Marice
Moc jsem o sobě nevěděl, ani to, jak mě otec s Bakem dostali domů. Jen hrozný hluk, který ke mně šel, když se mě snažili ošetřit. Podle všeho to nebyly jen uspávací bylinky jako ty předtím, ale tyhle mě měli otrávit. Snažili se ze mě ten účinek dostat, ale bylo to hrozné.
Budil jsem se v bolestech, když se mi žaludek dostával do obrovských křečí. Dávil jsem se… Zvracel, když do mě lili bylinky na zvrácení účinků. Vše mě pálilo… Jenže nejhorší na tom vše byl fakt, že tu nebyl on… Hiro byl beztak už na zámku krále sousední říše a zapomněl na vše, co jsme spolu zažili.
Netušil jsem, že si jeho bratr vzal královu dceru. Mohl jsem napadnout vlky, ale říši, která proti nám nikdy nic neměla, a ještě nám pomáhala a obchodovala s námi, rozhodně ne. Zlobit se na ně a vyhrožovat by stejně nepomohlo, a jen bych ublížil svým lidem.
„Mari… Mari vypij to! Musíš…“ křičel na mě táta, když do mě dostával další odvar.
Nesjpíš to se mnou měl těžké, ale mě se nic nechtělo… Vůbec nic.
Hiroki
Už několik dní jsem s nikým nepromluvil. Přivezli mě na zámek krále divokých koček. Chovali se ke mně hezky, ale... Byl jsem vězeň.
Nepustili mě ani na chvíli z dohledu. Jen občas, a to vždy jen v noci, jsem vyšel do zámeckých zahrad a díval se na hvězdné nebe, nebo směrem k lesům, které tvořily hranici se lvím územím. Bylo mi tak teskno, že jsem často jen seděl a tiše plakal.
„Chci se vrátit,“ byla má první slova, když se ke mně při noční procházce přidal Yoshi.
„Nedovolím to,“ zazněla krátká odpověď.
Pohladil mě po hlavě, ale já jsem uhnul. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal kdokoliv jiný. Chtěl jsem jen Mariho.
Ale bude mě vůbec ještě chtít? Vždyť už ani ty dlouhé vlasy nemám, s kterými si tak rád hrál. Teď jsem je měl pouze po ramena a můj cop zůstal v zámku lvího krále.
Další dny probíhaly ve stejném duchu. Jen ty slzy už pomalu ubývaly. Ale i tak jsem nevycházel ze svého pokoje. Nepřipojoval jsem se ani ke společnému obědu či večeři.
„Hiroki,“ navštívila mě jednoho dne královská dcera, žena mého bratra. „Pojď se s námi najíst.“
Posadila se vedle mne na postel a pohladila mě po zádech. Byla opravdu hodná a milá, a snažila se mi to tu ulehčit, jak se dalo.
Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Máte nějaké zprávy o lvím králi?“ zeptal jsem se tiše.
Aspoň nějakou zmínku o něm bych přivítal.
„Náš zvěd by se měl dneska vrátit. Pokud přijdeš na večeři, dozvíš se, co chceš.“
„Slibuješ?“
Tuhle jiskřičku naděje jsem hodlal uchopit do svých rukou a už ji nepustit. Možná zažehne ten plamen, který ve mně pomalu uhasínal.
„Slibuji...“
Marice
Probudilo mě mručení lvů, kteří mě z obou stran zahřívali a nehnuli se spoustu dní ode mě. Byl jsem jak v nějakém nevhodném sendviči. Bako se jen protáhl a otočil tlamu na druhou stranu a táta jak čertík z krabičky vyskočil a proměnil se zpátky v člověka.
„Jsi vzhůru… Jsi vzhůru… Jsi vzhůru…“ tiskl se ke mně a drtil mě tak, že se mi nedostávalo dechu.
Asi jsem spal opravdu dlouho, protože mě strniště zašimralo na tváři. Táta vypadal zničený. Vypadalo to, že několik dní opravdu nespal. Bako k nám taky pootočil hlavu, ale už v lidské, a hlavně nahé podobě.
„Běžte se oblíct,“ prskl jsem po nich, protože je dva opravdu nahé vidět nemusím.
Představuji si pak… ne… Je mi blbě…
Sehnul jsem se k připravené míse a ihned tam vyklopil obsah svého žaludku. Nejspíš to byl jen ten odporný čaj, po kterém jsem měl už všechny chuťové buňky pryč, ale pomohl.
„Jsi zpátky,“ zavrčel Bako a sehnul se pro oblečení, co tu leželo na zemi a druhou kupku podal otci.
„Máme zvědy ve vedlejší zemi, Hiro…“ zacpal jsem otci rukou pusu, aby dál nemluvil.
„Odešel, protože se mě bál. Nechte ho jít,“ řekl jsem smutně a pohodlně se posadil.
„Nechám donést jídlo,“ zhodnotil situaci Bako, a otec ho po mém pohledu následoval.
Hiroki
Nakonec jsem souhlasil a na večeři šel. Bylo to poprvé od chvíle, kdy mě sem bratr přivezl.
Když jsem vešel do jídelny, všichni se na mě usmáli, ale nijak nekomentovali to, že jsem se k nim konečně přidal. Byl jsem za to rád, protože jsem neměl rád až moc zájmu druhých. Nerad jsem býval středem pozornosti.
„Suki, něco jsi mi slíbila,“ naklonil jsem se k bratrově ženě, když večeře končila.
Ta se jen usmála a kývla na svého otce.
„Král Marice se konečně probral a je už zpátky při síle. Naštěstí je to silný lev, a ta otrava ho sice dost zasáhla, ale nezemřel.“
„Co?“ vyskočil jsem na nohy. „Otr... Kdo ho otrávil? Bratře?!“
Prudce jsem se otočil na Yoshiho. Vím, že lvy nesnáší, ale že by kvůli mně, nebo osobní nesnášenlivost zašel až tak daleko?
„Jak jsi mohl?!“
„Uklidni se, Hiro,“ postavil se i Yoshi.
Obešel stůl, zastavil se u mě a položil mi ruku na rameno.
„Jak se mám uklidnit! Chtěl jsi otrávit krále!“
„Neudělal jsem to,“ potlačil mě, abych si zpátky sednul. „Měli jsme ho pouze uspat, abychom tě mohli odnést. Ale někdo toho využil. I když to vypadá, že jsme to udělali my, ale opravdu jsme o jedu nic nevěděli. Nedopustil bych takovou chybu. Co kdyby ses toho napil ty, co? Myslíš si, že bych byl schopný otrávit svého bratra?“
Díval jsem se Yoshimu do očí a musel jsem si přiznat, že mluví pravdu. Jeho oči nikdy nelhaly.
„Lvi mají mezi sebou zrádce. Někoho, kdo se chtěl zbavit buď krále, nebo tebe. Tak je to. I proto zůstaneš tady. Nechceme ohrozit tvůj život, ne teď, když o tom víme, ale nevíme zatím, kdo to je...“ dodal ještě klidně král.
Marice
Zvedl jsem se a za pomoci služebné se přesunul do vany. Nebylo to tak daleko. Ani mi nevadilo, že mě omývala celého… Bylo mi jedno, co se s mým tělem děje.
Jak dlouho trvá, než se člověk dostane z něčeho takového, jako je zlomené srdce? Nemyslím si, že by mě otrávil jeho bratr, určitě by neriskovali válku s mojí zemí, ale někdo to být musel. Ta karafa s vodou stála v mém pokoji a u Hira, který tam spal. Co když… Co když chtěli zabít jeho? I když je to už nyní jedno, stejně chci najít viníka, kvůli kterému jsme o něj přišel. Ale vlastně mi nikdy nepatřil, a to jsem si myslel, že jsem to dával dost najevo. Ani moje přiznání ničemu nepomohlo a neobměkčilo ho, když v tom povozu uháněl daleko ode mě.
„Pane… Mohla bych?“ zeptala se opatrně, když mi chtěla ruku zasunout do rozkroku, instinktivně jsem ji odstrčil.
„Ne, tam se omyju sám,“ zavrčel jsem na ni a ona se stáhla do bezpečné vzdálenosti.
„Měl byste uvažovat o vhodné ženě, pane. Když je pryč ta otravná kočka, mnozí si oddechli, že je jejich král zpátky,“ usmála se a radši odešla pryč.
Naštvaně jsem mrskl s mýdlem na dveře a zařval tak, že to museli slyšet až do vedlejšího království. Spíš jsem doufal, že to slyší, abych to mohl trápit aspoň takhle. Nejlíp, aby třeba spal a já ho tím budil. Jenže to slyšel Bako, který málem vyrval dveře, jak rychle sem vlítl.
„Sakra neděs mě, blbče. Víš, jaký strach jsme to tebe měli? Měl bys už dospět, takhle se chová král?“ štěkal po mě a měl polo rozepnutou košili.
Musel jsem se začít smát, snad poprvé po strašně dlouhé době.
„Šel jsi pro jídlo ne? Chtěl jsi to servírovat na tobě?“ ukázal jsem na něj a opatrně vyšel z vany, abych se otřel.
Hiroki
Šokovaně jsem na oba dva hleděl. Někdo se pokusil otrávit lvího krále nebo mě. Ale co z toho si vybrat? Možná to bylo mířeno proti mně. Byla tam spousta lvů, kterým se nelíbilo, že by jejich král měl za partnera někoho jiného než právě lvici. Ale proč se toho bojí? Vždyť my spolu potomky nezplodíme, takže o nějakém křížení nemůže být ani řeč.
Nebo že by se chtěli zbavit současného krále, protože jim nevyhovuje, jak je svéhlavý, nedovolí nikomu jít proti němu a svá rozhodnutí nemíní měnit ani za cenu osobní ztráty? Někdo, kdo by s králem rád manipuloval?
Nebo jde o nějakou zášť z minulosti?
Tolik otázek... tolik... a žádná odpověď.
„Pokusil se lvího krále znovu někdo napadnout, nebo otrávit?“ zvedl jsem konečně hlavu a podíval se na krále.
„Moc toho nevíme, Marice je hlídaný dnem i nocí. Ale podle všeho, nejspíš ne.“
„Musím jít za ním,“ znovu jsem vstal od stolu, ale Yoshi mi okamžitě zastoupil cestu.
„Nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady,“ zamračil se na mě.
„Ale... ale... musí se to vysvětlit!“ rozhodil jsem nešťastně rukama. „Už kvůli tobě. Musí si myslet, že to vy jste ho chtěli otrávit!“
„Nikam! Myslím, že Marice není tak hloupý, aby mu nedošlo, že kdybychom ho chtěli otrávit, tak bychom se s ním vůbec netahali a nechali ho tam ležet. Takže tenhle důvod proto, abys tam šel, neberu.“
„Já musím jít.... Musím za ním...“ skoro jsem plakal, jak moc jsem chtěl Mariceho vidět.
„Uvidíme, co se dá dělat,“ postavil se král a pokynul strážím, aby mě doprovodili do pokoje.
Marice
„Už sklapni a nestraš lidi. A pojď jíst,“ zavrčel a hodil po mě oblečení.
I přesto zůstal ve dveřích a díval se, jak se oblékám a poté mi pomohl po schodech dolů do jídelny. Bako byl sice takový pomuchlaný, ale táta. Ti to hodně dlouho nedělali, jinak by nevyužili každou volnou chvíli.
„Jak dlouho jsem spal?“ řekl jsem po chvíli ticha a snaze něco sníst.
„Dva týdny,“ zavrčel otec a podal mi čaj, který přichystal.
„To je hodně dlouho. A co Hiro… Ne, není tu,“ povzdechl jsem si, že jsem se instinktivně na něj ptal.
„Rok… Rok trvá, než se z tebe ztratí jeho pach a potom by sis měl najít ženu,“ řekl Bako zcela klidně a nabral mi hezky krvavý steak na talíř.
Naštvaně jsem praštil do stolu, protože jsem si nikoho hledat nechtěl. Chtěl jsem… Hiroki… Co dělá? Není ještě zraněný? A jak se má?
„Na,“ hodil na stůj otec cop, který patřil podle všeho Hirokimu.
„Jak… Díky,“ zavrčel jsem a schoval ho do kapsy, aby mi ho nikdo nevzal.
„Můžu už říct něco o něm?“ promluvil Bako po chvíli, ale já ho znovu zastavil.
„Tak ne,“ povzdechl si a dál jedl.
Aspoň už proběhla večeře v klidu. Nakonec jsem se šel podívat do zahrad. Byl večer, jen pár hvězd svítilo na nebi, ale jako kočce mi to rozhodně nevadilo. Uslyšel jsem šramot a hned se schoval do vysokého keře, abych se podíval na ten rachot blíž. Viděl jsem jen tmavou siluetu divoké kočky, jak mizí přes hradby pryč. Opatrně jsem se změnil a běžel za ní. Dobře skrývala pach, jenže mě rozhodně utéct nemohl.
Špicl… Podle všeho rozhodně.
Hiroki
Zbytek dne utekl v podobném duchu, jako ty předchozí. Zavřel jsem se ve „svém“ pokoji a už nešel ani na společnou večeři.
Mari je v pořádku. To bylo hlavní, co jsem chtěl vědět. Ale opět zamítli mou žádost se k němu vrátit. Zase jsem měl za zadkem stráže. Byl jsem tu ta nejstřeženější osoba na celém zámku. Nemohl jsem se pohnout ani na krok, aniž by o tom ostatní věděli.
Ale ať už mě hlídali, jak chtěli, už jsem v hlavě spřádal plán, jak se odsud dostat.
Co mi rozhodně neuniklo, že i když se u mě strážce střídali, velmi často, řekl bych že vždy, jak to šlo, byl v mé blízkosti jeden a ten samý lev. Dohlížel na mě skoro pořád, kromě chvil, kdy si i on potřeboval odpočinout a najíst se.
Dokonce i ve chvíli, kdy jsem se ocitl v té největší beznaději, byl první, kdo mi z rukou vyrazil dýku, když jsem chtěl ukončit svůj život.
Někdy po půlnoci jsem vyšel z pokoje a zamířil jsem na svou noční obchůzku zahrady. Tentokrát jsem však nezamířil do nedalekého altánu, odkud jsem pozoroval okolí, ale na druhou stranu, kde rostly byliny a různé keře, které si tu pěstoval zámecký felčar.
Bez jediného zaváhání jsem se zastavil u jednoho z keřů. Nemusel jsem se rozhlížet, věděl jsem, že mám za sebou své stíny, které se ode mne nehnuli ani na chvilku. Ale já to musel udělat...
Natáhl jsem ruku a utrhnul si pár bobulí. Chvilku jsem se díval, jak mi leží na dlani, jako bych se rozhodoval, co s nimi. Ale já věděl, co udělám. Najednou jsem otevřel pusu a ty jedovaté bobule do ní nasypal...
Marice
Sledoval jsem tu kočku, co nejvíc to šlo, a větřil další její stopu. Když se však blížila k hranicím, skočil jsem po ní a srazil ji k zemi. Bylo to dítě… Mohlo tomu klukovi být kolem třinácti a vyděšeně mě propaloval pohledem.
„Co jsi dělal v mém království, a proč v noci utíkáš z mého zámku,“ zavrčel jsem na něj, když jsem ho tlapou připoutal k zemi.
„Jen… Můj král potřeboval o vás informace, protože… Pan Hiroki nevychází ze svých komnat, jen pokud o vás může zjistit něco… Nic dalšího,“ jemně kňukal, a i já věděl, že tím láká ostatní ze své smečky k sobě.
Viděl jsem ty zelené oči, co svítily za hranicí, ale věděly že nemůžou dál.
„Hmmmm… Běž,“ zvedl jsem ho a hodil za hranice, aby se už nebál.
„Příště jdi rovnou za mnou a nesliď tu, nemám to rád a... Jestli pan Hiroki chce svojí dřevěnou sponu do vlasů, ať se pro ni vrátí,“ zavrčel jsem, a potom se ztratil v temnotách.
Takže jen, když mu o mě něco řeknou? Vážně?
Pousmál jsem se nad tím faktem, ale zas tak jsem té proradné kočce věřit nemohl. Mohl jenom lhát, ale i tak, bylo to jen dítě.
Hiroki
Seběhlo se to strašně rychle. Ani jsem ty bobule nestačil všechny nacpat do pusy, a už u mě byl. Vyrazil mi zbytek z ruky, popadl mě za krk a donutil mě se předklonit.
„Okamžitě to vyplivni!“ narval mi hned prsty do pusy, aby vyvolal dávení.
Co jsem nestihl polknout, hned mi vypadlo z pusy. Jeho prsty zaražené až do krku mě nakonec donutily vyzvracet i to, co už si hledalo cestu do mého žaludku.
„Okamžitě sežeň felčara, ať donese něco, co zabrání šíření jedu v těle!“ zakřičel ten lev na druhého strážce, který sotva stihl doběhnout.
„Ty blázne! Proč tak mrháš se svým životem!“ nadával mi a dál mě nutil vydávit ze sebe všechno, co šlo. Řekl bych, že i to, co jsem snědl na společném obědě a nestihl jsem to strávit.
„Co se tu děje?! Hiroki! Co jsi udělal?!“ slyšel jsem křičet bratra, který už zřejmě zpraven o tom, co se stalo, právě vybíhal ze zámku.
„Docílíš akorát toho, že tě nepustí už ani na zahradu!“ vrčel dál ten lev.
Když jsem ho do těch prstů kousnul, konečně je vytáhl.
„Nedokážu bez něj žít!“
„A myslíš si, že by tě chtěl jako mrtvolu? Co by z tebe měl? Chceš za ním jít, a přitom se tu trávíš! Jak tě k němu mám potom dostat, co?“
Sice jsem v to doufal, ale i tak jsem po jeho slovech vytřeštil oči na pozvracený trávník pod sebou.
„Ty... ty jsi...“
„Ticho. Mlč,“ zavrčel rychle, a pak ode mne odstoupil, když už k nám doběhl Yoshi.
„Hiro! Jsi v pořádku? Proč to děláš? Proč?“ popadl mě za paže a prohlížel si mě, jako by ty bobule na mě snad měly zaútočit.
„Chci odejít...“
„Nechci, aby sis ubližoval, ale nedovolím ti za ním jít,“ zamítl mou žádost. „Nechci, aby se ti tam něco stalo. Nechci o tebe přijít.“
Popadl mě a pevně mě objal. Věděl jsem, že mě má rád, to i já jeho, ale v tuhle chvíli to nebyl on, s kým jsem chtěl žít.
Lví strážce už zase nasadil masku pana nedostupného. Na bratrův rozkaz mě odvedl do pokoje a zůstal se mnou, dokud nepřišel felčar a nevnutil mi jakýsi hnusný odvar. Od oné chvíle v zahradě už zase neřekl ani slovo. Ani žádným posunkem nenaznačil nic, co by mi dávalo naději. Ale já ji i přesto měl...
Marice
„Ty se usmíváš? Asi už jim zakážu ti dělat ten čaj,“ drcl do mě Bako, když kolem mě procházel.
„Trhni si,“ zavrčel jsem a prošel kolem něj do pokoje.
Byla pravda, že od té noci mi je o trochu líp, ale jak se dostat za Hirem, aniž bych nevyvolal válku, vážně netuším.
Sedl jsem si na postel a začal očuchávat vše, co mi sem otec z té noci nechal donést. Bako si už nějaký obrázek udělal, ale já chtěl vědět víc. Ještě jednou jsem se potkal s tou služebnou, co mi v lázních tak nepříjemně zvedla žaludek, ale po její další drzosti, jsem ji předhodil Bakovi, aby jí vyslechl. Měla s tím vším něco společného, ale podle všeho nesměla mluvit. Bylo důležité vylákat toho, co to všechno naplánoval. Musel to být výše postavený muž, který podle jejích slov měl plány mě zasnoubit. Proto se chtěli zbavit toho, koho jsem miloval… Ano… Pomalu za ty týdny bez něj, jsem začínal ztrácet jeho pach ze své kůže. Já si ho označil, ale on mu nikdy svoji značku nevrátil. Ani jednou se do mě nezakousl a škrábance se zahojily. Ani jedna památka, kromě jeho copu, který jsem měl položený na polštáři vedle své hlavy. I když tu nebyl… Mohl jsem ho cítit.
Lehl jsem si a pohrával si s těmi vlasy, jak když jsem si je tehdy motal na prst. S otcem jsem o něm nikdy nemluvil. Něco se mi snažil říct, ale já ho vždy zastavil. Bolelo by mě o něm slyšet. Nemohl jsem být tím kým předtím. Byla pravda, že jsem chodil víc mezi lidi a naslouchal jejich problémům. Myslím, že ze mě udělal lepšího krále. Jenže… Co když to všechno… To, jak se pode mnou svíjel rozkoší… Byla lež?
Hiroki
Zkoušel jsem se lvím strážcem několikrát mluvit. Ale byl jako nepropustná zeď. Už jsem po těch nezdařených pokusech začínal mít pocit, jestli se mi to nakonec všechno jen nezdálo. Co se ale rozhodně změnilo, bylo to, že mi bratr už nedovolil noční procházky po zahradě. Pokud budu chtít jít ven, tak pouze za bílého dne a v doprovodu strážců.
Mariho pach, který se mě zprvu dost silně držel, pomalu začínal vyprchávat. Pouze jeho značka na rameni zůstávala.
Často jsem si na ni položil ruku, jako bych ji chtěl chránit. Ale věděl jsem, že tohle mi nikdo nevezme. I kdyby po naší lásce měla zůstat jen tahle malá jizva, budu za to rád. Aspoň něco...
„Co se děje?“ vykoukl jsem jednoho dne ze svého pokoje.
Všude pobíhalo služebnictvo, přenášeli různé bedny a truhly... Vypadalo to, jako by se někdo měl někam stěhovat.
„Král odjíždí na obchodní návštěvu do sousední země,“ odpověděl mi tiše Ren.
Aspoň jeho jméno jsem za těch pár dní z toho lva dostal, tak mě překvapilo, že teď vůbec na mě promluvil.
„Do sousední země? A co můj bratr?“ zeptal jsem se, když jsem si všiml, že se odnášejí věci do povozů i pro Suki.
„Tvůj bratr zůstává. Nemůže do lví země, protože tě z tama unesl, a ani nechce.“
„Do... do lví země?“ zakoktal jsem se, když jsem to slyšel. „A proč Suki nezůstane tady s bratrem?“
„Jeden ze lvích rádců chystá slavnost, na které chce oficiálně představit svoji dceru jako jednu z králových budoucích manželek.“
„Co...cože?“ málem se mi zastavilo srdce, když jsem to slyšel.
„Je to jen oficiální nabídka. Král jich dostal už několik, ale zatím se nerozhodl,“ Ren se na mě otočil a tiše dodal. „Je čas myslet na návrat, Hiroki...“
Marice
„Mari, pojď si už sakra vybrat to oblečení na slavnost,“ prskl po mě naštvaně otec, když jsem zase ležel v lejstrech a ignoroval ho.
„No jo, dej mi ještě chvíli,“ laxně jsem mu to opětoval a pomalu se zvedal od stolu.
„Je to všechno zařízený? Okolní země souhlasily s tím, že sem dojedou?“ podíval jsem se konečně na Baka, který sem právě přišel.
„Všichni, dokonce tvůj nepřítel vlčí král se uvolil a se svou sestrou přijede. Bude tak, jak jsi chtěl, abychom měli čas na to vše prošetřit. Já a tvůj otec se hned zamícháme do davu a půjdeme si po svém tak, jak jsme se domluvili. Jo, a i sousední král od divokých koček přijede i se svou dcerou,“ usmál se, ale já to jako vždy přešel.
Tenhle plán vytvořit trvalo docela dlouho, a já to nehodlal nějak pokazit. Potřeboval jsem vědět, kdo šel po Hirokim, a jak moc potřebuje moje místo pro svůj zisk. Dlouho jsem strávil tím, abychom zjistili bylinky, které na mě byly použity, a i protilék, který byl nachytaný, kdyby se cokoliv stalo. Nevěřil jsem nikomu, jen svému otci a Bakovi.
Přešel jsem ke skříňce, kde byla schovaná dřevěná spona a podíval se na ni, abych si připomněl jeho tvář. Mohl jsem za tu dobu mít v posteli stovky žen různých druhů. Dokonce jsem to jednou zkusil, ale… Nemohl jsem. Moje srdce bylo chladné, jen jediná osoba ho mohla rozmrazit, ale ta byla daleko a taky… Nechtěla mě.
„Mohl bys to využít i na něco jiného. Vyber si už někoho, kdo ti bude po boku, nemůže se z tebe stát samotář, na to nejsme stavění,“ poplácal mě otec po rameni a otočil ke dveřím, abych pořád nečuměl na tu sponu.
„Nechci,“ zavrčel jsem a radši se šel do pokoje podívat na to oblečení, které tam bylo rozložené.
Hiroki
Víc jsem z Rena nedostal. Po posledních slovech o mém návratu, už zase neřekl nic jiného, kromě toho, že se mám chovat jako doposud.
I když jsem nevěděl, co chystá, došlo mi, že náhlá změna v mém chování, by byla moc nápadná.
Přesto, když jsem se loučil s králem a Suki, požádal jsem je, aby vyřídili Maricemu pozdrav. Prostě mi to nedalo. Pořád jsme měl o mém návratu pochybnosti, a kdyby to aspoň nevyšlo, chtěl jsem, aby Mari věděl, že jsem v pořádku.
Ještě ani nebyli za branami, a já už opět seděl ve svém pokoji a s nikým nemluvil. Dokonce ani s bratrem, který se za mnou přišel podívat. Neměl jsem opravdu v plánu, cokoliv měnit. Ani teď, když zasvitla jiskřička naděje, že bych odsud mohl odejít.
„Hiroki, bratr tě volá k večeři,“ otevřely se navečer dveře a dovnitř nahlédl Ren.
„Nikam nejdu. Ať mi donesou jídlo sem,“ odmítl jsem bratrovo pozvání ke společnému stolu.
„Dobře, vyřídím to,“ chtěl už zavřít dveře, když náhle na chodbě vznikl nějak moc velký rozruch.
„Deset strážců jde se mnou! A pohněte!“ ozval se přes celý zámek Yoshiho hlas.
„Co se děje?“ vyšel jsem na chodbu a zastavil ho, když právě procházel kolem mne.
Udiveně jsem na něj hleděl, jak si připevňuje na záda dlouhý meč. Byl to ten, který používal v boji.
Tady nejde jen o nějaký cvičný boj...
„Yoshi! Tak co se děje?!“ křikl jsem na něho, když se ani nezastavil a spěšně šel dál.
Konečně mě zaregistroval. Otočil se a vrátil se těch pár kroků ke mně.
„Máme zprávy, že se na západní hranici potulují vlci. Podle všeho obchází a snaží se sem dostat, aby zjistili cokoliv o tobě. Nedovolím, aby tě odvedli k jejich králi. Myslí si, že když tady není král, že mají šanci na tvůj únos. Vlčí alfa si tě pořád nárokuje. Podle zvěda stále tvrdí, že je platná smlouva, kterou ohledně tebe uzavřel s našimi rodiči. A teď, když ví, že nejsi u toho lva, tak tě bude chtít zpátky.“
Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Tam kam chci jít, mě nechtějí pustit. A tady, kde si vlčí alfa dělá nárok, taky ne. Kdo ještě na mě ukáže prstem a řekne: ‚Jsi můj?‘
„Jdu to s nimi vyřídit osobně, aby už dal jednou pro vždy pokoj. Jen mě mrzí, že to samé nemůžu udělat s tím zatraceným lvem,“ zamračil se Yoshi.
„Dávej na sebe pozor, prosím,“ chytl jsem bratra za ruku.
I když jsem se na něj stále zlobil, přesto jsem nechtěl, aby se mu něco stalo. I přes to všechno ho mám stále rád. V dobré víře, že je to pro mé dobro, mě vždy a za každou cenu chránil...
Yoshi jen přikývl a rychlým krokem vyrazil ze zámku ven.
Díval jsem z okna, jak odchází s početnou skupinou bojovníků, dokud mi nezmizel v dálce mezi stromy. Vážně jsem o něj měl strach... Vlci jsou dost silní protivníci.
„Je čas odejít,“ náhle se za mnou ozval Ren.
Marice
Vybral jsem si nakonec opravdu pěkné oblečení. Černá halena a dlouhá kožená vesta, která ladila s hnědými kalhoty, ideální pro bílého lva. Právě včas, protože královské rodiny a různá šlechta se sjížděli do našeho sídla, kde je vítalo služebnictvo a odvádělo do pokojů. Uchopil jsem Hirokiho cop a naposledy si k němu přičichl, než jsem ho vrátil na polštář a vyšel ven z pokoje.
Služebnictvo tu pobíhalo a neustále něco nosilo a připravovalo. Odešel jsem do sálu a s otcem doladil hudbu a zkontroloval občerstvení, aby nikomu nic nechybělo. Ještě jednou jsme probrali, co bylo důležité, než se k nám všichni začali scházet. Hudba příjemně ozvučila místnost, a ženy v krásných róbách je ozdobily.
„Dobrý den, králi Marici. Pamatuji si vás ještě jako dítě, dlouho jsme se neviděli,“ pozdravil mě příjemný postarší muž, kterého doprovázela stejně mile vypadající dívka.
Otec se pousmál a podal tomu muži ruku, jako svému starému příteli.
„Opravdu dlouho jsme se neviděli, příteli,“ stiskl mu ruku.
„Omlouvám se za svého zetě, ale to je jen mezi ním a jeho bratrem, nemohu se do toho mísit,“ poznamenal smutně a podíval se na mě, když jsem zkoprněl.
„Je… Je u vás?“ prohlídl jsem si tu dívku a zavrčel, jak se mi ta představa nelíbila.
„Mari… Hej Mari. Je tu hrabě ze severní země,“ ukázal Bako na muže s vousy a významně na mě mrkl.
„Mám vás pozdravovat… Od Hirokiho,“ řekla ta dívka mile.
„On si vybral, a já to nebyl,“ zavrčel jsem znovu a vymanil se z jejího sevření.
Rovnou jsem si to namířil k hraběti. Jestli na někom, tak na něm jsem si zlobu chtěl vybít rád.
Hiroki
„Obleč si to,“ hodil mi Ren nějaké věci.
Prohlížel jsem si, co mi to vlastně dal. To oblečení nebylo zrovna nejčistější a na můj vkus moc smrdělo.
„Není to zas tak hrozný, a skryje to tvůj pach,“ popostrčil mě Ren. „Rychle si to obleč, nemáme čas. Musíme odejít teď, když se střídají stráže.“
Už jsem neváhal. Své oblečení jsem odhodil na postel, a zatím, co jsem se převlékal, Ren otevřel dveře a zavolal dovnitř druhého strážce, který sloužil s ním. Zasekl jsem se a o něco couvnul. V první chvíli jsem si myslel, že mě nakonec Ren zradil a celé to na mě navlíkl, aby bylo vidět, že jsem chtěl utéct, a oni tomu zabránili.
Ten strážce se už ke mně blížil s výhružným vrčením, ale nedošel. Náhle se sesunul k zemi, aniž by stihnul hlesnout.
„Pomoz mi!“ zvedl ho Ren ze země a dotáhl ho na moji postel.
Ještě se mi ruce třásly, když jsme mu oblékali mé věci a uložili ho do mé postele.
„Neboj se, nezabil jsem ho,“ usmál se Ren, když viděl, jak se s obavami na toho chudáka dívám. „Jen si trochu pospí a... no... bude mít pořádnou bouli.“
Otevřel dveře a vyhlédl ven.
„Budeš dělat, co ti řeknu. Jdeme,“ spravil mi ještě přehoz, který víc skryl mou tvář, a pak mě vytáhl na chodbu. „S nikým nemluv, jen kývni nebo zavrť hlavou.“
Potáhl mě na chodbu a ukázal mi, že se mám postavit vedle svých dveří, a on se postavil z druhé strany. Netrvalo dlouho a dva strážci, kteří mě měli hlídat v noci, nás přišli vystřídat.
Podezřívavě se na mě podívali, ale s Renovým ujištěním, že jsem nový a zaskakuji za toho druhého, protože odešel s pánem na lov vlků, nakonec nic neříkali a převzali naše místa.
„K něčemu to bylo dobré, že jsi skoro vůbec nevycházel z pokoje. Polovina z nich ani neví, jak vypadáš,“ řekl tiše Ren, když jsme spěšným krokem odcházeli ze zámku.
Měl jsem strach, že nás přeci jen někdo zastaví. Ale teď v noci už většina služebnictva byla zalezlá v posteli, a Ren mě vedl chodbami, kde se skoro nikdo nepohyboval. I přesto jsem se snažil mít obličej skrytý.
„Musíme jít zadní částí zahrady. Žádné zbytečné prudké pohyby, neutíkat, půjdeš v klidu, jako bys byl na obchůzce, rozumíš? A opovaž se zase něco sežrat,“ na moment se zastavil u dveří a vyhlédl ven.
Ruce se mi třásly a nohy mě skoro neposlouchaly, jak jsem byl nervózní. Ale po jeho slovech jsem se musel usmát. Naše cesta... vlastně moje cesta za Maricem vedla přes zahradu, která patřila felčarovi.
Marice
„Dobrý den, pane hrabě,“ usmál jsem se a pořádně si ho prohlédl.
„Dobrý den, králi. To je má dcera, rád vám ji představuji a doufám, že se vám zalíbí, když si nyní sháníte ženu.“
Zesekl jsem se a podíval na tu dívku, které červenaly tváře. Lvice… Ta lvice, co mi sloužila v lázních a měla tak prořízlou pusu. Zavrčel jsem na ni, až se oba stáhli a podřadně stáhli uši dolů.
„Tak vy jste mi nasadil do lázní štěnici? To vám dovolil kdo? Počkáte do konce plesu a potom si promluvíme, hrabě,“ zavrčel jsem a ukázal jednomu ze strážců, aby přišel a po celou dobu ty dva hlídal.
Nemohl jsem strhnout rozruch, když tu bylo tolika lidí, a zase jsem si potřeboval ještě potvrdit, že to hrabě chtěl otrávit Hira, a ne nikdo jiný.
Rozešel jsem se po místnosti a vyzval k tanci každou dívku, která tu byla, už jen proto, abych poznal její pach. Naposledy jsem tančil s dcerou krále divokých koček.
„Stýská se mu. Několik dní pořádně nejedl a je jen zavřený ve svém pokoji. Můj muž ho má moc rád a nechce ho sem pustit proto, že vás chtěli otrávit. Nechce o něj přijít,“ řekla rychle, než jsem ji stačil zastavit.
„Nechci nic slyšet. Opustil mě, a když jsem pro něj šel a řekl… To je jedno, odjel. Nic jiného není, on si vybral,“ zastavil jsem v tanci a dívku zpátky odvedl k jejímu otci.
„Miluje vás,“ stihla na mě křiknout, ale já se ani neotočil, nechtěl jsem to slyšet a ani vědět. Nevěřil jsem už ničemu, hlavně ani citům Hira ke mně.
Musel by tu být a přesvědčit mě sám, a to se nestane.
Hiroki
Byl jsem strašně nervózní, když jsme procházeli zahradou. Ren mě musel několikrát tichým zavrčením upozornit, abych se pořád neotáčel. Když jsem utíkal ze zámku mých rodičů, bylo to daleko lehčí. Teď jsem měl pocit, že mě každou chvíli někdo zastaví a odvede zpátky.
Je to snad proto, že teď jdu za tím, pro kterého mi teď srdce buší jak bláznivé? Sotva stíhám počítat údery...
„Za chvíli budeme skryti mezi stromy,“ dodal ještě Ren, když se nám podařilo vyklouznout ze zámecké zahrady.
Zdálo se mi to jako věčnost, než jsme přešli tu travnatou plochu, kde nás mohl kdokoliv spatřit. A když jsem se u prvních stromů rozlehlého lesa přeci jen otočil, v duchu jsem se omlouval bratrovi za to, že jsem ho neposlechl a utekl jsem.
„Musíme si pospíšit,“ zastavil mě Ren, když jsme byli už dost hluboko v lese. „Před námi je ještě dlouhá cesta a takhle jsme moc pomalí. Vysleč se.“
Udiveně jsem na něj pohlédl, proč se mám svléknout, když spěcháme, ale když se začal svlékat i on, pochopil jsem. Rychle jsem ze sebe stáhnul oblečení a stejně jako Ren jsem je svázal do uzlíku, který jsem vzal do tlamy. Jen boty a jeho meč zůstali na místě, když jsme bok po boku běželi tím hustým lesem, směrem ke lvímu království.
Brzy budu u Mariho... Už brzy...
Marice
Usadil jsem se na trůn a pozoroval chování všech okolo. Bylo mi ale smutno. Ani ty týdny mi nepomohly v tom, abych ho přestal milovat. Pitomá kočka… Puma… Ďábel.
„Mari… Myslím, že asi viníka máme, co jsme zjišťoval, tak je hrabě opravdu ten pachatel,“ poplácal mě po rameni Bako a sedl si za mě na židli.
„Mám i informace o Hirokim. Opravdu jsi to vzdal? On…“ znovu jsem tátu zastavil a vzal si od něj talíř s jídlem.
„Nechej to osudu,“ protočil jsem v rukách vidličku a napíchl maso.
Jedl jsem a díval se na lidi, jak se spokojeně baví a tančí. Hrabě i s dcerou byli v rohu, a stráž u nich, aby nikam neutekli a já je mohl po plese vyslechnout. Věděl jsem, že si možná po tomhle všem budu muset vybrat ženu, ale nechtělo se mi do toho. Pořád jsem tak nějak doufal…
Ne… Nechci doufat…. Nechci pro něj jít, protože to on utekl. Je tu i vlčí král a tlemí se jak debil. I to mě štvalo. Od zvědů jsem věděl, že když je Hiroki pryč ode mě, on si zase dělá nárok, a má pravdu. Bohužel… Mě nechce, takže vyhrál on. Tak proč se mnou spal? Proč mi nabídl zadek a dělal, že mě má rád. Vlastně… Nikdy mi nic neřekl a možná to byla jen moje představa. Třeba… Ne… Byl panic, to vím určitě. Tak proč?
Vzal jsem do pusy maso a vztekle ho žvýkal.
Hiroki
Les prořídnul, a my měli na dohled hranice lvího království. Už jen kousek...
Přidal jsem na rychlosti, jak mě to táhlo za Marim čím dál víc. Proletěl jsem kolem posledních stromů a už jsem měl hraniční kameny na dosah, když...
„Hiroki! Stůj!“
Zůstala po mně rýha, když jsem se na zavolání zabrzdil. Otočil jsem se a díval se na to, jak zpoza stromů vychází bílá puma. Rychle oddechoval, jak spěchal, aby mě dohnal.
Pomalu jsem zacouval až k hraničním kamenům. Už jen dva kroky a budu tam...
„Hiroki, prosím. Zůstaň se mnou. Tam ti hrozí nebezpečí,“ pomalu se ke mně bratr blížil.
Byl celý zadýchaný a rozčílený, ale snažil se mluvit klidně, aby mě nevyděsil, a zastavil v mém útěku.
Ale já byl rozhodnutý.
S upřeným pohledem jsem zacouval dalších pár kroků, dokud jsem vedle sebe neuviděl ty velké bílé kameny, které pro mne znamenaly svobodu.
„Musím za ním jít, Yoshi. Miluji ho...“
Ren, který se na moment zastavil a výhružně se otočil proti bratrovi, se konečně pohnul a proběhl za mnou na lví území.
„Ale on tě nechce! Ani jednou se po tobě neptal, nehledal tě! Ani jednou! Jen se vystavuješ nebezpečí. Hiro, prosím, vrať se!“ zastavil se přede mnou, ale hranici nepřekročil.
„Pokud mě nebude chtít, vrátím se. Ale musím tam jít. Miluji ho tak moc, že bez něho nedokážu skoro ani dýchat... Promiň mi to, Yoshi,“ sklonil jsem hlavu.
Bratr se na mě ještě chvíli díval, a když viděl, že jsem pevně rozhodnutý, lehl si na trávu a jen se na mě smutně zadíval.
„Dej si pozor na alfu vlků, jen čeká na příležitost, aby tě mohl odvést k sobě. Ale jemu jde jen o tvé obchodní umění. Nenech se jím obelhat. A ten lev... má mezi svými zrádce. Buď opatrný, prosím. Budu na tebe čekat. Přijď. Je mi jedno jestli sám nebo s ním, ale přijď, prosím, ať vím, že jsi v pořádku.“
Ren sebou cuknul, když jsem vykročil k Yoshimu, ale já se jen přiblížil, abych se otřel o jeho tlamu, a hned jsem se zas vrátil. Popadl jsem do zubů svůj uzel s věcmi a rozběhl se směrem k zámku.
„Hlídej ho, Rene!“ zaslechl jsem ještě za sebou Yoshiho.
Marice
Ples byl v plném proudu. Vlčí král už oblboval mladou rysí dívku a nabízel jí víno. Podle všeho ho už párkrát odmítla, protože jeho tvář vypadala, jak kdyby ji někdo vzal vidlemi. V těchto chvílích mi Hiro chyběl ještě víc. Kdyby tu byl, už bych oznamoval naši svatbu a možná si ho tu rovnou vzal, když tu všichni jsou, ale…
Proč na to pořád myslím… Proč, když znám jeho postoj? Sakra… Jsem jak v nějakém začarovaném kruhu.
„Myslím si, že by sis už s hrabětem měl promluvit,“ ukázal Bako na muže, který celý rudý vztekem už dávno propustil svou lví podobu a naštvaně přešlapoval v rohu.
„Hmmm…“ zamručel jsem a vydal se k němu a jeho dceři.
Oba okamžitě stáhli uši, když mě uviděli, a ostražitě se na mě dívali.
„Zeptám se jen jednou, a jestli uvidím, že mi lžete, tak v mé zemi už nebudete vítáni. Bohužel všechny statky a majetek vám budou odebrány,“ zavrčel jsem a ukázal svoji dominanci.
„Napadli a chtěli jste otrávit tehdy ještě mého druha Hirokiho?“ zvýšil jsem hlas a tím upoutal pozornost i ostatních.
Oba se zakabonili a vycenili zuby, které se jim zaleskly ve světle svíček, které tu byly všude okolo rozestavěny.
Hiroki
„Tvému bratrovi nejspíš došlo, že se pokusíš utéct,“ promluvil konečně Ren, když jsme doběhli do města a schovali se v jedné temné uličce nedaleko zámku. „Jinak by nás nedohnal.“
Změnili jsme se zpátky do lidských podob a začali se oblékat. Jen jsme zůstali bosí, ale po skoro celonočním běhu mi to vůbec nevadilo. Studená kamenná zem mě příjemně chladila do rozpálených nohou.
„Takhle by ses měl bez problémů dostat až na zámek,“ upravil mi ještě kapuci. „To oblečení je natáhlé lvím pachem. No, mým pachem, takže by tě neměl nikdo poznat. A navíc se teď na zámku pohybuje dost lidí, takže se mezi nimi ztratíš. Půjdeme až na...“
Poslouchal jsem, co říká, ale celou dobu jsem měl pohled upřený k zámku, který byl dnes osvícený víc, než jsem si pamatoval. Srdce mi rychle bilo a žaludek jsem měl stáhnutý, když jsem si uvědomil, že za těmi zdmi je on. Tak strašně moc jsem ho chtěl vidět, že jsem skoro nedýchal...
I kdyby mě odmítl, i když mě pošle pryč, budu šťastný aspoň za ten malý okamžik, kdy ho uvidím.
„Tak jdeme,“ dokončil Ren výčet instrukcí. „Za chvíli bude svítat, je nejvyšší čas.“
Možná i proto jsme boty nechali v lese. V tom nočním tichu se každý zvuk ozval hlasitěji než ve dne. A teď, když jsme šli naboso, bylo to, jako bychom byli stále ve zvířecích podobách. Protáhli jsme se kolem posledních domků, které byli nejblíž k zadní části zámecké zahrady. Přeskočili jsme tu, ne moc vysokou, zeď a schováni ve tmě jsme proběhli zahradou až ke dveřím, kudy vcházelo do zámku služebnictvo.
Podle všeho tu Rena znali, tak nás ani nikdo nezastavil, i když tu bylo živo skoro jako ve dne. Ale možná ani neměli čas. Neustále něco nosili, běhali sem a tam, a bylo vidět, že mají spoustu práce na to, aby se s někým zastavili na pokec.
„Hiro!“ zavrčel mi Ren tiše do ucha, když viděl, že jsem se zastavil a zahleděl se na druhý konec chodby, dokud jsem slyšel hudbu. „Říkal jsem, že jdeme do tvého pokoje!“
Ale já ho neposlouchal. Zamířil jsem rovnou tam. Byl jsem už nedaleko toho velkého sálu, kde to opravdu žilo, když mě Ren chytl a stáhl do kouta.
Právě včas. Kolem nás procházela stráž a bylo vidět, že mají naspěch. Ale i přesto jsem zaslechl, o čem mluví, a v tu chvíli se můj svět naprosto zhroutil.
„Dneska by si měl Marice vybrat ženu. Nejspíš to chtějí každou chvíli ohlásit, a proto potřebují víc stráží, kdyby se něco semlelo. Pamatuji si ještě, jak si jeho otec vybral ženu, a my měli co dělat, abychom uklidnili rozzuřené kočky, které si ho nárokovaly,“ zasmál se jeden ze starších strážců.
„Jo, ženské dokážou být děsivé,“ odpověděl mu se smíchem druhý.
Skoro jsem se sesunul k zemi, jak mě jejich slova zasáhla. Nohy se mi třásly snad víc než ruce, a nebyl jsem ze sebe schopen vydat ani hlásku, když na mě Ren promluvil.
Tak je to pravda... Marice si dneska vybere partnerku. Nemiluje mě...
„Hiro! Hiroki! No tak, Hiro!“ zatřepal se mnou Ren. „Musíme odsud pryč! Jdeme do tvého pokoje. Tak slyšíš?!“
Popadl mě za loket a táhl chodbou pryč od sálu. I když jsem zaslechl Mariceho hlas, nebyl jsem schopný se vzepřít. Jen jsem se prostě nechal táhnout pryč.