toho, jak jsem v noci skákal z okna."
Tehdy se mnou máma asi týden nemluvila, ale táta… Najednou jako by se na mě díval jinak. Možná už tehdy věděl to, co já zjistil až o pár let později.
„Ale stálo to za to. A udělal bych to klidně znovu. Vlastně… Byl jsi tam někdy vůbec? Klidně tě i unesu, abys to měl autentické," plácl jsem jen tak a otočil se k Serienovi.
Serien
Překvapeně jsem se na Case otočil, když řekl, že tu zlomenou nohu měl tenkrát kvůli tomu, že vyskočil z okna a chtěl mě znovu vzít na výlet.
Tenkrát jsem nechápal, co se mu stalo, a pamatuji si, že jsem za ním chodil a nosil mu dobroty které měl rád, a dělal jsem mu společnost. I když… Od malička jsme byli prakticky nerozlučná dvojka. A hlavně… Casi mě vždycky chránil, i ve chvílích, kdy si mě jiné děti dobíraly pro mé uši. A to přitom dnes na téhle zemi žije spousta divnějších lidí…
„Když tak o tom přemýšlím… Nebyl jsem tam. Všude možně ano, ale tam ne. Ani nevím proč,“ pokrčil jsem rameny a naskládal hrnky s kávou na tác, abychom mohli přejít do obýváku a pohodlně se usadit.
Já věděl proč. Chtěl jsem se tam podívat buď sám nebo s Casem. Ale po tomhle výletu jsem tam už sám jít nechtěl a s nikým jiným taky ne. Jen s ním.
Ještě jsme se ani neusadili na sedačce, když přiletěl konečně spokojený Micha, a hned se nám začal předvádět. A vzápětí se ukázal i Josse, že už má hotovo.
Já si věci do práce zkontroluji druhý den, dneska se mi tím už nechtělo zatěžovat hlavu. A tak jsme seděli, dali jsme si tu kávu a dobrý koláč, co Casi upekl, Micha se k tomu cpal ještě čokoládou a bavili jsme se a hodnotili Michu, který každou chvíli odběhl, aby se převlékl a ukázal se nám v něčem jiném. A než jsme se konečně dostali do postele, byl na tom Micha stejně jako na začátku. Absolutně nevěděl, co si s sebou vezme…
Cassius
Překvapilo mě, když Serien řekl, že tam nikdy nebyl. Ale pravda byla, že já taky ne. Ani mě nenapadlo, že bych tam někdy šel sám nebo s někým jiným.
A už vůbec ne s Michou. Ten na tohle moc nebyl. Toho příroda moc nelákala, spíš měl rád ruch velkoměsta.
Zbytek večera jsme pak strávili tím, že jsme dělali Michovi porotce.
Opravdu by byl pěkný i v pytli, a občas mi ta jeho marnotratnost trochu lezla na nervy, ale teď bylo docela zábavné ho sledovat, kromě toho jsem věděl, jak je to pro něj moc důležité.
Nakonec si ale stejně nevybral a v ložnici jsem pak nejmíň půl hodiny poslouchal jeho bědování, než jsem to musel rázně utnout.
„Jestli si něco nevybereš, tak to udělám za tebe," zavrčel jsem na něj, když jsem ho povalil na postel.
„Víš, že jsi takhle strašně sexy?" zavrněl Micha, zamrkal, a pak se o mě otřel.
Prevít! No, netrvalo dlouho a už dostával, co proto.
Když jsem pak ležel na zádech a Micha vedle mě spokojeně oddechoval, zíral jsem do stropu a sám sebe se ptal, jak dlouho takhle ještě míním pokračovat.
Měl bych na Seriho prostě zapomenout. Nemám šanci. Nikdy jsem neměl. Kromě toho, mám Michu.
Má sice své mouchy, ale klape nám to po všech stránkách.
Navíc, já taky nejsem dokonalý a Micha si se mnou občas užije svoje.
Seri je zamilovaný, taky jim to s Jossem klape, oba vypadají šťastně, a to je pro mě důležité.
Aby byl šťastný. A až jednou bude chtít, tak mi o svém tajemství řekne.
Nemám právo mu zasahovat do života.
S těmito myšlenkami jsem nakonec usnul, i když jsem sám sebe moc nepřesvědčil.
