Naše tajemství - Kapitola 12

Cassius
Nakonec jsme zůstali v mém starém domě i přes neděli. Seri si měl hodně co popovídat se svým dědou, a já aspoň dával dohromady s Michou to, kdo ho sledoval. Dal jsem dotyčné okamžitě vyhledat, ale to, co jsem zatím našel mi moc neřeklo. Slíbil jsem Michovi, že až se vrátím domů, pořádně se na to podívám a určitě mu dám vědět. Každopádně byl v relativním bezpečí, protože měl u sebe nejspíš toho nejlepšího ochránce.
Celé ty dva dny se Micha, pokud to nebylo nutné, nehnul od Iana, který za celé dva dny však nedal znát, jestli se mu Micha aspoň trochu líbí. Ptal jsem se na to i Seriho, na jeho názor, ale taky mi nic nedokázal povědět. Docela jsem to Michovi ale přál. Možná tak trochu i ze sobeckých důvodu, abych uklidnil svůj pocit viny. Na druhou stranu jsem si nedokázal představit představitele klidných elfů, jak se dá dohromady s divokým Michou. Pravda ale je, že by se mohl časem i uklidnit, pokud bude mít k sobě někoho, kdo ho povede.
Každopádně, byl to skvělý víkend. Poznal jsem více Seriho, jeho rasu, jeho úděl, a to mi pomohlo i plánovat dal hledání po jeho útočnicích.
„Zítra budu nejspíš pár hodin pryč, ale pokusím se vrátit, než přijdeš z práce," potáhl jsem na moment Seriho do náruče, když už jsme byli na podvečer doma.
Měl jsem v plánu se víc podívat na zoubek tomu, co se tady děje, a to jsem mohl jen na jednom místě.

Serien
Byly to skvělé dva dny.
I když naše problémy nezmizely, přesto se něco vyřešilo. Byl jsem moc rád, že Micha už celkem v klidu komunikoval s Cassiusem, a že se zaměřil na někoho jiného.
Nevím teda, jak se k tomu postaví Ianroar, ale vypadalo to, že je s ním v pohodě.
Děda už má něco za sebou, je rozvážný, klidný a snese daleko víc, než kdokoliv jiný, a hlavně… je úžasně trpělivý. A přitom má vrozenou autoritu, že mu stačí jedno slovo nebo jeden pohled a je vyřízeno.
Nevím, jestli budu někdy jako on, aby ze mě byl dobrý vládce.
Taky jsem na chvíli zauvažoval, jaké by to bylo, kdyby on a Micha… Je pravda, že je Ianroar o dost let starší, ale u nás se to tolik nebere. Navíc stárneme o poznání pomaleji a máme o něco delší život, než lidé běžně bývají.
A i kdyby se nakonec Ianroar a Micha rozloučili, věřil jsem tomu, že z nich budou dobří přátelé, a že si Micha brzy někoho najde. A, i když se zdá, že je to divoch, přesto je opatrný, co se navazování vztahů týká. Takže jsem věřil i tomu, že by se nedal dohromady jen tak s někým. Pod tou jeho krásnou slupkou se totiž skrývá opravdu chytrý mozek. Je vlastně taky svým způsobem genius…
Když jsme se s Cassem konečně dostali domů, byl jsem unavený, ale šťastný a spokojený. A teď víc, než kdy jindy jsem věřil tomu, že to všechno dobře dopadne a vyřeší se to co nejdříve, abychom měli klid úplně.
„A budeš doma ráno, nebo odejdeš dříve než já?“ hodil jsem na Cassiuse štěněčí pohled, ale pak jsem se rozesmál, když jsem viděl, jak se zatvářil.
Je prostě k sežrání… Opravdu ho miluji.
„Já jen, kdybys chtěl odjet dříve, tak mě určitě vzbuď, ať se s tebou můžu rozloučit, ano? A nejspíš budeš doma dříve než já. Měl bych mít ještě odpoledne poradu, přijdou naši sponzoři, a chtějí vidět poslední zprávy z výzkumů. Měl bych končit snad někdy kolem páté, pokud se nic nezmění. Ale kdybych se zdržel, tak ti dám vědět, ano?“ 
Přilepil jsem se na Cassiho, jak nejvíc to šlo. Zabořil jsem nos do jeho hrudi a nadechl se jeho vůně.
„Právě mi před očima proběhla budoucnost. Za dalších pět minut budeme sedět v naší velké vaně, v teplé a voňavé koupeli, a budeme si užívat. A tím myslím opravdu užívat…“ zamumlal jsem do jeho trika.
Pak jsem zvedl hlavu, políbil ho, a se slovy, že na něj čekám v koupelně a s plácnutím po jeho zadku jsem do té koupelny upaloval, jako by mi za patami hořelo.
„A přines něco dobrýho!“ křikl jsem ještě, když jsem pouštěl vodu do vany a vybíral, jakou pěnu, s jakou vůní, si tam dáme.

Cassius
Nikde jsem se nedočetl, že by elfové dokázali předpovídat budoucnost. Ale co já vím. Třeba je to jen Seriho nějaká speciální schopnost? Každopádně jeho předpověď se mi víc, než líbila, a když odběhl moc jsem se nezdržoval, popadl flašku nějaké ovoce a kýbl zmrzliny.
S touhle naloží jsem přešel ke koupelně, vešel dovnitř a věci odložil na stolek.
Zůstal jsem stát u vany, která spíš připomínala bazének zpola zapuštěny do země, a zadíval se mlsně na Seriho, který si už hověl ve vaně. Vypadal nádherně, a s tou pěnou kolem sebe byl jako nějaká víla, které jsem kdysi viděl v jedné dochované staré knize u rodičů. Nejspíš si opravdu nikdy nezvyknu na to, že jsem získal tak krásného kluka, a co víc, ještě tak důležitého. Následník...
Budu se muset sakra snažit, aby mi neutekl, nebo abych ho nezklamal.
S pohledem upřeným do jeho oči jsem si přetáhl triko přes hlavu, sundal kalhoty a vzápětí letěly i spodky a ponožky.
Vzal jsem do ruky sklenky, nalil nám, přidal trochu ledu a jednu podal Serimu. Pak jsem si pomalu vlezl do vody, naznačil přípitek, obsah sklenice do sebe najednou kopnul a sklenici zase odložil.
Naklonil jsem se nad Serim a prsty jemně sevřel jeho bradu.
Nedokázal jsem se odtrhnout od jeho oči a rtů, které mě tak fascinovaly.

Serien
Věci, které jsem ze sebe skoro serval, jsem hodil kamsi do kouta koupelny a do vany skoro skočil šipku.
Těšil jsem se na náš pohodový večer. Ještě se vana ani nestačila naplnit, když vešel Cassius.
Po celou dobu jsem ho sledoval, a když se svlékal, nejspíš jsem i slintal nad jeho krásným tělem. Byl jsem na něho tak zahleděný, že nám málem přetekla voda z vany.
Rychle jsem ji zastavil, upil jsem ze skleničky a chtěl ji postavit bokem, když se nade mnou Cassi naklonil a v prstech sevřel mou bradu.
S tím, a s jeho pohledem do mých očí, to bylo tak… Tak dominantní a přitom přirozené, že jsem se vzrušením a samým blahem v té vaně málem rozpustil.
„Strašně moc… tě chci…“ zašeptal jsem rozechvělým hlasem.
Po paměti jsem odložil skleničku, ale podle rachotu jsem se netrefil a ona spadla na zem.
Ale vůbec se mi teď nechtělo řešit rozbité sklo. Já měl před očima to nejlepší, co jsem kdy mohl mít.
Zvedl jsem ruce a zahákl je Cassimu kolem krku tak rychle a pevně, že ztratil oporu a celý na mě dolehl.
Spokojeně jsem vydechl, když jsem ucítil jeho pevné tělo na svém…
„Opravdu moc tě chci,“ zopakoval jsem, a na to jsem se vpil do jeho rtů a začal se o něj otírat, aby věděl, jak moc vážně ta slova myslím.

Cassius
Jen matně jsem vnímal, že Seri upustil sklenici na zem. Nebo spíš se nestrefil na stolek.
Když mě totiž obejmul, a pak stáhnul na sebe, měl jsem co dělat, abych to ustál se zdravým rozumem.
Byl tak sexy, zvláště, když se mi takhle sám nabízel.
Opětoval jsem Seriho polibek, který jsem ještě víc prohloubil a zároveň si ho podchytil pod zadečkem, abych nás ještě neutopil. Pořádně jsem si Seriho na sebe přitiskl, a když už byl tak krásně vystavený, hned jsem prstem zkusmo zabrousil do jeho dírky.
Ta snad jako by čekala jen na tohle, mě hladově přijala, až jsem se bál, že takhle zůstaneme spojeni navždy. Ne, že by mi to vadilo, ale z logického hlediska by to bylo značně nepraktické.
A tak, zatímco jsem prsty jedné ruky dobýval Seriho dírku, tou druhou jsem bloudil po jeho těle, dráždil citlivá místečka, hledal stále nová a nová, a tam, kde to šlo jsem ruku vyměnil za jazyk a zuby.
Když mi tohle všechno bylo málo, přestal jsem Seriho obírat a na moment ho od sebe trochu odtáhl.
„Taky tě chci," zachraptěl jsem. „Ani nevíš jak… mám chuť tě celého sníst…"
Na důkaz svých slov jsem Serimu vlepil pořádný polibek, a pak ho zvedl na nohy.
Otočil jsem ho zády k sobě a naznačil mu, aby se předklonil a dlaněmi se opřel o hranu vany.
Když jsem se šikovně napasoval mezi Seriho nohy a upevnil tak i jeho stabilitu, naskytl se mi opravdu krásný výhled.
„Nádhera…" vydechl jsem, propleskl ty dokonalé půlky, a pak je roztáhl od sebe, abych jazykem zabrousil do Seriho dírky, která si o to přímo žádala.

Serien
Byl jsem z toho všeho úplně mimo. Tak rychle mě pohltilo to správné vzrušení, že jsem nestíhal sám sebe, natož ještě Cassiuse.
Už jen to, jak se začal věnovat mému tělu. A co teprve, když jsem se postavil, mírně se předklonil a vyšpulil na něho svůj zadeček.
Kdybych se nedržel okraje vany, nejspíš bych se rozplácl ve vodě. Nohy mi mírně podklesly, ale Cassiho pevné držení a to, co mi pak následně dělal, mě donutily to ustát a přijmout všechno, co mi dával.
Když mě začal obšťastňovat jazykem, zavřel jsem na moment oči, a v tu chvíli jsem měl jasnou představu, která mě donutila nahlas zavzdychat a propnout se víc proti Cassimu. Ta představa, jak si mě bere, jak mě vyplňuje… Už jen přitom jsem z toho byl celý pryč a chtěl jsem ho čím dá víc.
„Cassi… nech… já… chci… tebe…“ nebyl jsem schopen ani pořádně zformulovat, co vlastně chci.
Ale věřil jsem tomu, že když jsem zachrčel poslední slova, že chci jeho v sobě, že to pochopil. Vážně jsem se doslova třepal na to, až si mě vezme. Tak moc jsem toužil po tom správném pocitu spojení, i když se mi líbilo i tohle.
Odvážil jsem se zvednout jednu ruku, i když hrozilo, že se zřítím do vany, a natáhl jsem se na polici pro gel.
Chtěl jsem ho Cassimu podat, ale když jsem k němu natáhl dozadu ruku, projel mnou tak intenzivní vzrušivý pocit, že se ozvalo jen šplouchnutí, když tuba spadla do vody.
„Cassi!“ vykřikl jsem už, a musel se rychle chytnou znovu vany a měl co dělat, abych to opravdu ustál.
„Vezmi si mě… prosím… hned!“

Cassius
Začínal jsem na tomhle být docela závislý. Nejen na Serim, ale i na tom, co u toho dělal, a jak se choval. Nejspíš bych to takhle dotáhl až do konce, ale Seri se mi sám připomněl a já už se dýl ovládat nedokázal. Jednou rukou jsem popadl gel, který spadl do vody, na moment opustil Seriho zadeček, ale jen proto, abych se do něj vzápětí vrátil s pořádně nagelovanými prsty.
„Jsi tak sexy, když prosíš a vzdycháš…" zavrčel jsem Serimu do ucha a na jeho krku zanechal pořádnou značku.
Volnou rukou jsem zároveň potrápil jeho bradavky i penis, a když byl už dostatečně roztáhnutý a promazaný, na nic jsem nečekal, zvedl se, Seriho si pevně přichytil za boky, a pak do něj bez varování najel až po kořen.
Moje nadávka se rozlehla koupelnou, jak mě to vzalo málem do mdlob, ale na nic jsem nečekal a hned začal přirážet, jak jsem byl na samotné hranici.
Když mi přestala tahle poloha stačit, potlačil jsem Seriho víc ke kraji a zatlačil na jeho záda.
Opřel se tak hrudí o kachličky, a když se zdálo, že to ustojí, zvedl jsem mu jednu nohu, pokrčil ji v koleni a taky položil na kraj vany.
Byl tak vydaný na milost i nemilost mým útokům na jeho dírku, kdy jsem mohl v tom správném úhlu a správné razanci pořádně masírovat jeho prostatu.
Navíc jsem se dostal ještě hlouběji, což přinášelo rozkoš i mě, a tak nebylo divu, že ve vaně vody ubývalo, zatímco po koupelně ji přibývalo.

Serien
Měl jsem co dělat, abych to ustál. Cassius splnil mou žádost a vzápětí jsem jím byl plný, a to doslova
Vždycky mě ten pocit, když si mě vezme, bere doslova do mdlob. Ten první nájezd ve mně vždy vyvolá takovou bouři, že bych pak byl klidně schopen podepsat i rozkaz k útoku, nebo meziplanetární mír, kdyby to přede mne v tu chvíli někdo položil.
V rámci možností jsem Cassimu vycházel vstříc, ale držel si mě pevně za boky, že až na malé pohyby proti němu jsem víc nezvládl. Musel jsem to nechat všechno na něm, ale rozhodně jsem si nestěžoval.
Hlavou mi znovu, jako už několikrát předtím, probleskla myšlenka, že je dobře, že máme tenhle dům, že hned za stěnou nejsou další sousedé, kteří by nás mohli slyšet. A že se to koupelnou docela rozléhalo, o tom nebylo pochyb. Nebyl jsem tichý já a ani Cassius.
Když to na mě přišlo, spíš přilítlo jako uragán, byl jsem úplně v háji.
Doslova jsem se nalepil na kachličky a snažil se zadečkem na Cassiho nalepit o nejvíc. Sevřel jsem ruce v pěst, abych nějak ustál ten třes, který mě zachvátil, abych vzápětí na moment ztuhnul v slastné křeči. Zavřel jsem oči a s hlasitými vzdechy a steny jsem to nechal proplouvat tělem…
A ve chvíli, kdy se mé napětí uvolnilo, a já si pak užíval ten nejlepší orgasmus, byl jsem rád za Cassiho silné ruce, jinak bych už nejspíš sklouznul do vody a utopil se.  
Co na tom, že ve vaně vody rapidně ubylo díky našemu řádění.
Když jsem byl schopen se aspoň trochu se vrátit na zem, povolil jsem jednu ruku a natáhl ji dozadu, abych mohl Cassiho pohladit po noze, a pootočil jsem hlavu, abych na něj aspoň trochu viděl, protože on, ve své chvilce, je prostě nádherný a já nechtěl být o ten pohled ochuzen.

Cassius
     Byl jsem rád, že sedím ve vznášedle, kde se můžu přihlouple usmívat a tvářit se zasněně. Zajímalo by mě, jestli Seri už dokázal vstát, nebo se ještě valí v posteli a rozdýchává ten ranní nášup.
Jo, večer to nezůstalo jen u skvělého sexu v koupelně, a i když jsme šli spát poměrně pozdě, ráno mi to stejně nedalo a vzal jsem si Seriho znovu. Jo, tak trochu jsem ve své nadrženosti nebral v potaz, že by mohl být unavený, nebo se potřeboval vyspat. Ale na druhou stranu, nevypadal, že by si stěžoval, když jsem jeho zadečku dával, co proto.
'Miluju tě'.
Napsal jsem krátkou a výstižnou zprávu, a ještě pak připsal, aby byl opatrný, a kdyby cokoliv, ať mi dá vědět.
Počítal jsem, že nejpozději do pěti bych mohl být doma, takže zhruba stejně jako Seri. Jenže jeden nikdy neví, a navíc jsem si potřeboval zařídit ještě něco osobního, a to jsem netušil, jak moc se to protáhne.
Zapnul jsem autopilota, protože jsem se moc na řízení nedokázal soustředit, a raději si otevřel poznámky, které jsem zatím dokázal sesbírat.
Když jsem teď věděl, o co tu skutečně jde, bylo to ještě víc zamotané. Zdálo se, že tohle je spíš osobního rázu.
Organizace JFP - Just For People, která stíhá jiné rasy, zabíjí je nebo zotročuje, by takhle daleko nezacházela. Teda… Takhle složitě by to neřešila. Prostě by Seriho vzali a vymlátili z něj místo, kde bydlí jejich vládce, toho by zabili, pro výstrahu všem ostatním, a bylo by vyřešeno. Na druhou stranu je tohle všechno ale pro jednotlivce zase moc důkladně naplánované a technicky nemožné.
Napadla mě tak jediná možná věc, a to, že někdo z organizace jednal na vlastní pěst a vzal si někoho na pomoc. Je možné, že ten někdo má nějakou spojitost se Serim. Mohlo dojít k nějakému konfliktu, byť zcela nevinnému, ale tihle lidé jsou naprosto nevypočitatelní. Tohle všechno mi vlastně došlo ve chvíli, kdy Micha popsal svého pronásledovatele, a kdy jsem o něm zjistil víc. Nebo spíš nezjistil, protože všechny uvedené informace byly falešné. A, ani přes mou snahu jsem nedokázal o tom muži zjistit víc, což jen umocnilo mou domněnku. Uvědomil jsem si, že jsem Seriho neupozornil na možného zrádce v jeho práci. Ale vzhledem k tomu, že měl svého ochránce, tak jsem doufal, že zabrání všemu, co by ho mohlo potkat.
A jakmile dneska zjistím víc, promluvím si s ním o své domněnce.

Serien
Byl jsem rád, že jsem tentokrát nemusel brzy do práce. Cassius byl jak utržený z řetězu. No, co povídat, já byl taky. Ale že mě ráno vzbudí, a ještě takhle…
To už se mi z postele vůbec nechtělo. Dokonce jsem ho tentokrát ani nešel vyprovodit, jen jsem se na něho culil z postele jak jelito.
Nicméně, povinnosti volaly a já musel vstát, i když bych nejraději v posteli zůstal do chvíle, kdy se Cass vrátí. Čekalo mě dost práce, a musel jsem ještě dopracovat a zkontrolovat zprávu mých výzkumů. Takže by se dalo říct, že mě čekal celý den v plném nasazení a soustředění, a to se mi už nechtělo do práce dvakrát tolik, když jsem si to uvědomil.
Nakonec mi trvalo asi hodinu, než jsem se z postele vyhrabal, osprchoval se, nasnídal, oblékl, a konečně vyrazil do práce.
Ještě po cestě jsem se culil jak tydýt, a několikrát si přečetl zprávu od Cassiho. Samozřejmě, že jsem mu hned i odpověděl, že já ho miluji ještě víc… Jak zamilovaní puberťáci.
Ale tohle všechno mi aspoň dodalo dost energie pro dnešní den, a tak, když jsem se konečně dostal do své kanceláře, uvařil jsem si kávu, dal si ještě druhou snídani, a pak už se pustil do dopracování zprávy, abych pak mohl ještě jít do laboratoří…
Dokonce mi tentokrát ani nevadil Berien, jak jsem měl skvělou náladu. Když přišel, na chvíli jsem přestal dělat zprávu, a s úsměvem a dobrou náladou jsem s ním pořešil všechno, s čím přišel, i když to podle mne byly hlouposti, které klidně mohl vyřešit sám.

Cassius
Napřed práce, a pak zábava. I když u mě to byla napřed práce, a pak vyšetřování.
Potřeboval jsem zaletět do výzkumných laboratoří, kvůli své práci na novém projektu. I když jsem spíše pracoval z domova, občas bylo potřeba vylézt ven z ulity. A vzhledem k tomu, že jsem vzal nový projekt od SVA, musel jsem se zajít podívat přímo na výzkum.
Po čtyřech hodinách mi bylo jasné, že nejspíš budu nějakou dobu trávit více času mimo domov. Byly potřeba udělat věci, které z domu neudělám. Ne, že bych nevěřil těm dalším vědcům, kteří na projektu pracovali, a že jich nebylo zrovna málo, ale celý projekt ležel na mých bedrech, a já byl známý svou precizností a perfekcionistickou prací.
Když jsem skončil, napsal jsem Serimu, že už teď mi chybí, a tak trochu se nechal unést vzpomínkami na minulou noc a dnešní ráno, když jsem mu napsal, co všechno bych si na něm rád dal. Jen jsem doufal, že Seri si to bude číst pěkně o samotě.
S trochu lepší náladou, při představě, jak se asi bude u čtení tvářit, jsem znovu nasedl do vznášedla, a tentokrát zamířil do chudší části města.
Jak už jsem řekl, ani po katastrofě se lidé nezměnili. Žádná rovnost, žádný soucit. Čím víc peněz, tím víc na vrcholu. Je pravda, že bych si osobně nedokázal představit svůj život bez peněz, i když moc neutrácím a luxus si dovoluji jen zřídka.
Těm chudým jsem mohl říct jen, mrzí mě to, ale byla by to jen prázdná slova, kterými nikomu nepomůžu. A i když mi některých bylo opravdu líto, všem jsem pomoct nemohl.
Na to všechno jsem myslel, když jsem prolétal spodní částí města kolem obyčejných domů, u kterých si hrály špinavé děti, hrála hlasitá hudba, odněkud byla slyšet hádka a křik, na rohu se vykusovala nějaká železem ověšených dvojice děcek, a do nosu mě udeřil všudy přítomný zápach výparů, které se sem táhly z vrchní části města.
Do těchto končin jsem za svůj život zabloudil asi jen čtyřikrát. A vždy jen v nutných případech.
Pokaždé se mi tu totiž stáhl žaludek, když jsem si až bolestně uvědomoval tu propast mezi chudobou a bohatstvím, i v dnešní době vymožeností a techniky.
Povzdechl jsem si a zaparkoval vznášedlo u jednoho baru, který mezi vším tím prachem a šedou jednotvárností vypadal, jako neobroušený diamant.
Bylo to ale jediné místo, kde se daly sehnat informace, které jsem chtěl, a navíc jediné místo, kam chodil někdo, komu jsem kdysi zachránil zadek, a kdo mi občas pomohl.

Serien
Právě ve chvíli, kdy se Berien zvedal, že půjde, ozvala se mi zpráva. Byl jsem tak mimo, že jsem ji automaticky otevřel, a vzápětí se rychle otočil, a ještě rychleji se to snažil vypnout.
Myslím, že jsem musel být rudý až na zadku.
Když jsem se vrátil k Berienovi, měl mírně stažené obočí a díval se na mou ruku s náramkem.
No, má pravdu, je to trapas a měl bych si příště dávat větší pozor.
Ale já měl plnou hlavu toho, co jsem stihl ze zprávy zaregistrovat, že kromě pocitu menšího trapasu, šlo všechno ostatní mimo mě.
Nikdy jsem nebyl nejspíš správně zamilovaný, protože jsem nikdy neprožíval to, co prožívám a cítím teď, když jsem s Cassiusem.
Když jsem osaměl, odešel jsem na toaletu a teprve tam v soukromí, v kabince, jsem se konečně podíval na tu zprávu celou. Ne já, ale nejspíš celý ten záchod se červenal, i ty dveře, které tu byly. A měl jsem pak problém odejít ven, jak mě vzrušila už jen ta představa, co se mnou Cassi všechno dělá.
Ale musel jsem se sebrat a jít pracovat. A tak jsem na sebe chrstnul studenou vodu, abych se probral, a pak se konečně vrátil ke své práci.
Samozřejmě, že jsem ještě stihl Cassiusovi odepsat ve stejném duchu, jako byla jeho zpráva.
Nakonec jsem dodělal to, co jsem potřeboval, zašel jsem si na oběd, přičemž jsem si tentokrát přisedl ke kolegovi, který už o něčem debatoval se stážisty. Bohužel jediné volné místo bylo vedle Beriena, ale tentokrát to nevadilo, protože nás u stolu bylo více.
Další dvě a půl hodiny jsem pak strávil v laboratoři. Práce bylo nad hlavu, a tentokrát jsem s Berienem musel spolupracovat, protože jsem kontroloval jeho práci a vzorky, které měl na starosti.
Neuniklo mi, že se občas trochu víc přiblížil, ale vážně jsem byl z Cassiho mimo, a všechno ostatní šlo mimo mě.
„Omlouvám se, ale musím odmítnout,“ přesto jsem však nakonec odmítl opětovnou nabídku Beriena na společný oběd ve městě. „Nemám času nazbyt, a jak už jsem řekl, nehodí se to. Pořád jsem váš konzultant a vy stážista. Někdo by to mohl brát jako protěžování.“
Berien jen svěsil ramena, omluvil se, a pak se otočil a odcházel. Jak se tvářil, jsem už neviděl… Ale snad to pochopil.
Že jsem ztratil celkovou opatrnost, se mi však ukázalo později odpoledne.
Schůze skončila, všichni spokojeně odcházeli domů. Já si posbíral své věci, a odnesl je do kanceláře, a pak jsem chtěl už taky jít domů. Těšil jsem se strašně moc na Cassiuse. Tak moc, že jsem ani nepostřehl ty tiché kroky za sebou…

Cassius
V baru jsem působil jako pěst na oko. I když jsem se snažil působit nenápadně, v tomhle jsem moc neuměl chodit. Naštěstí jsem si velice brzo všiml Rohana a zamířil k němu rychlým krokem.
„Nechápu, proč tohle vůbec dělám," zavrčel Rohan, sotva jsem si k němu sedl.
„Protože by ti hrdost nedovolila nepřijít," odpověděl jsem a ušklíbl se.
Rohan nic neřekl, jen znovu zavrčel, a nebyla to jen metafora, jakou lidé kdysi používali.
On skutečně vrčel. Byl totiž alfou jediné vlčí smečky, která ve spodní části města přežívala.
Jejich členů čítalo pouze několik desítek, ale byli to hrdí válečníci a bojovníci své rasy.
S Rohanem jsem se znal už deset let. Ale o tomhle našem spojenectví nikdo nevěděl. Dokonce ani Serimu jsem to neřekl. Před deseti lety jsem totiž náhodou na Rohana a jednoho z jeho mužů narazil.
Teda, spíš jsem narazil napřed na ty, kteří chtěli alfu vlků zabít nebo hůř, zotročit.
Nejsem žádný tvrďák. I když dokážu někomu fláknout, prát se moc neumím. A neuměl jsem to ani tehdy před deseti lety. Ale měl jsem a mám, techniku na své straně. Teda většinou. A díky tomu jsem mu dopomohl k útěku a dokázal ho schovat v hlubinách města. Sice to možná nebylo to, co by si zasloužil, ale podle jeho slov si více méně už zvykli, a naopak by nechtěli žít v pozlátku a bohatství na vrcholu města.
No, a díky tomu, že jsem mu pomohl, byl mým dlužníkem. Jak on říkal, pokrevním bratrem, a pokud zavolám, tak prostě musí přijít, jak jejich zákony kážou.
Důvod, proč jsem ho kontaktoval, i když jsem to dělal jen ve výjimečných případech, byl ten, že Rohanovi vlci byli něco jako zvědové. Cokoliv se ve městě stalo, oni o tom věděli jako první.
„Co to tvoje princátko?" zadíval se na mě Rohan, když mi servírka přinesla umaštěnou sklenici něčeho, čemu tady říkali whisky.
Pohled jsem mu opětoval a na chvíli zapřemýšlel nad odpovědí, než jsem si povzdechl a pokrčil rameny.
„Má mě překvapovat, že o tom víš?"
„Popravdě… Elfové jsou nám ukradení. Jsme jako voda a oheň. Pro ně jsme barbaři, pro nás jsou to nafintění panáci. Jenže… Jsou největší rasou, která přežila, jejich slovo má váhu, a pokud by zabili, nebo zajali jejich krále a následovníka… Asi nemusím dál pokračovat."
Povzdechl jsem si a zadíval se na špinavou sklenici.
Přesně jak jsem si myslel. I když elfy ostatní nemají moc rádi, pokud přijdou o jejich vládnoucí odnož, bude to mít nesmírný dopad i na ostatní. Přijdou o svou jistotu a budoucnost.

Serien
Otevřel jsem oči a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Viděl jsem rozmlženě, nebyl jsem schopen zaostřit, v puse jsem měl sucho a celkově jsem se cítil slabě.
A taky jsem nechápal, co se vlastně stalo…
Až teprve, když jsem několikrát zamrkal, a konečně se lépe rozkoukal, došlo mi, že sedím na židli ve své kanceláři.
Ale i tak jsem pořád nechápal, co se stalo, a proč se cítím tak divně. Že by nějaká slabost?
Ale my na slabosti z přepracování z přetažení netrpíme. Naše tělo nás vždy upozorní, když je něco špatně a reaguje automaticky tím, že mi mozek zakáže další činnosti, které by mi mohly uškodit.
Na stole, vedle sebe, jsem zahlédl sklenici s vodou. Chtěl jsem se pro ni natáhnout, abych uhasil žízeň, ale jen jsem pohnul rukou, a ta mi zase bezvládně spadla do klína.
To už bylo vážné… Chtěl jsem si aspoň přivolat pomoc, ale sotva jsem pohnul druhou rukou k náramku, někdo mě chytil za zápěstí a zastavil.
„Ne, ne, ne,“ ozval se vedle mě divný hlas. „Tohle by nešlo.“
A vzápětí jsem byl zbaven náramku.
I přitom, jak mi bylo všelijak, jsem okamžitě dostal strach. Ztěžka jsem zvedl hlavu, a když jsem se podíval na postavu stojící vedle mě, všechno se ve mně sevřelo ještě víc.
„Co… co se… děje? Co… chcete?“ vydoloval jsem ze sebe.
„Chci vědět pravdu,“ ozval se maskovaný muž.
Na obličeji měl masku, přes kterou mu nebylo vidět do obličeje, a která měnila jeho hlas. Když promluvil, znělo to, jako by se mnou mluvil robot.
„Nechápu…“ ohlédl jsem se ke dveřím, kde bych mohl čekat nějakou pomoc
„Nikdo tu není, všichni jsou už pryč, takže máme pro sebe spoustu času,“ uchechtl se muž, a mě se přitom zježily vlasy.
„Tvůj původ… váš vládce… kde je… jeho podoba… samozřejmě i ta lidská… Víme, že máš k němu blízko. Kde ho najdeme?“
V tu chvíli mi zatrnulo ještě víc.
„Nev-nevím, o čem… mluvíte… Nic z toho…“
„No, tak ti trochu pomůžu si vzpomenout,“ natáhl se ten muž ke stolu a vzápětí jsem ucítil štípnutí v paži. Jen jsem šokovaně hleděl na injekční pistoli, kterou po chvilce odkládal zpátky na stůl.
„Tak, dvě minuty a řekneš všechno,“ přitáhl si muž židli a posadil se přede mne.
Jeho kolena se dotýkala mých, a hodně zblízka mi hleděl do tváře.
Jenže z té jeho já neviděl vůbec nic…

Cassius
Rozhlédl jsem se nenápadně po baru, a když jsem zjistil, že nám nikdo zdánlivě nevěnuje žádnou pozornost, znovu jsem se otočil na Rohana.
„Nemusíš mít strach. Kdybych si nebyl aspoň na devadesát procent jistý, že jsme tu v bezpečí, netahal bych tě sem."
Pozvedl jsem obočí, a nakonec si jen povzdechl.
„Asi by mě to nemělo překvapovat," zabručel jsem a zadíval se na sklenku na stole.
Měl jsem chuť si cvaknout, přece jen nervozita tu byla, ale ta sklenice mě fakt odrazovala.
„Takže? Máš pro mě něco?" zeptal jsem se raději, abych zahnal chuť i odpor zároveň.
„Popravdě, překvapilo mě, že jsi se ozval. Nečekal jsem, že zrovna v tomhle bych ti mohl pomoct. Tohle je spíš technická záležitost, a na to jsi expert ty," odvětil Rohan.
„Expert na techniku možná, ale potřebuju širší úhel pohledu. Navíc… Ani díky technice nezjistím všechno. To víš moc dobře. Navíc mi to tu celé nějak smrdí. Takhle by se nechovali ani oni. Kromě toho… Ani moje technické vymoženosti teď nějak nefungují. Mám z toho prostě špatný pocit."
„No, když z toho máš špatný pocit ty, tak to bude asi hodně špatné. Ostatně, jinak bys za mnou ani nešel. Každopádně, podíval jsem se na toho chlapa, co jsi mi poslal, a jen můžu potvrdit, že tvůj šestý smysl se ani tentokrát nemýlil. Jsi si jistý, že nemáš elfské předky?" ušklíbl se Rohan a mocně si přihnul.
Jo, často si mě tímhle dobíral, protože, kdykoliv jsem za ním s něčím přišel, bylo to zatraceně zlé.

Serien
Zkusil jsem ho od sebe odstrčit. Ale pokus zůstal jen u pokusu. Jako by mi tělo vůbec nepatřilo. Ruce mě vůbec neposlouchaly.
Začínal jsem se cítit, jako bych plaval na vodě, vidění se mi zas o něco rozmlžilo, a hlava… Najednou, jako by mi ji chtěl někdo vyprázdnit, vzít si ode mne všechno, co v ní mám.
„Staré dobré sérum pravdy,“ chytil mě ten muž za ruce a mírně je stiskl.
Necítil jsem v tom touhu mi je zlomit, nebo mě třeba spoutat. Prostě je držel a palci mě hladil po hřbetu.
„Nevím… co… chcete…“ zachraptěl jsem s pohledem upřeným na ty jeho ruce, které držely mé.
„Co tak na sebe vzít pravou podobu? Budeš se cítit lépe, věř mi,“ znovu mě jeho prsty pohladily po rukách.
Jo, budu se cítit lépe. Sebral jsem poslední zbytky sil a vyvolal jsem aspoň trochu toho elfského, co mi šlo. Ale nic viditelného. Bylo to jen v mé hlavě, dokud mi ještě fungovala. Potřeboval jsem zabránit tomu, abych se tu přeměnil, nebo bych řekl cokoliv, co by nám mohlo uškodit.
„Nebraň se tomu,“ zvedl muž jednu ruku a pohladil mě po tváři.
Chtěl jsem ucuknout hlavou, ale byl jsem slabý, a on mi vzápětí sevřel bradu a zvedl hlavu, aby se na mě mohl podívat.
„Tvůj původ… tvůj vládce… vaše rasa… všechno mi řekneš, i když se tomu bráníš… Tak začneme…“ pustil mi bradu i ruku a postavil se.
Odsunul židli, sáhl do kapsy a vytáhl pár fotek, které mi začal ukazovat.
„Kdo z nich to je? Kdo je vládce?“
Všechno to byli Elfové v lidských podobách, které jsem znal. Ale v lidském životě se s nimi stýkám jen výjimečně, příležitostně. A mezi nimi byl i Ianroar…
„Ne… nes… nevím, kdo…“ zamumlal jsem a odvrátil pohled od fotek.
„No, ještě tak deset vteřin, a pak si už vzpomeneš i na číslo bot tvého milence,“ rozložil muž v klidu fotky na stůl a otočil mě i s židlí, abych na ně viděl.
„Nechápu…“ vzdoroval jsem ze všech svých elfských sil.
Ale i přes mou snahu jsem začínal mít pocit, že prostě musím odpovědět. Musím mu to říct. Nechci, ale musím…
Podařilo se mi zvednout ruce a zapřít je o stůl. Sice ztěžka, ale nakonec jsem se zvedl na nohy. Muž jen kousek poodstoupil a sledoval, jak jsem udělal dva kroky a vzápětí jsem se skácel k zemi.
„Pozor,“ přidřepl si ke mně. „Byla by škoda ublížit tak hezké tvářičce.“
Pohladil mě znovu po tváři, zastrčil mi vlasy za ucho a prsem jemně přejel po uchu. Pak mě chytl, zvedl a posadil zpátky na židli.
„Takže začneme,“ posadil se na stůl čelem ke mně.
„Je to tenhle? Nebo ten? Nebo tahle?“ a prstem ukazoval na jednotlivé fotky.  

Cassius
Během další půl hodiny jsem se dozvěděl, že muž, který sledoval Michu, byl bývalý spící agent, který se spolu s dalšími trhl od JFP, protože podle nich jejich organizace nedělala dost pro vyhlazení všech jiných ras. Kromě něj bylo do celé věci zapojeno dalších deset agentů, z nichž jeden je nejspíš dost slušný hacker. Bohužel, nepodařilo se mu zjistit jména a podobizny všech, pouze pěti z nich, z čehož jeden byl ten, který sledoval Michu. Ale i tak to byl úspěch. Těch pět by nás mohlo zavést k tomu zbytku, a hlavně hackerovi, kterého se musím zbavit jako prvního.
„Dává to smysl," pokýval jsem hlavou. „I když jsem vědecký technik, hackerství je úplně jiná věc. Instaloval jsem do Serienova náramku ochranný program, ale už několikrát se mi zdálo, že nefunguje, jak má. Je postaven na principu vyhodnocování potencionálního nebezpečí, kdy prozkoumá okolí a podle indexu nebezpečí vyhodnotí hrozbu. Několikrát jsem ho obnovoval a vylepšoval, přesto pořád nereaguje, jak by měl. Pokud jeden z těch, co si vytvořili vlastní skupinu, je hacker, pak jsem je podcenil."
„Prolomil by někdo z nich tvůj program? Navíc… Co u tebe doma?" zapochyboval Rohan.
„U mě doma je to jiné. Bezpečností systém domu je postaven na jiných parametrech. Dům se dá lépe ochránit než jednotlivec. Vem si dům, jako základnu. Když se od něj já nebo Serien vzdálíme, jsme snadno napadnutelní. Vypadá to, že ten hacker na Serienův náramek použil nějaký Exploit, což je speciální program, soubor dat nebo sekvence příkazů, které využívají programátorskou chybu, která způsobí původně nezamýšlenou činnost software a umožňuje tak získat příslušné informace. Obvykle se jedná o ovládnutí počítače nebo nežádoucí instalaci software, která dále provádí činnost, o které uživatel vůbec neví. Je snadno načasovatelný tak, aby fungoval jen v určitou dobu. V podstatě je to takový spící agent v technické podobě a-"
Raději jsem zmlknul, když jsem uviděl Rohanův pohled.
Jo, on a technika. Těžko něco vysvětlovat někomu, kdo má víc svalů na pažích než v hlavě.
Bylo to ale tak, jak jsem říkal. Jen díky tomu, že jsem program neustále zlepšoval, se hackerovi nejspíš nepodařilo dostat do celého systému, ale napadnout jen část a vždy jen na chvíli. Proto ty výpadky. A vždycky, když se Seri vrátil domů, zesílená ochrana napadla nepřátelský soubor a zničila ho dříve, než jsem já mohl na něco přijít.
„Každopádně, díky za pomoc. Raději teď bude lepší, když se budeš se svými muži držet stranou, dokud nezjistíme, kdo těch patnáct je a nezbavíme se jich."
„Jsem snad nějaká krysa, abych se schovával v kanálech?" zavrčel na mě Rohan a při pohledu do jeho očí mě znovu napadlo, že bych si ho nikdy nechtěl znepřátelit.

Serien
Vzdoroval jsem. Opravdu jsem se snažil. Ale po pár minutách jsem to už nedokázal.
Když ukázal na fotku jedné ženy, řekl jsem mu po pravdě, že ji znám. Její jméno, ale na otázku, zda je ona vládce, jsem zavrtěl hlavou. Stejně tak tomu bylo u dalších dvou fotek.
Na stole jich zbývalo ještě šest…
„Nikd… nikdo z nich…“ pokusil jsem to ještě ukončit dřív, než by se jeho prst přiblížil k fotce mého dědy.
„Ale, ale, ale… tady se někdo snaží vzdorovat, co? Ale je to marné. Tohle sérum pravdy je natolik zdokonalené, že tomu podlehne i ten, kdo je profesionálně cvičený na drogy. A to ty nejsi. Sice máš nějaké schopnosti, ale na tomhle,“ vzal do ruky injekční pistoli, „se pracovalo dlouho, a kvůli takovým, jako jsi ty. Takže pokračujeme…“
Zastrčil si ji do vnitřní kapsy bundy, a pak jeho prst zamířil k další fotce.
Přes všechno to, jak mi bylo zle, i to, jak jsem opravdu už nedokázal vzdorovat té látce, kterou mi píchnul, a nebyl jsem schopen uvažovat skoro nad ničím jiným než nad jeho otázkami, jsem si uvědomoval, že jsem úplně v háji. A že nejspíš tentokrát pomoc nepřijde.
„Prosím… ne…“ zachrčel jsem skoro plačtivě, když odsunul další fotku a na stole zůstaly už jen čtyři.
„Už jen chvilku a budeš to mít za sebou,“ chlácholivě na mě promluvil, i když to přes tu masku znělo dost divně.
Znovu mě pohladil po tváři a vlasy, které mi přepadly dopředu, mi znovu zastrčil za ucho.
„Takhle ti to sluší víc,“ řekl tiše a prstem mi jemně přejel po uchu.
Naklonil se až ke mně a čelem se opřel o mé. Viděl jsem jen jeho oči, které se na mě upřeně dívaly, ale ve svém stavu jsem nebyl schopen z nich nic vyčíst.
„Tak pokračujeme,“ řekla najednou o něco ostřeji, jako by si uvědomil, že se nechal na chvilku unést.
„Tak ať to nezdržujeme,“ namířil prstem na fotku dědy. „Je to on?“
Bránil jsem se ze všech sil. Nechtěl jsem to říct, ale nutilo mě to. Nutilo mě to tady „dobrovolně“ sedět a říct, ano, tohle je náš vládce, je tady, bydlí v Cassiově domě, což určitě ví, i to, že je to můj děda. Ale neví, že je vládce…
Už jsem otvíral pusu a měl na jazyku správnou, pravdivou odpověď, když tomu muži náhle něco jeho náramek zasignalizoval. Podíval se na něho, vyskočil na nohy a sprostě zaklel. Rychle shrnul fotky ze stolu a strčil si je do kapsy.
„Moc mě mrzí, že tě musím opustit. Ale… Ještě jsme spolu neskončili, jen teď máme nevítaného hosta, a pokračovat budeme příště. Budu se těšit,“ otřel se svou maskou o moji tvář, a pak se rozběhl k oknu.
A ve chvíli, kdy ho otvíral, za mnou se ozval rachot, když za mnou někdo prudce rozrazil dveře…

Cassius
Bylo mi jasné, že Rohan nebude souhlasit.
„No, varovat jsem tě musel," pokrčil jsem rameny, a nakonec se sebezapřením zvedl sklenici a hodil do sebe její obsah.
Když mi lahodná tekutina svlažila hrdlo, překvapivě jsem pozvedl obočí.
„To si myslíš, že piju nějaké břečku ze skládky?" skoro uraženě se na mě Rohan podíval a sám dopil obsah své sklenice.
„Jen by tady mohli uklidit," zabručel jsem a odložil umaštěnou sklenici.
Asi si doma pro jistotu píchnu nějakou tetanovku.
Rohan se na mě jen podíval, ale nic na to neřekl.
„Raději půjdu. Už tak jsem se tu zdržel," zvedl jsem se a snažil se působit nenápadně, jak to jen šlo.
„Ještě jedna věc, než půjdeš," zabručel Rohan a zadíval se na mě.
Něco v jeho hlase mě zastavilo na místě a postavilo všechny chloupky na těle. Po páteři, jako by mi přejela ledová ruka, a já měl najednou problém se nadechnout. Neklamná známka toho, že něco je nejspíš zatraceně špatně.
„Je tu jeden nový… agent. Prý složil zkoušku nejrychleji ze všech a vytvořil během pár dnů nové rekordy. Je nemilosrdný a nezastaví se před ničím. Říkám ti to proto, že ho moc dobře znáš."
Rohan se na chvíli odmlčel, ale víc říkat nemusel.
Mé rty se pohnuly dříve, než jim to mozek stačil zakázat, aby si to mohl v klidu rozmyslet.
„Josse…"
„Být tebou, tak si dám sakra bacha. Něco mi říká, že to bude ještě pěkně ostré. A teď už vypadni. Kazíš nám tu náš čistý vzduch," zavrčel na mě Rohan a mávl na servírku.
Raději jsem se rychle vzpamatoval ze šoku a upaloval ke vznášedlu, abych se co nejrychleji vrátil domů. Ten nepříjemný pocit, který se o mě v baru otřel, však nezmizel ani ve chvíli, kdy jsem to špinavé město nechal dávno za sebou.
I když jsem hodně riskoval po tom, co jsem se od Rohana dozvěděl, hned jsem zavolal Serimu.
Jenže mi to nezvedal. A ani nijak nereagoval.
Sprostě jsem zaklel a autopilotovi zadal nový cíl cesty.
Nervozita ve mě rostla s každou další minutou, kdy se mi nedařilo se Serim spojit. Dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem se naboural do jeho náramku, majíc na paměti, že pokud je ještě v práci, může program v náramku ovládat nepřítel. A opravdu. Našel jsem tam zahrabaného malého červíka, se kterým jsem si ale dokázal poradit, protože teď už jsem věděl, proti čemu stojím.
A jakmile jsem ho odstranil…
Jestli zjistím, že v tomhle má Josse prsty, zabiju ho!
S nadávkami a klením jsem vznášedlo vyhnal na maximum, abych se co nejrychleji dostal k Serimu a doufal, že nebude moc pozdě. Nejraději bych zavolal o pomoc, ale nemohl jsem nic riskovat.
Bylo mi u zadku, že na mě bezpečáci něco řvou ohledně narušení prostoru. Jasně jsem jim dal najevo, co si o tom myslím, a ještě jim v rychlosti pohrozil, že jestli se něco Serienovi stane, poženu je k odpovědnosti. Myslím, že jsem je zpražil natolik, že bude chvilku trvat, než si to dají do souvislosti.
Funěl jsem jako lokomotiva, když jsem vybíhal schody, protože výtahy byly na můj vkus moc pomalé.
Připadalo mi jako věčnost, než jsem se dostal ke dveřím Seriho kanceláře.
Vlastně jsem ani netušil, jestli tam bude, ale něco mě tam prostě táhlo.
Můj smysl, jako by mě neomylně vedl k cíli…