Li-Wei
Xi mi nakonec se vším pomohl a já byl za to rád.
Jeho slova mě povzbudila, i přesto jsem měl strach, jestli jsem se Gianniho třeba nedotkl nebo ho svých chováním neurazil.
Doufal jsem, že ho ještě uvidím, ale jak řekl Xi.
Měl hodně práce a dneska to všechno končilo, takže bude mít starostí ještě víc.
Docela mě mrzelo, že se nemohl setkat s Chrisem nebo Lorym, myslím, že by si i rozuměli.
S těmi myšlenkami jsme nakonec jídlo dodělali, část jsem nechal pro nás a ostatní, jestli budou chtít, a druhou polovinu úhledně naskládal na talíř a do misek, a uložil do velké krabice na tácek.
Pod paži jsem si hodil složku s recepty a se vším tím nákladem se vydal do druhého sálu, abych našel někoho, kdo to Giannimu předá.
K mému překvapení jsem uviděl Remyho a po chvilce zaváhání k němu přišel.
„Já… chtěl bych to dát Giannimu. No, omlouvám se, že jsem utekl a…" zamumlal jsem se sklopenou hlavou a natáhl ruce, abych mu to předal.
„Myslím, že bude lepší, když mu to předáš sám. A omlouvat se nemusíš. Pojď se mnou," ozval se Remy, a když se otočil, nezbylo mi nic jiného než ho následovat.
Gianni
Cestou výtahem do přízemí jsem si uvědomil, že jsem Alberonnimu zapomněl říct jednu věc.
Chtěl jsem po něm, aby roznesli zprávu, že společnost Floreseho je pod ochranou rodiny Riverů a Simeone. To samo už stačilo na to, aby se měl Sheng na pozoru. A snad aspoň tohle do začátku pomůže, než přijdeme na něco, co by je Shenga zbavilo na dobro.
Než jsem vystoupil, sdělil jsem poslíčkovi, který byl soldier Alberonniho, aby vyřídil svému šéfovi, že má přijít zítra v poledne sem do hotelu na oběd, že se s ním přijdu rozloučit, než odjedu.
Věděl jsem, že v té době už budou všichni pryč, a tudíž se nesetkají.
Když jsem vyšel z výtahu, zamířil jsem konečně k sálům, odkud se postupně vynášely ty velké pulty, lednice a další věci, které bylo potřeba co nejdříve vystěhovat, aby se v nich za další dva dny mohly konat konference, které byly nahlášeny.
Neušel jsem ani pár kroků a zahlédl jsem Remyho, a za ním Li-Wei.
Snad automaticky jsem si chtěl upravit kravatu, ale pak jsem dal ruku dolů. Před Lim si na nic hrát nemusím a ani nechci.
„Li-Wei, moc se omlouvám. Chtěl jsem s vámi povečeřet, ale měl jsem nečekaně neodkladnou schůzku. Bylo to tak na rychlo, že jsem zapomněl ti nechat vzkaz. Vážně se omlouvám,“ zastavil jsem se před nimi a zatvářil se zkroušeně.
Tohle mě opravdu mrzelo, mohl jsem mu dát vědět, že musím odjet…
Li-Wei
Nevím, kam mě chtěl Remy odvést, ale sotva jsme vyšli z haly a zamířili k výtahu, potkali jsme Gianniho.
Úplně jsem zrudl a sklopil pohled, jak jsem očekával, že bude naštvaný, ale on se mi místo toho začal omlouvat.
Mohlo to být snad tak, že i jemu bude smutno, až odjede?
Pár vteřin po jeho slovech jsem zůstal jen šokovaně hledět, než jsem krabici i šanon strčil Remymu do rukou, a pak se na Gianniho vrhl, až jsme oba spadli na zem.
„Neomlouvej se!" vzlykl jsem možná trochu hlasitěji, než jsem chtěl. „To já se omlouvám! Jsem idiot.
Prostě jen… i když tě znám chvilku, strašně moc bych si přál…"
Zavrtěl jsem hlavou, odtáhl se, aby mohl Gianni vstát, a otřel si mokré tváře.
„Vím, že to nejde. Vím, kolik máš starostí a nechci ti přidělávat další, ale… moc by mě potěšilo… tady…"
Skoro jsem vyškubnul krabici s Remyho rukou a vrazil ji pod nos pro změnu Giannimu.
„Udělal jsem to speciálně pro tebe… no… kdybys chtěl, mohli bysme… Ale vím, že máš moc práce a já tě nechci zdržovat, ale budu rád, když si to vezmeš," vykoktal jsem celý rudý a sklopil pohled, jak jsem byl z toho celý nesvůj.
„Myslím, že bude lepší, když to vyřešíme jinde," ozval se Remy, který zatím pomohl Giannimu na nohy a v jeho hlase jsem slyšel smích.
Mezitím přiběhl i Xi s Pongem, ale než se stihl ozvat, Remy zavelel a nastoupili jsme do výtahu.
Gianni
Teda Li-wei mě stále něčím překvapuje.
Ani jsem nemrkl, a seděl jsem na zemi. Tak, tak, že jsem ho stihl zachytit, abychom se úplně nesvalili a nevytřeli tu podlahu.
Když jsem potom vstal a v rukách mi přistála krabice, nahlédl jsem do ní. A i když jsem si na schůzce dal něco malého k zakousnutí, tak jsem na tohle dílo od Li-Wei okamžitě dostal chuť. Měl jsem už nakročeno k tomu, že do toho hrábnu aspoň prstama, ale když jsem viděl Remyho pobavený úsměv, raději jsem krabici zavřel, důležitě si odkašlal a čekal, až vyjedeme do patra, kde se nacházel můj soukromý prostor.
Byl jsem rád, že s námi šel i Xi-Wang, aspoň nebudou řeči, že jsme spolu s Liem dělali bůh ví, co.
Když jsme vystoupili z výtahu, Remy nás vedl rovnou do našeho pokoje.
Než jsme tam došli, zahlédl jsem pokojskou, která právě z našeho pokoje vycházela. Pozdravila a ustoupila bokem, abychom mohl vejít. Nechal jsem kluky vejít dovnitř, ale já se ještě na chodbě zdržel.
Vrátil jsem se těch pár kroků k pokojské a naklonil se k ní.
„Na pokoji 306, u těchto mých hostů, jsem zanechal dárek v hnědé obálce. Je to něco, co si moc přáli, ale nechci, aby kdokoliv z nich věděl, že jsem to byl já. Kdyby se náhodou ptali, kde se to tam vzalo, můžete pro mne, prosím zalhat? Řekla byste, že vám to dal nějaký muž, který prosil, abyste to nechala u nich v pokoji. Prosím…“ zadíval jsem se na ni přímo psíma očima. „Je to opravdu překvapení, a já nechci, aby věděli, že ode mne…“
Na moment jsem ji strčil krabici s jídlem do ruky, rychle hrábnul do kapsy pro peněženku a vytáhl sto dolarů, které jsem ji zastrčil do kapsy, jakmile s úsměvem přikývla.
„Na mě se můžete spolehnout, neprozradím vás,“ vrátila mi krabici. „A děkuji za příspěvek.“
„A nechte mi prosím přinést příbor, ano?“ ještě jsem neslyšně pohnul rty se slovy díky a už jsem spěchal do pokoje za klukama, kde je Remy uvedl do předpokoje a všichni už byli usazení na sedačce a Remy jim už nabízel něco k pití.
Položil jsem krabici na stolek, a s omluvou jsem zaběhl do ložnice, abych na sebe rychle hodil něco pohodlnějšího, umyl si ruce a pak se vrátil za klukama. Ještě jsem si nestihl sednout a už na mě klepala hotelová služba, která přivezla servírovací stolek s příbory, ovocem a pitím.
Vzal jsem z něj i Menu a každému jedno podal, aby si objednali,
„Přece nebudu večeřet sám, ne? Cítil bych se špatně. Vyberte si, co chcete, náš kuchař Mika, který přijel speciálně se mnou, možná sis ho, Li, všiml u Italského stánku, je taky dobrý kuchař a dneska slíbil, že pomůže dole v kuchyni. Strašně rád vaří…“
Li-Wei
Když nás Remy všechny usadil, přišla akorát pokojová služba a Gianni hned nabídl, že si máme objednat něco taky, aby nejedl sám.
Chtěl jsem napřed odmítnout, protože už tak pro mě udělal víc než dost, pro nás všechny, ale když jsem si uvědomil, že je to dost možná náš poslední den, MENU jsem si vzal a stejně si vybral skoro to nejlevnější, co tam bylo.
Pongo se uvelebil přede mnou a hlavu si opřel o moje nohy.
Když Remy pomáhal Giannimu s jídlem z krabice, bezděčně jsem chytil Xiho za ruku.
Ne snad proto, že bych se bál toho, že mi to skončí na hlavě, i když samozřejmě obava, že to Giannimu nebude chutnat, byla na místě, ale spíš kvůli tomu, jak se Remy na Gianniho díval, jak se ho pokaždé zcela automaticky dotkl, pousmál se, prostě na něm bylo vidět, jak Gianniho miluje a v ten moment jsem jim trochu záviděl to, že se mohli tak snadno vzít.
Lehce jsem si povzdechl, sklonil se a podrbal Ponga za ušima.
Pak jsem se otočil na Xiho a zadíval se na něj, jako bych chtěl z jeho výrazu vyčíst, jestli to, co nadhodil Gianni je pravda, nebo si mě jednoduše vzít nechce.
Nakonec mou zírací výzvu utnul příchod pokojské, která nám dovezla večeři.
Když jsem viděl tu porci, málem mě omylo, ale pro teď jsem odhodil všechny starosti za hlavu a rozhodl si užít příjemný večer.
Nechtěl jsem to nikomu kazit a nejspíš jsem nebyl jediný, protože tématu odjezd jsme se vyhýbali a místo toho probírali festival, vaření a pečení.
Byl to vážně fajn večer, a já si přál, aby neskončil, jenže to se mi samozřejmě nemohlo splnit.
A tak když mu zavolali, že je nejspíš všechno uklizeno, byl čas, abychom s Xi-Wangem odešli.
Gianni
Ta večeře, kterou pro mne Li-Wei připravil, byla naprosto skvostná. I když Mika, který se časem stal zástupcem šéfkuchaře v hotelu v Provu, umí taky moc dobře vařit, tak toho bylo s jeho vařením nesrovnatelné.
Li_Wei má nejspíš na to buňky, nadání. A i kdyby nezvládl vařit v nějaké velké kuchyni, jako kuchař třeba v hotelu nebo restauraci, myslím, že by se rozhodně uživil jako instruktor, učitel vaření.
Možná bych mu to mohl navrhnout? Že by třeba jednou týdně vedl kuchařské kurzy pro začátečníky a pak třeba i pro pokročilejší? No, ještě o tom popřemýšlím, protože by to pro něj znamenalo, že by se sám musel ještě pár věcí naučit, a taky by záleželo na tom, zda by to zvládl.
Nejprve ale zjistím, co je potřeba proto, aby to mohl dělat…
Když mi zavolali, že sály jsou už uklizené a připravené na konference, musel jsem se rozloučit, protože jsem vždy kontroloval, zda je všechno v pořádku, pokud to bylo možné.
Nastala chvíle, kdy mi ztěžkl žaludek, protože nejen ty tři dny, kdy jsem mohl s Liem být, ale i tento večer mi ukázal, že tenhle kluk je někdo, s kým se budu těžko loučit. Když si odmyslím Mika, tak neznám nikoho v přibližně stejném věku, a vedle koho bych se cítil tak dobře a mohl být sám sebou.
„Moc se omlouvám, ale budu muset odejít. Zítra odjíždím, ale nejsem si jistý, jestli budu mít prostor, abych se s vámi mohl rozloučit. Ale… Xi-Wangu, moc ti děkuji, že jsi mi umožnil se s Lim setkat. A ty Li-Wei…“ otočil jsem se na jmenovaného a na moment se mi zadrhnul hlas.
Odkašlal jsem si, zhluboka se nadechl a pak jsem pokračoval.
„Li-Wei, děkuji moc, že jsem tě mohl poznat. Rád tě zase někdy uvidím. Když přijedu do Sacramenta, dám ti určitě vědět, pokud mi na sebe necháš telefon. Můj je tady,“ podal jsem mu vizitku s mým soukromým číslem, které nedávám jen tak nikomu. „A kdybyste měli někdy cestu do Prova, je tam jeden skvělý hotel, kde se o vás vždy dobře postarají. Já… musím jít…“
Aniž bych to plánoval, prostě jsem k němu najednou přistoupil a pořádně ho objal.
„Děkuji, Li… bude se mi po tobě stýskat…“ zašeptal jsem ještě, a pak ho pustil a odstoupil, aby neměl Xi pocit, že mu beru jeho přítele.
Li-Wei
Tak na loučení nakonec přece jen došlo.
Polkl jsem knedlík, když mi Gianni podával vizitku a jen vrtěl hlavou, když mi děkoval. Snažil jsem se nebrečet, ale v momentě, kdy mě objal, nedokázal jsem to.
„Strašně rád… jsem tě potkal…" zavzlykal jsem, když se Gianni odtáhl a tentokrát objal já jeho.
A i když jsem ho držel o něco déle než on mě, nakonec jsem ho pustil a vysmrkal se.
„Děkuju za všechno… Přeju ti… hodně štěstí… v dalších festivalech… a kdyby… kdybychom se… už neviděli… nikdy na tebe… nezapomenu… ukázal jsi mi něco… nového a taky… i přesto, kým jsi… že si laskavý a hodný člověk… a máš fajn manžela…" zafňukal jsem ještě, pak se ještě natáhl k Giannimu, vlepil mu krátkou pusu na tvář, zamumlal díky, a pak skoro vyběhl z pokoje.
Čím déle bych tam byl, tím hůře by se mi odcházelo.
Vzpomněl jsem si ale, že chtěl i po mě číslo, a tak, než jsem dorazil do našeho pokoje, kdy mi v patách šel Pongo i Xi, ještě jsem Giannimu poslal zprávu, aby si mé číslo uložil.
Sotva jsme došli do pokoje, chtěl jsem se svalit na postel, ale všiml jsem si velké hnědé obálky.
Vzal jsem ji do ruky a otočil se na Xiho.
„To je tvoje? Myslím… myslím, že tu nic neleželo, když jsme odcházeli," mírně jsem se zamračil, obálku potěžkal v ruce, a pak s ní mírně zatřásl.
Gianni
Bylo mi líto, že se musím s Li-Wei rozloučit.
Tyhle situace zvládám celkem v klidu, ale tady je to jiné.
Liho jsem si zamiloval pro jeho bezprostřednost, jeho upřímnost a dobré srdce.
Ale tady… Loučil jsem se s ním s vědomím, že se možná už nikdy neuvidíme. Proto mi z toho bylo hodně těžko a nechal jsem Liho utéct, aniž bych řekl. Jen jsem ještě podal ruku Xi-Wangovi, pohladil jsem Ponga a za chvíli už za ním Remy zavíral dveře.
Rychle jsem k němu došel a pevně ho objal.
„Mám ho rád. Rád bych se s ním přátelil víc než jen tři dny,“ zamumlal jsem do jeho košile, kterou si ještě nestihl ani převléct.
Nadechl jsem se jeho vůně, zvedl hlavu a políbil ho na rty. Zhluboka jsem se nadechl, abych zatlačil ten smutek, a pak jsem odstoupil.
„Musím jít dolů to zkontrolovat a pak půjdu hned spát. Nemusíš se mnou chodit, klidně se jdi osprchovat, stejně jsi pořád v kvádru a už toho máš určitě plné zuby, co?“ konečně jsem se malinko pousmál.
Ještě jednou jsem ho políbil na špičku nosu, a pak už jsem vyrazil do přízemí, abych mohl udělat konečnou kontrolu…
Xi-Wang
Nevím, čím to je, že Li-Wei má schopnost k sobě přitáhnout tenhle typ lidí. Možná je to tím, že jsou si trochu podobní? Ale každopádně vedle Liho, pokud to není parchant jako Zhuang nebo Sheng, se lidé stávají upřímnějšími a bezprostřednějšími.
Bylo vidět i na Giannim, že i je pro něj někdo, koho jako by dávno hledal, někdo, koho by rád měl po svém boku.
Ale věděli jsme všichni, že v téhle situaci to moc nejde.
Rozloučil jsem se s nimi, poděkoval jim za úžasné tři dny i za to, že dali Limu tuhle příležitost, a pak už jsem s Pongem spěchal do třetího patra za Li-Wei do našeho pokoje.
Jen jsem zavřel dveře, a udělal pár kroků, Li se na mě otočil s nějakou velkou hrubou obálkou v ruce.
„Li-Wei!“ vykřikl jsem, skočil po něm a obálku mu vytrhl z ruky. „Když nevíš, co to je, nebo kdo to sem dal, tak už tohle nikdy nedělej. Nikdy neber do ruky nic, o čem nevíš, co to je, nevíš, co je uvnitř. Buď prosím tě opatrnější, ano?“
Mohla v tom být bomba, mohl v tom být jed, cokoliv, co by mohlo jeho nebo nás oba poškodit či zranit.
Položil jsem obálku na postel, zašel ke své tašce a vytáhl si gumové rukavice, kterých v zásobě mám vždycky s sebou několik, stejně jako roušky, pytlíky a pinzety. Jeden nikdy neví, a zvlášť v naší situaci.
Nasadil jsem si rukavice, a přešel jsem k posteli. Ukázal jsem Limu, aby s Pongem odstoupili. Ale už podle chování Ponga jsem usoudil, že by to nemuselo být nic nebezpečného, protože on by nás na to upozornil.
Ale jistota je jistota.
Opatrně jsem obálku otevřel a pak ji pomalu vysypal na postel.
Když se z ní vysunuly papíry a nějaké dvě složky, ještě jsem obálku obrátil a pro jistotu zkontroloval i vnitřek. Byla prázdná. Odložil jsem ji a pak jsem od sebe pošoupal papíry, abych se podíval i mezi ně. Ale vypadalo to, že je to v pohodě.
Sedl jsem si, vzal jeden z těch papírů do ruky a zadíval se, co je na něm napsané. A pak jsem vzal další, a další… a otevřel jsem i složku, a pak i tu druhou…
„Tak to je něco. Jen… Zajímalo by mě, kdo to sem dal,“ zamyslel jsem se.
Kdo mohl mít přístup do našeho pokoje? Snad jedině pokojská, pokud se sem někdo nevloupal. Ale zámek se nezdál být násilně otevřený, a když jsem zběžně prohlédl naše věci, bylo všechno na svém místě.
Vzal jsem telefon a hned zavolal Markovi.
Zněl v telefonu tak nějak... no asi jsem je v něčem vyrušil, ale řekl jsem mu, že by bylo potřeba, aby co nejdříve všichni přišli do našeho pokoje.
Joshua
Zrovna jsem Markovi nastavoval svůj zadek jako omluvu za to, že jsem mu ani Thomasovi neřekl o Giannim, zatímco Marka zezadu nabral Thomas, když se ozvalo vyzvánění Markova telefonu.
Zasyčel jsem jako vzteklá kočka, protože mi bylo jasné, že mám po naplnění dírky.
A to se mi vzápětí potvrdilo, když nespokojeně zabručel i Thomas a Mark se natáhl po telefonu.
V tenhle moment jsem Xi-Wanga vážně neměl rád. Takhle přerušit naše omlouvání.
Samozřejmě, že jsem ale nic nahlas neřekl, jen se s mručením svalil z postele a začal se zase oblékat.
Na druhou stranu jsem byl ale zvědavý, co se stalo. Nejspíš nic vážného, to by asi Mark jednal jinak a Wang by nám jen nevolal, ale zase to asi bylo důležité, když volal v tuhle dobu. I přesto, že jsme se snažili chvátat, neodpustil jsem si hladový polibek pro Marka i Thomase s příslibem, že tohle chci dneska určitě dokončit.
Když nám pak Xi-Wang otevřel dveře a pustil nás dovnitř, Li-Wei seděl v křesle zabalený v županu, rozčesával si vlasy a vypadal ubrečeně. Podíval jsem se na Xi-Wanga a pohled mi padl na velkou hnědou obálku.
Na moment se mi vybavila vzpomínka, kdy jsem přede dveřmi Thomasova bytu našel balíček, týkající se případu Rituál a mimoděk se zachvěl.
Thomas
Byl jsem rád, že ty tři dny jsou za námi. Jo, Joshua si to nejspíš užil, a já… co povídat, trochu taky, ale na rozdíl od něj, jsem nebyl tak odvázaný a uvolněný jako on. Procházel jsem průběžně sály a hlídal, kontroloval všechno, co se jen pohlo. Tak jak Xi-Wang hlídal Li-Wei, kdykoliv se k němu někdo přiblížil, a bylo jedno, kdo to byl, já jsem přebral starost o Liho ve chvíli, kdy se ti dva od sebe odpojili.
Až teprve ten poslední večer jsme se domluvili, že už to nechávám na něm a s tím, že bych si taky rád užil něco hezkého, jsem se s klukama odebral do našeho pokoje.
Markův pokoj, který byl na druhé straně chodby, zůstal prázdný, a on během chvíle byl osprchovaný, a připravený, stejně jako Josh a já se už nemohl dočkat.
Jenže jsme se nedostali k tomu hlavnímu… Už jsem se viděl, jak se udělám do Markova zadečku, když mu začal zvonit telefon a já rozčíleně mlaskl.
„Neříkal jsem ti, že si chci užít klidný večer?“ zasyčel jsem na Xiho, když jsme vešli do jejich pokoje, a promnul jsem si rozkrok.
Nesnáším, když mě něco vyruší uprostřed sexu. To jsem pak ještě protivnější snad víc, než když se ráno vzbudím a nemám svou chvilku na to, abych se v klidu sám probral.
„Kdo ti to dal?“ zadíval jsem se na obálku. „Je to čisté?“
Popošel jsem k posteli a když mě Xi ujistil, že v tom není nic nebezpečného, vzal jsem jednu z těch složek do ruky a otevřel ji.
Zběžně jsem ji prolistoval, a pak ji podal Markovi. Ten se usadil v druhém křesle a zaujatě si to prohlížel.
„Napadá mě jen jeden člověk,“ zabručel jsem a hned jsem vyšel na chodbu.
Vyjel jsem výtahem do patra, kde měl Gianni pokoj. Zaklepal jsem, ale nikdo se neozval. Ani po druhém zaklepání. Sjel jsem dolů do recepce, a zeptal se noční služby, kde bych našel majitele hotelu.
Zamračil jsem se, když jsem slyšel odpověď.
Nechal jsem si tedy zjistit, kdo měl na starosti třetí patro, kde jsme měli pokoje…
Tu pokojskou jsem zastihl akorát na odchodu. Skončila ji směna, ale když jsem ji položil otázku, na moment se zamyslela, jako by si potřebovala vzpomenout, ale pak mi dala odpověď.
A s tou jsem se pak vrátil zpátky do pokoje.
Joshua
Moc dobře jsem slyšel Thomasovo zavrčení na Xi-Wanga a musel se ušklíbnout.
Jo, když někdo Thomase vyruší při sexu, může být rád, že se dožije dalšího dne.
Ale jakmile nám Xi-Wang vysvětlil situaci a předal Markovi obálku, všechno ostatní šlo stranou.
Posadil jsem se na opěrku křesla, ve kterém seděl Mark a pročítal si spisy a poznámky, zatímco Thomas šel hledat viníka.
Jo, ten nejspíš nebyl daleko.
Možná se snažil zakrýt stopu, ale všem nám bylo zcela jasné, kdo to byl.
Sice jsem je znal pořádně jen tři dny, ale dokázal jsem si i z toho mála o nich udělat slušný obrázek.
Ostatně, kdyby byli k ničemu, nebyly by jejich mafiánské rodiny tam, kde jsou teď.
A to, že o nich nebylo slyšet, svědčilo o dobrém vedení.
Tak trochu jsem doufal, že tyhle informace, co nám poskytli, by mohly Marka s Thomasem trochu obměkčit.
Něco jsme z toho už samozřejmě věděli, ale pár věcí pro nás byla novinka a rozhodně to byly cenné informace.
„Tady," ukázal jsem Markovi na tři papíry sepnuté sponkou. „O něm Sheng mluvil. A řekl bych, že to není jen jeho poskok. Adresa je tady místní, počítám, že jeho rejstřík bude čistý, ale mohl bych se na něj podívat trochu víc zblí-"
Pak jsem rozčileně mlaskl a zamračil se.
„Vlastně nepodíval. To je jedno. Prostě, tenhle Lucas Mannard alias Loman je nejspíš nejen Shengův hacker, ale i dlouhodobý milenec. A pokud můžu k tomu něco říct, začal bych u něj,“ podal jsem papíry Markovi a vzal si od něj jiné.
Jo, mrzelo mě, že na případu už nedělám, ale vnucovat se nebudu. Mark na to měl právo, takže jsem nemohl říct ani popel.
Sheng
Když jsem se vrátil od Lomana ke svým hračkám, se smutkem jsem zjistil, že mezi tím chcípli.
A já si chtěl ještě hrát!
No nic, seženu si nové.
Nechápu, jak o mě někdo může tvrdit, že jsem parchant. Jsem hravý, veselý, zábavný člověk, co má rád pořádek a věci na správném místě.
Ale to nikdo nevidí.
Povzdechl jsem si, zakroutil hlavou a zavolal jednomu ze svých chlapů.
Protože jsem tak zábavný, rozhodl jsem se dopřát tentokrát zábavu i jiným, abych v tom nebyl sám.
Věděl jsem, kde bydlí, teda aspoň kde bydleli, než se přestěhovali k té myši, co mi utekla.
Ne, že bych na ně nemohl, ale neměl jsem rád, když se věci komplikovaliy, a proč to dělat složitě, když to jde jednoduše, že jo.
A tohle bude takový speciální dárek se vzkazem, abysme si ujasnili priority, protože oni očividně ještě nepochopili, co po nich chci.
Nechal jsem chlapy, ať ty dvě zdechliny naloží do auta a udal jim adresu.
Byla noc, takže provoz žádný a díky Lomanovi jsem měl zajištěný čistý průjezd bez hlídek.
Ne, že bych se jich bál, ale musel bych je zabít, což by byla zase komplikace.
Asi o půl hodiny později jsem procházel menší dvoupatrový barák a přemýšlel, kde zanechat svůj dárek.
No, snad se nepletu a ten největší pokoj byla jejich ložnice.
Poldu i mafiána toho italského cucáka jsem nechal položit na postel, a tomu mladšímu, i když z nich toho moc poznat už nešlo, připíchl jehlami k očním víčkům květy růží.
Na obyčejný papír jsem připsal vzkaz, že ten klouček bude můj a papír přibodl nožem do místa, kde měl srdce.
Kousek jsem poodstoupil a zálibně se na své dílo podíval.
No, nejsem já umělec?
Když jsem se dost vynadíval, zavelel jsem na odchod, a ještě poslal Lomanovi zprávu, že je vše nachystané.
Jak jsem se s ním domluvil už před tím, ráno, chvilku po svítání, pošle poldům anonymní vzkaz.
Mrzela mě jedna jediná věc, která mi tu radost trochu kazila.
A to, že neuvidím, jak se budou tvářit, až mé veledílo uvidí.
Thomas
Vrátil jsem se do pokoje s mírně podmračeným výrazem.
Na jednu stranu jsem měl pochybnosti, na druhou stranu to vypadalo, že ty informace nás mohou dost posunout. Co jsem zběžně prohlédl, tak některé věci jsme už věděli, ale jiné byly pro nás novinka a budou se muset pořádně prošetřit.
Když jsem vešel do pokoje, Mark i Josh studovali ty papíry, zatímco Xi-Wang stál za Liem a česal mu vlasy a pletl cop.
Zřejmě to nechtěl před Liem s klukama nějak řešit, aby se Li-Wei necítil odstrčený. Ale jak jsem měl tu čest ho už poznat, nejspíš už většinu z toho prostudoval, než jsme sem s klukama došli.
„Tohle sem prý donesla pokojská. Říkala, že ji poprosil nějaký muž ve středních letech, aby nám to sem dala. Prý říkal, že na to čekáte a je důležité, abyste to měli hned, jak se vrátíte do pokoje,“ promluvil jsem, když kluci zvedli hlavu a podívali se na mě.
Promnul jsem si bradu, popošel k nim blíž a vzal si jeden ze seznamů. Znovu jsem se na něho podrobněji podíval a zavrtěl jsem hlavou.
„Tohle stoprocentně není práce policajta. Tohle je jiné… No, ten muž, co ho ta pokojská popsala, byl prý vysoký asi jako já, měl světle hnědé vlasy, modré oči, jizvu na bradě a velké ruce. Prý si jich všimla, když ji tu obálku dával.“
Vážně jsem se nad tím musel v duchu uchechtnout. Byl to přesný opak toho, jak vypadá Gianni.
„Jo, když jsem u toho, chtěl jsem si o tom promluvit s naším hostitelem, ale už tu není. Prý musel nečekaně odjet. Prý to byla nějaká naléhavá záležitost.“
Mark
Tohle vážně bylo zajímavé. Cenné informace. Ať už to sem dal kdokoliv, nám by to mohlo dost hodně pomoct. Ale než je budeme brát za pravdivé, musíme to nejdříve prověřit.
Když Joshua naznačil, že by něco mohl, sklonil jsem hlavu ke spisům, když se mi mírně nadzvedly koutky úst.
Věděl jsem, že tak do dvou týdnů by měl být fit, podle toho, co mi řekl doktor, když jsem mu po Joshově kontrole volal.
Hodlal jsem Joshe už zapojit do vyšetřování, ale zatím jen doma. Nic jiného nebude dělat, dokud se plně nezotaví.
Když se vrátil Thomas a řekl, co zjistil, zamračil jsem se.
Podle popisu pokojské, to byl stoprocentně Gianni Rivera nebo jeho manžel Remy. Ale spíš Gianni. Remy by si nedovolil dělat nic na vlastní pěst bez vědomí svého šéfa, i když v manželském vztahu je on, kdo je dominantní.
Ale mafiánská hierarchie nezná bratra ani syna… Kápo je kápo, Boss je Boss… A jestli jsem to správně odhadl, tak Remy je Gianniho Consiglier, což z Gianniho dělá Underbosse.
Ale to bylo mezi nimi. A policii to samozřejmě nikdo nepotvrdí, raději by si mafiáni do jednoho nechali jazyk vyříznout, než by nám potvrdili, kdo celou tu podělanou mafii vede.
A to, že Gianni tohle nedal přímo, ale tajně, znamenalo jediné.
Shengova mafie ohrožuje italskou mafii. A podle všeho už se nějakým způsobem střetl s Giannim. Nemusel osobně, ale i to, že se začne roztahovat a nárokovat si Gianniho území, že mu začne lézt do kšeftů, nebo třeba jen dělat bordel, který by pak padl na Italy, už to samo o sobě může vyvolat válku mezi mafiemi, a my bychom byli v jejím středu.
„Všechno to musíme prověřit, a pak chci ještě prověřit…“ zarazil jsem se a otočil hlavu k Xi-Wangovi a Limu. „Chci ještě prověřit, jestli se náhodou Sheng poslední dny nepohyboval poblíž.“
Poslední větu jsem změnil už jen kvůli Li-Wei. Ale i tak jsem rozhodnutý prověřit, co se u Gianniho děje, jestli podnikl i jiný krok, kromě toho, že nám předal tyhle informace.
„Nebudeme čekat do rána. Okamžitě se balíme a vracíme se domů. V tomhle případě už tady nemůžeme zůstat ani hodinu. Je to rozkaz pro všechny,“ zaklapl jsem složku a vstal z křesla. „Za půl hodiny se sbalení sejdeme v recepci. S Giannim jste se už určitě rozloučili a on stejně musel odjet. Takže nechci slyšet žádné námitky.“
S těmi slovy jsem sbalil všechny papíry a vložil je zpátky do obálky, kterou jsem si ale už nechal, a vyšel jsem z pokoje, abychom se mohli sbalit a odhlásit z hotelu. Ještě na chodbě jsem vytáhl telefon a volal na stanici s požadavkem o další dvě auta, které by nám dělaly doprovod.
Nechtěl jsem nic riskovat. Co když se Sheng dozvěděl, že tyhle informace máme? Co když Gianni odjel právě kvůli němu?
Možná je to planý poplach, ale nechci nic nechat náhodě.
Li-Wei
Snažil jsem se být v klidu, když do pokoje přišel Mark s ostatními a probírali se složkou, kterou jsme tu s Xim našli.
Netušil jsem, co je obsahem, to mi přímo neřekli, ale z jejich výrazů a pár slov šlo o velmi důležité informace o Shengovi a nejspíš jim je dodal Gianni.
Okamžitě se mi rozbušilo rychleji srdce v naději, že bych mohl ještě Gianniho vidět a mluvit s ním, ale vzalo to za své v momentě, když Mark nekompromisně ohlásil odjezd.
„Děkuju," zašeptal jsem, usmál se na Xiho a přejel si rukou cop, který mi upletl.
Mohutně jsem zívl a i přesto, že jsem byl k smrti unavený, jsem vstal a začal balit věci.
Nejspíš jsem usnul i během balení, protože si pamatuju, že jsem dával věci do tašky, a pak jsem se najednou probudil v autě.
Stačil jsem se však ujistit, že je Xi se mnou a usnul znovu.
Mark
Mě stačilo zajít do pokoje, vzít si svoji tašku, do které jsem strčil obálku a mohl jsem jít. Kromě tašky, co s sebou nosím do práce, jsem s sebou vlastně ani nic neměl, protože jsem nepředpokládal, že tu přespím.
Tak jsem rovnou šel dolů do recepce, abych se odhlásil a zaplatil pokoj. I když se na mě dívali podezřívavě, řekl jsem jim, že jde o naléhavou a nečekanou záležitost, a ještě jsem jim ukázal policejní průkaz, a podezřívavé pohledy se změnily na chápavé.
Než se kluci sbalili, stihl dojet i náš doprovod. Byly to civilní auta s policisty v civilu. Nechtěl jsem vzbuzovat pozdvižení, tak jsem to chtěl takhle. Řekl jsem jim, co potřebuji, a v tu chvíli už z výtahu vystupovali kluci. Jen jsem zíral, když Xi-Wang nesl Liho v náruči, zatímco Thomas tahal jejich tašky, i tašku Joshuy, který měl plné ruce s berlema.
„Bych se na to mohl vysrat,“ zamračil se. „Jsem snad hotelová služba, nebo co? Ještě že Pongo umí chodit sám.“
Podíval se na Ponga, který šel poslušně vedle Xiho, a jen zavrtěl hlavou, jak může být pes tak poslušný, aniž by mu kdokoliv dal nějaký příkaz.
Přesto však na recepci nahlásil odchod všech, a ještě požádal, aby vyřídili díky a pozdravy panu Warenovi.
„Jedu na stanici. Musím to ještě jednou projít, nechám udělat kopie, a pak přijedu domů,“ nahlásil jsem jim, jen co se usadili ve svých autech. „Doprovod mi nahlásí, že jste v pořádku dojeli domů.“
Jedno auto už se zařadilo před Thomasovo a druhé za Xiho auto.
„Kdyby byl nějaký problém, zavolejte, hned, a kdyby něco, zavolám já,“ ještě jsem se s nimi rozloučil mávnutím ruky a pak už jsem zamířil do svého auta, abych mohl jet na stanici.
Čekala mě neodkladná práce. Musel jsem to udělat hned. Jinak to ani nešlo. Ale už po cestě do mé kanceláře mi došlo, že kluci stejně nebudou spát. Tak jsem se rozhodl jinak. Každou stránku, kterou budu mít pročtenou, jim hned naskenuji, aby mohli začít dělat.
Xi-Wang
Nedalo se nic dělat. Musel jsem Marka poslechnout, a kluci taky. Klidně by se mohlo stát, že by nám ten případ vzal, kdyby se mu něco nelíbilo, a já Limu slíbil, že to dotáhnu do konce, abychom už měli klid.
Když se Li při balení na chvilku posadil a ztichnul, zadíval jsem se na něj. Musel jsem se pousmát, když jsem viděl, jak zařezává. Ještě že se stihl aspoň oblíct. Zaběhl jsem ke klukům a poprosil Thomase, aby mi pomohl s věcmi, abych mohl vzít Liho.
Myslím, že jsem měl lehčí náklad než Thomas. A jeho brblání kolem toho mě nakonec ještě i rozesmálo.
Trochu jsem se však zamračil, když Mark pronesl, že jede na stanici, a že máme doprovod. Ale… opět jsem raději držel pusu. Už jen to, že jsme se spřátelili s mafiány, je samo o sobě dost problematické, a píchat ještě víc do vosího hnízda, by nebylo dobré. Nerad bych dostal žihadlo jako Joshua.
Když jsme dojeli k Joshuovi a já uložil Liho do postele, myslel jsem si, že si půjdu lehnout. Ale najednou jsem prostě neměl potřebu spát. Chtěl jsem si znovu projít to, co nám Gianni poslal.
Sešel jsem dolů, a uviděl, že v pracovně se svítí. Nahlédl jsem…
„Koukám, že nejsem sám, kdo nemůže spát…“ ozval jsem se.
„Uvařím kafe pro všechny, co? A pak bychom se mohli na něco mrknout, některé věci si pamatuji, takže můžeme začít dělat i teď, než nám to Mark doveze…“
„Jo, taky si něco pamatuji, a moc mě zaujala informace, že ten Loman, nebo jak to bylo, je Shengův milenec. Vypadá to, Xi, že jsi měl pravdu v tom, že i Sheng někoho bude mít. Někoho blízkého…“ zabručel Thomas. „A kafe si dám. Než to uvaříš, zatím sepíšu, co jsem si zapamatoval.“
Ještě jsem ani nevyšel z pracovny, když zazvonil fax a následně začal hrkat a tisknout.
Thomas hned k němu přiskočil a vytáhl první papír.
„Myslím, že tohle je pro tebe, Joshi…“ otočil se Thomas k Joshovi s nataženou rukou.
Joshua
Skoro mi bylo Thomase líto, když táhl všechny naše věci, ale musel se nenápadně ušklíbnout nad jeho brbláním.
Veškerá sranda šla ale bokem, když jsme přijeli domů.
Říkal jsem si, že si půjdu lehnout, přestože jsem chtěl klukům pomoct, ale zároveň jsem jim nechtěl překážet.
Navíc, kdybych začal, už bych neskončil, a nechtěl jsem si Marka znovu proti sobě poštvat.
Než jsem se ale stihl rozmyslet seděl jsem v pracovně, a tak trochu nepřítomně zíral na Thomase, který se okamžitě pustil do práce.
Když vešel Xi-Wang, chtěl jsem mu nabídnout, že pomůžu, ale zarazil mě Thomas, když přišel fax.
S povytaženým obočím a trochu staženým žaludkem jsem od něj převzal papír.
Možná Mark něco tuší a chce mě nějak odpinknout bokem?
Když jsem ale zprávu četl, jen jsem nechápavě zamrkal a musel si ji znovu a znovu přečíst.
Když mému mozku konečně došel význam, odhodil jsem berle, skočil Thomasovi kolem krku a vlepil mu pořádného hubana.
„Jsem zpátky!" zahulákal jsem na celé kolo.
Okamžitě jsem vytáhl mobil a napsal Markovi zprávu, že ho fakt miluju, moc mu děkuju a určitě ho nezklamu.
„Tak jo, mrknem na to. Loman je vodítko. Dostaneme se k němu a máme i Shenga," dohopsal jsem k stolu, sedl si za něj a okamžitě začal s vypracováváním všeho, co jsem si pamatoval.
Mark
Jakmile jsem odeslal fax, tak během minuty mi došla zpráva od Joshe.
Jo, věděl jsem, že nebudou spát, a že Joshovi bude trhat rukama, aby mohl něco dělat, když ty informace v obálce viděl.
Spokojeně jsem se usmál, a pak už jsem se pustil do práce. Zavolal jsem si Beryho, který měl noční službu a byl právě u nich v kanceláři. Procházel jsem jeden kus za druhým, a jakmile jsem to měl přečtené a udělané poznámky pro sebe, aby to pak kluky nepletlo, hned jsem mu listy podával. Vždy udělal jednu kopii, kterou jsem si nechal, originál založil do spisu, a pak to ještě hned klukům poslal faxem.
Když jsem si udělal přestávku, ještě jsem zavolal Joshovi a vysvětlil mu, jak bude pracovat, aby si nemyslel, že hned vyběhne do akce. To bude mít povoleno až ve chvíli, kdy bude jeho zdravotní stav stoprocentní. Ale věděl jsem, že se nebude zlobit, že bude rád i za tuhle práci, při které si může namáhat svůj mozek.
Blížilo se k šesté hodině ráno, a my už založili poslední papír, když mi začal zvonit telefon.
Ani jsem nepřemýšlel a hovor přijal. Myslel jsem si, že to jsou kluci, ale po prvních slovech volajícího, se z mého obočí stalo jedno, jak jsem se začal mračit.
„V žádném případě, ať nikdo nevchází dovnitř, a počkají na nás…“ ukončil jsem hovor.
„Děje se něco?“ otočil se na mě Bery, když jsem odložil telefon.
„Máme práci,“ vstal jsem a natáhl se pro sako, které jsem, stejně jako i ostatní oblečení, měl na sobě už od včerejšího rána. „Volal nějaký anonym na tísňovou linku, že viděl podezřelou dodávku u domu, který by měl být prázdný. Prý tam byla v noci, něco odnesli do domu a hned zase odjeli.“
„No? To přece prověří pochůzkáři, ne?“ podivil se Bery.
„Jo, prověří. Ale i tak tam pojedeme. Zakázal jsem jim tam vcházet. Je to totiž adresa, na které bydlel Xi-Wang s přítelem, než se přestěhovali na jiné místo. Tady zřejmě nejde o náhodu a nikdo neví, že tam Xi už není. Je tam pořád oficiálně ubytovaný. Neví to nikdo, Bery… Rozumíš?“
