Thomas
Bylo už prakticky ráno, když jsme se chtěli konečně nacpat do postele, abychom si aspoň trochu odpočinuli. Měli jsme jet na stanici, kde Mark hned na osmou svolal všechny lidi, a bylo potřeba, abychom tam byli včas i my.
Už jsem se chystal, že zalezu do koupelny a dám si rychlou sprchu, že se aspoň v té horké vodě trochu uklidním, protože myšlenky na to, co se děje s Joshuou, mě stále znervózňovaly, a stačilo by, aby měl někdo blbou připomínku a nejspíš bych vyletěl.
Bez ohledu na to, kdo by to byl…
Když pípnul záznamník, trhlo ve mně. V první chvíli jsem si myslel, že Sheng donutil Joshe zavolat a celý jsem se napjal v očekávání.
Ale to, co jsme pak všichni slyšeli…
„Zabiju ho!“ zařval jsem a pěstí praštil do stěny, až se rozdrolila omítka. „Až se vrátí, vážně ho zabiju. Dám mu pěstí takovou, že to vezme tryskem až do Anglie! Kurva!“
Byl jsem úplně v prdeli.
Jak ho mohla, do hajzlu, napadnout taková pitomost?
Vzápětí jsem si však uvědomil, že jsem dal průchod svým emocím před všemi ostatními. Prudce jsem se otočil a chvilku se díval na všechny, jak na mě zírají, a sami nevěděli, co k tomu říct. Až na Jadena.
A Mark… Ten byl bledší ještě víc, než před minutou…
„Pojď se mnou!“ popadl jsem ho za ruku a táhl ho za sebou ven na zahradu.
Bylo mi jedno, že jsme bosí a tráva, navlhlá od ranní rosy studí.
Jen, co jsem za námi zabouchnul hlavní dveře, přitáhl jsem Marka do náruče a pevně ho objal.
„Seru na to, co říkal. Seru na to, že nechce, abychom ho hledali. Najdu ho a hned na místě mu rozbiju hubu,“ řekl jsem tiše, zatímco jsem roztřeseného Marka tiskl v objetí.
„Nechci, aby se mu něco stalo. Nechci to. Víš… Nechtěl jsem to přiznat. Nechtěl jsem to říct, abych vám ještě víc nezamotal hlavu. Ale miluji vás oba dva. A kdyby se tobě nebo Joshovi něco stalo… Nevím, co bych dělal…“
Mark
Už tak jsem měl nervy na pochodu, ale snažil jsem se fungovat, i když to bylo jako v posledním tažení. Tak jsem i uvítal, že si půjdeme lehnout, i když jsem věděl, že toho nejspíš moc nenaspím.
Měl jsem toho plnou hlavu. Stále mě pronásledovaly představy, co se Joshovi právě děje. Měl jsem o něj velký strach, bál jsem se, jestli ho ještě někdy uvidíme živého.
A tak, když jsem uslyšel ten vzkaz na záznamníku, myslel jsem v první chvíli, že se vyvrátím.
To už neplatí jeho slova o tom, že mě miluje? Že miluje Thomase? To snad neví, jak mi může být, když se tohle stalo?
Proč mi to dělá? Proč…
Vyhekl jsem, když mě Thomas popadl a za tíživého ticha a pohledu všech očí mě táhl ven. Tráva mě zastudila do chodidel, ale neměl jsem čas se ani otřepat zimou. Když mě Thomas vtáhl do náruče, už jsem to nedával.
Spustil se příval slz, které se mi doteď dařilo úspěšně schovávat.
A když Thomas řekl ty poslední slova, rozbrečel jsem se ještě víc, a ještě víc jsem ho sevřel v rukách.
Věděl jsem to… Věděl jsem, že to cítí, ale měli jsme strach mu to říct, stejně jako on se bál to říct nám. Možná se tím podvědomě bránil, právě kvůli takovým situacím. Kdo ví… Ale teď…
„Taky vás miluji… oba dva, Thomasi. Bál jsem se ti to říct, že bys mě už pak nechtěl…“ snažil jsem se uklidnit pláč, abych se vzpamatoval a mohl se vrátit zpátky, jako silný šéf oddělení vražd.
„Bojím se o Joshe. Strašně moc se bojím, že už ho neuvidím, že ho Sheng zabije. Najdi ho, prosím, Thomasi…“ křečovitě jsem sevřel jeho košili a zabořil hlavu do jeho hrudi, která vlhla od mých slz.
Snad poprvé mi Thomas jednu nenatáhl. Jen stál, objímal mě a hladil po zádech, dokud se můj pláč neutišil.
Jaden
Jen jsem pozvedl obočí, když Thomas vyletěl, a pak drapl Marka a vystrkal ho ven.
Jo, tak tady je někdo jasný a může se tvářit drsně, jak chce.
Ale i přesto…
„Ne, že to těm dvěma řeknete, ale Joshuu na jednu stranu chápu. Popravdě, kdybych byl tak o dvacet let mladší a v jiné situaci, udělal bych nejspíš to samé," pokrčil jsem rameny.
Přešel jsem ke Chrisovi a stáhl ho do náruče.
„Bude v pořádku. Idioti jako on, tak rychle neumírají, neboj," pohladil jsem ho po vlasech a políbil.
Když se ti dva vrátili, bez řečí jsme se postupně všichni přesunuli do ložnic, abysme aspoň na pár hodin zalehli. Vrchní dva pokoje nakonec obývali Nolan s Lorym a druhý Thomas s Markem a Joshuou, protože vzhledem k jejich časté přítomnosti zde, nemělo smysl, aby spali v obýváku a nám s Xi-Wangem, zůstaly spodní dva pokoje, jako na začátku.
Ráno jsme měli jet na stanici, ale bez Chrise, Loryho a Li-Weie, a aby nezůstali doma sami, bude s nimi Nolan, dokud nebudeme na stanici potřeba, abychom se mohli vrátit domů.
Když jsme se umyli, zalehl jsem Chrise v posteli, věnoval mu jeden hluboký polibek, a pak se odtáhl.
„Potřebuju si zašukat. Strašně moc tě chci ojet. Tak doufám, že se k tomu dostaneme dřív, než mi uschne. Už se docela scvrkává, víš?" zabručel jsem, lehl si na záda a Chrise si přitáhl na sebe.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem ještě do jeho vlasů a přikryl nás.
Chris
Úplně všechny šokovalo to, co jsme slyšeli. A snad všichni do jednoho jsme měli chuť okamžitě Joshe najít a dát mu pěstí.
Až se vrátí, dám mu to pěkně sežrat. Kvůli něho se Li-Wei tak trápil, málem si ještě uškodil, a on nakonec řekne, že to plánoval? Ten idiot vůbec nemyslel na následky. A nejen co se jeho týče.
Byl jsem pěkně napružený ještě ve chvíli, kdy jsme se s Jadenem ukládali do postele. Ještě jsem stihl nastavit budík, aby ráno vstal a mohl s klukama jet na stanici, a vzápětí jsem se ocitl ve vězení jeho silných paží.
Myslel jsem si, že na tohle ani jeden z nás teď nemá ani pomyšlení. Ale Jaden je kapitola sama o sobě.
A taky moc dobře znám jeho sexuální apetit.
Vážně mu to už muselo chybět, a nejspíš by mu z toho brzy začalo hrabat. A možná i mě. Za poslední dobu jsme kvůli práci a tomu, co se teď stalo, na sebe neměli skoro vůbec čas.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí, které se mu v tom ranním šeru tak krásně leskly. Viděl jsem v nich tu touhu, a taky jsem ji cítil, když jsem na něm takhle ležel.
„Nemyslím si, že by ses scvrkával,“ pohnul jsem se, abych se otřel o jeho penis, který začal nabíhat. „Chceš si zašukat?“
Sice jsem se zeptal, jako bych mluvil o počasí, ale přesto jsem cítil, jak mi hřejí tváře, a musel jsem být zase celý červený. Nevím proč, ale i když jsme spolu takovou dobu, pořád mě některé věci dostávají a docela se stydím. A zvlášť, když říkám takové věci…
Trošku jsem se nadzvedl a zasunul ruku mezi nás.
„Vážně nejsi scvrklý,“ promnul jsem jeho penis v ruce a po polibku jsem se už sunul po jeho těle dolů, abych mu stáhl spodky a ukázal mu, že moje pusa slouží stále stejně dobře.
Jaden
Nikdy bych Chrise do ničeho netlačil. Prostě jsem počítal s tím, že nejspíš budu ještě chvilku sušit, než se to tu aspoň trochu dá do pořádku.
Proto mě překvapila Chrisova slova a zároveň okamžitě vzrušila.
Miloval jsem, když mluvil takhle perverzně, protože se při tom vždycky tak krásně červenal.
Když mi protáhl v ruce penis, jen jsem stiskl zuby a napjal se. A co teprve pak jeho pusinka. Vydechl jsem a zavřel na okamžik oči, jak mě to sebralo.
Ale po chvilce jsem Chrise chytil a vytáhl ho nahoru, abych ho zbavil trika a přisál se mu na bradavky.
„Miluju tvou pusinku, ale teď chci víc tvoji krásně těsnou dírku. Ukaž, musím zjistit, jestli ses mi moc nestáhl."
S těmi slovy jsem si ho vysunul ještě výš až nad obličej, abych ho zlehka poškrábal svým začínajícím strništěm a zároveň svým jazykem zarejdil v jeho dírce, abych ho vzápětí vyměnil za prsty a pořádně protáhl.
„Ach, Chrisi… už několik dní se mi zdá o tom, jak tě ojíždím na všechny způsoby, jak u toho sténáš a říkáš ty perverzní slova, jak se mi sám vybízíš, roztahuješ nohy a ukazuješ mi svou krásnou dírku… a dneska konečně… konečně tě naplním až po okraj," mumlal jsem, zatímco jsem prsty hnětl jeho dokonalé půlky, občas ho plesknul nebo jimi zarejdil v jeho dírce, zatímco jazykem rty a zuby jsem dráždil jeho kůži okolo, trápil jeho kulky a laskal se s jeho penisem.
Když už jsem nemohl dál, rychle jsem hrábl ještě do šuplíku pro gel, abych ho víc navlhčil, a pak už Chrise stáhl dolů, přichytil za boky a nastavil si ho.
„Teď uvidíš, jestli jsem se scvrkl," zachraptěl jsem, jednu ruku položil Chrisovi na rameno, a pak ho na jeden naráz na sebe natlačil až po kořen.
Chris
Myslel jsem, že na to, jak Jaden, podle jeho slov sušil, tak mu bude stačit pár protáhnutí v mé puse a on se udělá. A měl na to dokonce i náběh.
Už jsem se chystal, že pochytám jeho chuť, že si vezmu všechno, když mu začalo cukat v penise, jenže on byl jiného názoru. A hned mi to taky sdělil svým vlastním způsobem.
Myslím, že jsem se hanbou propadl…
Ani jsem nevěděl, kdy si mě vytáhl nahoru a začal mě okusovat a olizovat jako flákotu.
Ale co jsem věděl jistě, tak to, že jsem byl vzrušený během chvilky.
Jaden to se mnou prostě uměl.
Snažil jsem se být tiše, už jen proto, že jsme nebyli u sebe doma, a taky jsem si říkal, že by se to ani teď moc nehodilo, kdyby nás slyšeli kluci.
Ale i přesto jsem nedokázal zabránit občasným stenům. Bylo to tak skvělé, když do mě strčil prsty a připravoval si mě, aby pak mohl do mě najet svou chloubou. Už jen ta představa mě dostávala do varu…
Když mě pak potáhl zpátky dolů, nespokojeně jsem zamručel, protože mi chyběla už jen trocha, abych se udělal už jen z toho, co mi doteď dělal.
A v momentě, kdy mě natlačil na sebe, už jsem svůj hlas nedokázal ovládnout.
Vykřikl jsem jeho jméno, jak mnou projel ten šílený pocit, který mi vždycky sevře všechny vnitřnosti v těle, když do mě najede na poprvé, a ještě navíc úplně. Rychle jsem si přikryl pusu, a doufal jsem, že mě přes tu chodbu nikdo neuslyší.
„Jadene… kurva… Jady…“ nadával jsem polohlasně, když do mě začal najíždět.
Ale čím víc těch přírazů bylo, čím víc jsem v sobě cítil jeho pohyby, to tření, tím víc jsem tomu začal propadat a začal jsem být nenasytný.
Sám jsem mu už vycházel vstříc, šel jsem proti jeho přírazům, pohyboval jsem svými boky, abych ještě víc zesílil ten neskutečně příjemný pocit, který znamenal pro mne uvolnění.
Na chvíli zapomenout na vše špatné…
„Jady… už… do hajzlu… Jadene…“ skučel jsem polohlasně.
Zlomil jsem se v pase, zatnul nehty do kůže na jeho hrudi a s třesem po celém těle a rychlým a hlasitým oddechováním jsem začal propouště svou nadílku na Jadenovo břicho, aniž by se mě musel on, nebo já sám sebe, dotknout…
Jaden
Nemohl bych si vybrat lepšího partnera.
Chris byl prostě jedinečný.
Musel jsem krotit své vzdechy, když se proti mně začal sám pohybovat a vypadal u toho neskutečně sexy.
A co teprve to jeho sténání a ta sprostá slůvka.
„Kurva, Chrisi!" sykl jsem na něj, když jsem cítil, jak to na něj jde a vzápětí mi zaryl nehty do kůže na hrudi.
Následoval jsem ho asi o vteřinu později a ani já se neubránil hlasitějšímu zastenání.
Když jsem se trochu vzpamatoval, stáhl jsem si Chrise na sebe, a za stálých mírných pohybů vyhledal jeho ústa.
„Miluju tě…" zachrčel jsem, a pak se i s ním převrátil. „Ale slíbil jsem ti, že tě naplním, až po okraj."
Mlaskl jsem, sedl si do kleku a zálibně si Chrise chvilku prohlížel, než jsem se na něj znovu vrhl a tentokrát se při projíždění jeho dírky věnoval i zbytku Chrisova těla.
A pak znovu, když jsem Chrise převrátil na břicho, skoro ho zalehl a jeho krásně červený zadeček od mých prstů, skutečně naplnil až po okraj.
Teprve po pořádné očistě a uklidnění, jsem si konečně spořádaně lehl a Chrise si posunul na sebe.
„Prozatím mi to stačí, ale ještě si musím vybrat zbývající šest dní," zabručel jsem do Chrisovych vlasů, a pak mu trochu nadzvedl obličej, abych se mohl podívat do jeho nádherných očí, které mě pořád dostávaly do kolen.
Chris
Bylo to prostě parádní. Takové uvolnění bylo asi lepší než mě chlácholit, že všechno dobře dopadne. A skutečně jsem na tu chvíli zapomněl na to špatné a věnoval se jen Jadenovi.
Spíš se věnoval on mě.
A já se rozhodl, že mu ani jednou neodmítnu. Chtěl jsem to, potřeboval jsem to, a on byl schopný mi to dát.
Přál bych každému takového utěšitele, protože on je ten nejlepší a ví jak na to.
Když jsem pak později už jen ležel, nenápadně jsem mrknul na telefon, kolik je hodin. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsme vlastně vůbec nespali a on bude muset za půl hodiny vstávat.
A než spát třicet minut, je lepší nespat vůbec. Takhle by to bylo horší.
Ležel jsem v jeho objetí, a začal jsem na něj mluvit. Ptal jsem se ho na blbosti, aby byl nucen mi odpovídat, a neusnul. Ale tématu Joshe a Shenga jsem se vyhýbal, aby aspoň na chvíli nechal odpočinout mozek.
A když jsem pak viděl, že za pár minut bude muset vstát, sesunul jsem se z něj, lehl jsem si na břicho a vystrčil na něj zadeček.
„Připomněl sis, na co to máš? Nebo už nezvládneš další číslo? Víš, jak mám rád, když mě takhle budíš… Představ si, že spím,“ zašeptal jsem tiše do jeho ucha, kousl ho do něj a pak zavřel oči.
A netrvalo dlouho a já tiše sténal zakousnutý do polštáře a užíval si dalších nájezdů do mého zadečku přesně tak, jak jsem to miloval.
Thomas
Když jsem se konečně dostali do postele, tak svítalo. Ale měli jsme ještě tak tři hodiny na to, abychom se aspoň trochu vyspali. Rychle jsme se osprchovali, a hned zalezli do postele.
Mark, ani já, jsme ani na moment nepřemýšleli nad tím, že bychom spali každý ve své. Leželi jsme spolu na té jedné, Marka jsem tiskl k sobě a hladil ho po zádech.
Kdyby byla jiná situace, věděl bych, jak ho zbavit stresu. Ale tentokrát to nešlo. Tohle bylo jiné.
Oba jsme měli plnou hlavu Joshe a oba nás to trápilo.
Myslím, že jsme ani jeden nezamhouřili oka. I když Mark stejně nakonec vysílením usnul asi na hodinu, ale když jsme museli vstát, hned byl na nohách a spěchal se umýt a převlíct, abychom mohli co nejdříve vyrazit na oddělení.
Když jsme sešli dolů, kluci už byli vzhůru. Dokonce i Nolan a Lory přišli, i když ještě mohli spát, a pomohli Li-Wei a Chrisovi nachystat snídani pro všechny. Ale i přesto, že jsme každý měli v hlavě Joshe, skoro vůbec jsme při snídani nepromluvili.
A možná to tak bylo lepší než ještě víc stresovat kluky, kteří tady měli zůstat a měli zakázané vůbec vystrčit nos z baráku, kromě venčení Jaspera.
Slíbili jsme, že jim budeme průběžně volat, aby se nestrachovali, ale bohužel jsme nevěděli, kdy se vůbec vrátíme. S Nolanem jsme se domluvili, že pokud bude nějaký problém, hned je všechny, včetně psa, posadí do auta a okamžitě přijedou. A hned nám to bude hlásit a my jim pošleme někoho naproti. A taky… Kdyby se náhodou ozval Josh nebo Sheng, přičemž i s touhle variantou jsme počítali, tak ať všechno nahrává a okamžitě nám dá echo.
Naštěstí jsme v noci přijeli svými auty, takže nebyl problém hned po snídani vyrazit.
Myslím, že všichni jsme měli adrenalin v neměřitelných hodnotách. A stejně na tom byli i kluci, kteří na nás už na stanici čekali.
A na Markovi teď bylo, aby jim jako velitel, vysvětlil situaci, a co všechno od nich budeme potřebovat. Rozdělil úkoly, domluvil si schůzku s velitelem zásahovky z noci, a pak se pomalu odšoural po chodbě, aby o všem zpravil i Clarksona…
Sheng
Ten zmetek měl výdrž. To se mu muselo nechat. Že by měl zkušenosti? Napadlo mě to a vlastně se mi to i potvrdilo, když jsem nechal Lomana, aby mi všechno o něm zjistil.
Bylo pak už snadnější ho zlomit a donutit křičet, když jsem věděl jak na něj.
Není nad to, znát něčí minulost. Přesto měl zatraceně tuhý kořínek a nejenže mi po třech dnech neřekl nic, co bych už nevěděl, dokonce to vypadalo, že ani nemá v úmyslu chcípnout nebo žadonit o vlastní život, a mě to pomalu přestávalo bavit.
Zrovna jsem se chystal na to, že mu vytrhnu další nehty na rukách, když mi zazvonil mobil.
„Co je?" zavrčel jsem bez představení a chvilku poslouchal.
Kleště jsem hodil na plechový stůl, mrkl na bezvládného poldu a kousek odstoupil.
„Fajn. Hlavně nic neposerte, než dorazím."
Zavěsil jsem, znovu se ujistil, že ten blonďatý parchant je v limbu a tentokrát si zavolal já.
„Musím na dva dny pryč. Za hodinu přijedu k tobě, takže si zatím připrav zadek, protože tě ojedu tak, abys na to ty dva dny, co tu nebudu, nezapomněl."
S těmi slovy jsem zavěsil a zamračil se.
Poslední dobou trávím u Lomana až moc času.
Vlastně…
Každou noc. A od té doby, co jsem ho poprvé ošukal, jsem si nikoho jiného nevzal.
A to nebylo dobré.
Možná bych ho měl zabít.
Jenže…
Naštvaně jsem mlaskl, hodil pohledem po své oběti, a pak vyšel ven.
Joshua
Fajn.
Kecal jsem.
Silas byl oproti Shengovi zlatíčko.
Snažil jsem se odolávat, ale už první den jsem to nevydržel a dopřál Shengovi potěšení v podobě mého křiku.
V podstatě byl první den nejhorší. Vlastně jsem ani nevěděl, jaký je den a hodina, ale Sheng mi vždycky všechno rád připomněl. Stejně jako bolest.
Druhý den jsem snad poprvé zalitoval, že jsem Thomasovi neřekl, co k němu skutečně cítím. Můj plán začal mít trhliny a k večeru jsem v duchu poprvé vyslovil myšlenku, aby mě Sheng co nejrychleji zabil.
Přesto jsem se snažil pochytit toho co nejvíc, když Sheng s někým mluvil. A nejčastěji to bylo s nějakým Lomanem, který, jak jsem pochopil, byl Shengův milenec a měl k němu nejblíže.
Navíc jsem pochopil, že je to hodně dobrý hacker a bohužel, že se zaměřili na Chrisovu firmu.
A to nejspíš nikdo z kluků nevěděl. A pokud se odsud nedostanu, ani se to nedozví, dokud už nebude pozdě.
Ale třetí den se na mě usmálo štěstí. Teda, aspoň jak to v mém stavu šlo.
Chodidla jsem měl popálené a vůbec netušil, jestli zvládnu udělat krok, řezné rány na stehnech hrozily, že se zanítí, stejně jako vytržené nehty na rukou, spálenina na obličeji pod okem a částečně uřízlé ucho, zakryté kusem špinavého hadru, abych nevykrvácel.
A to nemluvím o podlitinách, modřinách a palčivé bolesti na krku, když mě druhý den v noci začal škrtit nějakým lanem.
Neměl jsem ani tušení, kde jsem, ale rozhodně jsem to nehodlal vzdát. I kdybych se měl odplazit, dostanu se odsud, protože musím Thomasovi něco říct.
Jen to, mě ještě drželo při životě a doufal jsem, že mi to ještě chvilku zůstane.
Vyslechl jsem Shengův hovor, i když jsem dělal, že jsem v bezvědomí, a ihned, jak to v mém stavu šlo, začal jsem v hlavě realizovat svůj plán.
Měl jsem dna dny na to, se odsud dostat. Nepochyboval jsem totiž o tom, že až se Sheng vrátí, tak už nebudu mít šanci.
Kromě toho, dal jsem klukům tři dny. Nejspíš mě začnou hledat, ale pochyboval jsem, že by se jim to podařilo, protože Sheng si v tomhle ohledu dával nejspíš pozor, a taky…
I kdyby nakrásně nechtěli, po pár dnech budou muset pátrání stejně zastavit, protože měli spoustu jiných případů a kvůli mně se svět točit nepřestane.
Když Sheng odešel a mé tělo se podvědomě uvolnilo, upadl jsem do bezvědomí, a tentokrát to bylo snad poprvé, co jsem si to nepřál.
Xi-Wang
Od té chvíle, kdy Sheng zaútočil, jsem měl pocit, že jde všechno do kytek.
Jako by se proti nám všechno spiklo, nic se nedařilo. Možná to bylo tím, že nás tlačil čas. Nebo tím, že šlo o únos policisty. Nebo tím, že to Joshua plánoval… Každopádně, starost o něj se mísila s naštváním na něho.
Ten kluk vůbec nedomyslel následky, nepromyslel to do detailů. Nepodíval se na všechna pro a proti, která mohly jeho únosem nastat. A taky jsem na něho byl naštvaný kvůli Li-Wei.
Ale ať už to bylo, jak chtělo, ta starost o něj nakonec převládala. A čím déle jsme neměli žádnou stopu, která by nás k němu navedla, tím horší to bylo.
Já osobně jsem se zaměřil na kamerové záznamy města. Podle Thomasových informací jsme si nechali vytáhnout všechny dostupné záznamy kamer, které jsou po městě od hotelu a hledali zmíněné auto.
Byly to hodiny a hodiny sledování. Nakonec jsme uvízli na mrtvém bodě. Auto jsme sice našli, v místě, kdy i na kamerách bylo vidět, jak z něho Sheng vystupuje a táhne Joshuu do nějakého baráku na velkém sídlišti.
Byla vyslaná pátrací skupina, a i když prošli celé sídliště, dům od domu, prolezli každý byt, Shenga a ani Joshe nikde nenašli.
I když stále bylo těžké Shenga usvědčit z vražd a jiných zločinů, přesto udělal chybu. Na záznamech z kamer je vidět, jak se promenáduje na party v hotelu, kde zaútočil, jak chtěl odvést Li-Wei, a i když nebylo jasné, jestli Li šel dobrovolně nebo z donucení, unesl Joshe. A taky potom, jak ho táhl do i z auta.
Samozřejmě může dobrý právník vyrukovat s tím, že Joshovi bylo zle, tak mu pomáhal… Ale pokud se Josh najde živý, tak tohle tvrzení neobhájí. Od téhle chvíle byl na Shenga vydán zatykač a mělo to prioritu nad vším ostatním.
Mark
Už třetí den a nic.
Po Joshovi ani stopa.
Za celou tu dobu jsem naspal všehovšudy asi deset hodin dohromady. Byl jsem úplně vyčerpaný, ale vědomí, že Joshua je tam někde venku a potřebuje naši pomoc, i přes jeho hrdinské řeči, mi prostě nedovolovala odpočívat.
Dokonce už i Thomas mě seřval, že takhle ničemu nepomůžu a mám se jít pořádně vychrápat. A když jsem pak doma chytl hysterický záchvat, měl už nakročeno, že mi nakonec dá přes hubu, ale na poslední chvíli se zastavil a místo toho si mě přitáhl do náruče.
Vůbec jsem ho takového neznal. Nejspíš i na něj dolehlo všechno, co se dělo, a jeho city k Joshovi, o kterých mi řekl, nebyly jen plané řeči. Nejspíš si teď sám uvědomuje, že ho nechce ztratit.
Dokonce i ve své detektivní kanceláři Miru a Dana stáhl ze všech případů, a oni teď pracovali na Joshově únosu. Měli jiné možnosti, jiné kontakty, a tak byli spíš v ulicích a snažili se získat nějaké informace.
Ale zatím nic… A já začínal ztrácet naději.
Jediné, co mě ještě drželo v naději, bylo to, že se zatím nenašlo Joshovo tělo, a já věděl, že tohle by Sheng určitě udělal. Někam by ho poslal, někde by ho vystavil, nebo nechal pohozené tak, aby se našlo. Aby nám dal najevo, že on je tu pán a tohle se stane každému dalšímu, kde se mu bude stavět do cesty.
Třetí den, později odpoledne, jsem měl schůzku s Clarksonem, aby se informoval, jak to pokračuje.
A když jsem vešel do jeho kanceláře, čekal mě další šok.
O Joshuovo zmizení se už začínala zajímat britská policie, protože měl stále Britské občanství a je to bývalý policajt a jeden z nejlepších. A hodně toho ví. Nejen o naši práci, ale také o jejich.
A tak, když mi Clarkson představil nadporučíka od FBI a přikázal, abych mu předal tento případ, a všechno, co jsme doposud zjistili, měl jsem pocit, jako by už bylo všechno ztraceno.
Nebudu mít informace, nebudu moct pátrat sám, nebudu vědět nic, a budu muset jen čekat a doufat…
Jediný, kdo mohl na Joshově únosu neoficiálně pracovat, byl Thomas se svými detektivy.
Ale já dostal příkaz se z toho okamžitě stáhnout a pokračovat na dalších případech, které máme na stole a nepočkají jen proto, že chceme najít Joshe.
Ten den jsem to už nezvládl. Jen, co jsem to ohlásil ostatním na oddělení, a dobře viděl jejich nevoli, bylo mi do breku. Ale musel jsem zachovat dekórum a připomenout jim, že rozkaz je rozkaz a nic s tím nenaděláme. A když jsem potom dorazil k Ximu domů, a ohlásil to klukům, kteří se celý den nehnuli z pracovny, Thomas podle mého očekávání hned vyletěl a chtěl si to jít s celým FBI vyřídit.
A ve chvíli, kdy jsem ho popadl za loket, abych ho zastavil, byla to pro mne konečná.
Snažil jsem se nadechnout, několikrát jsem zalapal po dechu, a pak s Thomasovým jménem na rtech, a oznámení, že mi není dobře, se mi zatmělo před očima a vyvrátil jsem se u Thomasových nohou…
Joshua
Beru všechno zpět. Až příště zase vymyslím nějakou hrdinskou kravinu, dovolím Thomasovi, aby mi jednu flákl. Jen vyprosit druhou ruku z řemenů a povolit řemeny na nohou mě stálo snad všechny síly.
Když jsem vysíleně dopadl na podlahu, protože mě už nic nedrželo, vyzvracel jsem i tu trochu vody, co jsem od Shenga pravidelně dostával, abych mu vydržel.
Točila se mi hlava, hučelo mi v ní, před očima se mi dělaly mžitky a tělo nechtělo poslouchat.
Jak dlouho už je to od doby, co Sheng odešel? Nevím. Nemám představu. Nikdo zatím nepřišel a nikoho jsem ani neslyšel. Ale slyšel bych vůbec něco, i kdybych mohl? S námahou jsem se zvedl na kolena a na zem dopadlo pár kapek krve se slinama a slzy, jak jen tenhle pohyb vyvolal ostrou bolest, na kterou bych si už měl zvyknout.
Udělal jsem asi dva kroky, když mě ruce přestaly poslouchat a já si odřel tvář o hrubou zem. Zařval jsem. Znovu a znovu. Zkroutil jsem se do klubíčka a začal brečet jako malý kluk. Slzy mě pálily v ráně na tváři, ale tahle bolest nebyla nic, proti té, kterou jsem najednou pocítil uvnitř sebe.
Nejspíš jsem na chvilku omdlel, protože, když jsem se s trhnutím probudil, už mi slzy netekly, jen jsem sípavě oddechoval. Znovu jsem se zvedl na čtyři a začal se pomalu sunout k ocelovým dveřím se zámkem. Naštěstí to byl starý visací zámek a kolem byla spousta věcí, co se daly použít jako šperháky, jen jsem netušil, jestli zvládnu něco takového vzít do téměř necitlivých prstů. Ale zkusit jsem to musel.
Cesta ke dveřím, ty tři metry, mi přišly jako celou věčnost.
Úlevně jsem si o studený kov opřel čelo a natáhl ruce, abych se dotkl zámku.
Thomas
Markovi jsem zavolal Toma. Je to policajtský doktor, a má ověření, a navíc, jediný, kdo v pohodě zvládl Joshuu v jeho začátcích.
Když viděl Marka, doslova se zhrozil. Hned mu něco píchnul, nechyběla i kapačka, a když se Mark probral, hezky ho seřval.
No… udělal to za mě. Já na to tentokrát nějak neměl sílu. Nevěděl jsem, o koho se strachovat víc, jestli o Joshe nebo o Marka. Nechtěl jsem, aby zase zmizel, na kdo ví jak dlouho, jako tenkrát, když mě postřelili a on málem odešel od policie.
Od Toma jsme dostali instrukce, a on sám osobně pak volal Clarksonovi, že Marek vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu musí minimálně dva dny zůstat v posteli.
Byl to už čtvrtý den. Blížil se večer, a o Joshovi pořád nic.
I když jsem si to nechtěl připustit, ale pomalu jsem začal ztrácet naději na to, že Joshuu najdeme živého. Už jsem se začínal připravovat na nejhorší.
Ale blížilo se skoro k půlnoci, když mi Mira podávala hlášení, že se vrací domů, aby se mohla vyspat, ale že dostala echo, že někdo podobný Shengovi, se pohyboval na dvou místech v Sacramentu.
Mohla to být léčka, protože ty místa byly od sebe vzdálené dost daleko, řekl bych, že každé na jiném konci města. A tak to nejdříve s Danem prověří, a pak dají vědět. Ale teď v noci už těžko najdou někoho, kdo by mohl Shenga prásknout, nebo dát nějaké info.
Rozloučili jsme se s tím, že hned ráno, jak vyrazí, dají mi vědět, a já budu připravený.
Tu noc jsem šel spát hned, jakmile jsem odložil telefon. Už jen proto, jak dopadl Mark, nechtěl jsem dopadnout stejně. I když jsem měl stále nutkání jít a něco dělat, jít třeba ven a procházet ulice, přesto jsem Markovi vytáhl z ruky jehlu, když se mu vyprázdnila kapačka, a pak si lehl vedle něj. Opatrně jsem ho objal, přitiskl si ho na sebe, zabořil nos do jeho hustých vlasů a vdechoval jeho vůni, která byla tak podobná Joshuově.
Jasně, používali stejnou kosmetiku, a vlastně kolikrát i moji… Jo… Vážně voněli stejně…
A v tu chvíli, kdy jsem usínal, jsem si uvědomil, že druhý den bych měl mít na stanici balíček s tou voňavou věcí, o které mluvil Li-Wei.
Joshua
Odemknout zámek nebylo až tak strašné, jak jsem čekal. Sice mi to vzalo nějaké síly a nejméně jednou jsem nejspíš i omdlel, ale nakonec se mi to podařilo, a kdybych byl v lepším stavu, tak nejspíš skáču radostí.
Při otevírání dveří, kdy jsem si musel částečně stoupnout jsem si prokousl ret, jak jsem se snažil nekřičet, kdyby náhodou stál někdo za dveřma, a jak to v mém stavu jen šlo, jsem se napjal v očekávání rány nebo křiku, ale místo toho jsem vypadl na tvrdou zem a moje naděje se roztříštila jako domeček z karet, kdy jsem si uvědomil, že je jednak tma, a jsem nejspíš na nějakém opuštěném stanovišti, podle světel v dálce.
Myslel jsem na Thomase a Marka, co asi v tuhle chvíli dělají, myslel jsem i na ostatní, v unaveném mozku mi probíhaly ty nejhorší scénáře, kdy shniju zaživa v nějakém příkopu nebo mě sežere dravá zvěř.
Vážně jsem byl kousek od toho, abych to vzdal.
Jen kousíček.
Ale když jsem se probral, aniž bych si uvědomil, že jsem znovu omdlel, uvědomil jsem si, že tohle celé je jen moje chyba. A pokud tady zařvu, můžu si za to sám.
S tou myšlenkou, které jsem se chytil jako tonoucí stébla, jsem se začal plazit a lézt po kolenou k těm světlům v dálce.
Ani jsem nevěděl, kdy se noc přehoupla v den. Kolena jsem už skoro necítil, stejně jako dlaně, z nějaké louže jsem si lokl aspoň trochu špinavé vody a doufal, že ještě nechytnu nějakou otravu.
Slunce už začalo skoro zapadat, když jsem se konečně dostal k prvním domům a uslyšel známé hluky ulice, hlasy lidí a všudy přítomný pach města.
Nikdy jsem ho snad necítil raději.
„Pane Bože!!!
„...záchranku..."
„Pane! Slyšíte... Pane!"
Někdo na mě mluvil, několik hlasů, někdo se mě i dotkl, ale já se jen svalil na horkou zem a zachrčel tři jména.
Joshua Cavis, Markus Rodriquez a Thomas Ward.
Pak všechno kolem mě zčernalo.
Thomas
Ráno jsem vstal celkem brzy. Zkontroloval jsem Marka a pak jsem šel dolů udělat snídani. V kuchyni jsem se potkal s Xi-Wangem, který už jídlo chystal. Tak jsem mu pomohl a domluvili jsme se, že pojedeme společně na stanici. Po chvíli přišel i Jaden, kterého jsem poprosil, aby s Nolanem dohlédli na Marka, než se vrátíme zpátky.
Než jsme odjeli, ještě jsem znovu Marka zkontroloval, domluvil mu, aby opravdu zůstal v posteli, že se na něho přijde odpoledne podívat Tom. Tak ať znovu nedostane seřváno.
Na stanici to bylo jak na pohřbu. Kluci dělali svou práci, ale snad skoro všichni se mračili, a jakmile jsem se tam s Xim objevil, hned se na nás sesypali.
Diskutovali jsme o tom, co se děje, jak to vypadá s vyšetřováním Joshova únosu, dokud nepřišel Clarkson a neupozornil je, aby si dělali svou práci. Na nás se jen podíval, ale pak mávnul rukou a šel zase do své kanceláře.
Věděl, že nám nic říct nemůže. Já a Xi a Jaden jsme přiřazení k případu Sheng, takže nic jiného neděláme, a navíc já s Jadenem jsme soukromí detektivové, takže si jedeme ve svým.
Během dne jsme znovu rozpracovali poznatky, které jsme k případu měli. Ale i tak jsem nažhavil dráty a obvolával své známé na FBI, kterým jsem kdysi poskytl nějakou službičku.
A měl jsem štěstí. Jeden z nich byl přidělen k Joshuově případu, tak jakmile bude mít nějaké informace, dá mi hned vědět.
Nakonec jsme s Xim zůstali na stanici až skoro do večera. Práce bylo víc než dost, a bylo poznat, že nám tady Joshua chybí. Jeho pomoc v tomhle byla vždycky neocenitelná. A tak jsme to museli zvládnout za něj. Jaden s námi komunikoval z domu, Mark prý nakonec opravdu až na malou výjimku ležel v posteli, a půl dne i prospal.
Když jsme se konečně s Xim začali balit, byl už večer, a dokonce jsme měli už i několik urgentních telefonátů z domu, že bude večeře, a máme přijet co nejdříve domů.
Právě jsme nastupovali do auta, když se mi znovu rozeřval telefon. Chtěl jsem už být protivný, že vím, že už jsme na cestě, když jsem si všiml volajícího.
„Ano? Nějaké nové i-“
„Thomasi, našel se Joshua!“ přerušila mě hned Mira.
V ten moment se mi silně rozbušilo srdce a já se měl strach zeptat na cokoliv dalšího. Xi-Wang už chtěl nastoupit, ale když mě viděl, okamžitě taky zpozorněl.
„Jak…“
„Je na živu. Mluvila jsem zrovna s jedním práskačem, když se ve vedlejší ulici strhl nějaký povyk. Běželi jsme se tam podívat, protože někdo volal i záchranku. Thomasi… Byl to Joshua. Nějak se mu podařilo doplazit na ulici…“
„Doplazit?!“ vyhrkl jsem zděšeně a měl ty nejhorší představy.
„Prosím tě, jsem před nemocnicí svaté Anny, kam ho převezli. Jdu nahoru, zjistit, co a jak. Přijeďte, Možná už dal někdo echo na policii, protože tebe a Marka jmenoval…“
„Jedu tam!“ přerušil jsem ji a hned vypnul hovor. „Nastup! Jedeme do nemocnice, našli Joshuu!“
Xi-Wang nic nečekal, okamžitě skočil do auta a během chvilky jsme s majáčkem projížděli ulice Sacramenta.
Ruce se mi třásly, skoro jsem snad ani nedýchal, a srdce mi bilo tak šíleně, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi.
„Zavolám klukům,“ zaslechl jsem Xiho, ale nějak jsem na to nereagoval.
Teď pro mne bylo důležité být co nejdříve v nemocnici. Vidět Joshuu, a hlavně věřit tomu, že bude v pořádku, nebo aspoň mimo ohrožení života…
