Kdo vlastně jsem?
Kam jdu?
Co chci?
Jsem vůbec živý?
Dívám se na své ruce, pozoruji každý kloub i nepatrný záchvěv kůže a co?
Mrtvolná barva mé kůže jen naznačuje, že já už nejsem živý… Dívám se na postavu před sebou a konečně chápu, co jsem udělal… Já to skončil… Já přežil? Já umřel? Já jsem vůbec já?
Jedno máchnutí, proti tělu toho druhého a vím to… Jsem mrtvý… Dal jsem svůj život za něj… Výměna… Jediná šance pro to, aby on mohl žít a dýchat… Ztrácel jsem to jediné, na čem mi kdy záleželo… To jediné, co jsem miloval, ztrácel jsem sebe samého… Dal jsem svůj život jako dar jemu, jeho já… A mé se ztratilo z povrchu zemského…
Já vždy věděl, že se takhle rozhodnu…. Že když nadejde ten den, dám svá křídla za jeho život… Dám svou lásku pro něj… A když nadejde ten den, budu dost silný, abych to dokázal… Být tu jen pro něj, pro nás… Pro sebe… Je to sobecké nechtít, aby umřel?
Má sněhově bílá křídla pleskla o stěny domu, jak jsem prudce dosedl na zem a díval se oknem na jeho spící tvář. Na nemocničním lůžku… Bez známky zdravé barvy ve tváři… Ležel tam a já byl venku…
Pomalu jsem otevřel skleněné balkónové dveře a společně s chladivým vánkem, jsem vešel do toho tichého pokoje. Já ho nemohl pohladit, ani se ho dotknout… Jen jsem přiblížil svou tvář k jeho a poslouchal, jak zhluboka dýchá… Jak jeho srdce bije, jako by běžel maratón… Vše splývalo do jedné chvíle… Minuty… Vteřiny… Byl to okamžik… Jedinečný… Náš…
Ledové slzy anděla, dopadaly na jeho snědou pokožku a pomalu stékaly po jeho odhalené ruce na zem. Ucítil jsem vánek, jak se obmotává kolem mého těla a já jen jemně, za jeho pomoci, se ho dotkl… Ten slaboučký větřík, udělal mezi námi bariéru, přes kterou jsem mohl dostat ten tížený dotek… Bolel… Svíral mé srdce… Poprvé… Tohle jsem celou dobu chtěl… Jsem ztracený…
Hlídal jsem ho… Každý jeho nepatrný krůček… Od prvních slov po první noty, které vypustil ze svých úst… Když se díval skrz mě na jiného muže, nedivil jsem se, já jsem nebyl. Prsty jsem fiktivně jezdil po jeho pokožce a představoval si, že se po ní mohu rozběhnout jazykem, nosem, doteky… Vším, čím bych mohl… Byl tak daleko, ale přitom na dosah. Mé tělo jakoby volalo jeho jméno, ale to nebylo možné.
Já jsem pro něj nebyl živý, dobrý… Nevěděl o mně o mém životě… Vyrost a já byl po jeho boku… Vždy a všude… Zamiloval jsem se do něj… Patřil jsem mu vším a vždy… Kdyby o mně věděl, jak by reagoval? Co by dělal? Nikdy… Není to dovoleno… Zakázáno bohem…
Miluji ho… Celým svým srdcem… Špatné zprávy… Další a další dopadaly v tu chvíli na mou hlavu… Já byl jen já… A potom? Už nic… V jednu chvíli, kdy mi řekli, bude konec, nemá šanci… Bude znovu bojovat, znovu trpět… Bylo mi ze všeho zle… Chtělo se mi zvracet… Chtělo se mi řvát… Chtěl jsem umřít… Rozhodl jsem se… Nemohl jsem se dívat na jeho bolest… Na bolest, kdy vám někdo vyrve srdce z hrudi a dívá se na jeho tepající krásu… Potom ho s chutí hodí na zem a stepuje na něm… Protékal mi jeho život prsty a já se stal člověkem… Má křídla zmizela a bez jediného doteku se ze mě stal člověk… Člověk, který mohl dát svůj život… Dal jsem ho jemu… Tak dlouho jsem ho pozoroval, jako jeho strážný anděl… Teď? Seděl jsem u něho, byl jsem tam, tam kde vždy po celé ty roky… Chránit… Být s ním… Milovat ho… Trpět s ním… Cítit jeho bolest…
V poslední okamžik jeho nádechu, jsem dal svůj život za jeho…
V tento okamžik? On žije a já jsem mrtvý… Děkuji za šanci dát mu svůj život… Děkuji za šanci, že jsem mohl být s ním a milovat ho… Děkuji za šanci, že šance je… A já mohu pokojně zmizet…
V ten okamžik, jsem se ho mohl dotknout… Díval se na mou tvář a viděl, že jsem hmotný, živý… Jenže to byl jen okamžik… V ten okamžik, jsme si jedním pohledem byly schopni říct vše… On o mě věděl… Věděl, že jsem tu… Jeho ruka se přemístila na mou tvář a dotkla se jí… byla horká a jakoby mě vtahovala na svoji jemnou pokožku…
Jediný dotek na celý můj život… To stačí jako odměna… Už jsem žil dlouho a tohle byla cesta vykoupení i pro mě… Křídla se rozplynula a mé tělo světlalo… Měnilo se v průhlednou siluetu, která ani duchem být nesměla… Jeho život, bude navždy spojen s mým… Moje část bude žít v něm... Neumřu zcela, jen budu v jiné formě a jinde… Odměnou mi je jeho život.
Slova nikdy nenapíšou to, co člověk opravdu cítí… Nikdo jiný, to za vás neudělá… Nikdo nezná tu bolest… Jen vy stojíte u svého zrcadla a díváte se na osobu, která stojí naproti vám… Vy si musíte říct pravdu a ráno vstát s tím stejným pocitem, který vás sžírá… Jít dál? Nemyslitelné… Žít? Nereálné… Cítit lásku? Nefunkční… A potom? V jeden okamžik, naleznete tu cestu… Tu možnost ráno vstát a říct si, já to dokážu… Jsem silný… Ještě dýchám… A on? Opravdu můžu? Můžu dát svůj život za jeho? Pokud ano, potom jsem našel pravdu ve lži… Pokud ano, našel jsem naději a já to uskutečnil…
Smrt za život, to je dobrá daň za svoje vlastní štěstí…