Cassius
Ležel jsem na boku, loktem si podpíral hlavu a s mírným úsměvem se díval na klidně oddechujícího Seriho. Ležel vedle mě a vypadal tak nádherně, že jsem se znovu musel sám sebe ptát, jak to že mám takové štěstí.
Opatrně jsem ho pohladil po tváři, a pak ještě opatrněji vstal. Přikryl jsem ho, a pak tiše vyšel z ložnice. Vešel jsem do kuchyně, abych udělal kafe a snídani, a ticho domu mě opět vrátilo do vzpomínek.
Roat tu nebyl. Na pár dní odešel za Ianem, protože Serimu už nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Krize byla zažehnána a už víc jak týden byl opravdu klid.
Seri měl povinnou dovolenou, výbuch ve středním městě se svedl na únik chemických látek, o patnácti mrtvých mužích nikdo neměl ani tušení.
Rohanovi chlapi odvedli dobrou práci.
První dny po návratu byli těžké.
Měl jsem docela depku, že jsem nedokázal Seriho ochránit. Ten na tom byl zle a ani nejlepší léky nepomáhaly. Dozvěděl jsem se o jeho síle, kterou musel použít, aby nás ochránil.
Tři dny jsem měl plný dům. Seriho rodiče, Rohan, Ian, Nyltas, Micha…
Po třech dnech se Seri konečně probral, a i když byl pořád slabý, začal se znovu vracet do normálu. Omluvil jsem se mu snad tisíckrát. A ještě víckrát mu poděkoval a řekl, jak moc ho miluju.
Roat, který se ze zranění dostal nejrychleji, zařídil všechno v Seriho práci a dohodli jsme se, že ještě pár týdnů bude Seriho do práce doprovázet, až se tam vrátí.
Ian a Nyltas zůstali s Michou a vypadalo to, že Ian se v nejbližších pár dnech taky nevrátí domů. Rohan a jeho muži zjišťovali, jak se má situace kolem organizace a umlčovali případné svědky, kteří by mohli něco vědět o Serim.
Raději jsem ani nechtěl vědět, co přesně dělají. Pro Seriho cokoliv, ale některé věci raději nevědět.
Když jsem se dal po pár dnech dohromady, už jsem se od něho ani nehnul. Musel mě mít už nejspíš plné zuby, ale pro mě to byl moc důležitý člověk, o kterého jsem nechtěl za žádnou cenu přijít. To bych raději obětoval ten svůj život.
Naložil jsem snídani na tác, přidal konvici s kávou a hrnky a opatrně se s tou náloží vydal zpátky do ložnice.
Nechtělo se mi Seriho budit, ale odpoledne měli po týdnu doletět jeho rodiče spolu s ostatními, protože jsme jim konečně chtěli oznámit naši svatbu.
Položil jsem tác na stolek a opatrně si k němu vlezl.
„Dobré ráno," zašeptal jsem a něžně ho políbil na odhalené rameno.
Normálně už bych ho budil tím nejlepším způsobem, ale od chvíle, co jsme se vrátili domů, jsem si nic nedovolil.
Serien
Těch několik dní po té události jsme se skoro vůbec nehli z domu. Ne, že bych nechtěl. Ale tři dny jsem byl mimo. Vlastně jsem ani nevěděl, jak jsem se domů dostal…
Ale když jsem začal víc vnímat a komunikovat, Cassius mi povykládal, jak to bylo.
Když se konečně má hradba uvolnila, s tím, jak jsem potom úplně vyčerpaný odpadl, a Cassi, Rohan a Roat se mohli konečně rozhlédnout, vypadalo to, jako bychom byli někde v pralese, a ne ve městě.
Ale část porostu spálil oheň, a to, co přežilo, se postupně stáhlo zpátky, až na místě zůstalo jen pár ohořelých větví a kořenů a na některých místech spálená tráva.
První, kdo mi vyčinil, že jsem jednal lehkovážně, nebyl kupodivu Cassius nebo Roat, ale mí rodiče a Ianroar. Nejenže jsem před nimi tajil, co umím, ale bylo to dost riskantní. Mohl to kdokoliv vidět, třeba i náhodný svědek. Ale když viděli, jak mě to mrzí, obměkčilo je to, a ještě dodali, že se sice zlobí nad mou lehkovážností, ale na mém místě by nejspíš nejednali jinak.
Cítil jsem, jak mi ta moje záchranná akce sebrala spoustu sil a energie. A proto jsem ani neprotestoval, když jsem dostal nakázáno se nehnout z postele ani na krok.
A já to rád splnil. Potřeboval jsem se dát brzy do pořádku, abych byl k něčemu.
Ianroar, který, kromě jiných, vládl i podobnou silou jako já, mě ujistil, že je to jen o cviku a zkušenostech. A později mi to už nebude dělat takové problémy.
Tak trochu jsem si oddechl, když všichni viděli, že jsem už relativně v pořádku a postupně se rozjeli domů. Ne, že bych je neměl rád, ale chtěl jsem být jen s Cassiusem, aspoň na nějaký čas, A Micha si mě přivlastnil tak moc, že dokonce vykázal Cassiho z naší ložnice, že se o mě bude starat.
Protáhl jsem se, když Cassius odešel dělat snídani, a s úsměvem jsem se zadíval ven přes otevřené okno.
Bylo opravdu hezky, slunce vycházelo, a bylo příjemně teplo. Dovnitř šel svěží vzduch, jako bychom byli někde v přírodě, a ne ve městě, a když jsem to tak vnímal, začal jsem přemýšlet, jaký život vlastně chci žít.
Už jen to, že sotva jsem začal chodit do práce, vzápětí mi zase museli zařizovat volno kvůli mému zdraví. Roat, v době, kdy já se válel v posteli, mi to v práci všechno vybavil a chodil tam dělat za mě aspoň některé nejdůležitější věci.
Zpátky do reality mě vrátil Cassius, který přinesl snídani a usadil se vedle mě. Taky jsem mu popřál hezké ráno, políbil jsem ho, a pak už jsem se pohodlně usadil, abychom mohli posnídat.
„Víš, Cassi,“ začal jsem mluvit mezi jednotlivými sousty, protože jsem se nechtěl vzdát ani jídla a ani toho, co jsem měl na srdci, takže jsem to musel zvládnout současně.
„Přemýšlel jsem. No, měl jsem na to teď dost času…“ polkl jsem, až jsem se málem přidusil a musel se rychle napít.
„Ta práce… moje práce… mám ji rád, ale… no… rád bych hodně času trávil i s tebou, a při tomhle životě a v téhle práci to moc nepůjde. No… Nevadilo by ti, kdybych dal výpověď a našel si jinou práci? Někde jinde, ne ve městě… Ale záleží na tobě. Ty máš taky svou práci, a nevím, jestli ji zvládneš dělat všude…“
Položil jsem nakousnutý lívanec na talíř, otřel si ruce a pak začal nervózně mačkat ubrousek.
„Co na to říkáš? Když nebudeš chtít, nevadí, nebudu se zlobit. Pochopím to,“ opatrně jsem se na Casse podíval. „Vím, že hrozba Josseho už pominula, a klidně tu můžeme zůstat, ale není to o tomhle, spíš o pocitu, kde a jak bych chtěl s tebou žít. Ale jak říkám… Pokud nebudeš chtít, nebudu se zlobit.“
Cassius
S úsměvem jsem se díval, jak do Seriho jídlo padá a málem zapomněl i sám jíst.
Vypadal prostě úžasně u všeho, a teď, díky tomu, čím jsme si prošli, jsem k němu cítil snad ještě hlubší pouto, i když jsem si myslel, že už to ani nejde.
A tak dlouho jsem na něj zamilovaně civěl, až jsem skoro přeslechl jeho žádost.
„Co?" vypadlo ze mě hloupě a civěl jsem na něho jak z jara, než mi to konečně docvaklo.
Odložil jsem svůj lívanec na talíř, vzal i ten Seriho, abych ho na chvíli dal bokem, a pak vzal jeho ruce do svých.
„Pamatuj si jednu věc," promluvil jsem vážně a zadíval se mu do očí.
„Nikdy v životě, nikdy, bych ti nic nezakazoval. Teda kromě toho, když se vědomě vystavuješ nebezpečí. To ti zakazovat budu. Ale jinak… Nejsi můj majetek, Seri. Jsi můj rovnocenný partner, můj budoucí manžel, vládce úžasného národa, přítel, ten nejlepší milenec se sexy zadečkem a…" odkašlal jsem si, když jsem se začal vzdalovat od toho, co jsem chtěl říct.
„Prostě a jednoduše. Pokud chceš skončit, tak to udělej. Neptej se, jestli můžeš. Udělej to, a pak se můžeme domluvit, co bude dál. Promluvíme si, rozhodneme se, ať už se bude jednat o cokoliv. Nezáleží na mě, záleží na tom, co chceš ty a na našem společném rozhodnutí. Už to není jen já a ty, ale už jsme to my… Teda… pokud to tak budeš chtít," zasmál jsem se tomu, že jsem vlastně reagoval jako Seri, i když sám jsem mu to zakázal.
Pravda ale byla, že jsem mu to sám chtěl navrhnout. Vím, jak svou práci miloval, ale taky vím, co všechno jí obětoval, a co všechno ho to stálo.
A já nechci za deset let mít doma strhaného manžela, co vypadá tak na dvě stě let.
Serien
V první chvíli, když z Cassiho vyletělo to jeho: „Co?“ jsem sebou trhnul a už se obával toho nejhoršího.
Nejspíš se odsud nechce stěhovat, nejspíš se mu tu líbí…
Už jsem málem pocítil zklamání, když mě zastavil v tom přemýšlení svými dalšími slovy.
A když skončil, tak po snad minutě zamilovaného zírání jsem mu skočil kolem krku.
Byl jsem šťastný, že souhlasil. Že mu nebude dělat problém se odsud odstěhovat. Vím, že to pro něj bude náročnější, stejně jako když jsme se stěhovali sem, ale…
„Miluji tě, strašně moc,“ zašeptal jsem rozechvěle do jeho rtů, a pak už mu věnoval procítěný polibek, aby nepochyboval o mých slovech.
„Rád se odsud odstěhuji, vím, že nejsem tvůj majetek, ale nejsem sám, kdo by měl rozhodovat. Jsme na to dva, víš?“ cvrnknul jsem ho prstem do nosu, když jsme se od sebe konečně odlepili. „A já nechci jít proti tvé vůli.“
Ještě jednou jsem ho políbil, poděkoval mu s úsměvem a dalším polibkem, a pak už jsem se přes jeho rameno díval, kam vlastně odsunul moji snídani.
„V práci to vybavím hned, jak to půjde,“ pokračoval jsem o něco později v jídle i mluvení. „Ale nejdříve bych chtěl mít vybráno místo, kam se přestěhujeme a kde bych mohl mít nějakou práci. Někde, kde by se líbilo nám oběma. A taky bych rád, kdyby to dříve věděla rodina, a ne kolegové v práci.“
Při zmínce o rodině můj pohled sklouznul na budík.
Měli jsme dvě hodiny na to, abychom se dali do kupy a nachystali se na očekávanou návštěvu. Vím, že Cassius už něco připravoval den předem, ale taky jsem chtěl pomoct.
„Zaběhnu se osprchovat, a pak nachystáme občerstvení a připravíme věci na oběd, ano?“ rychle jsem dožvýkal poslední lívanec, vypil skoro ještě horké kafe, že jsem si málem jazyk spálil, a pak už se rychle hrabal z postele, abych byl co nejdříve umytý a převlečený.
„A žádné protesty, už je mi dobře,“ pohrozil jsem ještě Cassimu, když jsem se snažil dostat z deky, která se mi zamotala mezi nohy.
Cassius
Já toho svého muže prostě žeru. Přijal jsem jeho polibek a usmíval se, když se zamotal do deky. Prý žádné protesty.
No, tak dobře. Jak chce.
Popadl jsem Seriho do náruče, a pak s ním přešel do koupelny. Svlékl jsem jeho i sebe, nacpal nás do sprcháče a povelem spustil vodu. A zatímco se Seri mydlil, já se postaral o jeho vlasy.
„Víš, líbí se mi tady. Ale, po tom všem, co se stalo, možná nebude od věci odstěhovat se někam mimo město. Možná bysme mohli zkusit i jinou planetu? Bude mi jedno, kde budeme, hlavně když budu s tebou. A o mou práci si starosti nedělej. Já si najdu vždycky něco. A i kdyby ne," pokrčil jsem rameny, „jak říkám, hlavně, když budu s tebou. A klidně se po něčem můžeme podívat hned."
Přitáhl jsem si Seriho blíž, abych cítil jeho rozehřáté tělo a pohladil ho po zadečku.
„A, protože jsem tak úžasný a dokonalý, tak večer očekávám pořádnou odměnu," zazubil jsem se na něho, pleskl ho po zadečku, ale pak už raději vypadnul, protože bych si ho nejraději vzal hned.
Byla potřeba ale nachystat ještě občerstvení a pokoje, protože všichni budou odjíždět až zítra ráno, vzhledem k tomu, jak daleko to je.
„Nachystám věci na terasu! Tak tam přijď pak za mnou. Je škoda být zavřený uvnitř!" houkl jsem ještě na Seriho, natáhl na sebe spodky a nátělník, a pak už vyšel z koupelny.
Opravdu bylo dneska krásně a vzhledem k tomu, že na terase byla i lednice a menší kuchyňská linka mohli jsme něco nachystat už rovnou tam.
Serien
Přivíral jsem oči, jak dobře mi to dělalo, když mi Cassius umýval vlasy. Nikdy jsem mu to neřekl, ale kdykoliv si hrál s mými vlasy, dělalo mi to vždycky moc dobře. Jasně, mám víc míst, kde mi jeho pozornost je velmi příjemná. No, nejspíš mám takové celé tělo…
A znovu jsem si říkal, jaké mám štěstí, že se mezi námi všechno vyjasnilo a mohl jsem s ním zůstat.
Tenhle pocit, který zažívám s Cassem, jsem u Josseho nikdy nepocítil.
Mírně jsem stáhl obočí, když jsem si na něho vzpomněl.
Když jsem byl schopný víc vnímat, ptal jsem se, jak to s ním dopadlo. Vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, když ta tovární hala začala vybuchovat a hořet, tak rozhodně nemohl přežít. Našly se nějaké lidské ostatky, ale vzhledem k intenzitě výbuchu, to byly jen kusy roztrhaných těl. Nebyla šance, že by Josse přežil.
Nejspíš jsem ho nikdy opravdově nemiloval, a taky to, co potom udělal, způsobilo, že při zmínce o jeho smrti jsem nepocítil žádnou emoci. Nebyla v tom radost, že mám od něj konečně klid, nebyl v tom ani smutek, že zemřel. Prostě nic… Až jsem se sám sobě podivil a říkal si, jestli se mnou není něco špatně…
Raději jsem zatřepal hlavou, abych tyhle myšlenky zahnal. Nechtěl jsem si ničím kazit dnešní den.
Už tak jsem začínal pociťovat nervozitu z toho, jak Victaora, Tyrien a Ianroar zareagují na naše oznámení. A jen jsem doufal, že to všechno vezmou v pohodě.
Když jsem se konečně vyhrabal z ložnice, Cassius už byl na terase a chystal občerstvení. Hned jsem se k němu přitočil a pomohl mu, abychom to měli rychle udělané a mohli připravit i oběd, abychom se s tím pak už nezdržovali. A tím, že nám to šlo hezky od ruky, brzy jsme seděli na terase v křeslech, s kávou před sebou, a vybírali jsme místo, kam bychom se mohli přestěhovat, a jestli by se tam dala najít vhodná práce pro nás oba…
Byli jsme do toho tak zabraní, že ve chvíli, kdy se ozvalo oznámení příchozích hostů, jsem leknutím skoro nadskočil a málem si ukousnul jazyk.
„Co když… co když se jim to nebude líbit?“ ještě jsem chytil Cassiho za ruce a nervózně je stiskl. „Utečeš s mnou někam pryč? Protože… protože já… nechci se tě vzdát. Za žádnou cenu…“
Cassius
Koutky úst mi cukly, když ke mně Seri promluvil a já cítil, jak je nervózní. Jedině díky tomu jsem udržel smích v sobě.
Byl tak kouzelný a úžasný, vážně nechápu, jak jsem to těch několik let bez něj dokázal vydržet.
Něžně jsem ho políbil na čelo, a vlasy mu zastrčil za špičaté ucho.
„Půjdu s tebou klidně až na kraj vesmíru. Kamkoliv budeš chtít, protože můj život bez tebe nemá smysl," zašeptal jsem, a ještě ho políbil na hřbet ruky.
Vstal jsem, vytáhl Seriho na nohy, a ještě mu pro jistotu vlepil pořádný polibek, aby nepochyboval o mých slovech, a abych mu dodal sílu, a pak už ho postrčil ke dveřím.
„Zajdeš otevřít? Já se zatím obléknu, ať tu nesedím jenom v tomhle, když už budu spořádaně žádat o tvou ruku," mrkl jsem na Seriho a ukázal na své tílko a lehké šortky.
Pravda je, že jsem byl taky lehce nervózní z toho, jak to vezmou. Kdyby byl Seri obyčejný člověk, asi bych si starosti nedělal. Viky a Tyra znám už docela dlouho a vím, že jsou féroví a rozumní.
Jenže Seri byl elf. A navíc, ne tak ledajaký. A já byl jen obyčejný člověk.
Přes nervozitu jsem ale cítil jakési vzrušení.
Tu chuť do celého světa vyřvat to, že právě tohoto může miluji a chci s ním strávit zbytek života.
Zhluboka jsem se nadechl, a když jsem zaslechl hlasy mířící na terasu, pospíšil jsem si, abych je nenechal dlouho čekat. Oblékl jsem si košili s krátkým rukávem a lehké volné kalhoty, které nebyly sice nóbl, ale ani nikoho neurazili. Vrátil jsem se na terasu a pozdravil se se všemi, a dokonce mi i Micha v nějaké až moc dobré náladě, skočil po krku.
Mimoděk mě napadlo, jak to asi vezme on, a jestli je dobře, že tu je, ale z těch pohledů, co házel po Ianovi, jsem pochopil, že má teď úplně jiné starosti.
Serien
Nemůžu Casse nejspíš milovat víc. Když mě ujistil, že se mnou klidně uteče kamkoliv, cítil jsem se o něco jistěji, když jsem šel dovnitř pustit návštěvu. Hned jsem je zavedl na terasu, kde jsme se usadili a na netrpělivé otázky Michy, co tak důležitého jim chceme, že museli přijít všichni, jsem jen řekl, aby počkal, až přijde Cassius.
Snažil jsem se tvářit neutrálně, ale minimálně rodiče a Ianroar museli něco tušit, podle toho, jak se usmívali.
I na Cassovi, který už stihl dojít, jsem viděl, že je mírně nervózní, i když měl zrovna práci s Michou. Ale pak ho usadil s tím, že pokud se neuklidní, nic mu neřekne. A když se pak Cass nadechl a já věděl, že přišla ta chvíle, kdy jim řekne, že se chceme vzít, vyskočil jsem na nohy.
„Budeme se brát!“ vyhrkl jsem a přiskočil ke Cassovi, kterého jsem snad až křečovitě chytil za ruku.
„A jestli nám v tom budete bránit, tak utečeme někam, kde nás nenajdete!“ dodal jsem ještě rychle a přitiskl se na něho.
Chvíli bylo ticho, ale pak se Ianroar rozesmál na celé kolo.
Fakt se smál… a to že hodně… Což u něho nebývá moc často…
„Vážně… vážně si myslíš,“ snažil se popadnout dech. „Že by ses před námi někde schoval? Vážně?“ postavil se a přešel až před nás, kde se zastavil a zkoumavě si nás prohlížel.
„Vážně si myslíš, že by ses před námi někde schoval?“ zopakoval svoji otázku a pak ukázal na sebe, na Victaoru a na Tyriena.
No jo, tohle jsem nedomyslel. Před Elfy se vážně nikde neschovám. Opravdu nikde. Našli by mě, i kdybych odletěl do jiné galaxie třeba i přes deset černých děr. Takhle to my prostě máme.
Kdybych byl člověk, tak možná ještě, ale takhle…
„Opravdu originální oznámení,“ pousmála se máma a také vstala. „Myslíš, že bychom ti v tom chtěli bránit? Vůbec ne. Jen…“ zadívala se Cassiovi zpříma do očí. „Uvědomuješ si, do čeho jdeš? Nebudeš si brát jen našeho syna. Ale celou naši rasu. Budeš teď jedním z nás a na Serienovi bude brzy ležet velká zodpovědnost. Jsi na to připravený?“
Jediný, kdo se zatím neozval, byl Tyrien, ale ten seděl a jen se na nás s úsměvem díval.
A kupodivu Micha… Taky se na nás díval, s otevřenou pusou. Snad poprvé mu došla řeč.
Cassius
Když se mi konečně podařilo Michu usadit, zadíval jsem se na všechny přítomné a zhluboka se nadechl. Nemělo smysl to oddalovat a já to prostě chtěl říct, co nejdříve.
Jenže to bych nesměl mít za muže zrovna Seriho.
Sotva jsem stačil otevřít pusu, když to najednou ze sebe vyvalil, že jsem nestačil zírat.
A očividně jsem nebyl jediný.
Docela jsem se uvolnil, když se Ian začal smát a Viky s Tyrem mě rovnou nevyhodili.
„Miluju vašeho syna nade vše," promluvil jsem vážně.
„Klidně bych s ním utíkal celý život, pokud byste nám zakázali být spolu a našel bych nějaký způsob, jak se úkryt i před vámi. Ale… To jsem nechtěl říct. Chci říct, že ho miluju takového, jaký je se vším všudy, a s tím si ho chci i vzít. Vím, jaká je to zodpovědnost a nejspíš se toho budu muset ještě hodně naučit, ale pro svého muže bych udělal cokoliv. Jen mě mrzí, že jsem se k tomu neodhodlal dřív a zbytečně ublížil někomu jinému," zadíval jsem se na Michu a podrbal ho ve vlasech.
„Slibuju, že Seriho ochráním a udělám všechno proto, aby byl šťastný a spokojený, i když mu nejspíš občas polezu na nervy. Chci si ho vzít a žádám vás tímhle o jeho ruku. Teda… Prosím?"
Objal jsem Seriho kolem pasu a zadíval se na Viky, Tyra i Iana.
Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby odmítli. Moc by mě to mrzelo, ale Seriho bych se nedokázal vzdát.
Sice jsem se trochu obával Michovy reakce, ale zdálo se, že je v klidu, že se přes to už přenesl, a hlavně, má nejspíš někoho, kdo ho teď zajímá víc.
Serien
Po celou dobu, i když Victaora přistoupila, i když Cassius mluvil, jsem svíral jeho ruku, že snad měl i polámané prsty. Skoro jsem ani jeho slova nebyl schopen vnímat, ale když jsem si je pak rychle přehrál v hlavě, nejspíš jsem se znovu zamiloval.
Jeho slova o lásce, i o tom, že ví, do čeho jde, byla upřímná. Cítil jsem to. Stejně jako to cítili i rodiče a Ianroar.
„Víš,“ otočil se na mě Micha, když jsme pak spolu později po obědě chystali zákusek a kávu. „Myslel jsem si, že s Cassiusem tohle zažiju. Že mě požádá o ruku. Nikdy jsem mu to neřekl, ale vždycky jsem si to přál. Já… nemůžu říct, že mě to nedostalo, to vaše oznámení. Tak trochu možná i jo, a-“
„Micho, mrz-“
„Nepřerušuj mě,“ ozval se celkem dost rozhodně, až jsem byl překvapený, jak vážný i dokáže být.
„Chtěl jsem říct… Vždycky jsem si to přál a moc. A tak trošku mě zamrzelo, že to nejsem zrovna já, koho požádal o ruku. Ale… Nemůžu být takový sobec a moc vám to přeji. Mám vás oba moc rád. Pamatuješ, co jsi mi tenkrát řekl, když jsem ti dal tu facku? Říkal jsi, že jsem tvůj přítel a nechceš o mě přijít. A já… já teď říkám to samé. Mám tě moc rád a nechci o tebe přijít. Ani o Casse, ale tomu to neříkej.“
Na to jsem neměl co říct. Dojalo mě to a zároveň jsem pocítil štěstí, radost, že je Micha takový, jaký je, a že mi přímo řekl, jak se cítí. Prostě jsem k němu došel ty dva kroky, které nás dělily, a pevně ho sevřel v objetí.
„Taky tě mám moc rád a nechci o tebe přijít. A když… pokud by ti to nevadilo… Víš, uvažoval jsem o tebe jako o svědkovi. Ale pokud by ti to dělalo problém, tak to pochopím.“
Cassius
Sice jsem si to celé představoval trochu jinak, možná trochu víc důstojněji, ale když to celé takhle dopadlo, a zvláště, když jsem přežil a zůstal vcelku, byl jsem moc spokojený a šťastný.
„Děkuju a moc si toho vážím," zopakoval jsem snad už po padesáté, když mi Tyr pomáhal uklízet terasu po obědě, abychom si mohli dát zákusek, který šel připravit Seri s Michou.
„Jestli to ještě jednou zopakuješ, tak tě něčím přetáhnu," pohrozil mi Tyr a věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů.
„Víš, možná bych to neměl říkat, ale doufal jsem, že to jednou budeš ty a ne Josse. A myslím, že stejně to měla i Victaora. Micha je silný kluk. A taky, řekl bych, že se přes to nejhorší už přenesl. Důležité teď je, abyste ty i Serien byli šťastní. A kdybyste cokoliv potřebovali stačí říct."
„Děkuju. Opravdu to pro mě moc znamená. Jste pro mě jako rodina a nechci vás zklamat. No, a když už jsme u toho… Chceme se Serim přestěhovat. Po všech těch událostech, někam na klidnější místo, kde bude moct v klidu pracovat."
Tyrien se na mě jen podíval a zavrtěl hlavou.
„Jste dneska samé překvapení. A co termín svatby a místo? "
„Už jsem o tom přemýšlel, a ještě nevím, jestli bude Seri souhlasit, ale rád bych jen malý obřad v rodinném kruhu na zahradě mého domu, aby to viděli i rodiče, a nejraději bych to udělal už zítra,“ zasmál jsem se, a pak se zadíval na Seriho, který se akorát s Michou vracel i s tácy naloženými dobrotami.
Neunikl mi Ianův pohled směrem k Michovi a v duchu se musel usmát. Jo, z toho možná něco bude.
Pomohl jsem Serimu naložit každému porci na talíř, a pak se usadil vedle něj. Micha se na nás zadíval a povzdechl si.
„Moc vám to spolu sluší. Ale abys věděl," pohrozil mi vidličkou, „jdu Serimu za svědka, a jestli mu někdy ublížíš, tak ti pořádně nakopu!"
Musel jsem se tvářit vážně a nezačít se smát. Micha byl opravdu fajn kluk, a řekl bych, že nám oběma ten náš rozchod spíš prospěl.
Když se ale pořád mračil, Ian se naklonil k jeho uchu, něco mu pošeptal a kdyby to šlo, tak se nejspíš Micha v tu ránu rozpustí.
„Jsem šťastný," pošeptal jsem Serimu do ucha, když jsem si ho přitáhl blíž k sobě, když Micha zrovna líčil divokou historku z nové práce.
Serien
Byl jsem moc rád, že to Micha přijal a půjde mi za svědka. A taky to svým způsobem oznámil ostatním.
Byl jsem moc rád i za to, že to všichni přijali a nikdo nebyl proti tomu, abychom se s Cassiusem vzali.
Nicméně jsme se trochu zadrhli v tom, kdy a kde se chceme vzít. Kdyby bylo na mě, udělal bych to, jak chtěl Cassi, a to hned zítra u něj na zahradě. Ale vzhledem k tomu, že jsme se plánovali i stěhovat a hledat novou práci, rozhodlo se nakonec, že svatba bude za měsíc, abychom si mohli vyřídit všechno ohledně stěhování a práce, pak se vzít a rovnou odjet do nového bydliště.
A taky…
Micha byl úplně nadšený, u Cassiuse jsem si nebyl jistý, když jim nakonec Ianroar oznámil, že naše svatba tady je civilní, podle lidských měřítek a zákonů, ale bude nás čekat ještě jedna. Trochu jiná a ve větším měřítku. A to u nás, v naší domovině, a to proto, že si Cassius bude brát nastávajícího vládce Elfů…
A tomu se nedalo vyhnout. Ale na tuhle druhou svatbu bude potřeba víc času na přípravu, takže se nebude konat dříve jak za půl roku.
„Nebude ti to vadit? Zvládneš to?“ přitulil jsem se ke Cassimu, když už byl večer, my pouklízeli, umyli se, a konečně se dostali do postele.
„Já… omlouvám se. Řekl bych ti to, ale úplně mi to přes ty nervy vypadlo z hlavy,“ omluvně jsem se na něho podíval, a ještě víc se na něho natiskl.
Cassius
Nakonec jsme se domluvili, že svatbu uděláme, až po vyřízení nového domu a práce, nejpozději do měsíce. To bylo tak akorát, i když bych si Seriho nejraději vzal hned.
Byl jsem rád, že i v tomhle s námi souhlasili ostatní, jen jsem se trochu zasekl, když Ian řekl, že budeme muset podstoupit ještě jednu svatbu, a to v elfském stylu.
"Víš…" zamyslel jsem se nahlas, když to Seri pak zmínil v posteli, kam jsme se dostali, až hodně pozdě večer.
"Chápu, že asi jako budoucí následník máš už teď jisté povinnosti vůči svému lidu, ale… No, mám strach, abych ti nějak neuškodil, neudělal ti ostudu, nebo něco nepokazil," povzdechl jsem si a vytáhl si Seriho na sebe.
"Chci, abys na mě byl hrdý, ale mám spoustu chyb a nevím, jestli se dokážu polepšit."
Chtěl jsem být vážný a opravdu si vážně promluvit, ale Seriho tělo na mém, nedostatek sexu, to všechno způsobilo, že jsem poslední slovo spíš protáhl a chlípně se na Seriho zadíval.
"Asi si dám speciální zákusek…"
Než stihl Seri něco namítnout, vytáhl jsem si ho výš, a hned se začal jazykem a pusou věnovat jeho dírce a penisu.
"Nedokážu… už to dýl nevydržím… potřebuju tě…" zachraptěl jsem do Seriho stehen, které jsem okousal a do jeho dírky tlačil už čtvrtý prst, abych si ho pěkně roztáhl a pořádně ho navnadil.
Jo, je toho ještě spousta, co probrat a čeká nás hodně práce, ale tohle už prostě nedokážu oddalovat.
Díky tomu, že ze mě opadl ten stres ohledně oznámení našeho sňatku a stěhování, díky tomu, že byl Seri prostě k sežrání, jsem se už nedokázal víc ovládnout.
Serien
Spousta lidí si nás, Elfy, idealizuje, dělají z nás dokonalé, a přitom to není pravda.
I my máme své chyby, své špatné stránky…
Chtěl jsem říct, Cassimu, že ani my nejsme dokonalí, čehož jsem já živým důkazem, ale nestihl jsem to.
Z mých úst místo slov brzy jen vycházely vzdechy a tiché steny, které přecházely v hlasitější, když se o mě začal starat. Během chvíle jsem byl ve stavu, kdy jsem zcela zapomněl na svatbu. Nebyl jsem schopný uvažovat nad ničím jiným než nad tím, co právě probíhalo.
Byl jsem rád, že jsem se vůbec dokázal zapřít rukama o stěnu za postelí, ale i tak mi po ní ruce začaly klouzat, když jsem cítil, že nemám daleko k tomu, abych se udělal už teď.
„Cassi!“ vykřikl jsem v jeden moment a zuby nehty se držel, abych se mu neudělal do pusy.
Já chtěl totiž něco víc… Chtěl jsem z Cassiho víc.
„Nech… nech to… na mě…“ vydoloval jsem ze sebe ochraptělým a roztřeseným hlasem.
Jen silou vůle jsem sebral své síly, abych se odstrčil od stěny, na kterou jsem byl skoro nalepený, a sesunul se dolů. Věnoval jsem Cassimu polibek, a pak se znovu zvedl do sedu.
„Chci tě v sobě,“ zadíval jsem se na něho, výmluvně se zavrtěl na jeho klíně, a pak se nadzvedl…
Netrvalo dlouho a já splnil svou žádost. Když jsem zcela dosedl zpátky, ten pocit spojení, ten pocit toho, jak jsem cítil celou Cassiho chloubu v sobě… Ten pocit mi vzal dech, že jsem se málem na něho zhroutil. Musel jsem to rozdýchat, přenést ten třes do rukou, které jsem zatnul do jeho ramen.
A po rozdýchání a dalším polibku jsem se pak už věnoval tomu, co jsem zamýšlel…
Od teď… vlastně od chvíle, kdy jsme se s Cassim seznámili jako děti, jsme patřili jeden druhému. A, i když jsme byli nějaký čas odloučeni, naše vzájemné city nevyprchaly a my teď tvoříme pár. Jsme jeden celek a brzy to stvrdíme před celým světem.
Lidským i Elfským…
…………………
Cassius
Krásné ráno udělat ještě krásnějším se dalo jen s milovaným člověkem.
A zvláště, když jste svou drahou polovičku budili tím nejlepším způsobem.
Myslím, že Seri mě bude mít asi za chvíli dost, ale já prostě nedokázal téměř každé ráno odolat, zvláště, když na mě vystrkoval tu svou rozkošnou prdelku.
A proto, stejně jako několik rán před tím, i teď jsem mu hned po ránu dával pořádně zabrat.
A samozřejmě, že jsem to okecával tím, že máme posledních pár dnů v tomhle domě, než se přestěhujeme do nového.
Najít nový dům nám nakonec zabralo téměř čtrnáct dní. Bylo to hlavně i z toho důvodu, aby měl Seri poblíž práci, která by ho bavila a uspokojila.
Ale povedlo se. Sice se teď s jeho rodiči budeme nejspíš vídat ještě méně, protože nový dům byl až na druhém konci města, ale prý budou raději, když uvidí, že je Seri v bezpečí.
Nový domek byl o něco menší než tenhle náš současný, měl jen jednu terasu a dva pokoje pro hosty, nebyl tam bazén ani posilovna, ale měl velkou zahradu, a hlavně byl v té nejklidnější čtvrti města. A jako bonus asi půl hodiny vznášedlem od přírodního, vědeckého a technického centra a muzea, kde mohl pracovat oba.
Zalíbilo se mi tam téměř hned a vypadalo to, že i Seri by mohl být spokojený.
Dohodli jsme se, že hned po svatbě se přestěhujeme, a jakmile se Seri zajede v práci, tak se začne s přípravami na druhou svatbu v elfském stylu.
A díky tomu vznikl další problém. Bylo domluveno, že hned po naší svatbě Ian s Roatem a Nyltasem odletí zpátky na svou planetu.
To samozřejmě těžce nesl zase Micha a skoro s ním nebyla řeč. Prý to ale vyřeší až po svatbě, a jak jsem ho znal, nejspíš se Ianem nenechá jen tak odbýt.
Teď už zbývaly do svatby jen tři dny.
Seri měl pozítří odletět ke svým rodičům, aby se připravil, protože ženich nesmí vidět nevěstu dřív než při obřadu, jinak to přináší neštěstí.
Já se měl doma nachystat, vyzvednout Rohana, který mi nakonec půjde za svědka, a se všemi se k mému překvapení hodně skamarádil, když si zvykli na jeho povahu, a pak jsme měli dorazit ke mě domů.
Obřad byl domluvený na poledne, kdy měl přijet oddávající, aby nám svatbu formálně stvrdil.
Serien
Jsem celkem pohodový a klidný člověk. Ale další dny, i když jsme je zvládali celkem dobře, jsem ze všeho začínal být unavený a čím dál víc nervóznější, když se nedařilo najít to správné bydlení.
Ale nakonec se povedlo. Byli jsme se tam i podívat a vážně jsem byl nadšený. Domek sice nebyl nějak extra velký, ale pro nás a pro případnou návštěvu to stačilo. A hlavně… Bylo to v místě, kde jsem nikoho neznal, kde nikdo neznal nás, a kde byla práce, která mě určitě bude bavit. A rovnou jsem se tam byl poptat.
No, popularita ve vědeckých kruzích udělala svoje, a taky ocenění, kterého se mě i Cassimu dostalo, a tak jsme si hned při první návštěvě našeho budoucího pracoviště plácli.
V současné práci jsem však toho měl tím pádem dvakrát tolik. Ještě chvíli se mě snažili přemlouvat, ale stál jsem si na svém a podpořil mě i Roat, který tam se mnou stále docházel, i když vlastně už nemusel. Ale jeho pomoc se mi opravdu hodila, protože jsem toho musel hodně udělat, abych mohl s klidným svědomím a čistým štítem odejít.
Jedno pozitivum ale bylo. A to, že jsme civilní svatbu chystali malou, a proto nebylo potřeba nějakých velkých příprav. A navíc si to všechno vzali na starost rodiče, Ianroar a Micha, už jen proto, že svatba bude v Cassiově rodném domě a Micha mi jde za svědka. A já jsem jim za to byl moc vděčný, i proto, že jsme s Cassim už tak měli hodně práce.
Ale přes všechnu únavu, která se hlásila, jsme se nezapomněli věnovat jeden druhému Řekl bych, že to odbourávalo i tu nervozitu a stres…
A vždycky mě to hezky nastartovalo do nového dne.
A pak přišel den, kdy jsme byli prakticky už přestěhovaní, v našem dočasném domě jsme měli už jen pár věcí, a já nasedal do vznášedla k tátovi, který pro mne přiletěl.
„Budu na tebe čekat. Už… už se nemůžu dočkat. Miluji tě,“ ještě jsem se nahnul ven, políbil Casse a pak už jsem mohl jen zamávat, protože se kabina zavřela a my se vznesli k nebi.
Jeden den na poslední přípravy, jedna noc jako svobodný muž.
A další ráno probuzení bez Cassiho…
Ale věděl jsem, že tohle, takhle, je to naposledy. Za pár hodin budeme svoji.
A na to jsem taky myslel, když jsem se ráno hrabal z postele, abych se dal do pořádku. Museli mě z ní skoro tahat, a nebylo divu, když jsme s Michou večer popili a trochu to natáhli.
Ale, jakmile mi Victaora řekla, že půjdu před oltář klidně v pyžamu, ale včas, byl jsem okamžitě vzhůru a spěchal do koupelny, že jsem se málem přerazil o vlastní nohy.
Cassius
Večer se mi Seriho vůbec nechtělo pouštět. Samozřejmě jsme si neodpustili ani předmanželský sex, a já dělal všechno proto, aby si to Seri dostatečně zapamatoval.
Ještě ráno jsem pak vzpomínal s úsměvem na to, jak mírně pokřivený nastupoval do vznášedla, když pro něj Tyr přiletěl.
Byla to vlastně má první noc bez něj a já se nemohl dočkat rána. Naštěstí jsem musel vstávat poměrně brzo, protože jsem se musel obléknout, zaletět pro Rohana, a pak doletět ke domů, domů, a to všechno stihnout do dvanácti hodin.
Sice jsme byli už téměř přestěhovaní, ale letět přes celé město by bylo nemyslitelné, tak jsme se domluvili, že ještě tu poslední noc strávím v současném domě.
Po svatbě jsme se pak už měli přímo vrátit do nového domu jako manželé a já se na to i těšil.
Teď, když konečně nadešel ten den, ze mě najednou všechen ten stres a únava posledních dní najednou opadly, a přišel na řadu jen ten stres z toho, aby všechno dobře dopadlo.
Málem jsem si utrhnul knoflíček u košile, jak jsem pospíchal, protože jsem ještě musel dobalit posledních pár věcí, co nám tu zbyly, a trochu se u toho zasnil.
Prodej domu jsem se rozhodl vyřešit dodatečně, až budeme zabydlení a Seri se seznámí s novou prací. Peníze mě netlačily, takže v tomhle ohledu jsem opravdu spěchat nemusel.
Kdyby se neozval Rohan, nejspíš bych balil ještě teď.
Rychle jsem se dooblékal, trochu skepticky se na sebe zadíval do zrcadla, popadl prsteny, které jsem schoval do kapsy saka, vzal tašky a mazal ke vznášedlu.
Naposledy jsem se ještě otočil, abych se zadíval na dům, kde se toho tolik stalo, zapojil bezpečnostní systém, odpojil svůj a Seriho přístup, hodil tašky do vznášedla a vyrazil.
„Jsem na cestě, nejpozději za tři hodiny jsem u tebe," ozval jsem se Rohanovi, když jsem si propočítal čas doletu.
Od Rohana to pak byla necelá hodinka cesty, takže i kdyby přišlo nějaké nečekané zdržení do půl hodinky, měli bychom to v pohodě stihnout.
Několikrát jsem měl tendenci Serimu i volat, ale věděl jsem, že nesmím. Přesto jsem si neodpustil aspoň zprávu, jak moc ho miluju a těším se na naši společnou první noc v novém domě. A, aby mi trochu utekl čas, barvitě jsem Serimu vylíčil, co všechno mu udělám, a kde všude mu to udělám.
O necelou půl hodinku později jsem spokojený vypnul komunikátor, znovu převzal řízení a v duchu si představoval naše nové společné bydlení.
A snad díky tomu jsem si nevšiml hrozícího nebezpečí, dokud nebylo pozdě.
Ten paprsek, co trefil mé vznášedlo, mě tak překvapil, že jsem v první chvíli nebyl schopen nijak zareagovat. Vznášedlo sice vyslalo nouzový signál a spustilo ochranné systémy, když začalo klesat k zemi, ale já měl sotva čas to zaregistrovat, protože jsem měl co dělat, abych se aspoň nějak vyhnul té zběsilé palbě, co na mě nepřítel spustil.
Co jsem viděl, bylo pouze to jedno vznášedlo, a jak jsem zaregistroval v momentě dopadu, vybral si nezalidněnou část. Chtěl jsem zavolat Rohanovi nebo Tyrovi, ale signál byl něčím nebo někým rušen, a pád se mnou otřásl stejně jako to, že na mě někdo vůbec zaútočil.
A samozřejmě mě hned napadlo, jestli jsou i ostatní v pořádku.
Naštěstí, díky ochranným systémům vznášedla, jsem to odnesl pouze boulí na čele a několika odřeninami na rukou, naraženému žebru a kolenu. Snažil jsem se vysoukat ven, abych si podal toho hajzla, co mi pokazil tak nádherný den, ale sotva jsem se postavil na nohy a zahlédl toho, kdo mi to způsobil, ztuhnul jsem na místě a ta chvilková nepozornost mě stála vědomí.
Moje poslední myšlenka, než všechno kolem mě zčernalo, patřila Serimu.
Mému milovanému muži, který na mě čekal…
Serien
„Kdybych věděla, jak budeš vypadat, vybrala bych ti oblek v červené barvě, abys ladil barevně,“ pohladila mě Victaora po tváři.
Jo, byl jsem červený a nebylo se čemu divit. Před chvilkou jsem si doposlechl Cassiovu zprávu a na poslední chvíli ji vypnul, protože do ložnice právě vešla máma s Michou.
Prý mě musí ustrojit a pohlídat, aby všechno klaplo. A tak jsem se za jejich přísného dohledu nakonec oblékl a vyslechl si jejich pochvaly, že mi to opravdu moc sluší.
A jak máma, tak Micha, měli vlhké oči, když jsem jim poděkoval a je to dojalo.
Co si budeme povídat. Mě taky.
A tak jsme si tam pobrečeli všichni tři, dokud na nás nezaklepal Tyrien, že by se taky rád podíval na svého syna, a máme už jen hodinu na to, abychom se přesunuli do Cassiho domu, kde už bylo všechno připravené.
Klidně bych tam došel i pěšky, ale táta to rázně zatrhnul, už jen proto, že jsem byl ve svatebním, oni taky, a pokud bych náhodou zakopnul a rozplácnul se na zemi, byl bych špinavý jak čuně a shánět narychlo identický oblek, když tenhle byl šitý na zakázku, by prostě nešlo. A přece jen mi záleží na to, abych se Cassimu líbil a abychom k sobě ladili.
No, a tak jsem nasedl do vznášedla k tátovi, a máma ten kousek přeletěla s Michou.
U Cassiho doma už to bylo všechno nazdobené, připravený oltář, oddávající už tu byl také, slavnostní tabule prostřená a venku nachystaný i velký stůl s občerstvením a pitím, aby si potom každý dal, co hrdlo ráčí.
Hudbu jsme neobjednávali. Ne, že by se nám nelíbila, ale chtěli jsme si to opravdu užít jen v rodinném kruhu.
Když čas pokročil, Tyrien mě zahnal do domu, do spodní ložnice, kde jsem měl počkat, až pro mě přijdou. Chyběla už jen půlhodina a Cassius s Rohanem se měli každou chvíli ukázat.
A já nervózně přecházel po pokoji tam a zpátky.
A moje nervozita vzrůstala.
Moc jsem se na tenhle okamžik těšil, ale nejspíš mě dostihla ta pravá svatební nervozita, a já už nevěděl, co mám dělat. A stupňovalo se to. A ve chvíli, kdy se otevřely dveře, prolétlo to mým tělem jako žhavý šíp, až se mi udělalo málem na zvracení.
Ianroar nemusel nic říkat.
Nechtěl jsem slyšet, že volal Rohan.
Nechtěl jsem slyšet, že se něco stalo.
Svezl jsem se do dřepu, zakryl si uši a mezi jednotlivými vzlyky jsem se snažil aspoň trochu nadechnout. Nedokázal jsem se v tu chvíli ani udržet a změnil jsem se do své Elfské podoby.
Já to věděl. To, že to není svatební nervozita, jsem už věděl.
Věděl jsem to ve chvíli, kdy to došlo k určité praktiky až nesnesitelné hranici, k bodu, kdy se mi sevřel žaludek a zauzlovala střeva.
Věděl jsem to ve chvíli, kdy se otevřely dveře a vešel Ianroar…
