Calleo
Jestli si něco přeju?
Kurva, že jo!
Jeho upíří pach posilněný hladem rozbouřil mě smysly a probudil bestii uvnitř mě.
Cítil jsem z něj ohromnou sílu, takže jsem věděl, že před sebou nemám jen hladové upíři děcko.
Opětoval jsem mu přímý pohled, a nehledě na jeho řeči, za sebou rázně zabouchl dveře.
Dvěma kroky jsem byl u něj, čapl ho za loket a přitáhl k sobě.
Byl skoro o hlavu menší než já, štíhlý, dobře stavěný a... Vážně pěkný kousek.
„Kurva," zavrčel jsem znovu polohlasně, když mě jeho vůně takhle zblízka udeřila ještě silněji do nosu.
Přestával jsem rozumně uvažovat, a to nebylo dobré.
Můj zrak sjel na klopu jeho pláště, kde měl jmenovku.
Matteo Conti.
Tak tohle nebylo dobré. Pokud měl něco společného s tím mrtvým...
Tušil jsem ale, že on v jeho smrti prsty nemá.
No, to se nejspíš brzo dozvím, ale až vyřeším ten naléhavější problém.
To, že upíři nesmí pít krev vlkodlaků byl další blábol. Mohli pít jakoukoliv krev. Ale čím silnější byl 'dárce' tím větší účinek to mělo. Moje krev by mohla jeho hlad zahnat na delší dobu než krev člověka, a rychleji ho uklidnit.
Volnou rukou jsem stáhl gumičku z jeho vlasů, sevřel je mezi prsty a přitáhl si ho ještě blíž.
V jeho hnědých očích jsem viděl vzdor, ale ustoupit jsem nehodlal.
Pustil jsem jeho loket, zakousl se do svého zápěstí, nasál krev do pusy, a pak se přitiskl na jeho rty, abych mu mohl předat to, co tolik potřeboval.
Matteo
Šok, který jsem během vteřiny zažil, nemohl být větší. Když se přiblížil, a přitáhl si mě k sobě, jeho vůně mě doslova obalila, jako dlouhý plášť, a nechtěla mě pustit.
Je to v hajzlu, je to víc než v hajzlu.
Tohle je Alfa... A jestli se rozhodne mě umlátit, nestihnu ani poděkovat.
Ale než jsem stihl cokoliv říct, či se vzmoct na obranu, měl jsem jím doslova zacpanou pusu.
Teplá tekutina, s typickou pachutí, mi vklouzla do úst a rovnou do hrdla Bylo to pár kapek, ale stačilo to na to, aby se otřásl, a všechny chlupy se mi okamžitě postavily.
Neprosil jsem se ho o to. Kdo ho sem zval? Nepotřebuji ho!
Přivřel jsem oči, polkl jsem, a pak naštvaně, že jednal, jako bych se ho o to prosil, jsem ho hryznul do rtu. Moje špičáky projely jeho kůží jako máslem a dalších pár kapek krve mi sklouzlo do krku.
Zhluboka jsem se nadechl, když mým tělem prolétlo horko a srdce se mi skoro zastavilo.
Jako by někdy mohlo...
Ale při tom hlubokém nádechu jsem ucítil něco, co tomuhle psisku rozhodně nepatří...
Otevřel jsem oči do široka a znovu se nadechl nosem, abych pobral co nejvíce jeho pachu.
Pustil jsem jeho prokousnutý ret.
Začínal jsem být mimo svoje lidské já. Upíří smysly mi okamžitě zesílily a já dostal neskutečný vztek.
Vytrhnul jsem se mu ze sevření, až se mi rozletěly uvolněné vlasy, a vší sikou jsem ho praštil do hrudi. Odletěl dozadu a zastavil teprve o dveře
„Co jsi udělal s Andreasem?!“ zavrčel jsem na něho vztekle.
„Co jsi mu udělal?!“ zopakoval jsem svou otázku a s hrozivým výrazem, ve kterém bylo vše, jsem se k němu blížil.
Věděl jsem, že by mě mohl rozmáznout jako malinu, ale v tuhle chvíli, kdy jsem na něm ucítil Andreasův pach, jsem se neznal. Nebyla to vůně jeho krásného těla. Bylo to načichlé smrtí...
Sevřel se mi žaludek, když jsem si to uvědomil. Měl mě dneska doprovodit do práce... Měl jsem být s ním...
„Co jsi s ním, kurva, udělal!“ zařval jsem znovu na toho chlapa, a byl jsem připravený na něho skočit. Už mi chyběl jen jeden krok...
Calleo
Tak tohle bylo něco, čemu jsem se snažil vyhnout.
Když mi prokousl ret, ještě jsem to bral.
Ale to, že mě pak odhodil a začal na mě řvát, tak to fakt ne.
Ale díky jeho výstupu jsem si ověřil svou teorii, že on toho kluka nezabil, a taky...
Zatraceně, jestli mi tu začne dělat srdceryvné scény, tak se fakt neznám.
Chyběl mu krok, když jsem se já jemu rozhodl ukázat, že na tohle fakt nemám náladu.
Stačilo mi jen se natáhnout.
Drapl jsem ho pod krkem a silně stiskl.
Trochu jsem ho nadzvedl ze země a nevšímal si kopanců, ani rukou, kterými se mě snažil udeřit.
Přešel jsem s ním k pohovce docela nešetrně s ním na ni mrštil, přetočil ho na břicho a zkroutil mu ruce za záda, které jsem pak za zápěstí sevřel jednou rukou.
Obkročmo jsem se na něj posadil, jak mi to prostor pohovky dovoloval, zvedl ho do kleku, přitiskl si ho na hruď a svou druhou ruku s prokousnutým zápěstím přistrčil k jeho rtům.
„Přestaň vyšilovat, kurva, a napřed se napij. Chceš, aby tě takhle někdo viděl?! Ovládej se, sakra!" zavrčel jsem mu do ucha a víc zatlačil na jeho rty.
„Tvému milenci jsem nic neudělal. Jsem polda. Průkaz mám v kapse. Až se napiješ a uklidníš, tak ti povím, proč tu jsem, jasné?" dodal jsem důrazně a doufal, že poslechne, protože bych mu nerad lámal kosti a ničil tu jeho pěknou fasádičku, pokud by pokračoval v tom svém hysterickém záchvatu.
Matteo
Zachrčel jsem, když mi ten chlap sevřel krk a nazvedl nad zem. Tušil jsem, že má sílu. Cítil jsem to z něho a cítil jsem i jeho převahu, co se zkušeností a věku týkalo.
Pro něj jsem byl nejspíš jen mladíček, který se mu omylem dostal pod ruku, a s kterým teď pěkně mrsknul na pohovku a zkroutil mu ruce, až skoro zapraskaly kosti.
Proti jeho váze jsem teď už nezmohl nic. Ale i přesto jsem se snažil vykroutit z jeho sevření.
Vztek mi prostě zatemnil mozek, a bylo mi jedno, kdo mě takhle teď uvidí. Podobných situací jsem zažil už nespočet, a naučil jsem se z nich obratně vykroutit a vymluvit.
Ale když mi na pusu přitlačil svoji ruku, která tak páchla krví, zatemnilo se mi před očima.
Zasyčel jsem, jak jsem se tomu snažil bránit, ale nakonec jsem otevřel pusu a zahryznul se mu hluboko ro ruky.
Muselo ho to bolet, pokud to teda ten kolos vůbec pocítil. Ale pokud ano, bylo mi to jedno. Měl jsem chuť mu tu ruku rozkousnout, zlomit ve svých čelistech.
Držel jsem ho v zubech, ale nepil jsem. Jen jsem vztekle funěl do jeho paže, a jeho krev po ní kapala a vpíjela se do čalounění.
Ale hlad... ten zatracený hlad nakonec převzal vládu nad mým lidským rozumem. Nedokázal jsem se tomu ubránit. Ne teď, když mi hlad doslova kroutil s vnitřnostmi, a já měl tu omamnou vůni přímo pod nosem.
Povolil jsem sevření zubů a hladově jsem začal sát... Lokal jsem jeho krev, která měla takovou sílu, že stačilo pár hltů, a moje tělo se začínalo dostávat do normálu. Křeče ustaly, a nervozita mě pomalu pouštěla. Ale jen z části... Pořád mi v hlavě běželo, že se něco zlého stalo Andreasovi.
Ale nechtěl jsem tomu chlapovi udělat radost.
„Slez ze mě, kurva! Nejsem tvoje děvka!“ zavrčel jsem vztekle, když jsem se nasytil natolik, abych získal zpátky svoji sílu a mohl se už efektivněji bránit.
Chtěl jsem vědět, co je s Andreasem. Proč, a co se mu stalo. A byl jsem rozhodnutý to z něj vymlátit, i kdyby mi měl zlámat kosti v těle. Stejně se mi pak do dvou dnů zahojí, tak co už...
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a výhružně na něho zasyčel. V mysli jsem zapojil všechny svaly a pak se napjal...
„Naposledy tě varuji, abys mě pustil!“
Calleo
Sykl jsem, když se zakousl do mé ruky, a pak přivřel oči, když konečně začal pít.
Po několika doušcích, jsem cítil, jak hlad z jeho těla vyprchává, i když zloba a agrese vůči mě stále přetrvávala.
„Neřvi," houkl jsem na něj, když začal zase vyšilovat a vyhrožovat.
Pustil jsem ho, vstal a přešel k umyvadlu, abych si umyl ruku od krve.
Rána se zacelí, o to jsem obavy neměl, jen jsem tu nechtěl pobíhat se zakrvácenou rukou.
„Jsem Calleo Orson, soukromý detektiv, a jak už sis stačil všimnout rozhodně ne člověk. Už zhruba tři měsíce v tomhle městě někdo brutálně vraždí lidi. Trhá jejich těla, pije jejich krev, ji jejich maso. Nezáleží mu na pohlaví, barvě pleti, stáří nebo postavení. Ve vraždách není ani žádný časový rámec. Prostě zabíjí, kdy se mu zachce. A tvůj milenec byl jeho další obětí. Našli ho kus od jeho domu. To on mě k tobě přivedl. Teda spíš vůně, která na něm z tebe ulpěla," promluvil jsem zády k němu.
Až když jsem se ujistil, že krev už z rány nepoteče, otočil jsem se, znovu k němu přešel, a sevřel jeho bradu ve svých prstech.
„Stál jsem u zrodu tohoto města. Viděl jsem jeho vzestupy i pády. Prožil jsem s ním to dobré i to zlé. A i když lidí nezměním, i když nezabráním všemu, co lidé v tomhle městě způsobují, nedopustím, aby tu nějaký zkurvysyn z našich řad dělal takový brajgl," promluvil jsem klidně, ale důrazně a celou dobu se díval do těch jeho hnědých očí ve kterých jsem zahlédl stopu smutku a bolesti.
„Potřebuju, abys jel se mnou na místo činu. Znal jsi ho dobře. Třeba si všimneš něčeho, co mi mohlo uniknout," dodal jsem, pustil ho svého sevření, ale neustoupil od něj.
Matteo
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl připravený na něho zaútočit, nebo tím, že je rozumnější než já, i když o tom pochybuji, nebo prostě nechtěl dělat kravál... Najednou mě pustil a vstal.
Ležel jsem dál na pohovce a vstřebával jeho slova, zatímco si umýval ruku. Marně jsem mohl doufat, že mu tam zůstane aspoň jizva...
„Orsonův klan, myslel jsem, že jste už všichni pochcípali,“ utrousil jsem jízlivě.
Nějak jsem potřeboval přebít ten smutek, který začínal ovládat můj mozek. Potvrdil mi to, co jsem z něho cítil. Andrease, silného kluka, který, kdyby byl vlkodlak, jako Orson, tak by se nejspíš teď rvali o post Alfy, toho kluka, který měl sílu za několik chlapů, někdo zabil...
Škubnul jsem hlavou, když mě držel za bradu. Ale on se jen v klidu na mě z vrchu díval...
„Nemůžu odejít,“ řekl jsem tiše. „Mám službu až do sedmi do rána.“
Ani jsem nevěděl, jestli tam vůbec chci jít. Mohl jsem kdykoliv, protože s mýma očima dobře vidím i v noci. Ale služba je služba, a navíc... Cítil bych ho tam, i když je jeho tělo určitě dávno pryč.
Za těch víc jak tři sta let svého života jsem se naučil zvládat tyhle situace. Viděl jsem umřít nespočet lidí, kteří si ke mně našli cestu. Ale tohle... Tenhle kluk měl před sebou celý život. Chtěl být doktor stejně jako já...
„Zavolám lékaři, co má pohotovost doma, aby mě zastoupil,“ rezignoval jsem nakonec.
Možná jsem se tak rozhodl i proto, abych zjistil co nejvíc, a pak si toho hajzla najdu a zabiju ho. Vytáhnu z něho poslední kapku krve, a zdechne... Nechám ho trpět někde uprostřed lesa, kde ho ožerou mravenci... Tohle se si Andreas rozhodně nezasloužil.
Zamáčkl jsem slzu, a natáhl se pro telefon. Sdělil jsem lékaři na pohotovosti, že z vážných rodinných důvodů, musím odejít.
Za necelou půl hodinu se hlásil do služby, a já svlíkal své lékařské hadry. S těžkým srdcem jsem si oblékl černou mikinu, abych pod její kapucí skryl svůj obličej. Nechtěl jsem, aby se teď někdo díval do mých očí...
Ještě jsem poslal zprávu Francesce, aby mi jídlo donesla domů, že musím z nemocnice odejít zařídit neodkladnou věc, a půjdu pak rovnou domů.
„Můžeme jít,“ řekl jsem tiše, a poslušně jako beránek vyšel z nemocnice a zamířil ke svému Fordu.
Calleo
Zavrčel jsem, když zmínil můj klan, ale nic jsem neřekl.
Čekal jsem, dokud si to nesrovná v hlavě.
A o chvilku později rezignoval.
Když ale na parkovišti zamířil ke svému autu, znovu jsem ho popadl za paži, dotáhl ke svému džejkejovi a hodil na sedadlo spolujezdce, kde jsem ho připásal.
„Zůstaň, kurva, sedět a přestaň už vyšilovat!" zařval jsem na něj, až se můj hlas rozlehl tichou noci jako burácení bouře.
"Je mi jedno, jestli si s ním šukal. Je mi jedno, jestli ses do něj zabouchl. Je mi jedno, jestli cítíš vinu. Klidně breč, pokud chceš, to je mi taky u prdele. Ale přestaň, kurva, vyšiloval. Jestli uděláš nějakou kravinu a upozorníš na sebe, to už mi jedno nebude, pokud tím ohrozíš vyšetřování. A jestli ti to nestačí říct, zlámu ti všechny kosti v těle tak, že se ještě za měsíc budeš modlit, aby ti srostly!"
Můj vztek musel být cítit na kilometry daleko, ale bylo mi to jedno.
Třískl jsem dveřmi, obešel auto a nasoukal se za volant.
V rekordním čase, za deset minut, jsme byli zpátky na místě činu, kde už dav čumilů značně prořídl a zřízenci právě nakládali tělo do auta.
„Počkejte!" houkl jsem na ně, a když se Matteo odpásal, vytáhl jsem ho z auta a táhl za sebou.
„Ukažte ho," přikázal jsem a zavrčel, když na mě hleděli jak z jara, a musel jsem svou žádost opakovat.
Kurva, to se mě dneska všichni snaží nasrat schválně, nebo co?
Když zřízenec rozepínal vak, stoupl jsem si za upíra, hrudí se natiskl na jeho záda a jednu ruku omotal kolem jeho pasu. Věděl jsem, že ani pro něj, to nebude příjemný pohled.
„Odvezte ho," řekl jsem po chvilce už klidněji a počkal, až tělo naloží a odjedou.
Pak jsem si Mattea otočil čelem k sobě, stáhl mu kapuci z hlavy, stáhl si svou gumičku z vlasů a svázal do culíku ty jeho.
Palci jsem přejel po kůži pod jeho očima, jako bych chtěl setřít slzy, a pak mu znovu natáhl kapuci.
Ani jsem nevěděl, proč to dělám.
Ale...
Docela jsem chápal, jak snadno se do něj mohl ten lidský kluk zabouchnout.
Poodstoupil jsem od něj a zadíval se na místo, kde předtím, ležela mrtvola, nebo aspoň to, co z ní zbylo, a kde už technici sklízeli své nádobíčko.
Ošil jsem se, když se mi bestie uvnitř mě otřela o žebra. Od chvíle, kdy ucítila toho upírka, nedala pokoj, a já věděl, že ji budu muset dřív nebo později uklidnit, jinak to dopadne hodně špatně.
„Potřebuju tvoji pomoc. Řekni mi všechno, co vidíš. Každá maličkost může být důležitá. Pokud nechceš pomoct a odejdeš, fajn. Ale jestli zjistím, že se toho hajzla snažíš najít na vlastní pěst, vymlátím z tebe duši. Nepotřebuju, aby mi tu kromě magora pobíhal ještě zhrzený upírský fracek," ozval jsem se znovu, a aniž bych se na něj otočil, vydal jsem se k místu, které technici už opustili, a kde byl nejsilněji cítit pach smrti.
Matteo
Jsem doktor, zažil jsem několik válek, dokonce jsem první světovou prožil v Evropě, několik masakrů, zemětřesení, obrovský sesuv půdy, kdy tady zemřelo na padesát tisíc lidí, no prostě hodně...
Ale pohled na Andrease...
Neubránil jsem se těm slzám, které mi pak Orson otřel. Proč to vlastně dělá? Mám pocit, že mě chce přizabít, a on přitom... Nevyznám se v něm, a vlastně ani nechci.
Chci najít toho zmetka, který takhle zřídil Andrease.
„Musel to být někdo z „jiných“, Andreas byl hodně silný kluk, kdyby byl jako ty, nejspíš byste spolu válčili o post Alfy,“ řekl jsem tiše, když jsem se podíval za koronerským autem, které ho odváželo do márnice.
„A nemusíš mít o mě strach. Jsem doktor a znetvořených těl jsem za svůj život viděl víc než dost,“ odtáhl jsem se od něj dál.
Nechtěl jsem ho mít ve své blízkosti. Ne teď, když jsem si v sobě potřeboval srovnat ten špatný pocit, smutek, a výčitky z toho, že jsem tu nebyl. Že jsem idiot, který si nepohlídal své zásoby, a proto musel odejít z domu. Kdybych tu byl, zachránil bych ho. Možná by se divil, možná bych pak musel zase zmizet, protože bych se nejspíš prozradil, ale Andreas by žil.
„Nevím, co chceš, abych ti řekl,“ dal jsem si ruku před nos, a snažil se dýchat přes rukáv mikiny, protože ta smrt se mi snažila usadit v nose, a útočila na mé smysly víc než hlad.
Cítil jsem, jak se mi napínají všechny svaly, jak se celý třesu, abych se rozběhl po stopě toho hajzla.
„Jsi čokl, měl bys to taky cítit,“ zamručel jsem tiše, a bylo mi jedno, jestli mi za to flákne nebo ne. „Je tu hodně pachových stop, každý člověk voní jinak, i nemocný, zdravý nebo mrtvý. Ale jeden pach tu převládá. Ale když se projdeš okolo, jako by najedou zmizel. Jde cítit jen tady v okruhu dvou metrů. Jako by se prostě vznesl a odletěl. Nebo jako by se změnil na někoho jiného... nebo... já nevím... Ale nechápu jednu věc. Neviděl jsem sice Andrease celého, ale bylo to, jako by někdo chtěl okusit z každé části těla kousek. Jako u švédského stolu... Z každé části těla kousek na ochutnání... Vím, že to možná zní cynicky, ale jak jsem říkal, jsem doktor a upí... no však víš, takže to tak neberu. Nevím, jak dopadly ostatní mrtvoly, ale tím, že byl roztrhaný, tak to na první pohled nikomu nedojde.“
Odtáhl jsem se z toho místa, které doslova páchlo smrtí. Nemohl jsem tu déle zůstat. Víc jsem toho ani neviděl, tak nevím, co po mně ještě chce.
Stáhl jsem si víc kapuci do čela, otočil jsem se a vyrazil jsem proti těm pár lidem, co tu ještě okouněli. Rozrazil jsem je, že si pár z nich sedlo na prdel, a rozběhl jsem se za nejbližší dům.
Na moment jsem se opřel o stěnu, ale když nepomáhalo se ani vydýchat, napjal jsem se, a skočil. Potřeboval jsem ze sebe dostat ten vztek...
Přes zahrady, přes domky, jsem se hnal k tomu svému. Byla tma, a skoro všichni už byli doma. Ale v jednom domku se svítilo. V jednom domku, odkud jsem cítil neskutečný smutek, jejich pláč mi doslova rval uši...
Nedokázal jsem to už v sobě udržet. Zůstal jsem stát na střeše jednoho z domů a zařval jsem do toho ticha. Zařval jsem si z plných plic, abych ze sebe dostal tu frustraci, ten vztek, zuřivost, která mě začínala ovládat čím dál víc...
Od mého domku právě odjíždělo auto Francescy, ale já neměl ani chuť teď za ní jít. Ale dobře jsem viděl, jak se otočila mým směrem, když jsem znovu zařval, a smutně se na mě podívala. Její rty se pohnuly, když říkala, že to mám v lednici. Cítila ze mě ten smutek a věděla, že mě má nechat teď o samotě. Protože každou chvíli bouchnu... Právě jsem chodící časovaná bomba, jejíž tikání odpočítává ten krátký čas do výbuchu.
Seskočil jsem dolů na svoji zahradu a rozhlédl jsem se kolem sebe, na kterou stranu se vydám. Kde po mně zůstane paseka a možná nějaká mrtvola... Bylo mi to v tuhle chvíli jedno...
Calleo
Poslouchal jsem Mattea, který začal přece jen spolupracovat, i když neochotně, a pozastavil se nad jednou věcí, kterou řekl.
„Tak změnit na někoho jiného..." zabručel jsem pro sebe, když se upír otočil a rozrazil zbytek davu čumilů, z nichž někteří to nesli hodně nelibě.
Za prošetření to stálo. Stejně jako jeho zmínka o ochutnání. Patolog už něco takového taky naznačil, ale doteď jsem to spíš považoval jen za bezvýznamnou věc.
Protáhl jsem se, až mi zapraskaly kosti a vydal se ke svému autu. Konečně se dostanu domů. Konečně se uklidním, a konečně se snad vyspím. Klidně bych jel i za Chaelem, ale ve svém stavu bych ho nejspíš leda rozmázl po posteli. I když mou naštvanost zvládal ustát, bestii by neovládl. Na to byl nejvhodnější Fabio s Brazem.
Spokojeně jsem se zašklebil při představě, co mě za chvíli čeká, upíra vypustil z hlavy a sešlápl pedál až na podlahu, abych byl doma co nejdříve. Neujel jsem snad ani pět metrů, když jsem smykem zastavil auto a doslova z něj vyletěl.
„Kurva!" zařval jsem, až se pár lidí kolem mě, co se po nocích potloukalo venku, ocitlo na zemi.
„Já toho fracka roztrhám na kusy!" pokračoval jsem ve svém běsnění a mohutnými skoky se hnal k místu, odkud jsem zaslechl jeho řev, a cítil jeho nenávist, agresi, zlobu, bolest, smutek a sílu. Jestli někoho zabije, přísahám, že ho zabiju a pak oživím, abych ho mohl znovu zabít. Měl sice přede mnou náskok, ale já zuřil.
Dostihl jsem ho v tmavé uličce mezi dvěma domy, několik metrů od místa, kde jsem jeho pach pocítil nejintenzivněji, takže to musel být nejspíš jeho dům. Zastavil jsem se uprostřed uličky a zatarasil mu cestu. Jestli bude chtít vyskočit, prostě ho stáhnu za nohu dolů a plesknu s ním o zem.
I když byla tma, oba jsme viděli jako ve dne, takže jsem mu svým výrazem jasně dával najevo, co si o jeho počínání myslím. Sundal jsem si lehkou mikinu, a pak přes hlavu přetáhl triko. Napjal jsem svaly a zaťal ruce v pěst.
Matteo
Funěl jsem jak naštvaný býk. Ruce jsem měl zatnuté v pěst a otáčel jsem se dokola kolem své osy a větřil. Rozhodoval jsem se, na kterou stranu se vydat.
Už jsem chtěl vyskočit, když jsem se zarazil. Přede mne na zem doskočil Orson. Země skoro zaduněla, a rozvířil se prach, když dopadl na nohy.
Cítil jsem z něho vztek, zuřivost.
Možná jsem ho nasral? Nebo ho nasralo něco jiného? Je mi to jedno. Nemá mi stát v cestě.
Zhluboka jsem se nadechl a udělal jsem krok v před.
„Uhni! Stojíš mi v cestě!“ zavrčel jsem na něho výhružně.
Bylo mi jedno, že je o hlavu větší, že jeho svaly nabyly na mohutnosti a síle. Bylo mi jedno, že je napjatý a stojí ve výhružném postoji. I já měl svoje, co jsem potřeboval vybít.
Dostat ze sebe ten vztek, tu zuřivost, která mě teď ovládala.
Mohl bych jít do svého domu a tam se vyvztekat, ale nestačilo by to. Nebo taky jeho můžu prohodit dveřmi do mého domu a pak utéct.
Cokoliv, jen aby mě nezastavil. V klidu tohle rozhodně nedokážu ustát.
„Vypadni!“ zařval jsem na něho.
Mohl jsem vyskočit na střechu, přeskočit ten živý plot, cokoliv. Ale byl tu on, a na něm jsem si teď hodlal vybít svůj vztek. Neměl si mě všímat.
Ještě jednou jsem výhružně zavrčel, ale v tu chvíli jsem proti němu vyskočil.
Bylo mi už všechno jedno...
Calleo
Kdo mě, kurva, za co trestá?!
I přes ty kecy, co jsem měl, jsem mu nechtěl ublížit. Věděl jsem, jaké to je přijít o někoho milovaného, tak hnusným a krutým způsobem. Bylo to už hodně dávno, a od té doby jsem si zakázal jakékoliv city ke komukoliv, a proto jsem věděl, jak se cítí. I to, že ho musím uklidnit, jinak to špatně dopadne. Jistě, za svůj život nejspíš viděl mnoho smrti, přišel o mnoho blízkých, ale je rozdíl někoho opustit, nebo se dívat, jak umírá stářím, a je rozdíl najít svého milence roztrhaného na kusy.
Povzdechl jsem si a povolil napětí ve svalech. Počkal jsem až skočí. Kdyby se ovládal, možná by měl šanci mi aspoň natáhnout, ale takhle...
Má pěst neomylně našla jeho břicho a tvrdě ho udeřila ve skoku, až se zlomil v pase a přidušeně vyhekl. Nedal jsem mu šanci. Sevřel jsem zezadu jeho krk a vytřel s ním špinavý chodník v uličce.
Do rána se mu to zahojí, tak co.
Syčel, prskal a vrčel, když jsem si jeho tvář zvedl ke svojí, kousnul jsem se do rtu a přitiskl se na jeho rty stejně jako v nemocnici. Díval jsem se mu zpříma do očí a uvolnil svou mysl. Tentokrát jsem mu nedával sílu, ale předával jsem mu vzpomínky na to, co jsem cítil já, když mého milence roztrhaly harpie, a já pak zešílel nad tou ztrátou. Chtěl jsem mu ukázat jaké to je, když se nechá ovládnou city. Ukázat mu, že vím, co prožívá.
Bylo to jen pár vteřin, ale stačilo to k tomu, aby se mi přestal zmítat v náruči. Odtáhl jsem se, a než se vzpamatoval, přesně mířenou tvrdou ranou do spánku, jsem ho poslal k zemi. S klením a vrčením jsem posbíral svoje věci, jeho tělo si přehodil přes rameno, došel s ním k autu, do kterého jsem ho hodil, a odvezl k sobě domů. Teď už jsem ani na ten sex neměl náladu, takže jsem bezvládného upíra hodil do své postele, aniž bych se obtěžoval jeho vysvlékáním nebo ošetřením jeho ran, rychle jsem se vysprchoval, a pak k němu nahý přilehl. Zcela automaticky jsem si ho přitáhl do náruče, a pak konečně usnul.
Matteo
Vyrazil mi dech, když mě v letu praštil do břicha, a já už se pak zmohl jen na to, abych se po něm ohnal drápy a doufal, že jsem mu zanechal aspoň pořádné krvavé šrámy na jeho ksichtě.
Doslova se mnou vymetl celou uličku. A když se pak rozmáchl rukou, tak poslední, co jsem viděl, byla jeho pěst, jak se blíží k mé hlavě.
Pak jsem měl už jen totální černo, jak se mi zatmělo před očima, a nevěděl jsem ani, jestli něco říká, když jsem odpadl.
Po probuzení jsem se šokovaně rozhlížel kolem sebe. Na sobě jsem měl jeho těžkou ruku, že jsem měl problém se i otočit. Když jsem ji odhodil, a zadíval se do jeho uvolněné tváře, okamžitě jsem si vzpomněl na to, co se stalo v noci.
Jak jsem v jeho rukách na chvíli ztuhnul, když jsem přijímal jeho vzpomínky. Byl to jen okamžik, ale i ten stačil na to, abych pochopil, že i on měl ve svém životě dost těžké chvíle.
Konečky prstů jsem se jemně dotkl jeho tváře.
Byl to kus chlapa, velký doslova jak hora, svalů měl za tři, a sílu... Tak o té už taky něco vím. Ale i přesto byl krásný. Dokázal bych si ho i představit jako svého milence.
Ale taky při téhle myšlence jsem si okamžitě vzpomněl na Andrease.
Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Otočil jsem se k Orsonovi zády a nechal průchod svým citům. Máčel jsem polštář svými slzami a nedokázal jsem přestat. Cítil jsem stále pach Andreasovy smrti, cítil a slyšel jsem stále ten smutek a bolest, který vycházel z jejich domku. Cítil jsem také tu bolest v sobě.
Měl jsem mu říct to, co chtěl slyšet. Měl jsem ho nechat u sebe, a možná by se nic nestalo.
Proč se to muselo, kurva, tak zkomplikovat? Proč jsem takový idiot, který si nedokázal ohlídat své zásoby krve? Nic z toho se nemuselo stát, a on by ještě žil.
Otřel jsem si slzy a opatrně a potichu jsem vstal z postele.
Byl už jasný den, a můj nápad, že použiju své síly, vyskočím z okna a dostanu se odsud za pomocí svých upírských sil, jsem okamžitě zamítl. Mohl mě kdokoliv vidět, a já netušil, kde se Orsenův dům přesně nachází.
Potichu jsem došel ke dveřím a otevřel je.
Najdu východ a normálně odsud odejdu. Když mě bude potřebovat, ví, kde pracuji, dokonce už i ví, kde bydlím. Potřebuji být sám... A já mám teď tři dny volno na to, abych se dal trochu dohromady.
Udělal jsem pár kroků tou delší chodbou, směrem, kde jsem tušil východ, když se za mnou ozvalo výhružné zavrčení.
„Kdo ti dovolil se tu potulovat?!“ zlostně na mě vyjel mladý kluk, který mohl mít odhadem asi o dvě stě let méně než já.
„Aha... Netušil jsem, že v téhle boudě žije víc čoklů,“ zamračil jsem se a zatnul ruce v pěst. „Nemusím se nikoho ptát na to, abych mohl odejít!“
Jeho zuřivé vrčení, které se po mých slovech ozvalo ještě hlasitěji, začalo přecházet do výhružek.
Jen ať si zkusí do mě skočit. Vytrhám mu všechny chlupy...
Calleo
Jako vlkodlak nemusím spát, ale za ta léta jsem si tuhle lidskou potřebu natolik osvojil, že beze spánku už po třech dnech pociťuju únavu. Proto jsem spal celou noc jak zabitý, a nevěděl o světě. Podvědomě jsem jen cítil, jak se vedle mě zhoupla postel, lehký dotek na tváři, a pak se vytratilo teplo, které mě celou noc příjemně hřálo. Má první myšlenka byla ta, že je to někdo z mé smečky, koho jsem si v noci vzal, ale po chvilce se mi začaly vracet vzpomínky, a mozek začal správně fungovat. A pak...
Prudce jsem otevřel oči, když jsem uslyšel zvuky z chodby a nasál povědomou vůni. Zařval jsem, vyskočil z postele a skokem byl u dveří, které jsem rozrazil, až narazily na zeď a vymlátily kus omítky ze zdi.
„To se, kurva, jednou nemůžu probudit v klidu," zařval jsem na celý barák, a díval se na Falca, který vrčel na mého upírka, a teď se přikrčil pod silou mě zloby.
Kurva! Od kdy je to můj upírek?!
Víc nasraný, díky téhle myšlence, jsem sevřel Matteovu paži a smýkl s ním k sobě.
„Ty, půjdeš teď se mnou," zavrčel jsem mu do obličeje.
„A ty, dělej něco užitečného. A jestli mě teď někdo vyruší, sbírat vás budou po celém městě ještě za měsíc!" obrátil jsem se k Falcovi, který se teď krčil u země, a poslední slova zařval na celý barák, aby pochopili, že to myslím kurva vážně.
Nesnáším, když ráno nemám svůj klid. Sralo mě, že jsem v noci musel sušit, stejně jako teď ráno. Sralo mě, že se ten fracek pořád musel vzpouzet. Sralo mě, že jsem ho prostě nedokázal nechat být. Sralo mě, že vypadá tak zatraceně dobře, a nejvíc mě sralo, že jsem měl z nějakého, mě neznámého důvodu, potřebu ho chránit.
„Smrdíš jako špinavý čokl," zavrčel jsem na něj, když jsem ho táhl za sebou do koupelny, kde jsem z něj strhal oblečení, narval ho pod sprchu, pustil vodu, a zády ho přikurtoval na kachlíky. Natlačil jsem se na něj svým tělem, až se můj dech otíral o jeho tvář a pohlédl mu do očí.
„Jestli se chceš vyřvat, tak řvi. Tady tě nikdo neuslyší. A přede mnou své pocity skrývat nemusíš. Ale přestaň se chovat jako ublížené děcko, a začni spolupracovat. Pokud ne..." zavrčel jsem mu do tváře a při posledních slovech stiskl jeho půlky a přirazil si ho na svůj klín, aby cítil mou nemalou velikost i v téměř poklidném stavu.
Matteo
To štěně ani nestačilo vyskočit. Za to však vyskočil někdo jiný.
Popadl mě za ruku a přitáhl k sobě, jako bych byl nějaká jeho osobní věc.
Co si jako, kurva, myslí? Kdo mu dává právo se mnou tak jednat?
Ale při pohledu na mladýho, jak se krčil, když Orson zařval, jsem cítil zadostiučinění.
„Hodný pejsek. Dej pac,“ uchechtl jsem se jeho směrem.
Ale v tu chvíli mě Orson vtáhl dovnitř a zabouchl za námi dveře. I přesto jsem stihl zahlédnout ten vražedný Falcův pohled.
Co se mi však už nelíbilo, bylo to, jak se mnou Orson zacházel. Během pár vteřin jsem byl nahý a moje oblíbená mikina a triko se válely roztrhané v koupelně na zemi.
„Musel jsi mi rozervat hadry?! To ti, kurva nestačí, že mám kvůli tobě ksicht jak struhadlo?!“ zařval jsem na něho a ukázal na svoji tvář, kde už zůstalo jen pár menších strupů po odřeninách, jak se mnou vytřel asfalt v naší ulici.
Bylo mi jedno, jestli jsem po něm prskal. Stejně tekla voda, tak to snad ani nepoznal.
Ale když mě přitiskl k sobě, na moment jsem ztuhnul a ztichnul. Zalapal jsem po dechu, když jsem ucítil jeho výbavu...
Ale jeho slova o ublíženém děcku ve mně znovu vyvolala zlost.
„Kdo je tady ublížený, co? To ty tady furt meleš nějaké sračky A jasně že smrdím, jak špinavý čokl, když je to tady vámi načichlé všude. A hlavně, kdo ti dovolil, aby sis mě dotáhl do své postele?!“ prskal jsem dál.
Nadával jsem mu, řval jsem po něm, zaťal jsem mu drápy do hrudi a nechal mu na ni deset krvavých škrábanců.
Potřeboval jsem se vyvztekat, a on mi to včera utnul.
„Nejsem ublížený! Jen...“ o něco jsem se ztišil, když jsem už skoro chraptěl. „Jen... můžu za to já, že umřel. Měl jsem ho rád... Je... Byl to nejstarší syn své rodiny a chtěl být lékařem... Vkládali do něho své naděje! Andreas je chtěl všechny živit, až by začal pracovat! Víš, jak je to důležité mít někoho takového v rodině, zvlášť v téhle době, kdy si tu chudí podávají ruce na každých pěti metrech? Miloval mě... A... A kdybych nebyl idiot, který si nepohlídal své zásoby krve, nic z toho by se nestalo! Šel za mnou, aby mě doprovodil do práce! Šel za mnou, protože mě miloval!“
Několikrát jsem se trhaně nadechl a rozkašlal se, když se mi do pusy dostala voda.
„Potřebuji se uklidnit! Potřebuji se dát do pohody, a to se mi vůbec nevede, když mi v tom pořád bráníš!!“ znovu jsem na něho zařval a ohnal se po něm pěstí, která se zastavila o jeho tvář.
Calleo
Nechal jsem ho vyřvat. Sice se mi moc nelíbily jeho drápy zaseklé v mé hrudi, ale spíš to pro mě bylo jen takové štípnutí. Jeho kecy namířené proti mně jsem nechal bez povšimnutí. Jen jsem se na něho díval a svíral pevně jeho tělo, aby neměl potřebu mi utéct. Ale, když pak jeho pěst dopadla na mou tvář, až mi cukla hlava tou silou, tlumeně jsem zavrčel a nasraně se na něho podíval. Jednou rukou jsem si ho přichytil pořádně kolem pasu a druhou ho chytl za zápěstí, a dost nešetrně mu ruku zkroutil za záda. Víc jsem si ho tak natiskl na sebe, což nebyl bohužel moc dobrý nápad. Horší než nasraný a nevyspalý vlkodlak, je nadržený vlkodlak. A on byl...i přes ty šrámy v obličeji, které se mu hojily, byl zatraceně sexy.
„Kurva," zasyčel jsem vztekle, když jsem na moment nechal ten chtíč ovládnout mé tělo, takže to musel pocítit i on.
„Máš pravdu. Potřebuješ se uklidnit. Ale myslíš, že potom, cos večer udělal, uvěřím tomu, že si sedneš doma na prdel, vybulíš se do polštáře, a za pár hodin budeš v pohodě?" zachrčel jsem mu do tváře. „Ne. To ti ani zdaleka nevěřím. A kdybys včera nedělal kraviny a poslechl, nebyl bys načichlý naším smradem, nespal bys v mé posteli a hlavně..." naklonil jsem se k jeho uchu, „nestál bys tu teď se mnou, a já bych neměl potřebu ti ty nesmysly vyšukat z hlavy."
Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu znovu do očí.
„Nebyla to tvoje vina. Nic z toho. Pokud ho chtěl dostat, dostal by ho i tak. A jestli chceš pro něj něco udělat a odvděčit se jeho rodině, tak se seber a začni se mnou spolupracovat," dodal jsem a sklonil se, abych se rty skoro něžně otřel o ty jeho.
Co to, kurva, dělám?!
Zavyl jsem v duchu, tlumeně zavrčel a nehty zaryl do kůže na jeho bocích.
Matteo
„Měl jsi mě nechat být. Měl... Možná tohle město bereš za svoje, ale i moje rodina stála u jeho zrodu. A to, že umřel... Byla to moje vina,“ odseknul jsem mu. „Protože kdybych byl s ním, mohl být naživu.“
Už jsem neměl sílu odporovat. Vyřval jsem si to, vyvztekal se na něm.
Ztěžka jsem oddechoval, ale v momentě, kdy se jeho teplé a plné rty otřely o mé, dýchat jsem skoro zapomněl.
Přivřel jsem oči...
Jeho tělo bylo teplejší, než normálně u lidí bývá. Cítil jsem to horko, cítil jsem ale i to, co jeho tělo žádá. A možná...
„Tak to udělej! Vyšukej mi ty nesmysly z hlavy, a možná po tobě přestanu řvát. Možná se uklidním a přestanu myslet na to, jak toho zmetka najdu a zabiju. Ne, na to myslet nepřestanu,“ přiznal jsem nakonec. „Kdybych mohl, klidně ti natrhnu prdel i já! Nezapomeň, že jsem upír! Je mi jedno, na jaké straně jsem... No tak! Na co čekáš!“
Začal jsem ho provokovat, protože v tuhle chvíli to byla jediná možnost, jak se dostat z téhle zkurvené koupelny, protože jsem té vody měl už plné zuby, jak mi pořád tekla do očí a do pusy, a mokré vlasy se mi lepily na záda.
A jeho mohutné tělo... Jeho výbava, která vážně stála za to, jeho slova, a síla, kterou mě držel...
Vzrůstal ve mně vztek, že mě omezuje, ale současně i chtíč. Začínal jsem tomu propadat.
Možná, když mě ojede do mrtva, zapomenu na mé výčitky svědomí...
„Tak kurva něco dělej! Nebo na to nemáš koule?!“ zařval jsem mu do obličeje a hryznul ho do rtu.
Calleo
Zašklebil jsem se, když zase začal mlít ty sračky o tom, že je to jeho vina. Ale pak...
Překvapeně jsem povytáhl obočí a ostře se nadechl, když mě hryznul do rtu.
„Pochybuju, že bys měl sílu na to, mi natrhnout prdel. Ale jak si přeješ. Pak si nestěžuj," zavrčel jsem na něj, když se mi podařilo dostat z jeho sevření, a pustil mu zápěstí.
Napřed jsem neměl v plánu zajít tak daleko, ale čím dýl jsme pod tou sprchou stáli, a čím víc jsem ho k sobě tiskl, tím víc jsem ho toužil přehnout. Můj původní plán, zastrašit ho, nechat jít, a pak ojet někoho v baráku padl ve chvíli, kdy vyslovil svá slova.
Zastavil jsem vodu, chytl ho za zadek a vyhoupl si ho na klín. Třemi kroky jsem byl v ložnici, kde jsem ho hodil na postel a klekl si nad něj. Tělo se mu lesklo kapkami vody, hruď se zvedala rychlými nádechy, jeho penis se pomalu probouzel k životu, a v jeho tváři a očích bylo tolik emocí, že jsem mu ty nesmysly prostě musel dostat z hlavy.
Roztáhl jsem mu pořádně nohy, ze šuplíku v nočním stolku jsem vytáhl řemen a zápěstí mu spoutal nad hlavou k pelesti postele.
„To, kdybys měl zase nějaký blbý nápad," zavrčel jsem na něj a zakousl se mu do krku.
Zároveň jsem jednu svou ruku táhl po jeho hrudi, stahoval z něj vodu, a pak bez varování rovnou strčil jeden svůj prst do jeho těsné dírky.
„Tak krásně těsný," zafuněl jsem mu do ucha, které jsem následně olízl, a pak se přesunul na jeho bradavky, které díky mé ne zrovna jemné péči krásně trčely do vzduchu a zrudly.
Pak jsem strčil do jeho zadku i druhý prst a drsně se otřel o jeho prostatu.
Matteo
Nejspíš jsem pěkně bodnul do jeho ega, když jsem řekl, že na to nemá koule.
Nebo prostě mě chtěl ojet už dávno...
Nebo mu někdo nechtěl dát, utřel, a on si to teď vybije na mě...
Je mi u prdele, jak to je. Teď ho prostě chci. Chci v sobě tu jeho kládu, aby mě ojel tak, že se dva dny budu léčit.
Chci zapomenout na Andrease. Vím, že se mi to nejspíš nepodaří, protože si pamatuji všechny, kteří prošli mým životem. Ale takhle... Takhle bych se těmi výčitkami užíral pěkně dlouho. Chci, aby mi to někdo vymlátil z hlavy. Chci skučet bolestí, abych na to nemyslel.
Chci cokoliv, co mě aspoň na chvíli odnese někam pryč, a on toho je schopen.
Chytl si mě a odnesl do postele, kde se mnou hodil, jako s kusem hadru. Provokoval jsem ho různými narážkami. Snažil jsem se mu zanechat na jeho dokonalé kůži co nejvíc drápanců, aby to neměl tak lehké. Ale svázal mi ruce, a já se po něm mohl akorát tak ohnat svými ostrými zuby.
Jenže to by musel být blíž, a místo toho, abych se na něm vyvztekal, jsem ztuhnul, když do mě vrazil první, a potom i druhý prst...
„Máš ruce jak kráva!“ zavrčel jsem na něho. „To umíš jen tohle?!“
Přesto jsem se však trhaně nadechl a prudce vydechl, když začal dorážet na mou prostatu, a při dráždění mých bradavek mým tělem projel spalující pocit, že jsem až zaškubal řemeny, které poutaly mé ruce k pelesti.
Srazil jsem prudce stehna k sobě, když mnou znovu po jeho doteku projel silný chtíč.
Z pod přimhouřených víček jsem stále pozoroval jeho tělo, jeho napínající se svaly, měl jsem chuť sevřít ty jeho tmavé vlasy do ruky a přirazit si ho na klín. Měl jsem chuť mu roztáhnout nohy ještě víc, aby do mě vrazil tu svoji parádu, která mi doslova vyrývala díru do břicha.
Znovu jsem zaškubal řemeny a nahlas vykřikl, když podráždění prostaty bylo citlivější než před chvílí.
„Kurva, tak už něco dělej! Nebo k tomu potřebuješ pomoc?! Cale!!“ zařval jsem na celý pokoj, táhle zasténal, a propnul se proti němu co nejvíc, abych se o něho mohl otřít svým nadrženým penisem.
Calleo
Mým životem a postelí už prošlo mnoho milenců, dokonce i nějaký ten upír, ale co předváděl Matteo z toho se mi bouřila krev v těle. A nejen tam. Můj penis už byl tak tvrdý, že bych s ním mohl kácet i stromy, a otíral se jím o jeho tělo, aby pořádně pocítil to, co bude za chvíli v něm.
„Kurva," zasyčel jsem a zvedl hlavu k jeho tváři.
Volnou rukou jsem zajel do jeho vlasů, sevřel je mezi prsty, a svými rty se přitiskl na ty jeho.
Jazykem jsem se mu nacpal do pusy a zároveň do něho natlačil i třetí prst, a několikrát ho pořádně protáhl.
Pak jsem se zvedl do kleku, škubl řemenem, abych mu uvolnil ruce, drapl jsem ho za boky, jeho nohy si hodil na ramena, a pak do něj náraz prudce najel.
„Kurva!" zařval jsem na celý pokoj, zaryl nehty do jeho kůže, a přivřel oči nad tou horkostí a těsností, která najednou obalila můj penis.
Dvakrát jsem se ostře nadechl, než jsem začal dravě plenit tu jeho těsnou dírku. Jeho tělo se třáslo, jeho steny se odrážely od stěn, a to mě ještě víc rozdráždilo. Vyjel jsem z něj, škubnutím ho přetočil na břicho, vytáhl ho do kleku a znovu ho na sebe narazil.
„Tak těsný," zachrčel jsem mu do krku a mezi prsty promnul jeho bradavky.
Jednou rukou jsem pak sjel do jeho klínu, a na chvilku sevřel v ruce jeho parádu. Pak jsem se proti němu párkrát pohnul, než jsem se zastavil a sevřel jeho boky.
„Ukaž mi, jak moc to chceš," plesknul jsem ho po zadku a dosedl na paty, aby se mu na mě líp klečelo.
Matteo
To bylo to, co jsem potřeboval. Myslel jsem, že mě rozerve na půl, když vyměnil prsty za svého macka.
Táhle jsem zaskučel bolestí, ale přitom jsem se snažil na něho narazit ještě víc. Byl jsem jim plný tak moc, že by se nenašlo místo, kde bych ho necítil.
Doplňoval jsem jeho nadávky svými, propínal jsem se vůči jeho výpadům i ve chvíli, kdy si mě přetočil na břicho a nabral mě zezadu. Pevně jsem sevřel tyčky pelesti, abych se proti němu mohl ještě víc zapřít.
Jeho výbava byla bezkonkurenční a každý jeho pohyb mě přiváděl doslova k šílenství.
Třásl jsem se, jak moc jsem chtěl ještě víc. Chtěl jsem na něho zařvat, že je debil, když najednou přestal, a já měl těsně před koncem.
Otočil jsem k němu hlavu a vztekle jsem na něho zavrčel. Prohnul jsem se a poslal ho do horoucích pekel, když mě sevřel a já se tak moc chtěl udělat.
„Pusť, ty hajzle!“ zasyčel jsem na něho mezi zuby, které jsem na něho vycenil, aby viděl, že balancuji na hraně nadrženosti a nasranosti.
Pustil jsem pelest a i přesto, že mě držel, prudce jsem proti němu dosedl.
„Ojel jsem celý noviciát! Nikdo z těch kluků už nemohl složit slib, a mě za to chtěli upálit! Tohle je proti tomu nic!“ zachrčel jsem, když jsem se v kleku narovnal.
Ještě víc jsem ho tím v sobě sevřel, a bolestí jsem znovu táhle zaskučel. Ale ta bolest se mísila s tím šílenstvím, které jsem potřeboval. Ten chtíč, ta touha, to potěšení, které mi to přinášelo, jsem jenom vítal. I ty jeho prsty, které jsem pořád cítil na svém zadku, jak mě po něm praštil.
Dal jsem ruce za sebe a zahákl mu je za krk. Začal jsem se na něm pohybovat. Kroužil jsem pánví, vysedával a prudce dosedal, drtil jsem jeho krk ve svých pažích, až jsem cítil jeho horký dech na svém zpoceném krku. Můj penis v jeho sevření byl doslova v ráji, kde nás všichni svatí proklínají...
Doslova se se mnou roztočil celý pokoj, když jsem ucítil to nesnesitelné napětí, jak moc jsem chtěl stříkat.
„Tak mě už udělej“ Do hajzlu! Cale, prosím!“ zařval jsem po celém baráku, když mi stále svíral penis a já, se silně bušícím srdcem, tak moc chtěl... tak moc toužil po tom blaženém konci...
Calleo
Vrčel jsem a klel, když jsem slyšel ty slova, steny i nadávky z jeho úst. A když mě pak chytl za krk a začal řádit na mém klíně, viděl jsem rudě.
Tohle předčilo všechna moje očekávání, a když pak znovu zakřičel mé jméno a prosil o to, abych ho udělal, nemohl jsem jinak.
Sundal jsem jeho ruce ze svého krku, zakroutil mu je za zády, obě zápěstí sevřel v jedné ruce, pustil jsem jeho penis a dlaní zatlačil mezi jeho lopatky. Přikurtoval jsem ho k posteli a jeho nadávky a sténání utlumil polštář do kterého zabořil obličej. Pak už jsem se zvedl do kleku a nabral ho tak, že se jeho kolena na chvilku ocitla ve vzduchu.
„Máš to mít," naklonil jsem se k němu, zachrčel mu do ucha, a ještě víc se tak do něj nasunul, i když to už snad ani nešlo.
Drtil jsem mu zápěstí, nehty zarýval do jeho ramene, tvrdě najížděl do jeho zadku a otíral se o jeho prostatu.
Svou zběsilou jízdu jsem doprovázel svým vybraným slovníkem, a když to pak na mě přišlo, málem jsem ho rozmázl po posteli. Musel jsem ho pustit, přichytit si ho za boky, aby mi nevyklouzl, a už jsem plnil jeho zadek svou nadílkou. Když jsem se trochu vzpamatoval, vyjel jsem z něj, přetočil ho na záda, a než mohl cokoliv namítnout, pohltil jsem jeho penis a drsně ho protáhl mezi zuby, abych si ho mohl vychutnat.
Matteo
Jeho hrdelní vrčení doslova rezonovalo mým tělem. Jeho nadávky a klení, mě rozpalovaly ještě víc, a já mu v tom zdatně sekundoval. Steny střídaly hlasité vzdechy a slova, která jsem v sobě tak dlouho dusil, protože se nenašel partner, který by to ustál.
To všechno ztlumil polštář, do kterého jsem zabořil obličej, když mě Cal uvěznil ve svých tlapách, a donutil mě lehnout.
I za cenu bolestí v ramenou, jsem se proti němu propínal. Jeho prsty se mi zadíraly do kůže, jak silně mě držel za zápěstí, ale já v tuhle chvíli vítal každou bolest, která jen znásobila mé potěšení, ale hlavně... Umlčela mé výčitky vůči Andreasovi.
Měl jsem zadek jak v ohni, když se silnými záškuby do mě Cal tlačil svou nadílku, která byla opravdu bohatá. A jako by jeho sperma přinášelo úlevu mému bolavému zadku, přestal jsem klít, a jen jsem polohlasně sténal, když jsem cítil svůj blížící se konec. Kousal jsem do polštáře, jak moc jsem se třásl na ten vytoužený orgasmus...
A když ze mě vyjel, chtěl jsem zakurvovat, ale v tu chvíli se o můj penis otřel svými zuby, několikrát ho protáhl ve své puse, a já za pár vteřin zařval jak raněné zvíře, a pak už jen tiše skučel, jak mé tělo roztřásl tak silný orgasmus, že se mi oči protočily dozadu. Sevřel jsem zadek, jak nejvíc to šlo, abych ještě víc zintenzivnil ten prožitek, a už jen v duchu počítal ty vteřiny, než to neskutečné blaho ustoupí, a já snad budu zase normální.
„Dě... děkuji...“ zašeptal jsem po chvíli, kdy jsem se sice ještě třásl po celém těle, ale nebyl jsem schopný hnout ani prstem.
Zavřel jsem oči a jen naznačil rukou, že chci jeho polibek, který by tohle všechno ukončil...
Calleo
Chutnal neskutečně, stejně jako byl neskutečný celý tenhle sex s ním.
Vychutnal jsem si ho až do konce, pevně ho držel, když orgasmus roztřásl jeho tělo a přivřel oči, když jsem ho slyšel úlevně sténat a křičet.
Očistil jsem ho do poslední kapky, a pak se nad něj přesunul, abych mohl prohlédnout do jeho uvolněné tváře a zalehnout ho svým tělem.
Nad slovy díků jsem se jen ušklíbnul, ale žádost o polibek splnil docela rád.
Tentokrát jsem si ho vychutnával pomaleji a dlouho, otíral svůj jazyk o jeho, svíral v prstech jeho dlouhé vlasy, a druhou rukou zvedl jeho boky, aby mohl kolem mého pasu omotat své štíhlé nohy.
„Otevři oči... Matteo," zašeptal jsem mu do rtů a nahlas vyslovil jeho jméno.
Byly krásné. Ještě zastřené vzrušením.
Jeho vůně byla omamná a jeho horké tělo bylo tak svůdné.
Přivřel jsem oči a znovu se natiskl na jeho rty.
Chtěl jsem si ho ještě vychutnat, než ho ze své postele propustím.
Ale uprostřed polibku jsem ztuhl, zvedl hlavu a tlumeně zavrčel.
„Počkáš tady, než něco vyřídím. Pak tě odvezu domů. A žádné kraviny, jinak si tě najdu a přetrhnu. Jakmile zjistím něco nového přijdu za tebou," zavrčel jsem, zvedl se a slezl z postele.
Během chvíle jsem stál v obýváku naproti Falcovi, který se ani nesnažil skrýt svou nenávist a zlobu, a svůj vztek se snažil obrátit proti mně.
Fabio a Braz stali kousek opodál, mračili se, ale měli dost rozumu na to, aby se drželi stranou.
„Proč on! Proč v našem domě! To nestačí, že se taháš s tím člověkem, a teď upír?! Proč-" začal na mě řvát Falco, ale domluvit jsem ho nenechal.
Vzápětí letěl přes celou místnost, proletěl skleněným barem a narazil do zdi.
Jeho tělo se žuchnutím dopadlo na zem, ale to už jsem byl u něj, dupnul mu na hruď, až jsem zřetelně uslyšel praskání žeber a páteře.
Pak jsem ho chytl pod krkem, zvedl do výšky, a zatřepal s ním jako s hadrovou panenkou.
„Tohle bylo naposledy. Tobě může být jedno s kým šukám. A pokud s tím máš problém, tak se seber a vypadni," zavrčel jsem mu do tváře, a pak ho hodil na konferenční stolek, který pod tím náporem praskl a jemu se zlomila další žebra.
„Má ještě někdo nějaké námitky?" otočil jsem se k těm dvěma, kteří odpověděli zavrtěním hlavami.
„Necháte ho tu ležet a ani se ho nedotknete, jasné?! Jestli zjistím, že jste mu pomohli, zlámu vám ruce."
S hrdelním vrčením jsem pak vyšel z obýváku a vrátil se do ložnice.
„Pojedeme," houkl jsem na Mattea, ale ještě k němu přiklekl na postel a trochu prudčeji se mu přitiskl na rty.
Matteo
Byl jsem úplně vyšťavený. Kdybych věděl, co dokáží vlkodlaci, nejspíš bych se jim už dávno upsal, jako jejich hračka na sex. Ale to neustálé špičkování mezi našimi rody, a odpor mých rodičů vůči nim, mě vždycky držel zpátky.
Spokojeně jsem oddechoval a přijímal jeho polibek, který byl naprosto úžasný. Konečně jsem začal vnímat jeho chuť, a chutnal opravdu dobře. Jeho sametový jazyk hladil ten můj, a já se pod ním doslova rozpouštěl.
Na jeho žádost, a když vyslovil poprvé mé jméno, jsem otevřel oči...
Můj pohled se střetl s jeho, a ty jeho ocelově šedé oči s úzkými panenkami, které se postupně vracely do normálu, mě doslova uvěznily a já se nedokázal dívat jinam.
Byl těžký, ale nevadilo mi to. Bylo příjemné cítit něčí tělo na mém, a vědět, že ten dotyčný není křehký člověk, kterého kde, co může skolit. A navíc... Vlkodlaci tak krásně hřejí...
Nevrle jsem zavrčel, když vstal a zmizel z ložnice. Jeho teplo zmizelo, a to já nechtěl. Ale za okamžik jsem slyšel kravál z vedlejší místnosti. A taky jsem uslyšel kňučení toho nebohého štěněte.
No, neměl si vyskakovat. Jsem urozený, a Cal je Alfa. S tím nic nenadělá...
Můžeme si vybrat, koho chceme. A já si teď právě usmyslel, že tenhle král vlkodlaků je v posteli asi to nejlepší, co jsem měl možnost potkat za posledních dvě stě let.
Rozhodl jsem se.
Ať se Falco třeba roztrhne žárlivostí, ale Cala jen tak nepustím, a tahle jeho postel bude má...
Když se Cal vrátil a řekl, že můžeme jít, ušklíbl jsem se.
„A myslíš jako jak? Roztrhal jsi mi hadry, nevzpomínáš? Ty máš dva metry, ztratil bych se v tom, ale pokud by mi půjčil něco ten Falco, je stejně vysoký jako já...“ nevinně jsem se usmál.
