Sklonil jsem hlavu a radši pozoroval svoje špičky bot, protože i když to byla žena… Měl jsem chuť ji praštit. Taková byla vždy, ale kvůli Aikovi jsem ji tak bral a raději nic neříkal. Ona mě ve svém životě taky nevítala, takže to bylo takové nepsané pravidlo, jak spolu vyjít a přitom oba přežít. Byla naprostý opak mého…
Aiku…
„Prosím, Sarah. Vím, že mě nesnášíš, ale jen jednou… Jednou mi pomoz,“ řekl jsem přiškrceným hlasem, jak mi to nešlo pustit přes rty.
Musel jsem se hodně ovládat a dělat, že to není hrozné, ale šlo to opravdu jen stěží…
Nadechl jsem a zhluboka vydechl všechny obavy, co jsem měl.
Pokud mě odmítne a vyhodí, budu tu sedět třeba celou noc, dokud mi neodpoví kladně.
Nejsem chytrý a nejspíš jsem nikdy podle všeho nebyl, ale výdrž mám, silnou duši a hlavně… Musím se aspoň pokusit, i kdybych si měl překousnout jazyk. Ale stejně… Je to hrozná kráva…
„Hmmm… Jsi hrozný idiot! Ale… Aik tu byl, takže pojď dál,“ přivřela obě oči a propíchla mě pohledem tak, že se mi málem zastavilo srdce.
Hyena, čekající na svou oběť.
„Děkuji,“ procedil jsem mezi zuby.
„Ještě aby ne,“ naštvaně odpověděla a praštila za mnou dveřmi.
Ještě že tak, protože jsem se hodlal sebrat a odejít. Už mě vážně štvala, aspoň nějaké narážky si mohla nechat pro sebe.
Pomalu a opatrně, jak kdybych měl šlápnout na minu, jsem vešel do domu a poslušně za sebou zavřel dveře. Nemuseli všichni sousedi okolo slyšet, jak mi nadává.
Nebo já nevím… Třeba mě, jak prosím… Sakra, je to tak ponižující, ale nejspíš si tohle musím vyžrat až do samého konce.
„Chceš něco k pití?“ usmála se tak, že mi asi zatuhla krev v žilách a já okamžitě odmítl.
„Tak si trhni,“ odsekla a ukázala na gauč v obyváku.
Tmavě modrá kůže zavrzala, když jsem na ni dosedal, ale stále jsem nespouštěl Sarah z očí. Připadal jsem si jak kořist při lovu, a že ona byla teda pořádná saň.
„Řekneš mi tedy, proč tu byl Aik a něco o naší minulosti? Spíš… Chtěl bych vědět všechno o jeho dětství a taky… Jaký byl, když jsme vyrůstali?“
Chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Jenže Sarah se víc a víc usmívala, až mě děsil i sebemenší pohyb, co udělala.
„Chceš to vědět, protože ho máš rád, nebo proto, že ho potřebuješ? Co pro tebe Aik vůbec je? Nepamatuji si ani minutu, kdyby ses k němu na veřejnosti choval hezky. Když jsme my tři byli pohromadě, nikdy jsi ho nechytil za ruku, nebo nepohladil, byl jsi jak kus ledu. Máš ho vůbec rád?“
Překřížila ruce na hrudi a opřela se o futra, kde předtím zůstala stát. Jen se na mě dívala, ale její pohled byl až spalující. Jak kdyby se mi snažila vypálit díru do hlavy a přečíst si všechny moje myšlenky.
„Já… Mám… Mám ho rád a… potřebuji ho. Nemůžu vybrat jednu možnost, protože je pro mě obojím. Vím, že ti připadám jako…“
„Debil…“ odpověděla za mě a pobaveně se zasmála svému vlastnímu vtipu.
Měl jsem chuť ji říct, jak trapná byla, ale v ničem by to nepomohlo. Byl to můj dnešní blbec, se kterým jsem se měl setkat. Stejně by mě nepochopila… Nesnášela mě, tak co by to změnilo.
„Asi. Řekneš mi to, prosím,“ protáhl jsem poslední slovo, aby byl důraz na to, jak častokrát jsem to už dneska řekl.
Vážně bych si nejraději ukousnul jazyk a někde zdechl. Proč zrovna tímhle musím procházet?
„Řeknu… Zvláštní žádost. Popravdě, ani nevím, proč s tebou mluvím, protože to, co si o tobě myslím, by stačilo na to, abych tě tu pořádně zničila. Ale… Aik je pro mě to nejdůležitější. Máš štěstí, že o tebe měl a má zájem zrovna někdo, jako je on. Kolik lidí by za takovou možnost dali všechno a ty? Vůbec si ho nevážíš. Ani jednou tě nenapadlo projevit mu trochu respektu, či úcty, kterou si zaslouží. Jsi jen nevděčný spratek, který byl zvyklý mít nastláno jak král. Ale… Začneme tedy od začátku. Měl bys ho poznat od prvních krůčků, které byly důležité,“ konečně se odpíchla od dveří a posadila se naproti mně.
Podala mi do ruky fotoalbum, které jsem ihned otevřel a prolistovával fotky. Každá znamenala nějaký úsek jejich dětství, kdy oni dva byli neustále spolu. Dvojčata se nezapřela. I když byli dvojvaječní, i přesto se ta podoba nedala zapřít. Podobné rysy… Úsměv… Oči… Jako bych se místy díval na Aika, když mi pohled sjel na Sarah, která mě upřeně pozorovala.
„Aik se narodil o deset minut po mě. Vždy byl hodné dítě a tam, kam ho kdo dal, tak ho potom i našel. Byl můj opak a to v hodně věcech. Hlídal mě… Krotil mé výbušné momenty, které jsem k našim rodičům mívala. Když jsem spadla, zvedl mě. Neustále tu byl pro mne. Nebála jsem se, když se o mě staral můj veliký bráška. Neustále se mnou byl. Chodili jsme do stejné školy… Na stejné kroužky… Měli stejné přátele… Prakticky jsme byli jeden druhému nejlepším přítelem. Nikdo nás nemohl oddělit.“
Upila ze skleničky, kam si před chvílí nalila zelený čaj a protočila ji v ruce, jak musel být horký. Pára se nesla do vzduchu, což pro mě v tuhle chvíli bylo docela uklidňující. Aspoň na moment jsem přivřel oči a představoval si, jak Aik vypadal.
„Chvíli trvalo, než se v nové škole, nebo kdekoliv jinde rozkoukal, ale ve chvíli, kdy začal pozorovat okolí, zjistil, jak má s kým jednat. Úplně mě předčil ve svém jednání s lidmi, které jsem já brala jen a pouze jako objekty ke zkoumání. Jeho sociální cítění bylo na výši a uměl se v konverzaci vyjadřovat lépe než já. Naučil mě, jak získat aspoň jednu kamarádku, která mi taky jako jediná zůstala. Vlastně nevím, proč mám tak málo přátel, ale i přesto jsem byla všude s ním a s jeho partou.“
Moc dobře vím, proč nemáš kamarády, kdo by chtěl být v přítomnosti kusu ledu.
„Jenže… Jednou, asi tak týden před koncem školy, jsme šli spolu do kina na nějaký film. Už ani nevím, co to bylo... Důležité však je, že tam spatřil něco, co ho natolik zaujalo, že se Aik změnil. Najednou byl přímo posedlý. Vymýšlel plány, osnoval nové možnosti, jak se s ním potkat. Byl pro něj jako nějaký projekt, který musí úspěšně dokončit. Jeho inteligence naprosto předčila všechny spolužáky v naší třídě, jen mě ne. Byli jsme na podobné úrovni, i když Aik je pořád víc praktický, já spíš učenlivá.“
Zasekl jsem se a víc se zaměřil na to, co řekla.
Koho viděl? Kdo ho natolik zaujal, že se Aik změnil?
Nevěděl jsem proč, ale začal jsem být nervózní. Štval mě fakt, že mohl mít rád někoho jiného než mě. Ale proč by ne, bylo to přede mnou… Proč by nemohl být i s někým jiným… Ale… Přímo mě to neskutečně ničilo.
„A… A kdo to byl?“ zeptal jsem se, když se Sarah na moment odmlčela a prohlídla si mě od vrchu dolů.
Jen se hlasitě zasmála a znovu upila již vychladlý čaj.
„Tobě to vážně ještě nedošlo? Ty si nepamatuješ, kde jsi Aika poprvé uviděl? V tom kině… Viděl tam kluka, který se během filmu neustále hlasitě smál, až tím otravoval všechny okolo. Jenže on si z toho nic nedělal a jen se bavil dál. Častokrát chytil dívku vedle sebe a políbil ji, i když kino bylo plné dalších lidí. Byl tolik jiný, než my dva. Zvláštní… Živý… Ano… I mě tehdy upoutal, ale já ho spíš brala jako příštího pacienta na psychiatrické klinice,“ ďábelsky se pousmála a propíchla mě pohledem, až mě to zarazilo víc do gauče.
Snažil jsem se vybavit, co jsem před střední dělal. Ale… Možná jsem si jen matně pamatoval na den, kdy jsem vrazil do Aika poprvé. Tehdy… Byl jsem v kině s překrásnou dívkou, s kterou jsem už asi dva roky chodil, ale stejně jsme se asi týden na to rozešli. Nikdy jsem nezjistil proč… Jaký byl důvod toho, že mi najednou dala kopačky, i když mě prý tak milovala. Vlastně mi to tehdy docela ublížilo a asi proto jsem už nebyl schopen někomu říct, že ho miluji. Bral jsem to jak zradu a že mi vrazila kudlu do zad. Na celý prázdniny jsem se zavřel do pokoje a nikam nevycházel. Měl jsem vážně zlomené srdce a ta holka se mi už nikdy neozvala.
„Byl jsem to tehdy já?“ zeptal jsem se opatrně, jak kdyby ta otázka byla nějaká mina, která má každou chvilku vybuchnout.
„Co si myslíš ty? Sedíš tu přeci a Aik před tebou nikoho jiného neměl. Párkrát sice zkusil nějaké vztahy, ale vždy po chvíli skončily. Nebylo to tím, že by se oni nesnažili, ale Aika brzo přestali bavit. Hledal něco… Zajímavého… Nového… Hloupého, jako jsi ty,“ vpálila mi hned odpověď do očí.
Prostě se nenávidíme, i když… častokrát se mi zdá, že mě tím vším chválí.
„Nemyslel jsem si, že by si mě pamatoval. Jen jsme do sebe vrazili a já zvedl pití, co mu spadlo na zem. Pamatuji si, že mě překvapilo, když měl obyčejnou vodu v lahvi. Většinou si každý koupí colu a popcorn, ale on ne. To mě fascinovalo. Ale nic víc si nepamatuji, nějak mi to výrazně neutkvělo v hlavě.“
Sarah se protáhla a znovu se napila. Chvíli se zdálo, jakoby přemýšlela nad tím, co mi říct může a co ne. Připadalo mi to, jako dobře promyšlený plán.
„Tam to začalo. První pohled do tvých očí, což pro Aika znamená… Vidět nitro toho druhého. Aik nemá jeden úhel pohledu. On má široké spektrum, kterým se na lidi dívá. Jenže… S tebou se mi zdálo, že je častokrát slepý a nevidí ani na špičku nosu. On tě tam spatřil… Tebe. Od té chvíle bylo rozhodnuto, stal ses jeho. Nikdy nemusel někoho získávat, stačilo ukázat. S jeho vzhledem nebyla snaha potřeba. U tebe to byl dlouhý a promyšlený plán. On věděl, co dělá, kdy a na co přistoupit, aby tě měl. Neznáš Aika tak dobře, jak si myslíš. On je génius… Nepleť si ho s obyčejným člověkem a už vůbec ne se mnou. Já nedosahuji jeho kvalit, ani z poloviny.“
Pomalu se zvedla z gauče a sebrala mi album z rukou, aby jej uložila na poličku do skříňky, která stála opodál.
„Řekla jsem ti dostatek informací. Měl bys už jít. Tohle je tvoje zkouška… Ty máš zjistit, co pro tebe všechno Aik kdy udělal a co jste ztratili. Ale popravdě… Nevěřím, že ti na něm natolik záleží, abys dokázal přijít na to, jak moc tě miluje on. Jenže… Měl bys vědět, co k němu cítíš ty, pokud ne… Nech ho už jít. Bude spousta lidí, co by za někoho takového dali všechno na světě. Ty si ho nezasloužíš… ani trochu.“
Zvedl jsem se a bez dalších slov odešel z domu. Na moment jsem se ještě ale zastavil u dveří, protože jsem měl hrozné nutkání to říct, aby si byla jistá, že já se ho nevzdám.
„Ať jsem udělal cokoliv, nebo řekl cokoliv… Aik nikdy neodešel, až nyní. Už vím, že to není hra a já… Kdybych ho nemiloval, ani bych tohle nepodstupoval. Měj hezký den Sarah, aspoň jednou nebuď tak jedovatá, kazíš si svůj vlastní život,“ potutelně jsem se usmál, když jsem viděl, jak rychle vběhla do chodby s polštářem v ruce a mrskla ho po mě.
Stihl jsem zavřít tak rychle, že byl slyšet jen tupý náraz, jak trefila dveře.
Není tak chladná, jak ze sebe dělá. Takhle se nechová člověk, který nemá žádné city. Taková osoba by se ani nenaštvala. Jenže Aik… Je to její vzor, a někdo, o kom ona nikdy nic špatného neřekne.
Sice jsem dostal od Sarah užitečné informace, ale nestačilo to na to, abych věděl, co po mě Aik chtěl. Spíš jsem začal být víc a víc zmatený z toho, jaký Aik opravdu je. Po celou dobu, co jsem s ním žil, jsem si myslel, že je to moc hodný kluk, který udělá vše, co chci. Nikdy jsem si nevšiml, že dělá spoustu věcí za mě. Nějak mi unikl fakt, že on je ten, který má navrch, a ne já.
Tak nějak přicházím na to, že jsem žil v jeho hře a zamotal se do pavučiny dobře promyšlených plánů. Jak kdybych šel v jeho stopách tak, jak on to určil. Spíš jsem v tuhle chvíli byl jeho šachová figurka, kterou pečlivě přemisťoval.
Sedl jsem si do auta a popojel kousek dál do lesa, jak jsem si potřeboval utřídit myšlenky. Zastavil jsem a vystoupil. Byl teplý jasný den, kdy jen místy zafoukal vítr, ale chládek, který dopřávaly mohutné jehličnany, mě příjemně hladil po duši.
Natáhl jsem se na jednom paloučku a prsty si pohrával s jemným mechem, který mě šimral do dlaní. Potřeboval jsem chvíli klidu. Kdybych řídil, stejně bych jen bezcílně bloudil a hledal směr, kterým se mám nyní vydat.
Stejně jsem tušil, co mě teď čeká, ale bál jsem se toho mnohem víc, než Sarah.
Už jen představa na to, jak budu vést konverzaci s někým takovým, mě šíleně vytáčela. V hlavě se mi v tuhle chvíli rojilo tolika otázek, že jsem nebyl schopen ani chvíli uvažovat zcela reálně.
Proč si mě vybral? Jak dlouho plánoval, že se se mnou seznámí? Dělal jsem jen to, co on chtěl? Měl jsem někdy na něco svůj názor, nebo mi ho nenápadně podsouval on? Rozhodoval jsem někdy sám za sebe? Znám se? Znám jeho? Může za můj rozchod tehdy s tou dívkou? Co všechno udělal? Co všechno udělal pro mě? Kdo o tom ví? Jak to bylo ve škole?
Najednou mě to cvrnklo…
Kdo o tom ví? Kdo s ním byl pokaždé? Kdo ho zná líp než já, protože se mu svěřuje? U koho nyní je? Kdo je jeho vrba?
„Denis,“ vyslovil jsem polohlasně, ale společně s tím se mi zkřivil obličej.
Tušil jsem, že za ním budu muset, ale takhle si to přiznat… Byl to tak odporný fakt, že se mi i zvedl žaludek.
Ani Sarah mě nedokáže tolik nesnášet, jako právě on. Ale zase… Je to jeho nejlepší přítel, dalo se to očekávat. Bude ho bránit… Bude mi lhát a hlavně, neřekne mi nic, jak by mi pomohl. Přesto…
Musel jsem to zkusit. Měl jsem pocit, že to takhle Aik chce. Asi prostě potřeboval vědět, že si ho vážím.
Byl jsem mu vážně na obtíž? Ani jednou jsem mu neřekl, co k němu cítím. Ani jednou jsem ho za nic nepochválil a nakonec se s ním chci rozejít za věc, kterou jsem chtěl já sám. Co se to se mnou stalo?
Srdce se mi začalo nepříjemně svírat a pocit, že mi ho někdo drtí, se ještě znásobil. Cítil jsem se vážně děsně. Bolelo to, ale mohl jsem si za vše sám… Byl jsem sám…
Zvedl jsem se a nasedl zpět do auta. Tentokrát jsem se vydal na absolutně odlišné místo, než bylo to u Sarah. Cesta byla snad ještě delší, než k ní, ale o to víc jsem si užíval, že to tak trvá. Nechtěl jsem za ním… Opravdu jsem doufal, že se tomuhle vyhnu.
Po pár hodinách jsem zastavil u Denisova skromného domku a zazvonil na dveře. Ihned se u dveří objevil obrovský pes, který ustavičně štěkal jak šílený. O to míň se mi tam chtělo.
„Hmmm… Tak co to tu máme za návštěvu. Potřebuješ něco?“
Celý jsem se zachvěl, když jsem viděl Denise přicházet ke dveřím. Kdokoliv jiný, by z tohohle pohledu padl na zadek, jak polonahý otevírá dveře, ale já moc dobře znal jeho pravou tvář a tu by chtěla jen hrstka. Vzhledově byl pěkný. Svalnatý. Tmavší pleti. Pěknou mužnou tvář a velmi plné rty, které bylo určitě skvělé líbat, ale on nebyl Aik. To ten byl nádherný.
„Potřebuji s tebou mluvit o Aikovi,“ řekl jsem slušně a díval se radši do země, abych ho nějak neprovokoval.
„Není tady,“ okamžitě odpověděl a chytil mě za ruku, aby mě vtáhl do domu.
Vyšoupl psa ven a znovu zavřel dveře, aby nevnikl zpět.
„Já vím.“
Srdce mi bilo tak šíleně, že se mi snad usadilo až v krku, jak nervózní jsem byl. Sice tam v tu chvíli Aik nebyl, ale mohl kdykoliv přijít. Byl jsem připraven ho klidně odprosit. Omluvit se… Ponížit… Cokoliv.
Adrenalin se mi proléval žilami a já se cítil jak v pevném sevření, jak mi ztuhl každý sval.
„Zeptám se tě na jednu otázku a podle toho se rozhodnu.“
Zasekl jsem se a podíval do jeho očí. Hltal jsem každé slovo, abych odpověděl správně a nic nepokazil. Potřeboval jsem mu vyhovět. Chtěl jsem, aby mi o Aikovi řekl.