Tiras
Vypadalo to, že se do vily dostaneme bez problémů. Buď to byla od nich past, nebo prostě nečekali, že bysme mohli udeřit za bílého dne a ve větším počtu.
Vsázel jsem na to druhé. Chyba padouchů, kterou opakují vesměs pořád dokola. Podceňují své protivníky a myslí si, jak mají všechno pod kontrolou a jak jsou nad věcí.
Jistě, občas se mezi nimi našla nějaká výjimka, slyšel jsem zvěsti o jistém Mingu Shengovi, který před nějakou dobou docela zatápěl celým Spojeným státům a o život přišel i nejeden policista.
Spoléhal se výhradně na sebe, a to z něj udělalo velmi nebezpečného protivníka.
Nakonec ale doplatil na svou sebestřednost a ego, i když cena za jeho život byla prý příliš vysoká.
Když se mi ve sluchátku ozval Jacobův hlas, raději jsem se rychle vrátil do reality.
Téměř všichni už byli na svých pozicích, Frank byl připravený z druhé strany, Aria zahajovala svůj sváděcí um a Dorian čekal na znamení, aby nás mohl následovat.
I když se zdálo, že všechno jde rychle, přesto mi připadalo, že uběhly snad hodiny od chvíle, kdy jsme vyrazili.
Konečně jsem dosáhl druhého záchytného bodu a opět si zkontroloval, jak to vypadá u ostatních.
Zatím šlo všechno hladce, ale měli jsme za sebou pouze tu lehčí část.
To nejdůležitější nás teprve čekalo.
Efraim
Seděl jsem v autě, díval se na svoji fotku, s výzvou k zadržení, připnutou na palubní desce a skoro jsem brečel. Byl jsem úplně v háji.
Jednak jsem odešel z domu, a Caleb za to nejspíš dostane seřváno, způsobil jsem něco, za co se bude cítit vinný.
Ale víc mě trápila další věc.
Zatkli mě za vraždu Cordera. Teď už je jasné, že v tom má prsty Tristan. A já si dobře pamatoval, co tenkrát říkal. Klidně nastrčí falešné důkazy, klidně nechá zfalšovat i krevní testy že jsem byl pod drogama.
Bolelo mě břicho. Tak moc, že jsem se musel předklonit a snažit se dýchat aspoň tak, abych se nepozvracel. Jen stěží jsem zadržoval slzy. Ani jsem se nedíval z okna ven. Až když jsme zastavili, narovnal jsem se.
Dojeli jsme na stanici, kde mě hned vytáhli z auta a vedli dovnitř. Jen na moment jsme se zastavili v recepci, ale hned na to mě táhli dál, do prvního patra. Skoro se mnou hodili na židli, která tam stála jako jediná.
„Tady počkáš. Máš nějakého obhájce, ať ho můžeme kontaktovat?“ zeptal se mě celkem nepříjemně policista.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Někdo jiný, komu bys chtěl zavolat?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak tu počkej,“ otočil se, odešel a zavřel za sebou dveře.
Jako bych někam mohl odejít. Se spoutanýma rukama, ze stanice plné policistů…
Předklonil jsem se a čelem se opřel o stůl. Teď jsem už ty slzy nedokázal zadržet.
Proč jsem do toho obchodu šel? Proč jsem se na to kafe nevykašlal a raději nešel vařit oběd?
Nikdo neví, kde jsem. Ani Caleb, aby to nahlásil ostatním.
„Zdravím, pane Morgane…“
Úplně jsem leknutím nadskočil, když se ozval za mnou hlas. Ani jsem neslyšel otvírání dveří nebo kroky, jak jsem byl mimo sebe. Začal jsem rychle dýchat, srdce mi bušilo jak šílené a měl jsem pocit, že mi snad vyletí z hrudi.
Když jsem se narovnal, se strachem jsem se podíval, jestli se mi to nezdálo a opravdu ten hlas patří Tristanovi.
Nezdálo se mi to…
Tiras
Překonat živý plot a dostat se do zahrady před vilou nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo.
I když ze strany, kde jsem byl já, nebyly žádné přilehlé domy nebo rušná ulice, přece jen to bylo poměrně vysoko, takže kdyby se někdo podíval náhodou z protilehlých domů, byť značně vzdálených, přece jen by rozeznal aspoň siluetu.
Musel jsem najít slepý bod, místo, kde jsem byl dostatečně skrytý jak před lidmi z venku, tak zevnitř.
Ve sluchátku jsem slyšel, že Dorian i Frank jsou na tom podobně.
Jo, v noci by nás skryla tma, ale zase hrozilo, že tu bude víc rušno, proto jsme raději volili variantu přes den.
Calebovo navigování se osvědčilo, a konečně jsem dopadl do nízké trávy za vysokým tisem.
Podle hodinek uběhla hodina od chvíle, kdy jsme vyrazili do akce. Budeme muset trochu zrychlit.
Aria si podle všeho zatím vedla obstojně, ale zatím se jí nepodařilo zjistit, jestli je ve vile i Greg a kde přesně.
Jacob zatím nezpozoroval nic zvláštního a ani Caleb nehlásil žádné problémy.
Buď jsme opravdu měli štěstí, anebo to byla past. No, vrátit jsme se ale už nemohli.
Naštěstí jsme ale v zahradě mohli nabrat ztracený čas, kdy jsme se ukryly pod vysokými stromy nebo keři a mohli tak prokličkovat téměř až k vile.
Já se blížil z jižní strany, Dorian ze severní a Frank měl střed.
Už jsem byl skoro u baráku, když se mi v uchu ozval Calebův hlas.
„Tire?" začal opatrně, a to mě donutilo zastavit.
Ten špatný pocit, který na moment utichl, se znovu ozval a zakousl se mi do žaludku jako rozzuřený buldok, až jsem si musel dřepnout.
„Co je…" zavrčel jsem, zmatený tím, co se se mnou dělo.
„No… moc se omlouvám. Je to moje chyba, ale víš, jaký je Efraim neústupný. Opravdu se omlouvám," jeho skoro plačtivý tón mi zvedl chlupy na zátylku, a já už zaslechl i ostatní, jak se ptají, co se stalo.
„Kurva tak se vymáčkni!" zasyčel jsem vztekle.
„Efraim… on, došla káva, tak řekl, že ji zaběhne koupit do toho krámku na rohu. Je to jen pár minut! Sebrali ho… Poldové. Nebo aspoň jeho mobil, který měl s sebou je na policejní stanici. Omlouvám se…"
Efraim
Tak a skončil jsem. Stane se přesně to, s čím Tristan vyhrožoval.
Budu souzený za vraždu Cordery.
Díval jsem se na něho, jak si sedá přede mne a otvírá složky. S úsměvem přede mne posunul asi tři fotky, které byly pořízeny z kamerových záznamů, kde se peru s Corderou a držím nůž v ruce.
„Nemusím ti snad říkat, jaký trest tě čeká. Měl jsi zůstat tam. Měl jsi držet hubu. Nejsi nic jiného než jen jedna zbytečná kurva, která má akorát tak roztáhnout nohy a nastavit prdel. Ty a Tiras… Ukousli jste si moc velké sousto, a já pod vámi podpálím hranici. Ještě budete litovat toho, že jste…“
V tu chvíli raději zmlknul. Jeho hlas začínal nabírat na hlasitosti a dostával se do nervu, což nejspíš nepotřeboval. Byl na stanici.
„Já tě vyslýchat nebudu. Ale převezeme tě do vazební věznice dál odsud. Nepotřebuji, aby tu Tiras naběhl. A jak jsem říkal…“ najednou vstal, obešel stůl a postavil se vedle mě tak, že jsem ani neviděl na dveře.
Zašmátral v kapse, a než jsem se stihl nadechnout, přirazil mě na stůl, ať jsem si nárazem rozkousl ret, a záda mi zapáčil kolenem.
„Komu budou věřit? Mně a důkazům, nebo zasrané feťácké kurvě?“
Začal jsem sebou škubat ve snaze ho ze sebe shodit. Ale jen víc mi zapřel koleno do páteře a škubnul mi spoutanýma rukama tak prudce, že mi málem vykloubil ramena. Vytáhl mi rukáv.
„Tristane!“ zachrčel jsem. „Tristane… Ne! Nech… nechej…“
Mé chrčení ustávalo po chvíli, kdy jsem ucítil štípnutí na předloktí.
Nikdy jsem nebral drogy… Ne, dobrovolně. Kromě toho, co do mě občas nacpali ve White Rose nebo v přístavišti. Ale nikdy to nebyly žádné tvrdé drogy. Nikdy jsem k tomu ani nečuchnul. To, co se teď se mnou dělo, bylo jako zlý sen…
„Doufám, že chcípneš,“ zaslechl jsem ještě Tristanův hlas, když mi sundal pouta a do ruky mi strčil injekční stříkačku.
Pak jsem už jen napůl vnímal, jak volá hlídku, aby zajistili lékaře, že jsem mimo a že chce mít můj odběr krve a toxikologii co nejdříve.
Tiras
Na pár vteřin jsem ze sebe nedokázal dostat ani hlásku. A už jsem i pochopil, co ten nepříjemný pocit znamenal.
„Kurva! Kurva! Kurva! Kurva! Do hajzlu! Calebe! Zabiju tě! Přísahám, že tě zabiju, pokud se Efraimovi něco stane! Jak můžeš být takový idiot! Kurva! Seru na to! Vracím se! Zabiju Tristana, vlastníma rukama ho roztrhám na kusy! Kurva!" syčel jsem vztekle a bylo mi jedno, že můj hlas nabírá na hlasitosti.
Otočil jsem se s tím, že se vrátím zpátky, ale zastavil mě Frankův hlas.
„Zůstaň, kurva, na místě! Nikam nejdeš a uklidni se!"
„Neříkej mi, co mám dělat! Nenechám ho tam!" zasyčel jsem znovu vztekle.
„Tirasi!" uslyšel jsem Arianin hlas, který zněl jako ozvěna. „Uklidni se! Jestli chceš Efraimovi pomoct, sežeň důkazy! Myslíš, že jinak dokážeš proti Tristanovi obstát?! Seber se a dokonči to, co jsi začal!"
Vztekle jsem odfukoval, a ještě chvilku polohlasně nadával, než jsem se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit.
Aria měla pravdu. Potřebujeme důkazy. Tím, že teď naběhnu na stanici a podám si Tristana, nic nevyřeším.
Přesto… I když jsem si tohle říkal, přesto to nutkání jít, bylo stále příliš silné.
„Musíme se pohnout," probral mě až Frankův hlas.
„Fajn!" odsekl jsem a zase se otočil zpátky. „Ale s tebou si to ještě vyřídím, Calebe! A doufej, že Efraim nebude mít zkřivený jediný vlásek, jinak si mě nepřej!"
Zaslechl jsem znovu omluvy, ale to mi v tuhle chvíli moc nepomáhalo.
„Pokračujem!" přerušil jsem Caleba nakonec.
Na jednu stranu jsem tušil, že ho to nejspíš moc mrzí a sám by pro něj jel, ale na druhou stranu jsem mu to v tuhle chvíli nemohl odpustit.
Efraim
Všechno, co se se mnou dělo pak, bylo jak v nějakém hodně špatném filmu. Všechno šlo jako by mimo mě a já nebyl schopný ovládat vůbec nic.
Nevím, co mi Tristan píchnul.
Chtěl jsem jim to říct, jen co do místnosti vpadla hlídka a hned volala záchranku. Ale nebyl jsem schopný ze sebe vypravit jediné kloudné slovo.
Jen napůl jsem vnímal, jak se Tristan rozčiloval, že mě pořádně neprohlídli, když mě zatýkali, a nejspíš jsem u sebe měl schované drogy. Policista, který mě zatýkal, se bránil, ale Tristan si stál na svém. Prý jsem kurva, a jako taková mám spoustu míst, kde bych cokoliv mohl schovat. A nařídil mou kompletní prohlídku.
Prakticky jsem skoro nespolupracoval.
Když mě odvedli do jiné místnosti, přičemž mě skoro museli nést, šel za námi. Prý si pohlídá, aby prohlídka byla důkladná.
Stál tam a díval se na mě s úsměvem, když mě svlékali do naha. I ve chvíli, kdy prohlíželi dopodrobna moje oblečení, nevynechali jiný záhyb ani šev. Horší jak na letišti.
A co teprve, když došlo na osobní prohlídku.
Všichni museli odejít, až na jednoho, který mě prohlížel, a na Tristana, který to všechno se zadostiučiněním sledoval.
Ještě doporučil, aby mi opravdu důkladně prohlídli všechny tělesné dutiny. A opravdu důkladně…
Byl jsem v takovém stavu, že jsem neměl sílu se vzepřít, a ani jsem neměl sílu se cítit špatně, trapně či se stydět, když mě cizí ruce prohmatávaly, a cizí prsty zkoumaly mé dutiny.
Nevím, kolik času mohlo uběhnout. Prostě jsem ho přestal vnímat. Sotva jsem vnímal ostatní, a to co se dělo kolem mě.
Když mě pak navlíkli do oblečení, odvedli mě do cely s tím, že si tam hezky počkám na odvoz do vazební věznice.
Tristan si ke mně na chvíli dřepl, a když jsem se předklonil, jak jsem nebyl schopen udržet se v sedě, jen hodil svoji ruku na mé rameno a silně mi ho stiskl.
„Měl jsi raději odletět do Brazílie. Tam kam pojedeš to budeš mít daleko horší, a já se postarám, abys z tama už nikdy nevyšel. Nejspíš budeš mít spoustu zákazníků… No co… Však nejsi nic jiného než šlapka, a já se postarám, aby tam všichni věděli, že se prodáváš, a že ti vůbec nic nevadí. Myslím, že kšeftů tam budeš mít víc než dost…“
Pak mě od sebe odstrčil a já se svalil na palandu.
„Jdu zařídit, abys odjel co nejdříve.“
Byl jsem tak mimo, že jsem měl problém vnímat jeho slova, která ke mně zněla, jako by je říkal někde pod vodou… Ani nevím, kdy odešel.
Tiras
Všechno ve mě vřelo. Měl jsem ještě chvíli nutkání se otočit a naběhnout na Tristana, ale můj rozum mě nabádal, ať se uklidním. Opravdu jsme potřebovali důkazy, jinak bych spíš celé věci mohl jen uškodit. Ale přesto…
Strach o Efraima byl obrovský. Vědomí, že bych ho už nikdy nemusel vidět…
Dopadne to jako ze Shayem? Zase poruším slib? Znovu neochráním toho, na kom mi tolik záleží?
Opět ztratím všechno?
Z myšlenek mě vytrhl až Arianin hlas, která šeptem oznámila, že se právě srazila s Gregem v baru a podle instrukcí na něj nenápadně nalepila štěnici. Tak jsme ho zatím mohli sledovat, když jsme neměli přístup ke kamerám ve vile.
A podle Calebova hlášení, se vracel do vily.
Byla to šance. Pokud neseděl u monitorů, mohli jsme získat náskok. Nejspíš si pořizuje záznamy, ale pochyboval jsem, že si je hned projíždí.
Adrenalin mi stoupl a touha po pomstě na moment přehlušila strach o Efraima.
Frank a Dorian jako by měli stejné myšlenky a Caleb na tom byl podobně.
Na chvíli jsem i přešel to, že ho chci zabít a poslouchal jeho instrukce.
Za pár vteřin jsme všichni tři byli ve vile, kam ale Caleb zatím neměl přístup. Ovšem pro někoho jako je on, nebylo nic nemožného, proto jsme každý dostali malou krabičku, velikosti zápalek a instrukce k tomu, jak ji použít, aby se kamery přemostily i k němu a mohl nás trochu navigovat i uvnitř.
Každý z nás dostal jedno patro a mě připadlo to, kde měli šlapky pokoje.
Zrovna jsem v hlavní chodbě zápasil se svou krabičkou, když jsem zaslechl klapnutí dveří a kroky. V prostoru, kde nebylo nic než dveře a chodba, se nebylo kam schovat, a tak jsem během okamžiku hleděl do modrých očí velmi pěkného mladíčka, který vypadal sotva na šestnáct.
Ihned jsem pochopil, kdo to je, a než se stihl vzpamatovat, vystartoval jsem po něm a zatáhl ho do jeho pokoje.
„Calebe," zašeptal jsem, zatímco jsem mladíka svíral v náručí a tiskl mu dlaň na pusu.
„To je ten fešák! Počkej! Dej mi pár vteřin! Musím zrušit kamery v jeho pokoji, jinak na vás Greg přijde! Zatraceně!" uslyšel jsem jeho zaklení. „Je skoro u své kanceláře! Nestihnu to!"
„Odpoutám jeho pozornost!" uslyšel jsem Dorianův hlas.
„Je tu nějaké místo, kam kamery nevidí? Slepý bod?" zadíval jsem se na mladíka, který byl strachy úplně mimo.
Když zavrtěl, hlavou povzdechl jsem si.
„Neublížím ti. Jsem Efraimův přítel. Přišli jsme pro důkazy, které ho očistí…“ dodal jsem, abych ho uklidnil, a pak opatrně sundal ruku z jeho úst.
Efraim
Bylo mi divně. Fakt divně… Chvíli jsem ležel, chvíli seděl a klimbal se ze strany na stranu. Když jsem se pokusil vstát, skončil jsem na zemi, a pak se šplhal zpátky na palandu.
Všechno se mi točilo, a když se to ustálilo, viděl jsem zas jen barevné rozmazané šmouhy.
I obličej, který se v jednu chvíli objevil blízko mě, jsem nepoznával. Když jsem se ho chtěl dotknout, jen uhnul a moje ruka zas bezvládně spadla zpátky.
Nepřítomně jsem zíral na to, jak se některé tmavé šmouhy začaly pohybovat. Až teprve, když se přiblížily, poznal jsem nějaké postavy. Otvírali pusu, něco mluvili, ale všechno mi to splývalo…
„..aň... jde… pojed… vaz… ice… ext… ídou… jsi… VIP… tak rych… … ikdo… ne…d…el…“
Jen jsem na ně hleděl jako idiot, nepřítomným pohledem a nechápal, co mi to vlastně říkají.
A ve chvíli, kdy mě popadli každý z jedné strany, zvedli mě a potáhli dopředu ke dveřím, udělalo se mi špatně.
Zůstal jsem v předklonu viset ne jejich rukách, a jediné, co jsem viděl, byly moje zvratky a něčí boty…
„Kurva!“ zařval někdo těsně u mé hlavy. „Zabiju tě ty feťáku zasraný!“
Zvedl jsem hlavu a podíval se před sebe.
„Umejte ho, než ho strčíte do auta!“ ukázal Tristan na mou mikinu a můj obličej a pak nasraně odcházel pryč, a po chvíli se mi opět změnil do barevné šmouhy.
Tiras
O chvilku později jsem zaslechl vzdálený křik a Calebův hlas, který oznamoval, že nám Dorian koupil čas.
„Kdo… kdo jste?“ vrátil mě zpátky slabý hlas.
Vnímal jsem, jak se mi v náruči třese, a ani jsem se nedivil, že mu Caleb podlehl.
„Přátelé,“ zabručel jsem. „Efraim, chci říct Honey říkal, že bys rád odsud pryč. Počkej tady, než se to uklidní a nikomu nic neříkej, ano?“
Když přikývl, pustil jsem ho a doufal, že se na něj můžu spolehnout.
Nepotřebovali jsme zbytečný rozruch dřív, než se vypořádáme s těmi, u kterých hrozilo riziko, že dají vědět Gideonovi nebo Tristanovi. A zvláště jemu, když měl teď u sebe Efraima.
Teď už jsem věřil i tomu, že by ho klidně zabil. Kohokoliv.
Vyšel jsem z klukova pokoje a podle Calebových pokynů směřoval do Gregovy kanceláře, zatímco Frank prohledával suterén a Dorianovi se podařilo schovat.
Musel jsem se proto do Gregovy kanceláře dostat co nejrychleji.
K mému překvapení tam však nezamířil, a já se tak s ním málem srazil, když zamířil tam, odkud se já snažil dostat. Vpadl jsem do jednoho z pokojů, kde byli v nejlepším zrovna jedna z místních šlapek a jeden z radních města.
Zrovna byli tak zaujati jednou zajímavou polohou, že si mě ani nevšimli, dokud jsem nedošel až k nim.
A než jeden z nich stačil jen pípnout, rána do zátylku je poslala pěkně k šípku.
Podle Calebových pokynů jsem pak vyšel ven a dozvěděl se, že Greg nejspíš zamířil k té své kurvě, o které nám Efraim vyprávěl.
Efraim
Museli mi sundat pouta, které mi nasadili, když mě chtěli odvést z cely.
Tristan vztekle odcházel, a já jen zaslechl nějakou poznámku a poklepání na rameno od jednoho z policistů.
„Tak pojď… Jdeme se… u…mýt…“
Vedli mě chodbou na toaletu, kde byla i sprcha. Tam mi sundali poblitou mikinu a triko a horní polovinu těla mi nacpali pod sprchu a hned ji na mě pustili.
Omyli mě a vytáhli. A protože voda byla chladnější, o něco málo mě to probralo, a svět se se mnou točil o něco méně.
„Odjezd se musí odložit. Šéf tě chce doprovodit osobně, a nejspíš se teď taky sprchuje,“ došla k mým uším další poznámka, když na mě zpátky natahovali triko a mikinu hodili rovnou do koše.
„Takže jdeme zpátky…“
Už mi ani nenasazovali pouta, prostě mě popadli každý z jedné strany a táhli zpátky do cely.
„Mám… žízeň…“ ozval jsem se ochraptěle. „Je mi… špatně…“
„Kdybys nebral drogy, byl bys v pohodě…“ zastavil se se mnou jeden z nich, zatímco druhý otvíral dveře do cely. „Proč je teda bereš, když ti je pak blbě?“
„Já… ne… neberu… to…byl… Tr… Tristan… to on… já… nebe…ru drogy…“ snažil jsem se srolovaným jazykem vysvětlit, co se dělo.
„On mi… to… píchnul…než jste… přišli… já…jsem čistý…“ silou vůle jsem se donutil natáhnout ruce dopředu, aby viděli na mé předloktí.
Stálo mě to dost sil, ale podvědomě jsem bojoval. Nechtěl jsem dopadnout špatně. A moje ruce byly čisté až na ten jediný čerstvý vpich.
Tiras
Nebyly tam! Ani když jsem obrátil kancelář vzhůru nohama a bylo mi už jedno, jestli to někdo uslyší nebo ne, nic jsem nenašel. Dokonce ani v trezoru, do kterého jsem se s Calebovou pomocí dostal. Byl jsem zničený, nasraný, frustrovaný.
Frank mě nabádal, ať se uklidním, Caleb se zase omlouval, a já začínal mít tendence opět si to zamířit rovnou za Tristanem.
Ale ani Frank v suterénu neuspěl a bylo docela s podivem, že nás ještě nikdo nezaregistroval.
A v tu chvíli mě to napadlo. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.
Prostě to z Grega vymlátím. To, co nastalo potom mi nejspíš pomohlo, abych vypustil trochu páry.
Po cestě jsem sejmul jednoho z ochranky a tentokrát se mě už nikdo nepokusil zastavit. Všichni usoudili, že to tu trvá příliš dlouho, a to by mohlo ublížit i Efraimovi.
Ve hře toho bylo už příliš mnoho. Když jsem naběhl do pokoje té kurvy, okamžitě se mi všechno vrátilo a já si znovu připomněl, proč je tak nesnášel.
Ženská neženská, skončila z mou pěstí ve svém ksichtě, než se stačila vůbec nadechnout.
Svalila se z postele, ale to už jsem vnímal jen okrajově, protože jsem hned skočil po tom praseti.
Jeho ani mé nadávky nebraly konce, a já zuřil čím dál víc, zvláště, když si začal Efraima brát do huby. V uchu jsem zaslechl, že začal mít problémy i Frank a Aria, nejspíš někdo odhalil její krytí, což znamenalo, že si opravdu musíme pohnout. Bohužel, Greg, který se bránil opravdu statečně, na mě v jednu nestřeženou chvíli zaútočil tak blbě, že když jsem se ho zbavoval, neodhadl jsem sílu a rychlost a vzápětí jeho mozek skončil na malém konferenčním stolku.
„Prohledej pokoj! Prohledej ten pokoj!“ zařval mi do ucha Frank, když jsem zase začal běsnit.
Sám se, podle zvuků, z někým vypořádával, a já vzápětí čelil ženě, která podle popisu měla být ta, co pomáhala ostatním se zdravotními problémy. Taky se uměla docela dobře bránit, ale já byl jako nezastavitelný buldozer.
Efraim
„Jo, jasně,“ odfrkl si jeden z policistů a ani se na mě nepodíval.
Dotáhli mě k palandě a posadili na ní. Vrátili se ke dveřím, ale jeden z nich zastavil toho druhého a něco mu říkal. Pak šel zpátky ke mně.
Znovu tím skoro nepřítomným pohledem jsem se na něho díval, jak se ke mně sklonil, chytl mě za ruce, natáhl je a pořádně si je prohlédl.
Nevím, jak se tvářil. Já sám jsem se zaměřil na své ruce, jako by na nich bylo, kdo ví, co zajímavého. Vyhrnul mi triko a znovu si mě prohlédl. Druhý policista přišel blíž, pomohli mi vstát, aby mi mohli stáhnout kalhoty a pořádně prohlédli mé nohy. A když mě konečně pustil, a já dosedl zpátky na palandu, stejně jsem si ruce dál prohlížel, jako bych se i já chtěl přesvědčit, že jsem mluvil pravdu.
„Proč by ti to udělal?“
Moje ruka byla vážně zajímavá, natáčel jsem s ní a prohlížel si ji ze všech stran.
„Proč by ti to udělal?!“ zeptal se mě znovu trochu ostřeji a chytl mě za bradu, abych se na něho podíval.
Chvilku mi trvalo, než mi to zase zaplo a vzpomněl si, co jsem jim říkal.
„Já…vím…“
„Co víš?“
„O Trisim… hodně… věcí… chce mě… umlčet… chtěl mě… prodali mě… zařizoval… falešný pas…“
Vážně to šlo ztuha a hlava mě rozbolela, jak jsem se snažil dát dohromady kloudné slovo.
„Chce se… mně… zbavit…“
„Proč není připravený na odvoz?!“ ozval se najednou přísný Tristanův hlas, po kterém jsem se okamžitě zkroutil do klubíčka, abych se před ním schoval.
„Pane, není schopen převozu,“ narovnal se policista přede mnou a otočil se k Tristanovi. „Musíme zavolat lékaře. Tohle není normální narkoman. Nemá stejné příznaky jako ostatní…“
„Všechno na vás hraje, okamžitě ho naložte do auta!“
„Ale, pane, ještě neproběhl jeho výslech,“ znovu policista namítl.
„Já jsem ho vyslechl, ale proto, že ho někdo dobře neprohlédl, dopadlo to takhle!“ znovu zvýšil Tristan hlas a já se ještě víc zhroutil do sebe.
„Je… mi špat…“ náhle jsem zakňoural jak malé dítě a sesunul jsem se z palandy rovnou k policistovým nohám.
Tristan
Teď, když už jsme byli prozrazeni, jsme o to víc museli spěchat. Obě ženské jsem svázal prostěradlem, do huby jim nacpal to, co bylo zrovna při ruce a schoval je do skříně.
Nepotřeboval jsem, aby je našli dřív, než bylo nutné.
Teprve pak jsem se bezradně rozhlédl po pokoji. Byl opravdu velký. A luxusně zařízený.
Vzpomněl jsem si v tu chvíli na toho kluka a poslal pro něj Doriana.
Popsal jsem Calebovi celý pokoj, protože prohledávat každý kout se mi opravdu nechtělo, vzhledem k tomu, kolik tam bylo věcí a on mi vytyčil pár bodů, kde bych měl hledat. Jako lovec jsem měl nějaké zkušenosti z tajnými skrýšemi, ale většinou jsem měl čas si to v klidu promyslet.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem konečně objevil zlatý důl. Něco bylo ještě na starých videokazetách, něco na CD a DVD, a něco na fleškách, jak jsem zjistil, když jsem jednu vyzkoušel.
Nejraději bych se na to všechno podíval hned, ale nebyl čas. Naštěstí pro mě, měl všechno pečlivě popsané a zaznamenané, takže jsem na počítači té kurvy, přeposlal ty nejdůležitější soubory Calebovi a zbytek naházel do batohu. Teď už to byl souboj s časem. Už jsme se nemuseli schovávat. Všechno nejdůležitější jsme měli. Cestou jsme zlikvidovali dalších pár lidí a u hlavního vchodu se konečně sešli.
„Musím na stanici. Caleb právě odesílá důkazy policejnímu prezidentovi a zbytek dostane později,“ podal jsem Arii batoh a kývl na Franka, aby jel se mnou.
Potřeboval jsem nějaký zátaras, kdyby mi náhodou ruply nervy, a Frank to nejspíš pochopil.
Efraim
„Zavolejte lékaře,“ nakonec ustoupil Tristan.
Policisti mě chytli, zvedli ze země a uložili zpátky na palandu.
Přivřenýma očima jsem sledoval, jak vychází z cely a do uší se mi zaryl ten nepříjemný zvuk, když se mříž zavřela. Jeden z nich hned vysílačkou volal lékaře.
Ale ani v tu chvíli mě nenechali samotného. Stáli před celou, stejně jako Tristan, který se složkami v ruce přecházel sem a tam. Občas se zastavil, něco těm dvěma řekl, a pak zase pokračoval v chůzi.
Netrvalo dlouho a mříž se znovu otevřela a dovnitř vstoupil lékař. I když… Co já vím, u mě ten čas teď plynul tak nějak podivně. Tak nějak mimo ně, i přesto, že jsem se snažil udržet při vědomí, abych s nimi mohl komunikovat.
Stálo mě to opravdu hodně sil. Chemie neustále přebírala vládu nad mým tělem i mozkem. Chvílemi mi to, co bylo kolem mě, splynulo, a zjevily se mi jiné obrazy, které absolutně nedávaly smysl.
Občas jsem měl pocit, že jsem někde jinde, pak zase zpátky v cele. Chvílemi se mi jejich mluvení ztrácelo, nebo splynulo všechno do jednoho divného zvuku.
Nepřítomným pohledem jsem se díval, jak mi lékař bere ruku a za pomocí jednoho policisty mi znovu něco píchnul.
Podvědomě jsem ucuknul, chtěl jsem se vytrhnout, ale slova o tom, že mi to pomůže se vzpamatovat, jsem byl schopen aspoň trochu vnímat.
„Je... schopen… ale umístit… ho na ošetřovnu…“ zaslechl jsem ještě lékaře, který se zastavil u Tristana.
Ještě něco dodal, a pak už odešel.
„Tak jste to slyšeli,“ pokynul Tristan policistům, aby mě přesunuli do auta.
Ti dva se na sebe podívali, jako by vážně začali pochybovat. Ale když jim Tristan znovu rozkázal a pohrozil trestem za neuposlechnutí rozkazu, nakonec mě popadli, spoutali mi ruce a vedli ven z cely.
Tristan šel svižným krokem před námi, a já zaslechl něco o tom, jak se zdržel, že má na tom osobní zájem někdo vysoko postavený, a on s tím může mít jen problémy. A že v žádném případě nedovolí, aby nějaká kurva narušila jeho časový harmonogram. Že má důležitou schůzku a na tu musí dojet včas.
Nějak mi v tuhle chvíli nedocházelo, že jsem úplně v háji. Že bych měl mít strach, bát se toho, co přijde. Byl jsem otupělý a možná to, co mi kolovalo v žilách, mě uchránilo od nervového kolapsu.
Na parkovišti mě nacpali do auta a Tristan už chtěl nastoupit taky, když mu začal zvonit mobil.
Zvedl ho, poslouchal beze slova a pak se vzteklým mlasknutím zavěsil a strčil ho zpátky do kapsy.
Nacpal se vedle mě a zabouchnul dveře…
„Z toho se už nevyvlíkneš,“ naklonil se ke mně a tiše mi ty slova zavrčel do ucha.
Chtěl jsem se na něho podívat, ale sotva jsme se rozjeli, najednou auto nečekaně zabrzdilo a my naletěli na přepážku…
Tiras
Kašlal jsem na všechny předpisy a hnal se k policejní stanici. Doufal jsem, že tam Efraim ještě bude, a hlavně, že je v pořádku.
Bylo to na poslední chvíli. Zrovna jsem vjížděl na parkoviště před budovou, když jsem zahlédl, jak vedou Efraima k autu, Tristan ho pak strčil dovnitř a sám si sedl vedle něj.
Vypadalo to, jako by chvátal, a hlavně se mi nezdálo, že by Efraim byl v pořádku.
Ještě jsem ani pořádně nezastavil a už jsem vyskakoval z auta. A než se Tristan vzpamatoval, otevřel jsem dveře na jeho straně a už ho vytahoval ven.
„Ty zkurvený, zasraný, úchylný hajzle!“ zařval jsem na něj a dal mu pěstí takovou pecku, až jsem slyšel jasné křupnutí nosu.
Svalil se na zem, vykřikl bolestí a snažil se zastavit krvácení, ale to už jsem byl u něj, smýkl s ním po betonu a narazil ho na auto.
„Franku! Efraim! Jak je na tom?“
„Okamžitě dejte ruce za záda! Ihned!“ uslyšel jsem z druhé strany.
Otočil jsem se a uviděl dva policisty, kteří předtím odváděli Efraima k autu, jak na mě míří zbraněmi.
„Tire! Musí do nemocnice! Nejspíš mu něco píchli!“ ozval se Frank, absolutně ignorujíc ty dva, stejně jako já, i když jsem Tristana přece jen pustil.
Ale jen proto, abych mohl přiskočit k Frankovi, odsunout ho stranou a sám vzít Efraima do náruče a přenést ho do Frankova auta.
„Bude to v pořádku. Už je dobře. Jsem u tebe…“ šeptal jsem do jeho vlasů, líbal ho na tvář a rty a hladil.
„Pane, okamžitě-“
„Držte, kurva, huby!“ zařval jsem na ně a vrátil se zpátky k nim. „Takhle vy pomáháte a chráníte?! Jestli zemře, máte na rukou krev nevinného člověka!“
Viděl jsem, jak jeden z policistů zaváhal, a dokonce sklonil zbraň.
„Na co čekáte! Přivolejte posily! Zastřelte je! Jedou v tom všichni spolu!“ zaječel Tristan a pokusil se zvednout ze země, otřít si nos a zároveň vytahoval mobil.
Efraim
Ještě jsem se ani nestačil posbírat a najednou se otevřely dveře a Tristan zmizel.
Nevím proč, ale přišlo mi to srandovní a já se začal smát. Jenže vzápětí mě smích přešel a propadal jsem depresi.
Umřu tady… Určitě tady umřu…
Místy jsem vnímal, co se kolem děje, místy mi začalo všechno splývat dohromady, všechno bylo zvláštně barevné a já měl pocit, že musím něco říct.
Nějaká tvář se objevila nad mou a tahala mě z propasti, do které jsem spadl a nedokázal se dostat nahoru. Až teprve, když mě ovanul čerstvější vzduch, jak znovu začal registrovat nějakou postavu a auto, z kterého mě táhla ven.
A na to se u mě zjevil další člověk. Věděl jsem, že ho znám, chtěl jsem něco říct, ale nebyl jsem schopný.
„Nechi… ci… do… věz… nem… on… dok-tor… mám… pořádku… něco… na… dal… zabi…je… mě… mám… strach…“ mumlal jsem, nechopen ze sebe vydolovat kloudnou větu, když mě usazoval v druhém autě.
Znovu se mi udělalo zle. Začal jsem šermovat rukama kolem sebe, abych si udělal prostor a vzápětí se vyklonil z auta a vypadl ven. Dopadl jsem na všechny čtyři a zvracel zbytky, které mi ještě v žaludku zůstaly.
Tiras
Koutkem oka jsem zaregistroval, jak Efraim padá ven z auta, ale to už u něj byl Frank a křikl na mě, že se o něj postará.
Bylo mi zle. Bylo mi zle z toho, čeho všeho byl Tristan schopný. To, co udělal, mu neodpustím a stěží jsem se ovládal, abych ho nezabil.
„Je po všem. Mám důkazy, a ty právě teď dostal policejní prezident," řekl jsem, jak nejklidněji jsem dokázal a znovu se podíval na ty dva policisty. „Tenhle muž, je odpovědný za ublížení na zdraví, manipulování s důkazy, spolčení se s Gideonem Bensonem a vydržování si prostitutů. Ten kluk, Efraim, kterého nařídil chytit, je právě svědek, kterého se pokoušel umlčet."
„Všechno je to lež!" zaječel Tristan. „Okamžitě ho zabi-"
V tu chvíli má pěst znovu dopadla na jeho ksicht.
„Ty prase jedno úchylné! Co tvá žena? A děti? A co můj bratr? Toho jsi taky nechal takhle umlčet? Přišel na to a nechal jsi ho zabít?" zařval jsem na něj, až se skrčil.
„Bylo to nutné! Nic nechápeš! Všechno jsem dělal, abych chránil lidi tohoto města! Kurvy nejsou důležité! Co na tom, že si občas vyrazím? Slouží jen na to, aby roztáhly nohy a nastavily prdel! Nic-"
Co chtěl říct, už nestihl, protože jsem mu znovu jednu vrazil.
Ještě štěstí, že jsem vzal Franka, který mě zastavil, protože jinak bych ho skutečně zabil.
Ti dva policisté zbraně složili, nehledě na Tristanovo neustálé ječení. V tu chvíli z budovy vyběhli další policisté a hnali se k nám.
„No konečně! Zatkněte ty muže! Okamžitě! Napadli mě a vyhrožují mi smrtí!" postavil se znovu na nohy a obrátil se na staršího muže, který přišel až k nám.
Ten muž se na nás všechny pořádně zadíval. Pak si povzdechl a kývl na jednoho z policistů za ním.
„Tristane Shannere, zatýkáme vás. Máte právo…“ zbytek už jsem neposlouchal, protože obrovská úleva v tu chvíli zaplavila mé tělo, až jsem se musel opřít o Franka. Hned potom jsem se rozeběhl k autu a zkontroloval Efraima.
„Jeden můj známý má soukromou kliniku nedaleko odsud. Vezmeme ho tam," houkl na mě Frank, a už se hrnul za volant.
„Počkejte!" zastavil mě ještě ostrý hlas a já se s rozčileným mlasknutím otočil.
Vytáhl jsem svůj průkaz a v rychlosti pověděl všechno, co vím. Kapitán závažných zločinů, jak jsem zjistil, trpělivě poslouchal, ale poznal jsem, jak šokující to pro něj je. Doporučil mi, abych se zastavil na stanici, a pak mě konečně nechal nastoupit.
Objal jsem Efraima, stáhl ho na svou hruď a celou dobu, dokud jsme nedojeli na místo, na něj mluvil a hladil ho.
Doktor ho prohlédl, napíchl na kapačku, dal mu nějaké léky a ujistil nás, že bude v pořádku, jen to potřebuje ze sebe dostat.
Další čtyři hodiny jsem nedělal nic jiného, než telefonoval a zařizoval. Na Whitte Rose naběhlo FBI, stejně jako do Tristanovy kanceláře, většinu lidí se podařilo pozatýkat, ale ten nejhlavnější pořád unikal.
Unavený, přesto rád, že je Efraim v pořádku, a že jsme dosáhli jistého vítězství, jsem se konečně dostal k němu do pokoje, sedl si na židli u postele, a vzal Efraimovu ruku do své.
Skoro se na té posteli ztrácel, ale přesto byl stejně krásný, a já si až teď naplno uvědomil, co se vlastně stalo, a že jsem o něj málem přišel.
Efraim
Byl jsem jak na kolotoči.
Chvíli tak, chvíli jinak. Všechno kolem mě plynulo rychle a vzápětí zpomaleně. Ten dryák, co mi ten doktor píchnul, mi moc nepomáhal. Spíš jsem měl pocit, že je mi stejně, ne-li hůře.
Slyšel jsem rozčílené hlasy, které mi vzápětí splynuly. Pak mě zas někdo zvedal a snažil se mě nacpat do auta. Chvílemi jsem poznával Franka, chvílemi jsem poznal hlas Tristana nebo Tira. Ale na to jsem zas nevěděl, kdo, je kdo.
Když se pak Tir posadil vedle mě, svalil jsem se na něho, a v jednom světlém okamžiku jsem pomyslel na to, jak je mi v jeho náruči dobře, a že to snad už všechno skončí.
A to uvědomění uvolnilo mé tělo, a já se pak už v klidu oddal tomu, co se potom se mnou dělo.
Trhnul jsem sebou, když jsem měl pocit, že padám a snažil jsem se něčeho zachytit.
Otevřel jsem oči a rychle jsem oddechoval. Probral mě divný sen a to trhnutí celého mého těla.
Zíral jsem do stropu a v první chvíli jsem si nebyl schopen uvědomit, kde jsem. Viděl jsem jen bílý strop, slyšel jakési pípání… A najednou mi do hlavy naskočilo, že jsem nejspíš ve vězeňské ošetřovně.
Oči se mi rozmlžily slzami a já je raději zase zavřel.
„Prosím…“ zašeptal jsem. „Chci… domů…“
Tiras
Nejspíš jsem možná i na chvilku zadřímnul, protože mě najednou probudilo, když sebou Efraim škubl, a než jsem se stačil posbírat, uslyšel jsem jeho šepot a všiml si slz.
„Hej, no tak… no tak… ššš…“ zašeptal jsem a vlezl si k němu na postel, abych ho mohl přivinout do náruče. „Už je po všem… je po všem… jsi v bezpečí u nějakého Frankova známého doktora. Ještě chvilku a vrátíme se domů, ano? Už je po všem. Zvládl jsi to. Jsi silný kluk."
Líbal jsem ho do vlasů, na tvář, hladil ho, utěšoval, a Tristan měl jediné štěstí, že byl tak daleko, jinak bych ho vážně zabil.
„Všichni se už na tebe těší, a je tu i Frank… Jo a taky se nám podařilo zachránit toho kluka Petera. Měl by teď být v bezpečí s Calebem. Všechno už bude v pořádku."
Zůstal jsem s ním, dokud nepřišel doktor, aby Efraima zkontroloval.
Řekl nám, že nejhorší má za sebou, ale bylo by dobré, kdyby zůstal přes noc, pokud by nastaly nějaké komplikace.
Vyšetření pošle jako důkaz na policejní stanici, jak jsme se už domlouvali.
Dlouhodobé užívání drog se pozná od toho, když si někdo píchne nebo je mu píchnuto jen jednou.
Na moment jsem musel odběhnout kvůli hovoru, při kterém jsme se s vyšetřujícím detektivem domluvili, že Efraim nebude svědčit.
Důkazů měli víc než dost, a nebylo to potřeba. Jediné, co mě na celé věci trápilo, že se zatím nenašel záznam, který by nějak odkazoval na Shaye, ale chápal jsem, že toho mají hodně na prohlédnutí.
Hned jsem se pak vrátil do pokoje za Efraimem a vlezl si k němu na postel.
„Moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že Caleba zabiju, když mi to řekl," políbil jsem Efraima na čelo a mírně se pousmál.
Efraim
Bylo to jako sen.
Slyšet Tirův hlas…
Opravdu jsem se bál, že se mi to jen zdá. Když si přilehl ke mně, natiskl jsem se na něho, jak nejvíc to šlo. Ležel jsem tak do chvíle, kdy došel doktor, aby mě zkontroloval a provedl ještě nějaká vyšetření.
Pořád mi nebylo dobře. Ale rozhodně jsem už byl sám sebou. Vnímal jsem všechno, neměl jsem žádné hloupé představy či halucinace, které by na mě mluvily.
Když Tir na moment odešel z pokoje, díval jsem se nervózně ke dveřím a netrpělivě čekal, kdy se vrátí, jako bych měl strach, že zase zůstanu sám a něco se stane.
Ani tenkrát, když jsem skončil v suterénu White Rose, jsem neměl takový strach. Pocit, že mě chtěli zavřít do vězení…
„Nevím, který pocit je horší. Jestli to, že mě prodali drogovému bossovi, nebo to, že jsem měl jít do vězení. Vážně jsem se bál. Aspoň do té doby, než mi Tristan píchnul tu drogu. Bylo mi fakt blbě… hodně blbě…“ přitiskl jsem se znovu k Tirovi, když se ke mně konečně vrátil.
„Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Že… v tom vězení…“ polkl jsem slzy a otřel si tvář o jeho hruď.
„Omlouvám se, že jsem odešel z domu. Neměl jsem to dělat. Moc se omlouvám… Nezlob se na Caleba, prosím, nemůže za to. Nechtěl mě pustit.“
Tiras
Jen jsem zabručel, když Efraim řekl, že se nemám na Caleba zlobit.
Byla pravda, že to nejhorší už bylo za mnou, přesto tam pořád něco bylo.
„Tak co to moje štěně? Jak je na tom?“ přerušil mé úvahy Frank, který dovnitř vpadl jako velká voda a v ruce nesl velkou bonboniéru.
Přisedl si k Efraimovi z druhé strany a nehledě na kapačku ho celého zmuchlal.
„Tady máš, abys dobil energii. Vážně jsi nám dal, co proto. Ani nevíš, jak těžké bylo zastavit tady toho buldoka, když se to dozvěděl,“ ukázal na mě a ušklíbl se.
Ještě pocuchal Efraimovi vlasy, a pak vstal.
„No, musím jít. Vypadá to, že je tu jeden pacient, který vyžaduje speciální léčbu,“ naznačil neslušné gesto a já jen protočil očima. „Vy dva žádné blbosti a ráno mě nezapomeňte vyzvednout.“
A byl zase pryč.
„Potřebuje vypustit páru,“ omluvně jsem se na Efraima zadíval, a pak si k němu pořádně lehl pod peřinu.
Znovu jsem si ho přitáhl na sebe a objal, jak to jen šlo.
„Jsem moc rád, že jsi v pořádku. Vážně jsem se o tebe moc bál,“ zašeptal jsem.
Efraim
Moje pocuchané nervy si se mnou dělaly, co chtěly. Ve chvíli, kdy dovnitř vpadl Frank, jsem sebou trhnul, ale neměl jsem čas se ani vzpamatovat a on už mě mačkal ve své náruči. A než jsem stihl cokoliv dalšího, byl zase pryč.
„Taky jsem se bál, myslel jsem, že je to konec. Že fakt půjdu do vězení. Když mi Tristan píchnul tu drogu, moc si toho už nepamatuji. Akorát si vzpomínám, že jsem se pozvracel a museli mě umýt. A pozvracel jsem i Tristana. Tím se náš odjezd pozdržel, protože se taky musel osprchovat."
Myslím, že jsem se v tu chvíli i usmál.
„Říkal jsem těm policajtům, že jsem nic neudělal. Že to byl Tristan. Nevím, jestli mi věřili. Ale víc si toho nepamatuji."
Trochu pohodlněji jsme se uložil a začal rozbalovat čokoládu.
„Mám strašný hlad," zamumlal jsem, abych nějak omluvil, že jsem si do pusy nacpal hned tři bonbony.
A měl jsem strašnou chuť na sladké…
Tiras
To, že měl Efraim hlad, jen potvrdilo to, že je mu o něco líp. Musel jsem se usmát, když se začal ládovat čokoládou, a aspoň na chvilku zapomněl na to, proč tu vlastně jsme. Nakonec jsem musel čokoládu Efraimovi vzít a donést mu pořádné jídlo, jinak by se mi přecpal.
Pomohl jsem mu i do koupelny, když mu doktor odebral kapačku, a pak hlídal jeho spánek, když usnul. Sám jsem nezamhouřil oka, nejen proto, že jsem ho hlídal, ale i kvůli různému vyřizování a zprávám od ostatních.
Všichni se na Efraima už těšili, a tak, když doktor konečně povolil, že můžeme odjet, na nic jsem nečekal, sbalil Efraima i Franka, hodil je do auta a fičeli jsme domů.
Tam bylo všechno vzhůru nohama, doslova mi Efa vytrhli z ruky, a dokonce tam byl i ten kluk z bordelu, kterého se jim podařilo nějak schovat a propašovat až sem.
„Moc se omlouvám. Strašně moc," ozval se Caleb, objal Efraima a zadíval se na mě.
Jen jsem něco zabručel a zavrtěl hlavou.
„Půjdeme do kuchyně, uvařit kávu. Štěně si dá určitě taky," tleskla Aria a už všechny cpala do kuchyně.
Mě ale zastavila na prahu a zavrtěla hlavou.
„Ty ne, Tirasi," zašeptala, smutně se na mě pousmála, a pak mi strčila do ruky cédéčko.
Okamžitě se ve mě všechno sevřelo a ztuhl jsem na místě.
Na rameno mi dopadla její ruka, když mi ho pevně stiskla, a pak postrčila do obýváku a zavřela za mnou dveře.
Efraim
Byl jsem šťastný, opravdu moc šťastný za to, že Tir je člověk, kterého miluji, a on miluje mě.
Moc hezky se o mě staral po celou dobu, co jsme byli na té klinice.
Spokojeně jsem usínal v jeho náruči a prospal jsem prakticky celou noc.
A s Tirasem jsem získal další skvělé kamarády. Přátele, na které je spoleh, na nic si nehrají, a jsou sice ráznější, ale upřímní, a za někoho, na kom jim záleží, by dali ruku do ohně.
Byl jsem úplně na měkko, když jsme vešli do domu a všichni mě vítali.
Ujišťoval jsem Caleba, že je to v pohodě, že si nemá dělat výčitky, protože to, co se stalo, je moje vina.
Slzy dojetí, které jsem měl na krajíčku, jsem nakonec nedokázal zadržet, když jsem uviděl Petera.
Padli jsme si do náruče, hned jak jsme se uviděli.
„Jsem moc rád, že jsi z tama pryč,“ tiskl jsem ho v objetí, že snad ani dýchat nemohl. „Víš, neměl jsem jet do Miami. Chtěli mě zabít. Musel jsem utéct.“
„Já vím, už mi všechno řekli,“ mírně Peter pootočil hlavu k ostatním. „A taky mi řekli, že ty jsi chtěl, aby mě z tama dostali pryč. Ani nevím, jak moc ti mám poděkovat.“
Usadili jsme se nakonec v kuchyni u stolu. Ale bylo nás tolik, že Frank musel zůstat stát, stejně jako Caleb, který se nenápadně přiblížil k nám a zůstal stát vedle Petera, a pořád na něho koukal, jako na svatý obrázek.
„Kde je Tir?“ vzpamatoval jsem se konečně, když přede mnou přistál hrnek s kávou.
„Je vedle, ale… Nech ho teď chvíli o samotě, prdelko,“ sklonila se ke mně Aria. „Našli jsme důkazy o vraždě jeho bratra…“
