Ragnar
Tentokrát jsem se ani jednou nezastavil. Jako by mě něco táhlo, abych byl u Samanthy, co nejdřív.
A snad mé tušení bylo správné, protože sotva jsem se dostal na dohled, pocítil jsem to.
Sevřelo se mi srdce a málem zahučel do stromu, jak mě ta představa, že se Samanthě něco stane, smetla.
A zase to byla moje vina.
Proto, že jsem ho kvůli své sobeckosti opustil.
I když je mnohem silnější než já, díky tomu, že jeho síla byla tak dlouho zapečetěná, byl jako novorozeně, co se teprve učí chodit.
Nefungovalo to jako ve filmech, kdy někdo luskne prsty a je ze mě Bůh.
Musel se toho hodně naučit a pochopit.
Věděl jsem to, věděl jsem, že je zranitelný, a přesto jsem ho nechal samotného.
Přistál jsem uprostřed chaosu zrovna ve chvíli, kdy se ten Ork pokoušel zaútočit na Samanthu, který nestačil ani zvednout obranu.
„Všechny odsud odveď!" křikl jsem na Ramona.
Nevím, jak moc vážně jsem působil s kočkou na hlavě, ale doufal, jsem, že pochopí, na čí straně jsem.
„Zpátky!" zařval jsem na toho Orka, který mě zaregistroval až teprve teď, a uvolnil jsem svou sílu.
Kolem nás se zvedl lehký vítr, který mi rozevlál vlasy kolem hlavy a nejbližší stánky pokryla jinovatka.
Ork se na mě hněvivě zadíval, ale odstoupil, i přesto, že moje síla, částečně potlačila i Samanthovy plameny.
„Říkal, že tu možná budeš," zavrčel Ork a já se zamračil.
Říkal? Někdo ho poslal?
„Chráníš ho? Proč? Chceš ho pro sebe?! Chceš jeho sílu jako tví předci?! Měli jste je všechny zabít! Slíbil, že nás ochrání! Že nebudeme trpět! Víš, kolik mých lidí umřelo v krutých bolestech kvůli němu?! A pak si přijde, jako by se nic nestalo?! Ale to, co nedokončili tví předci, já dokončím! Vezmu si jeho krev a obnovím náš rod!"
Z řevu toho Orka mi zalehly uši, ale i přesto jsem moc dobře slyšel, co říkal.
„Máš pravdu. Chci ho pro sebe," zavrčel jsem na něj.
„Et potestas data est mihi, ut portas reserare. Qui Intra somnum diu fuerunt. Parere imperio domini tui!" zvedl jsem ruce a mírně se rozkročil.
Tak dlouho jsem tuhle sílu nepoužil. Tak dlouho jsem neotevřel brány, které poutaly to největší zlo.
Ale já to potřeboval ze sebe dostat.
Ten vztek.
Na sebe, na toho Orka, na všechno. Na svou slabost, na to, že jsem ublížil Samanthě.
Obklopil nás vír, když země pukla a ven se začalo drát to, co mělo zůstat navždy pohřbené.
Věděl jsem, že Samanthě neublíží. Ne, pokud je udržím na uzdě.
„Occidit eum!" zasyčel jsem příkaz a ukázal na Orka.
Vzápětí jsem ale vyhekl a málem nás má síla rozmetala, kdy mi kočka jednu vlepila a rozhodila mi soustředění.
„Pitomá kočko!" křikl jsem na ni a ona mi to s prskáním vrátila.
Tak nějak mě to ale vrátilo na zem a já si uvědomil, že pokud tuhle sílu ještě víc uvolním, nezůstane tu kámen na kameni, a já zničím to, co Samantha tak pracně vybudoval.
Trvalo pár minut, než se všechno zase vrátilo do normálu a já vyvolal jen obyčejné duchy, aby si z Orkem poradili.
„Pro všechny by bylo lepší, kdybys chcípl! Ty nemáš právo žít!" neodpustil si poslední zařvání Ork, než navždy zmlkl, a pak se kolem nás rozhostilo ticho.
Samantha
Byl jsem jak spařený, tak moc mi ten hluk, zděšení a zmatek připomněly onu noc…
„Same! Vzpamatuje se, Same!“ křiknul na mě Ramon a na poslední chvíli uhnul před letící dubovou lavicí.
Zhluboka jsem se nadechl a chtěl vyvolat aspoň obrannou bariéru, když se náhle vzduch ochladil o několik stupňů a já nevěřícně hleděl na Ragnara, jak se z nebe snesl k zemi.
Pokud jsem předtím stál jako spařený, tak teď jsem stál doslova přimrazený k zemi.
Kdo měl nohy, utíkal pryč, kdo měl křídla, uletěl do bezpečné vzdálenosti. Ale já jen stál a šokovaně hleděl na to, co se přede mnou odehrává…
Byl… Byl tak nádherný, že jsem se na něj nedokázal přestat dívat i přesto, že se země otevřela a z jejich hlubin se ven dralo něco nepředstavitelně nebezpečného.
Byl ve své zlobě tak nádherný, že mi ani nedocházela jeho slova, která na Orka zakřičel.
Až teprve ve chvíli, když se rozhostilo naprosté ticho, jsem se vzpamatoval.
„Rag… Ragnare…“ konečně jsem promluvil a váhavě k němu udělal pár kroků.
„Ragnare,“ znovu jsem ho oslovil a v tu chvíli jsem rychle překonal zbývající vzdálenost mezi námi.
Bylo mi jedno, že je kolem nepořádek, že spousta jiných jsou ještě zděšení, že polovina uličky je poničená… Bylo mi jedno, jak se na mě dívají, a že ještě před chvilkou jsem měl konečně nakročeno k tomu, že umřu.
Bylo mi to všechno jedno, protože byl tady. Přišel… A i kdyby mě měl zabít teď on, přijal bych to, hlavně když ho můžu aspoň naposledy obejmout.
„Chyběl jsi mi,“ narazil jsem prudce do jeho těla, až udělal krok vzad. „Strašně moc jsi mi chyběl… Chtěl jsem za tebou jít, ale… bál jsem se… zůstaň se mnou, prosím.“
Tiskl jsem se na něho, jeho tělo chladilo to mé rozpálené, tlukot jeho srdce mě uklidňoval…
Zabořil jsem obličej do jeho hrudi, aby nikdo neviděl, že já, Phó, silný čaroděj s Fénixovou krví teď brečím jak malé dítě…
„Běžte dovnitř, a až se dáš do kupy, tak potom přijďte. Musíme to tu dát do pořádku,“ zaslechl jsem zavrčení vedle mého ucha.
Jen jsem mírně pootočil hlavu a přikývl jsem, když mě Ramon plácnul do zad, čímž nás málem oba posunul o pár metrů dál.
I když spousta z těch, co tu byla, nechápala, co se děje a chtěli vysvětlení, přenesl jsem sebe a Ragnara rovnou do Ramonova krámku, do svého pokoje. Vysvětlení může počkat…
„Selhal jsem,“ zamumlal jsem znovu do Ragnarovy hrudi, když jsme osaměli. „Nedokážu nikoho ochránit. Ten Ork, Baha, znal jsem ho. Mrzí mě, pokud se jeho rodu něco stalo. Netušil jsem to… Ale to nic… srovnám se s tím. Já… já… Zase jsi mě zachránil. Děkuji…“
Ragnar
Nestačil jsem se ani nadechnout a vzápětí vyhekl, když mě Samantha málem povalil, a pak i Ramon. A než jsem si to stačil urovnat v hlavě, Samantha nás přenesl do jeho pokoje v Ramonově domě.
Zamračeně jsem poslouchal jeho slova, a když domluvil, chytl jsem ho za ramena a odtáhl od sebe, abych mu mohl pohlédnout do očí.
Byly tak nádherné… A tak smutné…
„Proč se pořád obviňuješ za něco, co jsi neudělal? Proč pořád hážeš vinu na sebe?" zeptal jsem se prudčeji, než jsem možná měl v úmyslu. „Jsi mocný a silný, to ano, ale myslíš si, že dokážeš zachránit všechny? Je velice snadné přenechat starosti na druhém, a pak na něj svalovat všechno vinu, když se něco nepovede! Ale za to ty nemůžeš!"
Měl jsem toho na srdci tolik, co jsem mu chtěl říct, ale nedokázal jsem to ze sebe dostat.
Místo toho jsem tu na něj křičel, jako by snad za všechno mohl on.
Nakonec jsem vzal jeho tvář do dlaní a čelem se opřel o to jeho.
Byl jako rozpálená kamínka, ale mě to vůbec nevadilo.
„Samantho… můj Phó… jaký jsem hlupák! Dělám ti tu kázání a sám jsem se zachoval stejně. Všechno jsem svaloval na ostatní, místo toho, abych si přiznal vlastní chyby. Místo toho, abych minulost nechal jít a uvědomil si, co mám teď…" zašeptal jsem. „Neděkuj mi. To já děkuju tobě. Tehdy… Zachránil jsi mě, viď? Zachránil a já na tebe zapomněl. Zapomněl jsem na mého krásného fénixe, do kterého jsem se už tehdy zamiloval. Jenže, pak se toho tolik stalo! Opustil jsem tě, zapomněl, nehledal tě. Našel jsem útěchu v náruči jiného muže, i přesto, že jsem v hloubi duše věděl, že mé srdce už dávno patří někomu jinému. A pak jsi se objevil. Už chápu, proč jsem tě nedokázal pustit. Už chápu, proč jsem tě měl hned od začátku plnou hlavu. Proč jsem se tomu jen tak bránil. Proč jsem to nedokázal přijmou hned. Omlouvám se... Za všechnu bolest, kterou jsem ti způsobil. Omlouvám se, že jsem nebyl s tebou, když jsi mě nejvíc potřeboval. Omlouvám se, jestli je pozdě říct ti ta slova. Ale i když mě vyženeš, chci, abys je slyšel."
Znovu jsem kousek od sebe Samanthu odtáhl a zadíval se mu do očí.
Palcem jsem jemně setřel vlhké stopy na jeho tvářích a pohladil ho po vlasech.
„Miluju tě, Phó…" zašeptal jsem a jednu jeho ruku posunul na svou hruď, kde mi silně bušilo srdce, jako by chtěl potvrdit tahle slova, která jsem konečně dokázal říct nahlas.
Samantha
Snažil jsem se poslouchat všechno, co mi Ragnar říkal. Stačil jsem jen vrtět nebo kývat hlavou, když jsem s ním třeba nesouhlasil, nebo chtěl potvrdit jeho slova.
Vážně jsme spjati tenkou červenou stužkou osudu a ta se doposud nepřetrhla.
Stále nás k sobě něco táhne, i když mezitím uběhla spousta let.
Už jsem otvíral pusu, že mu řeknu, aby se mi stále neomlouval, ale vzápětí jsem ji zase zavřel.
Všechno, co doteď řekl, se mi vykouřilo z hlavy, kromě jediného… Posledních Ragnarových slov.
Hleděl jsem na něho jako na svatý obrázek. Doslova jsem na něm visel pohledem, a až po chvíli, kdy jsem ucítil tlak na hrudi, jsem si uvědomil, že jsem přestal i dýchat.
Pod svou dlaní jsem cítil, jak silně mu tluče srdce, a to moje rozhodně nezůstávalo pozadu.
„Taky tě miluji,“ konečně jsem zašeptal, jak jsem se bál, že bych hlasitým mluvením tuhle chvíli zaplašil.
„Pamatuji si tě. Vzpomněl jsem si na to, jak jsi mě bránil, aby mě nezabili. To ty jsi mě zachránil, a já ti jako poděkování vyléčil zranění, která jsi utržil. Byl jsi tenkrát velmi mladý, byl jsi jiný než ostatní, s kterými jsme bojovali, a já potom po celý svůj život viděl tvou tvář, dokud… Dokud jsem nezemřel, abych se narodil jako někdo jiný. Ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsem tě znovu potkal. Svět je tak obrovský, a my nakonec žili v jednom městě, nedaleko od sebe… Opravdu nás osud stále svádí dohromady. A opravdu jsem za to šťastný…“
Přitiskl jsem se na Ragnarovo tělo, abych někam přenesl ten třes. Chladil jsem si o něj svou rozpálenou tvář, svíral jsem ho v objetí, a ani na chvíli mě nenapadlo, že by to snad už mohlo být jinak.
Mrzelo mě, že kvůli mně zase někdo zaútočil na něco, co mám rád. Drželo se to ve mně, i když tentokrát nikdo nezemřel, kromě Baha, který už dávno ztratil soudnost podle toho, jak vypadal.
Ale i přesto všechno jsem tohle všechno aspoň na chvíli potlačil do pozadí, protože jsem tu měl Ragnara…
„Hej! Hej vy dva!“ ozvalo se Ramonovo zahulákání pod okny. „Potřebujeme pomoc! Tak si pohněte a přijďte dříve než za rok!“
„Omlouvám se, musím jim pomoct s opravami a podívat se, jestli je někdo zraněný. Aspoň tyhle dvě věci umím dobře,“ hořce jsem se pousmál, ale než jsem od Ragnara odstoupil, přitiskl jsem své rty na jeho.
Tak moc mi chyběla jeho blízkost, jeho doteky a jeho polibky…
Ragnar
Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.
A pak když Samantha odpověděl…
Může nekromant cítit štěstí? Může ten, kdo tančí se smrtí vědět, co štěstí je?
Nevím. Nevím, jestli cítím to samé, co Samantha.
Každopádně vím, že mi konečně spadl obrovský balvan ze srdce, a já cítil, že jsem konečně volný, jak jen nekromant může být.
Tolik let…
„Jsi skvělý muž, Samantho. Každý děláme chyby, ale důležité je, jak to napravíme. Ty jsi laskavý a hodný. To jsem věděl hned od začátku. Máš dobré srdce, a díky tomu stojí tohle místo. Vždycky se najde někdo, kdo bude chtít tvou sílu, a kvůli tomu ublíží těm, které máš rád, a na kterých ti záleží. Vždycky se najde někdo, kdo bude toužit po moci. Je jedno, kolikrát zemřeš, kolikrát se narodíš, a kolikrát zapomeneš. Ale není to jen o tobě. Všichni ti, co jsou tady, všichni ti, které jsi za své životy potkal, myslíš, že nebyli smutní, když jsi umřel? Když jsi je opustil? Život je i o bolesti. Tomu se zvláště my, jiní, nevyhneme. Ale… není potřeba abys to břímě nesl sám. Není potřeba, abys všechno dělal jen ty. Máš nás, máš mě, a věř mi, že kdybych o tebe přišel, kdyby ses dobrovolně vzdal života jen kvůli tomu, abys mě, nebo někoho jiného ochránil, nikdy bych ti neodpustil. Žij pro všechny, kteří žijí pro tebe, Samantho. Žij, pro nás dva. Žij a staň se natolik silným, abys neměl pochyby. A já… já budu stát vždy po tvém boku. Budu tvůj štít, jako tenkrát…"
I přesto, že na nás Ramon volal, přitáhl jsem si Samanthu k sobě a políbil ho.
Vložil jsem do polibku všechny své city, všechnu svou vášeň, svou touhu, svou omluvu.
A kdyby Ramon nakonec nerozrazil dveře, nejspíš bych tam se Samanthou vystál důlek.
„Jak ti mám teď vůbec říkat?" políbil jsem Samanthu na čelo, když jsme Ramona ujistili, že už opravdu jdeme a on znovu odběhl dolů.
Samantha
Při dalších Ragnarových slovech jsem na moment zapřemýšlel, kdo z nás dvou je starší…
Mluvil… tak… rozumně…
Ale všechno to dávalo smysl, a já si uvědomil, že bych se nad tím měl opravdu zamyslet.
I když po tom, kolik jsem toho zažil, těžko hned přijmu to, že není všechno moje vina.
Ale pro teď jsem jen přikývl.
„Můj štít… to zní moc hezky…“ na moment jsem se zasnil. „Kolikrát jsem za ty roky přemýšlel, co tě vlastně vedlo k tomu, abys mě tenkrát ochránil, kdy já sám zabil několik z těch, kteří na nás zaútočili… Ale už dost o tom. A můžeš mi říkat, jak chceš. Líbí se mi, když mi říkáš Samantho, líbí se mi i zkrácenina Same, můžeš mi říkat i Phó, ale to raději jen v soukromí, abych na sebe zbytečně neupozorňoval. Jsem totiž poslední narozený a teď vlastně jediný ve svém rodu, stejně jako ty. A vím, že někde jsou o našem rodě záznamy, i s rodokmenem.“
Ještě i já dal Ragnarovi rychlou pusu a pak už jsme společně vyšli ven, abychom dali rozbitou část tržiště do pořádku.
Zprvu se ostatní na Ragnara dívali s nedůvěrou, Aspoň někteří. A to hlavně proto, že viděli část jeho síly. Ale nakonec i poslední zbytky nedůvěry pomalu mizely, když viděli, jak velká pomoc Ragnar se svými kouzly je. Co jsem nespravil já nebo Ramon, to hravě zvládl Ragnar. Já ještě mezi tím obcházel ty, co měli nějaká zranění, ale naštěstí to nebylo nic vážného.
Ale i tak nám to všechno trvalo až do rozbřesku.
„Zítra je slavnost,“ ozval se Belinus, jeden z mála druidů, který se tu usadil natrvalo. „Nezapomeň, Samantho, a s tebou počítáme taky, Ragnare.“
„Slavnost?“ udiveně jsem se podíval na Ramona.
„Ano, chápu, že nevíš, ale časem by sis vzpomněl i na tohle. Zítra je den, kdy oslavujeme to, že tady můžeme žít. A ten den jsme vybrali, protože v ten den se narodil ten, co založil a vytvořil tohle místo…“ tajuplně se Ramon pousmál. „A pokud si dobře vzpomínám, tak budeš mít kulatiny, co? Takže nezapomeň. Teď už můžeš slavit tak, jako kdysi, když jsi zpátky se vším všudy. A mazejte už spát. Vidím, že sotva lezete, oba dva…“
Ještě nás se smíchem popostrčil ke svému krámku, a pak už se otočil k Belinusovi a něco si začali špitat. Nejspíš vymýšlí nějakou narozeninovou blbost…
Ragnar
Bylo potřeba udělat opravdu hodně práce.
Trochu jsem si i oddechl, že mě White zastavil, protože nevím, jak bysme to pak dávali do pořádku, když většina zničeného byla moje práce.
Naštěstí ale Samantha všechny spory urovnal, a než bylo všechno zase v pořádku, už se na mě nedívali jak na nepřítele, ale řekl bych, že mě vzali mezi sebe.
Aspoň pro tuhle chvíli, než se zase něco stane.
Docela překvapeně jsem hleděl na Ramona, když řekl, že Samantha bude mít další den narozeniny. Že bude den, kdy se narodil.
Já své narozeniny nikdy neslavil. Nebyl důvod, proč je slavit. A navíc, nebylo s kým to slavit.
Vlastně ani z Michaelem jsem to nikdy neslavil.
Když jsme se vrátili do domu a osprchovali se, přitáhl jsem si Samanthu k sobě a políbil ho.
„Už jsem to vymyslel," ušklíbl jsem se a pohladil Samanthu po zadečku. „Budu ti říkat Samantho. Když mě budeš zlobit, budu ti říkat Same. A když se spolu budeme milovat…"
Naklonil jsem se k jeho oušku a požužlal ho.
„Budu ti říkat Phó," zašeptal jsem a přitiskl ho co nejvíc na sebe.
Posadil jsem se na posteli, Samanthu si stáhl na klín a zadíval se mu do očí.
„Chtěl bych s tebou zítra oslavit narozeniny o samotě. Někde na klidném místě mimo tenhle trh. Teda, jak to jen půjde, a ty budeš moct odejít. Protože... No, víš, zítra mám narozeniny i já," zamumlal jsem a trochu se ošil. „Sice asi nebudu mít, co ti dát, protože na oslavy jsem nikdy moc nebyl, ale pokud budeš něco chtít, tak si klidně řekni. Rád ti dám cokoliv, nebo pro tebe udělám cokoliv."
Po dlouhé době jsem se zase na Samanthu usmál a rozpustil mu vlasy, které měl kvůli sprchování stažené do drdolu.
Samantha
Ani jsem si přes všechno to, co se stalo, neuvědomil, že budu mít narozeniny.
Úplně jsem na ně zapomněl.
„Vymyslel jsi to s těmi jmény dobře,“ usmál jsem se, když jsme už osprchovaní seděli na posteli a Ragnar si hrál s mými vlasy.
Neodolal jsem, a i já začal protahovat jeho dlouhé prameny, sem tam jsem ho pohladil po tváři i po jeho bradce, která mu opravdu slušela. Ani jsem si ho bez ní neuměl představit.
Když jsem si uvědomil, že Rag říkal o svých narozeninách, že je slaví ve stejný den, byl jsem překvapený.
„Určitě s tebou rád oslavím tvé narozeniny. Vidíš? To je známka toho, že jsme si byli určení, i narození slavíme ve stejný den. To už něco znamená,“ políbil jsem ho.
„Víš, já na ty svoje úplně zapomněl. Když jsem tu začal chodit s Jia-Li, věděl jsem, že tu v ten den bývá slavnost. Ale netušil jsem, že je to právě proto. Nejspíš Ramon Jia-Li řekl, kdy mám narozeniny, protože jsem je slavil tady, když to šlo. Ale myslel jsem si, že je to náhoda a bral jsem to tak, že mám prostě štěstí. Až teď mi to Ramon připomněl. Ani nevím, kdo s tím přišel, je to už strašně dlouhá doba, ale myslím, že to byl někdo z bohů, kteří sem občas nepoznaní zajdou. To víš, bohové jsou tak trochu vrtkaví, a nikdy nevíš, co od nich máš čekat,“ zasmál jsem se při vzpomínce na jednu z nich.
„Děkuji, že jsi pomohl s opravami. Lidi si tě i docela oblíbili,“ zasunul jsem ruce pod klopy jeho županu.
Pohladil jsem ho po hrudi, a pak jsem ruce zasunul až na jeho záda, abych ho mohl obejmout a natisknout se na něho.
„Jsem docela unavený, ale…“ políbil jsem ho na krk. „Moc rád bych… no… víš… chybělo mi to tvoje zkoumání mého těla… sice už víme, kdo jsem, ale… no… rád bych si to zopakoval…“
Ragnar
Jo, opravdu náhoda, že slavíme narozeniny ve stejný den.
Chtěl jsem Samanthě ještě něco říct, ale jeho další slova i to, co udělal, mě okamžitě uzemnilo.
Zatraceně. Jak může mít na mě takový vliv.
„Zlobíš, Phó," zavrčel jsem do jeho ladného ouška a silněji mu zmáčkl ten jeho rozkošný zadeček.
„Jsi moc zlobivý kluk. A já jsem moc nadržený. Právě od tohoto okamžiku."
Co na tom, že před minutou bych si nejraději lehnul.
Teď byla veškerá únava zapomenuta.
„Postav se," přikázal jsem Samanthě, a když to udělal, jedním pohybem jsem z něj stáhl župan.
Prsty jsem táhl od jeho tváře, přes rty a bradu, bradavky, které jsem lehce poštípal, bříško, penis, který jsem promnul v ruce, kuličky, se kterými si pohrál, než jsem si ho otočil zády k sobě, a stejným způsobem přejel od jeho hlavy, až k zadečku, u kterého jsem se zastavil.
Jednou rukou jsem mírně zatlačil na jeho záda, aby se předklonil, a pak ty dokonalé půlky lehce proplesknul.
Byl tak nádherný, že kdyby sem teď přišel Ramon, klidně ho vyhodím z okna, protože Samanthu jsem si hodlal vzít až do konce, a nikdo by mi v tom nezabránil.
Když byl Samanthúv zadeček pěkně růžový od mých prstů, chytl jsem ho za boky a potáhl ho víc k sobě. Jeho dlaně jsem si opřel o svoje kolena a nohy mu víc roztáhl, takže jsem měl nádherný výhled na jeho dírku, kterou jsem měl přímo před očima.
A toho jsem hned i využil.
„Mhmmm…" zahuhlal jsem spokojeně, když jsem se svým jazykem dostal do jeho dírečky, o kterou jsem se začal hned starat.
Jednou rukou jsem si Samanthu přidržoval kolem pasu, aby mi nespadl, a když už mi jazyk nestačil, přidal jsem k němu napřed jeden, a pak i druhý nasliněný prst.
Pohrával jsem si z jeho zadečkem, protahoval ho prsty, útočil na jeho prostatu, občas pocumlal v puse jeho kuličky, nebo jazykem přejel po penisu kam, až jsem se dostal.
„Nemám… u sebe… gel…" zachrčel jsem, když jsem si Samanthu potlačil do klína se svými prsty stále v jeho dírce a natlačil ho na sebe, abych mohl okousat jeho krk a vrhnout se na jeho ústa.
Samantha
Když jsem uslyšel to: „Zlobíš, Phó,“ přeběhl mi mráz po zádech tam a zpátky, a kdybych neměl dlouhé vlasy, nejspíš by se mi teď zježili tím příjemně mrazivým pocitem, který ve mně vyvolal Ragnarův hlas.
Byl jsem z něho mimo, a to se ještě nic nestalo. Zavrtěl jsem se na jeho klíně, ale pak jsem si poslušně stoupnul v očekávání…
Když mi po těle sjel župan, znovu mě zamrazilo. A… začínal jsem být vzrušený víc než předtím.
Úplně jsem zapomněl na veškerou únavu. Možná odpadnu potom, ale to už mi bude jedno. Já teď chtěl zažít to krásné. A o to víc, když jsme si řekli, jak to k sobě máme. Teď víc než kdy jindy, jsem toužil po tom spojení…
S každým Ragnarovým dotekem, polibkem, jemným štípnutím nebo plácnutím, jsem se v tom ztrácel čím dál víc. Sám jsem na něho víc vystrčil zadeček, když chtěl, abych se předklonil.
A ještě víc, když jsem se dlaněmi zapřel o jeho nohy.
Už jsem nebránil hlasitým vzdechům a stenům, když se do mě dostávaly jeho prsty, a já už byl na hranici snesitelnosti…
Tak moc mi to chybělo, tak moc jsem to chtěl pocítit až do konce.
„Mas…tička…“ zachraptěl jsem, když mi konečně došlo, co vlastně říkal.
V první moment mě napadlo, že se vykašleme na mastičku. Jsem přece Fénix… Ale nakonec jsem se otočil k Ragovi.
„Hned jsem zpátky,“ lehce jsem ho políbil a pak jsem se přenesl do ložnice v jeho domě a doufal jsem, že ten gel, co jsme předtím používali, nevyhodil.
A… nevyhodil.
Trvalo mi asi půl minuty, než jsem ho našel ve stolku a vrátil se zpátky k Ragovi.
S vítězným úsměvem, zvednutou rukou, ve které jsem měl gel, a stojícím penisem, který ani nestihl klesnout, jsem se na něho podíval.
Ještě štěstí, že nezrušil můj přístup do jeho domu, to bych se teď nejspíš válel nahý někde za jeho plotem.
„Chci… abys…“ namáčkl jsem gel na jeho penis a protáhl ho v ruce, „mě dokonale… prozkoumal…“
Další dávku jsem mu nalil na prsty, odhodil jsem gel a pak se znovu k Ragovi otočil zády.
Opět jsem se mírně předklonil, vystrčil na něho zadeček, a rukama roztáhl půlky od sebe, aby se tam dobře dostal.
„Chci… tě… v sobě…“ zachrčel jsem, když se mi zdálo, že to moc trvá.
Ragnar
Točila se mi hlava ze Samanthovy vůně i jeho chutě, jeho steny mi zněly jako rajská hudba a já to chtěl poslouchat znovu a znovu.
Napřed to vypadalo, že mě snad i s celým gelem pošle do háje, ale nakonec mě políbil, řekl, že bude hned zpátky a zmizel.
Na chvilku jsem zauvažoval, kam se přenesl a napadlo mě, že pokud to bylo ke mně, štěstí, že jsem nevystavil novou bariéru, která by mu zakazovala vstup ke mně.
A to se mi vzápětí potvrdilo, když se přede mnou zjevil v celé své kráse a vítězoslavně ukázal gel.
Normálně bych se asi začal smát, ale humor mě přešel, když v ruce potáhl můj penis, nakapal gel i na mé prsty, a pak na mě vystrčil ten svůj dokonalý zadeček.
„Phó…" zavrčel jsem, jak jsem byl na samé hranici a on mi to rozhodně neulehčoval.
Tentokrát jsem ho nabral hned třemi prsty a už se s tím ani moc nemazlil.
Pořádně jsem si ho roztáhl, což šlo díky gelu skoro samo, nezapomněl u toho náležitě Samanthův zadeček okousat a volnou rukou protáhnout jeho penis, aby z toho měl ještě větší požitek.
Věděl jsem, že dlouho nevydržím.
Penis s sebou už několikrát povážlivě cuknul, jak chtěl být v tom těsném teple, ale já tak moc chtěl Samanthu ještě víc potrápit a vydráždit.
Ale když najednou hlasitě vykřikl a zasténal, už jsem to nevydržel.
Vydal jsem ze sebe zvuk podobný zavrčení, prsty ze Samanthy vyndal, popadl ho za boky a postavil se. Otočil jsem Samanthu čelem k posteli, potlačil ho, aby si na ni kleknul a hruď zabořil do peřin, a pak bez varování do něj najel až po kořen, když byl jeho zadeček krásně vystavený ve vzduchu a přímo si o to říkal.
„Kurva!" zaklel jsem sprostě, jak mě to vzalo, až se mi zatočila hlava a podlomily se mi kolena.
„Phó… můj krásný, Phó… jsi tak… těsný…" vyrážel jsem ze sebe, zatímco jsem začal do jeho zadečku hned přirážet.
A že nešlo o žádné jemné přírazy svědčilo i to, že postel pod námi povážlivě skřípala.
Bral jsem si jeho zadeček, útočil na jeho prostatu, jednu ruku jsem potáhl pod jeho bříškem a sevřel v ní jeho penis, aby si to užil co nejvíc, a zároveň jsem na něj nalehl a zakousl se mu do krku, jako nějaké zvíře.
Ale přesně to, ze mě Samantha udělal. Šílené zvíře, kdy jsem jen toužil potom, abych ho viděl na vrcholu blaha a věděl, že to právě já jsem ho k tomu dovedl.
Samantha
Všechno to trápení rozhodně za tuhle chvíli stálo.
Byl jsem nejšťastnější člověk na světě, že jsem s Ragnarem, a že s ním dělám tyhle věci.
Je dokonalý snad ve všem. Nevím, jestli i na tohle používá nějaká kouzla, ale bylo mi to jedno, protože to byla ta nejlepší věc, kterou mi teď mohl dopřát, a já mu všemi možnými způsoby dával najevo, jak moc dobře mi to dělá.
Když jsem dopadl hrudí na postel, jen jsem sevřel prostěradlo, snad ve snaze se víc zapřít a udržet nějakou stabilitu. Ragnar dobýval můj zadeček s takovou vervou, až jsem měl strach, že mě odstěhuje skrz zeď až k Ramonovy do ložnice.
Moje vzdechy, steny, stejně jako Ragnarovy, který k tomu přidal i pár peprných nadávek, až se červenala i ta zeď přede mnou, musely být slyšet až ven na ulici. Ale bylo mi to jedno. Já se prostě cítil moc dobře…
Po chvíli, kdy jsem cítil, jak mě to všechno rozpaluje, jak se mé vzrušení stupňuje až do skoro nesnesitelné hranice, začal jsem Ragnarovým nájezdům vycházet vstříc.
Znovu jsem vykřikl, když se mi tím pohybem můj penis otíral víc o jeho ruku, a to snad byla i ta poslední kapka. Zvlášť, když na mě Ragnar nalehl a zakousnul se mi do krku.
Zvedl jsem se tak, abych se mohl rukama zapřít o stěnu. Doslova jsem se na Raga narazil, a v jeden moment úplně ztuhnul, jak mě to smetlo. Ruce, zapřené o stěnu, se mi třásly, ale nepovolil jsem. Jen jsem zaklonil hlavu a vyslal do stropu několik hlasitých vzdechů a stenů, než mé tělo povolilo a na prostěradlo začaly dopadat první dávky mého sperma. Roztřásl jsem se, ruce povolily a sjely po stěně, zabořil jsem obličej do matrace, a každou další dávku jsem doprovázel sténáním, které přecházelo do něčeho, co se podobalo kočičímu kňourání.
Byl jsem úplně mimo. Ale zažil jsem něco naprosto nepopsatelného…
Ragnar
Zatraceně!
Ví vůbec Samantha, jak moc sexy je?
Chápe vůbec, co se mnou dělá?
Protočily se mi oči blahem, když se dlaněmi zapřel o zeď, a ještě víc se na mě narazil.
Nedokázal jsem zpomalit.
Ani když to na něho přišlo a jeho vzrušení bylo cítit po celé ložnici.
Ani když se svalil na postel a jeho dírka mě v sobě pevně svírala.
Nedokázal jsem přestat, protože samotnému mi chybělo jen málo.
Jen pár přírazů, podpořené Samanthovým úlevným sténáním, a už jsem se k němu přidal i já, kdy jsem pevně sevřel jeho boky a najel do něj tak, až jsem měl strach, abych ho nepropíchl skrz na skrz.
„Phó!" procedil jsem skrz zaťaté zuby, jak mě sevřela silná křeč.
Myslím, že jsem měl na moment před očima i černo a nejspíš jsem nadával jako špaček, když konečně přišlo to kýžené uvolnění, a já plnil jeho zadeček bohatou nadílkou.
Ještě chvíli potom, co jsem mu už neměl, co dát, jsem na Samanthu nalehl a jemně do něj přirážel, jako bych ho nikdy nechtěl pustit.
Líbal jsem jeho záda, ramena i krk, a když už mi to nestačilo, opatrně jsem z něj vyjel, přetočil ho na záda a s polibkem se zase aspoň na chvilku vrátil do jeho těsného tepla.
„Jsi nádherný… Phó… nádherný…" zamumlal jsem do jeho kůže na krku, než jsem zvedl hlavu a zadíval se do jeho očí.
Shrnul jsem mu pár pramenů vlasů z čela a políbil ho na špičku nosu.
Za jiných okolností bych s ním teď promiloval celou noc, ale nebyli jsme doma, a navíc byl Samantha unavený z toho, co se přes den stalo.
Ale ani tak jsem si ještě neodpustil drobné mazlení, než jsem z něj vyjel a opatrně ho zalehl.
Samantha
Spokojeně jsem oddechoval a díval se do Ragnarových očí, když se se mnou mazlil.
Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že je se mnou a že jsme teď prožili něco tak intenzivního, že se mi o tom nejspíš bude i zdát.
Když jsme se nelíbali, usmíval jsem se jak blázen, a nejspíš jsem měl i nepřítomný pohled, jak jsem se z toho stále nemohl vzpamatovat.
„Tak dlouho… tak strašně dlouho jsem neslyšel své pravé jméno…“ přejel jsem prsty po Ragnarových rtech. „A slyšet ho od tebe… dělá mě to šťastným…“
Protáhl jsem prameny vlasů, které Ragnarovy přepadly přes rameno, když se nade mnou skláněl.
Zadíval jsem se do jeho očí…
„Ani netušíš, jak jsi krásný… nejhezčí nekromant na světě…“
Natáhl jsem se ke stolku, kde leželo malé zrcátko, natočil Ragnarovi k němu hlavu a sám jsem se do něho také zadíval.
„Vidíš, jak máš krásné oči? Jsme jako slunce a měsíc. Léto a zima… noc a den… Patříme k sobě.“
Naše oči se v odraze leskly tím prožitkem. Jeho stříbrně, mě zlatě… Bylo to zvláštní, ale… krásné.
„Já… strašně moc tě miluji. Nemyslel jsem si, že tenhle pocit ještě někdy zažiju. Opravdu ne…“
Odložil jsem zrcátko na stolek a chytl Raga kolem krku, aby mi byl co nejblíž. Otřel jsem se tváří o jeho a spokojeně vydechl.
„Nádherně… voníš… můj… milova…ný… nekroman…te…“
Ragnar
Zabrblal jsem, když Samantha řekl, že jsem nejkrásnější nekromant na světě.
No, jsem poslední, takže nevím, jestli to brát jako kompliment, ale i tak.
Určitě nejsem nejkrásnější.
Zadíval jsem se do Samanthova odrazu v zrcadle a zauvažoval, jak mě mohlo potkat takové štěstí, za všechno, co jsem kdy udělal.
Měl pravdu.
Byli jsme jako noc a den.
Život a smrt.
Opatrně jsem si lehl na bok, když Samantha najednou odpadl a přitáhl si ho na sebe, aby se mu pohodlně spalo.
On byl krásný, ne já. Já oproti němu vypadal jako šedá myš.
„Můj nejkrásnější Phó… dobrou noc," zašeptal jsem a zlehka ho políbil na čelo.
Opravdu jsem se zamiloval. Tak silný pocit jsem necítil ani v případě Michaela.
Nejspíš jsem opravdu v hloubi duše hledal jen Samanthu.
A on ke mně přišel sám.
Cesty osudu jsou vážně nevyzpytatelné.
Pousmál jsem se, a pak už zavřel oči, abych si po dlouhé době zase dopřál klidný a ničím nerušený spánek. Jen jsem doufal, že až ráno otevřu oči, bude Samantha pořád se mnou, a že tohle celé nebyla jen nějaká iluze nebo něčí hloupá hra.