jednorázovky

Není vše tak, jak si myslíme - Kapitola 4 - Závěr

„Jaká to je teda otázka?“ po chvíli jsem se ho zeptal, když jsem od něj přijímal hrneček s ještě horkou kávou. „Otázka? Nooo… Co takhle…“ ukázal mi na koženkový gauč, abych se posadil a sám si sedl vedle mě. Snad poprvé byl tak blízko, že jsem cítil jeho vůni. Nejspíš se před chvílí koupal,...

Není vše tak, jak si myslíme - Kapitola 3 - Nebezpečí

Sklonil jsem hlavu a radši pozoroval svoje špičky bot, protože i když to byla žena… Měl jsem chuť ji praštit. Taková byla vždy, ale kvůli Aikovi jsem ji tak bral a raději nic neříkal. Ona mě ve svém životě taky nevítala, takže to bylo takové nepsané pravidlo, jak spolu vyjít a přitom oba přežít....

Není vše tak, jak si myslíme - kapitola 2 - Vzpomínky

Ještě chvíli jsem jen stál a hleděl na ty zavřené dveře. Nechápal jsem, jak jsem se do téhle situace dostal. Z toho, že jsem chtěl ukončit náš vztah, protože jsem se cítil ublížený, se stala situace naprosto opačná. Nevěděl jsem nic… Vážně jsem asi někde během našeho společného života ztratil...

Není všechno tak, jak si myslíme - kapitola 1

Další jeho odchod ze dveří, které nevedou nikam. Jen zabouchne a nechá klíče v zámku, abych nezapomněl zamknout, až budu odcházet. Se zacinkáním a mírným trháním kůže, jsem se automaticky natáhl pro malý stříbrný klíček, naschvál pohozený až u prstů u nohy, aby mě to stálo nejednu...

Hory o Vánocích

„Jedeme všichni a furt nekecej, že to neumíš,“ pokáral mě Jožka, když mi na zahrádku auta nakládal věci nabalené na dva dny. „Víš, jak nesnáším hory a ještě, když vám tam budu dělat s Michalou křena,“ naštvaně jsem po něm prskl. „Nedržkuj a mazej do auta!“ plácla mě do zad Míša a tím mě...

Ve víru tance

Už jsem opravdu dlouho sám. Proč? Protože minulý rozchod mi trošku pocuchal nervy a já se ztratil ve svém vlastním světě samoty, který mi doposud vyhovoval. Ale život si s námi rád zahrává a cesty se klikatí a mění. Když zahneme, třeba najdeme to, co hledáme a jít dál prostě musíme. Osud…...

Když se den stal nocí

Díval jsem se na své ruce a v pokoji deštivého dne, občas pozoroval tváře kolem jdoucích, stejných prázdných postav jako jsem já. Pršelo a voda stékala po mé tváři v naději, že začnu také plakat, ale ono nic. Bolest plíživě napadala každý můj orgán a v neskutečném vodopádu křečí, jen postupovala po...

Kdo vlastně jsem

Kdo vlastně jsem? Kam jdu? Co chci? Jsem vůbec živý? Dívám se na své ruce, pozoruji každý kloub i nepatrný záchvěv kůže a co? Mrtvolná barva mé kůže jen naznačuje, že já už nejsem živý… Dívám se na postavu před sebou a konečně chápu, co jsem udělal… Já to skončil… Já přežil? Já umřel? Já jsem vůbec...