Cassius
Cestou na domluvené místo jsem přemýšlel, jestli jsem udělal dobře.
Ne, snad to, že chceme napadnout doupě zběhlých agentů, ale to, jestli byl dobrý nápad nechat Seriho doma. Když jsem nad tím tak zpětně přemýšlel, nějak vehementně mě nepřesvědčoval o tom, že chce jet se mnou, což u něj bylo fakt divné. Jen mě nabádal k opatrnosti.
Moc se mi to nelíbilo a trochu jsem litoval, že jsem do náramku nedal i sledovací program pro takové případy. Ne, že bych Seriho chtěl hlídat, ale jak ho znám, pustí se sám do řešení problému, aniž by si řekl o pomoc. Jistě, má s sebou Roata, ale ten taky není nesmrtelný a nezranitelný.
Zatím to ale vypadalo, že všichni agenti jsou uvnitř budovy, a já jen doufal, že to tak zůstane.
Taky mě napadlo, že bych požádal o pomoc Rohana, ale vím, že se jeho chlapi těšili na akci, a těžko by z nich vybíral někoho, kdo by hlídal Seriena jen proto, že mám špatné tušení.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.
Musím Serimu věřit. Ostatně… Jednou z něj bude vládce mocného národa. A i když ho chci hýčkat a nejraději bych ho pořád oprašoval a nosil na rukou, asi by se mu to nelíbilo a neudělalo mu to dobré jméno u jeho lidí, z nichž většina má vůči lidem nejspíš předsudky, i když jsou to mírumilovný národ.
Přesto jsem doufal, že aspoň Roat bude mít dost rozumu na to, aby dal vědět, pokud se opravdu něco stane.
Nastavil jsem autopilota na maximální výkon, abych byl na místě, co nejrychleji.
Měli jsem se sejít asi dvě hodiny cesty od mého domu v mírněji obydlené oblasti v jednom opuštěném baráku, kteří Rohanovi muži vytipovali.
Bylo to nejbližší místo, kde byla nejmenší koncentrace lidí a domů na metr čtvereční.
Netušili jsme totiž, jak by se nepřátelé zachovali, kdybychom vletěli přímo na ně, i když se už stmívalo.
V tomhle obrovském městě, zvlášť ve střední a nižší třídě, je spousta lidí i v noci.
A nikdo z nás nechtěl způsobit zbytečný rozruch nebo dopustit, aby se někomu něco stalo.
Serien
Podíval jsem kolik času uteklo, když Cassius vyrazil. Minimálně hodinu a půl mi trvalo, než jsem se konečně rozhodl, že půjdu. Další půlhodinu jsem se oblíkal a dohadoval s Roatem, než konečně ustoupil. A teď jsme byli už půl hodiny na cestě.
Roatovi zatím nepřišla žádná zpráva, mě taky ne. Na jednu stranu jsem byl rád, aspoň jsem nemusel lhát, že jsem doma. Stejně by mi to Cassi nevěřil.
Na druhou stranu jsem byl zas nervózní, že jsem neměl žádné zprávy o tom, jak to tam u nich vypadá.
Už jak se domlouvali doma, pozorně jsem poslouchal, abych věděl, co a jak, a tak jsem si i pamatoval, kde se měli sejít, a odkud pak měli vyrazit pěšky.
A právě tam jsem mířil, abych tam i já nechal své vznášelo a nepozorovaně se dostal na místo, kde měli být ti, co nás pronásledují.
To vzrušení, které jsem zažíval poprvé, mě čím dál pohlcovalo. A nehodlal jsem se vzdát toho, že bych tam nedojel. Nechtěl jsem se vrátit. Dokonce jsem i zakázal Roatovi informovat Cassiho o mém odjezdu z domu.
V duchu jsem si představoval, jak to tam na místě asi vypadá, a jestli je Cassius v pořádku. Měl jsem o něho strach, to každopádně. Ale doufal jsem, že se o sebe bude umět postarat, i kdyby měl někoho zabít. Vůbec bych mu to nezazlíval, protože je to nejen pro mé, ale i pro jeho dobro.
„Pozor!“ vykřikl najednou Roat a trhnu s řízením prudce doprava.
Málem jsem prošel vznášedlem až ven, ale než jsem stihl zanadávat, pusu mi zavřely dva rudé paprsky, které prolétly těsně kolem vznášedla na mé straně.
„Musíme dolů,“ zahlásil Roat, když to náhle vznášedlem mírně zatřáslo a bylo slyšet, že i ten tichý motor nejde skoro vůbec slyšet.
Roat vytáhl křídla a klouzavým pohybem jsme klesali k zemi. Jen místy, co mu ještě řízení dovolovalo, uhýbal na jednu nebo na druhou stranu…
Cassius
Dorazil jsem v přesně určený čas. Trochu se staženým žaludkem jsem přistál na místě, které trochu schovávalo mě vznášedlo a rozhlížel se po Rohanovi a ostatních.
Nikoho jsem však neviděl a už jsem chtěl zavolat, když mi někdo zezadu dal ruku před pusu.
„A už by bylo po tobě," zachraptěl mi do ucha známý hlas.
„Idiote! Malém mě trefilo!" prskl jsem po něm, ale oddechl si, že je v pořádku a očividně dobře naladěn.
No, nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jít do akce s tlupou nadržených vlků lačnících po krvi.
Rohan jen mávl rukou nad mou poznámkou, a pak mi naznačil, abych šel za ním.
Vešli jsme do něčeho, co kdysi mohlo být skladiště a on mě seznámil s deseti svými muži, které na tuhle akci vzal.
„Nejlepší bude se rozdělit," pustil se hned Rohan do plánování a na virtuální mapě, kterou jsem přinesl, naznačil cesty pro čtyři skupiny.
„Ty půjdeš se mnou," ukázal na mě. „S bojem nemáš zkušenosti a předpokládám, že kdyby se ti něco stalo, Ian by mi to dal pěkně sežrat. A věř mi, naštvaného elfa nechceš vidět."
Několik jeho chlapů se zasmálo a já se jen zašklebil.
Za normálních okolností bych protestoval, že nepotřebuji chůvu, ale když jsem viděl Rohana a jeho chlapy, když jsem viděl, jak se chystají, a slyšel, jak plánuji, napadlo mě, jestli jim vůbec budu k něčemu platný.
Rád bych měl u sebe Seriho. Abych ho mohl obejmout a on mi dodal sílu. Zajímalo by mě, co asi dělá.
Poslechl mě a zůstal doma? Nebo se rozhodl udělat přesný opak?
Při téhle myšlence mě najednou zamrazilo. A představa, jak Seri s Roatem vletí rovnou do pasti, mi zvedla žaludek.
„Vyrazíme!" rozhodl Rohan, jako by mi četl myšlenky.
Jen jsem přikývl a ještě zauvažoval, jestli nezavolat Serimu.
Nakonec jsem to zavrhl, navíc Rohan mi nedal moc času na rozmyšlenou, protože jeho chlapi rychle vyrazili.
Jestli někdo říká, že velcí chlapi se nedokážou schovat a jsou hluční, tak lže.
Opravdu jsem byl překvapený, jak rychle, tiše, a hlavně nenápadně jsme se blížili k cíli, přesto, že jsme se pohybovali městem. Je pravda, že v jednu chvíli mě musel Rohan poponést, protože část cesty vedla přes střechy, a zdolat je, bylo pro mě obtížné, ale i tak jsme se k cíli dostali za neuvěřitelných deset minut.
Serien
Nejspíš se během okamžiku obrátily role. Už jsem nebyl ten lovec, jak jsem si naivně myslel. Teď jsem byl kořist.
Dosedli jsme mezi dva polorozbořené domy a přibrali přitom několik keřů a hromadu bordelu. Zaryli jsme čumákem do zídky, o kterou jsme se konečně zastavili.
„Okamžitě ven, budeš se držet u mě a při zemi. Nevystrkuj hlavu!“ důrazně mi přikázal Roat.
Ten strach, že je něco špatně, se začal znovu hlásit. Ani nebylo divu. Pořád jsem nevěděl odkud, a hlavně kdo po nás střílel. A ještě divnější bylo, že ve chvíli, kdy jsme letěli, nebylo vidět dovnitř, a tím pádem nikdo nemohl vědět, kdo ve vznášedle sedí, a přesto na nás zaútočili.
Myslel jsem, že se schováme v jedné z těch budov. Ale Roat mě zastavil a táhl mě dál od nich.
Krčili jsme se za vším, co bylo právě po ruce, a několikrát jsme museli zalehnout, když kolem nás proletěl další paprsek. Ale tentokrát ne červený ale modrý, a nebezpečně to zapraskalo, když se zaryl do zdi domu, za kterým jsme se schovávali.
„Tam,“ ukázal Roat nahoru. „Už se nedivím, že jsem je nevycítil. A nechtějí nás zabít, ale chytit.“
Podíval jsem se nahoru. Nad námi kroužily dvě vznášedla typu, který jsem ještě neviděl. Podle Roata nejnovější typ, který používají bezpečnostní složky. Rychlý, tichý a hlavně… Má kolem sebe bariéru, která tlumí vše, co by mohl ze vznášedla uniknout, takže není možné ani vycítit, že se k člověku blíží, pokud ho přímo neuvidí.
Napětí vzrůstalo každou vteřinou, a mě v tu chvíli problesklo hlavou, proč jsem raději nezůstal doma v bezpečí.
Roat neměl daleko k tomu, aby se přeměnil do své pravé podoby, viděl jsem to na něm. A vlastně… Já taky, protože v lidské podobě jsem byl dvakrát tak více zranitelnější.
„Musíme se někam schovat,“ stáhl mě za kontejnery, napůl sežrané rzí a s plno bordelem kolem.
„Tam,“ ukázal někam nalevo ode mne, kde byla další polorozpadlá budova.
Vypadala jako menší tovární hala, a pro nás to znamenalo úkryt a současně i možnosti, jak se účinně bránit, aniž by nás někdo z venku viděl, nebo nás mohly zachytit satelitní snímky.
Jedno vznášedlo přistálo a z něho vyběhl člověk, který se hned pustil za námi. Druhé nás pronásledovalo ze vzduchu a snažilo se nám zabránit se schovat vevnitř.
A v momentě, kdy už to bylo na hraně, kdy jsem viděl, jak se k nám blíží další modré paprsky, a já měl pocit, že je konec, Roat se během setiny vteřiny změnil a kolem nás se rozprostřela bariéra.
„Schovej se!“ křikl, když se nám podařilo vyrazit ty zatracené dveře.
Doslova mě hodil dovnitř, ale sám to už nestihl.
„Roate!“ vykřikl jsem, když jsem viděl, jak ho jeden paprsek lízl ve chvíli, kdy se snažil zabouchnout dveře a on se vzápětí v křečích svalil na zem.
Cassius
Měl jsem srdce až v gatích, když jsme se dostali na místo a Rohan dal povel k zastavení.
Teď jsme museli být obzvlášť opatrní, i když jsem měl pocit, že můj dech a můj tlukot srdce musí být slyšet až na druhém konci města.
Nejraději bych zavolal Serimu, ale to teď nebylo možné.
„Měl bych se podívat, jestli jsou tam všichni," navrhnul jsem tiše, když se Rohan přikrčil za zídku vedle mě.
Jen přikývl a já byl rád, že jsem aspoň pro něco užitečný.
Měl jsem v úmyslu Rohanovi ukázat pozice nepřátel, aby se jeho chlapi víc orientovali, i když mají svůj čich a výborný sluch, ale když jsem otevřel na náramku malou interaktivní mapku, zatrnulo mi.
Ukázal jsem to Rohanovi a chtěl vyskočit na nohy, ale on mě rázně přikurtoval k zemi.
„Uklidni se," zasyčel mi do ucha. „Teď se to nesmí posrat. To, že dva chybí ještě nic neznamená, jasné?"
Funěl jsem do čerstvě posečené trávy a snažil se z hlavy vytěsnit všechny ty představy, které se mi tam najednou dostaly.
„Kdyby Seriena nebo starouše našli, těžko by tu ten zbytek jen tak seděl," přitlačil mě Rohan víc k zemi, jako by mi četl myšlenky.
Na druhou stranu měl ale pravdu, a já se pomalu začal uklidňovat.
Teda aspoň v rámci možností. Přesto jsem měl pořád nepříjemný pocit a nutkání Seriho varovat.
„Šéfe, musíme vyrazit. Uvnitř se začíná něco dít," ozval se vedle mě jeden z Rohanových chlapů tak nečekaně, až jsem málem zaječel jako vystrašená holka a vyletěl z kůže.
Ten chlap si toho nejspíš všiml, protože se na mě zašklebil pravděpodobně spokojený sám ze sebou.
„V pohodě?" zadíval se na mě Rohan, a když jsem trochu trhaně přikývl, dal znamení.
Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil za Rohanem…
Serien
Přiskočil jsem a rychle ty dveře zabouchnul. Na poslední chvíli, protože tomu paprsku bych se jinak nejspíš nevyhnul, a teď bychom tu na zemi leželi oba.
„Nedo-týkej se… mě…“ zachrčel Roat, když jsem k němu přispěchal a chtěl si k němu dřepnout.
„Nemůžu tě tady tak nechat!“ odsekl jsem, když mě pak posílal pryč, ať se schovám.
Narovnal jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Při tom všem jsem měl vyburcované všechny smysly, abych cítil, jestli se nepřítel blíží.
A on se blížil.
Podle mého odhadu a toho, co jsem zvenku slyšel, byli už oba venku ze vznášedla a od nás asi tak na sto metrů. Málo času… hrozně málo času.
Urputně jsem se snažil vymyslet, jak z toho ven. Ale napadalo mě jen jediné.
Bránit se a se vším, co moje podstata dovoluje.
„Aropo Serien! Ne-“
„Jinak to nejde!“ znovu jsem Roatovi odsekl, když se mi snažil zabránit se změnit do elfské podoby.
A tentokrát jsem na sebe vzal svou pravou vládcovskou. Jen tak jsem mohl použít veškeré síly, které jsem doposud dokázal v sobě probudit.
„Získám nám trochu času,“ postavil jsem se mezi Roata a dveře.
Zavřel jsem oči a soustředil se jen na jednu věc. Tu, o které jsem věděl, že umím dobře, a nikdy mě nezradí.
Cítil jsem, tak ta energie prochází mým tělem, jak se spojuji s okolní přírodou, jak se mnou komunikuje a souhlasí s pomocí.
Chvíli se nic nedělo, ale pak, když jsem otevřel oči, viděl jsem, jak ta betonová země praská a skrz její škvíry se tlačí kořeny, větve… Jak před námi vzniká rostlinná pevná hradba, která kompletně zaštítila dveře natolik, že by ten venku musel použít sekeru, a ještě by se prosekával tak půl dne.
„To… to stačí…“ zachrčel za mnou Roat. „Schováme se… vyslal jsem… nouzový signál…“
Cassius
Upřímně doufám, že se na mě Rohan nikdy nenaštve a neobrátí proti mně.
Asi jsem do teď nějak neměl představu o tom, co si pod pojmem vlčí rasa představit.
A přesně, jak jsem si myslel, nebyl jsem moc užitečný. Většinu práce, vlastně skoro všechnu práci zvládli Rohanovi chlapi. Byli jako jeden člověk. Několikrát jsem neodolal, abych nezůstal jen stát a zírat, nehledě na nebezpečí a na brutalitu s jakou agenty lovili.
Neznali vůbec žádné slitování a rozhodně se řídili heslem raději víc než míň.
Pravda, nepřátelé se taky nedali zadarmo, a nejeden Rohanův chlap to pěkně schytal, ale jako by neznali a necítili bolest. Hnala je taková touha po pomstě, že jeli jako stroje.
Mě se podařilo asi dvakrát vystřelit, když se ke mně a Rohanovi jeden nepřítel přiblížil natolik, že hrozilo nebezpečí.
Ale to už byl vedle mě Rohan, a ten parchant, co se na nás chystal zaútočit, neměl nejmenší šanci.
„Rohane!" křikl jsem v jednu chvíli a ukázal na druhý konec místnosti, kde jsem uviděl toho stážistu.
Chtěl jsem z něj dostat informace a hlavně vědět, kde je Josse, protože ten mezi nimi nebyl.
Rohan zařval, změnil se do své pravé podoby, až mě skoro přitlačil ke zdi, jak zmohutněl, a než jsem stačil mrknout, tak svou tlapou srazil stážistu k zemi.
Domluvili jsme se, že Rohan za žádnou cenu neukáže svou pravou podobu v případě, že by tu měli nějaké tajné skryté kamery, nebo tohle místo bylo nějak hlídané. Spojit jeho lidskou podobu s tou vlčí, bylo to poslední, co potřeboval.
Ale nejspíš ze sebe taky potřeboval dostat všechen ten hněv a zuřivost, kterou jsem náhle pocítil, až mě to málem srazilo k zemi.
„Ty!" přiběhl jsem s funěním k nim a zadíval se na stážistu.
„Zrůdy!" zaječel na celé kolo, až mu sliny létaly od pusy a zazmítal s sebou, pod Rohanovou váhou.
„Jste zrůdy a všichni byste měli pochcípat! Je to proti přírodě! To my, jen my jsme ti, co by měli chodit po téhle planetě! Jen kazíte vzduch svým odporným smradem a-"
Víc neřekl, protože Rohan zavrčel, a pak mu jedním drápem prostě propíchl hlavu skrz na skrz, až na mě dopadlo několik kapek krve.
Boj se chýlil ke konci, a už bylo jasné, kdo zvítězí. Ale i přesto, že bych měl cítit radost, můj strach se ozval znovu.
„Měli bysme najít-" začal jsem, ale v tom se mi ozval náramek…
„To je nouzový signál od Roata!" vykřikl jsem na Rohana a krve by se ve mě nedořezal. „Jsou nedaleko! Musím za nimi! Musím-"
Začal jsem zmatkovat a panikařit, dokud mi Rohan, který se změnil zpátky v člověka, jednu nevlepil.
„Dokončete to tady! Pak se vraťte!" křikl Rohan na své muže.
„Šéfe…"
„Kdyby něco, ozvu se, ale na tohle bych měl stačit sám!" zamítl jakékoliv protesty, pak mě popadl jako pytel brambor, a než jsem se stačil nadechnout, vyrazili jsme.
Serien
Sevřel jsem rty k sobě, když Roat řekl, že vyslal nouzový signál. To jsem nechtěl. Doufal jsem, že se z toho dostaneme sami.
I když…
Podíval jsem se znovu na Roata a na zabarikádované dveře a uvědomil si tu realitu. Bez pomocí se z toho opravdu nejspíš nedostaneme. Jsou ozbrojení a nebezpeční. A vycvičení na lov takových, jako jsme my.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a rychle se snažil zhodnotit, jaké máme možnosti. Ale moc tu nebylo o čem přemýšlet. Byla to opravdu menší tovární hala, s jedním patrem nahoru, nějakým bordelem a jakousi kukaní, která nejspíš sloužila jako kancelář nebo odpočívárna. Byly tu ještě pozůstatky starých strojů, které tak tak držely pohromadě a člověk by se za nimi sotva schoval.
„Tam,“ ozval se Roat.
Otočil jsem se na něho. Právě posbíral aspoň trochu své síly a dal se natolik dohromady, že dokázal vstát. Ukázal mi na patro, kde byly ještě jedny dveře, nejspíš do nějaké další kanceláře.
Teď, když už stál, jsem k němu přiskočil a podepřel ho, abychom se co nejdříve dostali nahoru. Slyšeli jsme, jak se útočníci snaží už dostat skrz dveře…
Šlo to trochu ztěžka, ale snažili jsme se být o nejrychlejší. Dostali jsme se k polorozpadlým schodům, kde se Roat mohl zapřít i o stěnu, a opatrně jsme vyšli nahoru.
Rány za námi ustaly, a to nevěstilo nic dobrého…
Byli jsme už kousek od těch dveří, které sotva visely na pantech, když se to stalo.
Ozvala se silná rána a skrz dveře a hradbu, kterou jsem před nimi vytvořil, proletěl silný plamen a všechno v dosahu začalo hořet.
V tu samou chvíli, kdy jsme se otočili, jsem periferně zahlédl stín od jednoho z rozbitých oken nad námi. Stihl jsem jen od sebe odhodit Roata, který proletěl do té místnosti, kde jsme se chtěli schovat, a pak už jsem nekontrolovatelně letěl dolů z patra na tu betonovou zem.
Ten dopad jsem ani pořádně nepocítil. Snad podvědomě jsem použil své síly, a místo tvrdého dopadu na beton, jsem skončil na spletí větví, které zabrzdily můj pád.
Chtěl jsem se hned překulit a utéct, ale ve stejnou chvíli mě k zemi přikurtovalo mužské tělo, které jsem moc dobře znal.
„Josee!“ vykřikl jsem, když jsem se vzpamatoval po ráně, kterou mi hned dal, a šokovaně jsem hleděl do jeho tváře stažené vztekem.
„Věděl jsem to,“ zavrčel mi do obličeje. „Věděl jsem, že nejsi člověk! Lhal jsi mi, celou tu dobu! Ale… Teď už je to jedno. Jdeš se mnou! Máš informace, které chceme, a já je z tebe dostanu! Už mi neutečeš a nikdo tě nezachrání jako u tebe v práci. Nikdo ti nepřijde na pomoc! Nikdo z těch vašich zrůd ti nepomůže!“
Koutkem oka jsem zahlédl druhého muže, jak běží nahoru k Roatovi. Trhnul jsem sebou ve snaze ho ze sebe shodit, ale on se na mě jen víc natiskl a znemožnil m i další pohyb.
Zvedl ruku a já sebou cuknul, když jsem si myslel, že mě chce praštit. Ale on dal jen hlasový povel svému vznášedlu a za dalších pár vteřin se ozvala další rána, když se rozletěl kus stěny a světlo zvenku zastínilo jeho vznášedlo, které dosedlo na zem kousek od nás.
„Ber ho!“ křikl Josse na toho druhého. „Anebo ho můžeš i zabít! To nejdůležitější máme tady!“
V tu chvíli, i když mě strach svazoval, i když jsem se skoro třásl strachy, co se mnou bude, převládl pud sebezáchovy.
„Ani na něho nesáhneš!“ zakřičel jsem a během setiny se Josse šokovaně podíval na svou nohu, kterou omotaly větve a ty ho stáhly ze mě dolů.
„Roate!“ zakřičel jsem znovu, rychle vyskočil na nohy a rozběhl se ke schodům.
Nevím, jak se to Jossemu povedlo, ale ve chvíli, kdy jsem chtěl vyběhnout první schody, to kolem mne zajiskřilo, zapraskalo, a já se s výkřikem a v silných křečích svalil na zem…
Cassius
Měl jsem nervy doslova na pochodu. Snažil jsem se držet, abych Rohana nepopoháněl, i když jsem věděl, že běží, jak nejrychleji dokáže.
Signál zatím nezmizel, a to znamenalo, že jsou pořád na místě a živí. Pokud teda nepřítel nebyl natolik chytrý, aby jim odstranil náramky a tím nás tak zmátl.
Jen jsem doufal, že tomu tak nebude a stihneme to včas.
„Už tam skoro jsme!" křikl jsem Rohanovi do ucha, až s sebou škubnul.
„Neřvi!" zavrčel na mě, ale přikývl na znamení, že to cítí taky.
Když jsme se blížili k místu, zapřemýšlel jsem, jestli by nebylo vhodnější vejít dovnitř nenápadně, abysme neohrozili Seriho a Roata, který bude nejspíš zraněný, protože jen tak by nouzový signál nevyslali. Chtěl jsem to navrhnout Rohanovi, ale ten se už zařídil po svém.
Prostě dovnitř vpadl po hlavě, a to doslova. A nezapomněl s sebou vzít kus skladiště nebo továrny, nebo co to bylo. Když jsem skončil na zemi, pár vteřin mi trvalo, než jsem popadl dech.
Neměl jsem čas se ani pozastavit nad tím křovím, co tu kolem nás zcela nepřirozeně bylo, protože jsem spatřil Seriho, nad ním Josse, Rohana, jak se k nim jedním skokem blíží a kousek nad nimi Roata, a ještě jednoho muže.
„Toho hajzla nech mě!" zařval jsem, až mě to samotného překvapilo, když Rohan odhodil Josseho bokem a už se chtěl po něm vrhnout.
Váhal asi jen vteřinu, než nakonec přikývl a místo toho se vydal nahoru, aby pomohl Roatovi.
„Seri!" křikl jsem na svého muže, když jsem k němu jedním skokem doplachtil, až jsem si roztrhl o něco triko a kalhoty.
„Seriene!" vykřikl jsem znovu a podepřel ho, aby se mohl zády opřít o chladnou zeď.
Naštěstí to vypadalo, že vnímá, jen je lehce v šoku a otřesen.
„Vydrž tady," zašeptal jsem do jeho rtů, které jsem jemně políbil, a pak se otočil na Josseho.
„Tohle ti nedaruju, ty hajzle!" zařval jsem na něj, a pak skočil…
Serien
Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Sípal jsem ve snaze pobrat trochu vzduchu, doslova jsem se svíjel v křečích, jak mým tělem procházel ten energetický výboj, který mě zasáhl.
Všechno, co jsem chtěl na Josseho vyřvat, jsem si mohl jen myslet. Každý pokus o promluvení, skončilo zachroptěním a bolestným zasténáním.
Jen velmi pomalu ustupovaly ty šoky, které mě paralyzovaly, a během toho se Josse vyprostil z větví, které, jako kdyby mým kolapsem, ztratily svou sílu. Z hora jsem slyšel nadávky toho druhého, něco od Roata a rány, jak se zřejmě do sebe pustili. Myslím, že jsem zaslechl i své jméno.
„Tak, to je trefa do černého,“ sklonil se nade mnou Josse a shrnul mi vlasy z čela, aby se na mě mohl lépe podívat. „Takhle ti to sluší víc…“
Ve své bezmoci jsem se ani nebyl schopen přeměnit zpět do lidské podoby, a on mi prstem přejel po čele, kde jsem měl znak své Elfské moci.
„Myslím, že s tebou už nebude problém dostat ostatní. A když budeš hodný a řekneš, co potřebujeme vědět, zaručím ti, že tě necháme na živu. Postarám se o to, abys zůstal se mnou. Jsi můj muž, a já jsem ochoten ti odpustit, když se řádně omluvíš, a uděláš co chceme,“ ještě víc se nade mnou sklonil.
Měl na sobě speciální oblek a na rukách rukavice, takže od toho, co mě drželo na zemi, byl dobře izolovaný.
„Zbav se ho!“ na moment zvedl hlavu nahoru a pak se vrátil pohledem ke mně. „Odcházíme. Máme to, pro co jsme šli. Jen jsi byl takový hlupák, že jsi nezůstal doma. Ale rovnou ses nám tu naservíroval. No co, ušetřil jsi nám cestu a čas, a takhle je to jednodušší.“
„Josse… ne… nech… Roata… být…“ zachrčel jsem, ale on jen zavrtěl hlavou a natáhl ke mně ruce, aby mě podebral do náruče.
Ale v tu chvíli se stalo něco nečekaného a hlavně rychlého. Josse zařval, když ho něco nabralo a on odletěl kus bokem.
„Cassi!“ zachrčel jsem, když jsem viděl, kdo se u mě zastavil, a pak se o něj už jen zapíral, když mi pomáhal vstát.
Chtěl jsem mu říct, ať se za Jossem nepouští. Chtěl jsem říct, jak jsem rád, že přišel. Ale jen jsem se mohl dívat na to, jak se vrhnul na Josseho.
Rvali se jak dva vzteklý psi. A já už začínal mít obavy o to, kdo se z toho dostane živý. Stejně jako jsem z vrchu slyšel kravál a pochopil jsem, že nejspíš Rohan má navrch nad tím druhým mužem.
Ale nestíhal jsem. Snažil jsem se uklidnit vzpamatovat se z těch šoků, dát se aspoň trochu dohromady, abych tu jen tak nestál.
„Aropo! Pozor!“ náhle se ozvalo Roatovo zakřičení.
Ohlédl jsem se a opravdu na poslední chvíli jsem se sehnul, když nad mou hlavou prolétl tentokrát červený paprsek.
„Musíme ven!!“ najednou vykřikl Rohan.
Proletěl kolem mě s Roatem v náručí a rychle utíkal pryč z budovy.
„Ven! Jsou tu chemické látky!“ znovu zakřičel a ukázal do míst, kam předtím ten červený paprsek dopadl. „Rychle!“
Cassius
Věděl jsem, že si Rohan s tím druhým poradí. Podle hluku a nadávek byl Roat v pořádku, teda aspoň žil, jen byl nejspíš zraněný.
„Je můj! Patří mě!" řval na mě Josse, když jsem se snažil po něm skočit a snad ho umlátit holýma rukama.
Byl trénovaný, rychlý, mrštný, já měl jen svou velikost, ale poháněla mě i zuřivost a strach o milovaného člověka.
„Nikdy nebude a nebyl tvůj! Nikdy!" zařval jsem na něj zpátky a hodil po něm aspoň svoji zbraň, když už mě nic jiného nenapadlo.
Naštěstí to zabralo, Josseho jsem na chvilku vyvedl z míry, a v té chvíli po něm skočil.
„Kdybys ho opravdu miloval, miloval bys ho takového, jaký je!" zařval jsem mu do obličeje a snažil se ho nějak zpacifikovat, ale on byl kluzký jako had.
„Miluju ho! Ale zradil mě! Musím ho naučit poslušnosti! Musí poznat, kde je jeho místo!" vracel mi zpátky Josse a snažil se mě shodit aspoň pod sebe.
Schytal jsem pár ran, možná mi zlomil i nějaké žebro, ale já nic z toho nevnímal. Přesto mě však po chvíli začaly opouštět síly, a Jossemu se tak podařilo mě ze sebe skopnout. Rychle jsem se snažil posbírat na nohy, ale nebyl jsem žádný velký sportovec. Josse byl tak na nohou mnohem rychleji, a rychleji se tak dostal k odhozené zbrani.
Paprsek mě jen lehce líznul po rameni, když jsem se na poslední chvíli vyhnul a skočil mu po nohách. Tentokrát jsem měl štěstí, protože při dopadu se Josse nejspíš pořádně praštil do hlavy, podle toho, jak to zadunělo.
Už jsem mu chtěl vrazit, když jsem uslyšel Rohanův řev. Otočil jsem se a pár vteřin mi trvalo pochopit, co se vlastně děje.
„Kurva!" zaklel jsem nezvykle na sebe, vyhrabal se na nohy a s funěním přeběhl k Serimu, kterého jsem popadl do náruče.
Nasadil jsem sprint a upaloval co nejrychleji za Rohanem.
Sotva jsme se dostali pár kroků od skladiště, začalo to uvnitř bouchat a dvě vteřiny potom vybuchla jedna část.
„Musíme dál! Při téhle síle nás roztrhá tlaková vlna!" řval jsem na Rohana, i když jsem sotva popadal dech.
Snažil jsem se něco vymyslet.
Přece neskončíme takhle!
Rohan by se snadno dostal sám pryč, ale všechny nás neunese, a já tak rychle běžet nedokážu!
Aspoň… Musím aspoň ochránit Seriena!
Podlomily se mi kolena, když jsem zakopl o něco v cestě.
„Poběž!" zařval na mě Rohan, který se vrátil a tahal mě za paži.
„Seriho…" zachrčel jsem. „Zachraň jeho…"
Serien
Nestihl jsem udělat ani dva kroky a už jsem byl v Cassiho náruči. Bylo to všechno tak rychlé, že jsem se nestačil ani ohlédnout, co je s Jossem.
Proběhli jsme skrz probořenou zeď ve chvíli, kdy se za námi začínaly ozývat rány od menších explozí.
A vzápětí na to další a o dost silnější. Skrz díru ve střeše se vyvalil dým a zevnitř šlo silné teplo a smrad, když to začalo hořet.
Jenže tím to neskončilo. Po chvilce se ozvalo dalších pár slabších výbuchů, a bylo riskantní tu zůstávat déle. Potřebovali jsme se odsud dostat pryč co nejrychleji. Ale jediný, kdo toho byl schopen, byl Rohan, a ten nás odsud všechny nemohl odnést ani ve své vlčí podobě. A to zřejmě pochopil i Cassius.
„V žádném… případě!“ vykřikl jsem ochraptěle. „Nenech… nechám tě tu!“
Klesli jsme k zemi, jak byl zraněný a vyčerpaný a nezvládal už dál běžet, natož mě ještě nést.
„Aropo Ser-“
„Ticho, Roate!“ okřikl jsem ho, když mě chtěl zastavit.
Tušil, spíš cítil, co chci udělat. Rychle jsem se vyprostil z Cassiho náruče, odstrčil od sebe Rohana, doklekl jsem na zem a vší silou jsem zarazil prsty do země. Projely skrz trávu až do hlíny, jak nejhlouběji to šlo. Zavřel jsem oči a snad jen jako by zdálky jsem zaslechl Roata, jak říká, aby všichni šli co nejblíže ke mně.
Všechno, co se od našeho útěku z budovy až doteď událo, proběhlo strašně rychle, a já se v tu chvíli ani nepozastavil nad tím, jak rychle jsem se dokázal rozhodnout. Ale věděl jsem, že tohle je jediná možnost.
Byl jsem si tím naprosto jistý. A, zvlášť ve chvíli, kdy se ve stejné chvíli kolem nás zvedla velmi silná hradba tvořená z rostlin, hustých křovisek, silných větví a pevných kořenů. Snažil jsem se vyžádat si co největší pomoc, abychom zůstali uchráněni před silným výbuchem, který se vzápětí ozval, a byl opravdu tak silný, že se zachvěla i zem pod námi.
Cítil jsem, že i přes hustotu naší hradby se k nám prodralo horko a trochu toho zápachu, cítil jsem, že větve, které byly nejblíže k tovární hale mírně ošlehl plamen. Ale na mou, v duchu vyslanou žádost, se objevovaly další a další, které postupně udusily postupující plameny a uvěznily je uvnitř haly, která stála už jen silou vůle…
Sotva jsem dýchal, snažil jsem se nevnímat dozvuky toho paralyzujícího šoku, které probíhaly mým tělem, snažil jsem se nevnímat nic, než jen to, že chci zachránit člověka, kterého nade vše miluji.
Musel jsem zavřít oči, jak mě začaly pálit od toho horkého vzduchu a moje bílé vlasy, zamotané do mých prstů měly už skoro šedý nádech od toho prachu, který se k nám přeci jen dostal. Stálo mě to hodně sil. V takové míře jsem tuhle schopnost ještě nikdy nepoužil. Nemusel jsem. Ale pro Cassiuse, pro Rohana a pro své lidi bych to udělal kdykoliv.
Ještě chvíli trvalo, než hukot zeslábl a rány ustal. A já věděl, že nebezpečí je zažehnáno, protože jsem to cítil skrz mé spojení s přírodou, která v tuhle chvíli byla našim zachráncem. V duchu jsem ji poděkoval, a teprve potom jsem uvolnil své napjaté tělo, a vytáhl prsty z hlíny, aby se i hradba postupně uvolnila a otevřela naše dočasné útočiště.
„Jsem… unavený…“ dolehl jsem úplně bez síly vedle Cassiuse a jediné, co jsem teď zvládl, bylo, na něj položit ruku, abych cítil jeho blízkost.
