Ragnar
Překvapeně jsem pozvedl obočí, když mě Samantha nazval mladým.
Bylo to zcela přirozené a on sám se toho nejspíš zalekl, ale mě to znovu donutilo zapřemýšlet.
A přemýšlel jsem nad tím celou noc.
Ne, že bych najednou přestal mít chuť na sex, když vedle mě Samantha ležel, ale vypadal, že si potřebuje pořádně odpočinout, a já potřeboval klid na přemýšlení.
Ale nakonec jsem nejspíš stejně usnul.
Ráno jsem se opatrně vymotal ze Samantova sevření a lehce ho pohladil po tváři a čele, které docela legračně ze spánku krčil, i když jinak vypadal spokojeně, a dokonce trochu pochrupoval.
Zalezl jsem do koupelny se opláchnout, a pak udělat snídani a svačinu.
Bylo už to tak automatické, že jsem nad tím ani nepřemýšlel, že by to mohlo být divné.
Když jsem pak Samanthu zašel vzbudit, a když posnídal, a pak už jen popíjel kávu, stoupl jsem si za něj, abych mu mohl splést cop.
Líbilo se mi, když jsem si mohl hrát s jeho vlasy.
A navíc se mi líbila i ta zvláštní barva. Nakonec jsem spletl cop z černých vlasů na pravé straně a druhý cop z bílých vlasů na straně levé. A aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem ty dva copy ještě spletl dohromady a vytvořil z nich jakýsi drdol nebo možná korunu a vlasy upevnil gumičkou a lehkým kouzlem.
„Víš, napadla mě ještě jedna možnost," promluvil jsem a kriticky se zadíval na své dílo.
No, jako kadeřník bych se na stáří uživil. Ale asi bych měl jen jednoho zákazníka.
„Zkusím se na to podívat, až se vrátím domů. Teda pokud chceš, abych tě doprovodil do práce," přešel jsem zpátky ke stolu, abych se posadil a vypil kafe.
„Přemýšlel jsem celou dobu jen nad tím, z kterého rodu můžeš být, nebo jaký míšenec, ale úplně jsem opomněl jednu důležitou věc. Připomněl jsi mi ji včera, když jsi mě nazval mladíkem," zašklebil jsem se, ale pak se pousmál.
„Je tu možnost reinkarnace. Nestává se to tak často, ale ta možnost tu je, a taky by to sedělo na spoustu věcí. Nic si nepamatuješ, tvé vzpomínky jsou zapečetěné, máš neznámou sílu a tak dále. S reinkarnacemi jsou většinou problémy, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Podívám se na to a uvidíme,“ kopl jsem do sebe zbytek kafe, a pak vstal, abych si uklidil hrnek.
Samantha
Vyspal jsem se po těch dnech konečně dobře. Jako by se tím, že jsme si těmi pár slovy promluvili, situace uklidnila, a pak, když mi dovolil usnout vedle něho, bylo to ještě lepší.
Vážně… Jeho společnost mi dělá moc dobře. Uklidňuje mě, a kromě toho se vedle něj cítím bezpečně.
Ráno se mi ani nechtělo z postele. Nemusel jsem spěchat, protože jsem šel na později, ale i tak jsem to snad podvědomě zdržoval.
Když mi na hlavě tvořil účes, jen jsem přivíral oči, jak příjemné to bylo, a myslím, že jsem skoro i vrněl jako kočka.
„Na reinkarnaci jsem vůbec nepomyslel. Ale není to tak, že při reinkarnaci se vlastně člověk zrodí jako úplně někdo jiný? Neměl by mít stejné vzpomínky, nebo stejné schopnosti… nebo se pletu? Budu si to muset pořádně prostudovat,“ začal jsem uvažovat nahlas nad jeho slovy, když jsme konečně vyšli z domu a zamířili ke mně do práce.
Měl jsem dojít akorát na obědy, pomoct s vydáváním jídla pro bezdomovce a chudé, a pak jsem měl mít na starosti úpravu zahrady. Na to jsem se i docela těšil. Ne, snad, že by mě nějak extra bavilo zahradničení, ale měl jsem rád ten klid v tom malém kousku přírody…
Když jsme se u azyláku rozloučili, slíbil jsem, že se ozvu, jakmile budu končit, aby pro mne Ragnar mohl zase přijít. A už teď jsem se těšil na tu chvíli, kdy si mě přijde vyzvednout.
Den to byl poměrně náročný. Dnešek byl docela horký, lidé byli díky tomu i víc nervózní, rozdali jsme i více lahví s pitím než normálně. Ale bylo to potřeba.
A pak, když jsem byl odpoledne ve stínu zahrady, trochu jsem si oddychl. Sice mi horko nějak nevadilo, ale nemusel jsem být celý den na slunci.
Právě jsem upravoval chodník více vzadu na zahradě, když jsem zpozorněl. Vyskočil jsem na nohy a zadíval se na muže, který si to mířil rovnou ke mně.
Stáhl se mi žaludek, když jsem ho viděl, ale proč jsem nepocítil, že tady je?
„Co tu chceš, Trevore?“ stáhl jsem mírně obočí, když se zastavil na dva kroky přede mnou.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, kudy bych mohl uniknout, ale on se jen uchechtl a mávl rukou za sebe.
„Myslíš, že bych ti tady něco udělal, čaroději?“
Pohlédl jsem přes jeho rameno k budově, odkud právě vycházely děti, co si už dodělaly úkoly do školy a chtěly ještě být venku.
„Ale jeden mezi nimi chybí, kdepak asi je?“ dodal ještě Trevor s úšklebkem.
Pozorně jsem se zadíval… Opravdu. Chyběl mezi nimi malý Johny, který chodil do páté třídy, a vždycky byl s ostatními. Neměl sourozence, a tak byl rád za tuhle společnost ostatních dětí.
„Ty!“ zavrčel jsem a současně pocítil narůstající nervozitu.
Byla to snad zlost? Nebo strach o Johnyho?
„Máš hodinu na to, aby ses dostal do Bodie, poslední domek na severní straně. To už tam skoro nikdo nebude, takže budeme mít klid na to, abychom si promluvili. Pokud nepřijdeš, pokud to nestihneš, kdo ví, co s malým Johnym bude… Tak se snaž! Vím, že to stihneš…“ znovu se Trevor uchechtl a pak už pohodovým krokem odkráčel pryč.
Ragnar
Hned jak jsem Samanthu doprovodil do práce a vrátil se domů, rozhodl jsem se podívat na mou teorii o reinkarnaci.
Částečně, co Samantha říkal, byla pravda. Ale to fungovalo u obyčejných lidí. U nás, čarodějů, či jiných bytostí byla v podstatě reinkarnace jen pokračování starého života. Někteří čarodějové se dokonce reinkarnovali schválně, aby si tak zajistili delší život. Samozřejmě ale se občas objevily i náhodné reinkarnace nebo neúmyslné, nebo když to nevyšlo tak, jak dotyčný chtěl. Nebo, jako v případě Samanthy, to mohl být čirý úmysl. V historii několik málo čarodějů s obrovskou silou, co pak najednou zmizeli, bylo.
Přemýšlel jsem, kde bych měl začít, a jako první mě napadlo, trošku si pokecat se starými známými.
Moc rádi mě sice neviděli, ale když už jste jednou duše, která bloudí někde mezi světy, tak si nemůžete dovolit poslat do háje jediného člověka, který vás z té temnoty může dostat.
Jenže nic zvláštního jsem se nedozvěděl. Žádné prásknutí do čela nebo náhle osvícení.
Docela zklamaně jsem uzavřel debatu s duchy a vyšel z pracovny na čerstvý vzduch, který jsem nutně potřeboval.
Samantha
Když jsem se vzpamatoval ze šoku, zahodil jsem motyčku, s kterou jsem okopával chodník, a rozběhl se do domu, kde mi zmizel Trevor. Proběhl jsem celý azylový dům, ale ho už nikde nenašel. A když jsem se zeptal ostatních, ani nevěděli, že tu vůbec byl.
Rychle jsem běžel do části, kde byly byty a zaklepal na jeden, který patřil Johnymu a jeho mámě. Ale nikdo neotvíral.
„Paní Adamsová je ještě v práci,“ ozvala se její sousedka, která se právě vracela z venku.
Už ne jen žaludek, ale snad všechny vnitřnosti se mi stáhly do jednoho velkého uzlu.
Ublíží mu… Trevor není člověk, který by se slitoval, to už jsem poznal při našem prvním střetu.
Podíval jsem se na hodinky. Uteklo už dvacet minut od chvíle, co jsem tu běhal a hledal Johnyho. A nikdo o něm nic nevěděl…
Musím jít do Bodie. Musím jít. Nemůžu dovolit, aby mu něco udělali. Musím jít. Do smrti bych si vyčítal, kdyby mu něco kvůli mně udělali. Vím už od Ragnara, že s lovci není žádná legrace, že bych se měl držet dál. Ale jde tu o život nevinného. A pokud oni jsou schopni udělat něco takového, věřím tomu, že to klidně udělají, že nebudou hledět, jestli je člověk do toho nějak zapletený nebo ne. Prostě to udělají. Tak jak říkal Ragnar.
Na vteřinu jsem zapřemýšlel, že se Ragnarovi ozvu, ale vzápětí jsem to zavrhnul.
Neměl jsem čas…
Musím jít. Nějaké kouzla mě naučila Jia-Li, nějaké kouzla Ragnar. Mohl bych to zvládnout, a když si dám pozor na magické kruhy…
Seběhl jsem rychle a nepozorovaně do šatny. Když jsem zjistil, že tam nikdo není, zavřel jsem oči a představil si celou Bodie… Severní stranu…
Objevil jsem se na přesně určeném místě, jako by mě někdo navigoval.
Když jsem oči znovu otevřel díval jsem se přímo na Trevora, jak proti mně stojí a blokuje mi dveře. Jako bych je snad potřeboval.
„Kde je John?“
„Nezklamal jsi,“ ušklíbl se. „Jsi naivní až to bolí. Johny šel s kamarády do města na zmrzku. Ale fungovalo to…“
„Tak tady ho máme,“ ozval se za mnou další hlas. „Přízračná mlha? Takový cucák? No… Zajímavé.“
Prudce jsem se otočil a hleděl do tváře staršímu muži s dlouhými šedými vlasy, který si mě prohlížel a mířil na mě přitom kuší.
„A umí se přenášet?“ ozval se zleva další hlas. „Ještě že jsme tě sem dostali tak rychle, a to ses cukal, Trevore. Někdy kouzla nejsou špatné…“
I na něj jsem se otočil. Mladý muž, snad kolem dvaceti, oblečený jak na starém západě, u pasu dokonce i kolty a jeden z nich držel v ruce.
„A jed ho nezabil? Velmi zajímavé,“ ozval se čtvrtý hlas, při kterém jsem se mírně otřásl.
„Já bych to nejspíš nepřežil, ale tenhle ano? Možná… Co kdybychom ho hned nezabili a nejdříve ho zkoumali?“
Když jsem se otočil na posledního muže, nestihl jsem se ani podívat, jak vypadá, když jsem ztuhnul na místě. Moje tělo jako by mi nepatřilo. Ruce jsem nebyl schopen zvednout, abych se dotkl Ragnarova náramku, nebyl jsem schopný udělat ani krok, nebyl jsem schopný vydat ani hlásku. Jen mé oči těkaly po obrazcích, které se rozzářily postupně na všech stěnách, a já stál přesně uprostřed…
„No, když to nebyl jed, přijdeme na to, co tě zabije, čaroději. Klidně si křič, sem nikdo nepřijde. Tak začneme…“ ozval se muž s kuší v ruce.
Křičel jsem. Ve chvíli, kdy mi stříbrný šíp probodl stehno, kulka zasáhla pravou paži, ve chvíli, kdy se ke mně blížil Trevor s mečem v ruce, a čtvrtý muž se na mě s úsměvem díval a v ruce držel nějakou knihu, z které cosi předčítal, a já měl pocit, že se mé tělo snad rve na kusy… křičel jsem bolestí…
Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem padnout k zemi, jen se mi zamlžoval zrak a měl jsem pocit, že mé tělo… že mé tělo shoří, jak jsem se tomu podvědomě bránil…
Ragnar
Když jsem se dost vydýchal, vrátil jsem se zpátky do pracovny, abych se podíval do starých spisů. Byl jsem asi v polovině a měl už několik typů, když se podivný pocit zvedl ze židle a donutil pracovnu opustit.
V ložnici jsem zjistil, že je akorát čas, kdy by měl Samantha končit v práci a sotva jsem na něj pomyslel, znovu mi žebra olízl ten samý neodbytný pocit. A jako bych to tím snad přivolal, najednou jsem přes náramek, který jsem dal na ochranu Samantě ucítil rušivý element. Tohle se nemohlo stát.
Na pár vteřin jsem byl jako zkoprnělý, než jsem vztekle zafuněl.
Zatracení lovci!
Matně jsem vnímal Samanthovu bolest a uvědomil si, že pokud si nepospíším bude pozdě. Jenže i s mojí rychlosti létání se do Bodie k Samantě nedostanu dřív jak za deset minut, a to už může být pozdě.
Sotva jsem ale tohle domyslel, napadla mě další myšlenka. Já tam být sice nemůžu, ale někdo jiný ano.
„Animarum, rectores tenebrarum Barum, ossa de cinis, ego quaeritur te, et sta in pugna! Praesidio ei! Qui non defendid, un sequere me!" vykřikl jsem zaklínadlo a načrtl ve vzduchu potřebné obrazce.
Svou mysl jsem nasměroval do Bodie a za chvíli vnímal známý pocit chladu, který zaplavil mé tělo pokaždé, když duchové a nemrtví vyslechli mou žádost.
A že jich nebylo zrovna nejmíň. Nevím, kolik lovců bylo, ale ani armáda by si neporadila jen tak se zákeřnými duchy z Bodie.
Sám jsem vyskočil pak na balkon, vyvolal křídla a vydal se co nejrychleji směrem k Bodie.
Samantha
Chtěl jsem klesnout na kolena, chtěl jsem se skrčit do klubíčka, ale nemohl jsem. Ty obrazce mě držely na nohou, ve strnulém stavu. Nedokázal jsem pohnout ani prstem, a měl jsem pocit, jako by mi sebrali možnost promluvit, i když jsem chtěl, i když jsem křičel bolestí, přesto jsem nedokázal vyslovit jediné slovo.
Trevorův meč se mi zabodnul do boku. Všechno ve mně se stáhlo do neskutečně bolestivé křeče, když jsem tomu nemohl ani uhnout, ani se bránit…
„Ještě žiješ, Samantho?“ ušklíbl se na mě Trevor, mečem pootočil a pak ho vytáhnul, a já bolestí znovu zařval.
„Ty nemůžeš žít. Jsi nebezpečný, divný, jsi něco, co tu nemá vůbec být. Jsi něco, co už dávno mělo zdechnout!“ postupně vztekle zvyšoval hlas, když viděl, že i s dalším šípem v druhé noze, s krvácející ránou v boku, jsem stále při vědomí.
„Tohle tě chrání?!“ křiknul na mě a serval mi z ruky Ragnarův náramek.
Jediný pohyb, kterého jsem byl schopen, byl pohled na mou ruku s myšlenou, jestli se mi podaří zavolat Ragnara. Ale teď už nemůžu ani to.
Vzpíral jsem se tomu neviditelnému svázání, dokonce se mi povedlo pohnout mírně rukou, jak jsem chtěl hrábnout po tom náramku a vzít ho Trevorovi, ale další kulka v druhé ruce mě zastavila.
A v té chvíli jsem si to pomyslel. Byla to jediná myšlenka, probleskla mi hlavou na setinu vteřiny, ale byla dost silná na to, aby se za tím mužem s kolty rozletěla stěna.
Všichni do jednoho sebou trhli, podívali se na tu rozbořenou stěnu, kde jeden z magických obrazců zmizel.
V tu chvíli se mé spoutání uvolnilo a já dopadl na kolena.
„Říkal jsem, že je nebezpečný! Měli jsme ho zabít hned, a ne si s ním hrát!“ zařval Trevor a hned se na mě hnal.
Ale ve stejné chvíli se kolem nás rozpoutal chaos a zmatek. Doslova divočina, kdy muži nevěděli, kam a před čím uhýbat dříve.
Já zhroucený na podlaze se snažil udržet při vědomí. Krvácel jsem z několika míst na těle, ale přesto jsem se snažil přenést. Ale nedařilo se. Byl jsem nejspíš něčím oslabený, nebo se proti tomu pojistili…
„Zabiju tě!“ zařval znovu Trevor, a i přes všechny ty duchy, kteří na ně doráželi, se ke mně rozběhl a rozmáchl se, snad aby mi tím svým mečem rozseknul hlavu.
Svalil jsem se na zem, neschopný se už bránit ani myšlenkou, a odevzdaně jsem se podíval přes rozbitou stěnu ven na nebe…
A moje poslední myšlenka patřila tomu, že mě snad už šálí smysly, když vidím Ragnara s velkými křídly…
Ragnar
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se konečně dostal na dohled Bodie.
Místo, kde drželi Samanthu nešlo přehlédnout.
Nebyl jsem žádný hrdina nebo zachránce. Samotného mě překvapilo, že jsem zareagoval takhle instinktivně, místo toho, abych třeba napřed zvážil možnost, že by to mohla být léčka.
Ale jakmile jsem se dostal už na dohled i k těm lovcům, všechno se ve mě sevřelo a pohltil mě vztek.
Čtyři proti jednomu, to byla opravdu nehorázná zbabělost!
Kdyby aspoň měl ten cucák koule a postavil se Samantě sám!
„Surge, obliviscaris! Cibabit illum carnem, et bibit sanguinem, et percutere terram ossa!" zařval jsem nahlas a lovce s kuší, který se mě pokoušel zastavit a zastoupit cestu, jsem prostě rozmetal po okolí.
Když to viděl lovec s knihou, který jediný dokázal odolávat duchům a bránit se, otočil na mě, snad aby na mě poslal nějaké to čáry máry, vzduch najednou zaplnil zatuchlý vzduch, země na několika místech praskla a ven se začali drát zombie.
Ten cucák Trevor zaječel, když se mu pár z nich vrhlo po nohou a jeho meč tak minul Samanthu.
Neměl ale moc šancí. Zombie nebylo málo, navíc na něj dotírali i duchové a on měl jen meč.
S jistým zadostiučiněním jsem sledoval, jak ho odtahují bokem, a pak na můj příkaz z něj rvou maso za živa. Jeho kámoš mu chtěl nejspíš pomoct, v první chvíli to tak vypadalo, když ho o to cucák začal žádat, ale nakonec si otevřel portál a vzal nohy na ramena, což mě rozesmálo.
Vysmál jsem se oběma lovcům do ksichtu a tomu druhému, kterého si vzali do parády duchové, jsem jednoduše zlomil nohy i ruce, a pak ho nechal válet se v prachu.
I když bude řvát, nikdo ho tu nenajde. S několika krvácejícími ranami maximálně supové nebo kojoti.
No, aspoň bude o pár hladových krků míň.
Řval na mě nějaké urážky, ale já ho zcela ignoroval a přešel k Samanthě.
Byl v bezvědomí, krvácel z několika ran, jeho účes vzal za své, ale naštěstí se zdálo, že je mimo ohrožení života, i když si nějaký ten den poleží v posteli.
Podebral jsem ho opatrně do náruče a zamumlal několik zaklínadel, abych zastavil aspoň krvácení.
Léčitelské schopnosti jsem neměl. Bude to muset vydržet, až se vrátíme domů, ale něco málo jsem zvládl a nerad bych, kdyby mi po cestě vykrvácel.
Ještě jsem se otočil na cucáka, který byl pořád při vědomí, protože zombie si dávali velký pozor, kam hryznout, aby ho hned nezabili, ale očividně už neměl sílu ani křičet.
„Nevím, kdo vás poslal, ale udělali jste velkou chybu. Poštvat si mě proti sobě by napadlo jen totálního idiota. Řekl bych ti, abys to svým kumpánům vzkázal, ale to už vlastně nezvládneš," zasmál jsem se, a pak mávl křídly, abych konečně vypadnul a dal Samanthu dohromady.
Samantha
Zdál se mi sen. Bylo mi příjemně, jako bych se vznášel, nebo ležel na té nejměkčí matraci, nejjemnějším povlečení, a zahřívalo mě to nejlepší teplo, které znám.
Kolem mě se pomalu objevovaly plamínky, které narůstaly a narůstaly, až kolem mne byla ohnivá hradba. Ale nebál jsem se. Jen jsem natáhl ruku, abych se jich dotkl, a po těle se mi začal rozlévat příjemný pocit.
Jako bych to očekával, tu horkou náruč plamenů. Tu ohnivou náruč, která mě ochrání před bolestí a já… Já s klidem na duši odejdu…
Stejně jako tenkrát… tenkrát, když mě chytila církev a předhodila inkvizici. Stejně jako tenkrát, když jsem skončil na mučidlech, kde jsem strávil několik dní, než si mě ta ohnivá náruč vzala k sobě, aby mě ukonejšila a pomohla do bolesti…
Stane se to i tentokrát? Stane se to i teď, jako mnohokrát předtím?
Stane se to?
Stalo se to?
Mírně a ztěžka jsem pootevřel oči. Díval jsem se na Ragnarovu tvář, jehož soustředěný pohled byl upřený někam dopředu. Nad námi stmívající se nebe, s červeným odstínem zapadajícího slunce.
Barva, která mi tolik připomíná tu hřejivou náruč plamenů. Tu náruč, ve které zapomenu na bolest, náruč, ve které všechno končí…
Proč? Proč myslím právě na tohle?
Na co vlastně myslím?
Co se mi zdálo?
Nemůžu si vzpomenout. Nemůžu si to vybavit…
„Omlouvám… se… Rag… nare…“ hlesl jsem.
Znovu jsem zavřel oči ve snaze si vzpomenout. Vzpomenout si, co se vlastně teď stalo, co se mi vlastně zdálo… Tak moc bych si chtěl vzpomenout. Nebo… Zapomenout?
Chci zapomenout…
Ragnar
Někdy uprostřed cesty se Samantha na moment probral.
Na chvíli jsem měl dojem, jako by to byl někdo úplně jiný. Jako by to nebyl on.
Jako by to byl někdo mocnější a silnější.
Nejspíš se mu díky té bolesti vrátily vzpomínky?
Ale sotva promluvil, pocit zmizel a s ním i celkový dojem.
„Nevím, za co se omlouváš," zabručel jsem, ale netušil, jestli mě ještě vnímá.
Nakonec jsem si jen povzdychl a zrychlil, abysme byli doma, co nejdříve.
Mé kroky okamžitě zamířily do koupelny, abych Samanthu svlékl a omyl.
Na tohle byl pořád lepší starý dobrý způsob než zbytečně používat kouzla na očistu.
Zároveň jsem přitom mohl zkontrolovat Samanthovy zranění, a nejvíc mě trápila ta rána od meče na boku. I když se mi zdálo, že ty drobnější se začínají zatahovat, ale to byl musel mít Samantha léčivé schopnosti. Jenže o tomhle nikdy nemluvil, a ani se nezmínil, tak jsem to přikládal tomu, že se prostě jen rychleji hojí. Zrovna takové víly tuhle schopnost měly.
Když jsem Samanthu omyl a utřel, donutil jsem ho spolknout jeden lék a bylinný odvar, který jsem nechal dělat, sotva jsme vletěli do baráku, a pak Samanthu přenesl k sobě do ložnice a zastlal do postele. Teda nezastlal, ale položil. Bylo potřeba ještě ošetřit jeho rány.
No, zabralo mi to téměř celou noc, kdy jsem Samanthu musel hlídat, protože nejednou dostal záchvat, taky mu k ránu stoupla teplota, spíš začal skoro hořet, takže až někdy druhý den k večeru, kdy jsem měl za sebou několik desítek zaklínání a spoustu bylinných odvarů, se Samanthův tep začal uklidňovat a jeho rány se začínaly skutečně léčit.
Samantha
Vím, že mě bolelo snad celé tělo, vím, že na mě někdo mluvil, někdo mi zřejmě dal utišující lék, a někdo se staral o má zranění.
Vím, že mě někdo odtáhl od té ohnivé náruče. Někdo mi zabránil zemřít…
Všechno jsem to věděl, měl jsem v hlavě tu myšlenku, ať to nechá být, ať mě nechá umřít, ale nebyl jsem schopný to vyslovit. Nebyl jsem schopný, jakkoliv zareagovat.
Když jsem nebyl mimo sebe, když jsem trochu vnímal, cítil jsem jeho blízkost, jeho opatrné doteky, slyšel jsem jeho slova.
A snad jeho hlas mě vrátil zpátky. Nedovolil mi odejít tak, jak jsem chtěl.
Jeho hluboký hlas, i když jsem slovům nerozuměl, pro mě byl tak uklidňující, že jsem jedno bezpečí opustil a nechal se ukonejšit, uklidnit jiným. Červenou zář plamenů s každým jeho slovem postupně nahrazovala žlutá a modrá…
A až teprve po chvíli mi došlo, že hledím přes okno ven, na nebe zalité sluncem.
„Chci… chci být… volný…“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem.
Otočil jsem hlavu, a abych nehleděl do stropu, raději jsem oči zavřel.
Stále jsem cítil bolesti, ale nebylo to tak hrozné, jako…
„Ragnare!“ vykřikl jsem a zprudka se posadil.
Vzápětí jsem vykřikl znovu, dolehl zpátky na záda, a tu bolest, která se dostavila tím prudkým pohybem, jsem se snažil rozdýchat.
Když to nejhorší odeznělo, opatrně jsem se posadil a začal se prohlížet. Rány na rukách a na nohách byly pryč. Hluboká rána po meči se ještě hojila. Cítil jsem se stále slabý, ale věděl jsem, že je už jen otázka času, než se dám úplně do pořádku.
Opatrně jsem se jí dotkl konečky prstů, jako bych tomu snad ani nemohl uvěřit.
„Děkuji za záchranu,“ podíval jsem se na druhou stranu postele, kde seděl Ragnar a díval se na mě.
„Opravdu děkuji, kdybys nepřišel, nejspíš… nejspíš bychom se už neviděli,“ dotkl jsem se jeho ruky, a čelem se opřel o jeho rameno.
Byl jsem u něj, zachránil mě a zůstal se mnou. Je mi u něj tak moc dobře…
„Jak dlouho… kolik dní jsem byl mimo?“
Ragnar
Trvalo další dva dny, než zcela ustoupila Samantě teplota, menší rány se zcela zahojily a jeho spánek už se nerovnal bezvědomí.
Byl jsem u něj každou možnou chvilku, vlastně jsem trávil svůj čas buď v pracovně nebo v ložnici a za ty tři dny nepomyslel ani na jídlo.
I přesto, že jsem znal Samanthu sotva pár dní, něco na něm mě zaujalo natolik, že jsem se teď o něj staral, ve snaze nepřijít o něj, jako už o jednoho mě blízkého člověka.
Nevím sice, jak bral Samantha mě, popravdě jsem ani nevěděl, jak já beru jeho, ale to, že nechci, aby umřel, v tom jsem měl zcela jasno.
A tak, když se po třech dnech od útoku probral, vlastně spíš pomalu vyletěl do stropu, moje srdce se rozbušilo o něco rychleji, zvláště, když mě zaregistroval a opřel se o mě.
Jeho poznámku o tom, že chce být volný, kterou nejspíš pronesl jen v zápalu nějakého snu jsem přešel mlčením. Nevím proč, ale srdce se mi po těch slovech sevřelo tak, jak jsem snad zažil jen jednou. Byla z toho cítit samota a bolest, a já se ptal znovu sám sebe, kdo je Samantha vlastně zač.
„Neděkuj," promluvil jsem po chvíli konečně.
Jednou rukou jsem Samanthu opatrně objal kolem pasu a tu druhou položil na jeho tvář.
Zadíval jsem se mu do očí a neodolal, abych se nesklonil a jen letmo ho nepolíbil na rty.
„Neděkuj," zašeptal jsem znovu. „Udělal jsem to proto, že jsem to chtěl udělat. A za takové věci se neděkuje. To, co udělali..."
Na okamžik jsem se zamračil a stiskl rty, když jsem si znovu vybavil scénu z Bodie.
„No, můžu tě ujistit, že ten cucák, co tě napadl v parku a nejspíš on to celé zinscenoval, už ti nikdy neublíží," povolil jsem obočí, a pak jemně na Samanthu zatlačil a uložil ho zpátky do peřin.
„Měl bys ještě chvíli odpočívat. Půjdu udělat něco, co tě postaví na nohy. A… byl jsi mimo tři dny. Dělal jsem, co se dalo, ale to víš, nejsem léčitel, ale spíš naopak,“ pokrčil jsem rameny a pousmál se.
„Takže mi to zabralo trochu dýl času, ale kromě rány na boku se mi ostatní podařilo vyléčit. Ta poslední se bude ještě nějaký den hojit, ale jsem rád, že jsi se probral, a to nejhorší je za tebou."
Odhrnul jsem Samanthě pramen vlasů z čela a pohladil ho po tváři.
Samantha
Tři dny? Podle toho, jak jsem byl zraněný, a jak jsou mé rány zahojené, bych spíš počítal, že budu mimo více dní než jen tři.
Když mi Ragnar řekl, že nemám děkovat, jen jsem přikývnul.
A když mě potom pohladil, otřel jsem se o jeho dlaň.
„Tak přemýšlím, že vlastně ani nevím, co se přesně stalo. Pamatuji si jen jak mě bodl tím mečem, a že jsem krvácel na rukách. Ale nic víc… No, možná raději nevědět. Vlastně… Bude lepší se vyhýbat kouzlům. Tak, jak jsem to dělal předtím. No, když je Trevor mrtvý, tak snad už bude klid. Možná bych se měl vrátit ke svému původnímu životu. Jo, o ničem nevědět, a dělat, že se nic nestalo. I když vlastně ani nevím, co se stalo. A normálním životem jsem žil vždycky, co si mě k sobě vzala Jia-Li. No, asi přestanu pátrat po… po…“ zarazil jsem se, jak jsem nebyl schopen najít ta správná slova.
Měl jsem to v hlavě, měl jsem to na jazyku, ale nebyl jsem schopný to vyslovit.
Po čem jsem vlastně chtěl pátrat?
„Vlastně ani nevím, co jsem chtěl vypátrat, tak to asi nebylo tak důležité. Jo!“ vykřikl jsem, „Mohl bys mi půjčit telefon? Určitě se po mně v práci sháněli. Ale…“
Víc jsem se přesunul na kraj postele a víc se o něj opřel.
„Rád… rád bych tu ještě chvíli zůstal. Je mi u tebe dobře… Ale pokud nechceš, nevadí, prostě odejdu. Nebudu se zlobit. A, Ragnare… Děkuji za záchranu a vyléčení. Opravdu děkuji,“ zvedl jsem k němu hlavu a usmál se.
To, proč tak vypadám, to, co se před třemi dny stalo, jsem úplně vypustil z hlavy. Měl jsem tam prázdné místo po něčem, co se stalo, a já si to nedokázal ani vybavit. Jen zranění mi říkala, že se něco stalo…
Něco, na co si zřejmě nechci vzpomenout.
Ragnar
Docela zmateně jsem se na Samanthu podíval, když domluvil, a pak jsem se zamračil.
Odtáhl jsem ho na délku paží, abych se mohl zadívat do jeho očí a on pochopil, že to myslím naprosto vážně.
„Tak za prvé, říkal jsem ti, že děkovat nemusíš. Za druhé, kdybych tě tu nechtěl, už dávno tě vyhodím.
Nejsem samaritán, Samantho. A už vůbec ne laskavý člověk. Já životy nezachraňuju. To jen u tebe jsem udělal výjimku. Ale nechci, aby ses mi za to klaněl a nějak mi vyjadřoval vděčnost. Udělal jsem to, protože jsem chtěl, tečka," řekl jsem možná přísněji, než jsem měl v plánu. „A za třetí, nemyslel jsem si, že jsi takový zbabělec. Myslíš si, že když se zase schováš, když budeš někde v útulku utírat zadky a tvářit se, že neexistuješ, že tě lovci nechají být? Jeden utekl. A i kdyby neutekl, mají už o tobě záznam. Ví o tobě a udělají všechno, aby tě zabili. Všechno. Ty máš velký dar. Takový, jaký jsem už dlouho neviděl a možná největší, co jsem kdy viděl. Nezahazuj ho. Buď tím, kým máš být a neutíkej před tím. Útěkem nikdy nic nevyřešíš. Kromě toho, chceš, aby všechna moje snaha tě něco naučit, přišla vniveč? Neříkal jsi ty sám, že chceš být volný? Že chceš zjistit, kdo skutečně jsi? Kruci, Samantho! Nechtěj mě naštvat! Vím, že útok lovců na tebe je nepříjemná zkušenost, ale bohužel, možná přijdou i další. Ne, hned nebo za týden, ale přijdou. Dokud nepochopí, že u tebe nemají šanci. Tak jako se mnou. Přes dvě stě let to trvalo, a i teď se občas najde nějaký idiot, ale není to nic, s čím bych si neporadil."
Když jsem domluvil, ještě chvíli jsem se mračil, než mi došlo, že zrovna já nemám právo nikoho poučovat, a tak jsem Samanthu pustil, povzdechl si a prohrábl si vlasy.
„Promiň. Nechtěl jsem křičet nebo ti dělat kázání. Půjdu udělat něco na to jídlo, ať nabereš sílu. Jo a do práce volat nemusíš. Byl jsem tam. Mluvil jsem s tvým šéfem a řekl mu, že jsi měl nehodu a nejspíš se do práce dřív, jak za čtrnáct dní nepodíváš."
Vstal jsem, cvrnknul Samanthu do brady, a pak už raději vyšel z pokoje, aby po mě ještě něco nehodil, za to, jaké rozumy jsem házel.
Samantha
Zapřemýšlel jsem nad tím, proč jsem vlastně děkoval za záchranu. A proč jsem vlastně zraněný. A Ragnar mluvil o lovcích? A o mém původu? Pamatuji si, že mě Jia-Li taky varovala před lovci, a proto jsem raději nikdy nepoužíval kouzla. Jen malinké. Když jsem měl jistotu, že jsem sám.
Hleděl jsem zmateně na dveře, kterými odešel z pokoje a snažil si to v sobě přebrat. Den po dni, od chvíle, kdy jsem se setkal s Ragnarem…
Vím, že jsem se setkal i s Trevorem, ale to jsem vyšel bez zranění, a je to už nějaká chvíle. Navíc jsem Trevora od té doby neviděl. Lovci? Jeden zmizel? Mají o mě záznam? Proč?
Chytil jsem se za hlavu, zadrápnul jsem nehty do kůže, jako bych chtěl ty vzpomínky, které mi najednou chyběly, z hlavy vytáhnout na sílu.
A že mi něco chybí, už mi bylo jasné. Poslední, co jsem si pamatoval, byl můj odchod do práce před třemi dny.
Měl jsem pocit, jako bych s tímhle zapomněl i něco jiného, něco hodně důležitého…
Nervózně jsem si rozcuchal vlasy, a pak si pro sebe v duchu zaklel.
Ještě chvíli jsem tak seděl, a možná bych vydržel ještě déle, ale dost hlasité zakručení v břiše mě probralo.
„Mám hlad,“ zamumlal jsem.
Vstal jsem z postele a zamířil rovnou do kuchyně. Ale Ragnara jsem neviděl. Chtěl jsem se otočit a jít ho hledat, ale v tu chvíli mi znovu zakručelo v břiše. Žaludek se vehementně dožadoval svého přídělu. Byl tak neodbytný, tak hlasitý, tak se mi hlady kroutil, že jsem nebyl schopen z kuchyně odejít.
Zamířil jsem rovnou k lednici.
„Mám hlad… Musím jíst…“ otevřel jsem ledničku a natáhl ruku po první věci, která vypadala jedle.
Věděl jsem, že nejsem doma, věděl jsem, že bych se měl nejdříve zeptat, ale nedokázal jsem se ovládnout. Jako by mé tělo prostě potřebovalo nutně teď hned doplnit energii, o kterou jsem přišel svým léčením. A hlava vyhlásila bojkot…
Ragnar
Přešel jsem do kuchyně a na chvilku se opřel o linku, abych zapřemýšlel.
Vážně jsem nechápal, co se to se mnou děje. Úplně na začátku jsem byl smrt sama, pak jsem se trochu uklidnil, ale pro zabití někoho nešel daleko a později šlo všechno tak nějak mimo mě.
Vlastně mě nic a nikdo nezajímal, staral jsem se jen o svůj výzkum, jak se z někým vyspat, aby mě nešvihlo z těch smradů v Zionu, a aby mě nenašli lovci.
A pak se objeví tenhle kluk. Tenhle Samantha… A jde všechno do kopru.
Vezmu si ho domů, učím ho, starám se o něj, a dokonce ho zachráním.
Tohle jsem prostě nebyl já.
I když… Za posledních několik let, jsem to vlastně nebyl já.
Od té chvíle, kdy zemřel. Od chvíle kdy…
Potřásl jsem hlavou, abych vyhnal tyhle myšlenky. Možná už stárnu. Možná už mě tenhle nudný život nebaví. Možná prostě potřebuju změnu. Možná by bylo dobré zmizet někam daleko.
Možná bych měl počkat, až nastoupí nová generace, a pak zkusit štěstí znovu a najít, co hledám.
No, uvidíme.
Abych na to přestal myslet, dal jsem si vařit kafe, a pak strčil hlavu do špajzu, abych zjistil, co uvařit.
Jenže sotva jsem se rozmyslel, zaslechl jsem opatrné kroky a uviděl, jak vchází Samantha.
Zamířil si to rovnou k lednici a s mumláním, že má hlad, což ostatně nešlo přeslechnout, vlezl do lednice a vytáhl nejspíš první věc, co uviděl.
Pozvedl jsem obočí, zavřel špajz, věci hodil na linku a vyrval Samanthě z ruky syrový pórek.
„Tímhle si akorát ublížíš," zatlačil jsem ho ke stolu.
Sundal jsem si košili, protože byl Samantha pořád nahý, hodil mu ji přes ramena, a pak přešel k lednici a vyndal sendviče, které jsem si udělal včera, ale nejedl je.
„Tohle bude lepší. Aspoň tě to trochu zasytí, než udělám něco teplého," postavil jsem ještě před Samanthu hrnek s horkým čajem, a pak už se začal věnovat vaření.
Samantha
Urputně jsem žvýkal a chtěl si znovu kousnout, přičemž jsem se druhou rukou natahoval po šunce, když se ke mně přitočil Ragnar, vytrhl mi z ruky jídlo a poslal mě sednout.
Když se otočil k lednici, vyskočil jsem na nohy, protože jsem se chtěl k němu vetřít a něco si vybrat. Nechtělo se mi čekat, až něco nachystá. Vážně jsem měl velký hlad.
Ale on vytáhl už hotové sendviče a položil je na stůl.
Zvedl jsem ze země košili, která ze mě sklouzla a oblékl si ji.
„Budeš taky jíst?“ podíval jsem se na talíř.
Už jsem věděl, že to nejspíš sním úplně všechno, ale cítil jsem se trochu trapně, že Ragnara tady tak vyžírám.
Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly něco po desáté dopoledne. Takže bude oběd. Jo, to bych nemusel sníst všechno.
Většinou jím střídmě, ale jsou chvíle, kdy jsem schopný sníst třeba celou krávu.
Prohrábl jsem si své rozcuchané vlasy a stáhl je dozadu, aby mi nepadaly do jídla.
„Dobrou chuť,“ žbleptnul jsem a během chvilky zmizely z talíře dva sendviče. „Mohl bych poprosit o kávu?“
Další sendvič vzal za své.
„Víš, přemýšlím, po čem jsem to vlastně pátral. Můžeš mi to příblížit?“ zamumlal jsem s plnou pusou, kam jsem nacpal celý čtvrtý sendvič.
Ragnar
Mírně jsem se zamračil a zadíval se na Samanthova záda.
Vážně jsem vůbec netušil, co si o tom myslet.
Buď si ze mě dělal dobrý den, nebo to byl naprostý blázen, anebo je jeho minulost podstatnější, než jsem si myslel.
Nakonec jsem jen pokrčil rameny, čaj jsem vyměnil za kafe, dal dělat oběd, a pak přistoupil k Samanthě, abych mohl rozčesat to jeho roští.
„Chtěl jsi po mě, abych ti pomohl zjistit, kdo jsi. Chtěl jsi být volný," zabručel jsem a protáhl mezi prsty pár pramenů jeho vlasů.
Vážně byl jedna velká hádanka. Anebo si opravdu ze mě dělal dobrý den.
Popravdě jsem už nevěděl, čemu věřit. S ničím podobným jsem se ještě nesetkal a nepřátel jsem měl dost na to, aby vymysleli i tu nejšílenější léčku, která by mě nikdy nenapadla.
Jenže něco mi bránilo popadnout Samanthu pod krkem a prostě z něj vytřepat pravdu.
Místo toho jsem mu rozčesával jeho dlouhé vlasy a pověděl mu, co se stalo od chvíle, kdy jsem ho doprovodil do práce. Teda pověděl jsem mu to z mého úhlu pohledu.
Taky jsem mu řekl o svých teoriích, kdo by mohl být a nechal ho, ať si to urovná v hlavě.
A než do sebe nacpal i poslední sendvič, už se dodělával oběd a mě ještě napadlo udělat něco sladkého, když jsem viděl, jak to Samantha do sebe háže.
„Hlavně nehltej. První pomoc fakt neumím," ušklíbl jsem se a nechal před Samanthu položil talíř plný horkého vývaru se spoustou masa a zeleniny.
Sám jsem měl o polovinu menší porci, ale nevadilo mi to.
Sedl jsem si naproti němu a na moment si uvědomil, že tohle mi za celé ty tři dny chybělo.
Samantha
Ani ve chvíli, kdy mi Ragnar upravoval vlasy, jsem nepřestal jíst. Byl jsem prostě jak hladové zvíře, které si konečně něco ulovilo. A, i když jsem dojedl sendviče, neváhal jsem a hned se vrhnul na oběd.
Polévka byla horká, ale nevadilo mi to. Skoro jsem ji vypil najednou, jak byla výborná.
A co teprve druhý chod…
Ragnar prostě uměl znamenitě vařit, o tom žádná…
Snad, až když jsem si podruhé přidal, pocítil jsem, že se hlad utišil. Už mi nekručelo v břiše, a cítil jsem se sytý. Nebyl jsem přejezený, že bych ani dýchat nemohl. Byl jsem najezený tak akorát.
„Říkal jsi, že jsi v práci u mě byl? Takže nemusím nikam spěchat. Moc rád bych se s tebou podíval někam ven, abych se tu necítil jako vězeň. Ne, jako tady u tebe doma, ale celkově. Občas to tak dělávám, když si potřebuji odpočinout od města, od toho ruchu. Prostě jdu tam, kde jsem sám sebou. Co říkáš? Půjdeš se mnou? Chtěl bych ti ukázat jedno hezké místo, ale… pokud nevadí… musel bych se přenést i s tebou. Je to daleko…“
Podíval jsem se na Raga prosebným pohledem a v rukách žmoulal cípy košile.
Jo, opravdu bych s ním rád někam zašel. Někam, kde bych mohl i v klidu popřemýšlet o tom všem, co mi teď řekl. Měl jsem hodně otázek, a já chtěl odpovědi.
A taky… Proč si nevzpomínám na to, co mi udělali lovci, ani teď, když mi to Ragnar povykládal?
Ragnar
Do Samanthy to padalo jako do studny.
Opravdu jsem byl rád, že jsem toho navařil tolik, a ještě přidal zákusek.
Jindy bych se tomu možná i zasmál, ale teď…
Pořád se mi zdál takový napjatý a duchem nepřítomný. Jako by tu snad se mnou ani nebyl. Ten útok lovců Samanthu změnil. Ale jiným způsobem, než kdyby se litoval, jak mu ublížili.
Když zmínil nějaké své oblíbené místo na klid, zapřemýšlel jsem.
Může to být léčka? No, nejspíš ne.
A lovci nám teď pravděpodobně dají chvíli pokoj, když musí shánět nové posily.
Navíc jsem během toho, co byl Samantha mimo, zesílil ochranu tohoto místa, tak, i kdyby se snažili sebevíc, nenajdou nás.
A taky… Kouzlo jsem upravil, aby se v případě potřeby mohl odsud Samantha přenášet.
„No, jestli ti na tom tak záleží, tak souhlasím. Upravil jsem kouzlo, takže se můžeš přenášet už přímo odsud a nemusíme chodit za bariéru a přitahovat zbytečně pozornost," promluvil jsem konečně a zadíval se na Samanthu, jak si tam žmoulá cípy košile a vypadá…
V duchu jsem zaklel, vstal, beze slova vytáhl na nohy Samanthu, přitáhl si ho do náruče, a pak vášnivě políbil.
Prostě jsem tomu nedokázal odolat.
„Tak jo, jdi se převléknout. Ne, že by ses mi takhle nelíbil, ale jak už jsem ti řekl na začátku, mohlo by to taky skončit jinak než povídáním," pošoupl jsem Samanthu ven z kuchyně, a ještě ho pohladil po zadečku, než jsem se otočil k lince a začal připravovat lehkou svačinu, protože mi bylo jasné, že pět minut se na výletě asi nezdržíme.
Samantha
Byl jsem moc rád, že Ragnar souhlasil. A když si mě pak přitáhl pro polibek, bez protestů jsem to přijal. Tohle jsem si pamatoval. Věděl jsem, že je to příjemná věc a líbila se mi…
A když mi řekl, že se mám jít převléknout, popostrčil mě, a ještě pohladil po mém zadečku, zastavil jsem se ve dveřích a otočil se na něho.
„Myslíš jak jinak než povídáním?“ na vteřinu jsem se zamyslel, než mi to došlo. „Jo, ty myslíš to mazlení? Sex? Jo, klidně, líbilo se mi to. Ale až se vrátíme. Teď… teď vážně potřebuji na chvíli na vzduch.“
Pak už jsem na nic nečekal a rozběhl se nahoru do pokoje, kde jsem měl své věci. Ragnarovu košili jsem si nechal. Jen jsem si k tomu oblékl spodky a kalhoty a na nohy hodil jen řemínkové sandále.
A když jsem seběhl dolů a Ragnar byl už také připravený, přistoupil jsem k němu, opřel se o jeho hruď a rukama ho objal kolem pasu.
„Doufám, že se ti tam bude líbit. Je to moje oblíbené místo,“ usmál jsem se na něho, a pak už jsem nás přenesl.
Ten rozdíl ve vzduchu byl okamžitě cítit. Bylo tu o něco tepleji a vzduch byl prosycený vlhkem.
„Tak jsme tady,“ pustil jsem Ragnara a otočil se k němu zády.
Rozhlédl jsem se po těch nádherných horách a zhluboka se nadechl. Podíval jsem se na nebe a měl jsem chuť v tu chvíli roztáhnout ruce a vzlétnout.
„Řekni, není tu nádherně?“ se širokým úsměvem a rukama roztaženýma, jako bych opravdu chtěl odlétnout, jsem se otočil na Ragnara.
Byli jsme v horách Cotapata, u jednoho z nejhezčích jezer.
„Nedaleko je La Paz, je tam jedna skrytá ulice. Nevím, jak o ní Jia-Li věděla, ale párkrát jsme tam byli. Je to místo, které by se dalo označit jako tržiště pro čaroděje. Chtěl bych se i tam potom podívat. Ale až později…“