Xi-Wang
Když se konečně všichni sebrali a odešli, teda aspoň ti, co chtěli jít nakupovat, tak jsme se s Li-Wei pustili do úklidu kuchyně. Měli jsme ještě chvilku čas, než vyrazíme, tak jsem chtěl být aspoň nějak užitečný.
Podařilo se mi i přemluvit Liho, aby se mnou nechal učesat. I když jsem mu nedělal nějak složitý účes, přesto jsem mu vlasy vyčesal a svázal tak, aby mu nezavazely, až budeme mezi psy, a zároveň to nevypadalo extravagantně. Moc mu to slušelo.
Ještě jsme zaskočili za klukama do pracovny, že se chystáme odejít, aby věděli že je to už jen na nich a Jasperovi a Todovi.
Když jsme nasedli do auta, zamířil jsem do ulice, kde byl ten dům na prodej. Ale jen jsem se zastavil před ním a nevystupoval.
„To je on, Li-Wei, ale lhal jsem ti. Nemám domluvenou schůzku tady, ale někde jinde. Nech se překvapit,“ usmál jsem se na Liho a políbil ho na tvář.
Znovu jsem nastartoval a už jsme vyjeli k majiteli psů, s kterým jsem byl domluvený.
Původně jsme měli jet na stanici, ale nakonec jsme se domluvili, že budeme u nich. Ponga už z tama odvezl, aby už nebyl mezi ostatními psy, a zatím ho bude mít u sebe doma. Přibližně tak do dvou týdnů, pokud bude všechno v pohodě, by si měl Pongo na Liho zvyknout, a taky se musí Li-Wei naučit veškeré povely. Normálně by to trvalo prý o něco déle, ale Pongo je prý výjimečně chytrý pes, učí se velmi rychle a je velmi přizpůsobivý. A pokud nebude s Lim problém, tak není proč to zdržovat.
Když jsme dojeli k domu, kde bydlel, zaparkoval jsem u cesty, vystoupili jsme, a než jsme došli ke dveřím, ty už se otevřely a postarší chlapík nás už s úsměvem vítal.
Vešli jsme dovnitř, hned nás zavedl do obýváku, a já Ponga hned uviděl ležet v jeho pelíšku. No, spíš pelechu, protože byl docela velký.
I když jsme vešli, ani se nehnul. Jen zvedl hlavu a podíval se na nás, jako by nás chtěl pozdravit.
„Pongo,“ zavolal na něj majitel a ukázal na Li-Wei. „Pojď se přivítat se svým novým páníčkem.“
Li-Wei
Nechal jsem se od Xiho učesat, uklidili jsme spolu kuchyň, a já pak dlouze vybíral, co na sebe, než to za mě rozhodl Xi.
Ne, že bych byl nějak vybíravý, ale šli jsme si vybrat dům a já chtěl udělat aspoň trochu dojem.
Ale když mi Xi u toho domu řekl, že jedeme jinam, jen jsem překvapeně vydechl a trochu lítostivě se na domek díval ještě ve zpětném zrcátku.
Byl jsem strašně nervózní, musel jsem v prstech i sevřít kalhoty, aby se mi netřásly ruce, protože jsem nevěděl, kam nás Xi veze.
Trochu zaraženě jsem vystoupil u jednoho domu a nechal se odvést dovnitř.
Teprve až když majitel domu promluvil a mě došel význam slov, dosedl jsem na sedačku a jen vyjeveně hleděl.
Musel jsem se ujistit, že se mi to nezdá a znovu vyskočil na nohy.
„Omluvte mě, prosím," zamumlal jsem, sklopil hlavu a rychle vyšel ven.
Zastavil jsem se až u auta, schoval se tak, aby mě z ulice nebylo vidět a začal soplit.
Nechápal jsem nic z toho.
Během pár týdnů jsem získal víc, než bych mohl chtít.
Přátele, nový dům, město, ve kterém se mi líbilo, a teď dokonce i psa.
Vůbec jsem netušil, jak to Ximu oplatím a měl jsem dojem, že jen slova 'miluji tě' už nestačí.
Xi-Wang
Teda čekal jsem, že se rozbrečí, ale že uteče… Tohle snad za celou dobu, co jsme spolu, udělal poprvé.
„Ne, nebojte. Li-Wei je jen trochu… jak bych to řekl… hůř zvládá některé situace, je strašně moc citlivý a dneska jsme se navíc rozhodli, že zůstaneme bydlet v Sacramentu a koupíme si tu dům. Nejspíš to už na něj bylo moc, ale psa si opravdu moc přál.“
„Ale nepřipadá mi, že by měl až nějak velké potíže se zrakem,“ zamyslel se majitel.
„To je jen zdání. Li-Wei už byl jednou úplně slepý, po operaci znovu viděl, ale pak se mu zrak zase o dost zhoršil. Takže je naučený se pohybovat, ví, co a jak, a teď má navíc speciální čočky. Ale bojím se toho, že by jednou zase mohl oslepnout, a když nemá brýle nebo čočky, tak se hůř orientuje. A taky… potřebuje někoho takového, jako je Pongo,“ pohladil jsem psa po hlavě, když si vedle nás sedl.
„Jen mě prosím omluvte, půjdu za ním,“ chtěl jsem jít ven za Liem, ale majitel mě zastavil.
„Nechte to na Pongovi,“ podíval se ze dveří, a když uviděl Liho hlavu za autem, jak tam dřepěl, ukázal na něj. „Pongo, běž…“
Li-Wei
Netušil jsem, jak dlouho jsem tam mohl dřepět a fňukat.
Když se ozvalo slabé štěknutí, trhl jsem sebou a zvedl hlavu.
Přede mnou seděl ten pes s dlouhou hnědou srstí a díval se na mě.
Moc jsem se nevyznal, takže jsem netušil, co je to za rasu, ale byl nádherný.
Vzlykl jsem a on mě čumákem drcnul do ruky.
Jak se jmenoval?
„Pongo…" fňukl jsem a pes štěkl, jako by mi rozuměl.
Znovu mě čumákem dloubl do ruky, a pak mírně sklonil hlavu.
O pár vteřin později jsem měl obličej zabořený do jeho srsti a vyslepičil mu všechno, co mě trápí.
Až když se zavrtěl, tak jsem ho pustil. Pongo se hned zvedl, znovu na mě štěkl a otočil se směrem k domu.
Vysmrkal jsem se, utřel si obličej a oprášil kalhoty, a pak jsme se spolu bok po boku vrátili.
„Omlouvám se," zašeptal jsem a sklopil hlavu, jak jsem se zastyděl.
Ucítil jsem na ruce vlhký dotek, a když jsem se podíval, Pongo seděl vedle mě a čumákem mě drcal do dlaně.
Xi-Wang
Napjatě jsem sledoval Ponga, jak jde k Li-Wei, a když se na něho Li otočil a promluvil na něho, oddychl jsem si.
„Vypadá to, že si budou rozumět,“ spokojeně pokýval hlavou majitel.
Nevolal na psa, prostě je nechal, dokud se Li-Wei nezvedl a nevrátil zpátky za námi.
„Li-Wei, to je v pořádku. Jen, pokud budeš pořád brečet, tak tu za chvíli budeme mít nové moře,“ usmál jsem se a setřel jsem Limu poslední slzy.
„Půjdeme dovnitř, a já vám řeknu, co všechno je potřeba, abyste si Ponga mohli odvést. V první řadě, bude potřeba, abyste si na sebe zvykli. Přijedete sem, budete s ním tady, a pak při další návštěvě půjdete spolu na procházku. Pochopil jsem, že žijete spolu, ale Pongo by měl mít jasno, pro koho tu je. Takže se pan Garson musí naučit povely, a i když půjdete spolu na procházku, tak při té první se pane Luo musíte držet zpátky. Všechno jsem vám tu sepsal. Pongo je velmi mladý, ale přitom výjimečně chytrý pes, takže nemusíte mít strach. Je velmi…“
Majitel se rozvykládal, co všechno bude potřeba. Předal nám to i ve složce, abychom to mohli nastudovat, a i když jsme seděli v obýváku, popíjeli kávu a mluvili o všem, co se od nás očekává, Pongo si lehl vedle Liových nohou a už se od něj nehnul.
Když Li-Wei vstal, že by potřeboval na toaletu, Pongo šel s ním a čekal na něj přede dveřmi, dokud Li-Wei nevyšel ven, aby ho zas doprovodil do obýváku.
„Vidíte? Jak jsem říkal. Je velmi chytrý a hned pochopil, pro koho tu je. Je opravdu přátelský, a dobře se snáší nejen s lidmi, ale i s ostatními zvířaty. A hlavně… Nenechá se oblbnout cizími lidmi. Nikdy si nevezme žrádlo od nikoho jiného než od svého pána, maximálně jeho partnera. Mohla by kolem něj projít háravá fena, on si ji nevšimne, dokud nedostane svolení. Proto jsou tihle retrívři výborní i jako policejní psi na vyhledávání drog…“
Po hodině jsem toho měl plnou hlavu a opravdu jsem přivítal, že nám to majitel dal i písemně.
Blížila se už sedmá hodina, když jsem si uvědomil, že bychom se měli vrátit. Už kvůli Shenga.
Pohybovat se ve městě večer, když ruch ustává, je horší než ve dne. Sice i tak jsou mnohá nebezpečí, která by na nás mohla z Shengovy strany číhat, ale tma je tma… A v tomhle případě, hlavně kvůli Liovým očím, je pro nás tma nepřítel.
„Omlouvám se, ale musíme už jít,“ nakonec jsem vstal, abychom se mohli rozloučit a jít. „Ale zítra určitě přijdeme. Teda… Nevím, jestli budu moct přijet taky, tak snad nevadí, kdyby Li-Wei doprovodil někdo jiný?“
Majitel zavrtěl hlavou, že nevadí, a já už jen čekal, až se Li-Wei rozloučí s Pongem, abychom mohli vyrazit, protože jsem už dostal i zprávu od Marka, jestli jsme v pohodě.
Li-Wei
I když jsem se snažil pobrat všechno, co majitel Ponga říkal, bylo to strašně náročné a já začínal mít strach, že to nezvládnu.
Nedokázal jsem křičet ani rozkazovat, i když mi bylo jasné, že v tomhle případě je to potřeba.
Co když udělám něco špatně?
Co když se mi něco nepovede?
Ty myšlenky mě pronásledovaly celou dobu, že jsem skoro ani nepostřehl, kdy Xi řekl, že jdeme domů.
Rozloučil jsem se s majitelem i Pongem, a teprve když jsme seděli v autě jsem se Ximu vrhl kolem krku.
„Strašně moc děkuju… Já… omlouvám se, že jsem tak utekl, ale… děláš toho pro mě tolik a já… já pro tebe nic nemám…" povzdechl jsem si a odtáhl se, aby Xi mohl nastartovat. „A taky se bojím… je toho tolik, co se musím naučit. Co když to nezvládnu nebo udělám něco špatně?"
Bylo toho na mě za celý den tolik, že sotva jsem se usadil a domluvil, téměř okamžitě jsem usnul.
Probudil jsem se až ve chvíli, kdy jsem zaslechl více hlasů.
Xi mě držel v náruči a zrovna nesl chodbou už v Joshově domě.
„Promiň," zamumlal jsem, zívl si a naznačil Ximu, že mě může pustit na zem.
Jaden dělal v kuchyni večeři a Chris mu asistoval, Lory a Nolan seděli za stolem a něco si prohlíželi na notebooku, a Joshuu jsem zahlédl sedět v obýváku s nohou na taburetu.
Poprvé jsem si mohl dobře prohlédnout jeho zranění a trochu zbledl.
„No, konečně. Už jsme pro vás chtěli poslat komando," zabručel Jaden, který nás zaregistroval.
Xi-Wang
Vidět Li-Wei spokojeného, šťastného, dělalo šťastného i mně.
Když vyslovil své obavy, jestli to zvládne, jen jsem se pousmál.
„Zvládneš to, Li. Nemusíš se bát. Jsi klidný a hodný, a to je pro psy víc, než kdybys na ně křičel, nebo byl až moc rozkazovačný. Na ně se musí v klidu, a to ty umíš. A Pongo je-“
Zmlkl jsem, když se mi zdálo, že je nějak moc potichu. Na moment jsem pootočil hlavu, a když jsem uviděl, že usnul, jen jsem se pousmál, a pak se už věnoval jen řízení. Nechal jsem ho spát. Bylo to na něj moc vzrušení za celý den.
Když jsme dojeli k Joshovi, vytáhl jsem spícího Liho opatrně z auta a nesl ho dovnitř.
Ale jakmile se kolem nás začalo mluvit, vzbudil se.
„Byli jsme se podívat na psa, kterého jsme vybrali. Je vážně úžasný,“ pootočil jsem se k Jadenovi, který bručel něco o komandu.
„Myslím, že s Lim budou velcí kamarádi. To mi připomíná… Joshi,“ došel jsem ke křeslu, na kterém seděl. „Nevím, jak dlouho tu zůstaneme, nevadilo by ti, kdybychom si sem přivedli psa? Je to asistenční pes, takže než se dáš do pořádku, může pomoct i tobě, třeba přinést nějaké věci a podobně. Je vážně skvělý. Pokud to nepůjde, nebudu se zlobit. Vezmeme si ho k sobě, až koupíme dům. Hned zítra to začnu zařizovat. Tak o tom prosím, popřemýšlej, ano?“
Věděl jsem, že koupi domu nevyřídíme za týden. Ale doufal jsem, že Josh nebude mít nic proti dalšímu psovi.
Odešel jsem do kuchyně, abych si nalil něco k pití, když se ke mně přitočil Chris.
„Xi, budeme muset za čtyři dny odletět do Kanady. Zdržíme se tam pět dní, pokud všechno půjde hladce, jen nevím, jak to zvládne Li-Wei. Mám mu to říct já, nebo to mám nechat na tobě?“
Na moment jsem se zamyslel, co bude lepší.
„Lepší bude, když mu to řekneš sám. Ale ne dneska, prosím tě, ano?“ rozhodl jsem se nakonec.
Chris jen přikývl, a pak už se vrátil k Jadenovi, aby mohli společnými silami dodělat večeři.
Přes všechny ty nervy byl dnešní den jeden z těch nejlepších za poslední dobu. A i když jsem věděl, že to Li-Wei zřejmě bude těžko snášet, nechtěl jsem mu tu dnešní pohodu ničím kazit.
Nechal jsem ho, ať povykládá o našem novém psovi. Já jsem zatím napsal makléři, že se chceme podívat na ten dům, který jsme vybrali, a on hned odpověděl.
Podle všeho byl dražší, a tak moc zájemců o něj nebylo. A navíc… My nebudeme vyřizovat žádnou hypotéku a můžeme zaplatit prakticky okamžitě, jakmile se podepíše smlouva. A na to on slyšel.
Když jsem pak večer uléhali do postele, myslím že jsme všichni po dlouhé době byli spokojení.
Aspoň v rámci možností…
Li-Wei
Čtvrtý den ráno, ode dne, kdy jsme se nastěhovali k Joshuovi a Xi mi řekl, že by mu nevadilo se přestěhovat do tohoto města, a pak mi ještě pořídil psa, jsem ležel v posteli a bulel.
Důvod byl prostý.
Včera mi Chris řekl, že musí odletět do Kanady. Byl to pro mě šok, ale nějak jsem se snažil to překousnout.
Jenže když jsem při snídani viděl ty sbalené kufry, a nejen jeho, ale i Loryho a Nolana, a uvědomil si, že se možná taky nevrátí, protože ty problémy, co tam byly, jak jsem pochopil, jsou skutečně vážné, nedal jsem to.
Rozbrečel jsem se, a dokonce poprvé, poprvé v životě jsem i zakřičel, že je mi Sheng úplně ukradený, když se rozhodlo, že je nepojedeme na letiště z důvodu bezpečnosti doprovodit.
A hned potom jsem utekl do ložnice a schoval se pod peřinu.
Nebyl tu ani Jasper, ani Pongo, který byl ještě ve výcviku, i když nám Joshua dovolil ho tu mít, obrovský dům byl najednou tak tichý a prázdný.
Byla to pro mě jako rána pod pás. Ano, věděl jsem, že Lory a Nolan budou muset odletět a Chris bude muset do Oaklandu, ale tam by se nezdržel tak dlouho, navíc to bylo jen v sousedním městě.
A jeli by tam s Jadenem vyřídit jen stěhování a jiné věci.
Ale tohle bylo jiné.
Byly to velké problémy a mohlo se stát, že tam Chris bude muset zůstat. Nebo se může něco stát jemu, pokud za tím vším stojí Sheng.
Měl jsem prostě strach, že už ho nikdy neuvidím.
Jaden
To, že Li-Wei je citlivý kluk a špatně snáší jakoukoliv změnu, jak říkal Xi-Wang, se nám všem potvrdilo v den našeho odjezdu.
Chris to sice Li-Weimu říkal už den předem, ale to mu nejspíš ještě tak nedocházelo, jako když uviděl naše sbalené kufry.
A taky byl chytřejší, než jak ho možná někteří viděli.
Došlo mu, že ty problémy v Kanadě jsou velké a bál se toho, že se Chris už nevrátí, nebo se mu něco stane.
Nepomohlo ani naše ujištění, a ve chvíli, kdy mu kluci zakázali jet na letiště, se na nás dokonce i rozkřičel a utekl.
Povzdechl jsem si a stáhl Chrise k sobě do náruče. Bylo vidět, že mu není nejlíp, a nakonec jsme vynechali i snídani.
„Neboj se, bude v pořádku. Hned jak přiletíme mu zavoláš, ano?" políbil jsem Chrise do vlasů a usmál se na něj.
Pak už jsme se všichni rozloučili, domluvili se, že si budeme vzájemně dávat vědět, jak pokračuje vyšetřování na obou stranách, a pak už naskákali do aut a vyrazili.
Moc jsme toho nenamluvili, protože jsem věděl, že snažit se Chrise povzbudit slovíčky je naprosto zbytečné, ale kdykoliv jsem měl příležitost, tak jsem ho pohladil, políbil nebo objal.
Když jsme v Edmontonu vystoupili z letadla, stáhl se mi žaludek, jako pokaždé, když jsem sem přijel.
Tohle město přinášelo vzpomínky.
Ty dobré, ale i ty špatné.
Chris
Bylo pro mne těžké se tvářit, jako by se nic nedělo a přitom vědět, že musím Limu říct o našem odjezdu.
Pořád jsem to odkládal, a řekl jsem mu o tom až den před odjezdem.
Li-Wei se snažil být statečný, ale bylo vidět, že to nebere dobře. A já kvůli tomu skoro nespal. Dokonce jsem odmítl i Jadena, a pak druhý den, když jsem viděl, jak Li-Wei zareagoval, jsem nebyl schopný už ani sníst snídani.
Když jsme se loučili, bylo to slzavé údolí i přesto, že jsem Liho ujišťoval, že se vrátíme.
A i Lory, který tyhle situace zvládá poměrně dobře, byl na měkko, a měl jsem pocit, že se i on snaží skrýt slzy.
Prostě jsme si padli do oka, hodně jsme se spřátelili, a nebylo divu, že nás všechny to tak sebralo.
I když jsem kdysi míval dům plný lidí, spousta z nich se ke měn hlásilo jako ke kamarádovi, příteli, nebylo to takové jako teď. Už dávno jsem věděl, že jejich přátelství bylo jen proto, že jsem bohatý, ale nikdo z nich se ke mně nechoval tak, jako Li-Wei nebo Lory. Od nich to bylo jiné. Bezprostřední, upřímné… Žádné lhaní a přetvářky…
Celou cestu letadlem jsem na Li-Wei myslel. Představoval jsem si, co asi dělá, jestli je už v pohodě, nebo se tím stále trápí. Ale nakonec jsem únavou v tom letadle aspoň na chvíli usnul, a tak, když jsme potom přistávali, a Jaden mě probudil, byl jsem jak praštěný palicí.
Ale musel jsem se vzchopit a začít fungovat jako Christopher Florese, majitel miliardové společnosti, a postarat se, abych nepřišel o to, co můj táta vybudoval a zaplatil za to svým životem.
Přesto můj první telefonát nebyl do společnosti, ale do Spojených států, abych ujistil Li-Wei, že jsme v pořádku doletěli, a že se brzy vrátíme. A taky… Chtěl jsem vědět, jak mu je.
Měl jsem ho opravdu moc rád.
Xi-Wang
Tušil jsem, že to nebude jednoduché, a když to pak Li opravdu nezvládl, byl jsem moc rád, že mu to Chris neřekl ten den, kdy jsme se rozhodli v Sacramentu zůstat.
I přes to, že jsme chtěli, nakonec jsme nejeli kluky na letiště vyprovodit.
Tohle bylo opravdu totiž víc riskantní než třeba zajít do obchodu. Sheng mohl dostat echo, že má Chris zamluvenou letenku, zvlášť, když zásadně nelítal turistickou třídou. A mohl na nás kdekoliv číhat.
A o to hůř to Li-Wei snášel a skoro celý den se nehnul z ložnice.
Ten den, kdy Chris odletěl, nebyl s Li-Wei vůbec řeč. Už jsem začínal mít obavy, aby se jeho zdravotní stav znovu nezhoršil, a tak jsem na další den domluvil prohlídku domu, který jsme chtěli koupit. A taky Li-Wei čekala druhá samostatná procházka s Pongem. Netušil jsem, jestli se Li naučil všechny povely, a jak to teď bude zvládat, ale doufal jsem, že se sebere. A i když to bude jen na nich dvou, tak já a majitel stanice, půjdeme o pár kroků za nimi. Jinak to ani nejde, nejen kvůli Limu, ale i kvůli Pongovi, aby i majitel měl jistotu, že to zvládají spolu dobře. A pokud vše půjde dobře, do týdne by měl Pongo už žít s námi.
„Li-Wei,“ zadíval jsem se na něho druhý den ráno po Chrisově odjezdu. „Moc se mi nelíbí, jak pořád mhouříš oči. Měli bychom jít pro jistotu na kontrolu. Domluvím to na zítra. Dneska máš procházku s Pongem a před obědem se půjdeme podívat na ten dům. Zvládneš to?“
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu samou chvíli začal zvonit Liho telefon a na displeji se ukázalo Chrisovo jméno.
Jo, ten kluk mu prý bude volat každý den dvakrát minimálně…
Li-Wei
Teprve až na večer, kdy mi Chris volal podruhé, jsem konečně začal trochu fungovat.
Druhý den ráno jsem pak vstal trochu nakřivo a trvalo mi dýl, než jsem se dal dohromady.
Zrovna jsme seděli u snídaně a na mě pomalu zase začala dopadat deprese z toho, jaké je tu prázdno, navíc když Mark odjel na stanici, sotva jsme vstali a Thomas vezl Joshuu na kontrolu.
Dokonce ani Tod tu nebyl, takže to na mě působilo snad ještě hůř než včera.
Když Xi zmínil prohlídku domu a Ponga, chtěl jsem napřed odmítnou, protože jsem se na to moc necítil, ale v tu chvíli začal zvonit telefon.
Chrisův hlas byl ustaraný, ale nezapomněl mě sprdnout a vyhrožoval, že se nevrátí, pokud nepůjdu na prohlídku domu, a pak k doktorovi, když jsem se mu se vším svěřil, co mi Xi naplánoval.
Ke konci hovoru, který trval skoro hodinu, jsem se konečně uvolnil a trochu i usmál.
Nemůžu se chovat jako malé dítě.
Chris to zvládne a přijede. Musím tomu věřit.
A taky…
Xi má už dost problémů, nemůžu mu ještě přidávat další.
„Omlouvám se… Na tu prohlídku půjdu rád, jen nevím, jestli zvládnu Ponga. A taky… S očima si nemusíš dělat starosti," mávl jsem bezstarostně rukou.
Pravda ale byla, že jsem začínal opět vidět hůř, jen jsem to nechtěl Ximu říct.
Jaden mě taky prokoukl a slíbil, že se mnou k doktorovi zajede, ale už to poněkud nestihl.
Xi-Wang
Než Li-Wei dotelefonoval, já se stihl nasnídat, uklidit nádobí, osprchovat se, obléct se, objednat Liho k lékaři, zavolat majiteli Ponga a ujistit ho, že tam budeme včas, zavolat realitce, že budeme v deset na místě, a pak znovu sejít do kuchyně, kde Li-Wei právě ukončoval hovor.
Moc se mi nelíbilo, když Li-Wei řekl, že si s jeho očima nemám dělat starosti. Tím mi jen potvrdil, že mé obavy jsou oprávněné. Prostě se v něm dá číst jak v otevřené knize a zapomíná na to, že jsem detektiv.
„Tak se běž obléct, za čtyřicet minut máme sraz s agentem z realitky. A co se týká Ponga… Vymysleli jsme to jinak. Obědvat nebudeme doma, ale venku. Bude to součást zkoušky. Půjdeme na procházku, jen nezapomeň, že se budeš pohybovat s Pongem sám a my budeme za tebou. Je to pro vás poslední zkouška, zda všechno v pohodě zvládáte. Majitel ti občas řekne, co máš udělat, nebo kam jít, a bude hodnotit nejen Ponga ale i tebe. A neboj, zvládnete to. Je jasné, že za tu dobu, co budeš mít psa, nebudeš vždycky v pohodě, takže se tím netrap. Tihle psi jsou strašně vnímaví, a on prakticky žije proto, aby ti pomáhal. Retrívři to mají v nátuře. Tak se běž obléct, a nasadíme čočky a vezmeš si tmavé brýle.“
Vytáhl jsem Liho na nohy a plácnutím po zadku jsem ho popohnal nahoru do patra, aby se šel nachystat na odchod.
Měli jsme nejvyšší čas, tak jsem mu ještě pomohl nasadit čočky, učesal mu vlasy a spletl cop.
A když jsme konečně vyrazili, bylo už tři čtvrtě na deset a my jeli akorát tak načas. Ještě že to je jen kousek, protože já rád chodím raději vždy s minimálně desetiminutovým předstihem…
Li-Wei
Musím říct, že rozhovor s Chrisem mi zvedl náladu.
Začal jsem se na prohlídku domu těšit, a když jsme k němu přijížděli, začínal jsem být i nervózní.
Hlavně i z toho, že pak budu s Pongem a v podstatě se bude rozhodovat o tom, jestli ho budu hodný.
Každopádně, během prohlídky jsem na okamžik na všechno zapomněl, protože byl fakt krásný.
Nový, s velkou kuchyní s jídelnou, spojenou s obývákem, překlenutým zděnou přepážkou do oblouku, s dvěmi ložnicemi, velkou pracovnou, knihovnou, sušárnou a prádelnou s vchodem do garáže.
Z kuchyně a obýváku se pak dalo francouzskými dveřmi vyjít na velikou zahradu s terasou a zděným krbem.
Byl to vážně krásný byt, menší než ten, ve kterém jsme dočasně bydleli, než jsme skončili u Joshui, ale útulnější a prosvětlenější.
Makléř nám nabídl dům s plným vybavením nebo bez, a dal nám čas na rozmyšlenou.
Hned v autě, když prohlídka skončila jsem Ximu skočil kolem krku a políbil ho.
„Vím, že se budu zase opakovat, ale strašně tě miluju," zašeptal jsem, a pak ho pustil, abychom mohli jet k Pongovi.
Když jsme pak zastavili, moje nervozita znovu udeřila. A to dokonce tak, že když mi majitel podával sklenici s džusem, upustil jsem ji na zem.Jediné štěstí bylo, že měl opravdu trpělivost i s někým, jako jsem já, a znovu mě ujistil, že se opravdu nemám čeho bát. Hlavně mám Pongovi ukázat, že mu věřím, a že o něj skutečně stojím.
Psi prý takové věci vycítí, a není nic horšího, než když si člověk pořizuje psa jen proto, aby vypadal dobře.
Asi za půl hodiny jsme byli připraveni vyjít.
Trochu křečovitě jsem sevřel vodítko a usmál se na Ponga, který seděl vedle mě a zvědavě se na mě díval.
„Tak, Pongo, vyrážíme," zamumlal jsem skoro neslyšně.
Pongo ale zůstal sedět a já se zoufale podíval na Xiho.
Všechno se mi vykouřilo z hlavy. Povely, naučené fráze, naučené pohyby.
Když Pongo štěkl a přitáhl tak mou pozornost, zhluboka jsem se nadechl a na moment zavřel oči.
„Pongo, běž," řekl jsem už o něco pevnějším hlasem, když jsem oči zase otevřel a konečně jsme mohli vyjít.
Xi-Wang
Na prohlídce domu jsem byl spokojený. Představovalo to přesně to, co jsem očekával.
Líbilo se mi, že byl prakticky prázdný, předchozí majitelé všechno odvezli pryč, kromě kuchyně, a my si to tak mohli zařídit pod sebe, aniž bychom byli ovlivněni tím, jak to tu předtím vypadalo.
Domluvili jsme se, že veškeré spotřebiče, co se týká kuchyně, si ponecháme, a nakonec jsme hned na té krásné nové lince sepsali předběžnou smlouvu o koupi domu. A pokud všechno půjde dobře, tak do týdne bychom si mohli dům převzít úplně. Jo, je to fajn, když člověk nemusí vyřizovat hypotéku a může takovou věc zaplatit hned. To hodně věcí opravdu urychluje.
A vidět opět Liho se usmívat, bylo to nejhezčí poděkování.
I když…
Jeho úsměv dlouho netrval. Padla na něj nervozita, když jsme dorazili za Pongem.
V první chvíli zapomněl i na to, jak přinutit psa, aby se rozešel. Křečovitě svíral madlo postroje, který měl Pongo na sobě jako vodící pes.
I když Li-Wei viděl, přesto bylo důležité se naučit chodit i s tímhle, kdyby bylo nejhůře. A i ten pes na to byl cvičený.
Ale nakonec se nám podařilo vyrazit, i Li-Wei se trochu uvolnil, a už nebyl tak křečovitý.
Museli jsme absolvovat všechny možné zkoušky. Ať už chůze přes cestu se semafory nebo bez nich, chůze po přeplněné ulici, nebo po obchodech. Trochu strach jsem měl na eskalátorech, ale Li se opravdu zachoval, jako by vážně neviděl a nechal všechno na Pongovi.
A já jen zíral, jak skvěle to zvládl. Jak perfektně Pongo upozornil na překážky, a nedovolil Limu ani přejít cestu dřív, než měl jistotu, že je nic nepřejede. Perfektně reagoval i na povely vlevo, vpravo, dveře a spoustu dalších. Před prvním schodem se zastavil a před posledním také, aby Liho upozornil, že schodiště začíná nebo končí.
Zvládl dokonce i odbočení do restaurace, kde se hned po usazení u stolu, uložil Limu pod nohama, a my tak mohli v klidu společně poobědvat.
Později jsme pak zamířili ještě na volné prostranství, kde byl Pongo ještě vyzkoušen z dalších věcí, a pokaždé uspěl na výbornou.
Nejen Pongo, ale i Li-Wei dostali velkou pochvalu za to, jak skvěle to zvládli. A když jsme se pak vrátili do obchodního centra, už šli tak jistě, jako by spolu byli odjakživa.
„Byli jste opravdu výborní,“ pochválil je ještě jednou majitel, a pak si Ponga od Liho převzal, aby mu mohl sundat vodící postroj a připnout ho na normální vodítko. „Můžeme se hned domluvit, kdy si Ponga vyzvednete. Zítra mám celkem nabito, ještě musíme s Pongem na poslední kontrolu k veterináři, ale pozítří byste si pro něho mohli přijít, co?“
Li-Wei
Nakonec to nebylo tak hrozné a já se po chvilce i víc uvolnil.
Pongo byl naprosto úžasný, reagoval na všechno, chránil mě, varoval, čekal.
Vážně jsem až do teď netušil, že můžou být psi až tak chytří.
A hlavně…
Jakoby mi i rozumněl.
Zamiloval jsem si ho ještě víc a už se nemohl dočkat, až bude moct jít s námi.
Na obědě jsem si dokonce i přidal, jak se mi povolil zauzlovaný žaludek i z celého předchozího dne a už jsem si v duchu líčil, jak to všechno povím Chrisovi.
Budu mu muset poslat i společnou fotku s Pongem.
Třeba mu to zlepší náladu.
Když nás majitel a i Xi pochválili, byl jsem rudý až na zadku a jen zamumlal díky, jak jsem byl v rozpacích.
Kousek od obchodního centra u rozlehlého parku si majitel Ponga převzal, aby mu připnul normální vodítko a zároveň se s Xim domlouval na předání.
Stál jsem asi dva kroky od nich, abych je nerušil a v podloubí vedle obchodního domu zahlédl plakát na kterém stálo něco o vaření.
Na tu dálku jsem to ale nemohl vůbec přečíst, tak jsem se rozhodl, že těch pár metrů přejdu a zjistím, co to je.
Vážně to byl jen kousek, takže mě ani nenapadlo, že by se mohlo něco stát.
Jenže, ono se stalo…
Zrovna jsem si plakát četl a úplně přestal vnímat okolí, protože vybízel k účasti na třídenním gastro festivalu ve zdejším luxusním pěti hvězdičkovém hotelu, když mě něco udeřilo zezadu do zátylku, až se mi zatmělo před očima.
Vykřikl jsem, spadl na zem, odřel si dlaně, a snažil se zjistit, co se stalo.
Prudké škubnutí za vlasy mě trochu probralo a já zjistil, že hledím do zarostlé tváře nějakému chlapovi, co smrděl rybinou, až se mi zvedl žaludek.
„Pozdravuje tě Sheng,“ zasyčel ten chlápek, ale pak sebou škubl, když se za námi ozval zuřivý štěkot, který sílil.
Xi-Wang
Jakmile měl Pongo připnuté vodítko, posadili jsme se na lavičku a chtěli vytáhnout své diáře, abychom domluvili čas předání.
Najednou však Pongo škubnul vodítkem, postavil se a celý se napjal. Zaměřil svůj zrak jedním směrem, a my oba se tam podívali také.
Ani jsme si neuvědomili, že se Li-Wei vzdálil. Byl od nás asi deset metrů, skoro schovaný za jedním ze sloupů, a ve stejné chvíli, kdy jsme se tam podívali, se odněkud vynořil jakýsi chlap a udeřil ho do zátylku.
Pongo se v ten samý moment vytrhl a rozběhl se k Limu se zuřivým štěkotem. Ani my na nic nečekali. Hned jsme se rozběhli za ním. Dobře jsem viděl, jak se ten chlap nad ním sklání, ale sloup mi bránil v dalším výhledu. Ale zuřivý štěkot Ponga donutil toho chlapa se zvednout. Když nás uviděl rychle Liho přeskočil a utíkal pryč.
Lidé před ním uskakovali, ale jeden neuhnul. Rozpřáhnul se a útočník už to nedokázal zabrzdit.
Naletěl na dobře mířenou pěst a odletěl kus dozadu, kde se svezl po zemi a skončil u nohou dalšího chlapa, který ho ale popadl a rychle ho táhl pryč.
Nedíval jsem se po nich, jestli utečou nebo ne, to mi teď bylo jedno. Mě zajímal jen Li-Wei.
Pongo se však chtěl za těmi dvěma rozběhnout, ale majitel na něho křikl a odvolal ho zpátky.
„V první řadě je to asistenční pes. Měl by se zajímat o Liho,“ vyhrknul zadýchaně, když jsme doběhli k Limu současně s Pongem.
„Jsi v pořádku? Li-Wei!“ dopadl jsem na kolena vedle něj a hned ho opatrně podebral do náruče, a stáhl k sobě.
Starostlivě jsem si ho prohlížel, měl jsem strach, jestli mu ten chlap něco neudělal, protože za tím sloupem jsme neviděli všechno. Hledal jsem, jestli nemá nějaké další zranění.
Ale když jsem viděl, že mu nikde neteče krev, kromě odřených rukou, oddychl jsem si.
Ale i přesto… ta rána do hlavy… K lékaři se pojede hned, ne až za tři dny. Může mu to uškodit, tak okamžitá prohlídka je na místě.
„Zavolám Mar-“ chtěl jsem vytáhnout telefon a zavolat Markovi, ale v tu chvíli mě přerušil další hlas.
„Jste v pořádku? Omlouvám se… nech… nechytil jsem ho… stihl… utéct… měli… tam nachystané… auto…“ ozvalo se zadýchaně nad námi.
„Jsem Roger Waren… “ zvedl ještě ruku na pozdrav.
Li-Wei
Měl jsem dojem, že mě snad skalpuje, jak silně mě svíral. Vyhrkly mi i slzy a roztřásl jsem se.
Takhle za bílého dne, před tolika lidmi...
Najednou tlak zmizel, až jsem se znovu svalil na špinavou zem, ale vzápětí už u mě byl Xi.
Slyšel jsem podvědomý hluk, ale jen jsem Ximu zabořil hlavu do hrudi a roztřásl se ještě víc.
„Řekl… řekl, že mě… pozdravuje… Sheng…" zavzlykal jsem a kousek se odtáhl, když mě Pongo začal olizovat ruku.
Dlaně mě pálily a trochu se mi točila hlava, ale jinak mi přišlo, že jsem v pořádku. V podstatě.
Až na ten šok a to, že se mi chtělo zvracet.
Když se nad námi ozval další hlas, podvědomě jsem se víc schoulil v Xiho náruči, a všiml si, jak Pongo hned zpozorněl a stoupl si mezi nás a toho muže.
Nevím, jestli to bylo tím šokem, ránou do hlavy nebo úlevou, že je Xi se mnou, ale stačil jsem se akorát nadechnout, že něco řeknu a poslední, co si pamatuju, byl můj pohled na plakát s festivalem.
Xi-Wang
Na moment jsem zvedl hlavu k tomu chlapíkovi, který se vedle nás zastavil a v předklonu se snažil vydýchat.
„K noze!“ dal jsem povel Pongovi, když se výhružné proti němu postavil.
A v tu samou chvíli mi Li-Wei v náruči ztěžknul, jak se rozhodl znovu omdlít.
„Musíme hned k lékaři,“ podebral jsem ho do náruče, a vstal.
Ale pak jsem se bezradně rozhlédl. Auto jsem měl docela daleko a Liho jsem potřeboval odvézt co nejrychleji. I majitel chovné stanice, který už taky u nás stál, měl auto tam jak my.
„Jestli dovolíte… Mám auto hned za rohem. A do hotelu je to blíže. Teda… jsem tu jen na pár dní, a bydlíme tam, a vím, že je tam dobrý lékař. Možná by bylo lepší tam zajet hned, a pak byste případně mohli do té nemocnice…“
Na moment jsem zapřemýšlel. Neznal jsem ho, i když se představil. A i když se snažil pomoct, mohlo to být nahrané.
Ale v tuhle chvíli bylo zdraví Liho přednější.
Požádal jsem majitele, aby mi vytáhl z kapsy mobil a vytočil rychlou volbu pod jedničkou.
Když mi ho pak přiložil k uchu, a Mark to okamžitě zvedl, stručně jsem ho informoval, že Liho napadli a vezu ho do nejbližšího hotelu k lékaři, aby tam někoho poslal, a taky jsem mu nadiktoval registračku auta, do kterého jsme měli nasednout.
Už jsem si byl o něco jistější, když jsem před tím chlapem dal najevo, že někdo jiný ví, kam jedeme.
A tak jsem už, sice stále nervózní, ale přesto bez dalšího váhání přijal jeho nabídku.
Majitel psů s námi jel také, a já měl aspoň trochu nějakou jistotu, že to bude v pohodě.
Jakmile jsme dorazili do hotelu, hned nás nasměrovali na ošetřovnu.
O Ponga se staral majitel stanice, a já se celou dobu od Liho nehnul ani na krok. Ani ve chvíli, kdy mě chtěl lékař vykázat z ošetřovny. Jen jsem se zamračil a vytáhl svůj průkaz policisty, a bylo po problémech.
Ten chlapík, Roger Waren, na nás čekal na chodbě s majitelem, a byl snad ještě víc nervózni než já.
Takže Sheng… Začíná to být už moc horké.
Nedal o sobě nějakou chvíli vědět. Možná měl plné ruce práce, když mu Joshua utekl, a teď se nás snaží najít. Je pravda, že Liho fotka se objevila i v časopise, kde se psalo o otevření Chrisova obchodu a módní přehlídce, a klidně ho mohl i někdo ze Shengových lidí poznat. Pokud je to tak, máme velký problém…
Thomas
Když jsme se s Joshuou vrátili z kontroly, byli jsme všichni spokojení. Volal jsem hned Markovi, že to vypadá dobře, a nebude trvat dlouho a Joshua úplně odloží berle a mohl by se už postupně zapojit do vyšetřování. Ale nechal jsem to na Markovi, aby mu to řekl sám.
Když jsme vešli do dmu, bylo tu ticho, Věděli jsme, že Li a Xi jeli na prohlídku domu a za psem, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do pracovny a budu pokračovat v práci. Chtěl jsem nechat i Joshe, aby se mrknul na to, co už všechno máme, aby toho pak na něj nebylo moc. Jen s výmluvou, že potřebuji s něčím pomoct.
Ale jak jsem Joshe znal, nejspíš to prokoukne.
Ještě jsem mu nestačil do ruky strčit ani složku, když mi znovu začal zvonit telefon.
Byl jsem překvapený, že mi Mark volá zpátky. A překvapení pak vystřídal šok, když mi v rychlosti řekl, co se stalo a žádal mě, abych okamžitě jel do hotelu za klukama.
Chvilku jsem se rozhodoval, jestli vzít Joshuu s sebou, ale při pohledu na jeho berle, jsem to vzápětí zamítl.
Jen jsem ho informoval, co se stalo, aby tu počkal a nikam nechodil, že budeme za chvíli zpátky. A kdybychom se zdrželi, tak zavolám.
Pro jistotu jsem si zkontroloval zbraň, skočil jsem do auta a už jsem fičel za Xim a Liem.
Auto jsem přenechal pinglovi, aby mi ho zaparkoval co nejblíže, a spěchal jsem dovnitř. Stačila jedna otázka a z recepce mě hned nasměrovali k lékaři, u kterého měl Li-Wei právě být.
V hotelu bylo docela dost lidí, protože se tu právě chystal nějaký festival jídla, nebo co, a ten měl vypuknout za dva dny. A tak jsem se musel trochu víc proplétat mezi lidmi, než jsem se dostal na chodbu, kde to bylo volnější.
Jakmile jsem se na ní ocitl, uviděl jsem na druhém konci dva muže se psem. A vzhledem k tomu, že ten pes měl na sobě označení, bylo mi jasné, že jde o toho, kterého si vybrali Li a Xi. A taky jsem ho poznal podle fotky, kterou nám Li-Wei už několikrát nadšeně ukazoval.
Rychle jsem k nim došel, kývnul na pozdrav a chtěl hned zaklepat na dveře ošetřovny, když se otevřely a z nich vyšel na chodbu Xi-Wang.
„Jak je Li-Wei?“ byla moje první otázka, když za sebou zavřel dveře.
„Teď spí. Doktor ho zkontroloval, žádné vážné zranění nemá, něco mu píchnul, ale zbytek kontroly udělá, až se Li probudí. Jen se obávám o jeho oči, dostal silnou ránu do hlavy,“ zamračil se Xi-Wang, a pak se otočil na toho chlapíka, který stál trošku bokem.
Podle mého odhadu mu mohlo být něco přes třicet, tmavší typ, zřejmě italští předkové. A i když se neusmíval, jeho oči ano, a byly takové… upřímné.
„Ještě jednou děkuji za pomoc, pane… Warene,“ došel k němu Xi a podal mu ruku.
