Byl jsem rozzlobený. Ne, spíš naštvaný. Za naprostého ticha, které v jídelně panovalo, jsem stál a díval se Merinovi zpříma do očí, stejně jako on mně. Vážně byl dobrý lhář. Ani na moment neuhnul pohledem, a ještě ke všemu se usmíval.
Moc jsem se přemlouval, abych ho hned nechytil pod krkem. Tak moc jsem měl chuť z něho ten dopis vymlátit. Ale všechno mluvilo proti mně. Byl jsem sice ozbrojený, ale byl jsem sám. Merin ozbrojený nebyl, ale v jídelně byli další dva muži, kteří stáli u dveří, a hlídali nás a služebnou, která nás obsluhovala.
„Dobře. Je možné, že se posel kvůli té bouři zdržel,“ pohnul jsem se konečně z místa. „Až dorazí, ať se u mě hned hlásí.“
Pokud bych jen naznačil, že něco vím, nejspíš by to nedopadlo dobře. Nevěděl jsem, jak moc jsou tihle dva silní, a jestli bych byl schopen se jim ubránit. Možná ano, ale co ti další, co byli na chodbě?
Netušil jsem, co dalšího má Merin v plánu. Jestli mi ten dopis bude dál zatajovat nebo ne.
A co posel... Měl by se mi hlásit, ale neozval se. Co když v tom jede s nimi? Zradil mě stejně jako otec, nebo strážní, kteří mu posílali o mně zprávy a ani slovem neprotestovali, když se měli vrátit domů beze mne?
„Budu u sebe v pokoji, jak přijde, ať se mi hned ohlásí,“ obešel jsem Merina a zamířil do svého pokoje, abych už nemusel být v jeho blízkosti.
Když jsem se vrátil do pokoje, byl jsem pořád tak rozčílený, že jsem nebyl schopen stát chvíli na jednom místě. Přecházel jsem sem a tam a pořád přemýšlel nad tím, co to má všechno znamenat.
Dopis pro mne. Zatajený dopis pro mne... Zatajený poslův příchod. Merin se tváří, jako by o ničem nevěděl. Četl list, který mi otec poslal.
„Jirou?“ došel jsem ke dveřím jeho pokoje a nahlédl dovnitř.
Ale byl prázdný. Jirou se ještě nevrátil z oběda. Nebylo to poprvé, tak jsem ani nepátral po tom, proč už tu není. Nechtělo se mi ho hledat po zámku, i když jsem tušil, že nejspíš bude v kuchyni.
Chtěl jsem pokračovat ve své chůzi po pokoji, ale náhle jsem si uvědomil jednu věc.
Tvrdil jsem Merinovi, že mám připravené dopisy pro rodiče a já je ještě nenapsal. Co když sem přijde a bude se po nich ptát?
Rychle jsem se posadil za stůl. Vzal dva listy jako obvykle. Na oba dva jsem se jen podepsal. Nic víc. Poskládal jsem je, zapečetil, a na jeden napsal otcovo a na druhý matčino jméno.
Pokud se opravdu něco stalo, a podaří se mi ty dopisy odeslat, bude jim hned jasné, že se tu něco děje. A možná se otec postará, aby mi vyslal nějakou pomoc. Nebo třeba dorazí sám...
Odsunul jsem je na kraj stolu. Byl jsem nervózní. Seděl jsem a hrál si s brkem. Nemohl jsem přestat myslet na to všechno, co se stalo.
Byl jsem tak zamyšlený, že když se otevřely dveře a dovnitř vešel Jirou, lekl jsem se. Škubnul jsem sebou tak, že jsem jednou rukou vrazil do lahvičky s inkoustem.
„Sakra! Jirou!“ vyskočil jsem okamžitě na nohy.
Na stole se okamžitě tvořila tmavá kaluž, která se roztékala v pramíncích a stékala na jednu stranu.
„Ten stůl je křivý,“ poznamenal jsem suše, když jsem to viděl.
Ale důležitější teď bylo, že tmavé fleky jsem měl i na oblečení. Vsáklo se to do haleny a do kalhot.
„Hned si to vysleč, nebo budeš špinavý,“ přiběhl hned Jirou a lahvičku s inkoustem postavil, aby se toho nerozlilo ještě víc.
Přistoupil ke mně a rychle mi rozepl opasek, na kterém visel meč a dýka. Otřel jsem si špinavou ruku do haleny, která již v tuhle chvíli byla nepoužitelná, a pak jsem si ji opatrně přetáhl přes hlavu, abych se nezašpinil i já. Nechtěl jsem mít flekatý obličej od něčeho takového. I prsty, které se případně inkoustem zabarví, se pak musí drhnout kartáčem, protože to jinak nejde dolů.
„Promiň, nechtěl jsem tě polekat. Tohle hned hodíme do ohně, to se už nevypere,“ vzal si ode mne halenu a čekal na to, až mu podám i kalhoty.
Naštěstí většina inkoustu zůstala na stole a pár kapek se postupně vpíjelo do dřevěné podlahy.
Jirou mi podal mokrou hadru, abych se ještě mohl utřít. Byl to jen menší flek, který se lehce schová pod dlouhým rukávem, tak nebylo potřeba to nějak drhnout. Časem to vybledne a úplně zmizí.
Vrátil jsem mu hadru a on začal utírat stůl. Ten se nejspíš už nezachrání a budu muset požádat Merina, aby mi nechal přinést nový.
Zatímco co Jirou uklízel tu pohromu, došel jsem ke komodě, abych si vytáhl čisté věci. Bylo chvíli po obědě a nehodlal jsem tady chodit celý den ve spodkách. Otevřel jsem horní šuplík, kde byly uloženy haleny. Už jsem chtěl jednu vytáhnout, když jsem se zarazil. Něco bylo divné...
Zavřel jsem ho a otevřel druhý. A se stejným pocitem jsem otevřel i třetí šuplík a zase ho zavřel.
„Co se děje? Nemůžeš si vybrat?“ zasmál se Jirou, když viděl, jak otvírám jednotlivé šuplíky a zas je zavírám.
Já jsem však bez řečí přešel k velké skříni a podíval se dovnitř. Vážně se mi to nezdálo...
„Vytáhni mi prosím halenu,“ ukázal jsem Jirou ke komodě.
Udiveně na mě pohlédl, ale šel udělat, o co jsem ho požádal. Otevřel šuplík a chtěl už jednu vytáhnout, když se jeho ruka zastavila. A potom... Udělal přesně to samé, co já. I on došel ke skříni a nahlédl dovnitř.
„Někdo se ti hrabal ve věcech,“ zašeptal.
Bylo mi to jasné už na první pohled. Kdybych byl jako dřív, možná bych si to ani neuvědomil. Ale od doby, co jsem se naučil skládat věci a pomáhal jsem Jirou s úklidem, jsem přesně věděl, jak mé šuplíky a skříň vypadají. A i když se snažili věci nerozházet a uložit je zpátky tak jak byly, poznal jsem to prakticky hned.
Mlčky jsem mu ukázal na truhlu. Přešel k ní a otevřel ji. Po chvilce dívání do ní, přikývl, že i v ní se někdo přehraboval, a zase ji zavřel.
„Ale nic nechybí.“
„Co mohli hledat?“
Jirou se postavil, podíval se na mě, ale pak se najednou rozběhl do svého pokoje.
Všechno se ve mně sevřelo. Úplně se mi stáhnul žaludek, až se mi udělalo zle. Stál jsem jak přimražený a díval se na jeho dveře. V duchu jsem prosil všechny své předky, aby to tak nebylo, ale stejně jsem začínal mít těžké obavy. Nedokázal jsem se hnout z místa, a jen čekal, až se Jirou objeví ve dveřích.
Prosím, ať je to dobrá zpráva... Prosím, ať se nestane to, čeho se obávám...
Zdálo se mi to nekonečné, než konečně vyšel z pokoje. A jen, co jsem ho uviděl, mi bylo jasné, že se má špatná předtucha stala skutečností.
Jen na mě vyděšeně hleděl a vrtěl hlavou. Nemusel nic říkat. Nemusel... Bylo mi to hned jasné.
Nohy jsem měl jak z olova, když jsem pomalým krokem šel k posteli, na kterou jsem pak ztěžka dosedl. Z toho šoku jsem měl v hlavě úplně vymeteno. Jen jsem seděl a zíral před sebe.
Jirou došel ke stolu, nalil mi vodu do poháru a vrátil se ke mně.
„Napij se, ať se aspoň trochu vzpamatuješ,“ strčil mi pohár do ruky a přizvedl mi ji k ústům.
„Proč?“
„Netuším,“ pokrčil rameny a přistrčil mi vodu k puse, abych se už napil. „Je to vážně celé divné...“
Doslova mi ji musel vnutit, jinak bych se nenapil. Málem jsem se zakuckal, jak jsem v tom rozpoložení zapomněl i polykat a trocha vody mi stekla po bradě na krk.
„Proč někoho zajímají dopisy od Manza? A jak se vlastně o nich dozvěděli? Co za tím je?“
Tahle šeptaná otázka zůstala bez odpovědi. Jirou se posadil vedle mne a dopil tu vodu, co mi předtím nabízel.
„Nezaslechl jsi něco mezi služebnictvem? V kuchyni, nebo v koupelích?“ otočil jsem se na něho.
„Nic. Jediné, co vím, co jsem z různých náznaků pochopil, je, že král má své lidi, kteří ví všechno. Ale je jich prý jen pár, a jsou to jen strážci. A ti dokonce ani nechodí na společné jídlo. A když jdou do koupelí a někdo tam je, tak se jen bez řeči rychle umyjí a hned jdou zase pryč.“
„Víš, kdo to je?“
„Nevím, zavrtěl Jirou hlavou. „Jím v kuchyni, takže nevím, kdo se zdržuje ve společné jídelně.“
Zkusil jsem zapátrat v paměti, kdo se tak nejvíc zdržuje kolem Merina. Ale nic mě nenapadalo. Jednak jsem se o tohle moc doteď nezajímal, a většinou jsem se na chodbách zdržoval jen minimálně. A taky jsem byl rozčílený, a nebyl jsem schopen v klidu přemýšlet.
„Podej mi oblečení,“ konečně jsem se postavil. „Půjdeme se projít po zámku.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ namítl Jirou.
„Možná není, ale nedokážu tady sedět a nic nedělat,“ zamračil jsem se.
Vyšli jsme z pokoje, a za pohledu přítomných strážců jsem se vydal ke schodům, které vedly dolů do vstupní haly. Tam jsem se na chvíli zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Jedna chodba vedla ke koupelím, druhá ke kuchyni a jídelně. Křižovala se s další chodbou, kde na jejím konci byly dveře do podzemí. Otočil jsem se napravo a rozešel se do chodby, kudy jsem ještě nešel. Věděl jsem, že tam prázdno rozhodně nebude. Šel jsem o poznání ráznějším krokem, jak jsem byl naštvaný, ale v momentě, kdy jsme vešli do poslední chodby, jsem o něco zvolnil krok.
Už když jsme se blížili k prvním pokojům strážců, bylo zde o poznání živěji než na patře, kde byla královská část zámku. Procházel jsem pomalu kolem pokojů a nenápadně, zato však pečlivě jsem pozoroval, kdo kde je, a jak se chová, když jsem se tam objevil.
Ale zatím jsem nepřišel na to, kdo by mohl být Merinův tajemník. Ani bezděčným gestem, či pohledem se nikdo neprozradil. Doufal jsem, že když budu chodbou procházet, že když se objevím mezi strážci, což jsem doposud neudělal, že to vzbudí jejich pozornost.
Ale vzbudil jsem spíš jen jejich zvědavost. Nic víc...
Už jsem byl skoro u posledního pokoje, když se přede mne postavil jeden z nich. Jeho velká postava mi zastínila světlo procházející okny na konci chodby.
„Co tady chceš? Pokud vím, pokoj máš nahoře,“ promluvil na mě hrubým hlasem.
Prakticky okamžitě jsem poznal jeho hlas. I když v noci u Merina mluvil hodně tiše, i přesto jsem si ho dobře pamatoval. Zvedl jsem hlavu, abych si ho prohlédl.
Strážce, který byl Merinovi po boku, když byli u nás na zámku. Občas jsem ho vídával s Merinem i tady, ale nebyl z těch, kteří by u něj měli stráž.
Takže prvního mám...
„Někoho hledám... No, a přišel jsem se podívat, jestli už dorazil posel,“ ukázal jsem na poslední pokoj.
„To jsi sem nemusel chodit, stačilo se někoho zeptat nahoře. Řekli by ti, že nedorazil.“
„Víš, nevím, čím to je, ale nějak vám nevěřím. Posel většinou přichází před obědem, skoro nikdy se nezpozdil.“
„Většinou neznamená vždy, a skoro nikdy neznamená, že nikdy. Mohlo se stát cokoliv, co ho mohlo zdržet. Merin ti to snad řekl u oběda dost jasně, ne?“
Tím mi potvrdil mé podezření, že on je jedním z důvěrníků Merina. Nemohl vědět, co mi Merin říkal, protože u toho nebyl.
„Jasně, Merin mi to řekl u oběda, je zvláštní že...“ usmál jsem se, ale nedopověděl.
„Co je zvláštní?“ zamračil se na mě.
„Dej si to dohromady sám. Ale nevím, jestli to zvládneš. Moc rozumu jsi nejspíš nepobral, že?“
Otočil jsem se na Jirou, který do mě zezadu šťouchnul. Jen zavrtěl mírně hlavou, abych raději mlčel. Věděl, že jak se do někoho pustím, tak nepřestanu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Strážci, co byli poblíž se postupně zastavovali a zvědavě přihlíželi našemu rozhovoru.
„Řeknu Merinovi, že jsi odmítl odpovědět, na co jsem se ptal,“ otočil jsem se zpátky k tomu strážci. Přiblížil jsem se k němu ještě blíž a tiše jsem zašeptal: „Já totiž vím, že víš, co je s poslem.“
„Nejsem povinen ti cokoliv říkat. Zodpovídat se budu jedině králi. Našemu králi, Katashi,“ zavrčel a jeho ruka dopadla na jílec meče.
„Ohó, takže by ses chtěl bít? V pořádku, právě jsem chtěl jít cvičit. Můžeš jít se mnou,“ pokynul jsem mu rukou za sebe.
Bylo vidět, že v tu chvíli znejistěl. Na moment jílec sevřel, ale pak ho pustil.
„Nemám zájem o souboj a ani o nějaké hloupé cvičení s mečem. Navíc mám nějakou práci. Posel tu není a hotovo. Takže okamžitě odejdi,“ tentokrát mi on ukázal na druhý konec chodby.
Dobře... tak teď mě docela naštval. On mi bude přikazovat, abych odešel? On? Nemám zákaz se pohybovat po zámku. Není král. Není můj král...
Snad to ani nestihl zpozorovat, kdy jsem k němu přiskočil. Jednou rukou jsem ho popadl za krk a současně mu podrazil nohy. Chodbou to zadunělo, když jeho tělo dopadlo na zem. Okamžitě jsem na něm seděl a na krku měl moji dýku.
Dýchal jsem mu do tváře, jak moc jsem k němu byl skloněný. Byl otřesen z pádu, při které se dost silně bouchnul do hlavy. Nedokázal v tuhle chvíli nic víc, jen ležet a šokovaně na mě hledět.
„Ty mi nebudeš rozkazovat, rozumíš? Nejsem tvůj poskok. Ještě jednou se zeptám. Co je s poslem?“
„Nepřišel,“ opatrně zavrtěl hlavou. „Nevím, co s ním je.“
„Nevíš, nebo nechceš odpovědět?“
Tahle otázka zůstala bez odpovědi. Cítil jsem, jak se jeho tělo mírně napnulo a cukly mu ruce, ale vzápětí se uvolnil, když jsem dýku ještě víc přitlačil na jeho krk.
„Myslel jsem, že jsi lepší. No nic, už mě nebaví si s tebou hrát.“
Zvedl jsem se z něj, ale dýku stále držel v ruce, zatímco druhou už jsem sahal po meči.
„Bylo by dobré toho nechat,“ ozval se vedle mne náhle Yakei. „Chodba se od krve špatně uklízí.“
Chytl mě za ruku a zabránil mi vytáhnout meč. Když jsem se na něj otočil, mírně stáhl obočí v náznaku, abych toho nechal.
„Yakei, nemíchej se do toho,“ začal se zvedat ten druhý strážce. „Nemáš co na práci?“
„Katashi je moje práce. Mám příkaz od krále s ním být vždy, když bude chtít,“ Yakei pustil moji ruku, když cítil, že jsem uvolnil sevření meče.
„Hledal jsem tě. Jirou by potřeboval spravit boty, a u kováře jsem slyšel, že jsi v tom dobrý,“ zasunul jsem i dýku do pochvy a konečně se vzdálil od strážce.
Převrátil jsem řeč na něco jiného a mluvil s Yakei, ale přesto jsem stále po očku strážce sledoval. Nevěřil jsem mu.
„Dobře, a kde je má?“ podíval se Yakei na Jirouovy nohy, na kterých měl jen lehké topánky.
„U sebe v pokoji,“ mávl jsem rukou do prostoru.
„Tak půjdeme. Podívám se na ně,“ postrčil Yakei Jiroua na druhý konec chodby.
Možná chtěl postrčit i mně, ale netroufnul si. Ne, potom, co jsem udělal tomu strážci, který už stál a naštvaně sledoval, jak odcházíme. Yakei si ještě zaběhl do pokoje pro menší bednu, kde měl věci na šití bot. Už jsem se nedivil, že se tak náhle objevil, když jeho pokoj byl jen kousek od nás.
Odcházeli jsme a on šel za námi jako poslední. Nejspíš ani on strážci nevěřil a chtěl být připravený, kdyby na mě přeci jen vyběhl. Ale když jsme zacházeli za roh, on tam pořád stál a jen si nás přeměřoval svým naštvaným pohledem.
Beze slova jsme šli na patro do mého pokoje. Byl jsem opravdu rozčílený. Vřelo to ve mně jako v kotli už od chvíle, kdy jsem zjistil, že mi prohledali pokoj a vzali ty dopisy. A pak, když jsem zjistil, že ten zmetek něco ví, nebo spíš, že ví o všem, co se kolem mě děje, byl konec. A to jsem se vážně držel, abych mu neskočil po krku hned, jakmile mě zastavil. To byla asi poslední kapka. Ani jsem se nedíval, co dělá Jirou nebo Yakei. Jestli mi vůbec stíhají, protože jsem šel opravdu rychle. Rozrazil jsem dveře, až bouchly o stěnu, a začal přecházet po pokoji. Ale jen, co se za námi zavřely, Yakei položil krabici na zem a naštvaně došel ke mně.
„Co to mělo být? Chceš se nechat zabít?“ zavrčel na mě.
„Zabít?“ odfrknul jsem si posměšně. „Myslel jsem si, že je silnější, tak ty obavy asi nejsou na místě.“
„On možná silnější není, ale byli tam další! Ty sis nevšiml, že stáli hodně blízko a byli připraveni po tobě skočit? Máš štěstí, že pro mne Jirou přiběhl!“
Naštvaně jsem od sebe Yakeie odstrčil a zaměřil jsem se na Jiroua. Ten bezděčně couvnul, když viděl, jak se na něj dívám.
„Měl jsem strach, že se něco stane,“ špitnul skoro neslyšně. „Víš, na jednu stranu chceš počkat, a pak najednou vyletíš, a ptáš se na toho posla. Někdy se v tobě nevyznám. Jsi...“
V tu chvíli se zarazil a nedopověděl. Jen sklonil hlavu a začal si prolamovat prsty, jak to dělá vždy, když je nervózní.
„Co jsem?“ přistoupil jsem k němu blíž.
Jirou mlčel a stále se díval na své prsty. To křupání mě už začínalo rozčilovat.
„Tak mi to řekni! Chci vědět, co jsem!“ křikl jsem na něho.
„Jsi horkokrevný. Prchlivý. Na jednu stranu vypadáš, že jsi v pohodě, uvažuješ nad tím, co udělat, a jsi klidný. A na to nečekaně vyletíš,“ konečně mi Jirou odpověděl.
Jeho has byl roztřesený a mluvil tiše, jako by se bál to říct. Ani jednou se na mě nepodíval.
Zarazil jsem se.
Vážně se mě bojí?
„Promiň,“ chytl jsem ho na moment za rameno, abych ho uklidnil. „Máš pravdu. Omlouvám se.“
I když nechtěně, musel jsem si nakonec přiznat, že pravdu má. Často hned vyletím dřív, než si to proberu v hlavě. Často se tím dostávám do problémů. Jako třeba naposledy s otcem. Manzo mě na to kolikrát upozorňoval, a často to byl právě on, kdo mě zastavil dřív, než jsem stihl provést něco, čeho bych později mohl litovat. Jen v té rozhodné chvíli, tehdy, kdy to bylo nejvíc potřeba, vedle mne nestál. Nebyl tenkrát v jídelně, když jsem vyletěl na otce, a není ani tady.
Potřebuji ho... Potřebuji ho mít vedle sebe. Ne, jen proto, že ho miluji, ale jen on mě dokáže včas usměrnit.
„Víš, Jirou, chtěl jsem počkat do večera, ale když jsem zjistil, že mi prohledali pokoj a vzali ty-“ zarazil jsem se a podíval se na Yakeie.
Stál u krbu, nahříval si záda a mlčky nás pozoroval. Přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat nebo ne. Už tak jsem toho řekl víc než dost, a kdo ví, co všechno slyšel tam na chodbě.
Znovu jsem se v duchu vrátil ke kováři, a přehrál si jeho slova v hlavě. On sám mě odkazoval na Yakeie. Sice mluvil o botách, ale co když přece jen...
Můžu mu opravdu věřit?
„Jirou, dones mi ty boty,“ přerušil Yakei naše mlčení.
Konečně se pohnul od toho krbu, a zatímco šel Jirou do svého pokoje pro boty, on přešel ke dveřím. Na hlavě se mu ukázaly vlčí uši, když tam chvíli stál a pozorně naslouchal, co se děje na chodbě.
„Tady jsou,“ vrátil se Jirou s botama v ruce.
Yakei se nejdříve vzdálil ode dveří, a až teprve potom promluvil.
„Potřebuji něco na sezení,“ zvedl ze země svoji krabici, a šel si sednout na stoličku, kterou jsem mu přišoupnul blíž ke krbu.
Hned si převzal boty a pozorně si je prohlédl ze všech stran. Prohmatal je i zevnitř, zkontroloval ohyb podrážky, zda na ní nejsou někde praskliny.
„Vážně budou potřebovat spravit. Určitě ti do nich teče, co?“ podíval se na Jirou.
„Trochu jo,“ přiznal Jirou neochotně a kradmo na mě pohlédl.
„Proč jsi mi nic neřekl?“ rozhodil jsem rukama.
„Nechtěl jsem tě s tím otravovat,“ zatvářil se provinile.
„Chceš snad venku zmrznout, nebo co? Kdybychom šli někam dál, tak bys-“
„Co tu hledali?“ přerušil mě Yakei ve výčitkách.
„Dopisy,“ odpověděl jsem, aniž bych už přemýšlel nad tím, jestli mu můžu věřit.
„A našli?“
Přikývl jsem.
„Dopisy od krále, nebo nějaké jiné?“ Yakei ztišil hlas, a my museli přistoupit blíž, abychom ho dobře slyšeli.
„Jiné...“
„Merin nejspíš něco tuší. Proč ses sháněl po poslovi?“
No, tak otázka, kolik toho na chodbě slyšel, byla zodpovězena. Ale tentokrát jsem neodpověděl hned. Teď jsem to byl já, kdo potichu přešel ke dveřím a chvíli naslouchal. Zapojil jsem všechny své vlčí smysly, aby mi žádný zvuk z chodby neušel. Když jsem si byl jistý, že za dveřmi nikdo nestojí, vrátil jsem se k nim. Přitáhl jsem si židli od stolu a posadil se naproti Yakei. Opřel jsem se rukama o nohy, a co nejvíc se k němu naklonil.
„Slyšel jsem, že posel už je tady, a má pro mne dopis od otce. A Merin při obědě tvrdil, že tu ještě není.“
Yakei na moment přestal opravovat botu a udiveně na mě pohlédl.
„Jak to víš?“
„Slyšel jsem to.“
„Od koho?“
„V noci jsem byl u Merinova pokoje a slyšel jsem, jak o tom mluví se strážci. Podle toho, co jsem zaslechl, tak měl Merin můj dopis u sebe, a dokonce ho i četl. Pak se začal rozčilovat, ale už nevím, co dalšího říkali, protože jsem se musel rychle schovat.“
„Kdy měl posel dorazit?“
„V noci.“
Yakei znovu začal opravovat botu. Bylo vidět, že přemýšlí. Nechal jsem ho tedy pracovat a jen se díval, jak mu to jde. Nejspíš byla pravda, že je dobrý, protože mu práce šla od ruky. Za chvíli měl jednu botu skoro opravenou.
„Vypadá to, že se věci daly do pohybu,“ promluvil z ničeho nic, až sebou Jirou cuknul.
„Jaké věci?“
Yakei chtěl odpovědět, ale v tu chvíli se zarazil. Z chodby byly slyšet kroky, které se moc blízko pohybovaly u mého pokoje. Jako by někdo nerozhodně přešel tam a zpátky, a pak se zastavil.
„Zjistím, co se dá, ale ty nedělej nic takového, jako dole, rozumíš? Vyhýbej se kontaktu s ostatními a snaž se nevyvolat další problémy. Lepší by bylo, kdybys zatím zůstal tady v pokoji,“ zašeptal rychle a postavil se.
Cítil jsem se trochu dotčeně, když mi strážce dával příkazy. Chtěl jsem něco namítnout, ale Yakei mi k tomu nedal prostor.
„Tyhle boty potřebují novou podešev, takže je musím vzít k sobě,“ hodil je do bedny. „Jak budou hotové přinesu je.“
Když pak otevřel, zahlédl jsem stín, který se rychle odsunul o mých dveří. Yakei se tvářil, jako by si ničeho nevšiml. Jen ještě otočil a doporučil, abychom se o své boty lépe starali, že nebude opravovat jen ty naše.
„Zavři,“ kývl jsem hlavou ke dveřím.
Než Jirou zavřel dveře, i on se rozhlédl po chodbě. Já jsem se usadil na pohovce a díval se do ohně. Byl jsem ze všeho unavený. Kolem mě se děla spousta věcí, a já nevěděl zhola nic. Byl jsem odstavený bokem od všech zpráv.
Manzo mi nejspíš chtěl svými dopisy něco naznačit, ale já to prostě nepochopil. A znovu si je už přečíst nemohu.
Byl jsem naštvaný na otce, že mě sem donutil přijet, na Merina, na tohle království, a hlavně sám na sebe. I když jsem měl podporu v Jirou, a nejspíš i ve starém kováři a v Yakei, přesto jsem se dostával do bodu, kdy jsem nevěděl, co dál.
Unavený jsem opravdu byl, ale přitom mě sžíral vnitřní neklid.
„Podej mi víno,“ požádal jsem Jirou.
Možná bych neměl teď nic takového pít, ale doufal jsem, že aspoň pár loků mě uklidní.
A když ne, tak mi aspoň rozproudí krev a možná mě napadne něco smysluplného.
„Zlobíš se na mě?“ podal mi Jirou pohár s vínem.
Vzal jsem si ho, a pak jsem k němu zvedl pohled.
„Proč? No, možná v tu chvíli ano, ale byl jsem rozčílený. Ale víš... Měl jsi pravdu. Sám nevím, proč tak vždycky vyletím. Nedokážu se prostě zastavit.“
„Možná se to časem spraví. Možná je to i tím, že neustále bojuješ se svým otcem.“
Proč vždycky, když Jirou něco řekne, musím uznat, že má pravdu? Je to tím, že je tak klidný a víc přemýšlí? Já jsem jeho pravý opak. Opravdu po svém boku potřebuji někoho, kdo zchladí mou horkou hlavu dřív, než se stane něco zlého. Je jen otázka času, kdy to už nebude jen moje věc, ale může se to odrazit i na někom jiném.
„Jenže otec tu není,“ povzdechl jsem si i přesto, že měl pravdu.
„Není,“ posadil se Jirou vedle mě. „Ale stejně na něj pořád myslíš. Vidím to na tobě. Stačí, jen, když si čteš jeho dopisy, nebo když mluvíš s Merinem. Mám pocit, jako bys na sněžného krále přenášel všechno, co chceš říct svému otci.“
Seděl jsem a hleděl do krbu. Na tohle jsem neměl co říct. Ať už jsem se na to díval z jakékoliv strany, byl jsem zase u toho, že má nejspíš pravdu.
„Až se jednou stanu králem, budeš můj rádce,“ řekl jsem jen tak mimochodem.
Dopil jsem víno a pohár dal Jirou zpátky, aby mi ještě nalil. Když jsem měl pořád nataženou ruku, a nic se nedělo, konečně jsem se na něho podíval. Hleděl na mě, a překvapenější výraz jsem u něj snad ještě neviděl. Doslova ztuhnul na místě s rukou nataženou k poháru. Zmrznul, jako by prošel tou nejhorší sněhovou bouří, kterou jsme tady mohli zažít.
„Jirou?“ začal jsem se smát. „No tak, Jirou! Vzbuď se!“
„Rádce? Já?“ konečně se probral.
„Ano, myslím to vážně,“ postavil jsem se a šel nalít víno sám, protože on stále nebyl schopen pohybu.
„Ale... proč? Já... Nedělej si ze mě legraci...“
„Nedělám,“ vrátil jsem se k němu a strčil mu pohár s vínem do ruky. „Napij se, ať se vzpamatuješ.“
Jirou se napil. No, spíš to všechno vypil naráz, až se zakuckal. Znovu jsem se rozesmál. Byl k sežrání, když jsem ho takhle viděl. Málo co ho vyvedlo z míry.
„Jak jsi na to přišel?“ konečně se posadil.
„Jednoduše. Máš na to. Jsi opravdu dobrý a umíš rychle reagovat tak, jak je potřeba. Až se vrátím domů, tak doporučím rádci, aby tě vzal do učení. I když svou práci sluhy děláš dobře, nehodíš se na to. Byla by škoda nevyužít tvé schopnosti.“
Také jsem se posadil a natočil se bokem, abych na něho viděl. Jirou měl soustředěný výraz, když nad tím, co jsem řekl, vehementně přemýšlel. Ale konečně se po chvíli začal usmívat.
„Neumím si představit, že bych dělal rádce,“ také se na mě otočil.
„Neumíš, protože jsi to nikdy nedělal. Nikdo nic nedělá okamžitě. Ale když zapátráš ve vzpomínkách, najdeš spoustu věcí, které jsi jako rádce udělal, a dobře. Například, když...“
Rozpovídal jsem se o tom, co všechno Jirou udělal, kolikrát mě už zachránil před velkou pohromou. Kolikrát zasáhl bez ohledu na to, že se pak rozčílím. Ať už jednal vědomě, či poslechl svůj instinkt, vždy to vedlo k dobrému výsledku.
Strávili jsme tím prakticky celé odpoledne. Naše debata se tak rozproudila, že jsme přestali vnímat čas. Skoro jsme i zapomněli přiložit do krbu a málem nám zhasnul oheň.
Uvědomili jsme si to ve chvíli, kdy se z chodby začal ozývat větší hluk, který byl tak typický pro výměnu stráže.
„Měl bych jít pro večeři,“ zvedl se konečně Jirou.
Několikrát si podřepnul a zvedl, protáhl si záda, jak byl z toho dlouhého sezení ztuhlý. Došel ke krbu, aby přiložil, ale já ho poslal do kuchyně s tím, že se o oheň postarám sám.
„Vezmi jídlo i pro sebe. Najíme se spolu,“ vyběhl jsem ještě za ním na chodbu.
Jen přikývl, že rozumí, a už chvatným krokem mířil dolů do kuchyně.
Rozhlédl jsem se po chodbě. Opravdu se střídaly služby. Ti, co právě nastupovali, byli ještě u Merina v pokoji. Ti, co ji končili, už netrpělivě čekali, až budou moci odejít.
Povzdechl jsem si, když mi to připomnělo tu samou věc u nás doma. Taky se v tu chvíli po chodbách pohybovalo víc vlků. Bylo vždy docela živo, hodně se mluvilo, dokud je neokřikl velitel stráže či jeho zástupce, že na chodbách v královské části, se má služba měnit rychle a hlavně tiše.
Vrátil se zpět do pokoje. Dveře jsem nechal otevřené, aby do nich Jirou nemusel kopat nebo někoho prosit o otevření, až se vrátí s plnýma rukama.
Došel jsem ke krbu, abych upravil ohniště a přiložil. Opravdu tu začínalo být o něco chladněji, když oheň pomalu skomíral. Hořel jen tak, tak, a byl nejvyšší čas přiložit.
Bral jsem nejprve klestí, aby se oheň víc přiživil a víc se rozhořel, než jsem začal přikládat větší polena. Bral jsem do ruky asi třetí, když jsem se zarazil.
Skočilo mi to do hlavy najednou, z ničeho nic, a to jsem přemýšlel jen nad tím, kolik mám přiložit, aby nám oheň vydržel co nejdéle. Bylo to jako blesk z čistého nebe.
Vyskočil jsem na nohy i s tím polenem v ruce a prudce se otočil směrem ke dveřím.
Proč jsem si to neuvědomil hned?
Jako bych tomu nevěřil, vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se kolem sebe.
Bylo to tak. Na chodbě bylo víc strážců, než tady bývalo obvyklé. Většinou jich tu je tak čtyři, maximálně šest. Ale teď... Ti, co už měli odejít, pořád stáli na místě a jejich počet doplnili ti, kteří službu nastupovali. Ale proč ti druzí ještě neodešli? A navíc... Z Merinova pokoje se ozývaly další hlasy. Nedokázal jsem odhadnout, kolik jich tam mohlo být.
„Potřebuješ něco, Katashi?“ zastavil se vedle mne Gordan.
Tak toho jsem zrovna vidět nepotřeboval. Ale i tak jsem si ho dobře prohlédl. Nebyl připravený jít na službu, a ani nekončil službu, protože tu přes den nebyl. Ale byl oblečený a připravený vyrazit ven.
Nenápadně jsem zavětřil.
Ne, on už venku byl. Pokud tam měl hlídku, tak proč je tady nahoře?
„Nepotřebuji, jen vyhlížím svou večeři. Mám hlad,“ zamračil jsem se.
Uvnitř mě mi něco začínalo napovídat, že se děje něco hodně důležitého. Vypadalo to, jako by se tady chystali na nějaký menší boj.
„Co se děje?“ zvedl jsem ruku a polenem ukázal na všechny přítomné, kterých tu opravdu bylo o poznání víc, než bylo normální.
„Nic, co by tě mohlo zajímat,“ postavil se Gordan přede mne, jako by mi chtěl zastínit výhled.
„Něco se chystá?“ přesto jsem se zeptal a nahlédl přes něj víc do chodby.
„Nic, co by tě mohlo zajímat,“ znovu zopakoval. „Vrať se do pokoje!“
A to zas ne. Kdo si myslí, že je, že se mnou bude takhle mluvit? On mi bude rozkazovat? Kdo mu k tomu dal svolení? Je snad můj otec, nebo co? A ještě na mě zvýší hlas?
Během chvilky jsem doslova pěnil, jak se ve mně znovu začala vařit krev.
„Myslím, že je čas se vrátit domů,“ zavrčel jsem.
„Co jsi říkal?!“ zvýšil Gordan o něco více hlas.
Okamžitě se narovnal v celé své výšce, a přistoupil ještě o krok blíž.
„Nic. Možná se ti jen něco zdálo,“ pokrčil jsem rameny.
Otočil jsem se na patě a vrátil se zpátky do pokoje. Byl jsem vzteklý, naštvaný na to, jak tu se mnou jednají. Ale přesto jsem si připomněl, o čem jsme celé odpoledne s Jirou mluvili, a snažil jsem se zkrotit a nevybuchnout tak, jak to mám ve zvyku. Stačila ta má poznámka o mém návratu, která vzbudila Gordanovu pozornost. Možná jsem neměl říkat ani to, ale už se stalo.
Stál jsem u okna, pořád s tím polenem v ruce, a díval se ven. Naslouchal jsem zvukům z chodby a snažil se přijít na kloub tomu, co se může dít.
Nadskočil jsem leknutím, když za mnou náhle bouchly dveře. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem měl pocit, že to nevydrží. Do dlaně se mi zadřelo pár třísek, jak jsem silně sevřel ten kus dřeva.
„Nestraš, už tak mám nervy na pochodu,“ vyjel jsem na Jiroua, který vešel dovnitř, a podle jeho pohybu za sebou dveře zabouchnul nohou.
„Něco se děje,“ rychle přešel ke stolu a odložil tác s jídlem.
„Cože?“
Srdce mi nepřestávalo rychle bít, jak mě pohltilo zla předtucha. Dokonce i Jirou přišel s tím, že se něco děje.
Proto tolik stráže venku? Na něco se chystají? Proč byl Gordan oblečený, přinesl snad Merinovi nějaké zprávy? A proč mi rozkázal, abych se vrátil do pokoje?
„Něco jsem zaslechl,“ šeptal Jirou, když došel až ke mně. „Když jsem šel pro jídlo, tak dole se připravovalo několik strážců. A když jsem je míjel, tak jsem zaslechl rozkaz, že půjdou někoho hledat. Ale jsou to dvě skupiny, a podle všeho každá jde někam jinam.“
Začal jsem si nervózně třít bradu, jak moc jsem přemýšlel, co to všechno má asi znamenat.
Proč dvě skupiny a kam jdou? Koho mají hledat?
„Zaslechl jsi ještě něco?“
„Jen tady nahoře, ale nejsem si jistý, jestli jsem slyšel správně.“
„A co to bylo?“
„Zaslechl jsem něco jako: bývalý král. Ale když mě zahlédli strážci, hned ztichli a Gordan šel ke mně, tak jsem raději rychle vpadnul do pokoje,“ šeptal Jirou dál roztřeseným hlasem. „Katashi, mám strach. Nelíbí se mi to. Úplně jsem z nich cítil touhu po krvi. Jako by se rozhodli někoho zabít.“
Pozorněji jsem se na Jirou podíval. Opravdu vypadal vyděšeně. Ruce se mu znatelně třásly, a byl tak vyplašený, že si je dokonce ani neprolamoval, jak to mívá ve zvyku. Když už on je z toho tak vyděšený, něco špatného se určitě děje. Aniž by si to Jirou uvědomoval, má dar vycítit správně různé situace.
V tuhle chvíli, kdy jsem si to uvědomil, sevřela mě úzkost ještě víc. Ty obavy se přenesly i na mě.
Je to něco, co se týká jen sněžného království, nebo něco, čeho jsem součástí i já? Jak to mám zjistit, když mi tady nikdo nic neřekne?
„Zůstaň tady. Když tak se schovej ve svém pokoji. Za chvíli se vrátím,“ chytl jsem Jirou pevně za ruce.
„Kam... kam jdeš?“
„Jdu zjistit, co se děje. Neboj se. Nic nevyvedu. Jen zajdu za Yakei. Možná něco ví. Stejně by měl donést tvoje boty, tak za ním půjdu dřív já,“ uklidnil jsem ho, aby nepanikařil, že provedu něco zbrklého.
„Vrať se co nejdříve, ano?“ opětoval stisk mých rukou a prosebně se na mě zadíval.
Při pohledu do jeho očí, se mi sevřelo srdce. Byl v nich vidět ten strach, který nedokázal tentokrát dobře skrýt. Snad poprvé, co jsme tady, se mu v nich tak moc odráželo to, co právě prožíval.
„Vrátím se jen co si promluvím s Yakeiem,“ přikývl jsem a opatrně se vymanil z jeho sevření. „Zavři se ve svém pokoji. Jak přijdu, zaklepu na tebe.“
Jirou přikývl a pak se pomalým krokem sunul ke svému pokoji. Díval jsem se za ním, jak jde shrbeně, jako by měl na svých ramenou nést celou tíhu všeho, co se kolem nás dělo.
I já se vnitřně třásl. Cítil jsem, jak se ve mně všechno svírá a ten pocit nepokoje mě nechtěl opustit. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil a nevběhl tam s horkou hlavou. Promnul jsem si tváře, zkontroloval, zda mám dobře upevněný meč, a teprve potom jsem se rozešel ke dveřím. Když jsem chytal za kliku, zaslechl jsem, jak klaply dveře Jirouova pokoje.
Musím si pospíšit, ať tu není dlouho sám...
S těmi myšlenkami jsem kliku stiskl a otevřel.
Srdce, které ještě před chvilkou rychle bušilo, se mi teď skoro zastavilo, stejně jako můj krok, který jsem nedokončil, když jsem chtěl vyjít na chodbu. Za dveřmi stál Merin se strážci za zády.
„Někam se chystáš?“ usmál se na mě.
„Proč? Nemůžu snad vyjít ze svého pokoje? Mám domácí vězení?“ nedal jsem se, i když mě znovu zaplavil špatný pocit.
„Samozřejmě že můžeš, ale zrovna mám k tobě namířeno Jsem rád, že jsem tě zastihl,“ úsměv, který měl, byl čím dál děsivější. Nevěstil nic dobrého.
„Pokud něco chceš, můžeš mi to říct hned. Chystám se jít za-“
„Za kým?“
„Za Yakeiem,“ odpověděl jsem. „Ty sám jsi svolil, že mi má být po ruce. A navíc, spravuje Jirou boty a já chci vědět, jestli už je má hotové, abychom mohli zítra jít ven.“
Nemělo cenu lhát, všichni věděli, že s ním cvičíme boj s mečem.
„Chceš jít ven, nebo chceš utéct domů?“ Merinův hlas o něco zhrubnul.
Natolik mě překvapil svou otázkou, že jsem couvnul o krok. Můj pohled padnul na strážce, který stál za ním. Mohl jsem to tušit. Gordan určitě byl jedním z jeho důvěrníků.
Najednou Merin také couvnul. Bylo to tak nečekané, že jsem nestihl zareagovat ani slovem. Oba strážci najednou vpadli do pokoje. Nestihl jsem ani vytáhnout meč, nebo jakkoliv jinak zareagovat.
Srazili mě k zemi a doslova znehybnili.
„Merine! Co...!“ škubal jsem sebou, ale nebylo mi to nic platné.
Jen jsem riskoval, že mi někdo z těch dvou něco zlomí.
Má předtucha se vyplnila. To špatné, to něco, o čem jsem stále nevěděl, co je, se přiřítilo tak náhle, že mě to doslova paralyzovalo.
„Co se děje?“ funěl jsem do podlahy. „Chci jít jen pro boty...“
„Za Yakeiem?“ přešel Merin k mé hlavě a sklonil se ke mně.
Přikývl jsem. To jediné jsem teď mohl udělat. Po očku jsem se podíval k Jirouově pokoji. Jeho dveře byly stále zavřené, a já doufal, že tak i zůstane.
Zůstaň tam, prosím, ať se děje, co se děje.
„Tak abych ti to upřesnil. Nikam nepůjdeš. Yakei je prohlášen za zrádce.“
V tomhle okamžiku se mi snad zastavil i dech. Šokovaně jsem hleděl na Merinovy nohy, které stále setrvávaly u mé hlavy.
Yakei je zrádce? Co udělal?
„To proto je tolik lidí na nohách? Je to snad kvůli mně?“ zeptal jsem se konečně, když jsem trochu popadl dech.
„Ale kdepak. Tebe se to netýká,“ konečně se Merinovy nohy pohnuly. „No, možná jen trochu.“
Strážci mě chytli za paže a zvedli. Než jsem se stačil rozhlédnout, Merin mi sáhl k pasu a vytáhl můj meč.
„Jen pro jistotu, kdyby tě napadlo něco nepředloženého,“ odhodil ho na zem, a to samé udělal i s mojí dýkou. „Už to nebudeš potřebovat.“
„Merine, co se děje? Proč to nepřátelství?“
„Hmmm,“ promnul si Merin bradu. „Jaké nepřátelství? Jde jen o tvou bezpečnost.“
Posadil se na postel a s úsměvem se na mě díval, zatímco ve mně to doslova vřelo. Úplně jsem soptil, chtěl jsem se jim vytrhnout a skočit po něm, ale jakýkoliv náznak pohybu, byl okamžitě zastaven ještě silnějším stiskem, při kterém mi křupaly snad i kosti.
„Nech toho, nebo si ublížíš,“ pokynul Merin strážcům, aby mě přivedli k němu blíž.
Přitáhli mě k posteli a podkopli mi nohy, abych před ním pokleknul.
„Víš, že ti to nesluší, když se takhle tváříš?“ chytl mě za moment za bradu. „Ale rozhodně bych chtěl vidět, jak vypadáš, když sis to tady užíval.“
Polilo mě horko, když s výmluvným gestem poplácal matraci.
Tak o tohle mu jde? Nemůžu dovolit, aby se to všechno obrátilo proti Jirou. Kdo ví, co by mu udělali.
„Kde jsou mé dopisy?“ zaútočil jsem otázkou, abych převedl řeč na něco jiného.
I když jsem musel mít zakloněnou hlavu, přesto jsem se mu díval přímo do očí. Neuhnul jsem pohledem ani na okamžik.
„Dopisy? Nevím, o čem mluvíš,“ zatvářil se Merin udiveně. „Už jsem ti říkal, že posel ještě nedorazil.“
„Moc dobře vím, že je tady. Dorazil už v noci. Měl pro mě dopis, a ty jsi ho četl. Byl jsem na chodbě, slyšel jsem vás. A prohledali jste mi pokoj. Zmizely mi dopisy, které jsem tu měl.“
Všechno jsem mu to řekl. Bylo už zbytečné něco skrývat. Bylo mi jasné, že tahle jeho návštěva neskončí jen srdečnými pozdravy.
„Nevím, co jsi slyšel. Nejspíš jsi náměsíčný a něco se ti zdálo. Ale, když už o tom mluvíš, tak jaké dopisy ti zmizely? Že by od otce? Nebo snad od milence?“ pozvedl obočí.
Přehodil si Merin nohu přes nohu a spokojeně si založil ruce na hrudi.
„Nic se mi nezdálo," ignoroval jsem jeho poznámku o milenci. „Dobře jsem tě slyšel, když jsi ten můj dopis četl. Začal ses rozčilovat na našeho krále. Jeden z tvých lidí mi potvrdil, že tu posel přišel.“
Poslední věc jsem si vymyslel. Ale potřeboval jsem ho utvrdit v tom, že o tom všem vím.
„Dej mi ten dopis a to okamžitě!“ i přes odpor strážců jsem se zapřel a narovnal se.
Hrdě jsem vztyčil hlavu a podíval se mu zpříma do očí, abych mu ukázal, že nejsem ten slabý Katashi, jak si o mně myslí.
Tuhle reakci Merin rozhodně nečekal. Jeho pohodový postoj náhle zmizel. Postavil se a z vrchu se na mě zle díval. Dokonce i strážci tím byli překvapení natolik, že jejich stisk na moment povolil. Hned jsem toho využil a vytrhl se jim. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a vrhnul se na Merina.
Popadl jsem ho za halenu a trhnul jsem s ním k sobě, abych si z něj udělal štít. Skoro jsem ho už měl před sebou, když se Gordan konečně vzpamatoval a chytl mě za vlasy. Škubnul s nimi tak silně, že mě donutil zaklonit hlavu a povolit sevření. Merin se rychle sklonil, a než jsem se vzpamatoval, dostal jsem pořádnou ránu do obličeje.
Zatmělo se mi před očima a omráčený jsem dopadl zády na postel. Strážce po mně skočil, aby mi zabránil dalšímu útoku. Ale byl jsem z té rány tak otřesený, že jsem ani nebyl schopen odporovat, když mě přetočil na břicho, a Gordan mi hned spoutal ruce.
Snažil jsem se vzpamatovat. Moc to však nešlo. Z rozbitého nosu mi valila krev a cítil jsem, jak mi začíná natékat obličej, a jen s obtížemi jsem otevřel oči.
„Říkal jsem, že mi jednou vlezeš do postele,“ zasmál se Merin, když mě viděl.
Gordan mě popadl za vlasy a donutil mě dívat se na něho. Stál vedle postele, jako by se před chvilkou ani nic nestalo.
„Ale víš co? Nelíbíš se mi. Konečně se můžu přestat přetvařovat. Hnusíš se mi,“ sklonil se a zavrčel mi ta slova do mého rozbitého obličeje. „Proč myslíš, že jsem se tě vlastně vůbec nedotkl? Kdybych opravdu chtěl, už bys byl dávno můj a nic bys s tím nenadělal. Ale s tebou bych do postele nikdy nevlezl, ani kdyby mě prosili.“
„Ani já bych s tebou do postele nevlezl, jsi odporný...“ zachrčel jsem a na to se rozkašlal, když mi krev stekla do krku.
Sotva jsem mohl dýchat. Nos jsem měl nateklý a plný krve, která mi tekla ven i do pusy. Gordan mi klečel v zádech a držel mě tak silně, až jsem měl pocit, že mi urve celý cop i s hlavou. Druhý strážce stál vedle Merina a hrot jeho meče se mi zařezával do kůže na krku.
„Víš, že mi to vůbec nevadí? Jo!“ luskl náhle prsty, jako by si na něco právě teď vzpomněl. „Pamatuješ, co jsem ti už několikrát říkal?“
Pobaveně se na moment podíval ke Goranovi a pak zpátky ke mně. Goranovo sevření ještě více zesílilo, až jsem se musel kousnout do rtu, abych ze sebe nevydal žádné bolestivé zaskučení.
„Nejsem jediný, kdo si tu na tebe brousí zuby. Je tu spousta hladových vlků, kteří by si na tobě rádi pochutnali. A jeden z nich...“ nedopověděl a jen se znovu podíval na Gorana.
„Prosím,“ narovnal se Merin a ukázal na mně.
Strážce, který stál vedle postele schoval svůj meč do pochvy a vzdálil se. Slyšel jsem jeho kroky, ale neviděl jsem, kde se zastavil. Merin se také na chvíli vzdálil. Díval jsem se na něj, jak si nalévá víno, a pak se usazuje na stoličce a pobaveně se na nás dívá.
Byl jsem v koncích. Všechno ve mně vřelo a svíralo se zároveň. Měl jsem pocit, že se rozletím na několik kusů. Snažil jsem se nadechnout, ale sotva jsem popadal dech. Horko, které zaplavilo mé tělo, mě doslova rozžhavilo. Chtěl jsem se vytrhnout, chtěl jsem něco udělat, cokoliv, ale nedokázal jsem nic.
Takhle to nemůže skončit. Nemůžu se ke Manzovi vrátit zprzněný jiným vlkem. Nedokázal bych se mu podívat do očí...
Začínal jsem propadat zoufalství.
„Jen do toho,“ promluvil povzbudivě Merin směrem ke Gordanovi a pak s pohrdavým pohledem na mě. „Rád se podívám na to, jak přijdeš o tu svou hrdost, Ka-ta-shi.“
Mé jméno vyslovil s takovým zadostiučiněním, že mě z toho až zamrazilo. Snažil jsem se z toho nějak dostat. Škubal jsem sebou a celý se zapřel. Ale i přes můj odpor mě Gordan za vlasy vytáhl víc na postel. Klekl si nade mne a zapřel se mi o záda.
„Pusť!“ zakřičel jsem, co mi to pusa plná krve dovolila.
„Něco ti dlužím a teď nastal čas odplaty,“ sklonil se nade mnou a volnou rukou mi strhnul kalhoty pod zadek.
Látka jen zapraskala, když ji vyrval zpod mého opasku. Na moment však ztratil rovnováhu a přepadl dopředu, když jsem sebou silně škubnul. Na poslední chvíli se zapřel rukou vedle mé hlavy.
To, co se stalo potom se seběhlo tak rychle, že jsme tím byli všichni na okamžik doslova omráčeni.
Ozvala se silná rána, když dveře Jirouova pokoje narazily o zeď. Zaslechl jsem pár hodně rychlých kroků, dopad židle, když Merin vyskočil na nohy a třeskot, když upustil pohár s vínem. Gordan jen stihl otočit hlavu, a pak s překvapeným výrazem a následným chrčením dopadl na mé tělo, až mi skoro vyrazil dech.
Cítil jsem jeho krev, která se mi vpíjela do oblečení a stékala po mé odhalené kůži. Okamžitě se kolem mne začala barvit postel do červena. Gordan sebou ještě škubnul, a pak zcela znehybněl.
„Jirou, ne!“ zakřičel jsem a otočil hlavu za zvuky.
Ale bylo pozdě. Meče do sebe silně narazily, pak jeden z nich vyletěl do vzduchu a zabodl se do podlahy u Merinovy nohy. Jirou vykřikl bolestí, když byl vzápětí sražen k zemi. Strážce ho držel za krk a tlačil mu obličej do podlahy tak silně, že se nemohl ani pořádně nadechnout.
Pak se na okamžik rozhostilo zlověstné ticho.
„Pusťte ho! Slyšíš, Merine?! Pusťte ho! Jen mě bránil! Merine!“
Merin chvíli nehybně stál, a jen se díval na Jirou. Jeho pohled nevěstil nic dobrého. Byl plný vzteku, a viděl jsem, že i sevřel ruce v pěst. Až ke mně bylo slyšet jeho hluboké nadechnutí.
„Merine! Nechte Jirou být!“ křičel jsem.
Snažil jsem se dostat zpod Gordanova těla, které teď, když už nežil, bylo dvakrát tolik těžké.
„Merine!“ znovu jsem se podíval k Jirou,
Celý se třásl, a nebyl schopen popadnout dech, a ani se pohnout. Jednu ruku měl zkroucenou pod svým tělem a druhou se snažil zachytit strážcovu ruku, aby se dostal z toho sevření.
„Napadl krále,“ ozval se náhle Merinův hlas.
Mluvil už o něco klidněji, ale ten tón, byl stejně zlověstný, jako jeho pohled. Pomalu přešel k mému meči, kde se zastavil.
„To není pravda! Bránil mě. Napadl strážce! Ty sám jsi říkal, že tu výzvy k soubojům neplatí! Merine!“
znovu jsem se snažil dostat zpod Gordanova těla. Ale měkká matrace a to těžké tělo mě na posteli doslova uvěznilo.
„Co se děje?“ dveře na chodbu se rozletěly, a dovnitř vpadli strážci.
Oba se okamžitě rozběhli k posteli a zvedli Gordana, aby se podívali, jak na tom je. Začal jsem rychle a zhluboka dýchat, když ten tlak na mém těle povolil.
„Je mrtvý,“ položili Gordana opatrně na zem, jako by mu to snad mělo ještě ublížit.
„Zvedněte ho!“ rozkázal Merin a ukázal na mě.
Strážci mě popadli každý z jedné strany a stáhli mě z postele dolů. Dopadl jsem tvrdě na kolena, s nohama zamotanýma do svých vlastních kalhot.
Prudce jsem oddechoval, až mi od zakrváceného obličeje odlétávaly prameny vlasů, když se mi rozmotal cop, který mi předtím Jirou tak pracně zaplétal.
„Chytněte ho, ať dobře vidí, co se u nás dělá se zrádci,“ ozval se další rozkaz.
Strážce mě chytl za vlasy a škubnul s nimi, abych zvedl hlavu.
Podíval jsem se na Jirou. Pomalu začínal vzdávat ten předem prohraný boj. Jeho ruka přestala škrábat strážcovo zápěstí a klesla k zemi.
„Tenhle zabil Gordana a chtěl napadnout krále,“ ukázal na něj Merin.
Sehnul se a chtěl vzít můj meč. Jeho ruka se však pohla jiným směrem, a vzápětí se v ní objevila moje dýka.
„To není pravda! Jirou mě bránil! Nechtěl tě napadnout! Merine, přestaň!!“
Ale on neposlouchal. Ani se po mně neohlédl. Pomalým krokem došel k Jirouvi, kterého už strážce zvedl na kolena.
„Merine nech toho! Nic ti neudělal! Jen mě bránil! Slyšíš?! Merine, prosím!“ křičel jsem už zoufale.
Skoro jsem se vytrhl strážcům, když jsem se zapřel. Chtěl jsem vyskočit a chránit Jirou třeba vlastním tělem.
„Omlouvám se, Katashi,“ otočil Jirou ke mně hlavu.
Jeho tvář byla mokrá od slz. Všechno se v ní odráželo. Všechno, co právě cítil. Bál se. Strašně se bál. Nedokázal se přestat třást.
„Nic špatného jsi neudělal, Jirou,“ promluvil jsem na něj o něco tišeji a také i mně po tváři začaly téct slzy.
Dívali jsme se na sebe. Nemluvili jsme, jen se na sebe dívali...
Moje dýka se ve světle loučí zlověstně zaleskla, když se Merin rozmáchl...
„Jirou...“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Promiň, Hendi, Kated, Káti, i vy všichni ostatní, kteří jste to chtěli jinak, že jsem nevyslechla vaše prosby :( Ale doufám, že kvůli tomu tuhle povídku nezahodíte a budete číst dál... :) Věřte, že i mě je smutno, ale nepřestanu psát pokračování...