Co to bylo za větu, která mi právě projela zvukovodem a udělala díru do mého mozku? Co myslel tím, že selhal? Jak? Kdy? Kde? Proč se mi omlouvá? Jasné myšlení už nebylo a jeho tvář, která už tak nedokázala dávat najevo city, se mírně zamračila. To bylo vše? Všechno, co mi k tomu může říct?
Cítil jsem, jak mě obrovské ruce svírají a pevně upoutávají na postel. Stephan mě nepouštěl, nejspíš se snažil zastavit to, co mělo přijít, ale to už se zastavit nedalo…
Vší silou, co jsem měl, jsem ho od sebe odstrčil. Marná snaha, ale naznačovalo to, že se na tohle musím posadit. Pochopil a nechal mě sednout. Sám se zvedl z postele a začal štrachat ve skříni. Nedokázal jsem mluvit. Zeptat se na tu jedinou otázku, která by mě nejspíš zabila. Jen jedna otázka byla v této chvíli ta pravá.
„Co je s mojí rodinou?“ chrčivě se vydralo z mého hrdla, když jsem se zvedl z postele.
„Neměl bys to vidět,“ zaznělo z Williamových úst tiše, až neslyšně.
Rozčílilo mě to. Jak bych to neměl vidět? Co bych neměl vidět? Nezajímá mě, co si myslí. Pokud nezvládl ochránit mou rodinu, tak najdu způsob, jak ho zabít.
„Sklapni Wille! Je mi jedno, že mi říkáš, co bych měl a neměl vidět. Jsi jen ubohé nic, co mělo ochránit to jediné, na čem mi záleželo. Okamžitě mi řekni, co se stalo!“ řval jsem přímo na něj a nahý jsem se mu díval z očí do očí.
„Pokud si myslíš, že zvládneš ten pohled, klidně si běž, já tě nedržím. Jen jsem tě chtěl ušetřit tomu všemu. Nešlo o to, že bych je neochránil, nedalo se s tím nic dělat, ale na to přijdeš sám. Ubohé nic, jako jsem já, se tím trápí samo, pokud tě to zajímá. Nechávám to na tobě, Stephane. Nemá cenu mu cokoliv vysvětlovat. Ať vidí tu pravdu,“ chtěl ještě něco dodat, ale to už ho Stephan držel za hrdlo a nadzvedával nad zem.
„Já jsem ti říkal, že si máš dávat pozor při volbě partnera. Ale ty ne… Musel si jednat podle sebe a tady to máš. Měl bys trpět za to, že ses někde flákal, místo toho, abys chránil jeho rodinu. Kde si byl, Williame? Zase tě svedl? Nedokážeš se mu bránit, i když je takový? Jsi hlupák? A ještě ho nezastavíš? Co sis myslel? Jak hrozné to je? Kdo všechno je mrtvý?“
Stephan mu s každým slovem stahoval hrdlo. I přes tu smrtelnou bělost jeho kůže, bylo vidět, jak začala pod tím stiskem modrat. Pustil ho a nechal dopadnout na zem. Přikrčil se k němu a pozoroval jak kašle. Po chvilce se William uklidnil a začal mluvit.
„Nevím. Viděl jsem jen Miru a to nebyl hezký pohled. Neměl by to vidět. Běž se podívat sám a uvidíš, že tohle by nedal.“
„Je to na něm, nebudu mu v ničem bránit. Ale…“ otočil se na mě a během chvíle se objevil u skříně, vzal tam nějaké věci a podával mi je.
Černé tričko a šedá mikina se ocitly na mém těle velmi rychle. Záhy jsem si natáhl i modré džíny a nízké tenisky. Dal mi možnost a já to beru jako jeho vstřícný krok.
Oblečený jsem se postavil k němu a on už se v černém oděn díval na mě. Zvládnu to? To je mi jedno. Musím, to vidět. Musím se tomu postavit. Ať to bude bolet sebevíc, musím jim prokázat úctu a poslední službu na cestě za světlem.
Jeho ruka mi prohrábla vlasy a pevně sevřela krční páteř. Jedním prstem přejel po hrubých obratlích a přitáhl si mě pro polibek. Jazykem rámoval má ústa a jemně s ním vjel do pootevřených úst, které potřebovaly tento něžný akt. Potřeboval jsem jeho podporu, oporu, jen pro teď. Chci, aby mi stál po boku. Pokud za to může i on, zjistím si pravdu a potom nejspíš budeme stát na opačné straně zákona. Ale pro teď...
Líbal jsem ho a on mě. Intimní chvilka, která se snažila zablokovat mou mysl před pravdou. Pravdou, která bude bolet jak ostnatý drát, který se zabodává do mého srdce. Musím to zvládnout.
Odstrčil jsem ho a pomalu vyšlápl ke dveřím. Oba mě mlčky následovali jak moje osobní stráž. Pomalu se sjížděla policie a první členové mého oddělení vcházeli do domu. Byl osvětlen jen slabým světlem z pouliční lampy a nálada by se dala krájet. Udělat ten krok přes železný práh, znamenalo zamrznout v čase. Detektiv Sakon se mě snažil zastavit, když spatřil, jak pomalu vcházím do pokoje, ale bylo už pozdě. Zastavil se mi dech a roztáhly zorničky, když jsem spatřil ty jatka, která se ukázala v plné kráse. Ani nevím, jak jsem se dostal k tomu křehkému tělu na zemi a klesl vedle něj na zem. Kolena zakřupala, když prudce narazila do podlahy.
Díval jsem se na tu hrůzu kolem sebe. Na mrtvé a zkrvavené tělo mé švagrové, všude kusy jejího masa, jak se pomalu oddělovalo od kostí. Na jejím těle byly místa, na kterých byly už jen ty kosti. Její vyděšený výraz, kdy tohle nemohla zastavit. Ještě nikdo jí ty oči nezatlačil. Nikdo jí neposlal na věčnost. Krev po koberci naznačovala, že se bránila. Utíkala… Ale nikdo jí nepomohl…
To zvíře, které tu běsnilo, se nezastavilo před ničím. Co se tu stalo?
Uchopil jsem její tvář do svých dlaní a se slzami, které dopadaly na její tvář, jsem ji stáhl víčka přes bulvy. Nechtěl jsem, aby poslední věc, kterou si bude pamatovat na onom světě, byl černý pytel.
„Má tě rád, Miro. Postarej se o mou rodinu na druhé straně,“ šeptal jsem tiše a pomalu se zvedal od jejího těla.
Chtěl jsem umřít, ale tohle byl jen začátek. Kde jsou ostatní?
Naprosto zmatený jsem se rozhlížel po pokoji a hledal Honey. Nikde jsem jí nezahlédl. Postýlka byla prázdná a krvavé stopy se táhly od dřevěné nohy postýlky, po venkovní dveře. Kde jsou? Kde je můj bratr a Honey? Co se tu sakra stalo?
Nešťastně a celý zničený jsem se podíval na Stephana. Ten se jen odstrčil od stěny, o kterou se opíral a došel ke mně. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy… I tohle malé gesto pro mě znamenalo hodně. Ruku mi setřel slzy a chtěl mě obejmout. Jenže se zastavil, když si uvědomil, že je tu kolem až příliš policistů, kteří se na něj s jistým podezřívavým pohledem dívali.
Sakon se ke mně přiblížil a jemně mě odtáhl od Stephana. Mluvil tiše a tak, abych se snad nerozpadnul.
„Upřímnou soustrast, detektive. Nenašli jsme žádné stopy z domu, které by naznačovaly, kam zmizel váš bratr a neteř. Krev končí na zápraží a dvě kulky uvízly ve zdi, hned u hlavního vchodu. Zbraň se nenašla a vše se odehrálo jen v obývacím pokoji. Detektive, máte osobní volno. Jste stažen z tohoto případu. Byl by to střet zájmů, kdybyste vyšetřoval tento případ a hlavně, je to moc osobní. Prosím, nezlobte se, ale musím vám odebrat odznak a zbraň. Protože vás kapitán zná, nařídil mi to,“ natáhl ruku a očekával, že mu vše ochotně předám.
„Našli jste Akaniho? A omlouvám se, že jste mě nejspíš museli hledat,“ mluvil jsem tiše a snažil se uklidnit to zběsilé srdce v hrudi.
„Hledat? Nevím, o čem mluvíte, detektive? Váš bratr vás hledal a vypadal vyděšeně, ale nic nám nenahlásil. Jen, že jste nejspíš někde zašitý před prací,“ usmál se a já se cítil divně po těch slovech.
Proč nenahlásil mé zmizení a co Akani? Co se to tu, doprdele děje???
„Jo, Akaniho jsme našli a byl na pokraji smrti. Na poslední chvíli se nám ho podařilo zachránit, ale nedokázal nám nic říct. Skončil na přístrojích. Když se měl probrat, někdo ho od přístrojů odpojil a povraždil jeho policejní ochranku, která hlídala před dveřmi. Ani jeden z nich to nepřežil. Každý chytil dvě přesné rány do hrudního koše a do hlavy. Byl to zkušený střelec a hlavně, moc dobře věděl, kde Akani je a to bylo tajné. Kapitán šílí a snaží se najím jakéhokoliv viníka. Váš bratr byl pověřen zaměřením jen na tento případ. Vlastně jsem překvapen, že o tom nejste informován. Podle všeho pronásledoval toho vraha, takže můžou být kdekoliv.“
Ihned jsem se otočil na Stephana a odešel od detektiva.
„Vy víte kde je, že? A taky víte, co se tu stalo? Chci vědět pravdu a hned!“ říkal jsem rozčíleně a díval se zpříma na Stephana.
„Ano vím, ale řeknu ti to v klidu a doma,“ odpověděl se svým chladným postojem.
Ještě jsem se otočil na Sakona a bez známek odporu, jsem jen tiše dodal: „Nemám to u sebe. Donesu to na hlavní velitelství zítra, stačí to?“
Jediné, po čem jsem toužil, bylo vypadnout z tohoto místa a nedívat se již na to, co mě ničilo.
„Dobře, tak zítra a prosím, abyste se stavil u kapitána a podal mu hlášení o všem, co o tomto případu víte. Budete vyšetřován, jako možný svědek a…“ zadíval se na mě a ani to nevyslovil.
Moc dobře znám postupy, které musí policie dodržovat, ale je zbytečné, mi to v tuto chvíli říkat a hlavně na tomto místě. Stephan mě uchopil za ruku a podpírajíc mě, jsme se dostali k němu domů. Nedíval jsem se na cestu, bylo mi to jedno. Všechno ztratilo smysl, a pokud budou i oni dva mrtví, potom už nemám důvod být na tomhle hnusným světě. A to ani jako upír, či bestie bez citů. Nemá to smysl. Poslední rodina co mám.
Sklesle jsem se svalil na postel a přímo zhnuseně se podíval na Williama.
„Poslouchám.“
„Běž ho najít. Ty víš jak a kde. Doveď je sem a konečně si vše vysvětlíme. Žádné výmluvy Williame. Říkal jsem ti to a ty si moc dobře věděl, jak tohle skončí. Postarej se konečně o něco. Neustále za tebe nebudu dodělávat věci, o které ses měl už dávno postarat. Takže? Zmizni a nevracej se bez nich!“ Stephana jsem víc rozčíleného neviděl a jeho oči měly zvláštní černou barvu. Proč mi pomáhá? Proč mi neřekne pravdu? Kolem něho je stále tolika otázek a já se v tuto chvíli nedokážu soustředit na nic. Dveře silně bouchly a William zmizel z místnosti.
„Promiň, tohle ti nemůžu vysvětlovat. Jsou na to pravidla a dokonce i my upíři je dodržujeme. Musí ti to vysvětlit William a ten to dokáže, jen když ti dovede rodinu. Vím, že je to těžké. Chápu, že mě nyní nejspíš nenávidíš, ale nejde to jinak…“
„Je mi jedno, co je to za pravidla, kašlu na ně. To si ani nezasloužím pravdu? Copak mi nic nemůžeš říct? Jsem jen tvoje hračka, která ti nestojí ani za to, abyste ochránili mou rodinu? To jste tak strašně slabí? Neznáte, co je to mít rodinu? Lásku? Proč? Proč mi takhle ubližuješ? Co po mě sakra chceš? Pokud hledáš něco, co je bez citů, gratuluji… Protože, jestli jsou mrtví i oni, stane se ze mě jen prázdná loutka. Všechno umře zároveň s nimi. Chápeš?!“ řval jsem na něj, co nejsilněji jsem mohl a svíral jsem si tričko v místě, kde mi asi bouchne srdce.
Plakal jsem a nedokázal svůj hněv a bezmoc zarazit. Do jaké hry jsem se to zapletl? A kdo bude vítěz? Ubohá šachová figurka, která je teď někým vlastněna. Není možné, abych byl na stejné úrovni, jako on… Vším mě převyšuje a vždy bude. Tohle není rovnocenné partnerství, to je jen stínohra.
Ucítil jsem, jak mě uchopil za ramena a zarazil do postele. Vyhoupl se nade mě a zloba mu hrála ve tváři pekelnou hru. Neptal se… On se přeci nikdy neptá a nejspíš se nikdy ptát nebude.
Strhal ze mě oblečení a sám se svého také zbavil. Světlo z lampičky osvětlilo jeho tělo a mně se rozbušilo srdce mnohem víc, než kdykoliv před tím. Uchopil mou ruku a položil si ji na hruď.
„Vím, že mi nevěříš a já vše chápu. Jsem Upír. Co bych po tobě mohl chtít? Ale opravdu tě miluji. Nejsi hračka, kdybych ji chtěl, mohl jsem si ji kdykoliv stvořit. Tvoje krev, duše, tělo, hlas… Vše je jen moje… Nedokážu tě zničit a ani změnit. Nechci, abys dopadl jako my. Jednou se námi staneš, ale ještě ne, nejsi připravený. Do té doby chci, aby si věděl, že tě nechci zranit a to, co se stalo, je jen touhou mého bratra. Ani on s tím nemůže nic udělat. Prostě nás to ovládne a nepustí. Víš, jak je těžké, být pořád sám?“
Rysy jeho tváře se změnily a tentokrát vypadal víc... Krásný, milý. Natáhl jsem ruku a přejel po jeho tváři. Pro tentokrát, to takhle bude správné. Zloba, láska, naděje, nenávist, odpor, hněv, štěstí. Vše se spojilo a ovládlo mé tělo. Nějak má mysl ztratila cestu a jediné, co viděla, byla jen jeho tvář. Asi jsem blázen, ale zamiloval jsem se.
Zavřel jsem oči a nastavil krk. Tohle je dosti výřečné za vše.
Jen mi pomalu jazykem přejel po krční tepně a já ucítil, jak se jeho prsty boří do mého nitra. Nic, jen pocit odevzdání a chtění v tuto chvíli ovládal mou mysl. Stal jsem se stejným zvířetem, jako on.
Dlouho to netrvalo a vytáhl své prsty a místo nich se sám nasunul do mého rozkroku. Prudce se vnořil a já obmotal své nohy kolem jeho těla. Laskal mé bradavky a rukou nepřestával jezdit po mém naběhlém penisu. Tohle jsem chtěl. Zapomenout… Alespoň pro teď.
Pohyboval se rychle a tvrdě. Sténal jsem pod náporem jeho těla a otevřel oči, abych mohl najít jeho rty. Uchopil jsem jeho tváře a přitáhl si jej k ústům. Jazykem jsem vjel do těch ledových úst a přejížděl po drsných pohárcích jeho jazyka, jako kdybych je chtěl setřít. Tohle bylo jiné než před tím... Chtěné. Ruce jsem přemístil na jeho záda, a s každým dalším nájezdem na mé tělo mu zaryl nehty hlouběji do kůže. Opustil mé rty a jednou rukou mě uchopil za vlasy. Jedním tahem mi zaklonil hlavu a líbal mi krk. Jazykem přejížděl po tepně až k bradě. Cítil jsem, jak se můj krk plní jeho značkami a chtěl jsem, aby vše, co se stalo byl jen sen. Jen on, aby byl pravdou.
Znovu se sklonil k mým rtům a líbal mě. Jeho tření o mé stěny, bylo nesnesitelné. Chtěl jsem uvolnění… Být jen jeho… Aby vyplnil tu prázdnotu.
Silný příraz vyplnil mé nitro horkem, které bylo z něj. Jeho teplem, které mohlo přijít jen z jeho vzrušení. Pohyboval svou rukou stále po mém penisu a opustil mé rty. Jeho tesáky se zabořily do mé kůže na krku a on nasál mou krev. Naprosté spojení těl mělo za příčinu, že jsem vypustil vše, co mě tížilo. Moje sperma se rozprsklo na jeho břicho.
Prudce jsem oddechoval a užíval si dozvuku toho všeho. Pomalu ze mě vyjel a přilehl si vedle mě. Uvěznil mě ve svém pevném sevření. Jen jsme leželi a nic neříkali. Proč taky… Slova, která by byla vyřčena, stejně nic neznamenají. Tohle bylo výmluvné až dost.
Usnul jsem. Probudila mě až žízeň. Hodil jsem na sebe ležérně jen tričko a trenky, které mi Stephan půjčil. Ještě spal a já ho nechtěl budit. Došel jsem do kuchyně. Natočil jsem si ledovou vodu a postupně si usrkával. Uslyšel jsem vedle sebe hluk a rychle se otočil.
Toho, koho jsem viděl před sebou, jako rozzuřenou bestii, jsem vidět neměl. Moje srdeční chlopeň praskla a vytékal z ní všechen cit, co jsem k němu měl. Tohle bolelo víc, než kopanec do břicha. Dokonce víc, než ztráta mé ženy. Tohle byla rána pod pás, a pokud je to pravda, nikdy se z toho nedostanu. Přišel mě zabít?
