Honey - Kapitola 16

Tiras
Musel jsem zatnout pěsti, když Efraim vzpoměl to, co se stalo. Dostanu je. Všechny do jednoho. A zaplatí za všechno, co způsobili.
Aria postupně kreslila portréty podle Efraimova popisu, a nám se tak ke jménům přiřadily i tváře. Bylo to potřeba hlavně u těch, co jsme opravdu neznali, abysme dokázali rozeznat šlapku od zaměstnance nebo třeba i zákazníka.
Bylo to náročné a zdlouhavé a na Efraimovi si to vybralo svou daň.
„Odnesu ho do postele nebo bude jak paragraf, až vstane," pousmál jsem se a ukázal na Efraima, který si evidentně rozhodl ustlat v křesle.
Opatrně jsem Efraima podebral do náruče, políbil ho na čelo, a pak s ním přešel do ložnice, kde jsem ho položil na postel a převlekl do trika na spaní.
Sedl jsem si na postel a chvilku ho jen pozoroval.
Přemýšlel jsem, jak se mohlo stát, že tenhle kluk změnil mé myšlení, donutil mě porušit své vlastní pravidla a dokonale si mě omotal kolem prstu.
Možná bych měl být Gideonovi na jednu stranu vděčný. Nebýt jeho, Efraima bych nikdy nepotkal.
Když jsem zaslechl, jak mě z obýváku volají, raději jsem se sebral, aby Efraima nevzbudili, ale ještě se nad ním sklonil a své rty jemně otřel o ty jeho.
„Miluju tě a nedovolím, aby ti někdo ublížil," zašeptal jsem, odhrnul mu vlasy z čela, a pak už jsem potichu vyšel ven a zavřel za sebou dveře.
V plánování jsme pak pokračovali až do rána, kdy si Caleb mezitím zajel pro své technické věci domů, aby je měl připravené, protože jsme učinili konečné rozhodnutí. Dneska se všichni, kromě Caleba zajedeme postupně podívat k Rose, Aria si zajde do baru, Jacob očíhne místo, kde by se mohl schovat, Frank udělá menší bordel, aby zjistil, jak na tom ochranka Rose je, Dorian objede známá místa, o kterých jsem věděl, že by se tam mohl zdržovat Tristan, a já pak zajedu ještě nakoupit, potom, co ještě zatlačím na jednoho svého informátora.
Následující den pak už jen doladíme detaily, nabereme síly, a pak kolem poledne, kdy vlastně Rose má půlnoc, vyrazíme.
„Nevím, kdy se vrátím, tak mi ho pohlídej, ano?" zašeptal jsem směrem ke Calebovi, když jsem se v ložnici loučil s Efraimem.
Ten jen přikývl, zvedl vztyčený palec, a pak mě doprovodil s tím, že mám okamžitě volat, pokud něco, a nemám zbytečně riskovat, jako posledně.
Jen jsem protočil očima, zabrblal, a pak už jako poslední vyšel ven.

Efraim
Ani nevím, jak jsem se dostal do postele.
Když jsem se probudil, do oken už svítilo slunce, takže jsem zaspal i večeři.
Protáhl jsem se, a až teprve potom jsem si uvědomil, že jsem v posteli sám. Vlastně v celé ložnici a z koupelny se taky nic neozývalo.
Vstal jsem, zašel si na záchod, opláchl jsem se a jen prsty si prohrábnul vlasy. V ložnici jsem si natáhl tepláky, protože jsem spal jen v triku. Nejspíš mě v noci Tir přenesl a rovnou i převlíknul.
A vzhledem k tomu, že jsem byl takhle, tak nejspíš pracovali hodně do noci a na sex mu už nezbyla energie.
„Dobré ranko,“ ozvalo se z obýváku, když jsem procházel do kuchyně.
Zastavil jsem se ve dveřích a nakouknul dovnitř.
Seděl tam jen Caleb a procházel si nějaké papíry. Kolem sebe měl plno dalších věcí, a na stole, který sem nejspíš dotáhli z garáže, měl doslova ajťácké centrum.
„Kde jsou ostatní?“ nahnul jsem se a mrknul k pracovně.
Byla otevřená, ale prázdná. A v kuchyni bylo taky ticho.
Caleb mi ve zkratce řekl, co kdo dneska dělá a kde jsou. A když přišlo na to, že Tir jel do White Rose, zarazil jsem se.
Stáhl jsem obočí a sevřel ruce v pěst, abych se nějak uklidnil.
„Je to tam nebezpečné. Znají ho. Může se mu něco stát!“ vyhrknul jsem, a už jsem měl chuť se jít oblíct a jet za ním.
„Uklidni se, Efrie,“ vyskočil Caleb na nohy a rychle ke mně došel.
Položil mi ruku na rameno a pevně ho stiskl. Zadíval se mi do očí, a pak si povzdechl.
„Škoda, že jsem nebyl rychlejší než Tiras,“ zavrtěl hlavou. „Hele, Tir je zkušený, neboj se o něho, a rozhodně mu nic neudělají, když je na veřejnosti a na očích spousty lidí. V kuchyni je snídaně, tak se běž najíst a udělej mi prosím kávu, jestli si budeš dělat. A pokud se nudíš, tak uva… Tak se můžeš učit a já ti s tím pomůžu, když to půjde, ano?“
Moje jméno takto vyslovené, mě zastavilo. Caleb mi tak říkal ještě na škole. Jako jediný. Možná už tohle byl tenkrát náznak, že se mu líbím, ale já to tenkrát nějak nevnímal.
„Jo, udělám kafe,“ zabručel jsem, a pak už jsem konečně zamířil do kuchyně. 

Tiras
Jel jsem opět Frankovým vypůjčeným autem. Doufal jsem, že si mě nikdo tehdy u Tristanova domu přece jen nevšiml. To, že vybuchla bomba, jim jasně ukázalo, že jsem v tom domě byl a nejspíš jim šlapu na paty. Mohli si kohokoliv najmout a kohokoliv zastrašit, aby mě sledoval. Ale měl jsem takové tušení, že jak Gideon, tak Greg si na mě budou chtít smlsnout sami, takže to nebudou nechávat na ostatních. Otázkou zůstávalo, co chce Tristan.
Na moment jsem dostal strach hlavně o Aidu a Miku, jejich dvě děti, ale ať už Elizabetha byla jakákoliv a zavírala před tím, co Tristan dělal, oči, matka to byla víc než dobrá.
A nevěřil jsem, že by byl Tristan takový hajzl, aby na ně sáhl nebo někomu dovolil, aby jim ublížil. Sice je pravda, že Efraim říkal něco jiného, že mu na nich nejspíš nezáleží, ale já viděl, jak se k nim choval.
A tohle hrát opravdu nešlo. Svojí ženě možná, ale dětem neublíží. A jestli jo, osobně mu vpálím kulku mezi oči.
Lovci odměn měli oproti detektivům jednu výhodu. Nemuseli se zpovídat ze svých činů. Pokud by samozřejmě nezastřelili prezidenta. Takže, pokud seženeme důkazy a Tristanovi se stane nějaká nehoda, všechno se zamete pod stůl.
Cestou k Rose jsem přemýšlel, co všechno budeme muset ještě udělat. Zaparkoval jsem o notný kus dál a zbytek cesty šel pěšky. Potkal jsem Jacoba, ale nehlásili jsme se k sobě, stejně jako jsem zahlédl Franka. Možná to byla náhoda, možná tomu chtěl osud, na který asi začnu brzo věřit, ale když jsem se rozhlížel po okolí a rozhodl se obejít celý blok, všiml jsem si nápadného černého SUV. Věděl jsem komu patří. A rozhodl se.
Mám Gideona. Nic nedělejte. – rozeslal jsem všem krátkou zprávu, a pak autu zastoupil cestu.
„Dlouho jsme se neviděli, Bensone,“ zavrčel jsem, když z auta vyskočily dvě gorily, aby na mě nejspíš udělali bubu a zadní okénko auta sjelo dolů.

Efraim
Seděli jsme v obýváku. Já měl kolem sebe roztahané učení a Caleb si dělal svoji práci.
Po chvíli ticha mi to nedalo a zadíval jsem se, co dělá.
Právě seděl u svých tří monitorů. Na jednom měl pootvírané složky, ve kterých, podle toho, co jsem viděl, měl informace k nějakým lidem. Na druhém taky něco, ale mě zaujal ten třetí.
„Jak… jak jsi to dokázal?“ vstal jsem, došel k němu a hlavu málem vrazil až do monitoru.
Díval jsem se, jak se tam přepínají video záběry z pouličních kamer, a on právě sledoval ty, které byly poblíž White Rose.
Jednoho jsem si všiml hned. Ani jedna nezabírala přímo vchod do baru a ani za něj, kde stojí vila.
„To jsou policejní kamery,“ ukázal na ně Caleb. „Ale podle všeho mají i tohle dobře ošéfované. Určitě mají někoho na centrále, protože ani jeden záběr není na bar.“
„Jo, všiml jsem si,“ přikývl jsem a otočil hlavu k druhému monitoru, kde právě Caleb zadával nějaké příkazy do programu, který mu tam běžel na černé obrazovce. „C to děláš?“
„No, pracuji na tom, abych viděl všude, ne, jen tam, kde chtějí oni,“ tajuplně se usmál a dál soustředěně pracoval.
Nechal jsem ho, a znovu se zadíval na záběry z kamer. A v jedné ulici, nedaleko Rose právě zastavilo auto a z něho vystoupil…
„To je Tir!“ vykřikl jsem a vrazil prst do monitoru.
I Caleb se zadíval. Přepínal záběry na kamery tam, kde se právě pohyboval. Viděli jsme, jak se minul s Jacobem, jako by se vůbec neznali, ale pak Tir zabočil do ulice, která k baru nevedla.
V tu samou chvíli Calebovi pípla na telefonu sms. Přečetl si ji a mírně stáhl obočí. Nejspíš se mu něco nelíbilo.
„Kde je?“ díval jsem se po všech záběrech ve snaze ho najít.
„Netuším. Je v mrtvém úhlu,“ zadíval se Caleb zamračeně na monitory a pak do mapy. „Musí být tady, tam kamery nejsou,“ píchnul prstem do mapy. 

Tiras
Modlil jsem se, aby někdo neudělal nějakou blbost nebo abychom se nepřepočítali s tím, že Benson nezaútočí, když je den a kolem spousta lidí.
Na první pohled vypadal tak trochu jako trouba, nebo někdo, koho byste si s klidem spletli s nějakým milým pánem, takový ten, co se pořád usmívá, a kdyby se namaskoval, udělali byste z něj Santu roku.
Jenže to byla jen maska.
A mě právě ukazoval svou pravou tvář. Vzteklý, rozzuřený, myslím, že během vteřiny, co mě spatřil, jsem byl rozpůlen, rozčtvrcen, upálen za živa, roztrhán psy, ukamenován, stáhnutý z kůže, zlámané všechny kosti, hozený do drtičky, a kdo ví co ještě.
„Graysone,“ opětoval mi pozdrav a nenápadně se rozhlédl.
Jo, kdybychom byli někde v uličce, kde není moc vidět, už bych měl kulku v hlavě.
„Máš tu drzost se tady ukazovat? Chci svoje zboží! Hned!“ zasyčel na mě.
„Hm? O čem to mluvíš?“ zatvářil jsem se nechápavě. „Jen se procházím, jako všichni kolem tady, a nevzpomínám si, že bych si kdy od tebe něco vzal. Proč bych to dělal?“
Bylo vidět, že se drží zuby nehty, ale v tuhle chvíli nezmohl nic.
„Nemysli si, že máš vyhráno! Ta zasraná štětka ti nepomůže! Možná se ti povedlo uniknout, ale už takové štěstí mít nebudeš. Uštvu tě k smrti, vlastně ne, nezabiju tě,“ zachechtal se a zatvářil sebejistě.
„Nechám tě žít, aby ses pěkně díval, jak trhám prdel té kurvě, co mi zdrhla, jak ji ošukává hromada chlapů, jak ho jebou tak dlouho, dokud se nebude plazit ve vlastních chcankách a škemrat o to, abych ho sám zabil!“
Teď jsem to byl já, kdo měl co dělat, aby se ovládl a uklidnil po jeho slovech.
Sevřel jsem ruce v pěst a ostře se skrz zaťaté zuby nadechl.
„Ty už nikam to své hnusné péro nestrčíš!“ zavrčel jsem na něj.
Nejspíš mi chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli se směrem od White Rose ozval křik, hluk a řinčení rozbitého skla.

Efraim
Caleb se přestal mračit na mapu, a znovu se zadíval na monitory.
Přesunul se k druhé klávesnici. Složky, co měl pootvírané, všechny stáhl. Pak otevřel nějaké okno, kde zadal pár příkazů, a otevřelo se mu další.
Díval jsem se na jakousi zvláštní mapu města, plnou různých zaznamenaných bodů, čar a kruhů, které jako by vymezovaly určitý prostor.
„Co je to?“ zeptal jsem se zvědavě.
Metro to určitě není, to mi bylo jasné…
„Plán rozmístění kamer. Všech kamer. Teda, až na soukromé, a já právě hledám, co všechno v té ulici je,“ ještě víc Caleb svraštil obočí a víc se přiblížil k monitoru.
Jeho oči lítaly sem a tam, jak sledoval jednotlivé body a čáry. A po chvíli se začal usmívat.
„Jo, mám to!“ vykřikl, až jsem leknutím poskočil. „Sice to není Tir, ale rozhodně uvidíme to, co právě potřebujeme. Teda ne všechno, ale většinu snad ano, pokud používají nejnovější technologii.“
Spokojeně zakýval hlavou, a pak se dalších pár minut pekelně soustředil.
„Je to tam!“ ukázal jen rukou na monitor se záběry z kamer, aniž by z toho druhého, byť na chvíli spustil oči.
V tu chvíli mi na moment připomněl dirigenta. Nebo hráče na klavír. Každá ruka si dělala své, zatímco jeho oči sledovaly úplně něco jiného. Nechápal jsem, jak to dokáže.
Otočil jsem hlavu k druhému monitoru.
„To je… Frank?“ vydechl jsem, když jsem uviděl ty záběry, které připomínaly akční němý film.
Kamera, na kterou se právě Caleb napíchnul, byla nejspíš někde kousek dál. Asi na jednom z obchodů nebo vchodů v té ulici. A sice nezabírala celý prostor před barem White Rose, ale dost na to, abychom viděli vchod a to, co se tam právě dělo…
„Jo, to je náš Frank,“ spokojeně, a hlavně s úsměvem se na moment i Caleb podíval. „Neboj, bude v pohodě. Jeho jen tak nic nedostane…“

Tiras
Frank se nejspíš rozhodl, že mi zachrání kůži, nebo už ho prostě nebavilo čekat a chtěl si taky trochu užít. Každopádně, když to zaslechl Gideon, znovu se zamračil a pootočil hlavu, jako by ze svého místa mohl zahlédnout, co se děje.
„Ještě jsme neskončili, Graysone,“ zavrčel na mě nakonec a kývl na své gorily.
„V to doufám,“ ukázal jsem mu fakáče a sledoval jeho auto, dokud nezmizelo za rohem.  
Hned potom jsem vytáhl mobil a napsal Frankovi, ať se klidí, protože jinak ho čeká nepříjemná návštěva. Já sám jsem se pak zase pomalu rozešel, ale změnil jsem trochu směr, kdyby se náhodou Gideon rozhodl mě nechat sledovat.
Oddechl jsem si, když jak Frank, tak i Aria, Dorian a Jacob napsali, že jsou v bezpečí.
Mě v tom případě nezbývalo už nic jiného než sednout do auta a odjet nakoupit.
Vzhledem k tomu, že jsem se osobně setkal s Gideonem, neměl jsem náladu někde nahánět svého informátora, nebo se vyptávat na cokoliv dalšího.
Jen menší zajížďku jsem si ale udělal. Zajel jsem do přístavu, kde jsem zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Štvalo mě to. Opravdu. A nejvíc to, že všichni ti lidi, kteří byli při první šťáře sebráni, dostali nějakou naději, kterou jim pak Tristan vzápětí nejspíš vzal.
O pět hodin později jsem konečně parkoval v garáži s kufrem plným nákupu, včetně chlastu a cigaret.

Efraim
Málem s otevřenou pusou jsme s Calebem sledovali to, co se dělo u White Rose.
Teda, viděli jsme jen to, co se dělo venku, ale nevěděli jsme, co se předtím stalo vevnitř.
Frank tam ochranku srovnával pěkně na hromadu, i přesto, že pár ran schytal taky. Ale ani to ho nezastavilo i přesto, že proti němu byla přesila. Byl jak odbržděný buldozer, který se žene z kopce dolů a nic ho nezastaví.
Nechtěl bych se mu někdy dostat pod ruku, kdyby se na mě naštval.
V jednu chvíli se zastavil, rychle mrknul na něco, co vytáhnul z kapsy, dal několik ran a kopanců těm, co byli nejblíže, a pak najednou zmizel.
Byl tak rychlý, že jsme ani pořádně nestihli zaregistrovat, kudy odešel.
„To je Gideon!“ vykřikl jsem znovu, když jsem zahlédl, jak před barem zastavilo černé auto a z něho vyběhli další tři chlapi. A minimálně jeden a Gideon měli ruku zasunutou pod sakem.
Nejspíš Frank utekl na poslední chvíli. Asi dostal od někoho echo, že má zmizet.
„To nepřežiju…“ konečně jsem se odlepil od monitoru, když Caleb ukázal na jeden ze záběrů, kde zahlédl Tira přecházet do jedné z ulic, a podle všeho byl v pořádku a sám.
Začal jsem přecházet po pokoji sem a tam. I když jsem tam venku s nimi nebyl, přesto mi adrenalin nebezpečně stoupnul, a já se nedokázal uklidnit.
„Tohle vážně nepřežiju…“ mumlal jsem si pod nosem a dál přecházel po obýváku, dokud jsem nevrazil do Caleba, který mi zastoupil cestu.
„Na!“ vrazil mi do ruky skleničku a donutil mě to vypít na ex.
Nevím, co to bylo, ale málem mi to spálilo hrdlo, zkroutilo snad všechny vnitřnosti, a vypálilo díru do žaludku.
„Na!“ ozval se znovu a tentokrát mi vrazil do ruky cigarety. „Běž si zakouřit ven. Uklidni se, nebo tě z toho klepne.“
Vystrkal mě ven na zahradu, kde mě zarazil do lavičky.
„Ani se odsud nehni. A až se uklidníš, tak se vrať. Děsně mě znervózňuješ,“ ještě rozkázal, a pak zmizel v domě.
Otočil jsem se a viděl, že mě sleduje přes okno v obýváku, od svého pracovního stolu.
Nakonec jsem si přeci jen zapálil. Seděl jsem na zahradě dost dlouho. Slyšel jsem, jak se všichni postupně vrací, občas některý z nich vykouknul na zahradu, jestli tam pořád jsem. Ale jediný tu zatím nebyl.
A až teprve po notné chvíli, kdy jsem uslyšel poslední auto, jak zajíždělo do garáže, vyskočil jsem na nohy a málem se přerazil, jak jsem letěl dovnitř.
Skočil jsem Tirovi na krk a pevně ho sevřel, že jsem ho snad i dusil.
„Sakra, Tire! Víš, jak jsem se bál?!“ vyhrkl jsem, a ještě pevněji ho sevřel, až se musel opřít o auto.

Tiras
Ještě jsem skoro ani nevystoupil a už jsem měl Efraima omotaného kolem krku.
Pousmál jsem se, sevřel ho a opřel se víc o auto.
„Víš, jak je těžké nakoupit pro tolik hladových krků?“ zabručel jsem, ale hned na to se vrhl na jeho rty.
Na malý moment se mi vybavilo to, co Gideon říkal, že by mu mohl udělat a znovu se ve mně všechno vzbouřilo. Nedovolím to. Nikdo mi ho nevezme.
Teprve, až když do garáže vrazil Frank, že už má, kurva, hlad, a oblizovat se můžeme jindy, jsem Efraima pustil, a pak každému naložil nákup.
„Hele, dík za to. Kdyby mě tam uviděl, mohlo by se to zkomplikovat. Sice si můžou vyžádat záběry z kamer, ale těm důležitým jsem se snažil vyhnout, aby mě nebylo moc poznat,“ zabručel, když jsme natahali nákup do kuchyně a on si hned vytáhl cigára.
„No, jsme na tom stejně. Začal jsi právě včas,“ pokrčil jsem rameny a plácl ho po zádech.
„Dneska bych mohla uvař-“
„Zapomeň!“ přerušili jsme Ariu svorně skoro všichni.
Jen zabrblala, nafoukla se a odkráčela uraženě do obýváku. Věděli jsme, ale že to jen hraje, a nejspíš šla zase pracovat. Nakonec si krátkou sirku vytáhl Frank.
Hned nás všechny vyhnal z kuchyně, prý nesnáší, když mu někdo čumí pod ruce, a já toho využil a zatáhl Efraima do ložnice, abych se mu taky chvilku věnoval.

Efraim
„Neříkej mi, že nákup trvá skoro celý den,“ zamračil jsem se, ale nechal jsem se políbit.
Byl jsem moc rád, že se nikomu nic nestalo, a to přitom dneska vlastně ještě skoro o nic nešlo.
Jen šli očíhnout situaci a připravit se na akci.
Ale už teď mě z toho bolel žaludek, kdykoliv jsem si na to vzpomněl.
Nejspíš budu muset zítra spolknout celou tubu antidepresiv, jinak se z toho zblázním, než se všichni vrátí domů.
Když nás všechny Frank vyhodil z kuchyně, uvědomil jsem si, kolik už je vlastně hodin, a že jsem mohl uvařit oběd. Jednak bych se zabavil, a taky by měli jídlo, jak by se vrátili. Ani já s Calebem jsme neobědvali.
Ale v těch nervech jsem stejně neměl na jídlo ani pomyšlení. A navíc… Teď jsem myslel jen na Tira, který mě už v ložnici v posteli obíral, a byl nažhavený, doslova nadržený, a málem mi rozerval triko, když ho ze mě svlíkal. Ještě že jsem si neoblíkal spodky, a tepláky šly lehce dolů…
Trvalo nějakou chvíli, než jsme se vyhrabali konečně z ložnice.
Já se nakonec uklidnil, a znovu jsem se usmíval jak měsíček, když jsme se vrátili k ostatním.
Calebovi se mezitím povedlo napíchnout i zbývající soukromé kamery, a kamery z obchodů, aby měl dobrý přehled po celé ulici, kde stojí White Rose. A i když bar a stromy stínily ve výhledu na vilu, i tak měl záběry aspoň na příjezdovou cestu, která zřejmě vedla k suterénu, a taky měl v záběru celý plot za vilou, kudy jsem tenkrát utíkal. Divil se, jak jsem byl schopný se přes něj vůbec dostat, zvlášť, když jsem slezl z třetího patra doslova jak Spiderman.
Po celém domě to už hezky vonělo, a i když jsme do kuchyně ještě nemohli, stejně jsme si vyslechli od Franka hlasitou poznámku, že dupeme jak králíci a snad ani nemyslíme na nic jiného.
A když jsme konečně mohli všichni usednout k jídlu, byl už podvečer.
„Víš… Asi to nepůjde, zítra nejspíš určitě ne, ale napadlo mě… Dalo by se nějak dostat Petera z White Rose pryč? Bojím se toho, že až tam uděláte průvan, že je všechny budou chtít přemístit někam, kde by to bylo ještě horší a už je nikdo nenajde…“ ozval jsem se uprostřed obědo-večeře, když na chvilku všichni zmlkli.

Tiras
Z ložnice už jsem vycházel spokojený, a na Frankovu poznámku jen zabrblal něco o tom, že se chová, jako by on byl snad nějaký puritán.
Frank si sice doma moc nevařil, ale věděl jsem, že je skvělý kuchař, nejspíš i proto, že jednou kvůli práci v utajení, musel nastoupit jako kuchař do jednoho luxusního hotelu.
Když se pak Efraim vytasil se svou otázkou jen jsem se na něj překvapeně zadíval, než mi pak došlo to podstatné.
„Nepracujeme jako policajti,“ natáhl jsem se a pocuchal mu vlasy. „Často se někdo jako my setkáváme třeba s obětmi únosů, které se už nemají kam vrátit.“
„Sama mám pod svým palcem holku, kterou zneužíval její otec, a když pak přišlo na věc, nabídla jsem ji práci. Když je člověk plnoletý, rozhodnutí je na něm,“ přikývla Aria.
„Rozhodně ho tam nenecháme,“ horlivě rozhodl Caleb, za což si od Franka vysloužil úchylnou poznámku.
„Nemůžu ti slíbit, že zachráníme všechny. Takhle to prostě nefunguje. Nejsme žádní hrdinové. Ale uděláme všechno, co půjde, abychom ty, co chtějí, z tama dostali, ano?“ pousmál jsem se na Efraima, a pak si ho přitáhl pro krátký polibek.

Efraim
Věděl jsem, že to nebude tak jednoduché, ale zkusil jsem to. Peter je jediný, s kým jsem si tam dobře rozuměl, a věděl, že cokoliv mu řeknu, u něho taky zůstane.
A v tu chvíli jsem si uvědomil ještě jednu věc…
„Vím minimálně o čtyřech, kteří tam šli dobrovolně a líbí se jim tam,“ ozval jsem se, když jsem dostal prostor.
Řekl jsem jim i jména, o koho šlo.
„… a Gregova milenka, Lilia, patří mezi ně,“ pokračoval jsem. „A navíc… Donáší Gregovi. Sám jsem to poznal. Vypadá, jako by neuměla do pěti napočítat, ale je děsně prohnaná. Každý nový, kdo tam přišel, na to doplatil, než mu došlo, že za vším stojí ona. Já sám… No, myslel jsem si, že je hodná, ze začátku jsem se s ní bavil. Nakecala mi, jak je tam nešťastná, a já ji řekl, že z tama uteču. Měl jsem připravený i plán… Nabídl jsem ji, že může utéct se mnou. Prý si to rozmyslí, ale nakonec souhlasila. Jenže ten den, kdy jsme měli utéct, mě Pablo chytil a dotáhl ke Gregovi a já v suterénu strávil tři dny. Oni o tom všechno věděli a jen čekali, až budu chtít uskutečnit svůj útěk. Došlo mi, že to byla právě ona, kdo to všechno řekl. A později se mi to i potvrdilo, i když se mi snažila nalhat, že ona za nic nemůže.“
Po posledních slovech jsem se zamračil. Dost dobře jsem si dokázal vybavit, co se tenkrát všechno stalo. A já ji to nikdy nezapomněl. Už jsem se s ní nebavil, a kdykoliv jsem se s ní potkal na chodbě, nebo v baru, obcházel jsem ji obloukem. A Peter mi to později potvrdil. I on na tu její hru doplatil.
„Vím, že nemůžete zachránit všechny. Kvůli tomu tam nejdete. Ale kdyby to šlo… Aspoň Petera… je tam nešťastný a strašně rád by se vrátil domů,“ zadíval jsem se do talíře, po kterém jsem už delší dobu jezdil vidličkou, i když byl už dávno prázdný.
„Ale… důležitější je, abyste se všichni vrátili živí zpátky,“ úkosem jsem na všechny pohlédl, a pak jsem raději vstal a začal rychle sbírat nádobí ze stolu a ukládal ho do myčky, abych se nějak zaměstnal.

Tiras
Jo, nejspíš tohle bude strašit Efraima ještě dlouho.
Ale byl to silný kluk. Věřil jsem, že jednoho dne už na tyhle dny zbyde jen matná vzpomínka.
„Hele, štěně. Dopadne to dobře,“ zabručel Frank a vstal, aby plácl Efraima do zad, a ten málem zahučel do myčky spolu s nádobím.
„Jo, nedáme se tak snadno,“ zvedl Caleb palec.
Všichni jsme sice věděli, že to nepůjde lehce, a bude to jedna z těch náročnějších akcí, ale byla to naše práce. Pro tohle jsme to dělali. Aby takoví jako Efraim nebo Peter dokázali zase vést klidný život.
Bylo to jen zrnko prachu v celém prohnilém světě, ale kdyby nebylo takových, jako jsme my, svět už by byl dávno v hajzlu. Policajti prostě nemohli vyřešit všechno. Byli svázání pravidly. My ne.  
„Běž do ložnice, svlékni se a lehni si na postel,“ zašeptal jsem Efraimovi do ucha a postrčil ho ven z kuchyně.
Chtěl jsem, aby aspoň na chvilku zapomněl na všechno to, co ho trápilo.
Uklidil jsem kuchyň spolu s Ariou, a když jsem usoudil, že měl Efraim dost času, vytáhl jsem z ledničky šlehačku a jahody, přibral víno a skleničky, a pak se s tou náloží vydal do ložnice.
Tác jsem položil na stolek vedle postele, usmál se na Efraima, a pak si přisedl k němu.
„Víš, rád bych si dal nějaký dezert. Speciální. Takže nehýbat,“ usmál jsem se, a pak na jeho tělo začal kreslit šlehačkou a pokládat na ni jahody.
Obzvláště jsem si dal záležet na bradavkách, bříšku a penisu, dokud jsem nebyl se svým výtvorem spokojený.
Pak jsem vstal, svlékl se a znovu vyskočil na postel.
„Napadlo mě, že bych na strop přidělal zrcadla,“ zašeptal jsem mu do rtů, když jsem se nad ním opatrně sklonil. „Abys viděl všechno, co ti dělám.“
Políbil jsem ho, a pak se pustil do toho lákavě vypadajícího dezertu.

Efraim
Bylo mi trochu lépe, když se mě snažili ujistit, že udělají všechno, co budou moct, a že to dobře dopadne. Měl jsem sice pochybnosti, ale raději jsem na to přestal myslet. Nechtěl jsem jim přidělávat starosti, zvlášť před tak náročným dnem.
Když pak ke mně došel Tir a zašeptal mi do ucha svou žádost, zachvěl jsem se.
Už jen to, jak to řekl, a ta představa, proč to mám udělat…
Raději jsem zbytek úklidu nechal na ostatních a rychle zapadl do ložnice.
Sprchou jsem doslova proletěl. Peřiny jsem shrnul bokem a na posteli zůstaly jen polštáře. Lehl jsem si tak, jak Tir chtěl, hleděl jsem do stropu a s napětím čekal, až přijde.
Myslím, že jsem byl vzrušený už jen z toho čekání.
Často jsem takhle čekal na klienty, ale nikdy jsem z toho nebyl vzrušený tak, jako právě teď, a právě kvůli Tira.
Miloval jsem ho, a každou takovou chvilku s ním jsem si opravdu užíval.
Když vešel, přeběhlo mi po těle to příjemné mrazení, když jsem se na něho zadíval, jak se blíží k posteli. A hlavně to, co měl na tácu…
Přivřel jsem oči, když si začal hrát se šlehačkou a jahodami, a vytvářel na mě doslova umělecké dílo.
Po chvíli, kdy jsem na sobě ucítil jeho rty i jazyk, s táhlým výdechem jsem otevřel oči a znovu se zadíval do stropu.
Jo, nemuselo by to být špatné. Viděl bych teď krásně všechno…
Každý kousek mého těla ozdobený šlehačkou.
Po chvíli jsem už ale na zrcadla nemyslel. Tir mě dostal do takového stavu, že jsem zapomněl úplně na všechno, a doslova jsem žadonil, aby si mě už konečně vzal, šlehačka, ne-šlehačka… Klidně, ať mi ji narve třeba i do…
Zbytek myšlenky se ztratil někde mezi výkřikem a hlasitými steny, když konečně splnil mou žádost…

Tiras
Jo, to napětí se mi podařilo dokonale odbourat.
Sice jsme zasvinili celou postel, kterou jsme pak museli převléct, a ještě zajít do sprchy, ale stálo to za to. Měl jsem dojem, že každé další milovaní s Efraimem přináší něco nového a vzrušujícího, a někdy během toho, co jsem ho zase nechal tančit na svém klíně, jsem se rozhodl, že až případ uzavřeme, ty zrcadla na strop nechám přidělat.
Myslím, že jsem to byl tentokrát já, kdo odpadl jako první.
Nebylo se taky čemu divit, když jsem předchozí noc téměř nespal. Vlastně vůbec, když nepočítám tu hodinku v křesle.
Přesto jsem se ráno probudil poměrně brzo, a ještě si přitáhl Efraima víc do náruče, protože se mi od něj vůbec nechtělo.
Sledoval jsem jeho tvář, hladil ho po hrudi nebo prsty občas přejel po rtech.
Opravdu byl nádherný. Nedivil jsem se, že byl tak žádaný.
Naopak jsem se divil tomu, že jsem to byl právě já, koho si vybral.
Ještě bude potřeba udělat a zařídit spoustu věcí, ale věřil jsem tomu, že to zvládneme.

Efraim
Byla to doslova sladká noc. I já jsem si trochu popatlal Tira šlehačkou, ale nešlo mi to tak dobře, jako jemu. Ale i tak jsem si ho pěkně olízal, a nakonec jsem skončil na něm a předvedl mu znovu ten můj břišní tanec.
Začínám mít dojem, že se to Tirovi moc zamlouvá, ale nevadí mi to.
Klidně to budu dělat, když to tak je, a já si u toho taky užiju své.
Když jsme potom převlékali postel, pomyslel jsem si, že jsem udělal dobře, když jsem peřiny shodil na zem. To jediné bylo uchráněno od šlehačky a od nás.
A tentokrát Tir usnul jako první.
A já tak měl konečně možnost si ho v klidu a beztrestně prohlížet, dívat se na něho, jak klidně spí. Pozorovat jeho uvolněnou tvář, která byla tak krásná, že jsem se na něho prostě nedokázal přestat dívat, dokud jsem i já neusnul.
Ráno mě pak probudily lehké doteky. Trochu to šimralo, tak jsem se nejdříve začal usmívat, a až po chvíli mi došlo, že to je nejspíš Tir a konečně jsem otevřel oči.
„Dobré ráno,“ přivítal jsem se s ním a políbil ho.
„Uvařím vám dneska pořádný oběd, ano? Budu se snažit to nezkazit, abyste se mohli pořádně najíst, až se vrátíte.“
Možná to byla hloupost, mluvit takhle hned po ránu. Ale chtěl jsem se tvářit, jako že je všechno v pohodě, i když jsem uvnitř sebe byl nervózní, když mi do hlavy naskočila myšlenka, k čemu se dneska chystají.

Tiras
Musel jsem se usmát, když Efraim řekl, že nám uvaří oběd. Popravdě, od něj by mi chutnala i houska namazaná máslem, kdyby na to přišlo.
Políbil jsem ho na prsty, a pak mu věnoval hluboký polibek.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem konečně i já, a pak nás přesunul do koupelny.
Tentokrát se to ale obešlo bez sexu, protože nás čekal náročný den.
Když jsme přešli do kuchyně, všichni už byli taky vzhůru, ale atmosféra byla tentokrát jiná. Každý se v myšlenkách věnoval tomu, co musí udělat, Aria ze sebe dělala doslova lvici salónů, Caleb měl nos zabořený ve svých monitorech, Jacob dělal snídani, Frank seděl na sedačce a pokuřoval, Dorian ležel u něj, s hlavou položenou na jeho klíně a něco poslouchal přes mobil.
Jen nám kývli na pozdrav, a tak jsem si aspoň šel pro kávu a vyzvědět, jestli Jacob nepotřebuje pomoct. Dělal jen lehké sendviče, něco, co by nám nezatížilo žaludek, ale zároveň, aby nás někdy uprostřed boje nechytli křeče.
Já sám pak se svou kávou, sendvičem, cigárem a Efraimem, přešel na zahradu, kde jsem se usadil a stáhl Efraima na svůj klín.
„Těším se, až to bude za námi. Hlavně kvůli tobě. Víš… ještě jsem ti nepoděkoval. Řekl bych, že jsi mě zachránil. Kdybych tě nepotkal, nejspíš bych byl pořád ten hajzl, co vymetá bordely, a dřív nebo později bych skončil s kudlou v zádech. Od Shayovy smrti jsem si nikoho nepustil k sobě. Od jeho pohřbu jsem nebyl ani u jeho hrobu. Nemohl jsem. Slíbil jsem něco, co jsem nedodržel. Ale teď… Díky tobě mám naději, že aspoň jeho duši dopřeju klid. Děkuju. Za všechno,“ pohladil jsem Efraima po tváři a věnoval mu jeden procítěný polibek.

Efraim
I když se i Tir tvářil, že je všechno v pohodě, přesto jsem vycítil jistou změnu v jeho postoji.
A stejně tak to bylo poznat i na ostatních.
Každý jako by myslel už jen na to, co je čeká. A nejspíš to tak bylo. I když každý po svém.
Stáhl se mi žaludek, když jsem tak viděl tu pohodu a klid před bouří. Nikdy jsem nic takového nezažil. A i když mě několikrát ujistili, že bude všechno v pořádku, stejně jsem se bál.
A oni určitě taky byli připraveni i na variantu, že by se nemuselo něco povést.
Když jsem se s Tirem usadili na zahradě, nebyl jsem schopný do mé snídaně ani kousnout.
Jen jsem popíjel kávu a byl duchem nepřítomný, dokud na mě Tir nepromluvil.
Znovu se mi stáhnul žaludek. Snad ještě víc než předtím. Doslova se mi zauzlovala střeva…
Jako by se s těmi slovy se mnou loučil.
Nemůžu to tak brát. Nesmím si to připouštět. Prostě to dopadne dobře, tak jak mi tvrdili.
„Já… já jsem rád, že jsem tě v tom baru tenkrát oslovil a obsluhoval tě. Kdyby to byl Peter, nejspíš by to nikdy takhle ani nedopadlo,“ přitáhl jsem se k Tirovi, jak nejblíž to šlo.
Vzal jsem mu cigaretu z ruky, potáhl jsem si a pak ji odložil.
Stejně jako on, i já mu teď věnoval polibek, aby věděl, jak moc ho miluji, a že budu čekat na jejich návrat.
Moc jsem si přál, aby už bylo všechno za námi.
Nějak jsem ani nevěděl, co víc říct. Jakákoliv slova by teď byla zbytečná. Byl jsem nervózní a věděl jsem, že kdybych začal moc mluvit, nejspíš bych se rozbrečel strachy.
Nemluvil jsem ani ve chvíli, kdy se všichni zvedli a začali se připravovat k odjezdu.
Až teprve, když Tir stál u auta, a chystal se nastoupit, objal jsem ho, jak nejpevněji to šlo.
„Vrať se v pořádku, prosím,“ políbil jsem ho, a pak už konečně odstoupil, aby mohli vyrazit.

Tiras
Nechtělo se mi. Teď, když na to přišlo, a my ozbrojení nastupovali do auta, a jeden po druhém odjížděli, nechtělo se mi. Byl jsem aspoň rád za to, že Efraim nezůstane doma sám a bude u něj Caleb.
Aspoň to mi trochu přidalo na klidu.
„Vrátím se,“ zašeptal jsem mu do rtů, když mě pak ještě u auta objal.
Raději jsem pak už nastoupil, ještě na něj mrkl zpoza okna, a pak už vyjel z garáže.
Musel jsem se uklidnit. Teď byla na řadě práce.
„Slyšíte mě všichni?“ ozvalo se mi v uchu.
Caleb nám každému přidělil odposlouchávač, abychom se mohli spolu dorozumět.
„Královna slyší.“
„Střelec na místě.“
„Pěšec se blíží.“
„Jezdec slyší.“
„Milovník slyší,“ odpověděl jsem za sebe.
„Cože?! Proč, kurva, milovník?!“ zaburácel mi v uchu Frankův hlas.
„Protože jsem sexy chlap a alfa samec, co ulovil sexy kluka a jiná figurka už na mě nezbyla!“
„Král, zbyl král,“ ozval se Caleb, jehož přezdívka byla Věž.
„Král budu, až tohle skončí,“ zaprskal jsem.
Tahle naše malá výměna názorů, ale trochu uvolnila atmosféru, a ještě jsme se mezi sebou chvilku dohadovali, kdo je víc sexy a větší alfa samec. Nejspíš by došlo i na měření pér, kdybych nedorazil do místa, kde jsem musel vystoupit a na chvíli zmlknout.
„Jdeme na to, pánové. A dámo…“ dodal jsem, zhluboka se nadechl, narazil si kšiltovku do čela, a pak vystoupil z auta.

Efraim
Stejně jako včera, i teď jsem chodil po domě tam a zpátky. Z místnosti do místnosti, až mě Caleb okřikl, že ho znervózňuji, ať se posadím, nebo jdu třeba na zahradu, protože přes to mé dupání ani pořádně neslyší kluky ve sluchátku.
„Promiň, nechtěl jsem tě znervózňovat,“ omluvil jsem se mu a posadil se do křesla.
„Nechtěl jsem na tebe křičet,“ na moment se na mě Caleb otočil. „Ale mám už jen kousek od toho, abych se napíchnul i na kameru ve White Rose. To nám může hodně pomoct.“
Vrátil se zpátky ke své práci, a zatímco zadával různé příkazy na jedné klávesnici, na druhé se přepínal mezi kamerami a sledoval ostatní, jak se přesouvají do Rose.
Nechápal jsem, jak to dokáže, ale raději jsem byl zticha. Chtěl jsem uvařit oběd, ale teď jsem nedělal raději ani to. Nechtěl jsem ho rušit ani cinkáním nádobí.
Nakonec jsem do té kuchyně šel. Rozhodl jsem se aspoň uvařit kávu, i pro Caleba, který už zas měl sluchátka na uších a byl zabraný do práce.
Jenže jen co jsem kávovar zapnul, hned jsem ho zas musel vypnout. Kafe došlo.
I přesto, jak velký nákup Tir včera udělal, na tohle zapomněl.
Zaběhl jsem do ložnice, hodil na sebe kalhoty a mikinu, popadl jsem pár bankovek, a s mobilem to strčil do kapsy.
„Zaběhnu do krámu pro kafe, už není,“ zastavil jsem se ve dveřích do obýváku.
Caleb se na mě otočil, podíval se na monitory a pak zase na mě.
„Nemůžu tě pustit,“ zamračil se.
„Je to jen na konci ulice, za pět minut jsem zpátky. Určitě si kafe dáš taky a koupím ti čokoládu,“ usmál jsem se na něho. „A kdyby něco, mám s sebou mobil a nikdo neví, že jsem tady.“ 
Caleb chvilku přemýšlel, ale když se mu kdosi ozval ve sluchátku, rychle odpověděl, a pak se znovu otočil na mě.
„Nemám čas se s tebou dohadovat, a evidentně jsi rozhodnutý. Takže pro kafe a zpátky. Máš pět minut. Jinak si pro tebe dojdu.“
Hned na to se zas vrátil k práci. Opravdu jsem ho teď nemohl vyrušovat, tak jsem se potichu vytratil ven.

Tiras
Cestou k baru jsem se nenápadně rozhlížel. Přepadl mě takový zvláštní, tísnivý pocit, který jsem ještě při akci nezažil. Míval jsem strach, ten, kdo tvrdí, že ho nemá, buď kecá, nebo je to magor, ale tohle nebylo ono. Byl to prostě špatný pocit, který mi zauzloval žaludek.  
„Všechno v pořádku?“ řekl jsem nenápadně do sluchátka.  
Když mi všichni nahlásili, že je vše v pořádku, oddechl jsem si, ale ten pocit nezmizel.  
Mírně jsem se zamračil. Možná je to tím, že teď na mě doma někdo čeká, a já na tuhle chvíli jsem čekal téměř tři roky? Proto se takhle cítím?
Bylo to možné, přesto jsem měl pocit, že to pořád není ono.
Když jsem došel do místa, kde byl první záchytný bod, schoval jsem se do stínu stromů a ohlásil se Calebovi.
Teď už to bylo na něm. Musel mě provést až do místa, kde se dalo přes plot vlézt do zahrady tak, aby mě nezachytily kamery.

Efraim
V malém krámku na konci ulice jsem byl za dvě minuty. Prakticky jsem měl Tirův dům na dohled, kdykoliv jsem se otočil. I tak jsem celou dobu myslel na kluky. Ale i přes mé zamyšlení jsem si všiml projíždějící policejní hlídky. Jeli opravdu pomalu, a když jsem se na ně podíval, zdálo se mi, že si mě prohlíží.
Rychle jsem vešel do obchodu, až jsem skoro vrazil do prodavače, který právě doplňoval regály. Přes výklad jsem se podíval ven. Policejní auto pomalinku projelo, ale nezastavovalo se.
Oddychl jsem si. Omluvil jsem se prodavači, že jsem do něho vrazil, a nechal se nasměrovat k regálu s kávou. Přibral jsem čokoládu pro Caleba a zamířil k pokladně.
Pokladní se na mě usmála, vrátila mi drobné, ale pak nakoukla přes mé rameno ven.
„Hm… něco se děje?“ řekla spíš pro sebe a zavřela kasu.
Otočil jsem se. Zahlédl jsem, jak před obchod dojelo zpátky to policejní auto a zastavilo. A v tu chvíli mě přepadl špatný pocit. Žaludek se mi scvrknul do malé kuličky, ale v duchu jsem si říkal, že si jdou jen koupit svačinu. Sevřel jsem kávu a čokoládu v ruce a vyšel ven. Snažil jsem se tvářit, že jsem jen jeden z mnoha nakupujících. Když vystoupili a šli k obchodu, chtěl jsem se jim vyhnout a zamířit pro jistotu na druhou stranu, než byl náš dům.
„Efraim Morgan?“ zastavil mě jeden z těch dvou policistů, když jsem vyšel na dva kroky ode dveří.
Aniž bych si to uvědomil, automaticky jsem přikývl. Neumím lhát… Rozhlédl jsem se kolem sebe, hledal jsem únikovou cestu, kudy bych mohl utéct. Špatné tušení sílilo a já začínal mít strach.  
Druhý po mém přikývnutí přistoupil ke mně.
„Otočte se a opřete se rukama o zeď,“ přikázal mi.
„Proč?“
„Otočte se a opřete se rukama o zeď!“
„Nic jsem neudělal. Jen jsem si šel nakoupit,“ chtěl jsem couvnout, ale jeho výmluvný pohyb ruky ke zbrani mě zarazil.
Popadl mě za rameno a přirazil mě ke zdi, až mi nákup vypadl z ruky, sklenice se rozbila a kafe se rozsypalo po zemi.
„Jste zatčen pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy Cordera Moreniho. Máte právo nevypovídat, máte právo na obhájce. Cokoliv řeknete…“
Jeden z nich mi nasazoval pouta, zatímco mi druhý odříkával moje práva.
Byl jsem v šoku tak moc, že jsem se nezmohl vůbec na nic. Jen jsem stál, třásl jsem se, a díval se na pokladní, která strnule stála a hleděla na nás nechápavě.
Policista mě prošacoval, vzal mi mobil i peníze, potáhl ode zdi, a ten druhý konečně přestal odříkávat moje práva.
Dovedli mě do auta a strčili dozadu. Ještě jsem si ani nestačil srovnat nohy, a už jsme vyjeli. 
Mohl jsem se jen dívat na to, jak mi ulice s Tirovým domem mizí z dohledu…