Luo Xi-Wang – význam jména – Naděje
Výška 178 cm, tmavé vlasy, tmavé oči, výraznější lícní kosti, postavou normální, ale vysportovaný, vzhledem k tomu, že dělal bojové sporty a tradiční čínský lidový tanec, je detektiv, věk 32 let.
Bydlí v Hong-Kongu ve dvoupokojovém bytě, což je tam považováno za luxus, nemá sourozence. Rodiče jsou úspěšní obchodníci na burze, kteří se však odstěhovali do USA za obchody a Xi-Wangovi přenechali velký byt v residenční části, kde v jednom domě jsou pouze dva byty. On tam zatím nežije, pronajímá ho, žije z platu policisty a z nájmu.
Práci detektiva vykonává už 5 let, má dobré výsledky, a dobrou reputaci, protože nic nenechává nedokončené, i kdyby to mělo trvat jakkoliv dlouho. Má vazby na podsvětí, ale není typ, který by se nechal uplatit. Některé menší delikty přehlíží, a i proto se mu snadněji komunikuje s podsvětím.
Li-Wei Garson – význam jména - 'Nádherná růže', příjmení po otci
Matka Číňanka, otec Angličan.
Vysoký 163 cm, 22 let, štíhlý, po otci zdědil světlou pleť a jasně modré oči, po matce černé vlasy, které mu sahají až do půl pasu, plné rty a mandlový tvar očí.
Asi čtyři roky po Li-Weiho narození se otec jednoho dne sebral a utekl zpátky do Anglie. Matka Li-Weie tak přišla o podstatnou část příjmů, a z dvoupokojového bytu, téměř v centru města, se byli nuceni odstěhovat na okraj Hong Kongu, do průmyslové čtvrti, kde bydleli v malém, rybinou zatuchlém jednopokojovém bytě v rozpadajícím se činžáku.
Li-Weiova matka pracovala v prádelně, a protože měla směny od rána do večera, brala si malého syna s sebou.
A to se jim jednoho dne stalo osudným.
Li-Weiovi bylo devět let, když při nehodě v prádelně přišel o matku, střechu nad hlavou, a zrak.
Neměl žádné příbuzné a nikdo si míšence nechtěl vzít domů. Skončil na ulici, kde žebral s několika dalšími, a se zvířaty bojoval o jídlo.
Díky neošetřeným popáleninám ho začala postupně sžírat infekce, až hrozilo, že zemře. Dva roky po nehodě, ho ale skoro mrtvého, v jedné zapadlé a zaplivané uličce našel Tao Long.
Byl natolik uchvácen jeho vzhledem, že si ho vzal domů, nechal ho ošetřit, naučil ho číst a psát a postaral se o něj.
I přes snahu lékařů, se mu zrak nevrátil, ale díky jejich odborné pomoci nikdo na první pohled nepoznal, že je slepý. Ale, stále měl částečně naději.
Během let se dokázal po Longově bytě pohybovat naprosto přirozeně, zvykl si a sžil se s tím.
Částečné trauma mu ale zůstalo. Moc nevychází ven, je hodně plachý a stydlivý, a i když je velmi inteligentní, nikdy se nepřihlásil na žádnou školu.
Funguje jako Longova hospodyňka, a za to dostává nějaký peníz pro své potřeby.
Tao Long – význam jména - 'Drak'
Výška 180 cm, 35 let, na Číňana poměrně svalnatý, v mládí se nějakou dobu živil jako boxer v pouličních zápasech.
Později začal podnikat, a díky jeho schopnosti přizpůsobit se jakýmkoliv podmínkám, a za každou cenu mít poslední slovo, dostal se poměrně brzo na vrchol.
Podniká v nemovitostech a sám vlastní apartmán v centru města. Je rázný a přísný, ale všichni si ho chválí pro jeho upřímnost a spolehlivost.
Když našel polomrtvého Li-Weie, i přes jeho stav ho uchvátila krása, kterou spatřil. Vzal si ho domů, nechal ho ošetřit, učil ho, udělal z něj znovu člověka.
V očích okolí tím stoupl, měli ho za anděla, až příliš laskavého a hodného, ale všechno tohle byla jen přetvářka a klam.
Longova pravá tvář je úplně jiná.
Opium, nájemné vraždy a prostituce. To je jeho skutečné podnikání.
V podsvětí je známý jako Zhuang.
Li-Wei
Ležel jsem na posteli, schoulený do klubíčka a třásl se.
Matně jsem vzpomínal na dny, kdy jsem byl znovu konečně šťastný a myslel si, že mě nic hrozného už nepotká.
Long byl vždy tak pozorný a milý, ukázal mi nový život a dal mi naději.
Ze začátku jsem si připadal jako netvor, a i když mě, až na několik jizev na zádech dokázali doktoři uzdravit, Long pokaždé tvrdil, že jsem to nejkrásnější, co kdy viděl.
Nádherná růže. Často říkal, že se to jméno ke mně hodí.
A tak, postupem času, čím jsem byl starší, jsem se do něj dokonce i zamiloval.
Byl jsem šťastný za každou maličkost, která mu udělala radost, a i když jsem téměř nevycházel z našeho apartmánu, nevadilo mi to.
Žil a dýchal jsem jen pro něj…
Vzlykl jsem a tělo se mi začalo víc třást, když se mi znovu vybavilo, jak se před čtrnácti dny najednou všechno změnilo.
Tak, jako pokaždé, jednou za měsíc, jsem dělal velký úklid, při kterém jsem nevynechal žádný koutek, protože čistota pro mě byla důležitá. A tehdy jsem za komodou v ložnici našel malý igelitový pytlík.
Netušil jsem, co to je, po hmatu to mělo konzistenci jako mouka nebo škrob, bez zápachu, podivné chuti.
Vyhodil jsem to.
A o několik hodin později se svíjel v bolestech, když mě Long zbil.
Ten bílý prášek byl čistý heroin, a Long vůbec nebyl laskavý podnikatel nemovitostí.
A nenechal si mě z dobroty svého srdce, ale proto, aby měl krytí, a mě později prodal.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Snad poprvé jsem byl rád, že jsem slepý.
Hned druhý den, kdy jsem se vzpamatovával z krutého šoku přivedl dva muže. Prosil jsem, brečel, několikrát i omdlel, ale nebylo mi to nic platné. Trvalo to snad hodiny, kdy se na mě oba muži několikrát vystřídali. Zápěstí a kotníky jsem měl od pout sedřené do krve, a to ani nevím, jak vypadal zbytek mého těla, které nejspíš muselo hrát všemi barvami.
Bylo to snad největší ponížení v mém životě, znásobené tím, že si to Long nahrával.
Prý musí dostat zpátky prachy, které jsem mu vyhodil, a proto, že jsem tak schopná kurvička, můžu být rád, že mě nezabije.
Ale já bych byl raději mrtvý.
Všechna naděje, kterou mi dal, zmizela jako mávnutím proutku.
Long
Poslední dobou jsem byl víc podrážděný než obvykle.
Můj nápad vzít si domů slepého kluka z ulice, který byl na pokraji smrti, se mi zpočátku jevil jako velmi brilantní. Kdo by podezříval z nelegálních obchodů chlapa, který se staral o zubožené děcko?
Navíc…
Ta jeho krása…
Měl jsem v plánu z něj udělat prvotřídní děvku, za kterou by platili majlant. Co na tom, že byl slepý. Co na tom, že měl na zádech jizvy po spáleninách. Klienti mají různé choutky.
Navíc, důležitý byl jeho ksichtík a dírka. Čerstvá, kterou ještě nikdo neprojel, takže jsem měl v plánu u prvního klienta nasadit laťku hodně vysoko.
Musel jsem být sice hodně trpělivý, a trvalo to mnohem déle, než jsem předpokládal, ale všechno jsem měl do detailu naplánované.
Vychovat ho, nechat ho ať se do mě zamiluje, ať se na mě upne, a pak ho donutit, ať dělá přesně to, co já chci.
Stejně neměl nic a nikoho, neměl kam jít, neměl žádnou školu, nikde by se neuchytil, takže mi musel projevit svou vděčnost.
Jenže ten malý hajzl ji projevil úplně jinak. Strčil ty své nenechavé pracky tam, kam neměl.
To, že mi našel drogy by mi až tak nevadilo. Stejně by s tím nic nezmohl a můj plán by se tak aspoň urychlil. Jen že on to vyhodil.
Vyhodil!
Čistý herák!
V první chvíli jsem měl chuť mu zlámat prsty jeden po druhém. Pěkně pomalu. Měl jsem chuť mu zakroutit tím jeho ladným krčkem. Ani by mi to moc práce nedalo. Bylo by to jako lámat suchou větvičku. A málem jsem ho ten den vážně přizabil. Skončil v bezvědomí, pokrytý ranami od řemenu.
Přivázal jsem ho k posteli, a nechal ho být.
Jenže on místo toho, aby mi byl vděčný za to, že jsem ušetřil jeho život, se hned po probuzení do postele pochcal a poblil.
A pořád fňukal.
Byl jsem natolik štědrý, že jsem ho hodil do vany a osprchoval ho.
Nakonec jsem mu musel ale do huby strčit roubík, protože to jeho ječení se nedalo poslouchat.
A v ten moment jsem dostal geniální plán, jak prachy získat zpátky.
Hned další den jsem k sobě pozval ty největší prasáky z podsvětí a nechal je, ať se pěkně vyřádí. A celé si to ještě natáčel.
Jo, byl to vážně pěkný pohled. Tak pěkný, až jsem se u toho udělal i já.
Cítil jsem jakési zadostiučinění a spokojenost, když mé semeno dopadalo na jeho zubožené tělo.
Ale dobře mu tak. Celé to byla jeho vina.
Pak jsem ho nechal asi dva dny samotného. Věděl jsem, že nebude schopný odejít, protože neměl kam. Patřil mě, a já mu to dával dostatečně najevo.
Pak jsem si ho vzal sám. I když u toho kvičel jako prase na porážce, rozhodně to stálo za to.
Na víkend jsem mu pak připravil speciální setkání skupiny nadrženců, které jsem si taky samozřejmě nahrával.
Byl to fakt dobrý nápad. Díky té první nahrávce jsem měl už skoro všechny prachy za vyhozený herák zpátky, tak proč toho nevyužít, že?
Jsem přece slušný podnikatel.
Teď, ty poslední čtyři dny jsem ho nechal kvůli svým obchodům být, ale už jsem přemýšlel, jakou laskavost mu zase dopřeju.
Xi-Wang
To ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Byl jsem nedospaný, protože jsem se do postele dostal někdy po půl noci, a hned v pět hodin jsem už musel být na nohách a připravit se na sledovačku jednoho muže, kterého jsme podezřívali pro obchod s drogami.
Podle všeho měl tomu všemu šéfovat.
Ale byla to zatím jen domněnka.
Od mých spolehlivých zdrojů jsem věděl, že mu říkají Zhuang. Ale nikdo z nich už neměl odvahu ukázat na někoho konkrétně. Báli se o svůj život. Prý je ten člověk hodně nebezpečný a má prsty snad všude. A pokud by na něho ukázali, věděli, že by se nedožili dalšího rána. A navíc, i kdyby se jim to podařilo ustát, zřejmě by přišli o svůj přísun drog, a museli by si hledat nové dodavatele.
Boj o drogové teritorium tu byl vždycky dost drsný. Všechno tu bylo dobře organizované, a pokud se to někdo pokusil narušit, třeba někdo nový, kdo si tu chtěl otevřít svůj vlastní drogový byznys, byl za pár dní nalezen někde v ulici, parku, zastřelený nebo doslova popravený, rozkouskovaný, nebo ho vylovili v přístavišti a v takovém stavu, že se nám těžko zjišťovala totožnost.
Nejtěžší to měli cizinci, a podle toho jsme usuzovali, že to všechno tu má pod palcem někdo z domácích. Někdo s hodně velkým vlivem…
A většina těch informací směřovala právě k údajnému Zhuangovi.
Podařilo se nám, i za cenu života jednoho z práskačů, zjistit, že by se mělo jednat o jednoho bohatého muže, který žil v jedné z nejbohatších částí města, ve velkém apartmánovém bytě.
Vyčlenili jsme několik mužů i žen, kteří ho začali sledovat, a já byl dneska na řadě. Střídal jsem kolegyni, která ho hlídala přes noc.
Neměli jsme žádné hlášení o tom, že by v noci někdo odešel z jeho bytu. Věděli jsme, jak vypadá, ale za těch pár dní, co jsme ho hlídali, jsme ho neviděli prakticky vyjít ven. Pouze se u něj zastavila nějaká návštěva, kterou jsme hned nechali prověřit.
Ještě na půl rozespalý jsem se umyl, oblékl do běžného oblečení, v kuchyni popadl dva knedlíčky plněné vepřovým masem, co mi zbyly od večeře, a už jsem mířil do podzemní garáže.
Bydlel jsem ve dvoupokojovém bytě, v desátém patře, což je tady považováno celkem za luxus.
Byt není moc velký, ale dvě místnosti, kuchyň a koupelna zvlášť, to už je něco, když pomyslím na ty krabice, v kterých žijí v těch šílených barácích v chudinských částech města.
Projít garáží by mi celkem trvalo, ale naštěstí tu bylo několik výtahů, a tak jsem nastoupil do toho, co byl nejblíž mého bytu a moje auto bylo zaparkováno na vyhrazeném místě jen pár kroků od výtahu.
A za dalších patnáct minut jsem už zastavoval na parkovišti nedaleko rezidence, kde bydlel onen muž.
Došel jsem do té ulice, kde to pomalu začínalo ožívat, v občerstvení jsem si koupil ještě další snídani a kávu, a posadil se na lavičce, abych se konečně pořádně najedl. S pohledem upřeným na ten dům, ve kterém Zhuang bydlel, jsem si ještě vyslechl hlášení od kolegyně, která seděla za mnou na druhé lavičce, a než jsem stihl dojíst, ona už kráčela ke svému autu, aby dojela na oddělení a hlášení ještě sepsala písemně.
Long
Nesnáším ty práskačské krysy! Nejraději bych je zadupal do země. Mé tušení, že je něco špatně, se mi potvrdilo.
Nejen, že jsem měl dost svých starostí s tím sleponěm, a teď do toho ještě tohle.
Ale byl jsem na to připravený. I proto, jsem si kluka k sobě domů vzal.
Poskytne mi dostatek času, abych se ukryl, než ti pitomí poldové zjistí, že ten nekňuba by nezabil ani mouchu.
Nahrávalo mi i to, že na první pohled nikdo nepoznal, že je slepý, a jak jsem ho znal, až poldové ke mně vrazí, odkýve jim i třetí světovou.
Tady se nikdo z nikým nesral. Ani poldové.
Napřed ho seberou, vyřvou na něj i to, že někde o dvě ulice dál zdechl pes, obviní ho i ze špatného počasí, a až z něj bude jen klubko nervů, tak teprve pak se začnou ptát.
Ale to já už budu pěkně zajištěný a v bezpečí. A pak, až ho pustí, najdu si ho a vezmu zpátky.
Byl bych idiot, kdybych nechal tu zlatou žílu jen tak protéct mezi prsty.
Navíc...
Až zjistí, že je slepý a k ničemu, vyhodí ho na ulici, jako kus hadru.
A pak zase přijdu já, abych ho z té ulice dostal.
Spokojeně jsem mlaskl, a v převleku za technika, s brašnou přes rameno, vstoupil do budovy.
Vyjel jsem do pátého patra, kde byl můj apartmán, a vešel do bytu.
Li spal, tak jsem vyndal několik pytlíků s heroinem a opiem, vložil je Limu do rukou, aby na nich pěkně zanechal otisky, stejně jako na zbrani. Pak jsem se převlékl, osprchoval se, a se spokojeným úsměvem se rozhodl, že udělám oběd.
Počítal jsem, že Limu nechám tak tři dny na to, aby se dal dohromady, a během té doby jsem ho obskakoval, jako by se těch čtrnáct dní předtím nic nedělo.
Li si nedovolil ani ceknout a všechno přijímal, nejspíš proto, že se bál, aby mě zase nerozzuřil.
Když jsem usoudil, že vypadá dostatečně obstojně, se svou štíhlou postavou, černými hustými vlasy po pás, které teď měl spletené do copu, a téměř provinilým výrazem, nechal jsem ho v bytě s tím, ať udělá večeři, a sám jsem vyšel ven.
Na záchodcích v budově, která částečně sloužila i pro podnikatelské účely, jsem se převlékl a vyšel ven na ulici. Zamíchal jsem se mezi stovky chodců, a o ulici dál vešel do budky.
„Prosím vás, prosím vás, z apartmánu v pátém patře se ozývá nejspíš střelba. Hrozné rány. Celou dobu jsem tvrdila, že ten cizí kluk, co tam bydlí, je divný," zapištěl jsem vysokým hlasem.
Znuděné policistce jsem pak nadiktoval falešné jméno, nakecal ji, že tam pracuju jako uklízečka, ale nechci vypovídat, protože se bojím.
Jo, tohle tu bylo na denním pořádku, takže jsem věděl, že se po nějaké uklízečce z budovy ani nebudou shánět.
Spokojeně jsem vyšel z budky a zamířil dál od centra.
Xi-Wang
Ten den se nic nedělo. A ani další den.
Měl jsem pocit, že jsme uvízli na mrtvém bodě. Potřeboval bych nějaké pádné důkazy, abych mohl do toho bytu vtrhnout a toho chlapa zatknout.
Jenže tihle týpci jsou hodně, hodně opatrní. Pochybuji, že by byl tak blbý a ve svém bytě, kde je oficiálně hlášený, bychom našli nějaký důkaz, s kterým bychom uspěli u soudu.
Polovinu třetího dne jsem prospal, protože mě čekala noční sledovačka. Když se blížil podvečer, oblékl jsem se, zavolal nadřízenému, že jdu do služby, ale chtělo by to nějaké nové informace, a pak jsem už chvátal na místo, kde jsem se měl střídat. Lavička, která můj zadek znala už víc než dokonale, byla prázdná. Ulice byla stále plná lidí, protože v téhle části je i nákupní centrum o rozloze malého města, a obchody zavírají hodně pozdě. Některé až o půl noci, a stánky i kamenné občerstvení tu mají otevřeno non-stop.
Kolega, kterého jsem střídal, jen řekl, že se mu zdálo, jako by našeho člověka zahlédl, ale nakonec to byl prý planý poplach. Že prý jen nějaký údržbář, kterému i málem popadaly věci, jak byl nemotorný.
A ve chvíli, kdy vstal, a chtěl odejít, zaslechl jsem blížící se sirény policejních aut a vzápětí mě i kolegovi začal zvonit telefon.
Oba dva jsme dostali stejnou informaci.
Jen jsme na sebe pohlédli a s nadějí, že tohle je ono, na co jsme čekali, jsme se rozběhli do domu.
Proletěli jsme recepcí, kde jsme jen ukázali průkazy, a hned jsme přivolali všechny tři výtahy, aby byly dole, až dorazí ostatní a sami jsme do toho pátého patra vyběhli po schodech.
Zastavili jsem se u dveří nouzového východu a zaposlouchali se. Ale kromě hluku zespodu, když přijeli kolegové v uniformách, tu jinak bylo naprosté ticho.
„Počkáme,“ zašeptal Jun, když jsme se připlížili ke dveřím, odkud měla být slyšet střelba.
Přitiskl jsem ucho na dveře. Zevnitř byly slyšet běžné zvuky, klepání hrnců, tekoucí voda, opatrné kroky různě po bytě. To poslední bylo jediné, co mě v tuhle chvíli zaujalo.
Pokud se tam střílelo… Nemusel jsem to slyšet ven. Byt byl situovaný na druhou stranu a v pátém patře…
Oba dva jsme se otočili, když nahoru vyběhli a jedním výtahem i vyjeli policisté. Ukázal jsem jim na ty dveře, a pak jsme o kousek odstoupili.
Ne, že bych se bál, ale měl jsem rád svůj život. Oni měli neprůstřelné vesty, a já s Junem ne.
Ani se neobtěžovali zabouchat a vyzvat nájemníka, aby otevřel. Vyrazili dveře a vtrhli dovnitř, jako povodeň, která spláchne všechno, co jí stojí v cestě.
Když jsme vcházeli dovnitř, slyšeli jsme křik, aby si lehl na zem a dal ruce od sebe. Slyšeli jsme roztřesený hlas, který se snažil vysvětlit, že se v bytě nic nestalo.
Přeletěl jsem pohledem celý byt, i toho kluka, co ho právě zajistili.
Uprostřed prostorné kuchyně, která by vydala za celý můj byt, ležel tváří k zemi, v zádech mu klečel jeden z policajtů a druhý mu právě dával želízka na ruce.
„Tady! Když jsme sem vběhli, právě tam něco dával!“ křikl na nás jeden od kuchyňské linky.
Přešli jsme k němu, překročili jsme jídlo, které bylo i s pekáčem rozházené po zemi, a nahlédli jsme do trouby.
„Odveďte ho k výslechu,“ rozkázal okamžitě Jun, když viděl tu večeři, kterou jsem právě vytahoval z trouby...
Li-Wei
Longova změna mě šokovala. Prostě přišel a jako by se nic nedělo, nechal mě vyspat, uvařil jídlo, dokonce mě pak i okoupal a ošetřil.
Prostě to bylo stejné jako dřív.
Napadlo mě, že možná lituje toho, co udělal, ale nějaký vnitřní hlásek mě varoval, abych byl ostražitý.
Přesto jsem neprotestoval, nedával jsem nijak najevo, že jeho doteky mi nejsou příjemné, a že se ho bojím.
Nechtěl jsem, aby se zase rozzuřil. Navíc jsem byl zvyklý ze života na ulici, než si mě vzal k sobě, že některé věci prostě musím nechat být.
A takhle to trvalo tři dny.
Má naděje opět rostla a zašlapávala ten ničemný hlásek, co se mě snažil varovat. Prostě jsem chtěl věřit tomu, že nic z toho nebyla pravda.
Dokonce jsem se poprvé od té doby zasmál.
A tak, když mi Long to odpoledne řekl, že musí narychlo odejít, ale ať nachystám večeři, a při odchodu mě políbil do vlasů, začal jsem si namlouvat, že všechno to, co se stalo, byla jen moje vina, protože jsem strkal nos tam, kde jsem neměl, a Long měl právo se naštvat.
Rozhodl jsem se, že mu udělám jeho oblíbenou pochoutku, Mapo Doufu a polévku s wontony.
Bude mi to trvat déle, protože to bylo náročné vaření, a já musel být hodně opatrný, ale věděl jsem, že to Longovi udělá radost.
Zrovna jsem chtěl dát pekáč do trouby, když jsem zaslechl nějaké podivné zvuky.
Díky tomu, že jsem slepý žil nějakou dobu na ulici a musel se přizpůsobit, začal jsem místo očí používat hlavně uši.
Opatrně jsem přešel k troubě, abych tam dal pekáč s tím, že až ji zapnu, půjdu zjistit, co se na chodbě děje.
Jenže to už jsem nestihl a během pár vteřin znovu přišel o naději.
Jen jsem vzlykl a zaúpěl, když mě něčí ruce povalily na zem, někdo mi klekl na zraněná záda a do nezhojeného zápěstí se bolestivě zařízly pouta.
Ještě, že jsem měl aspoň rolák s dlouhým rukávem, který ten tlak trochu zmírnily.
Slyšel jsem dusot několika nohou, ale bylo jich tolik, a do toho ty hlasy, že jsem nedokázal rozeznat kolik jich je.
Navíc jsem byl vyděšený.
Dával?
Vždyť jsem do trouby dával jen pekáč.
A k výslechu? Proč k výslechu?
Nechápal jsem nic z toho. A ani potom, kdy mě nejspíš dva policisté, protože to jediné jsem věděl jistě, zvedli trhnutím na nohy a odvedli z bytu.
Celou cestu, a potom i v autě jsem měl sklopenou hlavu.
Nechtěl jsem, aby mi viděli do tváře. Styděl jsem se, a vlastně ani nevěděl za co.
Za to, že jsem znovu tak bláhově naletěl? Že jsem Longovi znovu uvěřil?
Vzlykl jsem, a pak jen napůl vnímal, jak mě vedou z auta někam pryč. Jen napůl ucha jsem poslouchal jejich otázky, ale význam jsem nepochopil.
Posadili mě na tvrdou stoličku, odemkli mi pouta a docela surově mi položili ruce na stůl.
Roztřásl jsem se chladem, který jsem ucítil, a začal žmoulat v prstech okraje rukávů.
„Tak budeš už mluvit?!" pronikl do mého mozku křik, a pak jsem skoro nadskočil, když se ozvala rána, jak někdo praštil nejspíš pěstí do stolu.
Otevřel jsem pusu, ale pak jen zakroutil hlavou, vzlykl, a schoulil se ještě víc do sebe, jak to jen na nepohodlné židli šlo.
Xi-Wang
Jen jsem se ohlédl, když toho kluka odváděli pryč, ale pak se znovu sklonil k troubě a opatrně vytáhl i ten zbytek, co tam byl.
Ta nálož by vydala za několik set tisíc hongkongských dolarů, kdyby se to prodalo. Bylo toho asi tak na jedno doživotí pro toho hlupáka, co se to tu snažil schovat.
„Na tohle nikdo ani nesáhne,“ ukázal jsem na ty pytlíky a na zbraň. „Zavolejte techniky, přeberou to a ať pořádně prohlédnou byt.“
Přesto jsem se k té zbrani sklonil a přičichl si k ní. Neměl jsem však pocit, že by se z ní střílelo, ale to potvrdí až technici.
Vyhnali jsem s Junem všechny ven, aby se nám nepletli pod nohama, a sami jsme se potom opatrně rozhlédli po bytě. Prohlížel jsem okna, stěny i nábytek, ale nikde jsem neviděl stopy po kulkách. Neležela tu dokonce ani žádná mrtvola, nebyl tu ani nikdo zraněný.
Jen postel byla rozházená a v koupelně leželo na zemi špinavé prádlo, na kterém…
„Tady jsou skvrny od krve,“ ukázal jsem na tu hromadu. „Ať to kluci prověří.“
„Chci vědět všechno o tom klukovi. A taky prověřit Tao Longa. I když by to měl být obchodník, tak víme, jak to chodí,“ zamračil jsem se, když jsem se podíval na jednu z fotografií na nočním stolku, z které se usmíval muž ve středních letech, mírně zavalitý, ale se širokým úsměvem, a s přáteli kolem sebe.
„Jedeme zpátky, tady už jsme zbyteční,“ otočil jsem se k odchodu, když se dovnitř vecpali technici a začali svoji práci.
Cesta na oddělení netrvala dlouho. Vyhodil jsem na střechu majáček, a okamžitě jsem měl cestu průjezdnou i v tomhle provozu.
Cestou po chodbě jsem si ještě koupil kávu v automatu, a pomalu kráčel k místnosti, odkud se ozývaly rozčílené hlasy policistů.
„Hm, nejspíš mlčí jako hrob, co?“ kývnul jsem bradou ke dveřím výslechové místnosti.
„No, vypadá to tak. Nejspíš se rozhodl neříct ani slovo,“ odfrkl si Jun, a pak jsme společně vešli do druhé místnosti, kde jsme se přes sklo dívali na výslech toho kluka.
„Ale dlouho stejně nevydrží,“ uchechtl se Jun, usadil se na židli a zadíval se na ně.
„No, to asi ne,“ upil jsem si kávy v momentě, kdy tomu klukovi vyhrožovali trestem smrti.
Postavil jsem se vedle Juna, upíjel jsem kávu a zaměřil se na toho kluka.
Mladý, řekl bych něco kolem pětadvaceti let, míšenec, no, moc hezký míšenec, zřejmě o sebe pečuje, podle toho, jak vypadá, a jak má hezké vlasy. Černé vlasy, spletené do hrubého dlouhého copu až k pasu, se mu leskly, a nejedna žena by mu je záviděla.
„Hezký co? Ale dlouho nebude, až ho zavřou,“ povzdechl si Jun.
Znovu jsem se na něho zaměřil. Něco se mi na tom všem nezdálo….
A pak, při jednom jeho pootočení hlavy, jsem na to asi kápnul.
„Jdu tam,“ vyhrkl jsem a rychle vyšel ven.
Vrazil jsem do výslechové místnosti a hned se na něho znovu zadíval.
„Nechte nás o samotě,“ rozkázal jsem těm dvěma, co ho vyslýchali.
„Ať nás nikdo neruší. Chci naprosté ticho, je to jasné?!“ dodal jsem přísným hlasem a čekal, až odejdou.
Li-Wei
Myslel jsem, že to snad nikdy neskončí.
Křičeli. Pořád jen křičeli. Byli dva, to jsem po chvilce pochopil, ale vydali tak za deset. Ptali se mě…
Vlastně jsem ani nechápal, na co se mě vlastně ptají. A hlavně jsem byl tak mimo, že mi jen část jejich slov pronikla až do mozku.
Nervózně jsem škubal za lem rukávů, krčil se, vzlykl, nebo zavrtěl hlavou, když byl jejich křik neúnosný.
Proč se tohle muselo stát?
Nevěřil jsem tomu, že to byla jen náhoda, a dovnitř každou chvíli vpadne Long a zachrání mě.
Ne.
Nejspíš tohle všechno byla jeho práce. Ale proč?
Co získá tím, že mě zatknou za…
Za co?! Přechovávání drog? Vraždu? Jakou vraždu? O čem to ten policista mluví?
Trochu jsem zvedl hlavu, a pootočil ji k němu, jako bych měl tendenci se na něj podívat.
Měl jsem už na jazyku, že se ho zeptám, o čem to mluví, když jsem najednou uslyšel, jak se rozrazily dveře.
Škubl jsem sebou, a pak se schoulil v předtuše něčeho zlého.
Podle hlasu jsem poznal, že dovnitř vešel další muž. Možná jejich nadřízený, podle toho, jak mluvil?
Jeho hlas zněl přísně, ale přesto…
Na okamžik jsem zavřel oči a pocítil zvláštní úlevu.
Jeho hlas byl melodický, i přesto, jak přísně zněl.
Možná na mě nebude tak křičet. Možná se uklidním, a možná mu i něco řeknu.
Anebo se zase pletu, a je tady jen proto, aby to ze mě vymlátil, a pak mě hodí do nějaké zatuchlé cely.
Xi-Wang
Nejdříve jsem se chtěl posadit, ale nakonec jsem zůstal stát. Několikrát jsem obešel stůl, a po celou dobu, co jsem kolem něj chodil, jsem ho pozoroval. Každý jeho pohyb, či záškub ve tváři.
„Tady máš kávu,“ posunul jsem před něj kelímek s mojí kávou.
Sice bylo upito, ale myslím, že mu to vadit nebude, a pro novou nepoběžím.
„Máš mi co říct k tomu, z čeho jsi byl obviněný?“ zeptal jsem se.
Ale jen pevně sevřel rty k sobě.
„Tak pro začátek… Chci slyšet tvé jméno, a jak dlouho už v tom bytě žiješ,“ došel jsem k němu a znovu se zadíval, tentokrát na jeho ruce, jak si stále žmoulá a potahuje rukávy.
„Kdo je Tao Long, a co mi o něm můžeš říct,“ po posledním slově jsem ho nečekaně popadl za ruku a zvedl ji do výšky.
„A proč si pořád potahuješ rukávy?“ rychle jsem mu shrnul rukáv.
Zápěstí měl dodřené. Měl na nich čerstvé rány, jako od pout. Ale tohle neudělaly pouta ze zatčení. Tak moc ne.
„Kdo ti to udělal?“ pevně jsem sevřel jeho zápěstí.
A abych si potvrdil mé tušení, vytáhl jsem ho na nohy.
Volnou rukou jsem chytl lem jeho roláku a vytáhl mu ho nahoru až pod bradu. A když jsem viděl, jak hraje všemi barvami, prudce jsem ho otočil a zadíval se i na jeho záda.
Pustil jsem ho, a ještě mu potáhl rolák, abych viděl jeho krk.
„Sedni si,“ ukázal jsem mu na židli a čekal. „A ještě jednou se zeptám, kdo ti to udělal? Byl to Long?“
Li-Wei
Napjal jsem se, když jsem uslyšel, jak místo slov, začal ten muž kolem mě obcházet.
Jeho kroky nebyly těžkopádné, jako u těch dvou policistů, co mě sem dovlekli.
Možná trénoval nějaký bojový sport?
Trochu jsem sebou cukl, když se jeho hlas ozval tentokrát blíž u mě a ucítil jsem vůni kávy.
Odhadl jsem zhruba místo, kam kelímek, určitě to byl kelímek podle zvuku, položil, a opatrně sunul prsty po stole.
Jenže při jeho další otázce jsem sebou cukl.
Ptal se na to samé, co ti policisté před tím, jen s tím rozdílem, že nekřičel.
Ale pak jsem vyjekl, když mě najednou popadnul za zápěstí a shrnul mi rukáv.
Chtěl jsem ucuknout rukou, ale jeho stisk byl pevný a mírně bolestivý. Ale než jsem se stačil vzpamatovat z šoku, najednou jsem stál na roztřesených nohou, a rolák jsem měl až pod krkem.
Vzlykl jsem a pokoušel se rolák stáhnout zase dolů, ale marně.
Když skončil s prohlídkou a řekl mi, abych se posadil, byl jsem v koncích. Nohy jsem měl jak z rosolu a připadal si jak ve špatném filmu.
I když jsem tušil, že židle je jen kousek ode mne byl jsem tak roztřesený strachy, že jsem zpanikařil.
Srdce mi bušilo jak zběsilé a hlava se mi začala točit, jak se mi zvedal tlak. Máchl jsem rukou a prsty si bolestivě narazil o hranu stolu. Pevně jsem se chytl jeho okraje a druhou ruku posunul do míst, kde jsem tušil za sebou židli. Mé prsty při tom pohybu ale narazily na kelímek s kávou, který dopadl s plesknutím na stůl, až jsem sebou škubl.
„Om-omlou… vám se…" špitl jsem rozechvělým hlasem, a vlastně tak i poprvé za celou dobu promluvil.
Křečovitě jsem svíral okraj stolu, a druhou rukou konečně nahmatal opěrku židle. Dosedl jsem na ni, kolena si přitáhl k bradě a sklopil hlavu.
„Pro-prosím…" zahuhlal jsem a rukávy roláku si znovu potáhl až k prstům.
Xi-Wang
Založil jsem si ruce na prsou a pozoroval ho. Trochu jsem sebou cuknul, když zavrávoral, ale nechal jsem ho být, ať si poradí sám.
Sledoval jsem bedlivě každý jeho pohyb…
Měl jsem pocit, jako by se vyhýbal pohledům do očí, i když ke mně občas otočil hlavu.
Ale tušil jsem, co za tím bude.
Převrhl kelímek s kávou, ale to mohlo být i tím, že se mu zřejmě udělalo mdlo. Stejně tak mohl ze samého důvodu šmátrat po židli za sebou.
Posadil jsem se, a chvilku se na něho díval, jak tam tak sedí, s nohama na hoře a hlavu opírá o kolena.
Po chvilce ticha, jsem zašmátral v kapse, pak jsem zvedl pravou ruku do vzduchu a levou jsem nechal v kapse.
„Ve které ruce držím tužku?“ zeptal jsem se ho a čekal na jeho odpověď.
Jen jsem mrknul k zrcadlu a rozhodně jsem si teď dokázal vybavit udivený obličej Juna, který zřejmě nechápal, co to tady hrajeme za hru.
„Odpověz mi na tohle, a pak ti dám chvíli klid. Donesu ti novou kávu a něco k snědku, a dám ti čas, aby ses mohl uklidnit. Nikam tě nezavřu. Ale chci teď hned slyšet tvoji odpověď. Ve které ruce držím tužku?“
Li-Wei
V duchu jsem si přál, aby už tohle skončilo.
Možná, když se jim přiznám ke všemu, co chtějí slyšet budu mít pokoj? Nechají mě konečně být?
Dokonce ani tehdy na ulici jsem se necítil tak bezmocný jako teď.
Jak se mohlo všechno tak najednou pokazit?
V místnosti zavládlo ticho, a nebýt toho, že jsem pořád cítil slabou vůni toho policisty a vnímal jeho přítomnost, myslel bych si, že odešel.
Možná mě nechají přece jen být? Anebo je to nějaká jejich hra?
Pak ticho přerušilo nějaké zašustění a otázka, při které jsem se na židli narovnal a spustil nohy na zem.
Málem jsem přeslechl i jeho slova o tom, že mě nikam nezavře a dá mi čas.
„Tu-tužku?" vykoktal jsem ze sebe.
Pootočil jsem hlavu směrem k místu, kde jsem toho policistu tušil a poprvé za celou dobu zvedl hlavu.
Netušil jsem, jak je vysoký, ale počítal jsem, že je jako průměrný Číňan, a doufal, že můj pohled směřuje do jeho obličeje.
Pokud byl kousek přede mnou...
Instinktivně jsem natáhl jednu ruku před sebe.
Nejen uši jsem používal místo svých očí, ale také své ruce.
Konečky prstů mi zavadily o knoflíčky jeho košile a já si uvědomil, že se chovám jako ten největší zoufalec. Tohle mi k ničemu nepomůže. Předstírat něco, co nemůžu předstírat.
Ruku jsem nechal klesnout stejně jako svoji hlavu.
No, horší už to být nemůže.
„Ne… nevím…" řekl jsem tiše a zavrtěl hlavou.
Xi-Wang
Tušil jsem to…
A potvrdil mi to hned, jakmile se na mě podíval, a pak ke mně natáhl automaticky ruku.
Jo, jeho pohled směřoval na mou bradu, to byl ještě nic nevysvětlovalo. Ale to, že natáhl ke mně ruku a chtěl se mě dotknout…
A pak to jeho: „Nevím,“ jen potvrdilo mnou domněnku.
„Počítal jsem s tím, že odpovíš správně, že jde o pravou ruku. Myslel jsem, že poznáš po sluchu, kterou ruku jsem nechal v kapse a kterou mám ve vzduchu. Nejspíš jsi moc rozrušený, žes to nepoznal. Ale i kdybys odpověděl správně…“ postavil jsem se a stoupl si vedle něho.
Chytl jsem ho za ruku a otočil ji dlaní vzhůru.
„Tohle není tužka,“ položil jsem mu do ruky můj telefon, který jsem si předtím vytáhl z kapsy, a nechal ho, ať si ho ohmatá.
Pak jsem si ho vzal zpátky a strčil do kapsy.
„Za tvou odpověď jsem ti něco slíbil,“ natáhl jsem se na stůl a vypnul jsem diktafon.
Chytl jsem toho kluka za paži a donutil ho vstát.
„Pojď za mnou,“ položil jsem si jednu jeho ruku na rameno, a pak jsem ho vedl ven.
„Výslech končí,“ na moment jsem pootočil hlavu na Juna, který vyletěl z vedlejší místnosti, šokovaný z toho, co dělám.
„Tenhle člověk nikoho nezabil. Teda, ne rozhodně střelnou zbraní,“ ukázal jsem prstem přes rameno, a pak jsem se znovu rozešel s ním v závěsu.
Šel jsem pomalu, protože to pro něj byl neznámý prostor, a nepotřeboval jsem, aby mi tu do všeho narážel, nebo aby o mně zakopnul.
Došel jsem do mé kanceláře, tam jsem ho znovu chytl za ruku, dovedl jsem ho k sedačce a řekl mu, aby se posadil.
„Počkej tu,“ nařídil jsem mu, a ještě vyběhl na chodbu a požádal, aby nám donesli novou kávu pro oba, a něco k jídlu.
A když už jsme po chvíli měli všechno, co jsem chtěl, zůstali jsme sami, a já se konečně pohodlně usadil v sedačce vedle něj.
„Proč jsi neřekl, že jsi slepý?“ chytl jsem ho za ruku a navedl mu ji k hrnku s kávou. „A… Řekni mi všechno, co můžeš o Tao Longovi.“
Li-Wei
Jak bych to asi mohl poznat, potom všem, co se tu dělo?
V duchu jsem se hystericky zasmál, ale nahlas nic neřekl.
Za normálních okolností nejspíš ano. Kdybych měl klid a soustředil se, pak bych to poznal.
I když… Stejně mě dostal.
To, že držel telefon a ne tužku, už bych samozřejmě nerozpoznal.
Trochu jsem se přikrčil, když mě chytil za paži a zvedl mě na nohy. Křečovitě jsem sevřel látku mezi prsty, když mou ruku položil na své rameno.
Byl vyšší, než jsem čekal, a nejspíš opravdu dělal bojový sport, nebo posiloval.
Vnímal jsem chůzi, i jeho vůni.
Normálnímu člověku to možná nepřišlo, ale i podle chůze se dal jednotlivý člověk rozeznat.
Jinak chodila servírka, co stála celý den na nohou, jinak sekretářka, která seděla celý den za stolem. Sportovec, dělník, kluk z ulice, každý našlapoval jinak.
A taky každý jinak voněl.
Překvapilo mě, jak pomalu šel. Ale nejspíš to bylo jen tím, abych se mu tu někde nevykotil, a on kvůli tomu ještě neměl nepříjemnosti.
Přešli jsme po dlouhé chodbě, a pak se ocitli znovu v místnosti.
Tentokrát jsem ale necítil chlad. Jen teplo a jeho vůni, takže jsem usoudil, že jsme v jeho kanceláři.
Takže…
Velitel? Kapitán? Nejspíš.
Posadil jsem se na sedačku, kam mě odvedl, a pak zase někam odešel.
Snažil jsem se nedat najevo svou nervozitu, hýbal jsem hlavou ze strany na stranu, abych zachytil všechny zvuky, co ke mně doléhaly, a pak sebou lehce škubl, když se vedle mě sedačka zhoupla.
Chodil velmi potichu.
Matně jsem si uvědomil, že jeho ruka je velká a příjemně hřeje. Trochu drsná pokožka…
Pevně jsem sevřel hrnek, přichytil si ho druhou rukou a navedl ke rtům.
Byla silná, ale příjemně zahřála.
Jednou rukou jsem nahmatal okraj stolu, a pak hrnek zase postavil zpátky.
„B-bál jsem… se… myslel jsem, že… že tím celou situaci jen… zhorším… pane," vydoloval jsem ze sebe tiše, složil ruce do klína a sklonil hlavu.
Ucítil jsem vůni jídla, nejspíš smažené nudle, ale žaludek jsem měl scvrklý do malé kuličky.
„Zach-zachránil mi život, víte?" vzlykl jsem a popotáhl. „Myslel jsem…"
Zavrtěl jsem prudce hlavou až mi poskočil cop na hruď. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a zase začal tahat lem roláku.
„Když mě vytáhl z ulice… Myslel jsem, že… že se na mě usmálo štěstí… Víte, nejsem slepý od narození, a je šance, že znovu uvidím, takže jsem to nikdy nebral nijak… nijak tragicky… lidé mě spíš neměli rádi za to, že jsem míšenec…"
Začal jsem se pomalu uklidňovat, a i když jsem mluvil pořád potichu, dokázal jsem ze sebe dostat souvislé věty.
„Long… mi hodně pomohl. Naučil mě spoustu věcí… v podstatě mě vychoval… a pak… pak přivedl ty muže… kvůli tomu, že… že jsem vyhodil ten sáček… nevěděl jsem…"
Při té vzpomínce jsem se znovu roztřásl a přitáhl si kolena k bradě.
Xi-Wang
Sledoval jsem ho, jak opatrně usrkuje kávu, a pak ještě opatrněji pokládá hrnek na stůl.
O jídlo si zatím neřekl, tak jsem to nechal být. I když by nejspíš bylo lepší, kdybych mu ho sám nabídl.
Natáhl jsem se pro diktafon a zapnul ho.
„Co bylo v tom sáčku, co jsi našel?“ zeptal jsem se hned, jakmile diktafon začal nahrávat.
„No, odpovím ti sám. Byly v tom drogy, ty samé, které jsme našli v troubě. Pokud budeš obviněný z jejich přechovávání, stačí to na doživotí nebo smrt,“ řekl jsem mu popravdě, aby mu bylo jasné, že pokud bude Longa bránit, tak si jen uškodí.
I když po tom, co řekl, že mu udělal… Zřejmě proto má ty modřiny.
„Postav se,“ přikázal jsem mu a sám jsem se zvedl.
Chytl jsem ho za obě ruce, a položil si je na hlavu.
„Teď mi řekni, jak byl vysoký, jak podle tebe asi vypadal. Můžeš podle mne,“ jednu jeho ruku jsem potáhl na mou tvář. „Jen… No… nestihl jsem se oholit. Ale to by nemělo vadit. Prostě potřebujeme vědět, jak přibližně Long vypadá. A nespěchej, v klidu si to promysli.“
Li-Wei
Škubl jsem sebou, když řekl, že v troubě našli drogy a můžu být obviněný z přechovávání.
Tak proto si mě Long nechával u sebe? Jako pojistku?
Bylo to pro mě čím dál horší.
Proč jsem si něčeho nevšiml už dřív?
Ale než jsem stihl odpovědět nakázal mi, ať se postavím, a pak mě chytl za ruce. Na moment jsem ztuhl a překvapeně zamrkal. Zhluboka jsem se nadechl, postoupil ještě trochu blíž a zavřel oči. Posunul jsem svou druhou ruku zpátky na policistovu hlavu, a v prstech promnul jeho vlasy.
Trochu hrubší, ale vůně jeho šamponu byla příjemná.
Jel jsem po pramenech dolů, až k ramenům, kde končily. Přesunul jsem se na krk, a prsty se dotýkal jeho kůže. Mapoval jsem každičký kousek jeho obličeje.
Oválný obličej, hrdá brada, výraznější lícní kosti, přísné rty, dvoudenní až třídenní strniště, menší nos, mandlový tvar očí, docela husté řasy, drobné vějířky v koutcích očí, jemné obočí, vysoké čelo.
Zajímalo by mně jakou barvu vlasů a očí má?
Sjel jsem prsty na jeho hruď a opřel se o něj dlaněmi. Bylo to zvláštní. Myslel jsem si, že se mi bude obracet žaludek už jen z přítomnosti mužů, z jakéhokoliv doteku, že se já sám nikoho nebudu chtít dotýkat po tom, co se stalo, a vlastně částečně to byla i pravda, ale u tohoto muže... Proč mi to nevadilo? Proč si u něj paradoxně připadám nejvíc v bezpečí?
„Vyšší než vy," promluvil jsem konečně, "svalnatější, kratší vlasy, podle vrásek je starší, větší nos, dolík na bradě, hranatý obličej, ne tak výrazné lícní kosti, tvar očí zhruba stejný, menší čelo, plnější rty…"
Začal jsem vypočítávat všechno, co jsem si vybavil, a podvědomě v prstech sevřel policistovu košili.
„Myslím… myslím, že je jedno, jestli… jestli mě obviníte nebo ne… stejně jsem… jsem už mrtvý… zabije mě… říkal… říkal…" v tu chvíli se mi zatočila hlava a já podklesl v kolenou.
