Samuru
Děda a něco jako máma? Ha ha ha... No Stane, jsem na tebe zvědavý.
Natáhl jsem ruku pro telefon, který ležel Stanovi na stolečku a naťukal z hlavy Eiho číslo.
„Ahoj... Jo, jsem v pořádku... Jo...Co? Táta šílí a kde je Edie? Cože? Ještě stále... Ne... Tak to je síla... Jasně... Kdy má Jeff přijet s tím oblečením? A dostane se sem? Aha... Jo, tak počkám. Vyřiď otci, že zítra přijedu i se Stanem, tak ať je v klidu. Dobrou noc Ei..."
Podle telefonátu a všeho, co mi stihl Ei říct, jsem zjistil, že Edie má Charlese pevně ve svých rukou a ani mému otci se ještě neozval. Celkem jsem se nad tímhle jeho postojem pozastavil. Edie ještě nikdy nebyl tak moc naštvaný a já nechtěl, aby se dostal do nějakých problémů.
Rozhodl jsem se mu ještě nechat čas, protože jsem věděl, že Charlese nezabije, ale moc ně zajímalo, co s ním má v plánu.
Pohodlně jsem se uvelebil a objal Stanovo tělo. Tolik ho miluji a tenhle klid oba až příliš potřebujeme. Během chvíle jsem usnul i já. Probudily mě až ranní paprsky, které prosvítaly těžkými závěsy. Snažil jsem se pohnout, ale Stan byl tak těžký, že mi za celou noc, kdy se ani nepohnul přeležel snad celé tělo. Vše mě bolelo a já cítil to nepříjemné mravenčení, které se usazovalo v mém těle.
„Stane... Stane... Stane..." Jen tiše jsem na něj mluvil a hladil jsem ho jednou rukou po hlavě.
„Stane... Stane! Vstávej, chci na záchod... Prosím, pusť mě!"
Žadonil jsem jak malé dítě, ale popravdě, nedokázal jsem si ani představit, že bych se postavil, natož sednul. Byl jsem jak kus prkna. Během chvíle, tu měl být Jeff s tím oblečením. Ei říkal hned ráno, než pojede do firmy a prý se na to netvářil moc šťastně a obával se toho, že ve svém stavu bude chtít jít do práce i Stan.
Stanley
Měl jsem pocit, že slyším nějaké mluvení, ale právě jsem zaujal velmi příjemnou polohu, kdy mě nic nebolelo a ještě navíc mě něco hřálo, tak jsem se toho nechtěl vzdát.
Ani když mě něco začalo šimrat ve vlasech.
Ale opakování mého jména mě nakonec probralo.
„Kurva! Zaspal jsem do práce!“ vyletěl jsem z postele.
Málem jsem se složil na podlahu, jak mě tím prudkým pohybem rozbolelo rameno. Chytl jsem se za něho, posadil se a snažil se to rozdýchat. Nechápavě jsem se rozhlížel kolem sebe a v té rozespalosti vážně nevěděl, která bije.
Samuru
„Do práce? Ty chceš jít do práce? Opravdu?"
Pobaveně jsem sledoval, jak je zmatený a ulevilo se mi, že se posadil. Opravdu už jsem cítil, že přestávám mít v těle cit. Jeho váha je přece jenom trošku větší, než ta moje. Chtěl jsem si sednout, ale absolutně mě neposlouchala dolní část těla a pravá ruka. Levou jsem jen zdvihl ke stropu a podíval se na ještě skoro spícího Stana.
„Asi si mě kompletně zkratoval. Ta ruka je jediné, co se dokáže hýbat. Pomůžeš mi nějak? Nebo půjdeme za mými rodiči takhle?"
Musel jsem se začít smát, protože tam přijít jako dva lazarové, tak nás otec hned ve dveřích dodělá. Nějak se mi konečně ulevilo a já cítil, jak mě ten smích naprosto ovládá. Začali mi z očí padat slzy a já se se dostal do záchvatu, při kterém to prostě nedokážu zastavit. Poprvé od té chvíle, co se nám tohle všechno začalo srát, jsem se ze srdce pobavil naprostou hovadinou, ale byla to v tuhle chvíli ta nejhezčí věc, co se mi po ránu mohla stát.
Stanley
Díval jsem se na Samuru jak je celý v křeči a směje se jak pominutý. To mě dokonale probralo a já se přistihl, že jsem se taky začal usmívat. Prostě ten jeho smích je nakažlivý a já ho snad ještě ani neviděl se tak smát.
„Jasně že chci jít do práce,“ naklonil jsem se k němu a doufal, že mě nepraští, či jinak neublíží v tom svém záchvatu. „Měl by sis zavázat nebo přelepit ruku, než odletíme, ještě musíš k Hazukimu na kontrolu aby ti vytáhl stehy,“ chytl jsem ho za ruku a nastavil ji proti jeho očím, aby viděl, jak má okolí rány mírně zarudlé. „Měl by ses šetřit, jinak se nikam nepoletí,“ sám jsem však zatnul zuby, když mi v ráně škublo a stehy se napnuly, jak jsem se opíral o ruku.
„Myslím, že bychom se měli osprchovat a jít, máme hodně práce.“
Při slově osprchovat jsem ho pohladil v rozkroku a otřel se o jeho ranní erekci. Významně se na něj podíval a chtěl něco ještě říct, ale v tu chvíli se ozval intercom.
„Stane, vstávej, nesu ti věci. Jdu dovnitř. Pusť mě!“
Povzdechl jsem si. Od kdy je Jeff ranní ptáče? Přehodil jsem přes Samuru deku a natáhl ruku po bzučáku.
Samuru
„Kurva... To nás musí rušit zrovna teď?"
Zakryl jsem si pusu, když jsem si uvědomil, že jsem tím vlastně řekl, že jsem chtěl sexovat a Jeff nás vyrušil.
Co k tomu dodat? Je to kazišuk! Jo, napíšu mu to na papírek a nechám vytetovat na prdel...
Zasmál jsem se nad tou představou. Nejhorší bylo, že jsem vlastně pobavil sám sebe. Trapná chvilka, ale co...
Stan bzučákem otevřel dveře a dovnitř vstoupil Jeff. Nesl mu to oblečení a já si povzdechl nad tím, že ten blbec to s tou prací myslí vážně.
„Doufám, že se aspoň budeš šetřit. Hodíte mě do té firmy? Rovnou skočím na VČELU, chci, aby vše bylo v pořádku."
Deku jsem si zaroloval kolem těla a pomalu jsem vstal, aby ze mě nespadla. Posbíral jsem věci po zemi a odcházel do koupelny, ale neodpustil jsem si, aby mi "omylem" spadla u dveří a já do koupelny vešel zcela nahý a zabouchl za sebou dveře.
Stanley
„Jasně, že tě hodíme do firmy,“ brblal jsem si pod nos, když jsem zaujatě sledoval Samuru, jak se sune ke koupelně. Když za ním zaklaply dveře, promnul jsem si penis, aby se uklidnil, že nic nebude a pak pohlédl na Jeffa.
Stál s mýma věcma v ruce a zíral na dveře od koupelny.
„Nečum, není pro tebe,“ natáhl jsem nohu a kopl ho do kolena.
Jeff konečně zavřel pusu a otočil se ke mně. „Asi to maj bráchové v genech. Taková postava se jen tak nevidí a myslím, že si Ei ani Samuru nemají co závidět.“
Popošel ke mně, odložil věci na postel. Vzal do ruky trenky a přidřepl si ke mně, aby mi pomohl obléct. Byl jsem rád, protože mě v rameni pořád škubalo a já chtěl být oblečený, co nejdříve.
„Přinesl jsi všechno, co jsem chtěl?“ podíval jsem se na něj a potom na ledvinku, co měl u pasu.
Jen přikývnul, a než jsem si oblékl sako, připnul mi řemeny s pouzdrem na zbraň.
„Je nabitá?“ zeptal jsem se, když jsem zasouval zbraň do pouzdra.
Zas jen přikývnutí.
„Kdybys neobdivoval Samurovo tělo, tak snad ani nic neřekneš,“ žduchnul jsem ho do ramene a vzápětí zaklel, když mě to zabolelo víc, než jeho.
„Blbče,“ zašklebil se a ještě mi zapnul sako. „Ostatní věci máš v autě. Budete mít doprovod, tatík Tua přikázal, takže budete mít každý za zadkem jednoho bodyguarda. Čekají venku.“
„Za tři dny poletím do Anglie…“ zastavil jsem se u zrcadla, abych si trochu pročísnul vlasy.
„Cože? To myslíš vážně?“
„Jo, poletím se Samuru…“ podíval jsem se na Jeffa v odraze zrcadla. Stál a nechápal. Vzmohl se jen na jednu otázku.
„Na jak dlouho?“
Samuru
Opláchl jsem si studenou vodou obličej a promnul si penis, který ne a ne lehnout. Musel jsem v sobě potlačit tu hroznou touhu, která mě začala pohlcovat. Vlezl jsem do sprchy a pustil tam na sebe ledovou vodu, která mi konečně pomohla. Omyl jsem se a osušil. Hodil jsem ne sebe oblečení a pročíst vlasy tak, aby byly stažené dozadu, zajímavé bylo, že v téhle poloze držely celkem dlouho.
Potom jsem konečně vylezl ven z koupelny. Došel jsem ke Stanovi a celkem naštvaně pozoroval, jak ho Jeff obléká. Naštvaně jsem mlasknul, když mu zapínal poslední koflíček u saka a sebral jsem si svoje další věci ze země, abych je "nerušil".
Chcípněte oba! Pořád na něj musíš šahat? Urvu ti ty ruce a narvu do drtičky, ale to mě potom zabije Ei... Celkem blbá situace, ale mě to prostě vadí. Chcípni, Stane!
Došel jsem ke dveřím a čekal, až i oni vyjdou na chodbu, abych konečně zavřel tenhle pokoj neřesti. Ale popravdě jsem v něm chtěl zůstat a dělat ty prasárničky se Stanem.
Odvezli mě do firmy a já mohl opět dělat na VČELE. Podle všeho šlo všechno opravdu dobře, jen malé úpravy v systému a nepatrné předělání programů, aby vše sedělo jak má.
Stanley
Samuru vyšel z koupelny a jeho pohled, který na nás hodil, by mohl zabíjet. Jeho úsměv, který předtím měl, byl rázem pryč. Pohlédli jsme s Jeffem na sebe a oba jen pokrčili rameny. Chtěl jsem ještě něco říct, ale Samuru vystřelil ven z pokoje tak rychle, že si ani masku nenasadil. Jen jsem doufal, že ho po cestě na parkoviště nikdo nezastaví a nenabídne mu službu.
Na parkovišti na nás čekaly dvě auta. Jeff měl svoje a my se Samuru druhé. Opravdu, všichni tři jsme měli svého vlastního bodyguarda.
Vysadili jsme Samuru u firmy, kde měl dodělat Včelu.
Chtěl jsem se s ním rozloučit aspoň polibkem, ale než jsem se stihl nahnout nebo něco říct, byl pryč.
Jen jsem se díval, jak mizí se svým stínem v budově a vzápětí jsme se rozjeli pryč.
Bez dalšího otálení jsme dojeli na naši firmu, a vyjeli nahoru do kanceláře. Měl jsem pocit, jako bych byl samotný prezident, jak se ten maník pořád ohlížel a všechno kontroloval. Znervóznil mě natolik, že jsem občas i já bezděčně sáhnul ke zbrani.
Když jsem procházel kolem kanceláře naší asistentky, zastavil jsem se u ní, abych ji uklidnil, že jsme všichni v pořádku a poprosil jsem ji o silný čaj a něco k zakousnutí.
Usadil jsem se ke svému stolu a začal pracovat. Měl jsem toho opravdu hodně a tak jsem po chvíli přestal vnímat, co se děje kolem mě.
Ani ten bodyguard tu pro mne už nebyl. Po víc jak hodině práce jsem byl tak někde na začátku, ale potřeboval jsem se protáhnout, jak jsem byl celý ztuhlý. Už jsem chtěl vstát od stolu, když se mi ozval příchozí email.
Otevřel jsem ho a nestačil jsem zírat.
Máte mezi sebou zrádce…
Díval jsem se na to. Odesílatel podepsaný jen jako přítel. Kdo to je? A kdo je ten zrádce? Bezděčně jsem se kolem sebe rozhlédl. Když jsem se otočil i s celou židlí, krve by se ve mně nedořezali. Díval jsem se přímo do hlavně…
Samuru
Asi po hodině jsem měl hotovo a ředitel firmy mě vzal k sobě do kanceláře na kafe. Nějak jsem si nevšiml, že mám u sebe toho bodyguarda, který byl jak myška. Zůstal za dveřmi a já ho požádal, aby počkal u auta, což uposlechl a odešel.
S ředitelem to byl milý rozhovor při kterém jsem mu vše vysvětloval a on si to zapisoval, aby se ve VČELE sám netratil. Dohodli jsme si další spolupráci a nakonec se v milé náladě rozloučili. Vyšel jsem ven a zjistil jsem, že mého bodyguarda vystřídal Edie. Zamračeně jsem k němu došel a snažil se z jeho tváře vyčíst, jak se má. Ale jeho kamenný výraz, by v tuhle chvíli odrovnal každého.
„Přestaň na mě tak blbě civět a nastup do auta, hodím tě k Torresovi," řekl příkře a otevřel mi dveře.
Nastoupil jsem a nic neřekl, ale jen proto, aby se se mnou za jízdy musel bavit a nemohl vystoupit. Počkal jsem, až se rozjede a potom jsem se ho zeptal: „Je Charles naživu?"
Naštvaně sevřel volant.
„Zrovna na něj, by ses neměl ptát. Pokud vím, chtěl ti ublížit, proč tě tak zajímá?"
„Já jen... Abys z toho neměl problémy."
Lhal jsem. Chtěl jsem vědět, jestli ho zabil, nebo ne.
„Řekněme, že má, co si zaslouží, a neboj, nezabiju ho, i když jsem chtěl. Zavřeli by mě a to nedopustím, ale až ode mě odejde, bude se plazit po zemi a líbat mi boty," odpověděl mi Edie.
Už jsem nic neříkal, nemělo to cenu, byl moc naštvaný na racionální uvažování, nebo moc při smyslech, aby měl srdce. Zastavil u firmy a já vystoupil z auta, ještě jsem se zarazil u okénka.
„Budeš v pořádku?" optal jsem se ho mile.
„Budu a nestarej se, spíš se stav u rodičů, aby neměli strach."
Povzdechl jsem si a rozloučil se s ním. Vešel jsem do budovy a okamžitě zamířil za Stanem do kanceláře. Nepostřehl jsem, že mě Edie sleduje a jde celou dobu za mnou.
Stanley
„Je čas celý ten nesmysl ukončit,“ ozval se nepříjemný hlas mého bodyguarda.
Za celou dobu, co ho mám za zadkem, jsem ho uslyšel poprvé. Zaměřil jsem se na jeho oči. Proč jsem to neudělal dříve? Byly plné zášti a nenávisti.
„Kdo tě poslal?“ zeptal jsem se a stále se mu díval přímo do očí.
„Je jedno kdo, ale když to musíš vědět, tak tě pozdravuje Madoka.“ Po těchto slovech se mírně zamračil. „I kdyby ne, někdo takový tu nemá co dělat. Tohle je Japonsko a ty jsi vetřelec, kterého rychle pošlu tam, kam patří.“
„Kde je Madoka?“ ignoroval jsem jeho poznámku na mou osobu.
„Toho nikdo nenajde,“ ušklíbnul se. Stál ode mne asi metr a stále mi mířil zbraní do obličeje.
„Chceš mě zabít tady?“ snažil jsem se získat čas.
„Ne,“ poslušně, aniž by si to uvědomoval, mi celou dobu odpovídal. Nejspíš moc rozumu nepobral. Tua by si měl dobře vybírat své poskoky.
„Kam půjdeme?“
„Nejdříve si promluvíš s Madokou. Chce tě osobně vidět, prý si s tebou má co ještě vysvětlovat. Pak ti ukážu místo tvého posledního odpočinku. Už je připravené.“
„Dobře,“ rezignoval jsem. „Jen si to uzavřu a půjdeme.“
„Hodný chlapec a velmi chápavý,“ kývnul hlavou.
„Zatím co ty asi ne,“ zašeptal jsem, když jsem se s židlí otáčel zpátky ke stolu. Natahoval jsem ruce k notebooku, ale místo toho jsem se rychle zapřel o hranu stolu a prudce se odstrčil i se židlí. Narazila do něj, ale v ten moment jsem už stál na nohou a hnal se po něm. Spadli jsme oba na zem. Ozvala se ohlušující rána a ze stropu nad námi se sesypalo trochu omítky, jak do něho narazila kulka.
Neměl jsem ani čas vytáhnout svou vlastní zbraň.
Samuru
Když jsem se blížil ke Stanově kanceláři a uslyšel hluk, který se od tama ozýval, tak jsem přidal do kroku. Jenže se ozvala ohlušující rána a já se rozběhl, abych byl u dveří co nejdříve. Už jsem bral za kliku, když mě Edie chytil za ruce a stáhl bokem. Sám uchopil kliku a pootevřel dveře, ale i se mnou se otočil na bok, abychom byli u zdi a nic nás neohrozilo. Nohou kopl do dveří a pomalu se nakláněl, aby viděl, co se tam děje. Z pouzdra u kalhot si vytáhl zbraň a zamířil do prostoru před námi, připraven kdykoliv vystřelit.
„Buď za mnou a mlč!" rozkázal mi přísně.
Byl jsem strachy bez sebe a srdce mi šíleně bilo na poplach. Netušil jsem, co se tam dělo, ala věděl jsem, že ta rána byla výstřel. Vše ve mě se svíralo a já myslel, že umřu. Tolik jsme se o Stana bál a nechtěl jsem si připustit, že se tam něco mohlo stát. Ten pocit beznaděje mě naprosto ničil.
Najednou můj mozek zaplavil adrenalin a já tupec se vysmekl Edimu a vběhl do místnosti, když jsem spatřil, že Edie pomalu vchází.
Najednou se ozval další výstřel a já jen s vyděšenou tváří zíral na to, že je hlaveň pistole namířená na mě a viděl, jak se Ediho tělo sune k zemi.
Stanley
Nestihl jsem mu vyrazit zbraň z ruky. Jen jsem ho chytil za zápěstí, ale v ten moment se ozval další výstřel. V poslední chvíli jsem uhnul. Kulka mi prosvištěla kolem hlavy někam do prostoru kanceláře. Rychle jsem ho pustil a vší silou ho udeřil.
Jen překvapeně na mě pohlédl, než se odebral do říše snů.
Vyrval jsem mu zbraň z ruky, i když byl už v limbu a odhodil ji bokem. Opíral jsem se rukama o zem, sledoval tu zrádcovskou tvář a ztěžka oddychoval.
Hlavou mi proletěla myšlenka, že náš odlet se ze tří dnů zkrátí na jeden. Zítra ráno odletíme, i kdybych měl koupit letadlo.
Konečně jsem začal vnímat okolí. Zaregistroval jsem zvuk ode dveří. Zvedl jsem hlavu a nevěřícně hleděl na Samuru, který se, bledý jak stěna, sune k zemi.
Samuru
Stál jsem a absolutně jsem nechápal, co se kolem mě děje. Byl jsem jak v šoku. Mé tělo bylo ztuhlé jak kámen a srdce zběsile bilo. Stále jsem nespouštěl oči z Ediho, který ležel na zemi a jen ztěžka dýchal. Čekal jsem na to, až se odněkud spustí krev a já konečně uvidím, že byl místo mě střelen.
Zprudka jsem dopadl na kolena a nadzvedl Edimu hlavu, aby mohl lépe dýchat.
„Slyšíš mě? Kam tě střelil? Edie?"
Mírně jsem s ním třásl, aby otevřel oči a konečně mě vnímal, když jsem se i já už z toho šoku probudil.
„Neklepej... se... mnou... Bolí... to..." přerušovaně mluvil, jak ho to bolelo a snažil se posadit.
Chytil jsem ho pevně za ramena a položil na má kolena, aby si lehnul.
„Tak kam tě střelil... Mluv!" zvýšil jsem hlas, aby mi odpověděl.
„Tady, asi umírám... Políbíš mě?" Edie ukázal na břicho a já mu okamžitě vyhrnul košili, abych se podíval na jeho zranění.
Jaké však bylo překvapení, že měl neprůstřelnou vestu. Debil!
„Blbečku."
Odhodil jsem ho vedle sebe, jak naštvaný jsem byl. Taky se mi ale ulevilo, že to nebylo horší a on není vážně zraněn.
„Hej... Bolí to... Nemysli si, že když mám neprůstřelnou vestu, tak to nebolí. To jsou kecy. Podívej se,"
Edie si rozepnul vestu a na jeho břiše se objevila dost veliká modročervená skvrna, kterou místy prosakovala krev.
„Vezmeme tě do nemocnice!"
„To nikdy! Nemůžu do nemocnice, jsem to co jsem. Chceš, aby mě zavřeli?" odpověděl mi vzápětí a byl hodně naštvaný.
„Na to ti kašlu, co když máš něco zlomeného, nebo já nevím... Třeba máš vnitřní krvácení?" začal jsem se s ním hádat, protože jsem se za to cítil vinen.
„Stane... Prosím, zavolej Ayanovi, jestli by se nepodíval na toho vola? A... Jsi v pořádku?"
Moje oči se začaly upírat jen na Stana a já se mu vrhl do náruče. Konečně to ve mě všechno povolilo a já začal brečet a to jsem ani netušit proč vlastně.
„Miluji tě..." zašeptal jsem mu do ucha.
Stanley
Pohltil mě náhlý strach, že ten poslední výstřel neminul cíl. Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se k Samuru. Ale jaké byl mé překvapení, když klečel u Edieho a vedl s ním debatu o tom, jak je kdo střelenej.
Škoda že ho netrefil do hlavy… Ne… V tuhle chvíli jsem byl rád za to, že tam Edie byl a Samuru se nic nestalo.
Skoro jsem nedýchal, když jsem se u nich zastavil. Ani jsem pořádně neslyšel, co mi Samuru říká. Jen jsem se na ně díval a děkoval bohu, že to dobře dopadlo.
Když se mi vrhnul do náruče, pevně jsem ho stiskl.
„Taky tě miluji,“ odpověděl jsem mu na jeho vyznání a vůbec si nevšímal toho, jak se Edie tváří. „Odlétáme zítra,“ mírně jsem Samuru odstrčil a otřel mu slzy.
Chtěl jsem ještě něco říct, když se za mnou ozval šramot, jak se ten grázl začal probírat. Rychle jsem se k němu rozběhl a zaklekl ho. Sevřel jsem mu ruce na zádech tak rychle, že se nestačil ani rozkoukat.
„Gorilo!“ křikl jsem na Eideho. „Máš pouta?“
Samuru
Musel jsem se zasmát, když Edieho nazval gorilou a on vztekle vytáhl pouta z kapes a mrskl je po něm. To zastavilo můj pláč a trošku mi pozvedlo náladu. Nějak jsem to byl zase já, i když se to vše ve mně stále hromadilo, ale to může ven, až budeme pryč… Daleko, od všeho.
„Připoutej se k němu, ať vás oba dají do hluboký díry, ty nulový IQ."
Noooo... V tuhle chvíli jsem přemýšlel, jestli to IQ nemá spíš Edie.
„Nech toho a Stane, zavolej prosím Ayanovi, že jedu k němu. Odvezu Edieho a ty tu prosím počkej na policii. Nebo to chceš řešit jinak? Ty pojď..."
Podával jsem Edimu ruku a pomalu mu pomáhal na nohy. Šlo to stěží, protože vážil víc, než komoda.
„Je možný, že jsi sežral prase? Čím se dopuješ?" bručel jsem, když už skoro stál na nohách a já cítil, jak jsem se u toho zpotil, jak kdybych vycházel patro schodů.
„Proč? Chceš si sáhnout?"
Jeho provokace v tuhle chvíli zrovna nebyla vhodná a tak jsem mu s chutí lehce stiskl zranění a díval se na to, jak zaklel bolestí.
„Kurva... To fakt bolí! Ale pokud chceš, můžeš mačkat něco jiného a myslím si, že vybavení mám slušné."
Znovu jsem mu zmáčkl zranění, ale to už se mu i trochu krve dostalo ven a já toho zalitoval.
„Tak jak... Můžu jet Stane? Bude to v pořádku?"
Opřel jsem Ediho o stěnu a došel Stanovi na stůl pro mobil. To jediné mu totiž chybělo, aby mohl dál sedět na tom kreténovi. Došel jsem k nim a podával mu ho. Ještě jsem ho políbil a nedokázal se ubránit pocitu, že ho opravdu strašně miluji.
„Nechceš mi půjčit zbraň? Rád bych to hovado pod tebou dodělal."
Poprvé jsem to myslel vážně. Tolik jsem se o Stana bál a zničil bych všechno, co by se o něj jen otřelo, v tomhle jsem byl jak otec.
Stanley
Nestačil jsem zírat, jak Samuru diskutuje s Ediem. A on… Zabiju ho hned při první příležitosti.
„Díky, Edie,“ poděkoval jsem mu za to, že se vrhnul před Samuru. „Jsem ti vděčný, ale tím to končí. Žádný blbý kecy nebo ruce na Samuru, protože jinak budu další, kdo si na tebe vystřelí. A budu mířit na hlavu,“ poslal jsem mu ještě výhružku.
Přebral jsem si pouta a telefon. Připoutal jsem toho grázla k topení.
„Nedovolím, Samuru, abys s ním někam jel sám. Počkáš na ochranku,“ zamračil jsem se mírně a už vytáčel to číslo, které jsem si před pár dny uložil do telefonu a které tak nesnáším.
„Zdravím, u telefonu Torres… Ano ten… Je mi jedno k čemu mě přirovnáváte, ale teď buďte zticha a poslouchejte… V první řadě si udělejte pořádek mezi svými lidmi. Jeden z nich po mě střílel… ano… V mé kanceláři… Co? Netrefil? Jasně že ne… tu radost vám nemůžu udělat… Ale málem zabil Samuru…“ odmlčel jsem se a na moment oddálil telefon od ucha, jak pan Tua začal hodně nahlas klít.
„Je to vaše vina, že si nedáváte pozor na lidi, tak buďte zticha!“ zařval jsem už do telefonu, abych ho umlčel. „Okamžitě sem někoho pošlete. Máte na to deset minut. Sammuru pojede s tou vaší extra gorilou k Hazukimu a nechci, aby jeli sami! Obrněné, třeba tank.. je mi to jedno!“
Zaklapl jsem telefon, aniž bych počkal na odpověď. Bylo mi jasné, že do deseti minut tu budou Tuovy gorily, pokud ne on sám.
„Pěkně počkáte, nepustím tě Samuru nikam samotného,“ podíval jsem se na ty dva, jak na mě hledí málem s otevřenou pusou.
„Jdu se podívat, kde je asistentka, nejspíš už někde omdlela. Jak odjedete, zavolám policii, pokud tvůj otec nebude mít s tímhle jiné plány,“ mávl jsem rukou k topení. „A ne, zbraň ti nedám, nechci tady žádné mrtvoly.“
Samuru
Byl jsem jak v šoku, kdy jsem slyšel, jak Stan mluví s otcem. Jenže mi se to zároveň tam moc líbilo to jeho přímé vystupování, kdy se mě zastává a chrání mě... Dostávalo mě to do kolen. Tohle byl přesně ten okamžik, kdybych udělal všechno co chce, ale samozřejmě jsem mu to nehodlal říct. Potom by mě naplno ovládl a já se nehodlal až tak moc změnit.
„Počkám..." usmál jsem se a pomohl Edimu, aby si sedl na pohodlnou sedačku. Nohy jsem mi podložil polštářem a došel ke Stanovi.
„Dávej tu na sebe pozor, ano? A potom hned dojeď za mnou, budu u rodičů. Rovnou si sbalím nějaké věci, budu čekat, takže se opovaž zpozdit... Umřel bych strachy."
Políbil jsem ho a už jsem slyšel, jak přijíždí výtah a dusot mužských bot po chodbě. Během chvíle se do místnosti vecpalo asi deset mužů a pomalu mě i Edieho odváděli pryč. Dva zůstali se Stanem s namířenými zbraněmi na toho šmejda.
Bolelo mě to, že s ním nemohu zůstat, ale musel jsem pomoct Ediemu a otec asi taky šílel, i když byla pravda, že za to mohl hlavně on. Odvezli nás do sídla rodiny Tua a já pomohl i s jednou gorilou Edimu do pokoje. Okamžitě u něj stál doktor a kontroloval jeho zranění. Otec byl pohotový, jen byla škoda, že to nebyl Ayano, věřil bych mu víc. Když ho doprohlédl, odešli všichni z místnosti a já tam zůstal s Ediem sám. Podíval se na mě a bylo vidět, že váhá mi něco říct, ale nakonec spustil.
„Musíš ho nakrmit. Zítra bych měl už být schopen to zvládnout sám."
„Koho?" zeptal jsem se vyděšeně.
„Koho asi? Charlese..."
„Kde je?"
„Opovaž se ho pustit. Víš co? Prosím tě, ať mu dá něco k jídlu Stan, ten si ho nebude všímat a jen mu to položí na stůl. A je dole ve sklepě."
„Co?"
On se fakt zbláznil... Je to magor... Učiněnej debil.
Stanley
Rázem bylo v kanceláři živo. Skoro jako na pouti. Netrvalo dlouho a Edieho a Samuru odváděli pryč. Byli v obložení všemi těmi velkými těly, víc jak prezidenti.
„Pane Torresi!“ ozval se zděšený hlas od dveří.
Asistentka tam stála, celá vyděšená. Mnula si ruce, na jejichž zápěstích měla červené otlaky a na krku ji visel šátek, kterým nejspíš měla převázanou pusu.
„Jste v pořádku?“ přispěchal jsem k ní a objal ji. Celá se třásla, ale naštěstí byla nezraněná.
„Zavolám policii,“ zamračil jsem se. Ten grázl si zaslouží to nejhorší vězení.
„Nikdo se volat nebude. Berem ho k nám,“ ozval se jeden z chlapů, a přešel k topení, aby toho zmetka odpoutal.
„Máš nám ještě co vysvětlovat,“ praštil ho pěstí do břicha hned potom, co ho zvedl na nohy.
„Určitě v tom nejsi sám, kdo je další?“ znovu ho udeřil, až se zkroutil a skoro šel k zemi.
Jen se však ušklíbnul, a mlčel.
Nelíbilo se mi to. Mlčí, nic neříká, jen úšklebek mu hraje na tváři a jeho letmý pohled ke mně…
„Máte mezi sebou dalšího zrádce!“ vykřikl jsem náhle, když mi to došlo a sekretářka až poskočila, jak se lekla. „Kde je Jeff a Eikichi?!“ pustil jsem asistentku a popadl telefon a zatím co já vytáčel číslo na Jeffa, jedna z goril už volala do sídla Tuových.
Samuru
„Dojdu tam... Ty si fakt hroznej kretén... Nezdá se ti, že ses do toho pěkně zamotal? Měl jsi ho už pustit," říkal jsem a mezitím jsem mu nalil vodu do skleničky, aby se napil.
„Já vím... Ne, v tomhle máš pravdu, měl jsem ho už pustit... Než... No... Už je to jedno. Musí si projít vším, co jsem mu nachystal, už není cesty zpět."
Edie vypadal nějak jinak... Divně. Takhle jsem ho ještě neviděl. Jak kdyby přemýšlel nad tím, co to udělalo s ním a kdy to skončí.
„Tak zatím... Zkus se vyspat!"
„Nepouštěj ho! Jasný?" rozkázal mi přísným hlasem.
„Jo... A neštvi mě!"
Odešel jsem z pokoje a zamířil do sklepa, který byl na druhé straně kuchyně. Když jsem vcházel dovnitř, uslyšel jsem nepříjemné rány z otcovy kanceláře a zdálo se mi tu podezřelé ticho, na to, že otec určitě šílel strachy. Zaposlouchal jsem se a ještě víc mě polilo horko z toho, že tu bylo až příliš mrtvo. Vytáhl jsem ze šuplíku dva ostré nože a pevně je sevřel v rukách, abych se mohl eventuálně bránit útokům. Potřeboval jsem zbraň, ale jediná, která byla nejblíž, byla v Edieho pokoji. Teda... Doufal jsem, že tam je.
Pomalu jsem se plížil natisknutý na stěnu ke dveřím a velmi potichu vzal za kliku, aby mě nikdo neslyšel. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou, aby mě nikdo nenašel.
Edie se na mě díval, jak kdybych se zbláznil, ale nic neřekl. Nejspíš taky cítil, že tu něco nehraje. Slezl z postele a zamířil k veliké skříni v rohu místnosti. Vytáhl dvě zbraně a jednu mi podal.
„Víš, jak s tím zacházet?"
„Blbče!" odsekl jsem mu a zkontroloval si zásobník.
Edie mi podával telefon, co měl v nočním stolku a já vytočil Stanovo číslo.
Stanley
„Jeffe, poslouchej,“ začal jsem hned, jen co mi zvedl telefon. „Tua má mezi lidmi zrádce, dejte na sebe pozor. Jedeme tam. Ten zmetek co mě hlídal, nechce nic říct, ale podle toho, jak se chová, tak má komplice. Nevím, jestli jednoho nebo víc, ale má v tom prsty Madoka…“
Jeff už neřekl ani popel. Jen jsem slyšel, jak volá na Eikichiho a někam běží. Pak telefon ztichl…
Otočil jsem se na asistentku. Ještě jednou jsem se přesvědčil, že je v pořádku. Když jsem ji prohlížel ruce, cítil jsem, jak se pořád třese.
„Máte pro dnešek volno. Jen to, co se tu stalo, nechci, aby se to rozneslo…“
Jen přikývla hlavou a já ještě požádal jednoho z chlapů, aby ji doprovodil domů.
Posbíral jsem si věci a vyšel na chodbu přivolat výtah. Prý zaparkovali na našich místech, takže se jede do suterénu na parkoviště.
Stál jsem u výtahu a teprve teď mi došlo, jak je všude ticho.
„Kde jsou všichni?“ otočil jsem se na asistentku, která právě vycházela z kanceláře a ještě všechno zamykala. Jen pokrčila rameny.
Podíval jsem se na ty hromotluky, kteří už stáli vedle mne. Ten hlavní se jen pousmál.
„Mají volno na oběd…“
Jen jsem v údivu pozvedl obočí, ale raději se už dál neptal.
Cestou výtahem ani na parkovišti už nikdo neřekl ani slovo. Bylo vidět, jak jsou perfektně sehraní. Nastoupili jsme do auta, přičemž toho grázla hodili spoutaného do kufru. Nejspíš se s ním nechtěli mačkat v autě.
Celou cestu k Tuovým jsem myslel na to, co se tam asi děje. A čím víc jsme se tam blížili, tím větší napětí ve mně panovalo. Před bránou jsme na moment zastavili a já viděl, jak si chlapi vytahují zbraně.
Brána se za námi zavřela… Všude bylo podivné ticho a mrtvo…
„Zajedeme dozadu, tady jsme jak na střelnici…“ prohlásil řidič a projel celou zahradu a po cestě mířil za dům.
