Díval jsem se na své ruce a v pokoji deštivého dne, občas pozoroval tváře kolem jdoucích, stejných prázdných postav jako jsem já. Pršelo a voda stékala po mé tváři v naději, že začnu také plakat, ale ono nic. Bolest plíživě napadala každý můj orgán a v neskutečném vodopádu křečí, jen postupovala po mém těle.
Chtěl jsem brečet, jenže ani jedna slza neopustila mé oči...
Já chtěl řvát, ale hlas nefungoval.
Pokusy o bušení do stěny skončily stejně… Krvavé klouby, ale nepomohlo to.
Snažil jsem se opít, jenže jsem se propil do střízliva.
Cítil jsem ten kámen, co mě stahoval na dno, ale nechtěl povolit lana, která pevně zarývala svá vlákna hluboko do mého srdce.
Třeba se před tím schovat a hlavu narvat pod písek, ale i tam bych mohl myslet a vzpomínky... Ty debilní vzpomínky, ty by neodešly.
Jak jsme spolu poslouchali rádia a smáli se stejným věcem. Jak jsi mi ošetřoval koleno, když jsem si ho odřel. Tvé veliké ruce vždy pohladily mou hlavu a řekl jsi kouzelná slova, která mi pomohla a nic, jak mávnutím proutku, nebolelo.
„To bude dobré, až vyrosteš, tak už tam nic nebude. Podívej, bolesti jdi pryč!"
Ta slova mi hlavou stále zní a jen tiše zanechávají stopu, kterou chci jít i já. V mých vzpomínkách jsou tvé šlápoty větší a ve sněhu je přeměřuji se svými. Tvůj smích hlubokého barytonu, který mě vždy pobavil, vyryl do mé duše radost.
Teď tu sedím a nic necítím, jako kdybych v jednu chvíli celý vyhořel. Prázdná schránka z loutkového divadla, která odmítá hrát hru, která byla již předem napsána někým jiným. Ne mnou... Ani ty si jí nenapsal, ta už byla bez nás a o nás. Osud dal přesně vyměřený čas nám všem a já se s tím mám smířit? Jen tak si přijde a ze dne na den tě vyrve z mé náruče? Jak pevně jsem tě svíral, pomáhal jít tvým vratkým nohám a dělal podpěru tělu, které chřadlo před mýma očima. Ale nastačilo to...
Život, jak zrnka písku mi protekl mezi prsty a já zjistil, že i když se snažím sebevíc... I když najdu tisíc způsobů, jak ti pomoci od bolesti, je to málo. Já tě nedokážu zbavit toho nejtěžšího. Tvé vlastní důstojnosti, která ti poslední, jako hrdému muži, zbyla. Nechceš, abych se na tebe díval, nepřeješ si, abych ti pomáhal, a já to chápu... Vím, že ty jenom nechceš, abych si tě pamatoval takto... Jenže...
Co má hrdost... Co mé vychování... Co to, co ti sakra dlužím.
Mě to taky bolí, vědět, že ti nedokážu pomoci a že ty jsi to vzdal. Najednou není žádný cíl a ani žádná naděje. Smrt chodí kolem nás a jen místy si zaryje své dlouhé drápy do tvého zežloutlého těla.
Už jen kosti obalené kůží jsou na dříve dokonale vysportovaném těle otužilce. Šedé vlasy i vousy prořídly a z člověka, který vždy myslel na vše, se stala osoba, která si ani po půl hodině nevzpomene na to, co jedl k obědu.
Jak moc to bolí... Jak moc mě to sžírá.
Ale jak to pomalu žere tebe? Jak tebe to bolí? Co vlastně cítíš? Jak se máš? Už tři dny jsem s tebou nemluvil a víš co? Strašně se mi stýská. Moc.
Kdybych mohl ta slova vyčíst ze rtů, která se hýbají jen pro nádech, moc bych si to přál.
Ještě chvíli tě udržet naživu, ale za jakou cenu?
Všichni kolem mě pláčou a já, jak hrdý muž s hlavou vztyčenou na tvojí poctu, jen tiše přihlížím. Chci být s tebou, dokud to půjde. Aspoň naposledy uslyšet tvůj hlas a vědět, že... Já nevím... Jen tě uslyšet.
Neodcházej!
Jaké budou vánoce bez tvých dlouhých proslovů, když se ti klepal hlas?
Jak budu jezdit na kole bez toho, abys mě předjel a smál se mi?
Jak se nemám podívat na rozkvetlou zahradu, plnou růží o které ses roky staral a nevzpomenout si, jak jsi uprostřed seděl na křesílku?
Strašně moc bych chtěl vidět, jak stojíš ve dveřích a neseš mi čerstvě natrhané maliny a tvé ruce jsou od trnů potrhané. Jen mávneš rukou a řekneš, že je to dobrý. Celý život jsi dřel, aby se tvá rodina měla dobře. Život ti před očima plynul a ty? Jen jsi stál a vítal každého nového člena. Snachu, vnoučata, pravnoučata a jen sis přál, aby ses dožil i mé svatby.
Zklamal jsem tě. Nedokázal jsem se zadržet.
Díval jsem se na ty bílé pláště a slyšel, jak sanitka projíždí naší ulicí. I já věděl, že tohle je naposledy, co tě vidím. Ale... Ale já tě nemohl nechat trpět, láska někdy nestačí. Nestačí tě jen držet za ruku a povídat si s tebou. Ty už mě nevnímáš. Jen chci, aby ses zase usmál... Stiskl mou ruku a já věděl, že dělám dobře.
Ještě naše hodiny neodbily poslední sekundy a já věřím, že odejdeš v míru a pokoji, přesně tak, jak si žil. Protože ty si to zasloužíš.
Hodný člověk, který nikdy nikomu neublížil... Vždy tu pro všechny byl. Po jedné minutě si udělat přátele na celý život. To jsi ty a já jen děkuji bohu, že jsem měl tu možnost říkat, že jsi moje rodina. Že jsem ti mohl jít v patách a dívat se, jak skvělým člověkem jsi.
Děkuji za vše, skláním svou hlavu k tvým nohám, jako poslední uznání hodnoty tvého života.
Sbohem.