Měl jsem strach. Opravdu jsem se bál toho, že tohle je jen hra. Že mě stejně odvede k Merinovi, a kdo ví, co bude dál. Podle mých odhadů a toho, co jsem si stihl všimnout, on je jeden z Merinových důvěrníků.
Můžu mu opravdu věřit?
I přes mé obavy jsem se pořádně napil odvaru, který v měchu byl. Hladový žaludek to zaplnilo jen zčásti, hlad to neutišilo. Ale skoro okamžitě jsem pocítil změnu. Jako by se mi víc rozproudila krev v žilách, a dodávalo mi to sílu, která mi za tu dobu, co jsem tu byl, značně pochyběla.
„Jak dlouho jsem tu?“ nedalo mi, abych se nezeptal.
„Necelé dva dny, ale to není teď důležité,“ vzal mi z ruky měch a přivázal si ho zpátky k opasku. „Jdeme, není čas.“
Vystrčil mě do chodby, ale dveře za námi nechal otevřené. V rychlosti jsem se kolem sebe rozhlédl. Jak jsem byl připravený utíkat, co mi nohy budou stačit, v tuhle chvíli jsem znovu zůstal stát na místě.
„Běž, nemáme čas!“ zavrčel můj zachránce, když do mě narazil při mém nečekaném zastavení.
„Co... co se...“ ukázal jsem roztřeseným prstem na dva mrtvé strážce.
Leželi na zemi s poříznutými hrdly. Co jsem viděl, tak nestihli ani vytáhnout meč. Pouze jeden z nich v mrtvolné křeči svíral jílec meče, ale i ten zůstal v pochvě.
„Nepřemýšlej o tom a běž, kruci! Nebo bys ty byl raději na jejich místě?!“ začínal se mnou ztrácet trpělivost.
Popadl mě za loket a táhl z chodby ven. Měl jsem ztuhlé nohy, ale on mi nedovolil znovu zastavit, nebo jen zpomalit. Nedovolil mi ani na chvíli přemýšlet nad tím, co se tam vlastně stalo. Táhl mě chodbou až ke schodům, a teprve když jsem viděl další dva strážce, jsem se mu vytrhl ze sevření a zpomalil jsem.
„Klid, ti jsou se mnou,“ znovu mě chytil a potáhnul mě až ke schodům.
Na jeho povel jsem zůstal stát za rohem, kam nebylo od schodů vidět. On rychle přešel k nim a tiše si něco řekli. Jeden z nich pak vyběhl po schodech nahoru. Vykoukl jsem z poza rohu v momentě, kdy ten nahoře pootevřel dveře a opatrně vyhlédl ven. Chvíli pozoroval a naslouchal, a když si byl jistý, že je všechno v klidu, mávl na nás.
„Jdeme,“ znovu mě strážce chytl za rukáv a táhl za sebou.
Druhý strážce, co zůstal dole s námi, mi byl v patách. Kdyby se rozhodl, že mě zabije, byl by to nejspíš ten nejlepší okamžik. Stačilo by mu vytáhnout dýku a vrazit mi ji do zad. Ale on nás jen tiše následoval, a i když ti dva u kobek byli mrtví, hlídal všechno, i to, co se děje za námi.
Bylo to tak rychlé, že jsem vážně neměl ani čas sledovat, nic kolem sebe. Díval jsem se jen na strážce přede mnou. Vnímal jsem to napětí v těle, to rychle bušící srdce z toho, kdy jsem měl naději na útěk, ale zároveň měl stále strach, že se to nepovede.
Musel jsem se nechat vést. Vůbec jsem netušil, jaký mají plán. Ale oni mě nenechali ani chvilku se nad čímkoliv pozastavit. Strážce, který jako první vyběhl nahoru, popošel několik kroků směrem k hlavním dveřím, když jsme se dostali na křižování chodeb. Nešel však dál. Zůstal stát a znovu na nás mávnul rukou, abychom se pohnuli. Chtěl jsem odbočit za ním, ale strážce přede mnou mě strhnul na druhou stranu, směrem ke kuchyni. Zakopl jsem o vlastní nohy, jak to bylo nečekané, ale včas jsem se zachytil stěny a rychle pokračoval v cestě.
Po celou dobu nikdo z nich nic neřekl. Všechno probíhalo v naprosté tichosti, a místo slov všichni tři používali jen naučená gesta. Řídil jsem se podle nich. Snažil jsem se být co nejrychlejší, ale současně také co nejtišší. Našlapoval jsem opatrně, aby ani nepatrné šoupnutí podrážky po zemi, nebylo slyšet.
Až teprve, když se otevřely dveře do kuchyně a já byl vstrčen dovnitř, jsme se konečně zastavili.
Strážce, co byl celou dobu za námi, zůstal stát u nedovřených dveří a škvírou pozoroval chodbu.
„Není čas, takže zbytečně nemluv a poslouchej, co ti řeknu. Opakovat to nebudu. Pojď za mnou, a hlavně do ničeho nevraz. Já ti zatím všechno řeknu,“ otočil se na mě ten, který mě vytáhl z kobky.
Vzal tu jedinou louč, která tady v prázdné kuchyni hořela, aby posvítil na cestu. Nejspíš by to po tmě zvládl, ale já jsem to neznal tak dobře, a opravdu hrozilo, že bych způsobil hluk, kdybych do něčeho narazil. Když jsem se podíval k oknům, viděl jsem, že je venku tma, která ale pomalinku začala blednout.
„Musíš tu nechat všechno oblečení. Bez podmínek,“ zarazil mou námitku dřív, než jsem ji stihl vyslovit. „Pod námi je jeskyně. Kuchaři tu vylévají špinavou vodu a zbytky. Není to moc široké, takže se tudy moc vlků neprotáhne. Ale ty bys neměl mít problém. Bude ti zima, protože jsou stěny mokré, a ta voda je hodně studená. Nesmíš se zastavovat. Jakmile se dostaneš dolů, vydáš se po proudu podzemní řeky. Cesta je trochu delší, bude tam tma, ale pokud ti tohle nezhasne cestou dolů, měl bys aspoň trochu vidět na cestu. Na druhém konci, kde se jeskyně začne zužovat, bude cesta, která vede ven. Nemáš tam jak zabloudit, i kdybys šel potmě. Prostě běž po proudu. Voda vytéká ven ze skály, která je v kopcích za zámkem. Musíš spěchat. Nevím, jestli někoho pošlou i tudy, ale jakmile tě začnou hledat, tak východ z jeskyně bude první místo, kam určitě půjdou. Na povrchu je ta cesta delší, takže budeš mít trochu náskok. Ale hned se dostaneš ven, musíš se ukrýt, i kdyby se kolem tebe nic zdánlivě nedělo. Musíš vylézt nahoru na skálu. Z tama uvidíš...“
Zatímco mi tiše sděloval, co všechno mám udělat, vedl mě přes tu velkou kuchyni až na druhý konec, kde byly dvoje dveře. Jedny nechal bez povšimnutí, ale ty druhé, o něco menší, potichu otevřel.
Snažil jsem se zapamatovat všechno, co mi říkal, srdce mi bilo jak splašené, a krev mi tělem proudila tak rychle, že kdyby mě někdo bodnul okamžitě bych vykrvácel. Ale v momentě, jak se otevřely ty druhé dveře, srdce se mi skoro zastavilo, když jsem za nimi uviděl na zemi ležet dalšího mrtvého vlka. I když tentokrát tenhle stihl vytáhnout meč, nebylo mu to nic platné. Ležel na zádech, s rukama rozhozenýma do stran, a hruď měl celou zakrvácenou.
Strážce ho překročil, jako by to byla jen nějaká pohozená věc, a zamířil k protější stěně té malé místnosti, ve které jsme se ocitli. Já se však zastavil a zadíval se na toho mrtvého. Nepamatoval jsem si ho, ale byl to divný pocit, ho takhle vidět. Nejen jeho, ale i ty dva, co byli v chodbě u kobek. Zemřeli kvůli mně...
„Proč...?“ ukázal jsem na ně.
„Nutné zlo. Už jsem ti to říkal jednou Buď oni, nebo ty. Co bys raději?“
„Ale...“
Strážce se zhluboka nadechl, jako by chtěl zahnat nějakou sprostou nadávku. Ale vzápětí, aniž bych stihl postřehnout jak, stál přede mnou. V jedné ruce stále držel louč, ale v druhé dýku, které špička se mi zaryla do ohryzku. Šokován jeho rychlostí, jsem naprázdno polkl, a dýka zanechala na mém krku krvavý šrám.
Když jsem předtím na ubikaci strážných po něm skočil, měl jsem za to, že je jen důvěrník Merina, ale silou či mrštností moc neoplývá. A přitom byl tak rychlý, že jsem nestihl vůbec na jeho pohyb zareagovat.
„Klidně to ukončím hned teď! Chceš to?!“ zavrčel mi naštvaně do obličeje, až jsem sebou cuknul. „Podívej, je tu víc možností, jak odejít. Klidně můžeš jít třeba hlavním vchodem. Možnost máš. Ale jakmile uděláš krok nazpátek, tahle dýka tě zastaví... A zatímco se tady s tebou vybavuji, okrádáš se o drahocenný čas, kterého ti rychle ubývá.“
O něco víc přitlačil, a já měl pocit, že mi hrot dýky každou chvíli projde krkem.
„Tvoje prdel je mi ukradená. Ale té mé si hodně cením. A nejsem tu jen pro tebe, panáčku. Takže si vyber. Rozmysli se, než otevřu poklop,“ odstoupil o krok a schoval dýku do pouzdra.
Vrátil se zpátky k protější stěně a chytl železný kruh. Trochu s námahou zvedl hrubý dřevěný poklop, a co nejtišeji to šlo, opřel ho o zeď.
Já se ještě jednou podíval na mrtvého strážce, a pak ke dveřím, kterými jsme přišli. Když jsem zaslechl, že se strážce ke mně vrací, otočil jsem se a rychle si stáhl halenu.
Byl jsem rozhodnutý.
„Co když Merin pro mě pošle?“ snažil jsem se co nejrychleji rozšněrovat boty, abych se podle jeho pokynů mohl úplně svléct.
Sice jsem nechápal proč, ale určitě to mělo nějaký důvod.
„Proč si myslíš, že tady nikdo není?“ máchl rukou směrem do kuchyně. „Merin je pryč, a s ním většina vlků, tak stačí jen jedna kuchyně pro sloužící. Takže se nemusíš bát, že by tě chtěl vidět. Ale radím ti, abys utíkal co nejrychleji. V momentě, kdy se za tebou zavře poklop, začne po tobě sháňka. To ti můžu zaručit. Vnitřkem jeskyně se do lesa dostaneš rychleji než venkovní stranou. Ale nevím, jestli se za tebou někdo nespustí dolů.“
„Merin je pryč? Proč?“ odkopl jsem boty a stáhl ze sebe kalhoty.
Ani mi nevadilo, že tu před ním stojím úplně nahý. Řekl něco, co mě zajímalo, a já chtěl odpověď.
Ale on mi místo toho vrazil do ruky louč a postrčil mě k díře.
„Pokud chceš, aby ti nezhasla, snaž se držet ruku nad hlavou. A udělej všechno, jak jsem ti říkal, rozumíš?“
„Jak se vlastně jmenu-“
„Je čas naší výměny. Musíme ohlásit Katashiho útěk,“ přerušil nás náhle strážce, který hlídal u dveří. Na to se ale otočil zpátky a rozběhl se do chodby. „Katashi utekl! Rychle sem!“
„Nechtěj znát jméno toho, kdo tě možná jednou zabije,“ odpověděl na mou nedopovězenou otázku můj zachránce.
Zatímco já byl v šoku nad tím, že mě ten druhý prozradil, strážce, co se mnou zůstal, do mne rychle strčil
Setrvačností jsem udělal krok dopředu. Moje nohy podklouzly na mokrém kamenném povrchu, který se prudce svažoval dolů do tmy. Stihl jsem jen zvednout ruku nad hlavu, a pevněji sevřít louč, abych o ni nepřišel. Málem jsem si vyrazil dech, ale aspoň jsem si druhou rukou stihl ochránit hlavu před úderem o dřevěnou hranu. Sjížděl jsem po zadku po mokrém kamenném povrchu někam dolů, a druhou rukou se místy odrážel od stěny, abych do ní nenarazil hlavou.
„Tenhle zradil, pustil ho Katashiho! Vyšlete hlídku do lesa a hned! Nesmí utéct!“ zaslechl jsem ještě nade mnou hlas toho, jehož jméno mi nejspíš do smrti zůstane utajeno.
Čím víc jsem sjížděl dolů, tím větší ticho kolem mne nastávalo. Po chvíli jsem už ani neslyšel ten shon, který nahoře nastal. Prudký sesun se postupně mírnil, a já se už místy musel odrážet i nohama, abych se dostal až dolů. Shrnoval jsem pod sebou to, co v některých místech utkvělo a nestihla to spláchnout špinavá voda. V jedné chvíli, se tahle chodba, vytvořená přírodou, a člověkem vyhlazená do skluzavky, jak do ní pravidelně vylévali vodu se zbytky, rozšířila, a já se mohl konečně zastavit a posadit se.
Podařilo se mi uchránit louč před zhasnutím, i když všechno kolem bylo mokré.
Posvítil jsem před sebe. Ale světlo moc daleko nedosáhlo, a já viděl jen pokračování té dlouhé díry.
Nicméně jsem pocítil, že chlad, na který mě strážce upozornil, byl o dost menší, než kdybych teď byl někde venku. I když jsem byl nahý, neměl jsem však čas se pozastavit nad tím, že by mi měla být zima. Opatrně jsem se po zadku posouval níže a snažil se svítit tak, abych viděl, co je přede mnou. Po chvíli mé uši zaregistrovaly šum vody. Zavětřil jsem. Vlhko ve vzduchu bylo o hodně znatelnější.
Byl jsem nejspíš už kousek od podzemní řeky, a podle toho, co se předtím strhlo nahoře, jsem opravdu moc času na útěk neměl.
Spěchal jsem, ale ruka mi na tom mokru podjela, a když jsem se chtěl zabrzdit nohama, ty najednou ztratily svou oporu. Snažil jsem se zastavit o stěny, ale podkluzovalo mi to, a tíha mého těla mě nezadržitelně táhla dolů do prázdna. Poslední, co jsem stihl udělat, bylo odhození louče těsně předtím, než jsem dopadl do ledové vody.
Šokem z toho chladu, se ve mně všechno stáhlo. Nohy i ruce mi zdřevěněly a srdce se mi málem zastavilo. Ležel jsem v tom objetí ledové vody a snažil se popadnout dech. Náhlá zima sevřela mou hruď, že jsem měl problém dostat do sebe aspoň trochu vzduchu, o který jsem přišel nárazem na kamenné dno nízké řeky.
Nevěděl jsem, co mám dělat dřív. Jestli se snažit nadechnout, nebo se dostat z té ledové vody ven. Byl jsem připravený na všechno, ale přesto mě tohle nečekané přivítání jeskyně značně překvapilo.
Dýchal jsem, jako bych byl v posledním tažení... Křeč mi znehybnila skoro celé tělo, a jen opravdu stěží jsem dokázal pootočit hlavu.
Ležel jsem ve vodě, kousek od břehu, na němž slabě hořela louč, kterou jsem stihl odhodit.
Pokud ji hned nezvednu, tak zhasne, a já budu úplně ve tmě.
Ledové sevření o něco malinko povolilo, když jsem si aspoň trochu přivyknul na teplotu vody. Začínal jsem postupně víc a víc zhluboka dýchat, abych v těle rozproudil krev, která mi tím šokem snad taky zatuhla. Po několika nadechnutích a pokusech rozhýbat ruce a nohy, jsem se opatrně přetočil na bok.
Šlo to ztuha, ruce mi podjížděly na hladkých kamenech, ale nakonec jsem se dokázal zvednout do sedu. Netroufal jsem si hned stoupnout na nohy, tak jsem po čtyřech dolezl k nízkému břehu.
Byl jsem strašně unavený, když jsem se konečně dostal z vody ven. Ležel jsem na té studené kamenité zemi, a jen se jednou rukou natáhl po louči, abych ji zvedl, a ona neležela v tom mokru, které ji nesvědčilo. Opravdu nechybělo moc, aby uhasla.
Kromě šumění téhle menší řeky, tu nebylo nic jiného slyšet. Ani z hora nešel žádný náznak toho, že by se za mnou někdo vydal. Věděl jsem ale, že musím jít. Že nemám moc času, protože ti venku mě budou hledat, a podle toho, co strážce říkal, a co se potom stalo, tak už hlídka nejspíš mířila k východu z jeskyně. Ale nedokázal jsem hned vstát a jít. Potřeboval jsem se dostat z toho šoku, který jsem utržil pádem do řeky. Třásl jsem se zimou. Studená voda se na mě držela jako smola na kmeni stromu, a na zádech mě studily mokré vlasy.
Už jsem i chápal, proč jsem se musel svléct. Ne, jen, že by mi věci komplikovaly sešup dolů, ale stejně bych je teď měl mokré, a hůře by se mi svlékaly, kdyby byly nasáklé vodou.
Když louč zaprskala, konečně jsem se zvedl.
Musím využít toho, že ještě aspoň trochu hoří a dostat se co nejdál. Mám jít po proudu řeky, takže i kdyby zhasla, neměl by být problém. Jenže, kdo ví, jak cesta vypadá.
Postavil jsem se na nohy a udělal několik opatrných dřepů, abych ty ztuhlé svaly co nejvíc prokrvil a rozhýbal. Zacvičil jsem i rukama a promnul jsem si ztuhlý krk.
Půjde to. Jen se nesmím zastavit, i když bych si tu teď nejraději lehnul a usnul, jak moc unavený jsem.
Ještě jednou jsem se rozhlédl aspoň po místech, kam dosáhlo světlo, a pak se už, nejprve pomalejšími ale postupně zrychlujícími se kroky, vydal po proudu řeky, jak jsem měl nakázáno.
Viděl jsem vždy jen kousek před sebe, ale podle toho, že jsem se brzy dostal do místa, kde se to zúžilo, jeskyně moc velká nebyla. Čekala mě cesta další chodbou, která měla vést ven ze skály.
I když jsem nedokázal odhadnout dobu strávenou mým útěkem, měl jsem pocit, že to trvá strašně dlouho. Kamenitý břeh byl široký akorát na to, abych se na něm mohl postavit a opatrně jít, protože se mírně svažoval do vody a klouzalo to na něm.
Když louč naposledy zaprskala, a zmizelo i to malé mihotavé světlo, které mi poskytovala, odhodil jsem ji do řeky, a dál šel už jen po paměti. Tušil jsem, že tahle stěna, podél které jsem šel, mě dovede ke svobodě. Nic jsem opravdu neviděl, ale stále jsem měl našpicované uši, a sem tam jsem zavětřil, abych se jistil, zda mi nejde naproti nevítaná návštěva.
Po několika dalších krocích se však břeh náhle zúžil, až zmizel docela. Noha mi podklouzla a málem jsem znovu skončil celý ve vodě. Jen na poslední chvíli jsem se nahnul ke stěně, abych se o ní zapřel.
I když tu byla stálá teplota, byl jsem stejně tak promrzlý, že při sklouznutí do vody jsem měl pocit, jako by mi chodidla okusovaly stovky mravenců. Ale neměl jsem jinou možnost. Podél stěny byla už jen úzká římsa, na kterou se sotva vešla jedna noha.
Když jsem se uklidnil, znovu jsem natočil slechy dopředu a zaposlouchal se. Zdálo se mi, že to divné ticho, které v jeskyni bylo, se rozprostřelo a ozvěna postupně mizela. Popošel jsem několik dalších kroků, stále se opírajíc o stěnu, a zavětřil jsem.
Nezdálo se mi to. Blížil jsem se k východu ze skály. Už to tu nebylo tak prosyceno vlhkem, a zdálo se mi, jako bych zacítil i čerstvější vzduch, s náznakem vůně sněhu.
Přidal jsem do kroku. Už jsem nešel tak opatrně, ale stále jsem se pro jistotu přidržoval stěny, protože mi zmrzlé nohy v té vodě podkluzovaly. Tma, které tu panovala, že jsem měl pocit, jako bych měl stále převázané oči šátkem, postupně začala blednout. A když se chodba mírně zatočila doprava, s úlevou jsem si oddechl.
Světlo, které znamenalo východ, bylo sice ještě nějaký kus, ale bylo to pro mne jako vysvobození. Měl jsem už jasný cíl, ke kterému jsem se blížil, aniž bych musel tápat ve tmě, jako nějaký slepec. Díval jsem se dopředu, jako by mě ten postupně zvětšující se světlý bod uhranul. Nedokázal jsem se už podívat jinam. Pohánělo mě to k rychlejší chůzi, i když jsem stále klouzal po těch mokrých a hladkých kamenech. Cítil jsem, že se i zima zesiluje, a venku mě nejspíš čeká mráz, ale bylo mi to jedno. A, i když jsem se na posledním úseku musel sehnout, a ven vylézt prakticky po čtyřech, mohl jsem se konečně svobodně nadechnout.
Měl jsem pocit, jako bych teprve teď vyšel z té temné kobky, kde mě Merin skoro dva dny držel zavřeného.
Myslel jsem si, že vyjdu někde nahoře na skále, a já se budu moci rozhlédnout po krajině a udělat si představu, kde asi jsem. Ale v první moment, když jsem se dostal ven a narovnal se, musel jsem zavřít oči. Teprve po několikerém zamrkání a protření, jsem je mohl opatrně otevřít.
Právě vycházelo slunce, a první paprsky, které se sem draly skrz husté větve stromů, rozzářily sníh tak moc, že mě to až bodalo v očích. Musel jsem si je znovu protřít a zaclonit rukou, abych se konečně mohl podívat, kde vlastně jsem.
Byl jsem někde v lese, a skrz stromy moc ani vidět nebylo. Skála nebyla vysoká, a voda padala jen kousek níž do říčního koryta, které ji odvádělo dolů z hor. Hladina odrážela sluneční paprsky jako zrcadlo, až mě z toho zabolely oči.
Zkoušel jsem si vybavit, co všechno mi strážce říkal. Varoval mě, že mi bude zima, ale netušil jsem, že až tak velká. Myslel jsem si, že horší, jak v jeskyni, to být nemůže, Ale opak byl pravdou. Tam dole, v té tmě, bylo větší teplo než tady venku, i když jsem dost času strávil ve vodě.
Začal jsem se třást. Pohyb, který jsem předtím měl, rozrušení z neznáma, mi předtím nedovolil na zimu nějak moc myslet. Ale teď... Doslova jsem se klepal a napomohlo ani, že jsem si dlaněmi několikrát přejel po pažích a udělal několik dřepů. Jen mě víc rozbolely kotníky, které dost utrpěly v té ledové jeskynní vodě.
Otočil jsem se čelem ke skále. Stál jsem na menším výstupku, kde z jedné strany, mezi křovisky a klečí, vedla menší stezka dál do lesa. V tom sněhu tu byl vyšlapaný jen úzký pruh. Podle všeho to měla být ta, po které sem přijdou strážci.
Jakmile jsem si na ně vzpomněl, okamžitě se mi vybavila i další strážcova slova.
„Ukryj se, jak nejrychleji to půjde...“
Vědom si toho, že opravdu je jen otázka času, kdy se tu objeví mí pronásledovatelé, vydal jsem se po stezce víc mezi stromy, abych našel nějaký úkryt. Řídil jsem se pokyny, které mi dal. Stoupal jsem nahoru, abych se dostal co nejvýše a mohl se aspoň trochu rozhlédnout. Cesta nebyla složitá, svah nebyl moc prudký, a abych aspoň trochu zabránil promrznutí mého těla, změnil jsem se po chvíli ve vlka. I když mi stále byla zima, vlčí kožich mě postupně zahříval. Také cesta mi ubíhala o poznání lépe, než kdybych šel po lidských nohách.
Když jsem po pár krocích sešel ze stezky, a pak konečně vylezl na tuhle menší skálu, mohl jsem se rozhlédnout. Hledal jsem ten bod, na který mě strážce upozornil. Chvíli mi trvalo, než jsem uviděl kopec, který byl zpola holý, jak na jedné straně sesouvající se sníh polámal většinu stromů.
To je ten správný směr. Tudy se dostanu domů...
Věděl jsem, že mě čeká dlouhá cesta. Ale vědomí, že brzy budu z téhle nepřátelské země pryč, mě pohánělo k rychlejšímu běhu. I když mi hlad svíral žaludek, nechtěl jsem se zdržovat lovem s nejasným výsledkem. Když jsem sbíhal po druhé straně skály dolů, dobře jsem slyšel za sebou hlasy strážců, jak si rozdělují úkoly. Dva z nich se šli podívat do jeskyně a další tři se vydali na průzkum lesa. Hledali moje stopy, a já měl vážně strach, že mě podle nich najdou, i když jsem se snažil našlapovat lehce a po holých kamenech nebo zamrzlém sněhu, do kterého se mé vlčí tlapy jen tak lehce neprobořily.
Ukrytý mezi stromy, za závějemi a mezi křovisky, jsem sbíhal dolů do údolí, poháněný touhou být co nejdříve doma, a strachem před dopadením. Tušil jsem, že tentokrát by mě na zámek nejspíš neodvedli živého, a já nechtěl promarnit tu šanci, kterou jsem dostal.
Bylo skoro poledne, když jsem byl na úpatí velkého kopce, na kterém mě měl někdo čekat.
Moc jsem tomu nedával, ale, co když přece jen... I malá pomoc se hodí.
O hodně jsem zpomalil, když jsem se vydal nahoru. Už to nešlo lehce, tak jako v údolí. Musel jsem dávat pozor, abych neztratil směr, a také jsem neustále kontroloval okolí. I příroda byla na mé straně, když se rozfoukal vítr a můj pach odnášel na opačnou stranu.
Strážci už věděli, že v jeskyni nejsem, a podle všeho taky zjistili, kudy jsem se vydal ze skály pryč. Byli sice hodně daleko, zpomalovalo je to, že museli hledat mé stopy, ale i tak jsem je místy zaslechl, když na sebe volali. Oni nemuseli být opatrní. Byli tu doma a měli jasný cíl. Zatímco já to tu tak dobře neznal a musel jsem se před nimi skrývat. Jen jsem v duchu prosil naše předky, aby některého z nich nenapadlo se převléct do vlčího kožichu. To by zřejmě znamenalo můj konec.
Ale oni, jistí si mou neznalostí terénu, a také tím, že nemám s sebou vůbec nic, a zřejmě někde mrznu a jsem vyhladovělý, slabý a navíc neozbrojený, postupovali pomaleji, zato však s jistotou. Neustále jsem je slyšel za sebou, i když se vzdálenost mezi námi nijak nezmenšovala.
Doufal jsem v to, že jakmile začne zapadat slunce, přeruší hledání a zastaví se, nebo v lepším případě se vrátí zpátky na zámek.
Bylo hodně po poledni a slunce se začalo sunout za obzor, když jsem se konečně dostal nahoru na kopec. Chvíli jsem opatrně popobíhal mezi stromy, vyhýbajíc se holým místům, než jsem konečně našel to, co jsem hledal. Na druhé straně kopce, těsně pod vrcholem, byl pruh polámaných stromů a za nimi menší shluk těch, které ustály řádění těžkého sněhu. Jako by někdo na holé stráni vysadil malý lesík...
Zalehl jsem do křoví, které lemovalo tuhle poničenou část lesa. Slunce už skoro zapadlo, a když jsem našpicoval uši a zavětřil, neslyšel, a ani necítil žádného ze strážců, kteří mě pronásledovali. Mohl jsem jen doufat, že se opravdu vrátili na zámek, aby nemuseli mrznout venku. I když to byli pronásledovatelé, byli by hloupí, kdyby si teď rozdělali oheň a dali tak najevo, kde přesně se utábořili.
Přesto jsem počkal, až se stíny víc natáhly, a nebe o něco potemnělo, než jsem se vydal na poslední úsek dnešní cesty.
Plížil jsem se mezi popadanými kmeny. Tma sice houstla, přesto jsem se vyvaroval toho, abych vyskočil na nějaký spadlý strom a ulehčil si cestu. Raději jsem se protahoval větvemi, a obcházel je, či podlézal, než aby mě kdokoliv s dobrýma očima mohl zahlédnout.
Oddychl jsem si, když jsem se konečně proplazil za první stromy. Přesto jsem se nezastavil a šel víc do středu toho porostu, abych si našel nějaké místo na úkryt, a mohl si odpočinout před další cestou.
Ani na moment mě nenapadlo, že bych na sebe vzal lidskou podobu.
Měl jsem hlad, ale tuhle poničenou část lesa neobývali ani drobní živočichové, které bych si mohl ulovit. Ti, co nespali zimním spánkem, se stejně většinou na zimu stahovali dolů do nížiny, kde bylo víc možností sehnat něco k snědku. Zaplnil jsem aspoň trochu žaludek sněhem. Sice to studilo až v břiše, ale aspoň na chvíli jsem měl pocit sytosti, a nemusel jsem ani nikde shánět vodu.
Mezi několika stromy, kde čouhalo z poloviny zasněžené křoví, jsem si vyšlapal ve sněhu důlek, do kterého jsem se pak stočil, abych se aspoň trochu prospal.
Myslel jsem si, že snad ani neusnu, jak jsem byl nervózní a v neustálém střehu. Ale celý dnešní útěk, i to, co se stalo předtím, si vybralo svou daň. A přesto, že jsem se tomu bránil, nakonec jsem stočený do klubíčka tvrdě usnul.
„Vstávej...“
Mé uši se automaticky natočily po hlase, ale nebyl jsem schopný hned otevřít oči, jak moc jsem byl unavený.
„Hej! Měl bys vstát,“ ucítil jsem menší drcnutí do boku, které mě konečně úplně probralo.
Vyskočil jsem na všechny čtyři a s hlasitým vrčením se otočil proti nevítanému návštěvníkovi.
Přede mnou stál chlap, jen o něco menší než Manzo, ale větší, než sněžní vlci bývají. Jeho bílé vlasy mě však nenechaly na pochybách, že k nim patří.
„Katashi, že? Klid. Čekal jsem tu na tebe,“ hodil přede mne jakýsi balík, a pak se pohodlně usadil na svém vaku, který ležel na zemi, nedaleko ode mne.
Nevypadalo to, že by na mě chtěl zaútočit. Přesto jsem mu hned nevěřil, a stále proti němu stál s vyceněnými zuby. Opatrně jsem se rozhlédl, kudy bych případně mohl utéct.
„Kdybych chtěl, mohl jsem tě zabít hned, jak jsem přišel. Spal jsi opravdu tvrdě. Ale neměl jsem to srdce tě hned budit. Nejspíš jsi hodně unavený, co?“ natáhl přede mne ruce, aby mi ukázal, že je má opravdu prázdné a nedrží v nich žádný meč nebo dýku.
Obešel jsem ho dokolečka, abych měl jistotu, že za zády nic neskrývá, a pak se před ním zastavil. Opatrně jsem se k němu přiblížil a ty jeho ruce očuchal. V tu chvíli jsem věděl, s kým mám tu čest. Byla to vůně, kterou jsem miloval nejvíc, i když na někom jiném. Jeho ruce voněly dřevem, ohněm a železem.
„Jsi kovář?“ posadil jsem se konečně na zadek, ale stále jsem z něj nespouštěl oči.
„Jsem. Otec mě sem poslal,“ ukázal na balík, který před chvílí přede mne hodil.
Pozorněji jsem se mu zadíval do obličeje. Ve svitu měsíce jsem uviděl ty rysy, které nezapřely starého kováře z města. Konečně jsem se uklidnil a ohlédl se po tom balíku.
„Měl bys ses pohnout. Chápu, že se potřebuješ i vyspat, ale strážci zůstali dole v nížině, a jakmile se rozední, budou tady,“ mávl kovář rukou za sebe a pak zase k balíku. „Máš tam nějaké věci a něco málo k snědku. Uvážu ti to na hřbet, abys mohl zůstat v téhle podobě. Po čtyřech se ti bude lépe utíkat než po dvou, a cesta je ještě dlouhá.“
Pro jistotu jsem očuchal i ten podlouhlý balík ležící na sněhu, než jsem se konečně změnil v člověka. Okamžitě mě otřepala zima, když zmizel můj vlčí kožich. Kovář, jak to viděl, vstal, svlékl si přehoz a podal mi ho.
„Na, tu chvíli to vydržím,“ přehodil mi ho přes ramena, když jsem se na něj udiveně podíval.
Podržel mi balík, abych se mohl obléct, a pak mi ho znovu podal.
„Možná by sis měl sednout,“ ukázal na svůj vak.
Ani jsem nepřemýšlel a jeho nabídku přijal. Schoval jsem nohy pod sebe, jak nejvíc to šlo, aby mi na ně nebyla taková zima. Rozmotal jsem provaz, který držel tenhle zvláštní balík pohromadě. Už podle délky jsem odhadoval, že by v něm mohl být meč. Ale v momentě, když jsem opatrně rozdělal i plátno, jsem skoro nedýchal.
Opravdu tam meč byl. Ale ne, ledajaký nadbytečný, který se válel někde ve zbrojírně. Dobře jsem poznal pochvu, tu délku, i jílec dělaný přesně pro mnou ruku. Byl to můj meč...
Myslel jsem si, že tenhle poklad, který pro mne ukoval Manzo, je už navždy ztracený.
Opatrně jsem ho pohladil promrzlými prsty, jako bych měl strach, že ho tím poškodím. Ale i když jsem byl na chvíli šťastný, že ho mám, vzápětí jsem se zarazil, když jsem se dotkl látky, která byla pod ním. Odložil jsem meč bokem a s roztřeseným dechem jsem se díval na to, co se pod ním objevilo. Tak, jako jsem neváhal ani na moment se dotknout svého meče, teď jsem měl strach na tu kratší zabalenou věc položit, byť jen jeden jediný prst.
Sehnul jsem se níž a natáhl jsem nosem ten pach, který z toho vycházel.
Ne... Nespletl jsem se. Je to... Je to opravdu jeho...
Slzy, které mi okamžitě začaly padat z očí, se vpíjely do té rudě zbarvené látky. Ani ten slabý měsíční svit tuhle barvu nedokázal skrýt. Chytl jsem to do obou dlaní a zvedl až k obličeji.
„Proč... proč, Jirou...“ zašeptal jsem, než jsem na jeho zakrvácenou halenu přitiskl své rty.
„Tvůj pokoj nebyl hlídaný, a on si myslel, že bys to chtěl mít u sebe,“ položil mi kovář svou velkou ruku na rameno, když jsem už nějakou chvíli tiše prolévalslzy, a nebyl schopen nic říct.
Po jeho slovech se mi okamžitě vybavila tvář, kterou jsem viděl jako poslední, když jsem ze zámku utíkal. Měl jsem zato, že je to pravá ruka Merina. Že on bude první, kdo mi podřízne hrdlo, když Merin kývne prstem. A přitom... Riskoval kvůli mně život, aniž by mě pořádně znal.
Proč vlastně? Čím jsem si to zasloužil, že tolik vlků kolem mne jsou mi nápomocní, a přitom jsem s nimi neprohodil jediné slovo? Budu jim do konce svého života vděčný, i když neznám jejich jména. Ale i přesto, kolik toho pro mne udělali, jedné věci ani oni nedokázali zabránit. Nezastavili ruku, která ukončila Jirouův život.
Nemusel jsem halenu ani rozmotávat, abych se přesvědčil, že v ní je opravdu dýka, kterou pro mne udělal člověk, co teď stojí vedle mne.
„Je mi líto, že tahle dýka ukončila život tvého přítele,“ stiskl mé rameno, a pak odstoupil, aby mi nechal prostor se s tím vyrovnat.
Jenže jde to vůbec? Je to tak čerstvé, a zatraceně to bolí.
Ruce mi klesly na kolena, ale Jirouovu halenu s dýkou jsem nepustil. Měl jsem pocit, jako bych byl opět s ním.
Nevím, jak dlouho se jeho pach na látce ještě udrží. Ale pokud to půjde, a i potom, až zcela vymizí, nechám si ji jako připomínku toho, že jsem měl opravdového přítele. Nebyl to sluha. Byl to přítel, bratr, kterého jsem miloval, a pro kterého teď mé srdce pláče.
Jeho krev zůstane v téhle látce navždy jako nesmazatelná vzpomínka.
„Chápu tvoji bolest, ale měl bys teď myslet hlavně na sebe,“ dřepl si přede mne kovář, když jsem se delší dobu nepohnul. „Je půlnoc, a měl bys brzy vyrazit, ať nadeženeš čas, než se za tebou pustí strážci. Oni se do rozbřesku nehnou z místa. Já se taky budu muset za chvíli vydat zpátky na cestu, abych se jim mohl dostatečně vyhnout.“
Pravda. Nejsem tu sám, a pro něj to, že je tady a pomáhá mi, je dost nebezpečné. Nemůžu dovolit, aby někdo další přišel o život jen proto, že mi podal pomocnou ruku.
Položil jsem zabalenou dýku vedle sebe a rychle se podíval, co ještě mi tam přibalili. Bylo tam pár kousků sušeného masa a skýva chleba. Dlouhá halena, která aspoň trochu ochrání mé tělo před zimou, když budu v lidské podobě.
„To si nechej na později,“ zastavil mě, když jsem si chtěl vzít jeden kousek masa a trochu se najíst.
Ukázal mi rukou, abych vstal. Na moment zahrabal ve svém vaku... A když jsem se na něj usadil zpátky, měl jsem v ruce dva kousky upečeného masa a malou placku. Zatímco jsem jedl, sundal z opasku svůj měch s vodou a položil ho vedle mě.
„Nemusíš se pořád krmit jen sněhem...“ stále mluvil tichým hlasem a bedlivě sledoval okolí.
A já se po jeho slovech snad poprvé pousmál.
„Jsem vám všem opravdu vděčný. Děkuji. Vyřiď poděkování i ostatním. Nikdy vám to nezapomenu,“ dojedl jsem a pořádně se napil.
Nebyla to voda, jak jsem si myslel. Byl to podobný odvar, jaký jsem dostal v kobce před mým útěkem. I teď jsem pocítil, jako bych po pár locích ožíval. Možná k tomu pomohlo i to, že jsem se aspoň trochu najedl. Kdo ví... Ale jisté bylo, že už jsem nebyl tak unavený, a měl víc síly vydat se na cestu.
Natáhl jsem se po meči, a i s dýkou a Jirouovou halenou je uložil zpátky. Držel jsem již cípy plátna a chtěl všechno zabalit, když mě mladý kovář zastavil.
„Počkej, ještě něco pro tebe mám,“ dřepl si ke mně.
V první moment jsem sebou cuknul a chtěl ho odstrčit, když zasunul ruku pod přehoz, a já ucítil jeho prsty na své kůži. Ale vzápětí změnily směr, když nahmatal uvnitř skrytou kapsu a z ní něco vytáhl.
„Teď na to neuvidíš, takže si to přibal k ostatním věcem. Až se přes den zastavíš na krátký odpočinek, přečteš si, co bylo důvodem toho, co se na zámku přihodilo. Nevysvětlí to všechno, ale aspoň něco z toho snad pochopíš...“
Nechápavě jsem se díval na to, co držel v ruce. Celou tu dobu, co jsem měl oblečený jeho přehoz, jsem to měl doslova u srdce. Dopisy od Manza, které mi Merin ukradl. Dopis, který mi měl doručit posel. A k tomu jeden navíc, který také měl rozlomenou královskou pečeť.
„Jak?“ natáhl jsem se po nich roztřesenou rukou.
Tiskl jsem je k hrudi, jako bych je chtěl vrátit zpátky do kapsy přehozu. Tak velkou chuť jsem měl si je přečíst. Tma, která v tuhle noční dobu vládla, mi to však nedovolovala. Ale už jen to, že jsem je držel v ruce, mě hřálo u srdce. Měl jsem u sebe zpátky Manza, a to mi dodávalo sílu pokračovat v cestě za ním.
„No, jakmile Merin odešel, jeho pokoj nikdo nehlídal, ale na víc se raději neptej. Neřeknu ti kdo, ani kdy... Ale ten, kdo o nich věděl, usoudil, že by pro tebe mohly být důležité. Prostě to máš, a to je hlavní, ne? Čím méně toho víš, tím lépe pro ty druhé.“
S vděčností jsem přikývl. Neodolal jsem, abych ty dopisy nepolíbil, než jsem je uložil k ostatním věcem, a dobře to všechno zavázal, aby se po cestě nic nevytratilo.
Bude trochu složitější s tím běžet, ale jak říkal, rozhodně to bude rychlejší po čtyřech. A čím rychleji poběžím, tím dřív budu moct obejmout mého kováře.
Jaké náhody řídí naše osudy. Jeden kovář, kterého znám od dětství, je daleko, ale přesto je to člověk, kterého miluji ze všech nejvíc. A pak tenhle... Cizí vlk, kterého jsem uviděl teď úplně poprvé, je taky kovář a pomáhá mi, abych se k tomu svému vrátil co nejdříve. Zvláštní, co všechno je nám život schopen připravit...
„Je čas jít,“ postavil jsem se, svlékl si přehoz a vrátil mu ho.
Hned si ho oblékl. Zřejmě mu už byla nějakou dobu zima, podle toho, jak měl studené ruce, ale ani jednou to nezmínil.
Vážně toho pro mne udělal tolik, že nevím, jak moc mu ještě můžu poděkovat.
„Ještě jednou děkuji. Sice nevím jak, ale určitě se ti jednou odvděčím.“
„Bude stačit, když budeš držet jazyk za zuby, i kdyby tě Merin dopadl a mučil,“ usmál se, když zvedl ze země mé věci a čekal, až se změním.
Během chvíle mi to přivázal na hřbet tak, aby mi co nejméně zavazel, až poběžím domů.
„Bude tě to škrtit, až se změníš zpátky. Ale neměl bys mít problém to rychle rozvázat,“ ještě jednou zkontroloval, jestli to dobře drží, a pak ukázal rukou za sebe. „Nemusím ti doufám říkat, že tvoje cesta je směrem k západu. Snad sis aspoň trochu zapamatoval, kudy jste přijeli.“
Přikývl jsem svou vlčí hlavou. Jeho ruku, namířenou k mému domovu, jsem s vděčností olízl, a pak, už se neohlížeje, jsem se rozběhl určeným směrem.
Teď už je to jen na mě. Cesta potrvá ještě skoro dva dny, ale věřím, že to zvládnu. Mám proč se vrátit, a to mě pohání k rychlejšímu běhu i za cenu, že si někde v té tmě rozbiju čumák, nebo spadnu do nějaké díry. Za chvíli bude svítat a já se odsud musím dostat co nejdříve, a co nejdál od mých pronásledovatelů.
Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Občas jsem se zastavil, a skrytý pozoroval okolí, abych si byl jistý, zda mi strážci nejsou v patách. Ale nejspíš měl pravdu, když říkal, že se do rozbřesku nehnou z místa.
Sbíhal jsem mezi popadanými stromy do nížiny. Byl jsem na úpatí dalšího kopce, když se objevily první sluneční paprsky. Slunce vycházelo, a já tak, tak stihl vběhnout do lesa, abych se v něm ztratil cizím očím.
Přesto, že mi kromě stromů, i další hustý porost a sníh stěžoval běh, a o něco jsem musel zpomalit, byl to pro mne dobrý úkryt. Po nějaké době, kdy slunce bylo skoro nad mou hlavou, jsem zahlédl tu širokou cestu, po které jsem už jednou jel. Ani jsem se k ní však nepřiblížil. Pouze jsem se jí zdálky držel, abych neztratil směr. Ale věděl jsem, že ji budu muset opustit a vydat se skrz další les, abych byl v naší zemi co nejrychleji. Cesta přes hory byla značně vysilující, ale já se nevzdával. Měl jsem hlad, a bolely mě všechny čtyři tlapy, ale běžel jsem dál. Bylo to, jako by mě k mému rodišti někdo táhl za neviditelný provaz.
Bylo hodně po poledni, slunce se skoro sklánělo k obzoru, když jsem se konečně zastavil na vrcholu jednoho z kopců. Našel jsem si místo, odkud jsem se mohl nepozorovaně rozhlédnout. Díval jsem se do dálky, kam až mi můj zrak dovolil. Sice slabě, rozmazaně, ale přesto jsem už viděl vrchy hor a kopců, které byly o poznání nižší než ty, které jsem měl za sebou. I z té dálky jsem poznal, že ráz krajiny se měnil.
Podle mého odhadu jsem mohl být tak necelou polovinu cesty k mému domovu. Bude mi trvat ještě asi dva dny, než uvidím naši vesnici a město. Než se vůbec dostanu k našemu zámku...
Kdo víc, jak se bude otec tvářit, až mě uvidí.
Bylo to za celou dobu mého útěku snad poprvé, co jsem si na něj vzpomněl. A při té vzpomínce mi hned do hlavy naskočila myšlenka, že je čas přečíst si jeho dopisy, než slunce úplně zapadne. Také jsem potřeboval odpočinek, abych mohl v cestě pokračovat i v noci, a získat tak ještě větší náskok.
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl, abych se ujistil, že není poblíž nikdo ze sněžných strážců. Netušil jsem, jak daleko jsou schopni se za mnou pustit. Jak dlouho mě budou pronásledovat. Ale věděl jsem, že jakmile vstoupím na naše území, budu víc v bezpečí než na jejich teritoriu.
Když jsem ujistil, že nic nenaznačuje přítomnost dalších vlků, konečně jsem si našel místo k odpočinku. Změnil jsem se do lidské podoby a co nejrychleji rozvázal uzly popruhu, který mě škrtil a zařezával se mi do kůže na hrudi. Můj poklad, který jsem celou dobu nesl na hřbetě, okamžitě spadl na zem a zabořil se do sněhu. Než jsem ho však zvedl, abych ho rozbalil, rychle jsem nasbíral pár popadaných suchých větví, abych se na ně mohl posadit.
Položil jsem na ně balík a opatrně, aby z něj nic nevypadlo, ho rozbalil. Oblékl jsem si hned halenu, a teprve potom se usadil na větvích a věci si položil na klín.
Myslel jsem si, že jako první rozbalím dopisy. Ale v momentě, kdy jsem uviděl jídlo, ozval se i můj žaludek. Naposledy jsem jedl v noci, a po celodenním běhu, jsem byl už pořádně vyhladovělý.
Vytáhl jsem kousek sušeného masa a utrhnul kus chleba. Ukusoval jsem malé kousky, a abych aspoň nějak obelhal kručící žaludek, jsem velmi pomalu přežvykoval každé sousto, než jsem ho spolknul.
Vzpomněl jsem si na kováře, když jsem chybějící vodu opět nahradil sněhem.
Zima byla opravdu velká. Zvlášť teď, kdy slunce zapadalo a začínalo se šeřit. I když jsem se oblékl, přesto jsem se třásl zimou. Prsty jsem měl skoro ztuhlé, když jsem vytahoval dopisy, abych si je mohl přečíst, než se zcela setmí.
Držel jsem všechny čtyři listy, a chvíli je v ruce přehazoval a přemýšlel, který si mám přečíst jako první. Mé srdce mi říkalo, aby to byly právě ty Manzovy. Jeho slova pro mne znamenala hodně a dodávaly mi sílu. Ale, když jsem znovu zvedl hlavu k nebi a viděl, že chybí už jen kousek, aby slunce zcela zapadlo za špičky hor, odložil jsem je bokem.
Četl jsem je ten večer tolikrát, že je znám skoro zpaměti. Teď však potřebuji vědět, co mi napsal otec. Co bylo příčinou všeho, co se potom stalo.
Jako první jsem rozdělal ten, který mi donesl posel. Poznal jsem ho podle šmouhy, která na něm byla, když ji Merin vzal do rukou, na kterých ještě ulpěla Jirouova krev.
Zadíval jsem se na první řádky...
Nechápavě jsem si dopis přiblížil blíž k očím, abych se přesvědčil, že i v tom šeru, které přicházelo, dobře vidím, a není to nějaký klam, způsobený stíny stromů, mezi kterými jsem seděl.
Ale nemýlil jsem se.
Osloveni: ‚Drahý Katashi‘, bylo dobře čitelné i v tom slábnoucím denním světle.
Od kdy mě otec takto oslovuje?
Otočil jsem list a znovu se podíval na královskou pečeť. Byla to ta, která otec používal. Jenže... Něco se mi na něm nezdálo, už, když ho Merin držel v ruce. Ale byl jsem tehdy tak rozrušený, že mi to prostě uniklo. Nejen, že písmo nepatřilo otci, který ho měl víc roztáhlé, jako by i tím říkal, že on vládne našemu rodu. Ale jeho královská pečeť byla křížem přerušena, jako by někdo, do ještě horkého vosku zaryl dýku. Rýha na ní byla opravdu dobře znatelná, i přesto, že byla rozlomená. když si Merin chtěl dopis přečíst. Tohle... Tohle se dělá, když nový král potřebuje vyslat urgentní list, a nemá ještě zhotovenou svou vlastní pečeť.
Znovu jsem otočil dopis zpátky a podíval se úplně dolů.
Málem se mi zastavilo srdce a nevěřícně jsem hleděl na jméno, které tam bylo.
Keri, syn Zentarův
Hlavní kovář, Manzův otec...
Co se na zámku vlastně stalo? Co je s mým otcem? Keri převzal vládu nad naším vlčím rodem. Stal se z něj nový alfa naší smečky.
Srdce se mi zas rychle rozběhlo, když mi došlo, jaké změny se u nás staly, a já u toho nemohl být.
S velkým napětím jsem se vrátil k prvním řádkům, abych si mohl co nejrychleji přečíst, co mi vlastně napsal.
Ale jen ty první patřily Kerimu, kde mi sděloval, že vyzval mého otce na souboj, který vyhrál. Stal se naším králem, ale nemusím mít strach, že otec žije. Mě to v tu chvíli snad ani nezajímalo. Měl jsem oči doslova nalepené na dalších řádcích, které byly psány jinou rukou. Bylo to písmo, které jsem moc dobře znal. Psala ho osoba, kterou jsem teď chtěl vidět ze všeho nejvíc.
Manzo...
Mohlo mi srdce tlouct ještě silněji než teď, když jsem četl jeho slova? Stejně jako když jsem dostal poprvé jeho dopisy od starého kováře, i teď jsem byl štěstím bez sebe. Oči mi vlhly dojetím, když jsem četl ty řádky, kde mi psal o mém návratu domů...
... Oba, já i otec, jsme z Merina cítili skryté nepřátelství. I to byl jeden z důvodů, proč se nepohodl s tvým otcem. A když se tvůj doprovod vrátil zpátky bez tebe a Jirou, vyústilo to v jejich vzájemný souboj. Otec vyslal rychlého posla hned, jakmile se stal Alfou našeho rodu. Chtěli jsme, abys zprávu dostal co nejdříve, a mohl se připravit na brzký odchod. Už není důvod pro další setrvávání ve sněžném království. Druhý den bude vysláno šest strážců s dopisem pro Merina, ve kterém bude obeznámen s novou situací. Vzhledem k tomu, že budou pomalejší než samotný posel, očekávej jejich příchod nejpozději dva dny po doručení tohoto dopisu. Mohli jsme i Merinovi poslat zprávu po poslovi, ale chtěli jsme, abys byl už pod ochranou našich, až si dopis přečte. Jakmile si strážci trochu odpočinou, okamžitě se vydáte na cestu zpátky. Merinovo převzetí vlády ve sněžném království doprovází spousta nezodpovězených otázek. Je nebezpečný, a proto chci, abys byl teď obzvlášť opatrný, a co nejdříve se vrátil zpátky domů.
Neustále na tebe myslím a s velkou netrpělivostí tě očekávám.
S láskou tvůj Manzo...
To, že za tím bylo ještě připomenutí jeho otce, abych na sebe dával pozor, mě už nějak nezajímalo. Mé oči táhly jen poslední dva řádky, které napsal Manzo. Dostal do stavu, kdy jsem přestal vnímat okolní svět.
...neustále na tebe myslím...
...s láskou tvůj Manzo...
Mohl bych být šťastnější? Vždyť mi tady vlastně jinými slovy řekl, že mě miluje. Vlk, který mě neustále od sebe odstrkoval, odháněl a stále mi připomínal, jak se mám jako králův syn chovat.
Ne. Tohle ještě není to pravé štěstí. To bude až ve chvíli, kdy mi to řekne svým klidným, hlubokým hlasem, a já ho budu moci obejmout.
Nejspíš bych se nad tím dopisem usmíval ještě hodně dlouho. Ale stíny skoro zmizely, když se slunce schovalo za horami, a já už neměl moc času na to, abych si přečetl ten poslední dopis.
Byl to ten, o kterém Manzo psal. Byl adresován přímo Merinovi.
Keri mu v něm sděloval, že se stal novým králem našeho rodu, a tím ruší dohody mezi našimi rody, které byly uzavřeny předchozím králem. Nevyloučil možnost, že by se mohli někdy setkat a všechno znovu společně probrat, ale už za jiných podmínek. Také upozornil Merina na skutečnost, že ruší můj pobyt ve sněžném království, protože již nemá opodstatnění, a věří, že se bezpečně vrátím domů. V dopise byly cítit skryté výhružky... Bylo tam ještě pár věcí, které chtěl Merinovi sdělit. Ale podle mne už nic tak zásadního, co se týkalo mě.
Proč mě tedy Merin uvěznil? A kde jsou strážci, kteří mu doručili tento dopis, a pak mě měli doprovodit domů?
Myšlenky se mi rozbíhaly všemi směry, jak jsem nad tím urputně přemýšlel. Opakoval jsem si dokola, co se stalo, a dával si to dohromady s tím, co jsem si přečetl v dopisech. Mělo to nějakou souvislost, ale nevysvětlilo to mé uvěznění, a také Merinův odchod ze zámku. Mladý kovář měl pravdu, když mi říkal, že mi to objasní jen něco. To hlavní mi stále unikalo. Věděl jsem, že Merin je slizký, že je zrádný.
Kdybych tak mohl vidět do jeho hlavy...
Náhle jsem zbystřil. Natočil jsem uši směrem, odkud jsem zaslechl nenadálý zvuk. Se zatajeným dechem jsem naslouchal, zda se mi to nezdálo. Snažil jsem se zaměřit svůj zrak mezi stromy a keře, ale postupující tma mi znemožňovala vidět něco víc než jen ty mohutné kmeny. Natočil jsem znovu slechy...
Nehnutě jsem vyčkával. Nenápadně jsem zavětřil...
Ve chvíli, kdy jsem začal číst ty dopisy, jsem ztratil obezřetnost. Dohonili mě a já jsem stále na jejich území.
Cítil jsem je. Nebyli opatrní. Podle pachu, který byl zatím slabý, jsem odhadoval, že jsou minimálně dva, a ve vlčí podobě. Snažil jsem se rychle zhodnotit své možnosti. Na okamžik jsem pohlédl ke svým věcem.
Ubráním se proti dvěma vlkům? Co když jich je víc? Nemám sílu na to, abych bojoval s mečem.
Znovu jsem se zaposlouchal a zavětřil. Jejich pach notně zesílil. Šli najisto...
Odložil jsem dopisy. Přetáhl jsem si halenu přes hlavu, a začal ji skládat, jako bych se chystal pokračovat v cestě...
A ve chvíli, kdy křoví zašustilo, jsem prudce vyskočil na všechny čtyři. Větve pode mnou zapraskaly, když jsem se od nich odrazil, a s vyceněnými zuby se vrhnul na bílého vlka, který vyběhl jako první...