Proč peníze, bohatství, dává lidem pocit, že můžou všechno? Proč si myslí, že to právě oni vládnou světu? Nebo je to jen můj špatný odhad, a není to tím bohatstvím, ale tím, jaký ten člověk vlastně je?
Kolik společného mají tenhle Rosenberg a Carson?
Ať už v autě, nebo v jedné z luxusních restaurací, kde nás zavedli do malého soukromého salónku, jsem po očku sledoval Rosenberga. Nevěděl jsem stále, co si o něm myslet. Ale já stejně nikdy nedokázal lidi správně odhadnout. Vždy jsem na to potřeboval víc času. Tak jak u Sergiho. To proto mě tak dlouho uháněl, protože jsem byl vůči němu z počátku nedůvěřivý.
Po celou dobu jsem se cítil nesvůj. Byl jsem na luxus zvyklý u Carsona, ale tohle bylo jiné. Pořád jsem cítil ten zvláštní tlak z Rosenbergovy strany. Přitom se však choval přirozeně, nenuceně, usmíval se, do ničeho mě nenutil, ať už slovy nebo činy. Ale přesto... To, co z něj vyzařovalo, vás nutilo před ním sklonit hlavu. Mít pocit, že před vámi stojí nejvyšší z nejvyšších...
Uhnul jsem pohledem, když se na mě podíval. Zadíval jsem se do toho malého okna po své pravici, jako bych tam hledal odpovědi na mé otázky, které se mi honily hlavou.
Přede mnou na stole stála sklenice s vodou a druhá s vínem. Zatím netknuté, i když si Rosenberg dopřával už druhou skleničku. Jen právník si nic nedával. Soustředěně znovu procházel papíry, občas se mě něco doptal, a já jen poslušně odpovídal.
Cítil jsem se divně. Po každé jeho otázce a mé odpovědi, jsem měl pocit, jako bych Carsona zrazoval.
Ale...
Řekl jsem si, že tomu chci udělat co nejdříve konec.
„Tahle výpověď je napadnutelná. Jeho právník zřejmě není až tak dobrý, jak si pan Walsh myslí. Ozvu se vám hned, jak to budu mít připravené. Omluvte mě, mám teď domluvenou schůzku,“ podíval se právník na hodinky. „Tohle budu potřebovat, nebude vám vadit, když si to u sebe chvíli ponechám? Je to nutné i proto, abychom to mohli zdárně dotáhnout do konce. A nebojte se, vaše budoucnost není tak černá, jak si myslíte.“
Ještě se na mě usmál, když jsem přikývl, že si ty papíry může nechat. Ale...
Jak může vědět, co si myslím? Nebo vážně vypadám, že jsem všechno vzdal?
„Vůbec nepijete,“ přistrčil Rosenberg sklenici s vínem ke mně blíž.
„Já, no... zatvářil jsem se rozpačitě. „Moc nepiju. Neumím to.“
„Ale no tak, jedna sklenička vám neublíží. A když už... Odvezu vás, kamkoliv budete chtít.“
Přestal se na mě dívat a dal ruce ze stolu dolů, když k nám přistoupila servírka, která přinesla objednané jídlo.
Žaludek jsem měl sevřený, ale přesto jsem se donutil ten oběd sníst. Byla to porce tak akorát, a bylo mi hloupé to odmítnout, či nedojíst, když jsem byl pozvaný, a navíc do takové restaurace. Přesto jsem však jedl pomalu, jako bych si dával na čas. Ani Rosenberg s jídlem nespěchal. Po celou dobu jsme jedli mlčky a občas se na sebe podívali, jako bychom jeden druhého zkoumali.
„Děkuji za dobrý oběd,“ odsunul jsem talíř, když jsem konečně spolknul poslední sousto.
Rosenberg už spokojeně seděl a popíjel další sklenici vína, a jen se na mě s úsměvem díval.
Nakonec jsem se i já chopil té své, a trochu jsem upil vynikajícího červeného vína, které se k obědu perfektně hodilo. Celý oběd, i s výběrem pití, bylo v jeho režii, a já musel uznat, že v tom opravdu uměl chodit.
„Slyšel jsem, že nemáte kde bydlet,“ prolomil Rosenberg ticho, když už delší dobu ani jeden z nás nepromluvil.
„Nevím, proč vám o tom Francis říkal. Je to moje věc,“ pohlédl jsem na něj napůl naštvaně a napůl udiveně.
Jak jinak se to mohl dozvědět, než právě od něj? Co všechno mu o mně ještě řekl?
„Neřekl.“
„Prosím?“ nechápal jsem.
„Francis mi o vás nic neřekl. Teda, kromě té výpovědi,“ nahnul se nad stůl a doplnil víno ve své i v mé sklenici. Slyšel jsem vás, když jste o tom mluvili. Mám dobré uši,“ ukázal ještě se smíchem právě na tu část svého těla, o které mluvil.
„Bydlím teď sice u Francise,“ rezignoval jsem, „ale jen dočasně, než si něco najdu. Nebo se vrátím k rodičům.“
„Byla by škoda, kdyby se něco tak hezkého zahrabalo někde na venkově,“ ukázal na mě Rosenberg. „Pomůžu vám s bydlením.“
„Nemůžu si dovolit jen tak něco. Nemám na to dost peněz,“ zamítl jsem.
Bylo mi jasné, že pokud někdo jako on mi najde něco k bydlení, že se nebude jednat o 1+1 v nějakém ghettu.
„Zapomněl jste, co říkal můj právník? Vaše budoucnost není tak černá, jak si myslíte. Jen nám prostě věřte. Chci vám pomoct, byla by škoda, kdybyste se někde schoval. Už jsem říkal, že jste-“
„Proč?!“ vyhrkl jsem, aniž bych ho nechal domluvit. „Proč mi chcete pomáhat? Neznám vás, a vy neznáte mě.“
Rosenberg se na moment zarazil. Ale opravdu jen na krátký moment, aby hned vzápětí nasadil svůj obvyklý výraz. Bylo to, jako by se v tu chvíli zapomněl hlídat. Nejspíš nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje a tohle ho překvapilo.
„Už jsem vám říkal, že se jmenuji Alan. Byl bych moc rád, kdybychom si tykali. Unavuje mě tohle formální chování,“ natáhl ke mně s úsměvem ruku.
Na moji otázku vůbec neodpověděl. Ale po chvilce váhání jsem jeho nabídku přijal. Bude se mi s ním rozhodně lépe mluvit, když mu budu tykat. A tak nějak to zmenšilo tu sociální propast mezi námi dvěma.
„Proč mi chceš pomáhat, Alane?“ pokusil jsem se o úsměv, když jsem se vrátil ke své původní otázce.
„Protože mám takové sklony. Pomáhám tam, kde cítím, že je to potřeba,“ vrátil mi úsměv.
Sledoval, jak pomalu upíjím ze své sklenice, a jakmile byla prázdná, hned mi dolil další víno. Za to já si vůbec nevšiml, že on ve svém pití přibrzdil.
„Nevěřím,“ víno mi pomalu začínalo rozvazovat jazyk.
S každým dalším procentem alkoholu v krvi, jsem nabýval na sebejistotě a neváhal říct i to, co bych si jinak nedovolil.
„Nevěřím ti, že to děláš jen pro svůj dobrý pocit. Tak proč? A určitě to není jen proto, že požádal o to Francis. Rozhodně by tě neprosil, abys mi našel bydlení, když chce, abych zůstal u něj.“
Alan tiše poslouchal, co všechno ze mě leze, a jen se usmíval.
Přestával jsem mít zábrany...
„Nevěřím, že mi chce někdo pomoct jen tak. Každý za to něco chce. I Franci, I Carson. A hlavně on. Když se mu něco znelíbilo, kopl do mě jak do prašivého psa. Zjistil, že Leon je lepší na focení než já, a už mě nepotřebuje. Tak proč by mi měl dávat ještě nějaké peníze? Je to hajzl. Využil mě, aby vydělal prachy, a teď...“ praštil jsem rukou do stolu, když ve mně začala vřít krev.
Nedokázal jsem se zastavit. Jedna láhev vína vystřídala druhou, a já mluvil čím dál víc.
„Chová se jako velký šéf. A přitom je tak... tak...“ nenacházel jsem ty správná slova, k čemu bych Carsona přirovnal. „Kdyby ostatní věděli, jaký ve skutečnosti je, mohl by to rovnou zabalit.“
Hodil jsem do sebe obsah sklenice najednou a trochu víc zprudka ji postavil zpátky na stůl.
„Jaký je?“ znovu mi Alan dolil.
„Jaký? Je jako had. Kluzký a nebezpečný. Kousne, když to nejmíň čekáš,“ znovu jsem se napil. „A ty jsi taky takový, ne? Proč bys mi jinak chtěl pomáhat? Co vy dva...“
Odmlčel jsem se. I v té opilosti jsem si uvědomil, že zacházím moc daleko. Ale horko těžko jsem se ovládal. Jako by všechen ten nahromaděný stres teď dosáhl svého limitu a potřeboval jsem to nějak ventilovat. Ale já nechtěl ukázat další slzy, a tak jsem prostě mluvil. A taky... Už jsem ani nevěděl, kolik těch skleniček jsem vlastně vypil.
„Řekni mi pravdu, Alane. Proč mi chceš pomáhat?“ zaútočil jsem na něj znovu otázkou, na kterou jsem chtěl za každou cenu odpověď.
Alan se přestal opírat o stůl a narovnal se. Měl jsem pocit, že je hned minimálně o hlavu vyšší. Donutilo mě to se přikrčit... Udělal jsem to podvědomě, jako by mi řekl, že on je tu ten, kdo se bude ptát, že on je ten šéf, před kterým se ostatní plazí po kolenou.
Když viděl, jak jsem zareagoval, uvolnil své napětí, které ho na moment ovládlo. Pomalu vstal a snad ještě pomaleji obešel stůl, dokud se nezastavil u mě.
„Máš pravdu, není to jen tak. Líbíš se mi, Jasone. Závidím Francisovi, že u něj teď bydlíš. Viděl jsem tě už tolikrát na fotkách a přál si s tebou setkat. Jsi moc hezký, a mám o tebe zájem. Mrzelo mě, když jsem slyšel, co tě potkalo. Chci ti pomoct. Chci, abys byl šťastný, a já chci být ten, kdo tě šťastným udělá. Je něco špatného na tom, že se mi líbíš? Postarám se o tebe, a už nikdy nebudeš smutný.“
Oči jsem měl do široka otevřené, když jsem hleděl na desku stolu a jen poslouchal, co mi říká. Jen těžko mi docházelo všechno, co vypustil ze svých úst. Jeho poslední slova byla jako rozkaz. Jako by věděl, že co řekne, to se stane. Jako by věděl, že jemu není radno odporovat, protože vždy dosáhne svého. Možná proto mluvil tak přímo. Možná se mu doteď nikdo nepostavil, a on bral jako samozřejmost, že ho všichni poslouchají.
Nebyl jsem v tuhle chvíli ničeho schopen. Ani přikývnout či zavrtět hlavou. Nebyl jsem schopen říct ani jediné slovo. Jen jsem zaraženě seděl a snažil se přebrat v hlavě všechno, co řekl.
„Půjdeme,“ odstoupil ode mne dál.
Vložil do malých desek několik bankovek, a pak se vrátil zpátky ke mně.
„Pojď, pomůžu ti,“ chytl mě pod paží a pomohl mi vstát.
Jako by jeho slova byla nějaký jed, který mě naprosto paralyzoval. Bez jakéhokoli odporu jsem vstal a nechal se vyvést ven z restaurace. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Ani to, že se s námi rozloučil personál, ani to, že před vchod přijelo Alanovo auto, do kterého mě usadil. Nevnímal jsem ani to, kam řidič dostal rozkaz jet.
Jen jsem se při chůzi snažil nezakopnout, a nepraštit se do hlavy, když jsem sedal do auta.
Měl jsem v hlavě naprosto prázdno...
„Opři se o mě,“ chytl mě Alan kolem ramen a přitáhl si mě blíž k sobě, když viděl, jak mi klimbá hlava.
Dolehl jsem na jeho rameno a zavřel oči. Bylo mi už tak nějak jedno, co se mnou bude. Prostě jsem rezignoval. Ráno jsem byl ještě plný rozhodnutí a odhodlání, a teď...
Teď mi tenhle člověk ukázal, že já nemám šanci se těmto dravcům postavit čelem. Jsem kořist, na kterou si brousí zuby, a já jen můžu tiše čekat, kdy se do mě zahryzne a dá si mě k večeři.
Mírné houpání a ticho, které v autě po celou dobu vládlo, mě nakonec uspalo. Možná bych usnul, i kdyby tu hrálo rádio, protože s tím, co jsem vypil, bylo jen otázkou času, kdy odpadnu. Nedal jsem si pozor. Myslel jsem si, že jsem připravený na všechno, ale tenhle člověk nade mnou prostě vyhrál.
Dělal jsem všechno, co on chtěl. Dostal mě tam, kam on chtěl.
Když jsem otevřel oči, musel jsem je hned zase zavřít, protože se kolem mě všechno roztočilo. Ty šmouhy, které jsem měl před očima, jsem vůbec nepoznával.
Nejspíš jsem toho vypil tak moc, že mám problém poznat i Francisův nábytek v jeho ložnici.
Ložnice...
Znovu jsem otevřel oči a hned zavřel. Zopakoval jsem to asi třikrát, než se všechno uklidnilo, a nábytek zůstal stát na svém místě. Konečně se mi podařilo zastavit ten šílený kolotoč, na kterém jsem se nedobrovolně vozil.
Opatrně jsem se kolem sebe rozhlédl.
Nebylo divu, že jsem Francisův pokoj nepoznával, protože tahle ložnice evidentně nepatřila jemu.
Dýchal tu na mě stejný luxus, jako v Alanově autě. Ležel jsem v posteli, kde mi bylo tak dobře, že jsem neměl ani snahu se otočit na bok, natož ještě vstát. Prostorná ložnice, kde se v pohodě vešel nábytek i s velkou postelí, na stěně visela snad ta největší televize, jakou jsem kdy v životě viděl. Toaletní stolek s velkým zrcadlem, a vedla toho sofa, na kterém se muselo sedět určitě pohodlněji než na Francisově sedačce.
Když jsem se vynadíval, opatrně jsem se posadil. Stále jsem byl tak nějak nejistý a věděl jsem proč. Hlava se mi zatočila, a já se musel zapřít o ruce, abych nepřepadl. Zůstal jsem v předklonu a snažil se rozdýchat ten nepříjemný nával, který ve vlnách atakoval moji hlavu.
Po chvíli, kdy jsem se konečně dal tak nějak dohromady, jsem chytil peřinu a odhodil ji, abych mohl vstát. Ale zůstal jsem viset pohledem na mých nohách, a po chvíli jsem nevěřícně hleděl i na své ruce, a vůbec celé tělo.
Snad abych se přesvědčil, že to, co vidím, je pravda, pomalu jsem vstal z postele, a za pomocí nábytku, kterého jsem se přidržoval, jsem došel k zrcadlu.
Nebylo pochyb. Nebylo to mé oblečení. Měl jsem na sobě pyžamo. Už podle jemnosti bylo jasné, že nebylo koupeno někde na trhu, a muselo stát víc, než moje boty a kalhoty dohromady.
Nechápal jsem. Vůbec jsem si nepamatoval, jak jsem se tu dostal a vůbec... Jak to, že mám na sobě tohle, a kde jsou moje věci? A kde vlastně jsem?
Otočil jsem se a znovu se rozhlédl po pokoji.
Nikde jsem neviděl nic z toho, co by připomínalo moje triko, nebo cokoliv dalšího, co jsem měl předtím na sobě. Chytl jsem gumu od pyžamových kalhot, trochu jsem je potáhl od těla a podíval se dolů.
Vážně? Ani boxerky?
„Možná bys sis měl ještě chvíli pospat.“
Trhnul jsem sebou, když jsem uslyšel Alanův hlas. Prudce jsem se otočil, ale v tu chvíli se mi tak zatočila hlava, že jsem málem skončil na zemi. Jen na poslední chvíli mě zachytil a podepřel, abych se mohl narovnat.
„Pojď si ještě lehnout,“ vedl mě k posteli, a já šel poslušně jako jeho pejsek.
„Kde to jsem?“ zvedl jsem k němu hlavu, když mi ještě podával sklenici se studenou vodou.
Trochu jsem se napil, ale pak jsem mu ji vrátil. Můj žaludek odmítal něco takového přijmout, a kdybych se napil ještě víc, riskoval bych, že všechno, co v sobě mám, skončí na zemi nebo na posteli.
„Jsi u mě doma,“ postavil Alan sklenici na stolek a vrátil se ke mně.
Posadil se vedle mě a s úsměvem si mě prohlížel. Ani jsem nestihl uhnout, když zvedl ruku a prohrábnul mi vlasy.
„Sluší ti to, když jsi rozespalý. V autě jsi usnul a nemohl jsem tě vzbudit, tak jsem se o tebe postaral,“ sklouznul pohledem na mé tělo zahalené v pyžamu.
„Musím jít domů,“ odstrčil jsem jeho ruku a vstal jsem.
Znovu jsem zvrávoral, a tak nějak jsem začínal mít pocit, že jsem víc unavený, než když jsem se vzbudil.
„Kde mám věci?“
„Vážně chceš už odejít? Nebude mi vadit, když tu zůstaneš. Stejně... Sám jsi říkal, že nemáš kam jít. Že se na tebe všichni vykašlali. Proklínal jsi každého, na koho sis vzpomněl.“
„Cože?“
Alan se na mě jen s úsměvem díval, zatím, co já si snažil vzpomenout, co všechno jsem tak mohl říct.
„Kdo mě sem přinesl?“ zeptal jsem se po chvíli marného vzpomínání.
„Já.“
„Kdo mě převlékl?“
„Já.“
„Bylo nutné ze mě sundat úplně všechno?“
„Bylo. Víš, pohled na něco tak hezkého jsem si prostě nemohl nechat ujít.“
„Jen jsi mě převlékl, nebo... U... udě... udělal jsi něco... jiného, něco... dalšího?“ skoro jsem se nemohl nadechnout, když jsem si uvědomil, že to byl právě on, kdo mě svlékal. Kdo mě viděl nahého, kdo se mě dotýkal, a já o sobě nevěděl. Mohl klidně...
Alan se s úsměvem postavil a přistoupil ke mně.
„Co myslíš?“ chytl mě za lokty a mírně si mě přitáhl k sobě.
Cítil jsem, jak mi po zádech stéká pot, když mě polilo po jeho slovech horko. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Ale jedno jsem věděl jistě...
Tenhle člověk mě děsil, a přitom jsem se mu nedokázal postavit. Co za magii používá, že dělám všechno, co on chce? Určitě i to, že jsem tady, už tak nějak plánoval dopředu.
„Jdu domů,“ promluvil jsem konečně, když jsem pochopil, že od něj nedostanu odpověď.
Prostě mi odpovědět nechtěl. Chtěl mě nechat v nejistotě a povedlo se mu to. Ať už by mi teď řekl cokoliv, nevěděl bych, jestli mám věřit, že zrovna ta odpověď je správná.
„Kam domů? K Francisovi?“
Zarazil jsem se.
Vážně tomu můžu říkat domov, když jsem od něj chtěl odejít?
„Nebo k rodičům?“ pokračoval Alan.
K rodičům? Mám tam přijít a přiznat, že jsem selhal? Že jsem nebyl schopen se sám o sebe dobře postarat?
„Nebo do hotelu?“
To už bylo na mě moc. Tohle byla poslední varianta, na kterou jsem myslel, ale když to vyšlo z jeho úst, znělo to, jako bych utekl do nějaké špinavé díry, kde se má maličkost navždy ztratí, a už po mně neštěkne ani pes. Jako nějaký ztroskotanec.
„Není nikdo, kdo by se o tebe postaral tak dobře jako já. Všichni tě jen využili, dokud jsi vydělával peníze. Carson...“ na moment se odmlčel, ale vzápětí hned pokračoval. „Všichni tě jen využívají. Já tě nebudu nutit, abys pro mne pracoval. Dám ti, cokoliv budeš chtít a nebudeš muset hnout ani prstem. Budeš se tu mít dobře. Kdybys odešel... Nezvládl bys to sám. Rozhodně ne teď. Ale když tu nechceš zůstat, nebudu tě nutit. Nechal jsem ti tvé věci vyčistit. Trochu sis je polil vínem. Donesu ti je. Ty si ještě lehni a trochu si odpočiň. Až se budeš cítit lépe, odvezu tě kamkoliv budeš chtít.“
Donutil mě znovu usednout na postel. Potlačil mě, dokud jsem nedolehl na záda, a pak mě ještě přikryl. Mluvil se mnou klidným hlasem. Jen se mnou mluvil a díval se mi do očí.
Nenuceně. Do ničeho mě opravdu nenutil a nevyhrožoval mi.
Přesto mi v hlavě nadělal pořádný guláš.
Jeho hlas, jeho slova mi stále zněly v hlavě, a nedokázal jsem se jich zbavit. Naprosto mě ovládly, a já začal přemýšlet nad tím, že má vlastně pravdu.
Kdo se o mě postará? Kdo? Jaké možnosti mám? Jakou šanci mám, že se někde uchytím sám?
Je pravda to, že mě všichni jen využívají? Carson, který mě vyhodil z agentury z vteřiny na vteřinu, a ještě mě připravil o peníze? Francis, který myslí jen na to, že mě chce u sebe, protože mě miluje, ale nehledí už na to, jak se cítím já? Leon, který také tvrdil, že mě miluje, ale byla to lež, a když dosáhl svého, tak už ho nezajímám? Jen mi zničil můj šťastný život se Sergim... A Sergi, který se o mne celou dobu tak hezky staral, a já... já ho jen dokázal zklamat a nic víc?
Kdo z nich mluví pravdu a kdo lže?
Kdo je Alan Rosenberg? Co když je on ten jediný, co říká pravdu? Co je to za člověka? Můžu mu věřit?
Nebo je všechno úplně jinak?
Co když všechno, co řekli ostatní, byla jen bohapustá lež? Celá snůška lží?
Nebyl jsem si najednou ničím jistý. Nevěděl jsem nic. Jen jednu věc jsem vnímal. Začínal jsem být unavený čím dál víc. Jako by ta jeho slova bylo nějaké zaklínadlo, kterým mě donutil usnout.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: přináším vám jednu z těch kratších kapitol. Stejně jsem na začátku slibovala, že kapitoly budou krátké, takže stížnosti nepřijímám. :) No, ono jsem měla i problém něco napsat. V hlavě jsem měla prázdno, a nebyla jsem schopná napsat jedinou větu. Tak jsem ráda, že jsem zvládla aspoň tohle. No, a abych ještě k tomu něco dodala... Nejspíš mě budete nesnášet. Pěkně jsem to zase zkomplikovala. Počítám, že nebude dlouho trvat, a buď si to Jason hodí, nebo skončí na psychině. :) :D Už já sama v tom začínám mít guláš. :D Vážně jsem zvědavá, jak to vlastně dopadne. :D