Tiras
Jako ve snu jsem přešel do obýváku a sednul si k noťasu.
Ruce se mi třásly, když jsem do mechaniky vkládal cédéčko.
Celou tu dobu od Shayovy smrti jsem chtěl znát pravdu. Ale teď, když byla na dosah, jsem se jí bál.
Konečně jsem po chvilce zaváhání pustil start. Na začátku se nic nedělo, nebo spíš ne, to, co mě zajímalo. Nervózně jsem bubnoval prsty o stůl a ani si neuvědomil, že se víc nakláním k obrazovce, dokud jsem nebyl až moc blízko. Připadalo mi to neuvěřitelně dlouhé, a nakonec pár minut i přeskočil. A pak…
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Shay, zakleslý do jiného kluka, který v Rose už ale nepracoval.
„Nejsou tady kamery? Budeš v pořádku?“ uslyšel jsem ten známý hlas a na okamžik musel zavřít oči.
Vypadal tak šťastně a… zamilovaně.
„Neboj se,“ zaslechl jsem druhý hlas, a když jsem znovu otevřel oči, už jsem viděl, jak se ti dva vzájemně svlékají a chystají se do toho opřít.
Jenže ve chvíli, kdy ten prostitut povalil Shaye na postel, zadíval se do kamery a nepatrně přikývl.
Zatnul jsem ruce v pěst a došlo mi, že i skřípám zuby.
Proradná děvka!
Začala se mi vařit krev v těle, ale pak přišel skutečný šok, když se po pár vteřinách dveře znovu otevřely a dovnitř vešel Gideon, Greg, ten, kterého Ef jmenoval jako Pabla a za nimi... Tristan.
To, co následovalo potom… už jsem se nedivil, že mi nechtěli ukázal bratrovo tělo. Mučili ho, brutálně zmlátili, znásilnili. A Tristan to všechno sledoval. A dokonce ve chvíli, kdy Gideon a Greg nabrali Shaye společně, se u toho začal honit. Ani jsem nevnímal, co kdo říkal, měl jsem před očima jen zmučenou Shayovu tvář a jeho výraz utrpení.
Až po chvilce mi došlo, že to byla past. Nějak se dozvěděl, že Tristan asi nehraje čistě a začal chodit do Rose, kde se zakoukal do jednoho prostituta. Jenže ten ho měl jen nalákat. Malá útěcha pro mě byla, že ho střelili mezi oči poté, co Shayovi zlomili vaz. Seděl jsem tam ještě hodnou chvíli potom, co obrazovka zčernala.
Všechno se ve mně pralo. Nevěděl jsem, co cítit, co dělat. Dokud se mi nevybavila Tristanova tvář.
„Já toho zkurveného hajzla zabiju!“ zařval jsem najednou a vyskočil na nohy.
Vrazil jsem do pracovny, ze sejfu vzal zbraň a zkontroloval.
„Zabiju ho! Vystřelím mu ten jeho prohnilý mozek z hlavy!“ řval jsem dál a rázoval si to k hlavním dveřím, kde mi ale zastoupil cestu Frank.
„Uhni! Uhni mi z cesty!“
„Uklidni se, Tirasi!“
„Uhni! Zabiju ho! Zabiju!“ řval jsem dál a pokoušel se vytrhnout Frankovi, který mě chytil a přitiskl na sebe.
„Tire!
„Nech mě, Franku! Zabiju ho! On… on…“ hlas se mi zlomil, stejně jako ochablo tělo a zabořil jsem tvář do Frankového ramene. „On to věděl… celou dobu… byl u toho… oni ho… mučili, znásilnili, zlomili mu vaz, oni… oni ho…“
Po tváři mi steklo pár slz a vpily se do Frankovy košile. Křečovitě jsem se ho chytil a nechal si vzít zbraň z ruky.
„Když ho zabiješ, nikomu tím nepomůžeš,“ povzdechl si tiše Frank.
Efraim
V tu chvíli, kdy to Aria řekla, jsem otočil hlavu ke dveřím do obýváku. A ani na chvíli jsem z nich nespustil oči. Dokonce se mi zdálo, že i v kuchyni to na moment úplně ztichlo.
Nejspíš to už všichni viděli, kromě Franka, který byl celou dobu s námi.
A nejspíš tušili, co bude následovat.
Přesto se však začali znovu bavit, i když už podstatně tišeji než doposud.
Ve chvíli, kdy najednou Tir zařval, vyskočil jsem na nohy. Roztřásl jsem se, když jsem viděl, jak je rozzuřený. Muselo to být opravdu hodně špatné. Určitě ho jen tak nezastřelili, nebo nebodli do zad.
A jeho další slova, který musela být slyšet snad až na zahradu, mi to potvrdily.
Vzpomněl jsem si, jak já sám dole musel přetrpět to jejich mučení, a že se v tom opravdu vyžívali…
I to, jak mě znásilnili, i to, kdy jsem si už myslel, že mě zabijí…
Moje štěstí bylo, že mě Tir hledal, že mě chtěli poslat do Brazílie, protože bych nejspíš skončil jako Tirův bratr.
A to jsem se roztřásl ještě víc, když mi došlo tohle všechno, i to, jak jeho bratr musel trpět, než zemřel.
Vybavil jsem si jeho tvář z fotky, kterou mi Tir ukazoval…
Vyběhl jsem na chodbu, i když mě chtěla Aria zastavit, a doslova jsem naletěl na Tirova záda.
Přilepil jsem se na něho, pevně ho kolem pasu objal a zabořil tvář mezi jeho lopatky.
„Je mi to… líto…“ zašeptal jsem, a ještě víc se na něho natiskl.
Víc jsem toho teď nedokázal udělat. Netušil jsem, co by mohlo Tira uklidnit. Teď jsem to vážně nevěděl, a tohle bylo jediné, na co jsem se vzmohl.
Tiras
Trochu jsem sebou škubnul, když na mě něco přistálo.
A když jsem si uvědomil, že je to Efraim a uslyšel jeho slova, vymanil jsem se z Frankovy náruče a otočil se čelem k Efraimovi.
„Můžete nás nechat chvilku?“ poprosil jsem tiše ostatní a počkal až odejdou na zahradu.
Pak jsem se zadíval na Efa a přitiskl si ho pevně do náruče.
„Moc se omlouvám. Strašně mě to mrzí,“ zašeptal jsem do jeho vlasů.
Až teď mi naplno došlo, co všechno musel prožívat potom, co jsem ho vyhodil z domu. Nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že s ním zacházeli líp než ze Shayem. Prošel si nejspíš stejným peklem. A jen kvůli mně. Stejně jako Shay.
Nejspíš měl pocit, že bych mu nevěřil, kdyby se mi svěřil s tím, že má něco na Tristana, a tak se snažil sehnat nějaký důkaz. Poslal jsem ho na smrt.
Stejně jako jsem Efraima vehnal do jejich spárů.
„Nikdy si to neodpustím… nikdy. Kvůli mně… ti ublížili. Kvůli mně zabili Shaye. Já…“ povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
Chtěl jsem chránit lidi, pomáhat jim, proto jsem dělal tuhle práci, ale můžu pokračovat dál, když ty, které nejvíc miluju, ochránit nedokážu?
Efraim
Ve chvíli, kdy se tentokrát Tir začal omlouvat mě, mi bylo snad ještě hůř. Nechtěl jsem, aby si něco vyčítal. Stávají se různé věci a někdy je nemůžeme ovlivnit, i kdybychom chtěli.
„Nemůžeš za to. Nemohl jsi vědět, jaký je Tristan, nebo co dělají ve White Rose. Věřil jsi mu. Tak se neomlouvej za někoho, kdo si to vůbec nezaslouží,“ stoupl jsem si na špičky a políbil ho na rty.
Otřel jsem prsty jeho vlhkou tvář. Bylo zvláštní vidět slzy u někoho tak silného, i když jich bylo jen pár.
Ale to mluvilo o tom, že má nějaké city, nějaké emoce. Že to není jen nějaký chladnokrevný parchant, který rozmlátí všechno a zabije každého, kdo se mu postaví do cesty.
„Nemůžeš za to. A tvůj bratr ti to určitě taky nevyčítá,“ na moment jsem pohlédl ke stropu, jak bych chtěl skrz něj vidět až do nebe.
Vymanil jsem se z Tirova objetí, chytl ho za ruku a dotáhl ho do obýváku. Potlačil jsem ho na sedačku, zapálil jsem cigaretu a pak mu ji strčil do pusy.
Zašel jsem k baru, vytáhl jsem flašku čehosi, a hned mu do skleničky nalil.
„Dal bych si s tebou, ale nejspíš… Nejspíš bych se poblinkal,“ strčil jsem mu skleničku do ruky, a pak se konečně usadil vedle něho.
Ale tu cigaretu jsem si taky zapálil. Vzal jsem do ruky popelník, abychom se nemuseli natahovat ke stolku, a pak jsem se bokem opřel o Tira a hlavu si opřel o jeho rameno.
„Jaký byl tvůj bratr, když jste byli děti? Počítám, že jste se jako děti dost nazlobili, co? Kdo přišel první s tím, že je na kluky? Nejspíš to asi Shay vyhrál, co? Vyprávěj mi o něm,“ dodal jsem o něco tišeji, a ještě víc se o něj zapřel.
Tiras
Povzdechl jsem si, když Efraim promluvil. Mohl jsem si přát někoho moudřejšího a chápavějšího?
Rozhodně ne, a znovu mě to ujistilo v tom, jak moc mi na něm záleží.
Nechal jsem se dotáhnout do obýváku, i když můj pohled padl na otevřený noťas a na moment se všechno ve mně sevřelo. Jenže Efraim mi nedopřál moc času na to, abych se znovu vzteknul.
Přijal jsem cigáro i panáka, a pak se líp posadil, aby se mohl o mě Efraim líp opřít.
Jeho otázka mě překvapila. Chvilku jsem přemýšlel, vlastně, než jsem dokouřil celou cigaretu a dopil sklenici, než jsem se pomalu rozmluvil.
Ne, že bych nechtěl, ale nebyl jsem na to zvyklý.
Nakonec jsem však Efraimovi řekl všechno. To, jak byl Shay vždycky braný jako ten krásnější a laskavější než já, jak jsem ho často ochraňoval a byl mu oporou. O tom, jak jsem se o něj staral, když rodiče umřeli, o tom, jak chtěl jít ve stejných stopách jako já, co měl rád, kdo se mu líbil, kdy jsme se pohádali, co ho rozplakalo, jak moc jsem ho měl rád.
„Když jsem se dozvěděl o jeho smrti, zničilo mě to. Málem jsem to tehdy nerozdýchal. Paradoxně to byl právě Tristan, kdo mě znovu postavil na nohy. Nevím, proč to udělal. Nevím, proč mě pořád tak nutil do toho, abych pátral po tom, co se Shayovi stalo. Možná tak chtěl ze sebe setřást podezření? Doufal, že dopadnu jako Shay? Nebo chtěl tak odčinit jeho smrt? Netuším. Nevím proč… Nechápu to. Nikdy jsem nepojal žádné podezření a přitom…“ povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a políbil Efraima do vlasů.
Chvilku jsme takhle spolu ještě seděli, než nás nakonec vyrušili ostatní.
„Půjdu udělat něco na oběd,“ vzdal jsem to nakonec a zvedl se. „Půjdeš se mnou, nebo si chceš jít lehnout?“
Otočil jsem se na Efraima, pomohl mu na nohy, a pak si ho ještě přitáhl do náruče, abych mu věnoval dlouhý a něžný polibek.
Efraim
Kdyby nebylo toho, co se stalo, řekl bych, že to byla příjemně strávená chvíle s Tirem.
Poslouchal jsem, jak o sobě a bratrovi vypráví. Bylo z jeho slov poznat, že ho opravdu miloval, a jak těžce nesl, když zemřel. A nedivil jsem se, jak vybuchnul, když teď viděl ty důkazy o jeho smrti.
Na moment jsem ztuhnul, když začal mluvit o Tristanovi, ale zdálo se, že to celkem nakonec zvládá. I na otázky, které se Tristana týkaly, si vlastně i sám odpověděl.
Byl jsem moc rád, že neodmítl a všechno mi povyprávěl. Věděl jsem, že určitě bude mít v rukávu ještě pár jejich příhod schovaných, ale na to bude spousta času kdykoliv později.
Povedlo se mi ho aspoň trochu uklidnit a odvést pozornost od toho, co chtěl udělat, i když se o Tristanovi chtěl zmínit.
Mezitím jsem vykouřil dvě cigarety a trochu mlsně se podíval na skleničku. Ale věděl jsem, že nesmím, zvlášť, když jsem ještě měl v krvi to, co mi dal lékař na klinice.
„Chci být s tebou,“ na moment jsem přivřel oči, když mě objal a políbil. „Ale asi ti nepomůžu s vařením. Jsem vážně unavený a nejspíš bych usnul a skončil s hlavou v dřezu.“
Zvedl jsem k Tirovi pohled, pak jsem mrknul ke kuchyni, a nakonec se rozhlédl po obýváku.
„Chci být s tebou, mohl bys mi, prosím, přenést křeslo do kuchyně? Asi bych teď nezvládl dlouhé sezení na židli,“ podíval jsem se na něho prosebně.
Tiras
Byl jsem rád, že Ef souhlasil.
Přetáhl jsem mu do kuchyně křeslo, a pak uvařil to, na co měl chuť.
Ostatní se usadili v obýváku, občas přešli do kuchyně, aby se podívali na Efa a nakoukli mi přes rameno, a atmosféra se pomalu začala uklidňovat.
Všichni odvedli kus práce, a já jim pak po obědě poděkoval za pomoc. Opravdu bych se bez nich tak daleko nedostal. Caleb se už nadobro nejspíš zakoukal do Petera, který mu city pravděpodobně opětoval, podle toho, jak na něho zíral, jak na svatý obrázek.
O práci nepadlo ani slovo. I když byla větší část za námi, Tristan byl ve vězení, znovu se otevřely některé případy, se kterými měl, co dočinění, aby se ověřila pravost, včetně toho z přístavu.
Rozeběhlo se pátrání a razie spojené s Gideonem, přesto jim on sám ještě unikal.
Ale ani to nebude mít dlouhého trvání.
Nebudu mít klid, dokud i on neskončí, a věděl jsem, že jsou na tom všichni ostatní stejně.
Ale teď už jsem měl naději a věřil jsem. Jen to cédéčko se smrtí svého bratra jsem nehodlal přidat k důkazům. Nechtěl jsem, aby se na to kdokoliv jiný díval.
Tristan i bez toho má na triku víc než dost. Na okamžik jsem zauvažoval, jak je na tom Elizabeth a děti. Na moment mě napadlo, že jí zavolám, ale pak jsem to zavrhl.
Co bych jí asi tak řekl? Kromě toho, mohla zavolat ona mě. Pochyboval jsem, že by je Tristan zabil, takže nejspíš byli někde schovaní nebo odstěhovaní mimo město. Ale to už nebyl můj problém.
Po obědě jsem nakonec dotáhl Efraima do ložnice, pomohl mu se převléknout a zastlal ho do postele.
„Potřebuješ si ještě odpočinout. Teď už je to nejhorší za námi. Zbývá poslední věc, a pak budeš úplně volný a konečně můžeš začít naplno žít. Se mnou… pokud sis to ještě nerozmyslel,“ usmál jsem se na něj a políbil ho na čelo.
Efraim
Vypadalo to, že se situace uklidnila. Tir začal vařit a ostatní se vrátili do domu. Bylo tu o poznání živěji než před chvílí, ale žádná divočina. Jako by i na ostatní padla únava z předešlého dne, kdy to pro všechny bylo dost napjaté. I přesto, že jsou to profesionálové, muselo to být pro ně unavující.
Ale i tak, ten nejvíc unavený jsem byl nejspíš já.
Pohodlně jsem se usadil v křesle, nohy jsem si podložil taburetem, a celou dobu jsem sledoval Tira, jak vaří mé oblíbené jídlo. Sem tam jsem se ho něco zeptal, či odpověděl, když se mě on, nebo někdo z ostatních na něco zeptali. Místy jsem zavřel oči a na moment jsem i zaklimbal.
Ale oběd jsem si nemohl nechat ujít, a nechtěl jsem jít od Tira pryč. Bylo mi v jeho společnosti moc dobře, i kdybych měl celou dobu mlčet.
Jídlo bylo moc dobré, a začal jsem se i usmívat, když se Caleb hned nakvartýroval na židli co nejblíž k Peterovi. Prý musí udělat místo Frankovi, protože je moc velký, tak aby se vlezl ke stolu s ostatními.
První smích, který tu byl slyšet po tom všem.
Ale bylo to osvobozující…
Když mě pak později Tir dotáhl do ložnice a uložil do postele, byl jsem už tak unavený, že jsem na všechno přikyvoval jak idiot, a oči jsem už stěží dokázal udržet otevřené.
Vystrčil jsem ruku z pod peřiny, abych mohl chytit tu jeho a sevřít ji.
„Zůstanu s tebou… moc rád…“ na moment jsem si jeho ruku přitáhl ke rtům a políbil ji. „Miluji tě, víš?“
Zvedl jsem k němu pohled, usmál se, a vzápětí usnul…
Tiras
Musel jsem se pousmát nad tím, jak rychle Efraim vytuhl. Ale nechal jsem ho. Potřeboval si po tom všem pořádně odpočinout. Ještě chvíli jsem se na něj díval, prstem občas přejel po tváři, když se mírně zamračil, a nejspíš bych tak seděl ještě hodiny, kdyby se ve dveřích neobjevil Frank a nekývl na mě, ať jdu za nimi.
„Bude v pořádku. Jen toho na něj bylo moc a potřebuje si odpočinout,“ odpověděl jsem na Peterovu otázku, jak je Efraimovi.
„Vím, že už každý z vás chce domů a věnovat se svým věcem, opravdu jsem vám vděčný za pomoc a nemůžu vás tu dál držet, ale ten hlavní problém stále nebyl vyřešen,“ dosedl jsem do křesla a vzal si od Arii sklenku.
„Gideon,“ zabručel Frank a protáhl se, až to v něm nechutně zapraskalo.
„Já už o tom s Peterem mluvil. Bude lepší, když zůstaneme ještě tady, pokud ti to nevadí. Nebude v bezpečí, dokud se nezbavíme i jeho,“ ozval se Caleb a sevřel Peterovi ruku.
„Souhlasím. Svou práci vždy doděláme, a tahle ještě hotová není, takže se nás nepokoušej zbavit,“ zašklebila se na mě Aria a ostatní přikývli.
Samozřejmě, že jsem byl rád, že souhlasili. Ale i oni měli svoji práci, takže bych i pochopil, kdyby chtěli odejít. Chvilku jsme se bavili o celé záležitosti, ještě vyřídili několik telefonů, abychom zjistili, co a jak, ale vypadalo to, že si poradí i bez nás.
Ulevilo se mi, že Efraim nebude muset svědčit. Důkazů měli dost, a nějaké svědectví od těch, které drželi pod zámkem už údajně taky měli.
Teď jen zbývalo zbavit se Gideona. A i když to nikdo z nás nahlas neřekl, všichni jsme pochopili, že pokud se mu stane nějaká smrtelná nehoda, nebude to nikdo řešit.
Už po něm bylo vyhlášeno pátrání, FBI prohlížela jeho dům i kancelář, jeho aktivity, takže bylo jen otázkou času, než někomu ujede ruka.
Několikrát jsem zašel zkontrolovat Efraima, ale zdálo se, že je v pořádku, tak jsem ho nechal spát.
Večeři jsme spíchli jen lehkou, a už jsem se chystal, že si zajdu taky lehnout, když mi zazvonil mobil.
Byl to velmi krátký hovor.
„Tristan už převezli do vazby a nejspíš tak brzy z vězení nevyleze, pokud vůbec,“ oznámil jsem ostatním.
Byl jsem sice rád za tuhle zprávu, ale za to, co udělal si zasloužil spíš smrt. Tohle pro něj bylo příliš jednoduché.
Povzdechl jsem si, nechal ostatní v obýváku, a pak se konečně odebral do ložnice za Efraimem.
Efraim
Usnul jsem opravdu tvrdě.
Probudilo mě až teprve zhoupnutí postele. Otevřel jsem oči, zamrkal, a když jsem zaostřil, hleděl jsem do Tirovy tváře.
Na moment jsem mrknul k oknu, a tak trochu se zděsil, když jsem zjistil, že je už tma.
„Kolik je hodin?“ otočil jsem hlavu k budíku.
Ukazoval něco kolem jedenácté… Prospal jsem prakticky skoro celý den.
Ale vedle stále bylo slyšet hlasy.
„Už jste večeřeli?“ padla otázka, když jsem se protáhl a zakručelo mi přitom v břiše.
Vlastně, ani jsem si nebyl schopný uvědomit, jestli jsem jedl oběd. Ale asi ano. Pamatoval jsem si, že jsem seděl v kuchyni v křesle a díval se, jak ho Tir připravuje.
Přitulil jsem se k němu a spokojeně se zavrtěl. Bylo to jiné než v předchozích dnech, kdy jsem vedle něho usínal a probouzel se. Teď jsem se cítil svobodněji. Volněji. Jako by už nic nemělo bránit našemu společnému soužití.
„Všichni tu ještě zůstali?“ překvapeně jsem znovu otočil hlavu.
Tentokrát ke dveřím, když se odvedle ozval hromadný smích.
Tiras
Sotva jsem dosedl na postel, Efraim se vzbudil.
Znovu jsem si ho chvilku prohlížel a nic neříkal. Sám sebe jsem se ptal, jak můžu mít takové štěstí.
Když se ke mně přitulil, pevně jsem ho objal, líbnul do vlasů a pohladil.
„Zůstali tu. Ještě… musíme něco vyřešit. A jídlo ti donesu, tak počkej, ano?“ vlepil jsem mu rychlý polibek, vymanil se z jeho sevření, a pak odběhl do kuchyně.
Na tác jsem naložil pořádnou misku s večeří, přidal sklenici džusu, do menší misky nakrájel ovoce, přidal zmrzlinu, mezitím v troubě rozpekl croissanty, přidal kousek másla a rozpuštěné čokolády a s touhle náloží se vrátil zpátky do ložnice.
„Tady večeře do postele, pro toho nejlepšího kluka, co znám,“ zakřenil jsem se a zabouchl nohou za sebou dveře.
Tác jsem položil Efraimovi na klín a sedl si vedle něj.
Nechtěl jsem mu zatím říkat o tom, co se chystáme udělat, a proč tu vlastně všichni skutečně zůstali.
Efraim
Tir odběhl, aby mi udělal večeři.
Cítil jsem se opravdu dobře, když se o mě takhle staral. Cítil jsem se milován, a já pevně věřil, že se nemýlím, a už to tak i zůstane.
Využil jsem čas, než nachystal tu večeři a rychle jsem zaběhl do koupelny. Osprchoval jsem se, zbavil se přebytečného porostu na bradě i na těle, a když jsem byl hotový, natáhl jsem na sebe Tirovo volné triko, které jsem vyhrabal ze skříně v ložnici.
Zalezl jsem zpátky do postele právě včas. Ani ne za půl minuty se dveře otevřely a dovnitř vešel Tir s tácem. A za chvíli jsem ho měl na klíně a cpal jsem se, jako bych čtrnáct dní nejedl.
„Nejlepší večeře… od nejlepšího muže… co znám…“ zamumlal jsem s plnou pusou, když jsem doslova vybíral i drobky, aby nic nezůstalo. „Bylo to vážně moc dobré. Nejspíš s takovou brzy ztloustnu.“
Vypil jsem ještě džus a pak podal Tirovi tác, aby ho mohl odložit na stůl.
Opravdu jsem se vydatně najedl, ale nepřecpal jsem se.
A když Tir dosedl zpátky, potáhl jsem ho na postel, až dolehl na záda, jen mu nohy zůstaly viset přes okraj postele.
Vyhoupl jsem se nad něho a zadíval se mu do očí.
„Zamkl jsi?“ políbil jsem ho na rty.
„Vlastně… je mi to jedno…“ šibalsky jsem se pousmál a znovu jsem ho políbil.
Odpočinul jsem si, to svinstvo, které mi Tristan píchnul už bylo z mého těla taky pryč. A cítil jsem se naprosto skvěle. A chtěl jsem, aby se i Tir cítil dobře…
A tak netrvalo dlouho, a já se sunul po jeho těle dolů a bral s sebou i oblečení, které na sobě měl.
Když jsem doklekl na zem, odhodil i jeho kalhoty a spodky, chytl jsem ho za nohy a potáhl ho víc k okraji.
„Malé poděkování za výbornou večeři…“ usmál jsem se, když jsem ještě na moment zvedl k němu hlavu.
Ale pak už jsem ji sklonil dolů, abych mohl Tira potěšit tím nejlepším možným způsobem.
Tiras
Sledoval jsem Efraima během jídla a vážně se mi ulevilo, když vypadal, že je mu mnohem lépe.
Ostatně to dokazovalo i to, že všechno snědl a málem okousal i misky.
Sotva jsem však dosedl znovu na postel, už jsem měl Efraima na sobě, a jen jsem zabručel, když se začal věnovat mému tělu.
Byl neskutečný a já během chvíle zapomněl na celý svět.
Posadil jsem se, abych na něj viděl a mohl si prsty pohrávat s jeho vlasy, a sem tam si ho přirazit víc na klín. Chtěl jsem však víc než jen tohle. Mnohem víc.
A tak, i když mě to stálo veškeré sebeovládání jsem Efraima zastavil a vytáhl ho na nohy.
„Děláš to kurevsky dobře,“ zachraptěl jsem mu do rtů, zatímco jsem se ho mezi líbáním pokoušel vysvléct z trika.
Když se mi to povedlo, kousek jsem ho od sebe odtáhl a chvilku si ho jen prohlížel, hladil jeho tělo, laskal bradavky i penis, otočil ho zády k sobě, abych ho mohl proplesknout po zadečku, a pak si ho zase otočil čelem k sobě.
Ze šuplíku jsem vytáhl gel, Efraima vytáhl na postel, posadil ho obkročmo na sebe a vytáhl do kleku.
„Chci ale víc. Chci tebe, Efe. Strašně moc,“ pokračoval jsem v tom, co jsem nedořekl, a mé prsty zamířily k jeho dírce, abych ho dokonale navnadil, připravil a donutil sténat.
Efraim
Nenechal mě to dokončit. Moc jsem to sice chtěl, ale když mě vytáhl na nohy, svléknul mě z trika, a pak se začal věnovat mému tělu, nemohl jsem se na něho zlobit, ani kdybych chtěl.
Už přitom, když jsem se o něho staral já, mě začínalo přemáhat vzrušení. A co teprve teď, když se on začal starat o mě.
Brzy jsem ztvrdnul a měl co dělat, abych se udržel na nohách. Při proplesknutí mého zadečku jsem sebou pokaždé cuknul, ale tím ještě větším vzrušením, mi pokaždé přejel mráz po zádech a byl jsem schopný ze sebe vydat jen krátké zasténání.
Párkrát jsem se zavrtěl na jeho klíně, když si mě pak stáhl k sobě.
Už jsem nedokázal ani zavřít pusu, jak mě pohlcovala touha po tom, být s Tirem spojený…
Zatnul jsem nehty do jeho ramen, když si mě nadzvedl a začal se do mě dobývat prsty. Znovu jsem se zavrtěl, jak jsem chtěl ještě víc.
„Tire… ty… víc…“ zasténal jsem do jeho rtů.
Znovu jsem ho začal líbat, okusovat… Jednou rukou jsem se ho víc chytil kolem krku. Druhou jsem sundal dolů z jeho ramene, a přesunul ji dolů.
Chytl jsem Tirovu ruku, která obšťastňovala můj análek. Chvíli jsem ho držel pevně za zápěstí a víc si tak tlačil jeho prsty do sebe. Doslova jsem si ho tam cpal, a když se mi to zdálo málo, přidal jsem k jeho prstům i své dva a začal jsem i pohybovat svými boky, abych si to dorážení ještě víc užil.
Doprovázel jsem to zatím tichými vzdechy a steny, jejichž hlasitost se postupně zesilovala, podle toho, jak mi to dělalo dobře. Penisem jsem se otíral o jeho břicho, stále se pohyboval a snažil se pohltit snad celou jeho ruku, kterou jsem vždy v sobě sevřel, kdykoliv mým tělem prolétla ta vlna slasti.
Tiras
Myslím, že tolik sprostých nadávek jsem v životě neřekl.
Ještě bych ustál to, když mě Efraim chytil za ruku a sám se začal nabodávat mé prsty. Ještě bych přežil i to, když přidal ty své k mým, ale už jsem nepřežil to, co dělal se svou dírkou a svými boky.
„Ty jeden provokatére,“ zavrčel jsem na něj, kousnul ho do brady, a pak chytl za ruce.
Chmátl jsem po svém triku a zavázal jím Efraimovi ruce za zády.
Chvilku jsem počkal, jestli nebude protestovat, přece jen bych neudělal nic, co by se mu nelíbilo, a pak se znovu vrátil k dráždění jeho dírky.
No… spíš plenění, když jsem do něj vecpal čtyři prsty a dorážel na něj tak až to pleskalo.
Okusoval jsem jeho hruď a bradavky, skoro zuřivě ho líbal, a pak během vteřiny vyměnil své prsty za něco mnohem většího.
Byl jsem z něj úplně mimo. Nedokázal jsem se ovládnout, nedokázal jsem se zastavit. Chtěl jsem, aby sténal, aby se chvěl rozkoší, chtěl jsem vidět, jak se udělá, chtěl jsem… všechno.
Chytil jsem ho pevně za boky, přitiskl ho víc na sebe, aby se jeho penis mohl o mě dál otírat, a pak už do něj začal bušit tak, až mě to skoro bralo do mdlob a nevěděl jsem, kdo z nás dvou je hlasitější.
Když jsem to zvládal, líbal jsem ho, šeptal mu do rtů, jak je sexy, jak moc se do něj chci udělat, co všechno bych s ním ještě chtěl dělat, a když jsem cítil, jak to na něj přichází, bez okolků jsem ke svému penisu do jeho dírky vecpal ještě své dva prsty.
Efraim
Myslel jsem, že se udělám jen z toho.
Tak jsem se do toho vžil, že jsem skoro zapomněl i na Tira a na to, že to vlastně jemu jsem chtěl udělat dobře.
Bylo to, jak jízda na horské dráze.
Začíná to pomalým rozjezdem. Postupně se to zrychluje, menší nájezdy, stoupá adrenalin. Strmý výstup nahoru a pak…
Ve chvíli, kdy mě Tir zastavil a svázal mi ruce za zády, jsem právě vyjel na nejvyšší bod horské dráhy.
Díval jsem se na něj, snažil se to vydýchat a s obrovským napětím čekal, až Tir něco udělá.
Srdce buší jak šílené, díváte se z toho nejvyššího bodu, a čekáte, kdy se ten malý vláček spustí dolů…
Myslel jsem, že se zblázním, když se ten pomyslný vozík rozjel a já doslova letěl na té horské dráze dolů.
Skoro jsem se nemohl nadechnout, když si mě Tir dost tvrdě bral, a přitom mi ještě i zvládal šeptat ta slova. I přes to, že jsem měl ruce svázané, mé tělo nezastavil. Jednalo samo za sebe. Hýbalo se tak, jak mu přikazoval můj mozek, aby tohle všechno bylo ještě dokonalejší.
Strašně moc jsem chtěl chytit Tira kolem krku, nalepit se na něj, tisknout se a ztížit mu ty tvrdé nájezdy.
Ale ve chvíli, kdy to na mě začalo přicházet, jsem už nezvládal nic jiného, než se vzepjal tak, že ze mě skoro vyjel. Prsty jsem spojil do sebe a zatnul nehty do hřbetů rukou, a několikrát jsem se trhaně nadechl. Ztuhnul jsem v křeči, a pak už jsem se zakousnul do jeho ramene, a s roztřesenými steny, se můj zadek se znovu začal pohybovat snad sám od sebe, když mé sperma dopadalo na Tirovo břicho a mými pohyby se na něm i na mě roztíralo.
Tiras
Tohle jsem chtěl vidět.
Znovu mě to utvrdilo v tom, že si ty zrcadla na strop pořídím, protože ve chvíli svého orgasmu byl Efraim ještě krásnější. Nádherný. A já se jen silou vůle ovládal, abych to ustál a neudělal se, přitom všem, co ještě stíhal dělat.
Až když se trochu uvolnil, svalil jsem se na záda, jednou rukou ho objal kolem pasu, pevně ho na sebe přitiskl, prsty druhé ruky vyndal z jeho zadečku, rozvázal mu ruce, chytl ho za prdelku, a pak to znovu rozjel. Vůbec jsem ho nešetřil, jeho dírku jsem nešetřil a netrvalo tak dlouho, když to přišlo i na mě.
Na moment jsem dokonale ztuhl, jak mě ta křeč vzala, a pak se s hlasitým zasténáním uvolnil, a ještě konečnými přírazy plnil Efraimovu dírku svou nadílkou.
„Jsi neuvěřitelný,“ zachraptěl jsem, políbil ho na čelo, a pak věnoval dlouhý polibek i jeho rtům.
Ještě chvilku jsem ho takhle muchloval, než jsem Efraima povalil na záda a zalehl svým tělem.
Zvedl jsem hlavu, abych se mu mohl zadívat do očí, a z čela mu shrnul pár pramenů vlasů.
„Děkuju. Děkuju za všechno. Děkuju, že jsi se mnou zůstal.“
Nebýt Efraima, nikdy bych nedošel tak daleko.
Nikdy bych se nevzpamatoval, nejspíš bych nechal Tristana ať mnou dál manipuluje a nikdy bych nezjistil pravdu. Můj život se změnil, když jsem poznal Efraima, aniž bych o to možná ze začátku stál.
Efraim
Když se ta divoká jízda na horské dráze uklidnila, a já popadl dech a vzpamatoval se, mohl jsem si už jen užívat tu část, při které jsem sledoval jen Tira.
Zapřel jsem se rukama o matraci vedle jeho hlavy, vycházel mu svými pohyby vstříc, a sledoval přitom, jak nádherný je ve chvíli, kdy zcela zapomněl na svět a prožíval svou vlastní blaženou chvilku, kterou mu přinášel orgasmus…
I přesto, že mě naplnil, a já i cítil vlhko na stehnech, jak se trocha jeho sperma dostala ven, pohyboval jsem mírně zadečkem, aby si to mé příjemné svírání ještě užil o něco déle.
Ale ve chvíli, kdy mě převrátil pod sebe a doslova zalisoval do matrace, mohl jsem už jen zvednout ruce a pevně ho chytit kolem krku, abych mu taky mohl věnovat polibek.
Po jeho slovech jsem však zčervenal. Pocítil jsem to teplo ve tvářích, když mi děkoval.
Byl to zvláštní nový pocit, a po těle se mi po těch slovech opravdu rozlévalo takové příjemné teplo.
„Já… já děkuji, že jsi mě našel…“ zvedl jsem hlavu a políbil ho na rty. „Našel jsi mě pokaždé… A to už něco znamená… Kdyby se tak nestalo, kdo ví, kde bych teď byl.“
Ještě jednou jsem Tira políbil, a pak ho překulil, aby si lehnul vedle mě. Přitiskl jsem se k jeho boku, natáhl se po peřině a přikryl nás.
Netušil jsem, jak budou vypadat další dny. Jak to vyřeší s Gideonem, jestli po něm půjdou, nebo to přenechají policii. Ale v duchu jsem se modlil, přál si, aby to netrvalo dlouho, a my si konečně mohli oddechnout.
Gideon teď nejde už jen po mně. Teď už jde i po Tirovi a určitě i ostatních, kteří napadli jeho a Gregovo království…
Tiras
I když jsem se chtěl Efraimovi v noci věnovat víc, nakonec jsem usnul, ani nevím jak.
Ráno jsem se však probudil za svítání, a i když bych za jiných okolností Efraima vzbudil více než příjemným způsobem, nechal jsem ho spát, protože to ještě potřeboval.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vešel do obýváku a málem se natáhl na Caleba s Peterem, kteří spali na matraci, zatímco Frank a Dorian se k sobě tulili na gauči a Jacob to nejspíš už v noci zapíchl v křesle.
Trvalo pár vteřin, než jsem je všechny probral, protože smradu tam bylo jak v opičárně, tak jsem jim udělal pěkný průvan. U snídaně jsem se pak dozvěděl, že Frank, potom, co jsem odešel do ložnice a začal dělat nemravné věci, odjel pro matraci, protože všichni najednou chtěli začít dělat nemravné věci taky. Asi je brzo vypakuju z baráku, protože mi ještě Efraima zkazí.
Po snídani jsem Efraimovi řekl, o co přišel, když večer usnul, a i přes jeho obavy jsme se pak s ostatními pustili do plánování na zničení Gideona.
Efraim se s Peterem zavřel v ložnici, takže jsme mohli nerušeně pokračovat v práci.
Další den pokračoval ve stejném duchu, a jen díky těm dvěma jsme nezapomněli jíst a spát.
Konečně se nám však podařilo to, co FBI zatím ne.
Zjistili jsme, kde se Gideon momentálně ukrývá, a když jsme to vzali z logického hlediska, bylo to tak jasné, až jsme sami sobě nadávali, že jsme na to nepřišli dřív.
Mezitím se ve zprávách objevila krátká reportáž o tom, jak si policisté vyšlápli na jeden nejmenovaný bar a pozatýkali překupníky s bílým masem, že šéf policie rezignoval na svůj post, kvůli zdravotním problémům, a že Gideon Benson je podezřelý z vydírání, braní úplatků a finančních podvodů a pátrá po něm policie.
No, dalo se to čekat.
Třetí den ráno, jsme se znovu všichni posbírali a doma nechali jen Caleba, Efraima a Petera.
„A tentokrát nikam, jasné? Dokud nebude po všem,“ pohrozil jsem ještě Efraimovi mezi dveřma, a pak ho políbil, než jsem ho pustil a sešel do garáže.
Efraim
Další dva dny jsme na sebe s Tirem neměli skoro vůbec čas. Připravovali se na Gideona, protože podle informací, co dostali, se policii nedařilo ho zatím vypátrat.
Já a Peter jsme vlastně tentokrát ani nemohli pomoci. V tomhle případě už jsme neměli žádné informace, které by posunulo nalezení Gideona dopředu ke zdárnému konci. Tak jsme to museli nechat všechno na nich.
My dva jsme se starali aspoň o domácnost, jako správné ženušky.
Uklidili jsme prakticky celý dům, až na Tirovu pracovnu a obývák, kde měli roztahané své věci, a my to nechtěli nějak přehazovat, aby v tom neměli bordel.
Taky jsme vyprali prádlo, a to nejen mé a Tirovo, ale i ostatních, protože už tu byli pár dní, a ani jednou neodjeli, aby si šli pro čisté věci. Nakonec jsme se s Peterem i zasmáli, když jsme věšeli prádlo na zahradě a měli v rukách Ariiny podprsenky a hádali jsme, jakou velikost vlastně má. A kdyby Aria nevyletěla ven a nevyrvala nám své podprsenky a kalhotky z ruky, že si to pověsí sama, nejspíš bychom její prádlo studovali až do večera.
Vaření jsme taky vzali na sebe. Ale pro mne i Petera to byla taková osobní válka. Nakonec jsme to nějak zvládli. Museli jsme, jinak by všichni umřeli hlady, jak ani neměli čas se ve své práci zastavit.
Ale na jednu stranu jsem byl rád. Znamenalo to, že konec všeho trápení se blíží…
Když jsme pak další den v televizi viděli zprávy, musel jsem odejít, abych se uklidnil.
Nelíbilo se mi, jak to obkecali, jako by se vlastně nic tak závažného nestalo. Kolikrát jsou v televizi větší kraviny a málem z toho dělají katastrofu, ale u toho… U toho ne.
Dost jsme si za ty dva dny s Peterem i povídali. Víc než za ty tři roky ve White Rose. A já ho konečně i víc poznal z druhé stránky. Něco málo jsem už o něm věděl, ale tentokrát to bylo jiné. A já mu o sobě taky povykládal, řekl jsem mu, že zůstávám s Tirem, a půjdu do školy, a on mi hned nabídnul, že mi klidně pomůže s učením. Že sám ještě neví, jestli se do školy vůbec vrátí. A rád by zavolal rodičům, ale musí počkat, až tohle všechno skončí.
O to víc jsem si teď přál, aby Gideona chytili co nejdříve.
Ale když přišla ta chvíle, a všichni byli nachystaní k odjezdu, znovu jsem dostal ten strach, že se něco stane. Dokonce i Aria byla oblečená a připravená na akci, a v tom svém oblečení teď vypadala úplně jinak, než když měla na sobě šaty. Řekl bych, že z ní šel i trochu strach.
Tir odcházel k autu jako poslední. Tentokrát jsem s ním do garáže nešel. Ale stejně jsem ho ještě objal, políbil a poprosil, aby na sebe dával pozor a vrátil se domů živý a zdravý…
Tiras
Hnalo mě to dopředu. Tentokrát to bylo jiné, než když jsme před pár dny šli na Rose. Tentokrát jsme věděli, že máme konec na dosah. Tentokrát jsme věděli, že to k něčemu bude. Dali jsme do pohybu obrovský stroj a věděli jsme, že konečně dojede do cíle. Už to nebyly jen plané řeči a sliby. Teď už to byla skutečnost. Dokonce jsem pocítil i jakési mírné vzrušení z lovu a stejně jako v předchozím případě, i tentokrát jsme poslouchali Caleba na dálku.
A i tentokrát jsme měli ty stupidní přezdívky.
Cesta tak uběhla rychleji, když jsme se dohadovali o tom, že moje přezdívka je ta nejlepší.
Až teprve, když jsme zastavovali na posledním parkovišti před přístavem, jsme se uklidnili a začali se soustředit na úkol.
Od Caleba jsme přesně věděli, v jaké části přístaviště se pohybuje nejvíce lidí, jediné, co jsme nedokázali určit, kde přesně je teď Gideon.
A tak nezbývalo než se rozdělit. I tak jsem na okamžik zapochyboval, protože něco tak obrovského bysme nedokázali každý zvlášť projít ani za dva dny.
Nejlepší by pro nás bylo, kdybychom ještě někoho měli nahoře, ale přiletět sem vrtulníkem byl holý nesmysl. Vybral jsem si k sobě Ariu, a společně jsme pak zamířili k místu, kde původně drželi Efraima.
Byl tu docela klid a nebylo se čemu divit. Jen proto, že to byl přístav nemohla to tu policie, a dokonce ani FBI zavřít. Na to potřebovali speciální povolení, a to bohužel chvíli potrvá. Tolik času jsme my ale neměli.
Čím dál jsme však s Arií šli, tím víc jsem si uvědomoval, že je tu až moc velký klid, a nebyl jsem nejspíš jediný. A možná právě to mi zachránilo život.
Já i Aria jsme na poslední chvíli zapadli za kontejner, když místo, kde jsme před chvilkou stáli zasypal déšť kulek a ozval se křik několika hlasů.
Efraim
Byl jsem nervózní, když jsem uslyšel, jak nastartovali auta a vyjeli.
Znovu…
A opět jsem se bál a nedokázal jsem ustát na místě. Na rozdíl od Petera, který byl o poznání klidnější. Sice i jemu šlo o život, ale já byl na tom hůř. Nejspíš máme s Tirem první místo v Gideonově Death Note. A za námi všichni, kdo se k němu právě blíží…
„Efraime!“ křikl na mě už Caleb. „Přestaň, znervózňuješ mě a já se potřebuji soustředit. Nechci udělat žádnou chybu jako minule, nebo mě ten Sexy milovník tentokrát už zabije, až se vrátí!“
Uvědomil jsem si, co naposledy moje přecházení tam a zpět vlastně způsobilo, a konečně jsem se zastavil.
„Promiň, nechtěl jsem,“ pípnul jsem tiše a ztěžka dosedl na sedačku.
Peter se usadil vedle mě, opřel si mě o sebe, chytl mě za ruku a pak se zadíval na Caleba.
„Oni to zvládnou. Určitě,“ kývl ke Calebovi bradou.
Ten si tam brblal něco o tom, že nemá dosah kamer až do místa, kde všichni jedou. Spíš, že nemá přesný přehled po všech místech, a může jen doufat, že Jacob si našel dobrý flek, odkud by mohl hezky sestřelit každého hajzla, který by se venku ukázal.
„Tak proč nepoužijete drony?“ vyhrkl jsem.
Calebův pohled, který na mě hodil, když se na mě po mé otázce na moment otočil, by mohl zabíjet.
„To není tak jednoduché. Caleb musí ostatní navigovat, hlídat kamery. Musel by tu být někdo další, kdo by dron obsluhoval. Navíc, by se takový dron dal sestřelit, kdyby na něho přišli,“ začal vysvětlovat Peter.
Už jsem věděl, z jeho vyprávění, že studoval techniku, nebo co, a v těchto věcech se vyznal. I když říkal, že ty tři ztracené roky, kdy neměl možnost studovat a ani mít cokoliv z vymožeností doby, jsou velká časová ztráta, protože technika jde kupředu neuvěřitelně rychlým tempem.
„Museli by mít nejnovější modely, a minimálně tak dva nebo tři. Museli by taky mít někoho opravdu hodně šikovného, kdo by se nenechal jen tak odstřelit, a na větší vzdálenost by to dokázal mistrně ovládat. Někdo-“
„Někdo jako je Isaac, Jacobův bratr. Ale ten teď bohužel neměl prostor, aby nám přišel pomoct,“ přerušil ho Caleb, a vzápětí se už zase věnoval své práci.
Nechápal jsem, jak dokáže pracovat, soustředit se, aby mu nic neuniklo, a u toho nás ještě poslouchat.
„Možná se nakonec do té školy vrátím,“ šeptnul nakonec Peter. „Docela mi to chybí. Pojď, půjdeme udělat něco k jídlu, ano? Něco sladkého a uvaříme kafe.“
„Jo, kafe bych si dal, tak už vypadněte! Efraime, opovaž se odejít dál, jak do kuchyně nebo na záchod!“ křiknul na nás ještě Caleb, aniž by zvedl hlavu od počítače.
Tiras
Trvalo jen pár vteřin, když se ozvala další střelba, a pak znovu křik, ale tentokrát bolestný. Na nic už jsme s Arií nečekali a vyskočili taky ven, abychom se mohli zapojit do boje.
A pak jsem ho uviděl.
„Jdu po něm!“ zařval jsem a ignoroval ostatní, kteří na mě křičeli zpátky, ať počkám, že to může být past.
Ale já, hnán touhou po tom, aby to všechno konečně skončilo, jsem se pustil za Gideonem, který zmizel mezi kontejnery. Na to, jakou měl postavu, běhal docela rychle, a hlavně se tu vyznal líp než já, takže jsem ho brzo ztratil z očí.
„Kurva! Calebe! Zaměř mě,“ vyškubl jsem z poza pasu signální pistoli a vystřelil. „Je někde poblíž! Najdi mi ho!“
Během toho, co jsem se snažil popadnout dech, jsem se znovu rozešel, ale tentokrát už obezřetněji.
Zaposlouchal jsem se do zvuků, ale kromě vzdáleného boje nic neslyšel.
Tohle bylo Gideonovo hřiště. Ale já doufal, že to budeme my, kdo vyhraje.
A že to nebude ale jednoduché jsem zjistil téměř vzápětí. Můj instinkt mě varoval na poslední chvíli, a pak kovová tyč, která mířila na mé tělo, jen rozřízla ruku na hřbetě, až jsem musel upustit zbraň.
„Ty zasraný hajzle,“ uslyšel jsem Gideonův hlas a vzápětí zíral do jeho vzteky a šílenstvím stažené tváře. „Zaplatíš za to. Ty a ta tvá kurva! Měl jsem ho zabít! Měl jsem ho rovnou poslat někam, kde by mu natrhli tu jeho prdel a ušukali k smrti! Měl jsem-“
Co chtěl ještě říct, jsem už nezjistil, protože ve chvíli, kdy se začal navážet do Efraima, jsem začal vidět rudě. Vrhnul jsem se na něj a snažil se ho zasypat ranami a kopanci, ale kupodivu se uměl i bránit. A mě ovládala zuřivost čím dál víc, což mi znemožňovalo se soustředit.
„Kurva! Zasraný hajzle! Pusť tu zkurvenou tyč a bojuj férově!“ zařval jsem na něj.
Jenže chvilka nepozornosti mě stála cenné vteřiny, které využil někdo jiný, a já se s bolestivým heknutím vzápětí válel po zemi. Úplně jsem zapomněl na jeho bodyguardy. Jenže Gideonův vítězný škleb netrval dlouho, protože i já měl někoho, kdo za mnou stál.
„Myslela jsem, že si s ním poradíš,“ rýpla si Aria, když se Gideon válel v prachu a krvi na zemi a jeho poskok ležel o kousek dál se zlomeným vazem.
„Jo, nechal jsem se unést, dík,“ zabručel jsem a zadíval se na ten pytel hoven.
Nejraději bych ho stáhl z kůže za živa. Zlomil bych mu všechno kosti v těle, pomalu seřezával maso z jeho těla. Cokoliv, aby zažil bolest, jakou si musel projít Efraim.
Jenže v tomhle ohledu mi nejspíš nebylo přáno. Jakmile jsem totiž vykročil směrem ke Gideonovi, ten se najednou pohnul, zvedl ze země, a když se otočil k nám, v ruce držel malou pistoli.
Nedostal šanci se ale ani nadechnout. Jacob na nic nečekal. Schovaný na jednom z kontejnerů, aby měl dobrý přehled, trefil toho hajzla rovnou mezi oči.
„Zavolám poldy,“ přerušil ticho Caleb, který se mi ozval v uchu.
Konec přišel tak rychle, že mi chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval.
„Jedeme domů,“ povzdechl jsem si, mrkl na ostatní a trochu se pousmál.
Naposledy jsem se ohlédl po Gideonovi, a konečně mi pomalu začalo docházet, že je konec všem trápením a Efraim je volný. A stejně jako všichni ostatní, i já se pomalu uvolňoval, a než jsme došli k autům, už jsme mezi sebou vtipkovali a plánovali si, jako to oslavíme.
Efraim
Uvařili jsme plnou konvici kávy, Peter nalil do hrnku Calebovi a hned mu ji odnesl. Na můj vkus se u něho zdržel víc, než kdyby jen postavil hrnek na stůl a vrátil se zpátky.
Ale já si netroufal do obýváku vejít, abych nedostal znovu seřváno.
A tak jsem seděl a přemýšlel, co dobrého bychom mohli udělat, než se ostatní vrátí.
Ale nic jsem nevymyslel. Jednak jsem neuměl vařit, ani péct, a taky jsem měl plnou hlavu Tira a toho, jak na tom je. A taky ostatní.
Nejsem věřící, ale v tuhle chvíli jsem se modlil za to, aby se všichni vrátili zpátky v pořádku, i kdyby Gideona nenašli.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy Peter něco mumlal s hlavou zabořenou v lednici.
„Myslel jsem, že bych udělal něco z našeho jídla, ale většina věcí se tu nedá použít. Ani skyr jsem tu nenašel,“ přehazoval věci v policích. „Ale tohle bych mohl dát místo skyru. A uděláme něco, co zvládneme oba dva.“
Postavil jsem se a přešel k němu, abych se podíval, co vytahuje a co budeme teda chystat.
Dobře jsem si však všiml, že je nervózní. I jemu se už ruce třásly a nedokázal to skrýt.
„Petere?“ položil jsem mu ruku na rameno.
„Budu v pohodě,“ dotkl se mé ruky, ale pak ji ze svého ramene stáhl dolů. „Jen… mám strach. Bojím se, co se může stát. Víš… nechci se tam vrátit.“
Jeho hlas byl roztřesený a když se na mě otočil, jeho oči se leskly.
„Dobře to dopadne, určitě,“ přitáhl jsem si ho do objetí. „Taky se bojím. Ale… určitě to dopadne dobře. Nikdo z nich nedovolí, aby ses tam vrátil. Nikdy. A vlastně už ani není kam. Však jsi to viděl ve zprávách, ne?“
Pravda to byla. Není už kam se vrátit. White Rose už skončilo. Teda… Pokud se jim podaří chytit Gideona. Greg je po smrti, Tristan ve vězení, a jediný problém je teď už jen Gideon.
A i když jsem Petera utěšoval, taky jsem strach měl. Ale já se bál, aby se nikomu nic nestalo.
„Uděláme tu dobrotu, o které jsi mluvil, ano?“ pohladil jsem Petera po zádech, a konečně odstoupil.
Peter si otřel slzy, pousmál se, a pak začal vytahovat věci na ovocný pohár, který prý by správně měl být ze skyru, ale tvaroh a mascarpone prý taky dobře poslouží. I když to nebude úplně ono.
A netrvalo dlouho a kuchyň vypadala jako kdyby v ní někdo rozpoutal potravinovou válku…
Zabavili jsme se, to jo, ale přesto jsem myšlenkami utíkal k Tirovi a ostatním, a očima sledoval hodiny a hlavně dveře, kdy se konečně ukážou…
Tiras
Aria nakonec zůstala na místě, aby mohla všechno vyřešit s policií. Já na ně nějak neměl náladu, navíc jsem chtěl být co nejdříve u Efraima, abych mu řekl, jak to dopadlo, a ostatní nějak netoužili potom, dávat si s poldama rande. Po cestě domů jsem znovu přemýšlel nad tím, jak daleko jsme se až dostali.
Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle skončí. Mimoděk jsem si vzpoměl ještě na svůj starý byt a došlo mi, že tam budu muset zajet, abych všechno vyřídil a vzal si s tama zbytek věcí.
Srdce mi začalo tlouct rychleji, když jsem přijížděl k domu, a pak zastavil v garáži.
Zakázal jsem Calebovi, aby klukům o výsledku řekl. Aspoň, než přijedu, pak to Peterovi může říct. Efraimovi jsem to totiž chtěl sdělit sám a doufal jsem, že to Caleb vydrží.
A tak, když jsem vyběhl schody z garáže do předsíně, vyzul se a odhodil všechno zbytečné, co jsem měl na sobě, přešel jsem do kuchyně, ze které jsem slyšel hlasy, Ignoroval to, že kuchyň vypadá jak po výbuchu, popadl jsem Efraima, vyhodil si ho do náruče, a pak i s ním, přisátý svými rty na ty jeho, odešel do ložnice. Tam jsem ho povalil na postel a líbal, dokud mi nedošel dech. Po chvíli jsem zaslechl pláč spojený se smíchem, a pak hlasy ostatních, jak si gratulovali.
Už jsem to dál nemohl skrývat. Zvedl jsem hlavu, usmál se, a ještě jednou Efraima políbil.
„Je po všem. Jsi volný. Navždy,“ zašeptal jsem. „Konečně ti to můžu říct. Konečně. Jsi volný. Je to za námi.“
Tahle slova jsem mu chtěl říct už tak dlouho. A teď, když to bylo venku, cítil jsem se… jako by ze mě spadl šutr velikosti Mount Everestu. Bylo to neuvěřitelně uvolňující.
Jistě, menší problémy se ještě nejspíš objeví, ale nebude to nic v porovnání s tím, co Efraim doteď zažíval. Navíc to byl můj silný kluk, kterého jen tak něco neporazí, a věděl jsem, že to spolu zvládneme, i když to se mnou asi nebude mít taky zrovna jednoduché.
„Miluju tě, Efraime,“ zašeptal jsem mu do rtů slova, která jsem moc často neříkal.
Teď už to bylo hlavně o nás a o tom, jak budeme pokračovat dál. Ale věděl jsem, že Efraima neopustím. Ne, pokud se sám nerozhodne ode mne odejít.
Změnil mi život. Vrátil mi znovu srdce, udělal ze mě člověka. A já si ho chtěl hýčkat a rozmazlovat, až do chvíle, kdy toho bude mít plné zuby. Protože on si to zasloužil.
