Taishi
„Tsss…“ zasyčel jsem a podíval se pod sebe.
Jen pár kapek, ale protože jsem to udělal, tak mi bylo jasný, že jsem to tomu sráčovi potvrdil.
„Co by, obyčejný Yakuza věci,“ odpověděl Kai za mně a vražedně probodával kluka naproti sobě.
„My nezačali, to oni přišli před naší školu a provokovali. Můžou být rádi, že jim Taishi udělal ošetření a odvezl sem. Taky je tam mohl nechat za to, jak mě zezadu sejmul tou pálkou.“
Už jsem vstával a rychle hrábl tou bolavou rukou po Kaiovi, který se hrnul na toho kluka.
„Pusť mě, já ho fakt pošlu…“
„Dost!“ křikl jsem po něm a posadil ho zpět na židli.
„Do prdele seď a nedělej kraviny… Chceš, aby se ti ta hlava zhoršila? Nebo chceš tady sebou seknout, až se ti zvýší tlak z nedostatku krve? Drž hubu a nech se ošetřit!“ přidržel jsem ho a potlačil bolest, která se na mě hnala.
„Prostě to ber tak, že jsme si vytyčovali území. Oni přišli a my si ho obhájili. Taky si byl mladej, ne? A pokud si dobře pamatuji od otce, tak si patřil taky do party, takže nevím, proč se tu teď tak sereš. Průstřely ošetříš hned co? Ale jak se jedná o mladý kluky, tak máš hubu plnou keců, aby trpěli, že? A na ošetření ti seru, klidně ti tu udělám větší louži, aspoň se na tom rozflákáš,“ naštvaně jsem chrlil jednu nadávku za druhou a nějak nedokázal potlačit pocit, že mi vlastně ublížil tím prohlášením, že je to můj doktor.
Jen doktor…A že mě ojebal, to je poho… Hajzl jeden.
Ayano
„Takže obyčejný Yakuza věci?“ seděl jsem dál se založenýma rukama. „Takže bude obyčejný ošetření. A ty – „ spustil jsem konečně ruce dolů a namířil výhružně prst na kluka, který měl rozbitou hlavu. „Řekl jsem, že chci slyšet tvé jméno. A to že okamžitě!“ vyjel jsem na něj už o dost přísněji a zvýšeným hlasem.
„Nebudete mi z toho dělat kůlničku na dříví. Průstřel ošetřím hned, protože to jsou opravdový Yakuza věci a ne nějaké hloupé rvačky o to, komu patří škola! A to platí pro všechny!“ vstal jsem a výhružně se podíval i na toho druhýho a na Taishiho.
V tu chvíli se od dveří ozval rachot a dovnitř vpadla jedna z Hasegawových goril, co měli ráno službu.
„Koho mám zabít?!“ zařval, když se podíval na Taishiho.
„Jak na zavolanou,“ zabrzdil jsem ho na místě, než se na někoho vrhnul. „Vem mladého pána do pokoje, a tam počká, až na něj přijde řada. Na tohle,“ popadl jsem Taishiho za ruku a zvedl ji před oči, „na tohle se neumírá.“
„A ty si sedni tam a ani nemukneš!“ ukázal jsem tomu klukovi, co měl rozbitou pusu a zřejmě naražené zápěstí a pohmožděné prsty a několik odřenin.
Ten jen vztekle zavrčel a pronesl nějakou hlášku k naší rozbité hlavě, ale nakonec si šel sednout na druhý konec ordinace.
Pomohl jsem mladýmu svléknout oblečení a přikázal, ať si lehne na břicho. Očistil jsem mu ránu vzadu na hlavě a pak jsem vzal do ruky šití a do druhé ruky holicí strojek.
„Takže! Pokud chceš zachovat tvůj účes, tak mi řekneš, jak se jmenuješ. Protože se tu jinak nebudu srát s tím, abych ti složitě oddělával vlasy, abych tě mohl zašít!“
Taishi
„Vyser si oko, ty magore, však jsem řekl, že je mi jedno, jestli mě ošetříš nebo ne… Vážně mě hrozně sereš, Ayano,“ naštvaně jsem prskl, když mě tátova gorila strkala do pokoje.
„Okamžitě mě pusť, postarám se o sebe sám. Klidně si to zašiju kostí z ryby a nechám zahnisat, dokud mi neupadne ruka… Grrr…“ přetahoval jsem se s ním ve dveřích a snažil se vidět co Ayano dělá Kaiovi.
„Jméno ti klidně řeknu, ale nebude se ti to líbit. Kai Endo. Myslím si, že moje příjmení znáš velmi dobře,“ usmál se na Ayana a nastavil hlavu víc, aby mu ji vyholil.
„Pleška je taky cool, nevadí mi to,“ provokoval ho dál a i já moc dobře věděl, že on má práh bolesti někde jinde než normální člověk.
„Budu v pohodě Taishi, běž si sednout,“ usmál se na mě a já konečně povolil té hoře svalů, aby mě zarvala do pokoje.
Sedl jsem si na židli a nervózně si mnul prsty, po kterých mi místy stekla krev. Sralo mě to všechno. Kdybych byl rychlejší, tak by Kai nemusel dostat tu ránu do hlavy.
Ayano
Takže, konečně jsem se dozvěděl jméno. Fajn.
„Lež a ani se nehni, a zkus nekrvácet,“ odložil jsem věci na stolek a vstal.
Pokynul jsem sestřičce, aby si k němu sedla. Přešel jsem na druhou stranu ordinace a namířil prst na toho druhého kluka.
„A tvoje jméno. Hned!“
Ani nevím, co to způsobilo, ale vysypal mi ho téměř okamžitě. Vrátil jsem se ke svému stolu a vytáhl ze šuplíku diář.
„Takže tohle ošetření bude něco stát. A nebude to levný, protože plýtvám časem na rozmazlené yakuza děcka,“ bručel jsem si pro sebe.
Chvilku jsem listoval v diáři, a když jsem našel správné číslo, vzal jsem do ruky telefon a vytočil ho. Vyřídil jsem hovor a během chvilky jsem vytáčel druhé číslo, které bylo o dvě stránky dál. Pak jsem spokojeně zavřel diář do šuplíku a vrátil se k lehátku.
„Takže jdeme na věc,“ postavil jsem se k němu, natáhl si rukavice a začal tomu bláznovi šít hlavu.
Vůbec jsem se nestaral o to, jestli ho to bolí nebo ne. Snažil se dělat tvrďáka, ale ono to po nějaké době přijde k sobě a pak bude žebrat o prášky na bolest.
„Předpokládám, že u sebe nenosíte tolik peněz, abyste mi to ošetření zaplatili, co? Takže jsem dal vědět vašim otcům a už jsou na cestě.“
Viděl jsem, jak v obou zatrnulo.
Ošetřil jsem Kaie, a když jsem se přesunul k mladýmu, už bylo před ordinací živo. Pěknej kravál. Tátové se do sebe hezky pustili a sdělovali si, který syn je na vině a který vlastně za nic nemůže.
„Takže mládeži. Než se spustí válka mezi rodinami, radil bych vám jít ven, ruku v ruce, pěkně se omluvit a všechno vysvětlit.“
Věděl jsem, že by to neskončilo tragicky, ale tátové se do sebe pustili pořádně a kluci potřebovali ukázat, co znamená problém mezi yakuza rodinami.
Taishi
Naštvaně jsem kopl do stolu, co byl kousek ode mě a jen se díval, jak jde k zemi váza s kytkou. Bylo mi to u prdele… všechno mi bylo u prdele…
Ve chvíli, kdy se až ke mně donesl naštvaný hlas Kaiova otce, jsem zpozorněl.
„Bude mít zase problémy. Jeho táta nesnáší, když se pere,“ povzdechl jsem si pro sebe a už si představoval, jak drsně bude Kai holkám ukazovat tu jizvu na hlavě.
No jo no… Manekýn se nezapře.
„Mladý pane, měl byste si asi lehnout,“ ukázal bodyguard na mou tvář a já se konečně viděl v zrcadle.
Byl jsem nazelenalý, jak mi ubývala krev, a nic jsem od rána nejedl. Ostatní aspoň snídali, ale já doma neměl nikoho, kdo by mi uvařil.
Tvrdohlavě jsem seděl dál a nechal všemu volný průběh. Díval jsem se, jak ta hora svalů sbírá střepy a uklízí po mě ten bordel, co jsem tam udělal. Vždy byl spolehlivý, alespoň on. Učil mě všemu, co z boje uměl a byl se mnou od patnácti. Jako jediná gorila, co si ji táta najal, mi nevadil.
„Promiň,“ řekl jsem už mírněji a trochu se na něj usmál.
Ayano
Vystrčil jsem ty dva delikventy ven a vyšel za nimi.
„Přestaňte mi tu dělat kravál!“ křikl jsem na jejich táty.
Nejsem jejich osobní doktor a znám je jen z vidění. Nikdy jsme neměli možnost spolu vést žádný rozhovor. Ale i tak… Dobře vím, jaké je jejich postavení v yakuza rodině.
„Odveďte si je a ať se pořádně vykoupou. Jsou špinaví od všeho možného. Zítra je vemte k vašim doktorům na kontrolu. A měli byste uklidnit i vedení školy, protože počítám s tím, že se tohle neobešlo bez patřičné pozornosti.“
Víc jsem se o ně nestaral. Ani jsem se nezajímal, kolik kdo schytá pohlavků. Za chvíli ale už bylo venku ticho a všichni nastoupili do aut a odjeli.
Tak to bychom měli.
Teď ta horší část. Taishi je na mě pěkně naštvanej a dává to dost najevo.
Vzal jsem lékařský stolek a odvezl jsem ho do pokoje. Jejich gorila právě uklízela rozbitou vázu.
„To je dobrý, já to potom uklidím,“ odstrčil jsem ho, aby nezavazel.
Podíval jsem se na Taishiho, který neměl zrovna zdravou barvu. Beze slova jsem si k němu přitáhl stolek i židli a začal ho ošetřovat. Po celou dobu jsem neřekl ani slovo.
Až teprve když jsem mu dal mašličky na roztžené obočí a přelepil náplastí, jsem promluvil.
„Tam je sprcha a tam čisté oblečení. Osprchuj se a pak si lehni. Sestřička ti ještě donese léky proti bolesti. Zůstaneš tu do rána, abych měl jistotu, že jsi v pohodě. Tvému otci nic neřeknu.“
Na to jsem se otočil a šel pryč. Vrátil jsem se do ordinace a ztěžka dosedl na židli.
Ošetřím ho, kdykoliv. Jsem doktor, a… Záleží mi na něm víc, než jakémkoliv jiném yakuzákovi. Ale nemůžu se dívat na to, jak zbytečně riskuje svůj život pro takové hlouposti. Už jednou málem umřel…
Zlobím se na něj.
Taishi
„Běž domů! Slyšel jsi toho páprdu ne? Budu tu do rána. Je to v pohodě, jdi!“
Rozkázal jsem té hoře svalů a ona odešla. Nechtěl, ale šel. Stejně by mi tu byl k ničemu a zavazel mi při každém kroku.
Opatrně jsem se svlékl a vzal si před sprchu čisté oblečení. Velmi pomalu jsem se umýval. Nejen, že jsem byl slabý a nemohl se moc udržet na nohou, ale taky jsem si nechtěl zamokřit to šití na ruce a zalepené obočí. Nebylo to nic vážného, ale stejně…
Vylezl jsem ven a osušil se. Docela dlouho mi trvalo se jednou rukou obléct, ale když jsem to dal, tak jsem zalehl do postele, která tak strašně páchla dezinfekcí, že se mi z toho chtělo zvracet. Nesnášel jsem nemocnice… Tak hrozně, že bych nejraději vyskočil oknem a šel domů. Ale předtím…
Byl jsem tak utahaný, že jsem okamžitě v té teplé dece usnul.
Ayano
Věděl jsem, že i kdybych dal Denemu vědět, co se stalo, že by to nemělo valného významu. Prostě s tím, jak to mezi nimi poslední dobou vázlo, Taishiho rodiče už vyčerpali své možnosti a teď si už prostě nevěděli rady.
Proto jsem ho taky vystrčil do pokoje, aby nebyl na očích, když měli přijet tátové pro své syny.
Jeho bodyguard vešel do ordinace s tím, že ho mladý pán poslal domů. Ale stejně vím, že domů nepojede a bude sedět někde v autě u ordinace, dokud ho někdo nevystřídá. Zajímalo by mně, jestli vůbec Taishi ví, že ho takhle hlídají.
Se sestřičkou jsme pouklízeli ordinaci a zatím co ona si dávala svačinu, já se zašel podívat na mého VIP pacienta.
Otevřel jsem dveře, a když jsem viděl, že je v posteli, potichu jsem došel až k němu. Ležel na boku, ovázanou ruku měl položenou na peřině. Opatrně jsem ji chytil a zkontroloval. Nikde neprosakovala krev, tak by to mělo být v pořádku. Jen jeho bledost ve tváři zatím neustoupila. Pohladil jsem ho po jeho melírovaných vlasech, po tváři a prsty jemně přejel přes přelepené obočí. I když spal, tak se v tenhle moment mírně zamračil. Nedivím se, určitě to bolí.
Nechal jsem ho spát a vrátil se k sobě do doktorského pokoje. Zavolal jsem na donáškovou službu, a objednal jsem jídlo. Během půl hodiny dovezli dva obědy, jeden pro mne a jeden pro něj.
„Budu u Taie v pokoji, kdyby něco, přijď pro mne,“ kývl jsem na sestřičku.
Taishi ještě spal. Přisunul jsem si blíž k posteli židli a stolek. Rozložil jsem na něj krabičky s jídlem a pak se usadil a přáním dobré chuti jsem začal jíst.
Taishi
„Uhni ty spratku! Všichni jste stejní, je mi jedno, koho odpravím, ale se mnou půjdete do pekla všichni,“ zkažené zuby se leskly v šeru, když na nás s tátou mířila hlaveň zbrusu nové zbraně.
„Nechej ho jít! Je to jen dítě, chceš mě. Prosím,“ slyšel jsem tátův hlas a jak mě jeho ruka posouvá za jeho široká záda.
„Nasrat! Jsi mi u prdele, stejně chcípnu, tak co?“ odpověděl mu ten nepříjemný hlas vzápětí a bylo slyšet první výstřel, který mi vyprskl krev z tátova ramene do obličeje.
„Tati! Tati ne! Tati!“ křičel jsem jak smyslů zabavený.
Ta osoba se přibližovala a jeho smradlavý dech doléhal až k nám. Jeho oči byly děsivé a plné vzteku. Bál jsem se, ale on mířil na tátu. Nemohl jsem… Táta byl vše, co jsem měl za vzor. Vyškubl jsem se mu a zazněl výstřel…
„Tatiiiii…“
Prásk…
„Tati… Tati… Tatiiii…“ prudce jsem se posadil a cítil, jak skoro nemůžu dýchat.
Ruku jsem si dal před oči, jak mě z toho ostrého světla začaly bolet. Jen marně jsem se snažil vzpomenout, kde jsem. Zrychleně jsem dýchal, jak jsem se z toho snu nemohl vymanit. Vše bylo tak moc živé…. Tak zasraně živé…
Ayano
Jedl jsem a přemýšlel nad tím, co s tímhle klukem, který teď ležel na téhle posteli a tiše oddechoval.
Nebylo by špatné, kdyby se soustředil na to co má rád, místo na ty své bitky. Vlastně jsem u něj zapomněl i můj portrét. Zajedu si pro to. Opravdu umí pěkně malovat.
Bezděčně jsem se rozhlédl kolem sebe a pohledem se zastavil na stěně za postelí. Možná kdybych promluvil s Denem… Mám tu jednu volnou místnost, prosklenou ze dvou stran, dost světla… Možná by Taishi…
Měl jsem skoro dojezeno, když sebou začal házet a pak najednou vykřikl a zprudka se posadil.
Hned jsem se k němu zvedl a přidržel ho, kdyby se mu zatočila hlava.
„Jen špatný sen, Taishi,“ pohladil jsem ho po zádech.
Podle toho, co křičel, spíš opakující se noční můra.
Taishi
Automaticky, po jeho objetí, přišly na řadu nadávky. Už jsem si připadal jako rozbitý stroj, který prostě umí jen urážet lidi.
„Jdi do hajzlu… Sakra… Jděte všichni do prdele,“ cítil jsem se slabě.
Možná na mě doléhal hlad, nebo to bylo tím, že je to Ayano, jsem ho rukama objal a přitiskl k sobě. Obličej jsem zarazil do jeho ramene a pevně prsty sevřel ten bílý plášť, který s takou oblibou pořád nosil. Chvěl jsem se… bylo mi trapně, ale zároveň mě utěšoval jakýsi pocit bezpečí.
Jen jsem ho pevně držel, aby mi nikam nezmizel. Pro teď.
Ayano
Jasně, půjdu do hajzlu…
Taishi se na mně tiskl a já neměl to srdce ho odstrčit. Bylo to vůbec poprvé, co se v mé přítomnosti takto projevil. Nejsem psycholog, nevím, co se mu honí hlavou. Ale určitě to není nic dobrýho. To, že se chová, jak se chová, je následek toho co se stalo. Možná že kdyby byl přístupnějším k rodičům, nemusel by se s tím tak trápit dlouho sám.
Ještě chvíli jsem ho držel a hladil po zádech.
„Přinesl jsem ti oběd, Tai,“ povolil jsem ruce a mírně ho od sebe oddálil. „Měl by ses najíst, ať ti není špatně. Nebo budeš mít nízkou hladinu cukru a budeš nevrlý,“ pohladil jsem ho ještě po vlasech.
Postavil jsem se a podal mu skleničku s džusem.
„Doufám, že ti bude chutnat,“ přisunul jsem stolek blíž, aby si mohl vybrat.
Taishi
Tiskl jsem se na něj a jen přijímal ty příjemné doteky, kterými mě hladil po zádech. Když mě oddálil a ukázal na jídlo, v žaludku mi hladově zakručelo.
„Na to nepotřebuji, aby mi klesl cukr,“ usmál jsem se a natáhl po jídle.
Vždy mi bylo jedno, co jím. Nebyl jsem vybíravý. Spíš mi vadilo to předražený jídlo, co kupovala máma. Radši jsem si dal hamburgery z krámu na rohu ulice, kam mě občas bral brácha.
Snědl jsem to všechno a ani jednou nevypustil z pusy nějakou nadávku. Neměl jsem chuť něco řešit, dokud jsem neměl plný žaludek. Potom jsem se na posteli rozplácl a zadíval se do stropu.
„Tak můžeš… Už jsem připravený na tvoje proslovy. Jak jsem špatný a že se nemám rvát… Tak, kurva, když mi napadnou kámoše, mám stát a nechat ho, aby ho zbušili? To mi taky nepřipadá logický. Když tu sílu mám, proč se nepostavit do rány? A popravdě? Bavilo mě to…“
Ďábelsky jsem se zasmál a pohladil si ruku, která byla schovaná pod fáčem.
„A řekni něco o váze lidskýho života a já se fakt neznám. Jim bylo taky jedno, jak Kai dopadne.“
Ayano
Seděl jsem a čekal, až Taishi dojí. Házel to do sebe, jakoby týden nedostal najíst. Zřejmě má dobré spalování a nezajímá ho nějaká štíhlá linie. Já se na rozdíl do něj, musím udržovat v kondici a chodím běhat. Pokud mě teda nezaměstnávají mí pacienti.
Když dojedl a rozplácl se na posteli, mlčky jsem poskládal krabičky a odsunul stolek. Teprve potom jsem se postavil k posteli a z vrchu se podíval Taishimu do tváře.
„Neřeknu ti nic o tom, že si nevážíte lidského života. Protože to nemá význam. Přijdete na to sami, až dojde k něčemu, kdy si budete ze srdce přát, aby někdo, vám blízký, neumřel. A taky… Má cenu ti něco říkat? Však tě to baví. Tak klidně pokračuj a jednou budeš ve stavu, kdy tě už nic a nikdo nedá dohromady.“
Ještě chvilku jsem se na něj díval a chtěl něco dodat, ale v tu chvíli vběhla do pokoje sestřička.
„Máme pacienta, je to urgentní!“ křikla na mě a hned zase zmizela.
Na nic jsem nečekal. Vyběhl jsem na chodbu a zamířil rovnou do ordinace.
Už při prvním pohledu na zakrvácený hrudník, mi bylo jasné, že bude potřeba víc, než jen zalepit ránu. Na lehátku ležel jeden z bodyguardů jedné yakuzácké rodiny, co spadají pod mou kompetenci.
S pomocí jeho kolegy jsem ho svlékl. Jedna řezná rána na paži a druhá, silně krvácející, v pravém boku. Ani jsem se neptal, co se stalo. Na to teď nebyl čas. Omyli jsme ho, a pak už jsme ho naložili na lehátko a vezli do druhé ošetřovny, která si s ničím nezadala s menším operačním sálem.
„Zvládneš to jen s lokálním umrtvením?“ sklonil jsem se nad ním.
Jen tiše přikývl a bolestí zkřivil obličej.
„Tak jo, jdeme na to,“ pokynul jsem sestřičce, která už umytá a nachystaná začala dezinfikovat okolí ran.
Rychle jsem se umyl, převlékl a během chvilky jsem už stál u pacienta a začal ho dávat do pořádku.
Taishi
„A záleží na tom, Ayano?“ odpověděl jsem mu do ticha, než zmizel za další zničenou duší.
Nejsme tolik rozdílní… Já bojuji za ty, které uznávám a snažím se je chránit v bitvách, které pro tebe neznamenají nic a ty spravuješ těla, která stejně zase někdo rozstřílí. Obě věci jsou na hovno.
Povzdechl jsem si a schoulil se do klubíčka. Slyšel jsem ten šrumec na chodbě, a jak tam všichni křičí jeden přes druhého. Byli to nejspíš kolegové a kamarádi toho, kterého šel Ayano zachránit. Když mě to už po chvíli sralo a oni se stále nechtěli ztišit, postavil jsem se a přes dva pokoje došel za nimi do čekárny.
„Nechtěli byste držet tlamy? Jsou tu zranění lidé a ti, kteří potřebují při operaci klid! Jste normální? Vezměte si bouchačky a na ulici je dost místa!“ prskl jsem po nich pár ostrých slov a chtěl odejít, když po mě jeden z nich hrábl.
„Tebe znám. Jsi Taishi Hasegawa, že? Tak to jsem nečekal, že na takovým místě najdu zrovna tebe. Co kdybychom si tě půjčili a něco dostali z tvého otce?“ zasmál se ten muž vedle mě.
Byl vysoký. Měl černé vlasy a vousy… Rozhodně byl jednou z pravých rukou téhle rodiny.
„Tak by se nic nestalo. Máš špatného syna. Za mě by otec nic nedal,“ usmál jsem se a odhodil jeho smradlavou ruku z obvazu, kterým začala prosakovat krev.
„Možná, ale…“ znovu se přiblížil a já zacouval do dveří.
Ayano
Byl jsem skoro hotový, stačilo už jen překrýt rány a pacienta odvézt na pokoj. Už jsem bral do ruky obvaz, když se kravál v čekárně, který mě tak celou dobu štval, najednou utišil.
Aspoň že je konečně klid. Ale než jsem stihl přiložit gázu, zarazil mě hlas, který se přidal k ostatním. Mluvili sice už o poznání tišeji, ale stejně bych ho rozpoznal, i kdyby šeptal. Na tohle mám sluch moc dobrý.
„Myslím, že máme problém,“ vrazil jsem sestřičce věci do ruky. „Dodělej to prosím tě.“
Rychle jsem vyšel z ošetřovny a ještě v tom zakrváceném oblečení i s gumovými rukavicemi na rukách jsem zamířil rovnou do čekárny.
„Co se tady děje?“ vrazil jsem dovnitř.
Když jsem viděl tu scénu, naštval jsem se. Opravdu naštval.
Jasně jsem viděl ten výhružný pohled Zena, který stál těsně u Taishiho. Jeho jsem hned chytl za triko, potáhl ho zpátky za sebe. Postavil jsem se před Zena.
„Díky, Hazuki, že jsi nám tu naservíroval balík peněz. To se opravdu-“
Nedomluvil.
V tu chvíli jsem naučeným pohybem po něm vystartoval. Dobře mířená rána dlaní pod bradou ho umlčela. Jen proto, že to byl skoro dvoumetrový chlap, neodrovnalo ho to, ale přesto dopadl na zadek.
Došel jsem k němu a dost nasraně jsem se na něj podíval.
„Ty nevíš, jaké jsou pravidla? Chceš umřít hned tady? Vím, kterou tepnu ti přetnout, abys během pár vteřin vykrvácel. Ale nejspíš bude stačit, když vaši rodinu vyškrtnu ze svého seznamu. Co? Jak to potom vysvětlíš pánovi?!“
Taishi
„Ayano,“ šeptnul jsem hned, co mě schoval za sebe.
Chtěl jsem vystartovat, aby se mu nic nestalo, ale tím, co jsem viděl, mě naprosto uzemnil.
Kurva, kdy získal takovou sílu a převahu? No…
Stál jsem a jen se díval, jak je ten chlap z něj vystrašenej. Líbilo se mi to… Sakra, to mi tak imponovalo. Srdce se mi znovu rozbušilo jako šílený. Takhle se o mě nikdo nezajímal a on… Kurva… Já jsem fakt v prdeli.
Ayano
„No, já to tak nemyslel. Jen jsem chtěl…“
„Co jsi chtěl? Vyrušit mě při práci? Nevíš, koho mám vedle na ošetřovně a jak na tom je? Seberte se a vypadněte. Jestli bude všechno v pořádku, večer si pro mladýho přijedete. A ještě jednou něco takového tady uděláš, tak se vážně neznám!“
Odstoupil jsem o dva kroky a čekal. Zen se postavil, podíval se na Taishiho a pak na mě.
„Omlouvám se,“ mírně se poklonil. „Jdeme,“ mávl na ostatní.
Netrvalo dlouho a byl klid. Z venku jsem už jen slyšel startování auta a jejich odjezd.
Otočil jsem se na Taishiho.
„Měl by sis jít lehnout a odpočívat. Jsi ještě trochu bledý,“ ukázal jsem mu rukou ven na chodbu. „Já mám ještě práci. V pokoji máš televizi, kdyby ses třeba nudil. Nebo můžeš číst anebo si malovat. Opravdu by se mi tady líbilo, kdybych tu měl pár tvých kreseb,“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Ale mám tu jen obyčejné kancelářské papíry a tužky. Nic víc. Leda bych zavolal tvýmu psovi, aby ti něco přivezl. Stejně je venku v autě,“ usmál jsem se konečně na Taishiho.
Taishi
„Je tam pořád. Je jak klíště, taky se ne a ne odlepit od prdele,“ podrážděně jsem mlaskl.
Byl jak moje stíhačka. Sice mi nevadil, ale málo kdy jsem se dostal z jeho dosahu.
„No, taky si můžu jít zaběhat a přitom ještě stihnout ty chlapy venku. Měl by sis pospíšit, než zase udělám nějaký voloviny. Víš jak… Neberu prášky. Nebo mi napíšeš nový?“ usmál jsem se na něj a hrábl mu na stůl pro dvě tužky a asi deset papírů.
Pomalu a provokativně jsem odcházel do pokoje, aby pořádně viděl můj zadek.
„Jo a potřeboval bych to znovu převázat, sám to neumím a to prase mi zmáčklo stehy,“ ukázal jsem na něj prostředníček a rychle zmizel v pokoji.
Sakra…
Svezl jsem se po dveřích a obličej schoval v dlani. Bylo mi tak trapně, že jsem se začervenal jak rajče. Bylo to z toho, že mě ten chlap tak hrozně přitahoval. Imponoval mi v mnoha ohledech a ještě k tomu byl dokonalej v posteli. Jediný co bylo špatně, že mě nechtěl.
Ayano
Musel jsem se usmát, když Taishi popadl papíry a tužky a zaplul do pokoje. Ale ten pohled na jeho pozadí…
Už jsem za ním udělal pár kroků, když jsem si uvědomil, že jsem pořád v práci. S povzdechem jsem odbočil na druhou stranu chodby a šel na ošetřovnu. Sestřička právě pomáhala vstát pacientovi, aby ho odvedla do pokoje.
Přebral jsem si ho od ní a zatím, co ona dělala pořádek, já ho odvedl do postele. Ještě jsem ho zkontroloval, dal mu léky proti bolesti a zastlal ho do postele.
„Tady máš zvonek, kdybys něco potřeboval, nebo ti bylo zle. Sestřička ti ještě donese něco k pití, ať se mi tu nevysušíš jako treska.“
Jen odevzdaně pokýval hlavou, poděkoval a ještě jsem nebyl ani u dveří a on už byl v limbu.
Stejně by mě zajímalo, co se stalo. Rána na ruce byla od toho, jak ji nastavil proti noži a po ní se s největší pravděpodobností nůž svezl na břicho. Ale lépe takhle… Kdyby to neudělal, měl by nůž zapíchnutý v břiše.
Konečně jsem se šel osprchovat a převléct do čistého. Cítil jsem se jako nový člověk. Spokojeně jsem zamířil do pokoje za Taishim. Přece jen potřeboval zkontrolovat šití a převázat ránu.
Taishi
Radši jsem se z toho všeho vzpamatoval a sedl si na postel. Začal jsem malovat, ale než se mi něco zalíbilo, tak na zemi skončilo asi pět papírů s nějakejma náčrtama. Nakonec jsem si vybral ruku držící srdce, z kterého odkapává krev v modrém poli plném rudých máků. Trochu abstrakce a fantasy… Měl jsem na to chuť a asi dva roky jsem nic podobného nekreslil. Hlavně se to tematicky jaksi k ordinaci hodilo.
„Vezměte si prosím prášky,“ řekla sestřička, když došla až ke mně a podávala mi je.
„Děkuji, ale nevím, jestli je můžu?“ zeptal jsem se a mile se na ni usmál.
„Můžete, napsal vám je pan doktor. Vy jste dnes byl v sídle sám?“ vrátila mi otázku a zvědavě se na mě dívala.
No jasně…
„Ne… Pan doktor mě hlídal. Vztah pacient a doktor,“ šibalsky jsem si olízl rty a spolkl prášek, který jsem zapil vodou.
S úsměvem na tváři odešla a já dál kreslil. Jenže… Po chvíli jsem usnul i s malováním v ruce. Nějaký asi silný prášky…
Ayano
Všechno to, co se dneska stalo, zabralo skoro půl dne. Ani jsem si neuvědomil, že je už odpoledne. Ještě že nepřišel nikdo další, protože bych se zřejmě nezastavil do večera.
Jen jsem si povzdechl, když jsem si uvědomil, co všechno jsem si ještě plánoval v sídle Hasegawů. Prázdný dům, jen já a Taishi…
Ale sešlo z toho a to jen díky bláznům, kteří se dobrovolně chtějí nechat zmrzačit. Mladýma z rána začínaje a tím bláznem vedle v pokoji konče.
Došel jsem k Taishimu do pokoje.
„Tak jdeme převázat tu ruku,“ ozval jsem se, jen co jsem vstoupil.
Ale vzápětí jsem se zarazil. Taishi spal a všude kolem sebe měl poházené papíry a pár jich bylo pokrčených i na zemi. V ruce stále držel tužku, jako by se ještě před usnutím rozhodl udělat poslední tah.
Potichu jsem k němu došel a všechno pouklízel. Obrázek, který měl pod rukou, jsem si chvíli prohlížel.
Byl opravdu pěkný a ten nápad se srdcem se mi opravdu líbil.
Po chvilce jsem ho odložil, přisedl si k Taishimu a opatrně mu sundal obvaz. Musel jsem mu ránu trochu očistit od krve, abych ji mohl zkontrolovat. Ale nakonec jsem to spokojeně znovu obvázal, když jsem viděl, že šití vydrželo.
Položil jsem mu ruku zpátky na postel, ale dál jsem ji držel. Díval jsem se na spícího Taishiho…
Tolik věcí by se dalo dělat. Tolik… A on teď spí…
Spousta představ se mi honila hlavou, že by se nad tím jeden červenal.
Taishi
Probral jsem se, ale když jsem slyšel kroky za dveřmi, okamžitě jsem dělal, že spím. Uměl jsem to dokonale, častokrát jsem takhle předstíral, když mě otec přišel do pokoje zkontrolovat.
Všechno, co se mnou Ayano dělal, jsem vnímal a užíval si to, ale kdy přestal a jen mě držel za ruku, tak jsem znervózněl. Nechápal jsem, proč tak dlouho a co to má znamenat. Nakonec jsem to ticho rozčísl…
„Myslíš zase na prasárny?“ usmál jsem se a konečně otevřel oči.
„Nespím, jen jsem zkoušel, co uděláš. Myslel jsem, že uděláš něco jako minule, ale ono nic. No… Asi měkneš, nebo ti to se mnou jednou stačilo,“ podíval jsem se na něj a sedl si na posteli.
Pročísl jsem si rukou vlasy a nechal je spadnout přes oko, tak, jak jsem to měl rád.
„Jak dopadla operace?“ ukázal jsem na dveře.
Ayano
„Samozřejmě že myslím na prasárny. Jsem přece starý prasák, ne?“ opětoval jsem Taishimu úsměv.
„Že by mi to s tebou jednou stačilo? No, jsi zraněný, a navíc… Nerad bych ti natrhnul zadek. Myslím, že podle toho, jak sedíš, by ti asi malá pauza neuškodila.“
Natáhnul jsem se k němu a stáhl mu vlasy z očí.
„Takhle ti to sluší víc, máš hezké oči, tak je neschovávej za vlasy. Nebo se bojíš, co v nich člověk uvidí?“
Když jsem prsty přejel po jeho tváři, zabrnělo mě v nich a moje představy, co jsem měl před chvílí, se znovu vrátily. Jenže… Je opravdu zraněný. Ale přesto… Měl jsem chuť se ho víc dotýkat. Všude…
Rukou jsem z jeho tváře sjel na rameno. Pohladil jsem ho a pomalu ji sunul dolů, až zůstala ležet na peřině v místě, kde měl chovaný svůj poklad. Jemně jsem přitlačil. Na moment jsem se zastavil, ale pak ruku zasunul pod deku a stiskl jeho penis. Několikrát jsem ho promnul v ruce, až jsem cítil, jak začal tvrdnout.
„Tak nevím. Operace dopadla dobře. Pacient teď spí. Ty jsi zase ale až moc živý. Jenže… Jsem přece starý prasák a několikrát jsi mě poslal někam…,“ znovu jsem mu přejel po jeho chloubě. „No, možná kdybys…“ udělal jsem dramatickou pauzu a zadíval se mu zblízka do očí, „…poprosil? Nebo chceš říct, že nemyslíš na to samé?“