Xi-Wang
Vstal jsem a šel se osprchovat jako první, když mi to Li nabídl sám. Nechtěl jsem ho ještě víc uvádět do rozpaků, aby se necítil trapně, tak jsem to tak raději udělal jen s malou poznámkou, že budu rychlej.
Jen jsem doufal, že nechtěl zůstat v ložnici sám, protože mu tohle všechno bylo nepříjemné, a jen nechtěl přede mnou brečet. A tak jsem se ještě raději na moment zastavil, než jsem vešel do koupelny a chvilku naslouchal.
Ale nakonec se zdálo že je Li-Wei v pohodě.
Když jsem vešel do koupelny, chtěl jsem automaticky zavřít dveře, jak jsem to dělal vždycky, když jsem měl nějakou návštěvu. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně Li nevidí, a možná pro něj i pro mne, bude lepší, když uslyšíme, co se děje v dalších místnostech.
Po celou dobu sprchování, jsem pak přemýšlel nad tím, co se vlastně v ložnici stalo.
Opravdu, pokud bude tady, nebudu už pít, protože by to pak mohlo dopadnout špatně. Nemusel bych se jednou uhlídat, a já nechci být jako jeden z těch, co ho znásilnili.
Když jsem byl hotový, vyšel jsem ven, tak jak jsem byl. Nemusel jsem se nějak motat do ručníku, schovávat se, protože to stejně bylo zbytečné. Ale když jsem procházel kolem kuchyně a viděl jsem nahého Li-Weie, jak chystá kávu, zastavil jsem se a se zalíbením se na něj díval.
Možná mu ani nedošlo, že je nahý, nebo si prostě nechtěl jen špinit věci. Ale co mu rozhodně nedošlo, bylo to, že se tu prochází nahý před mužem, který má rád muže a na rozdíl od něj slepý není.
Raději jsem zaběhl do ložnice, abych si vytáhl čisté prádlo a nějaké oblečení na doma.
Věděl jsem, že dneska nikam nepůjdu, vzal jsem si na dnešek a zítřek oficiálně volno, a pak už je víkend, takže pokud se nestane nic nepředpokládaného, budu tu s ním čtyři dny.
Připravil jsem snídani, a ještě jsem se ani nestihl do ní zakousnout, když Li vyšel z koupelny a po hmatu si mě našel.
Nevadilo mi, že se mě dotýká, bral jsem to jako něco, co je pro něj přirozené a prostě není zbytí. Ale čím dál víc jsem si uvědomoval, jak jsou mi tyhle doteky příjemné, i když to pro něj je spíš něco, co je nutnost.
Ale když pak najednou couvnul a přikrčil se, jen jsem rychle odkopnul židli, do které málem narazil, a ta se zastavila až u linky.
Vstal jsem a chytl Liovou tvář do dlaní, a už jsem otvíral pusu, abych mu řekl, ať se na mě podívá, ale na poslední chvíli jsem se kousnul do jazyku.
„Chceš pomoct, chceš udělat něco proto, abychom ho dostali? Nejmenuje se Long, ale raději mu tak budeme říkat. Používat jeho přezdívku Zhuang by pro tebe mohlo být nebezpečné, kdybys ho tak nazval, třeba i mezi řečí, někde venku. Budeme rádi, když nám pomůžeš. Je to hlavně i pro tebe, abys mohl v klidu žít a nebát se, že Long bude stát za nějakým sloupem a čekat na tebe. Ale kdykoliv budeš něco chtít, s něčím pomoct, kdykoliv budeš takhle rozhodný, tak vzápětí neuhýbej, nekrč se, neboj se. Hlavu ti neurvu, řvát na tebe nebudu. Nemám důvod…“
Pustil jsem Liovy tváře, obešel jsem ho a přitáhl jsem mu zpátky židli.
„Posaď se, najez se, a potom po snídani v klidu probereme, kde bude nejlepší začít, ano? Probereme všechny možnosti a podle toho se rozhodneme, jak budeme pokračovat…“
Li-Wei
Málem jsem nadskočil, když jsem za sebou uslyšel ránu, a víc se přikrčil, ale to už vzal Xi do dlaní mou tvář a zvedl mi hlavu.
Jen jsem překvapeně zamrkal a poslouchal jeho slova.
Jeho ruce byly velké a příjemně hřály, takže jsem se trochu uklidnil, i když...
Xi-Wang byl...byl tak laskavý a hodný, tak proč...?
Že bych zase naivně naletěl?
Tomu se mi nechtělo věřit.
Mírně jsem se zamračil sedl si a během snídaně jsem nepromluvil.
Ta věc mi pořád vrtala hlavou a nedokázal jsem to pochopit.
Jistě, byla tu jeho práce, ale když se přece dva lidé milují, tak spolu překousnou i mnohem větší překážky. Kromě toho, nejen policisté měli nebezpečnou práci, u které byli třeba dnem i nocí pryč.
Připadal jsem si hloupě, že o takových věcech nic nevím a nerozumím jim, ale chtěl jsem to pochopit.
„Mohl bych se na něco zeptat?" vypadlo ze mě dřív, než jsem to stačil domyslet, když jsme uklidili nádobí ze snídaně, a já utíral linku, i když spíš jen, abych zaměstnal ruce, než že bych na ní cítil nějakou špínu.
„Já… víš, vrtá mi to hlavou. Omlouvám se, jestli to bude znít moc osobně nebo neuctivě, nemusíš odpovídat, pochopím, když se na mě naštveš, ale…" přešlápl jsem a pootočil hlavu Xiovým směrem.
„Pročpartnerastáleho?" vyžblebtl jsem rychle, ale vyšlo z toho něco, čemu jsem nerozuměl ani já sám.
Stiskl jsem rty a znovu se zamračil.
„Proč nemáš stálého partnera?" zkusil jsem to znovu. „Chci říct, jsi tak laskavý a hodný, pozorný a milý, myslím, že máš dobré srdce, takže nechápu, jak někdo takový nikoho nemá… já jen… Long byl v určitých ohledech taky takový… teda… nechci říct, že jsi jako on, nebo tě s ním srovnávat, to vůbec ne! Jen… nechci být zase za naivního hlupáka… i když, teď jsem nejspíš ze sebe hlupáka udělal…"
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Víš co, zapomeň, že jsem něco řekl… Byla to hloupost, promiň. Ptát se tě na něco takového, ani nevím, co mě to napadlo. Půjdu posbírat prádlo, převleču se, abych tu nechodil jen ve tvém triku, a až budu skládat prádlo, můžeš mi říct, s čím bych ti mohl pomoc, ano?"
Zamáchal jsem rukama ve vzduchu, a aniž bych čekal na odpověď, zmizel jsem v koupelně tak rychle, jak jen bylo na slepého možné.
Teprve tam jsem si pořádně oddechl a snažil se uklidnit bušící srdce.
Nahmatal jsem koš na prádlo a začal sundávat prádlo z věšáku.
Xi-Wang
Snídaně proběhla potom v tichosti. A bylo vidět, jak Li-Wei stále nad něčím přemýšlí.
Nechal jsem ho však být, já sám měl hlavu plnou myšlenek. Ale rozhodně ne na to, co pak na mě vyhrknul.
Nejdříve jsem si to snažil přeložit, ale vůbec jsem netušil, na co se ptal, dokud svou otázku nezopakoval pomaleji.
„Už jsem si myslel, že mluvíš mandarinsky,“ pousmál jsem se, když jsem pak za ním došel do koupelny.
Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Vlastně jsem nad tím tak nikdy nepřemýšlel. Nejspíš bych v duchu musel probrat všechny mé vztahy, abych přišel na to, proč se mnou nikdo nechtěl zůstat na stálo.
„Víš, sám nemám odpověď. Už dvakrát to vypadalo nadějně, ale nakonec se z jednoho vyklubal grázl, který byl jen nastrčený, a ten druhý… Vlastně ani nevím. Ale až na to přijdu, dám ti vědět,“ vzal jsem mu z ruky koš s prádlem, aby mohl pohodlně dojít do ložnice.
„Uklidíš to sám, já ti budu jen říkat, kam co uložit, abys v tom pak neměl guláš,“ položil jsem koš na postel a sedl si vedle něho.
Počkal jsem, až Li otevře skříň, a pak jsem ho navigoval. Říkal mu, kam co má dát, a jakou to má barvu. A když jsme byli hotoví, rozhodl jsem se…
„Obleč se. Půjdeme nakoupit. Jsme dva, potřebuji kromě jiného doplnit zásoby,“ vstal jsem z postele a svlékl si domácí oblečení. Hodil jsem na sebe jen džíny a triko, přes které jsem si dal lehkou mikinu.
Jo, potřeboval jsem nakoupit, ale taky jsem se potřeboval o něčem ujistit…
A tak, než se Li oblékl, vzal jsem telefon a zavolal Junovi, abych ho informoval, že jdu s Li-Weiem ven a kam, a ať se postará. Že tam budeme tak za půl hodiny nejpozději.
„Jestli by ti nevadilo,“ vrátil jsem se k Liovi a dotkl se jeho hlavy. „Rozčesal bych ti vlasy a jestli chceš, spletu ti i cop…“
Li-Wei
Xi-Wang odpověděl poněkud neutrálně, ale byl jsem rád i za tohle. A hlavně se zdálo, že se nezlobí, spíš, že jsem ho svou otázkou zaskočil.
Opět mě zase o trochu víc utvrdil v tom, že bych mu měl nejspíš naplno věřit, protože je skutečně takový a nic neskrývá.
Když jsme spolu skládali prádlo, docela jsem se uklidnil a na celou věc i zapomněl.
Ale opět mě vzápětí překvapil...
„Nakoupit? Spolu?" vykoktal jsem ze sebe zmateně, ale nakonec se začal pomalu oblékat.
Tolik věcí teď pro mě bylo tak jiných!
Tolik věcí jsem s Longem považoval za normální, a až teď mi docházelo, jak si celou dobu se mnou jen pohrával.
Zrovna jsem se dooblékal, když Xi dotelefonoval, a pak jsem ucítil jeho dotek na hlavě.
„Ne-nevadí…" zahuhlal jsem a sedl si na postel, aby měl Xi lepší přístup.
Byl to neuvěřitelný pocit. Dokonce jsem se přistihl, jak přivírám oči, a kdybych byl kočka, tak nejspíš vrním blahem.
Asi o půl hodiny později jsme konečně vyšli ven.
„Jestli ti to nebude vadit…" špitl jsem, když jsme se ocitli na chodníku a já sevřel jeho paži.
Měl jsem sice hůlku, ale v tom množství lidí, kolik jsem kolem sebe cítil a slyšel, bych mohl hůlkou někoho praštit, a to by mohlo vyvolat zbytečné hádky.
Šli jsme docela pomalu, a podle Xiových slov mířili do nedalekého obchodního centra.
Ušli jsme asi deset minut, když jsem najednou zpozorněl.
Venku jsem byl vždy ostražitý a naslouchal všem zvukům, protože to pro mne bylo velmi důležité.
Zastavil jsem se a naklonil hlavu. Zazdálo se mi, že v tom množství hlasů slyším jeden povědomý, nedaleko nás.
Pak jsem ale zavrtěl hlavou a naznačil Xiovi, že můžeme pokračovat.
Když jsme došli k obchodnímu centru, jak mě informoval Xi, znovu jsem měl ten pocit, že nás někdo sleduje a napjal se. Ale opět jsem nakonec jen zavrtěl hlavou a spolu s Xiem vešel dovnitř.
Takhle jsem ještě nenakupoval, u Longa buď nakupoval on, nebo suroviny objednával, a ty nám pak poslíček přivezl až do bytu, takže jsem se celou dobu držel Xiho jako klíště.
Až když jsme přišli do oddělení ovoce a zeleniny, mohl jsem si oddechout, protože tu jsem zvládl koupit i sám.
„Něco tady vyberu. To zvládnu. Mohl bys třeba vybrat zatím maso," pootočil jsem hlavu ke Xiovi.
Když jsem osaměl, opatrně jsem přešel k chladícímu boxu a začal zkoumat, co bych mohl vybrat.
Už jsem měl v ruce asi čtyři věci, když jsem ucítil vůni a kroky, které mi připadaly povědomé.
„Zhuang se nechává pozdravovat. Prý nemáš zapomenout, čí jsi kurvička…"
Přeběhl mi mráz po zádech, a ztuhl jsem jak solný sloup. Do očí mi vstoupily slzy, a když jsem na zadku ucítil dotek roztřásl jsem se.
Cítil jsem, jak mi vyhrnuje triko, a pak za pás kalhot zasunuje papír s něčím tvrdým a kulatým.
„Prosím…" špitl jsem a věci mi vypadaly z ruk.
Ale najednou byl muž pryč, a já dopadl na kolena, jak už mě nohy neunesly.
Xi-Wang
Pročesávat Liovi vlasy, byl docela dobrý nápad. Vypadal, že je v pohodě, a že je mu to i docela příjemné. A mně se to taky líbilo.
Jeho neskutečně dlouhé, ale přitom husté vlasy, byly příjemné na dotek, byly jemné, ale přitom pevné, a cop, který jsem mu udělal, dobře držel.
Když jsme vyšli ven, Li-Wei se mě chytil. Zřejmě potřeboval jistotu, a asi to tady moc neznal. Navíc, jak mi říkal, ven skoro vůbec nechodil několik let. Tak jsem ho nechal a raději si ho držel hodně blízko.
V nákupním centru bylo docela dost lidí. A nebylo divu. Možná jsem měl vybrat pozdější dobu, až by to tu trochu prořídlo. Ale když už jsme byli venku, vracet jsem se nechtěl. Li byl trochu napjatý, několikrát se zastavil, jako by nevěděl, jak dál, nebo jako by něco hledal. Ale potom vždy zavrtěl hlavou, a my pokračovali v cestě.
Měl jsem v plánu nakoupit jídlo, a ještě se zastavit ve specializovaném obchodě na druhém konci nákupního střediska, kde jsem chtěl Liovi přikoupit ještě pár věcí, které by mu usnadnily život u mě doma.
Ale zatím jsme procházeli potravinami, a já přemýšlel, co všechno a kolik mám ještě nakoupit, abychom nemuseli tak často do obchodu. A hlavně… Ani jsem nevěděl, jak dlouho u mě Li zůstane.
Jakmile jsme se dostali k zelenině a ovoci, Li se uklidnil, a začal vybírat věci sám, že to prý zvládne. Věřil jsem mu. Věřil jsem spíš jeho hmatu a čichu, a byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že by rozhodně nekoupil něco shnilého nebo přezrálého.
A tak jsem zamířil k pultu s masem, ale občas jsem po Liovi mrknul, jestli je v pohodě. Právě jsem přišel na řadu a chtěl už něco koupit, když jsem se s opětovným pohledem na Lia zarazil.
Stál jak solný sloup, jeho nadzvednutá ramena byly známkou napjatosti, hlavu měl mezi nimi zaraženou, v ruce svíral zeleninu, a kdyby viděl, řekl bych, že má pohled upřený před sebe, jako by se bál otočit.
Kolem něj se pohybovalo víc lidí, ale jeden muž byl hodně blízko.
Ten pohyb jeho ruky k Liovi byl skoro neznatelný, ale stačil jsem si toho všimnout, a okamžitě jsem se rozběhl k nim.
Bylo to jen pár kroků, ale než jsem proběhl uličkou mezi regály, Li se sesunul k zemi.
Ještě, než jsem k němu doběhl, vytáhl jsem telefon a vytočil první předvolbu. Okamžitě mi to zvedl Jun…
„Vysoký jako já, černé vlasy s blonďatým melírem, starý asi jako ty, červená mikina černé kalhoty…“
„Už ho vidím!“ odpověděl Jun a vypnul telefon.
Nejraději bych se rozběhl za ním, ale důležité teď bylo, postarat se o Lia a zmizet odsud co nejdříve.
Jen jsme nesměli vyvolat ještě větší rozruch. Už tak se na mě lidi dívali, když jsem mezi nimi kličkoval a běžel za ním.
„Jsi v pořádku, LI?“ doběhl jsem k němu a hned si u něj dřepl. „Li, to jsem já, Xi-Wang…“
Dotkl jsem se jeho ramene, aby mě začal vnímat. Celý se třásl, zelenina byla rozházená po zemi a jeho hůlka se málem zakutálela pod regál.
„Li, bude to v pohodě, nic ti nehrozí,“ pohladil jsem ho po zádech a rukou jsem sjel k jeho pasu.
Tak se mi to nezdálo…
Zajel jsem mu rukou pod triko a vytáhl jsem poskládaný papír a jedno DVD bez popisku. Nestudoval jsem, co to je. Strčil jsem to do mikiny, a pak jsem už pomohl Liovi, aby vstal, a my mohli odejít domů…
„Nechám zavolat taxi, není to daleko, ale bude to teď lepší,“ zašeptal jsem mu do ucha a podal hůlku.
„Zeleninu si necháme poslat. Teď půjdeme zaplatit a pojedeme domů,“ přitáhl jsem si ho co nejblíže k sobě, a druhou rukou jsem tlačil vozík mezi všemi těmi zvědavci, kteří na nás hleděli.
Li-Wei
Jen jakoby z dálky jsem slyšel zvuky a hlasy.
Vzlykl jsem a snažil se nahmatat hůlku, která mi vypadla z ruky.
„Xi?" zakňoural jsem, ale můj hlas zanikl mezi lidmi kolem.
Připadalo mi to celé jako věčnost, i když nejspíš uběhlo jen pár vteřin, a pak jsem uslyšel známý hlas.
Málem jsem se rozbrečel, když jsem rozpoznal Xiho a cítil jeho uklidňující dotek.
Jen jsem zavzlykal a přikývl. Vytáhl mi tu věc za pasem, a pak mi pomohl na nohy.
Opíral jsem se o jeho tělo a na okamžik schoval tvář do jeho hrudi. Oblečení okamžitě do sebe vpilo několik mých slz, a pak jsem znovu přikývl, když řekl, že domů pojedeme taxíkem.
Převzal jsem si hůlku, i když jsem ji ani nepotřeboval, jak moc mě k sobě Xi tiskl.
Slyšel jsem šeptání kolem sebe, cítil jejich pohledy, a tak jsem raději šel se sklopenou hlavou a nejraději bych se úplně propadl do země.
Xi nás rychle vedl k pokladnám, a ani na okamžik mě nepustil.
Jen při skládání věcí mě na okamžik pustil, ale pořád na mě mluvil, nejspíš proto, abych neměl strach, že odešel. Pak jsme vyšli ven, kde mě Xi hned naložil do auta a přisedl si ke mně dozadu, kde jsem se k němu hned přitiskl. Křečovitě jsem svíral jeho mikinu a vzlykal.
A teprve, až za námi zapadly dveře jeho bytu, naplno jsem se rozbrečel.
„Byl… byl… to jeden… z… z nich…" vyrážel jsem ze sebe.
Xi-Wang
Kašlal jsem na to, že jsem chtěl jít ještě do druhého obchodu. Teď bylo důležité, aby byl Li-Wei co nejdříve v bezpečí.
Myslel jsem i na to, že Li říkal, že to byl jeden z těch chlapů, ale určitě nám nemůže říct, jak vypadá. Ani přibližně. Podle otlaků a odřenin měl svázané ruce, a i tak pochybuji, že by nechali na sebe sahat.
Když jsme dojeli k mému domu, požádal jsem řidiče, aby zajel do podzemní garáže, a tam nás teprve vysadil. Něco jsem mu i připlatil, aby nebyl ztratný, tak to udělal víc než ochotně. Pomohl mi vytáhnout tašky z auta, přivolal nám výtah, počkal, až s Liem nastoupíme, a pak mi všechno předal a rozloučil se.
Po celou dobu jsem si držel Lia blízko u sebe a stále se rozhlížel kolem sebe.
I ve chvíli, kdy jsme vyjeli do desátého patra, jsem nejdříve nakouknul na chodbu, ale byl tu klid. Tak jsme rychle přešli k bytu a za chvilku už jsem za námi zavíral dveře.
Hned za dveřmi jsem pustil tašky na zem a přitáhl si Liho do pevného objetí.
„Mrzí mě, že jsem tě vystavil nebezpečí. Měl jsem tušení, že nás někdo sleduje,“ přiznal jsem se. „Měli jsme se hned otočit a jít domů. Od teď tě už nespustím ani na chvíli z očí, pokud někam půjdeme ven.“
Hladil jsem ho po zádech a po vlasech, a čekal, až se trochu uklidní…
Napadlo mě dát mu panáka, ale vzpomněl jsem si, jak to dopadlo večer, tak jsem to hned zavrhnul.
Bude to muset zvládnout bez chlastu a jen se mnou…
„Uvařím ti čaj a posadíme se na chvíli v obýváku, ano? Jestli chceš, můžeš mi říct, čeho sis stihl všimnout. Ale nenutím tě do toho. Může to klidně počkat…“
A já čekal na zprávu od Juna. Doufal jsem, že se mu podaří toho chlapa chytit.
Li-Wei
Xiův dotek i jeho uklidňující hlas na mě po chvilce začaly působit, takže jsem se přestal tak třást, a pláč přešel jen do občasných vzlyků.
„Neomlouvej se..." zavrtěl jsem hlavou, a pak se nechal odvést do obýváku.
Posadil jsem se na sedačku a Xi odběhl udělat čaj.
Vnímal jsem jeho přítomnost i vůni, zhluboka dýchal, abych se úplně uklidnil a nepřidělával Ximu ještě větší starosti.
Vzal jsem do ruky hrnek, a když přisedl ke mně, jednou rukou jsem nahmatal tu jeho a stiskl.
„Omlouvám se… Kdybych byl silnější…" špitl jsem a usrkl horkého čaje, pak jsem hrnek postavil opatrně na stůl a opřel si hlavu o Xiovo rameno.
„Byl to jeden… jeden z těch, co Long přivedl… Řekl: ´Zhuang se nechává pozdravovat. Prý nemáš zapomenout, čí jsi kurvička.´ A pak mi strčil něco za pas…" na okamžik jsem zavřel oči.
Nechtěl jsem na to vzpomínat.
Dotek toho muže mi okamžitě připomněl to, co se stalo u Longa v bytě, a vrátil zpátky všechny vzpomínky, na které jsem se snažil zapomenout.
Ale chtěl jsem Ximu pomoct. Chtěl jsem něco udělat, ne se pořád jen třást a nechat druhé, aby se o mě starali.
Znovu jsem se natáhl pro hrnek, abych mohl trochu upít toho dobrého čaje.
„Ten muž…" pokračoval jsem po chvilce, „chybí mu malíček na… pravé ruce… mluvil s kantonským přízvukem a… silně jsem cítil rybinu… nevím, jestli to pomůže…"
Povzdechl jsem si, a díky prožitému stresu a vypjatým nervům se mi začaly zavírat oči.
Xi-Wang
Uvařil jsem Liovi čaj, a hned se posadil vedle něj.
Udělal jsem bylinkový, který by ho měl víc uklidnit. Ale potřeboval to, a bylo to lepší než zelený čaj, který by ho spíš probral.
Nepočítal jsem s tím, že o tom začne mluvit. Bylo vidět, že je to pro něj hodně traumatizující. Ale překvapil mě.
„Neříkej, že nejsi silný,“ taky jsem se napil, ale vody, protože mi docela vyprahlo.
„Kdybys nebyl silný, ani bys o tom nezačal mluvit. A určitě to, jak jsi aspoň v něčem popsal toho chlapa, nám pomůže. Lidí bez malíčku, smrdícího rybinou a s bílým melírem ve vlasech, moc nepotkáš. No jo, zahlédl jsem ho, ale nestihl jsem ho už zastavit,“ dodal jsem ještě omluvně.
Natáhl jsem se po odložené mikině a vytáhl jsem to DVD a lístek, co měl Li za pasem. Rozdělal jsem papírek, a když jsem si přečetl vzkaz "Li-Wei patří mě. A já dostanu to, co mi patří. Vždycky." Vztekle jsem ho skrčil v ruce, jak jsem zatnul ruce v pěst.
Takže to nebyla náhoda. Ten pocit, že nás někdo sledoval od Longova bytu, byl správný.
Mrknul jsem na to DVD, ale nebylo popsané. Ale pak mě napadlo, co by v souvislosti s tím vzkazem na tom DVD mohlo být. Li říkal, že ho při tom znásilnění natáčeli…
Nemůžu se na to teď podívat, i kdybych chtěl, jako že nechci, ale budu muset.
Jenže teď, když je tady Li…
Po očku jsem na něho mrknul, a rychle jsem zachytil hrnek, který mu vyklouzával z ruky.
„Na chvíli se polož, nebo tu usneš v sedě,“ odložil jsem hrnek na stůl, potáhl Liho, a uložil jsem si ho na svém klíně.
Přikryl jsem ho svojí mikinou, rozdělal jsem jeho cop, aby měl vlasy volné, a pak jsem ho začal hladit a jemně vlasy protahovat mezi prsty.
Li-Wei
Uslyšel jsem, jak Xi z něčím šustí a vzpomněl si, že si Xi vzal to, co jsem měl za pasem.
Chtěl jsem se ho zeptat, co je tam napsané, ale už jsem neměl ani sílu promluvit.
Nejspíš to bylo Xiovou přítomností, že jsem vůbec myslel na něco takového, jako je spánek.
U Longa v bytě, potom co jsem zažil, jsem spát nedokázal, i když jsem měl nervy sebevíc na dranc.
Ale s Xim to bylo něco jiného.
Nechal jsem se potáhnout dolů na jeho klín, opřel si hlavu o jeho stehno, a ruku si opřel o jeho koleno. Prsty druhé ruky jsem sevřel jeho mikinu a přitáhl si ji blíž k obličeji.
„Děkuju… za všechno… moc děkuju… nechci tě ale… zdržovat od práce, takže… klidně…"
Ani jsem to nedopověděl.
Xiova vůně, teplá mikina i jeho prsty v mých vlasech mě téměř okamžitě uspaly.
Xi-Wang
Netrvalo dlouho a Li-Wei usnul.
Nebylo divu. Trochu jsem tomu pomohl i tím čajem. Ale potřeboval se nějak uklidnit, a ten čaj není zas tak silný, aby ho uspal na celý den. Jen to prostě uvolní jeho tělo i mysl…
Ještě chvíli jsem seděl a hrál si s jeho vlasy, abych měl jistotu, že opravdu spí. Teprve po nějakých deseti minutách, když jsem se dotkl jeho ramene a zašeptal jeho jméno, a on se ani nehnul, jsem ho opatrně nadzvedl, vysunul se z pod něj, a pak jsem ho opatrně uložil na sedačku, zvedl mu nohy nahoru, aby se mu pohodlně leželo.
Mikinu jsem mu nechal. Držel si ji pevně, jako by měl strach, že mu ji někdo vezme. Ale i tak jsem zaběhl do ložnice, vzal lehkou deku, a ještě jsem ho přikryl.
Ze stolku jsem vzal divko i ten papírek, z pracovního stolu notebook a sluchátka a zamířil jsem do kuchyně. Sedl jsem si tak, abych na Liho viděl a notebook hned zapnul.
Už jsem chtěl DVD strčit dovnitř, když mi v kapse začal zvonit telefon. Rychle jsem ho vytáhnul a přijal hovor, abych tím Liho nevzbudil.
Zamračeně jsem poslouchal, co mi Jun říká a telefon v ruce doslova drtil, jak jsem byl rozčílený, že se tomu chlapovi podařilo zmizet.
„Prý smrdí rybinou a nemá malíček na pravé ruce. Sestav přibližný popis a sežeň všechny, kdo je volný. Na můj příkaz. Projděte prozatím všechny možné trhy a sklady s rybami a podívejte se po něm. Zkuste zjistit, jestli ho někdo nezná. Cokoliv… Kdyby něco, hned se mi ozvi.“
Rozloučil jsem se s ním, a pak jsem na telefonu raději vypnul vyzvánění.
Ještě jednou jsem pohlédl na spícího Li-Weie, pak jsem si nasadil sluchátka, vložil DVD do notebooku a zapnul….
Asi po deseti minutách dívání jsem to už nedával. Strhnul jsem sluchátka z uší a vztekle s nimi mrsknul na stůl. Vstal jsem, přešel k lednici, a jak jsem nechtěl pít, tak jsem si tentokrát nahnul přímo z flašky.
Opřel jsem se o linku a zadíval se na monitor.
I bez zvuku mi z toho, co jsem tam viděl, doslova vřela krev v žilách. Nejraději bych se rozběhl a sám toho chlapa s melírem našel, a vymlátil z něj všechno, co ví a pak ho zabil.
Hajzlové… Neskuteční hajzlové, a to jsem ještě neviděl všechno…
Jedna věc však byla jistá. Popis násilníků máme jen k tomu jednomu muži…
I když to video trvalo přibližně půl hodiny, bylo vidět, že je sestříhané, tak ani jedna tvář, kromě ztrápené Liovy, nebyla vidět.
Budu muset se na to podívat znovu. Nechci, ale aspoň podle jedné věci, je budu moci poznat, kdybych na někoho z nich někde narazil. Podle jejich hlasů…
Ale teď to rozhodně udělat nemůžu. Musím počkat. Musím se uklidnit…
Zaklapl jsem notebook a vrátil jsem se do obýváku. Dřepl jsem si k sedačce, zadíval se na spícího Lia a prsty jsem ho jemně pohladil po tváři, a přejel jsem i přes jeho oči, jako bych chtěl smazat ty slzy, které jsem viděl na tom videu.
Byl opravdu krásný, a já nikdy nedokážu pochopit, jak někdo může někomu takhle ubližovat. A to, že je slepý, to je dvakrát tak horší.
Li se nemohl bránit, neměl tu možnost… A oni to věděli…
Jsou to hajzlové největšího kalibru. Slaboši, kteří si nedovolí na někoho, kdo by se bránit dokázal. Takoví si zaslouží jedině smrt…
Li-Wei
Neměl jsem rád sny.
Vždy přicházely bez varování a člověk je nemohl ovlivnit.
Ne jinak tomu bylo i teď.
Stál jsem v nějaké místnosti, viděl jsem, což se mi ve snech stávalo dost často, kousek ode mně stát muže v uniformě, bez obličeje, a do uší mi pronikal hlas, Longův hlas, ale nikde jsem nikoho neviděl.
„Myslíš, že tě ten polda ochrání? Zbaví se tě jako kus nepotřebného hadru, protože jsi k ničemu. Kdo by taky zůstával s kurvičkou jako jsi ty? Nemáš nic a nikdy mít nic nebudeš. Máš jen mě. Jen já se o tebe postarám, jen já ti dám to, co potřebuješ. Nedělej to horší, než to je. Klidně toho poldu zabiju. Zabiju je klidně všechny. Můžeš žít s vědomím, že jsi zavinil jejich smrt?"
„Ne… prosím…" zašeptal jsem a přikryl si dlaní uši.
Jenže to moc nepomáhalo a ten hlas přicházel znovu a znovu.
Natáhl jsem ruku k tomu policistovi, nějak jsem vytušil, že je to Xi, ale on udělal krok v zad.
„Prosím…" vzlykl jsem, "prosím, Xi-Wangu, neopouštěj mě… bojím se…"
Ale on jen zavrtěl hlavou, a když jsem udělal krok vpřed, on udělal jeden vzad.
A do toho se pořád ozýval Longův hlas.
Zašermoval jsem rukama, jako bych ho mohl od sebe odehnat, a zakřičel jsem.
Snažil jsem se překřičet ty slova, ale marně.
Klesl jsem na kolena a znovu se podíval po Xi-Wangovi.
Jenže ten se najednou otočil a odcházel pryč.
„Xi!" zakřičel jsem, "neodcházej… prosím… už ti nebudu přidělávat… starosti… jen mě… nenechávej… samotného…"
Mé vzlyky zanikly ve zvuku jeho kroků, a jen matně jsem si uvědomil, že i Longův hlas utichl.
Klečel jsem na zemi a brečel. Oči mi pomalu začínala zastírat tma, takže jsem se z posledních sil zvedl na nohy a rozmlženým zrakem se podíval na dveře, kterými odešel Xi.
Udělal jsem ale jen tři kroky, když mě najednou zezadu objala mužská paže.
„Myslíš, že tě nechám odejít? Říkal jsem, že patříš mě…" zašeptal mi do ucha ten známý hlas a s tím, jak se mnou trhl na zem, mi všechno i zčernalo.
„Ne!" zakřičel jsem a natáhl ruce před sebe, jakoby se chtěl něčeho chytit.
V tu chvíli jsem se uvědomil, že ležím na něčem měkkém, někdo na mě mluví a do nosu mě udeřila podvědomá vůně.
„Xi?" zakňoural jsem a doufal, že opravdu neodešel, a že jsem stále v jeho bytě.
Xi-Wang
Ještě chvíli jsem se díval na Lia, ale pak jsem vstal, abych uklidil notebook. Udělal jsem jen pár kroků do kuchyně, když jsem od Lia něco zaslechl.
Otočil jsem se…
Li-Wei sebou začal házet, šermoval rukama a něco nesrozumitelně vykřikoval.
Ale poslední slova jsem slyšel jasně.
„mě… nenechávej… samotného…“
Rychle jsem se vrátil za ním, a když jsem si kleknul vedle gauče a chtěl ho probudil, jen tak tak jsem uhnul jeho rukám, když s nimi znovu začal rozhazovat.
„Jsem tady,“ pevně jsem ho chytil za ruce. „Jsem tady…“ zvedl jsem ho do sedu a pevně ho objal. Rychle dýchal, a přes to objetí jsem cítil, jak divoce a silně mu bije srdce.
„Nic ti nehrozí, jsem tady,“ zopakoval jsem znovu a pohladil ho po zádech. „Byl to jen sen. Jen špatný sen, nic víc.“
Evidentně nepomohl ani ten čaj. Teda sice ho na chvíli uvolnil, ale nepospal ani hodinu. Ty špatné vzpomínky a strach na něj mají větší vliv, než jsem si byl ochoten zprvu připustit.
Takhle to nepůjde. Nebudu ho moct nechat samotného ani na chvíli. Budu to muset nějak vymyslet…
Li-Wei
Pevně jsem mezi prsty sevřel Xi-Wangovo triko a nos zabořil do jeho ramene.
Svíral jsem ho tak křečovitě, až mě bolely ruce, a poslouchal jeho slova.
Nakonec jsem se začal pomalu uklidňovat, a mé srdce se vracelo z výletu zpátky do hrudi.
"Už… už je to lepší…" zašeptal jsem a kousek se od Xiho odtáhl.
Položil jsem jednu svou dlaň na jeho tvář a zjistil, že krčí čelo a rty má pevně sevřené.
"Omlouvám se… zase jsem ti způsobil potíže…" povzdechl jsem si. „Vážně bych chtěl být silnější…"
Ještě chvilku jsem s Xim seděl, vdechoval jeho vůni, uklidňoval se díky jeho dotekům, než jsem se poplácal po tvářích a zhluboka se nadechl.
"Musím se vzchopit. Nemůžeš se o mě pořád starat. Nemůžeš být pořád se mnou. Máš svou práci, která je moc důležitá. Nemůžu být takový sobec..."
Podařilo se mi usmát, a pak jsem vstal.
Natáhl jsem ruku a pohladil Xiho po vlasech.
"Uvařím něco na oběd, ano? Jen si stáhnu vlasy, abys je pak neměl všude v jídle," pokusil jsem se o vtip a hrál si s Xiho vlasy.
"Ani nevím, jestli jsi kvůli mně stihl nakoupit všechno, co jsi chtěl. Ale… Můžeme jít znovu. Zvládnu to… určitě," pokusil jsem se zatvářit přesvědčivě. „Nebo ti po obědě můžu říct všechno, co si vybavím o… o těch chlapech, co byli u Longa. Prostě chci být nějak užitečný."
Sice ve mě byla malá dušička, ale opravdu jsem to chtěl udělat.
Nejen proto, aby mě nemusel mít na krku, ale i kvůli tomu snu. Bál jsem se, že když budu k ničemu, Xi mě vyhodí. Sice jsem u něj jen po dobu případu, a až to skončí, tak odejdu, ale to odejdu z vlastní vůle. S pocitem, že jsme něco dokázali. Ne s pocitem, kdy mě Xi vyhodil, protože jsem k ničemu.
Byl jsem vděčný za každou vteřinu s ním, a navíc, skutečně jsem chtěl pomoct Longa dopadnout co nejdřív, než ublíží někomu dalšímu.
Xi-Wang
Li se konečně uklidnil, a dokonce i jeho slova zněla o něco povzbudivěji.
Ale…
„Pokud bys mi působil potíže, už bys tady dávno nebyl,“ zamračil jsem se nad jeho slovy. „Najíme se, a pak se když tak pustíme do práce, pokud se na to budeš cítit. Jo, nestihli jsme všechno nakoupit, tak pokud budeš chtít udělat oběd, musíš si vystačit s tím, co tu máme. Dneska už nikam nepůjdeme, a rozhodneme se zítra, podle toho, jak se budeš cítit.“
Taky jsem vstal a podíval se na něj. Jo, ty vlasy by chtělo svázat, ani ne tak proto, abych je neměl v jídle, ale spíš proto, aby si je v něčem nevymáchal, nebo nepřipálil.
„Posaď se na židli v kuchyni, učešu ti vlasy. Kdysi jsem byl členem taneční skupiny, no, jezdili jsme po festivalech a tak… To jsem byl ještě docela mlaďoch, ale pak jsem toho nechal, když jsem nastoupil na školu. Neměl jsem na to čas… No, ale to jsem odbočil. Pomáhal jsem ženám s jejich účesy, takže pro mne není problém ti na hlavě něco uplést, ať to nenosíš jen tak v nějakém drdolu. Tak si jdi sednout, já si skočím do koupelny pro věci,“ nasměroval jsem Liho do kuchyně, aniž bych počkal na jeho souhlas či odpověď.
Zašel jsem do koupelny, sundal jsem z horní police krabici se sponami, gumičkami, čelenkami a hřebeny, prostě to, co jsem kdysi používal. A pak jsem se vrátil zpátky k Liovi.
„Tak já tě teda učešu,“ otevřel jsem krabici a položil ji na stůl před Lia.
Chvilku jsem se v ní přehraboval, a když jsem měl jasno, vzal jsem nejdříve kartáč, abych mu vlasy pročesal, a potom menší hřeben a začal mu na hlavě tvořit účes.
Sice atypický pro dnešní dobu, ale slušivý, a navíc, dneska už nikam nepůjdeme…
Li-Wei
Xiova odpověď i reakce mě překvapila. Ale pro něj tohle bylo nejspíš běžné. Jen pro mě to bylo něco nového.
Když jsem se posadil v kuchyni na židli, a za chvilku vedle sebe zaslechl šramot, neubránil jsem se zasmání.
„Promiň, ale nějak si tě nedovedu představit. Spíš bych tě typoval na nějakého zamračeného bodyguarda, co orlím zrakem pozorně sleduje okolí. Ale je to moc příjemné…" vzdechl jsem, úplně se uvolnil a zavřel oči.
Xi byl opravdu jemný, už když mi ráno splétal cop, přišlo mi, že v tom má jakousi praxi, a teď se mi to potvrdilo.
Věděl, co dělá, počínal si opatrně, a přesto velmi zručně, netahal, necuchal, i když jsem měl takhle dlouhé vlasy.
„Máma vždycky říkala, že mám krásné vlasy, a že na ně mám být hrdý. Když jsem byl malý, nepřišlo mi na nich nic zvláštního. A vlastně ani teď. Mám černé vlasy jako většina Číňanů, a v dnešní době už není nic divného na tom, když má muž dlouhé vlasy," začal jsem pomalu vyprávět, aniž bych tušil, jestli to bude Xiho zajímat, ale prostě jsem se natolik uvolnil, že jsem měl potřebu něco o sobě říct.
„Prostě mi na nich nepřijde nic zvláštního, ale už tehdy máma, i když neměla moc peněz, kupovala dražší šampony a různé krémy, a vždy se pečlivě o mě starala. Když… když se stala ta nehoda, téměř o všechny vlasy jsem přišel…" povzdechl jsem si a na chvilku se odmlčel.
Vzpomněl jsem si na ten rachot, strašný puch, křik a bolestné sténání.
„Když jsem se ocitl na ulici," pokračoval jsem po chvíli, „vlasy byly to poslední, na co jsem myslel. Nechal jsem je být, ale když mi dorostly asi po ramena, potkal jsem jednu ženu, co chodila žebrat na stejné místo jako já. Byla to po mámě jediná žena, které jsem věřil. Řekla, že mám krásné vlasy, a když jsem jí povykládal, co se stalo mámě, vyhubovala mi, že bych se měl o ně starat, tak jak si máma přála, protože je to její odkaz. Pravidelně pak každé ráno chodila za mnou, česala mě, pomáhala mi, a zůstávala se mnou až do večera. Moc jsem se vždycky těšil, až přijde, dokonce mě jednou i ochránila před jinými bezdomovci, jenže jednoho dne už nepřišla."
Na moment jsem posmutněl, když jsem si vzpomněl, jak mi tehdy bylo.
„Čekal jsem na ni a čekal. Jeden den, druhý, třetí… Pak jsem ji začal sám shánět, ale slepý kluk, pokrytý jizvami, neměl moc šancí na úspěch. Bylo mi smutno a měl jsem pocit, že mě všichni opustili. Nikdo jiný jako ona se už neobjevil. Později jsem zaslechl zvěsti, že ji snad někdo zabil. Kdo by zabíjel bezdomovce? Kdo by zabíjel někoho, kdo nic nemá?"
Mírně jsem zavrtěl hlavou, ale hned se zase narovnal. Netušil jsem, co mi Xi vytváří na hlavě, ale věřil jsem mu.
„Zůstal jsem úplně sám, ale postupem času si zvykl. Jediné, co se u mě změnilo, bylo, že jsem se opravdu snažil starat o své vlasy. A pak přišel Long…" zamračil jsem se, stiskl rty k sobě a sevřel ruce v pěst. „I on se rozplýval nad mými vlasy, nikdy nedovolil, abych se ostřihal, kupoval mi ty nejdražší šampony a vlasové krémy. Tehdy jsem byl za to hrozně rád. Připadal jsem si… nevím, jak to říct… chtěný? Že jsem pro někoho důležitý, i když šlo o pouhé vlasy? No… teď už vím, že to dělal z jiného důvodu. Jak sám řekl, některým mužům se líbí, když mají za co tahat."
Znovu se mi vybavil jeho smích, když to říkal. Otřásl jsem se při vzpomínce, jak hned ten jeden muž jeho slova převedl na činy.
„Promiň, jestli tě nějak nudím. Nejsem asi moc dobrý společník…" zasmál jsem se a pokrčil rameny.
„Nechceš mi povědět něco o té taneční skupině? Vážně si tě nedokážu představit."
Znovu jsem se krátce zasmál a převedl řeč jinam.
Xi-Wang
Pomalu jsem spínal a zaplétal Li-Weiovi vlasy, a usmíval se, když začal vyprávět o svém životě.
Ne, že by to bylo něco, nad čím by se měl člověk usmívat, ale bylo to proto, že se rozpovídal, a dělalo mu to už menší problémy, než tomu bylo na začátku.
Vraždy bezdomovců…
Jo, je to tak, nic nemají, ale přeci jen se tohle mezi nimi stává často. Důvodů je hned několik. Může to být boj o místo, kde chodí žebrat, mohli vidět něco, co neměli…
A našly by se další důvody, ale raději jsem o tom mlčel, protože tyhle vraždy se většinou nějak moc nevyšetřovaly a odložily se, protože se o to nikdo nechtěl zajímat a ztrácet s tím čas, když šlo o tyhle lidi.
„Klasický čínský tanec,“ promluvil jsem, když se Li odmlčel. „No, od malička mě táta trénoval v umění kung-fu, a tohle se potom propojilo s tancem. Celkem běžná věc, ale vypadá to jinak, když provádíš jen čistě tanec, nebo když používáš bojová umění. To je potom takové rychlejší, ráznější, tanec sám o sobě je jemnější, ladnější. Je to prostě jiné…“
Ještě jsem mu spletl poslední prameny a připnul je sponami. Do nich jsem mu pak vložil dvě ozdobné spony, které celý ten účes podtrhly.
„Postav se,“ chytl jsem Lia za ruku a potáhl ho na nohy.
Otočil jsem si ho k sobě a úžasem jsem vydechl.
„Ty jsi… tak krásný…“
Opravdu jsem neměl slov. Kdybych mu oblékl tradiční čínský oděv, mohl bych přísahat, že patří do nějaké vznešené rodiny, která kdysi v Číně vládla.
„Ani se mi nechce tě pouštět k vaření, jak moc ti to sluší…“
Teď už víc, než předtím mi bylo jasné, proč si Zhuang dal tu práci, a Li-Weie vychoval a staral se o něj. Viděl v něm tu krásu, i když byl špinavý, sžírala ho nemoc, a byl skoro na umření.
I když měl jasně špatné úmysly, přesto mu musím v duchu poděkovat, že zachránil od jisté smrti něco tak úžasného. Li-Wei je jako drahokam mezi všemi těmi lidmi, co tady žijí, a nic na tom nezmění fakt, že je míšenec. Spíš naopak, jeho krásu to ještě víc podtrhuje.
„Nebude ti vadit, když si tě vyfotím? Vážně jsi nádherný… Neboj, nebudu to nikomu ukazovat. Chtěl bych to prostě jen pro sebe,“ dodal jsem ještě, a když Li nic nenamítal, vzal jsem mobil a hned jsem cvaknul jednu fotku.
„Tak půjdeme udělat ten oběd. Nebo můžeš udělat oběd, a já budu zase chvíli pracovat, tady v kuchyni, abys tu nebyl sám, ano? A když už mluvíme o práci… Přijde sem dneska Jun, tak bys mohl uvařit trochu víc. Musíme spolu něco probrat, ale chci, abys byl u toho taky…“
Li-Wei
Na okamžik jsem se zasnil, když Xi vyprávěl o tom, co dělal.
„Rád bych to někdy viděl. Muselo to být opravdu krásné. Už se ani nedivím, proč máš tak tichý krok a úsporné pohyby," pousmál jsem se, a pak vstal, když mě Xi vytáhl na nohy.
Cítil jsem, jak mi po jeho slovech rudnou tváře. I Long mi mnohokrát říkal, že jsem krásný, ale od Xiho to vyznělo jinak. Upřímně, opravdově a… neskutečně mě to potěšilo.
Sáhl jsem si na hlavu a nahmatal několik různě silných copů nebo spletených pramenů, které byly umně stočeny na temeni hlavy, a celé to držely dvě velké, a určitě nádherné spony.
Nechápal jsem, jak rychle mohl něco takového vytvořit, a jak šikovně si u toho počínal.
Když Xi řekl, že si mě chce vyfotit, chtěl jsem zaprotestoval, ale nakonec jsem s červenými tvářemi souhlasil. Bylo to pro něj, a já to chtěl udělat.
„Klidně pracuj, já oběd uvařím. Bude lepší, když u toho budu sám. Ne, že bych nechtěl tvoji pomoc, ale líp se mi tak pracuje. Ale budu rád, když zůstaneš se mnou. Mám rád tvou přítomnost…" usmál jsem se, a nejspíš byl rudý až na zadku.
Rychle jsem se otočil k lince a nahmatal ledničku, do které jsem strčil hlavu, abych zchladnul.
„Uvařím víc…" dodal jsem pak ještě a pustil se do práce.
Snažil jsem se udělat něco jednoduchého, a přitom chutného. Pracoval jsem pomaleji, abych si nerozházel účes, ale podle Xiových slov jsem měl času dost.
Od něj jsem ještě vyzvěděl, co on a Jun nemůžou jíst, nebo nemají rádi, protože na to jsem se ještě nezeptal a nechtěl jsem udělat něco, co by jim mohlo způsobit třeba zdravotní potíže, a pak se pustil do práce.
Udělal jsem knedlíčky plněné masovo-zeleninovou směsí, lehce pikantní omáčku, polévku s masem a nudlemi, a jako sladkou tečku bochánky z rýžového těsta plněné sladkou fazolovou pastou.
Myslím, že toho bylo tak pro pět lidí než pro tři, ale když jsem se jednou zažral do vaření, nedokázal jsem přestat.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem stáhl napařovač z plotny, omáčku přelil do misky a z trouby vytáhl poslední plech, ozval se domovní zvonek.
„Nachystám na stůl," řekl jsem trochu nervózně, když se Xi zvedl, a slyšel jsem, jak zaklapl notebook.
