Ayano
„Ta stolička není dělaná pro dva lidi,“ podíval jsem se na ní a pak na Taishiho.
Když jsem viděl, jak na mě špulí zadek, odsunul jsem nohou stoličku bokem. Sprchovou hlavici jsem zasunul do držáku.
Nemusí mě pobízet dvakrát.
Přistoupil jsem k Taishimu a chytl ho za boky. Trhnul jsem s ním k sobě, až zadkem narazil na můj klín a jednou rukou jsem zajel hned dopředu a stiskl mu jeho chloubu.
„Tady je někdo pěkně nadržený,“ zamručel jsem mu do ucha a pak ho do něj kousnul.
Pustil jsem ho a obě ruce jsem posunul na jeho hruď. Zatím co jsem mu okusoval a olizoval krk, lehce, polštářkem prstu jsem mu přejel po bradavkách a pak je stiskl.
„Zapomněl sis sundat bandáž, budeš mít mokrý obvaz a já práci navíc,“ znovu jsem ho štípnul do bradavek.
Posouval jsem se rukama dolů a pomalu šel do kleku. Zanechával jsem mu značky různě po zádech, dokud jsem nedoklekl a neměl objekt své touhy přímo před obličejem.
Chvilku jsem se díval na jeho zadeček a tím i rostla chuť. Pomačkal jsem mu obě půlky, a než jsem se do ní zakousnul, pořádně jsem ho pleskl.
Určitě to muselo štípat, zvlášť když byl mokrý.
Stejný otisk jsem zanechal i na jeho druhé půlce.
Nemohl jsem odolat a prostě jsem ho začal okusovat. Mačkal jsem ty dvě nádherné polokoule a roztahoval je od sebe. Jazykem jsem kopíroval páteř od beder, po rýze až k jeho lákavě vyhlížející dírce.
Silně jsem sevřel jeho půlky a pořádně je od sebe roztáhl.
„Předkloň se trochu víc,“ rozkázal jsem Taishimu, a hned na to jsem na jeho vstup zaútočil jazykem.
Taishi
Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, když jsem cítil jeho jazyk kolem mé dírky. Mrazilo mě v každé části mého těla a neskutečně naběhlý penis mi trčel do vzduchu. Ještě víc jsem se rozkročil a vystrčil na něj můj zadek, aby měl lepší přístup.
Tak skvěle mě dráždil. Když mě kousl do ucha, jen jsem se zachvěl…
„Asi tak… Jako jsi… Nadržený ty… Ach… Haaa… Ayano… Víc,“ škemral jsem a přitom se mu vystavoval, jak nějaká kurvička.
Byl jsem jeho a podle toho jsem se choval. Dlouho jsem musel všechno tohle v sobě držet, když mám konečně tu šanci, nechám se od něj píchat každej den, pokud to zvládne on.
Stahovalo se mi příjemné lechtání do podbřišku, a jak si hrál s mýma koulema, jen jsem slastně vzdychal jeho jméno. Byl jsem naprosto v prdeli… Pokaždý, když se mě jeho ruce takhle neskutečně dotýkaly.
Ayano
Jednou rukou jsem víc zajel mezi nohy, promnul znovu jeho pytlík a prsty se dotkl jeho penisu.
Byl už tvrdý a já rozhodně nebyl pozadu.
Ještě jednou jsem si kousnul do jeho zadečku a pak jsem vstal.
Natáhl jsem se pro gel, a vytlačil trochu na jeho prohnutá záda. Po páteři stekl mezi půlky. Zachytil jsem je prsty a hned dva natlačil tam, kde ještě před chvílí byl můj jazyk.
„Myslím, že nepotřebuješ ani roztahovat,“ řekl jsem a slíznul kapky z jeho ucha, kde se ale vzápětí vytvořily nové.
„Víc se rozkroč a pořádně se zapři.“
Na podlaze byla protiskluzová podložka, ale jeden nikdy neví.
Nastavil jsem se proti němu a hned zatlačil. Vklouznul jsem do něj bez problémů a jen na vteřinu se zastavil, abych hned na to začal přirážet.
„Jsi pěkně kluzký,“ zakousnul jsem se mu na moment do ramene a na to jsem ho plesknul po zadku, který se tím na moment stáhnul a já to sevření cítil dost intenzivně.
„Měl bych si na tebe pořídit plácačku…“ přirážel jsem dál, rychleji a tvrději, jak se na mě hrnula ta očekávaná vlna vzrušení, která mě hnala dopředu jako motor.
Taishi
Na moment jsem zatajil dech, když jsem ho v sobě ucítil celého a jeho pnutí bylo tak intenzivní, že to zasáhlo celé mé tělo. Byl jsem omámen a ještě víc se zapřel o stěnu, abych nešel k zemi. Jeho prsty se mi zarývaly do kůže, jak si mě silně narážel na klín.
Prohýbal jsem se proti němu a sám cítil, jak se to na mě valí, jak lavina. Převalovalo se mi to celým tělem od bradavek po třísla a bralo to sebou všechnu krev, kterou přenášelo do jediného místa…
Tak moc ve mně klouzal, že každé další otření o mou stěnu ze mě dělalo šílence. Nemusel jsem ani na sebe sáhnout, protože jsem byl skoro na konci.
„Ty… Prasáku… Ještě důtky… Ne? Ayano… Já… Už…“
Prohnul jsem se, co nejvíc to šlo, když mě zachvátil orgasmus a já vypustil své sperma na stěnu před sebou. Jen jsem hlasitě oddechoval a nechával pro něj svůj zadek pořád vystrčenej.
Ayano
„Důtky… není… problém…“ zavzdychal jsem, když tahle představa ještě zesílila víc ten pocit, který teď bral útokem mé tělo.
Mé pohyby už byly snad jen automatické. Jen o něco málo se zrychlily, když se blížil můj konec. Pevně jsem jednou rukou chytil Taishiho pod břichem a natlačil si ho na sebe ještě víc. S posledním přírazem jsem ho úplně sevřel do kleští. Předklonil jsem se a druhou rukou se rychle zapřel o stěnu.
Zavřel jsem oči a zapřel se čelem do jeho zad. Jen pár trhaných pohybů dokazovalo, že několik těch bílých potvor ještě opouštělo své území, aby si přivlastnili nové.
Věnoval jsem Taishiho zadečku všechno, jako poděkování za skvělou chvilku, která byla takhle po práci daleko lepší, než usnout při relaxační hudbě.
I mé nohy trochu slábly, protože už nedokázaly udržet ten šílený nápor. Tenhle tělocvik mě poslal na kolena. Stáhl jsem Taishiho s sebou a když jsem dosedl na paty s ním na klíně, pevně jsem ho objal už oběma rukama a mezi rychlými nádechy a výdechy líbal jeho štíhlý krk.
„Jsi neskutečný, Taishi,“ šeptal jsem do jeho mokré a horké kůže.
Taishi
Když jsem cítil, jak mě plní, byl jsem už naprosto v jiném světě. Moje srdce si jen spokojeně ševelilo a tělo přijímalo jeho polibky, kterými mě zahrnoval. Byl jsem vážně úplně svázán s tímhle doktorem…
„Za to… Můžeš ty… Kvůli tobě… Jsem takhle nenasytnej. Předtím mi bylo jedno… Jen… ty…“ usmál jsem se a snažil pochytat dech, co se vydal někam do prdele.
Pevně jsem držel jeho ruce a tiskl si je na své ještě rozpálené tělo.
„To ty jsi… neskutečnej,“ pootočil jsem se a políbil ty jeho plné rty.
Ayano
Ještě chvíli jsem tak s ním seděl a líbal se, dokud jsem se trochu neuklidnil.
Povolil jsem své sevření, chytl ho za boky a nadzvedl jsem ho. Můj penis z něj vyklouznul a smutně se uložil na má stehna.
No jo, vím, ještě bys chtěl, ale musíme jít…
„Měli bychom se umýt a vyrazit,“ omluvně jsem Taishiho ještě políbil a pak ho donutil vstát.
Zvedl jsem gel, který jsem předtím odhodil na zem a také se postavil.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak se natáhl pro stoličku.
„Jak jsem říkal, jdu se umýt jako první. Jestli chceš, můžeš si vlízt do vany,“ usmál jsem se a posadil se. Vzal jsem do ruky mýdlo a houbu a začal se mydlit.
Přitom jsem pozoroval Taishiho nádherné tělo, od hlavy, přes zadeček a stehna, na kterých se ještě držela trocha sperma, kterou nestihla voda smýt.
Taishi
Jen jsem se sesunul k zemi, když se posadil na stoličku a pozoroval ho, jak se omývá. Měl jsem roztažené nohy a ruce opřené na kolenou. Všímal jsem si každého kousku jeho těla, aby mi nic neuniklo. To bylo poprvé, co jsem měl tu možnost se na vše podívat a ještě k tomu, když po něm stékala voda.
Počkal jsem, až se omyje a i já ze sebe smyl vše, co po našem sexu na mém těle zůstalo. Sice nerad, ale šel jsem se převléct. Hodil jsem na sebe černé tričko a tmavě modré džíny, což pěkně ladilo s mými vlasy a tím tetováním. Bylo vidět, že mi to pomalu na té straně zarůstá a nebude trvat dlouho a tarantule vidět nebude.
„Mám si to nechat zarůst, nebo má být vidět?“ usmál jsem se na Ayana a ukázal si na hlavu.
Stejně jsem se nedokázal zbavit té ofiny, protože ta jizva po kulce mi vážně dost vadila. Asi jako jediná věc na mém těle, jinak jsem byl jakž takž spokojený, hlavně, když jsem se líbil Ayanovi, na ničem jiném nezáleželo.
Když jsem ale dal ruku do kapsy, tak jsem zavadil o piersieg, který tam zůstal nejspíš poté, co mi ho táta vytrhl z obočí.
„Dáš mi ho zpátky?“ provokativně jsem ho protočil v prstech a přiblížil se k Ayanovi.
Ayano
Konečně jsme byli oba umytí a oblečení.
Když ke mně Taishi přišel s piercingem v ruce a s dotazem na tetování, zarazil jsem se.
Chvilku jsem si ho prohlížel a pak mu vzal piercing z ruky a schoval ho do kapsy.
„V žádném případě. Abych byl upřímný, tak tahle ozdoba celkem hyzdí tvůj pěkný obličej. Co se týká tetování, nevadí mi, ale líbí se mi i delší vlasy.“
Došel jsem k Tashimu a otočil si ho zády k sobě. Přitiskl jsem se mu na záda a jednu ruku omotal kolem pasu a druhou mu položil na prsa.
„Ale tady,“ zmáčkl jsem mu přes triko bradavku, až se mu postavila a jemně za ní zatahal. „Tady by to občas nebylo špatné, takové malé zpestření při sexu… Ale jen při tom, protože nechci, aby to někdo okukoval. Přes triko to jde docela dobře vidět.“
Políbil jsem Taishiho na krk a pustil ho.
„Tak jdeme, je už celkem dost hodin. Možná bychom u vás mohli zůstat na večeři, co?“
Taishi
Přivřel jsem oči, když mi stiskl bradavku a olízl jsem si rty, tak pomalu, aby to v zrcadle viděl i on.
„A propíchneš mi ji ty? Já jen aby mě nikdo neokukoval,“ usmál jsem se a pohladil jeho ruku.
„Tak fajn, protože to tetování se smýt nedá,“ pobaveně jsem si vzal z tašky ještě mikinu a navlíkl si jí.
Moc dobře jsem věděl, jak otci vadí, když nosím tyhle věci, jako je mikina s kostrou člověka a tak… Prostě provokovat jsem musel pořád a tak jsem si vzal právě tu.
„Tak na oběd zůstat můžeme, jen nevím, jak tě bude bavit, až poletí jídlo vzduchem, protože my dva se nikdy nezměníme,“ chytil jsem ho za ruku a políbil na ni.
„Jen k sídlu, nechci ti dělat potíže,“ kousl jsem ho do kloubu a potom zamířil i s ní k autu.
Ayano
„Není problém. Můžeme jít potom nějaký vybrat, který by se ti líbil, jen není potřeba to na sobě mít pokaždé, ono by to po nějaké době přestalo být vzrušující,“ dodal jsem ještě na téma piercingu.
Pobaveně jsem se díval na mikinu, co si oblékl. Jak příhodné, když jde s doktorem.
Došli jsme k autu ruku v ruce, jak čerstvě zamilovaní.
No vlastně je to pravda. Není to tak dlouho, co jsme si řekli, jak to k sobě máme.
K sídlu Hasegava jsme pak dojeli celkem v klidu, jen jsem musel plesknout Taishiho po ruce, když mi chtěl přeladit rádio.
Ani jsme ještě nestihli pořádně vystoupit, a už se na Taishiho straně otvíraly dveře.
Starý sluha se poklonil a usmíval se na něj. Bylo poznat, že Taishiho rád vidí. Je to zvláštní, že se tu najde někdo, kromě jeho bratra, kdo ho má rád. Ale s tím, jak byl sluha vždy tichý a jen dělal, co musel, tak si toho Taishi zřejmě nikdy nevšiml.
„Je mladý pán doma?“ zeptal jsem se, když jsem vystoupil i já.
Taishi
„Posloucháš jen samý sračky,“ postěžoval jsem si, když už jsem nezvládal ten jeho výběr hudby.
Hned, co jsem chtěl vystoupit, už u mě stál sluha a otvíral mi dveře, jako kdybych byl nesvéprávný.
„Dík… Měl bys taky odpočívat, jsi tu pořád,“ díval jsem se na toho staříka, co zavíral dveře.
Vážně už je starý… Až příliš, jenže tohle dělá celý život. Nejspíš je problém změnit svoje rituály, i když většinu věcí nezvládá.
„Jo… Je tu Ryu?“ zbystřil jsem, protože tohle jsem potřeboval taky vědět.
„Mladý pán je ještě v práci, ale měl by tu každou chvíli být. Když se dozvěděl, že máte přijít, tak oznámil, že na večeři dorazí. Poslední dobou, co jste odešel, je vztah vašeho otce a bratra velmi chladný. Vlastně mladý pán s nikým nemluví. Vypadá, že ho něco trápí,“ povzdechl si a upravil brejle na nose.
Tohle už vážně na Ryu nevypadalo a to mě děsilo nejvíc. On takový nebyl… Hlavně byl vzorným synem, tak jsem nechápal, proč nemluví s otcem, ani matkou.
Chytil jsem Ayana za ruku a táhl hned dovnitř, aby mi nikam neutekl.
„Jsem doma,“ křikl jsem do domu hned, co se otevřely dveře.
„Neřvi tu tak. Byl jsi ohlášen, tak pojďte dál,“ osočil se na mě otec a ukázal na sedačky v obyváku.
Pustil jsem Ayana, aby se necítil nepříjemně a zamířil si sednout. Atmosféra tu byla pěkně hustá a z táty sálala tak vražedná aura, že by to složilo armádu.
„Už se vracíš domů? Doufám, Ayano, že tě netrápí. Pokud něčím zavazí, tak jeho pokoj je doma.“
Spustil hned, co jsem dosedl a ani mě nenechal nadechnout na odpověď.
Ayano
Manželé Hasegawovi byli doma a hned nás přivítali svým vlastním způsobem, jen co Taishi zařval na celý barák.
„S Taishim problémy nejsou,“ usmál jsem se na Deneho a jeho manželku. „A kdyby, tak jsme na něj dva. Mieko si poradí i s horšími případy. No a mě jen tak něco nerozhodí.“
Kdyby tak věděli, jak teď kecám. Že prý mě jen tak nic nerozhodí? Stačí, když se přede mnou Taishi projde nahej a jsem v háji.
„Přijel jsem se podívat na Ryu. Minule jsem ho nestihl prohlédnout, a poslední dobou se mi nějak nezdá ve své kůži,“ zamyšleně jsem si promnul bradu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Kde máš, Dene, ochranku? Naposledy, jak přivezl Taishimu věci, všiml jsem si, že má modřinu pod okem. Stalo se něco?“ zeptal jsem se jako by nic.
Ten monokl má ode mne a já byl zvědavý, jestli ten chlap něco řekl.
Taishi
„Nevšiml jsem si. Jomei mi nic o svém osobním životě neříká a já se neptám. Je to skvělý bodyguard a na nic jiného ho nepotřebuji. Je to má pravá ruka ve všem, ale co je jeho soukromí, do toho mi nic není. Má dovést Ryuzukiho z práce.“
Zatrnulo ve mně… Takže on ho už i vozí z práce? Co se tady, do háje, děje.
Stiskl jsem ruku v pěst a podíval se na Ayana. Měl jsem chuť hned vyrazit třeba pěšky, abych je dva našel.
„Jako proč je s ním tak často? Není to trochu v Ryuově případě divné?“ vyhrkl jsem na tátu a ten se jen zamračil.
„Nechápu, proč by to mělo být divné. Ty jsi taky s Ayanem a nic zvláštního na tom není. Taishi… Měl bys dospět a vrátit se domů, aby si udělal přijímačky na tu vysokou ekonomickou, jako chodil tvůj bratr…“ chtěl ještě něco říct, ale já ho hned zastavil.
„Nepřišel jsem se sem hádat. Já na tu školu nepůjdu a je jedno, co mi nařídíš. Je zbytečné mi něco říkat.“
Byl jsem přímý a bylo mi jedno, jak moc ho naštvu… Vážně mi to jeho nadřazené chování vadilo. Nejsem jeho loutka.
„Podívej, jak se oblékáš. Co ta mikina? A na tu školu půjdeš, nemáš jinou možnost, kde by tě chtěli?“
„Pěkná co? To víš, moderní styl, vadí ti na něm něco? A ano… Někde mě snad chtít budou, a když ne, tak půjdu dělat ke Kaiovu otci,“ odsekl jsem a přitom se přímo díval do jeho očí.
To bylo jako vyhlásit válku, protože na Kaiho tátu, byl nejvíc alergický. Měl to, co on nikdy neměl… Všechno i s láskou svého syna.
Ayano
Jen jsem tiše pozoroval tu slovní přestřelku mezi otcem a synem.
„Dene!“ ozval jsem se po chvíli o něco hlasitěji, aby mě oba vnímali.
„Co!“ prudce se na mě otočil, ale vzápětí si uvědomil, s kým mluví. „Co potřebuješ?“ promluvil už o něco tišeji a snažil se zklidnit.
„Jakou školu jsi vystudoval ty?“ zeptal jsem se ho s nevinným úsměvem.
„Tu samou, co Ryu. Proč?“ podíval se na mě udiveně.
„A jakou školu jsi chtěl studovat?“
Dene se zarazil. Neodpověděl, jen nenápadně mrknul k Taishimu.
Dobře si pamatuji naše rozhovory, kdy vzpomínal na to, jak chtěl dělat úplně něco jiného, ale vzhledem k rodinnému podniku, musel nakonec vystudovat přesně to, co nechtěl. To, co teď nutí i Taishiho.
„Teď řešíme budoucnost Taishiho a ne moji,“ zavrčel nepříjemně.
„Je mi to jasné, přikývnul jsem. „Teď mě na moment omluvte, potřebuji si zavolat. Bylo by dobře, kdyby si Ryua nepřepínal. Zavolej mu, ať přijede co nejdříve. Neříkej mu, že jsme tady, prosím.“
Věděl jsem, že by to okamžitě věděl i jeho bodyguard a to jsem nepotřeboval.
Vstal jsem a přešel jsem do jídelny, kde teď bylo prázdno. Vytáhl jsem telefon a hned vytočil číslo, na nejlepšího psychologa, co znám.
„Mám na tebe prosbu. Dělalo by ti problém, kdybys přijel na chvíli se podívat na jednoho mého pacienta? Bylo by dobré, kdybys přijel co nejdříve, protože bych chtěl, abys pozoroval jeho chování hned, jak přijede a potom si s ním i promluvil. Jo, to je dobře. Deset minut? To bys měl být tady dřív než on. V pořádku, já ti potom objasním, o co jde. Jen chci nejdříve slyšet tvůj názor.“
Nadiktoval jsem mu adresu a ujistil ho, že opravdu ho ochranka pustí.
„Dene, přijede ještě jeden můj kolega. Neboj, není to nic vážného, jen chci, aby se podíval na Ryu, ať si potvrdím, že je všechno v pořádku. To víš, i já se můžu někdy zmýlit a je lepší ještě jeden názor,“ oznámil jsem, jen co jsem se vrátil zpátky do obýváku.
Taishi
Potutelně jsem se usmíval, když podle všeho trefil Ayano hřebíček na hlavičku. Táta najednou nevěděl kam s očima, aby se vyhnul mně. Bylo mi jasný, jak to je, ale proč mě teda taky do toho všeho nutí?
Zamračeně jsem se podíval po Ayanovi, když odcházel, ale hned se vrátil do normálu, když promluvila máma.
„Broučku, měl bys Taishiho nechat. Přeci i tohle je pokrok, že s námi mluví a hned sprostě nenadává. Dej mu šanci, prosím…“ usmála se a pohladila tátu po rameni tak, jak to s oblibou vždy dělala.
„Uvidíme,“ procedil mezi zuby táta a pohladil ji po její ruce.
Věděl jsem, že když se zapojí i máma, tak v tom zas takový problém nebude. Táta se bál jejího vysokého tlaku a tak radši vše řešil mimo ní. To máma ho dělala klidným a vyrovnaným, asi tak jako Ayano mě.
Když jsem uslyšel, že jede ještě někdo, tak jsem zvědavě nahnul hlavu a podezřívavě si Ayana přeměřoval.
„Jsem doma,“ ozvalo se od dveří a do nich právě vešel Ryu.
Málem jsem ho nepoznal. Nebyl to můj bratr. Byl nějak pohublý a bledý, jako kdyby měl anémii. Došel jsem k němu a prudce ho k sobě přitáhl, abych jej mohl obejmout.
„Tak už ses připlazil?“ ozvalo se za ním a já jen naštvaně zamručel.
Ayano
Když jsem uslyšel přijet auto, pohlédl jsem z okna. Právě z něj vystupoval Kioshi.
Vstal jsem a vyšel za ním. Jen jsem se s ním stihl přivítat, a už přijíždělo druhé auto. Hasegawův vůz.
„Je tady,“ řekl jsem jen a stoupl si za něj. „Dobře se dívej.“
Kioshi se ani neptal, proč se za ním schovávám. Jen se otočil a pozoroval vystupující osoby. Když vešli do domu, pobídl jsem ho, aby šel za mnou.
Vešli jsme dovnitř právě v momentě, kdy se ozval Jomei.
Jen jsem si odkašlal, abych upoutal pozornost.
„Ryu, můžeš na slovíčko?“ pozdravil jsem se s Taishiho bratrem a ukázal mu rukou, aby šel se mnou.
Udiveně na mě pohlédl, ale pak jen mlčky přikývl a šel se mnou.
S ním a s Kioshim jsem zamířil rovnou do jeho pokoje.
„Ty chceš co?“ zastavil jsem se ve dveřích.
Jomei zkřížil ruce na prsou a zle se na mě podíval.
„Jsem Ryuova ochranka, pokud nevíš, a nenechám ho s nikým o samotě.“
Kioshi se jen otočil a pozoroval střídavě Jomeie a Ryua.
„Jsem jeho doktor, tak ti radím, abys odešel. Tebe dovnitř nepustím,“ odmítl jsem jeho přítomnost.
Ryu se jen přikrčil, ale byl celou dobu zticha.
„A co tenhle? Neznám ho!“ začal se Jomei cpát dovnitř. „Pohlídám Ryua, aby se mu nic nestalo.“
Tak, a tohle už bylo na mě moc. Už jsem zatínal ruku v pěst, ale na poslední chvíli jsem se zarazil.
„Vidím, že máš modřinu pod okem, copak se ti stalo?“ usmál jsem se na něj.
„Ty!“ zavrčel na mě, ale pak pohlédl na ostatní a ztichl.
„Prosím, Jomei, nechej nás…“ ozval se nakonec Ryu tiše a mírně se přikrčil. Po celou dobu se však na Jomeie ani jednou nepodíval.
Taishi
Když jsem viděl, že na té gorile jen Ayano plýtvá energií, tak jsem se zapojil.
„Hej, sráči, co takhle jít pomoct do kuchyně, jestli není třeba otrávený jídlo, nebo tak. A když chtěj doktoři mluvit s Ryu, tak asi vědí, co dělaj, ne? Neser se do toho a jdi jim z cesty,“ naštvaně jsem po něm křikl a už se jen díval, jak jde ke mně.
Tak aspoň měl Ayano a i ten chlap, co jsem ho neznal, chvíli na to, aby si s Ryu promluvili. Musel jsem vědět, co a jak je. Protože tohle nebyl můj brácha, ale nějaká zničená troska.
„Mladý pane, myslím, že bych rád pomohl vám s balením. Myslím, že v pokoji máte ještě spoustu důležitých věcí,“ procedil mezi zuby naštvaně Jomei a zatínal přitom pěsti.
„Ne, vše důležité má už u sebe. Ale co se týká tebe, pojď… Potřebuji s něčím pomoct. Pošlu tě na obhlídku domu, abys zkontroloval kamery, nějak blbnou,“ řekl přísně otec a zvedl se z gauče, aby Jomei odvedl pryč.
Máma se ke mně přiblížila a opatrně si přisedla.
„Vím, že s Ryu něco je, jen netuším co. Poslední dobou je na tom opravu bídně. A co ty? Jsi šťastný? S Ayanem?“ usmála se a odhrnula mi vlasy z čela na bok, aby mi lépe viděla do očí.
V šoku jsem se na ni díval a nechápal, jak mlže vědět, že jsem s Ayanem.
„Jak… Jak to víš?“ vyjekl jsem a mírně se zamračil.
„Jsem matka a Ayana znám už dávno… Vypadá spokojený a hezky se na tebe dívá. Neboj, otec je v tomto slepý a já nic nikomu říkat nebudu. Jen… Jsem za tebe moc ráda. Vypadáš klidnější.“
Pohladila mě po ruce a ještě chvíli si se mnou povídala tak, jak jsme to ještě nikdy neudělali.
Ayano
Konečně jsme se zbavili té gorily.
Zavřel jsem za námi dveře a přistoupil k Ryu.
Chytl jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu, abych mu viděl do obličeje.
„Moc se mi nelíbíš, Ryu. Omlouvám se, že jsem na tebe neměl poslední dobou čas. Měl bys občas zajít za mnou, zvlášť teď, když u mě bydlí Taishi a on má o tebe starost. Opravdu nevypadáš dobře.“
Pohladil jsem ho po vlasech a usmál se na něj.
„Jíš dost?“
Přikývl.
„Odpočíváš? Spíš dostatečně?“
Přikývl.
„Co v práci, nenakládáš si toho na sebe moc?“
Jen sklonil hlavu.
„Trápí tě něco, Ryu? Sedni si a podej mi ruku.“
Ryu, aniž by se na mě jedinkrát podíval, udělal, co jsem mu řekl. Ruka se mu třásla a jeho stisk byl slabý.
Jeho puls byl, no řekněme, ne úplně v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale uvědomil jsem si, že jsem si nevzal sebou lékařskou kabelu.
„Zítra za mnou přijdeš. Hned ráno. Pořádně tě vyšetřím a uděláme nějaké odběry. Opravdu nevypadáš moc dobře. Nejraději bych tě hned vzal s sebou.“
„To… to nejde,“ vyhrknul Ryu. „Musím být tady. Nemůžu… nejde to…“
„Proč?“
Neodpověděl, jen se na moment podíval na dveře a pak zase sklonil hlavu a díval se do země.
„Nech nás na chvíli o samotě, Ayano,“ ozval se Kioshi.
Neptal jsem se. Prostě jsem se otočil a vyšel ven z pokoje.
Taishi
„Paní, jídlo je hotovo, můžeme podávat večeři,“ mírně se uklonila služka, když promluvila na mámu.
„Ano… Nebudeme čekat na ostatní, oni dojdou,“ usmála se máma a ukázala mi na jídelnu, abych šel za ní.
Poslušně jsem šel a cítil jsem se fajn. Snad poprvé to bylo s mámou v klidu. Žádný nadávky, hádky, vlastně jsem byl protivný jen na tátu a ona se na to musela dívat.
Sedl jsem si na židli a čekal, až nám donesou jídlo. Když přišel i táta a nabroušeně usedl naproti mně, doufal jsem, že přijde i Ayano, protože atmosféra pomalu houstla a na mého otce působil on nejlíp.
Ayano
Když jsem chytl za kliku a ona cvakla, všiml jsem si, jak sebou Ryu cuknul. Pohlédl jsem na Kioshiho, on jen přikývnul, a pak jsem je už nechal o samotě.
Zamířil jsem na toaletu, abych si ulevil a pak chtěl jít za Taishim.
Než jsem však stihl na toaletu dojít, zablokovala mi cestu hora svalů.
„Zajímalo by mě, co to má všechno znamenat,“ sklonil se ke mně Jomei, až mi skoro dýchal do obličeje.
Poodstoupil jsem o krok a zvedl k němu hlavu.
„Měl by sis nechat vyšetřit chrup, mám pocit, že je ti cítit z pusy. A kdybys měl zuby v pořádku, tak si potom nech vyšetřit trávicí ústrojí. Napíšu ti doporučení,“ v klidu jsem se na něj podíval.
„Ptal jsem se na něco, proč lezeš za Ryu? A proč je tam ten druhej?“
„Je to doktor, takže se nemusíš bát. Nebo že by ses přeci jen něčeho bál? Víš, zaujalo mě to, co jsi říkal Taishimu u mě doma. A tak jsem si řekl, že se na to podívám blíže.“
„Tys šmíroval?“
„Je to můj dům, věřil jsem ti a měl jsi Taishimu jen donést věci. Už jsem ti jednou řekl, že tě naučím, jak se máš chovat v cizím domě,“ zatl jsem ruce v pěst.
Ale to on se v tu chvíli rozmáchl a já schytal ránu do břicha.
„Zkus něco a příště tě zabiju,“ sklonil se ke mně, když jsem se bolestí svezl na kolena. „Rozuměl jsi?“
„Máš štěstí, že mám dobrou náladu…“ řekl jsem tiše, ale tak aby mě slyšel. „Nezmlátím tě…“
V tu chvíli se Jomei narovnal a začal se smát.
„…ale jen si promluvím s Denem. Ono ještě záleží, jak se projeví Ryu,“ pokračoval jsem a pomalu se zvedal na nohy.
„Pche, Ryu je srab, bojí se jen pozdravit, ten nic neřekne.“
„To ještě neznáš Kioshiho…“ konečně jsem se byť s obtížemi narovnal a usmál se na Jomeie.
Jen jsem sledoval, jak se jeho ruka opět rozmachuje…
Přikrčil jsem se…
Nestihnu uhnout… Krucinál…
Taishi
„Mami, promiň, ale než to přinesou, tak si skočím na… tam,“ usmál jsem se a vydal na záchod.
Díky bohu byl dole jeden a ještě hned kousek. Už jsem měl své místo klidu na dohled, když...
„Ty sráči jeden! Co to kurva děláš?“ naštvaně jsem se rozběhl proti Jomei a prudce ho nárazem hlavou do jeho břicha složil k zemi.
„Hajzle… Rozmazlenej spratku. Ta kulka měla jít hlouběji!“ zašeptal, ale tak, že jsem to slyšel.
„Cože?“
Vrhl jsem se na něj a on na mě. Bylo jedno, jak je silný, já byl nehorázně nasranej. Narovnal jsem se a jednu mu vypálil přímo na nos, ale on stihl uhnout a jednu mi vrazil pod žebra. Už jsem chtěl pokračovat, když přišel táta a razantně to utnul.
„Dost! Vy dva k večeři a ty… Mazej do kanceláře, ještě si promluvíme.“
Jak na povel mě od sebe Jomei odstrčil a jak vzornej pes zamířil do kanclu mého otce.
„Co se to tu, kurva, děje?“ vyjel jsem hned, co jsem se pomalu dostal na nohy.
„Nic a Jomei se ti za tohle, Ayano, omluví. Určitě si řekni, jak vysoké odškodné chceš. Tohle se nebude opakovat. Omlouvám se za něj.“
Divně to tu zasmrádlo… Nějakou sviňárnou.
Ayano
Těsně před tím, než mě Jomei praštil, vtrhl mezi nás Taishi.
Jen jsem se mohl dívat, jak se ti dva do sebe pustili. Ale než se to zvrhlo v něco horšího, zastavil to Dene.
Vy dva k večeři!
To mělo být jako co? A mám si říct o odškodné? S kým si myslí, že mluví?
Tentokrát jsem se už vážně naštval.
„Dene, zastav se!“ křikl jsem na něho.
Jomei se zastavil také a otočil se.
„Dneska jsem tu byl naposledy, Dene. Už nebudu tvůj doktor. Budu ale tak shovívavý, že ti doporučím nějakého jiného lékaře. Stejně to platí i pro tvou ochranku. Už nechci u sebe nikoho vidět. Zapomněl jsi, kdo jsem, kolikrát jsem přimhouřil oči nad tím, co jsi mi dovedl za případy do ordinace. Kolikrát jsem ti zachránil zadek, když se na tebe ptala policie. Ale tohle chování mi napovídá, že mě bereš jako svého poskoka. A to nemůžu přijmout. Jediný, kdo zůstane dál mým pacientem, bude Taishi a Ryu. Tvoji ženě to taky vysvětlím.“
Aniž bych čekal na odpověď, otočil jsem se a zamířil rovnou do jídelny.
Než jsem tam však stihl dojít, vyšel na chodbu Kioshi.
„Ryu spí, dal jsem mu léky na uklidnění. Ale… Musíme si promluvit, Hazuki.“
Kioshi mi řekl příjmením. Už jen podle toho je situace vážná…
„Dobře,“ přikývl jsem. „Jen se ještě rozloučím s paní Hasegawa a můžeme jít.“
Podíval jsem se na Taishiho a pak na Kioshiho.
„Můžete oba, prosím, počkat venku u auta? Taishi, prosím, poslechni, ano?“
Věděl jsem, že by se tu ještě něco mohlo stát a chtěl jsem Taishiho z toho vynechat. A pokud bude s Kioshim, tak to bude v pohodě.
Taishi
No, div mi pěna nešla od huby, jak jsem byl vytočenej a ještě k tomu mám jít s tím… Co on, kurva, je? Ven? Naštvaně jsem si promnul ruku a narovnal se i přes bolest, která okamžitě prošla mými žebry.
„Ano pane,“ naštvaně jsem odsekl a vyrazil i s tím divným chlapem ven.
„Zasranej šmejd… Do hajzlu s ním… kurva… Co si o sobě ta gorila myslí? Jak, že mi měla kulka projít hloubš? Ať zhebne… Co to je to za vypatlanýho sráče…“
Po celou dobu až k autu jsem se nezastavil v nadávání. Dokonce jsem se nerozloučil s mámou. Všechno mě sralo… Šílel jsem a nehodlal jsem se uklidnit.
„Doufám, že mluvíš o Jomei?“ usmál se na mě ten muž a já se na něj prudce otočil.
„A jako o kom jiným bych měl mluvit? Kdo vlastně, do prdele, jseš a jak znáš jméno té gorily?“
Vyjel jsem i na něj… Bylo jedno, kdo tu právě je, chtěl jsem seřvat každýho.
„Přesně jak Ayano říkal. Jsi bez prášků? Nevypadáš na to, že bys je tolik potřeboval. Poslechl jsi ho, i když nadáváš, jsi hodný kluk, že?“ odpověděl mi mile a zase se usmál.
„A kurva, ty si psychouš ,nebo co?“
„Podle tvého výrazu ano, jsem psycholog.“
„Tys mluvil s Ryu? Co mu je?“
„Povím to vám oběma, až Ayano dojde. Ale rozhodně bych doporučil, aby na pár dní byl mimo dům.“
Jeho výraz se změnil a zvážněl. To jsem ale už já ztrácel trpělivost.
Ayano
Taishi poslechl, i když…
Jeho nadávky se nesly chodbou, dokud za sebou nezavřeli dveře.
Otočil jsem se, že půjdu za paní Hasegawa, když mě zastavil Deneho hlas.
„To nemyslíš vážně, Ayano?“
Přísně se na něj podíval.
„Doktor Hazuki, prosím. A ano, myslím to vážně. Ještě se zastavím podívat na Ryu, než odejdu a rozloučím se s tvojí ženou. A jak jsem řekl. Ryu zůstane v mé péči. Dobře víš, že lepšího doktora pro něho nenajdeš. Pokud nechceš přijít o oba syny, měl by ses zamyslet nad svým chováním.“
Víc jsem se s ním nebavil.
Zašel jsem do jídelny a vysvětlil paní Hasegawa situaci. Vůbec se jí to nelíbilo a rozhodně se neusmívala. Ať si to vyřídí s horkokrevným manželem sama.
Šel jsem se ještě s jejím doprovodem podívat na Ryy. Celou dobu do mě mluvila a já ji trpělivě odpovídal a nehodlal ustoupit ze svého rozhodnutí.
Ještě nikdy jsem neodmítl pacienta. Ale tentokrát už Dene překročil mé hranice trpělivosti.
„Ryu, miláčku,“ pohladila ho paní Hasegawa po vlasech.
Ale on tvrdě spal.
„Nechte ho spát. Nejraději bych ho odvezl, protože opravdu není v pořádku a nemá daleko od toho, aby se zhroutil úplně,“ přisedl jsem si k němu.
Zkontroloval jsem mu aspoň puls a podíval se mu do tváře.
„Máte něco proti tomu, kdybych ho hned odvezl? Byl by nějakou dobu u mě a po konsultaci s doktorem, bych rozhodl, co dál. Dene si bude za něj muset najít náhradu. Aspoň prozatím.“
Jeho máma chvíli přecházela sem a tam a bylo vidět, že jí z toho není moc dobře. Ale … Je to máma a má své syny ráda.
Nakonec přikývla.
Opatrně jsem podebral spícího Ryu a zvedl si ho do náruče.
„Dám vám zítra vědět co a jak,“ rozloučil jsem se a šel i s Ryu k autu.
Taishi
„Chci to vědět hned!“ odsekl jsem a probodával toho zmetka pohledem.
„Já bych chtěl věcí, ale na to správný si člověk musí počkat, víš?“
No to už jsem kvetl… Já… Aaaaaa…
„Kurva… Tomu Ayanovi to trvá. Staroch…“ změnil jsem téma, protože bych musel praštit jeho klidnou tvář.
„Měníš téma? A co si promluvit i o tobě? Co, Taishi?“
„Zhebněte!“
„Jak jsem čekal. Schováváš se za silné řeči, ale jsi ve skutečnosti moc milý kluk,“ pokračoval mile a já myslel, že ho vážně něčím přetáhnu.
Díky bohu se k nám už blížil Ayano a nesl…
„Ryu!“ vykřikl jsem a už šel k němu.
Vytáhl jsem Ayanovi klíčky z kapsy a otevřel dveře, aby Ryua dal na zadní sedačku. Spal… vypadal klidně, tak jsem jen zavřel potichu dveře a…
„Jako proč jsem kurva s psychoušem venku?“ vyjel jsem na Ayana.
Ayano
Myslel jsem, že budu mít problém, ale nakonec jsem v pohodě donesl Ryu do auta. Byl opravdu lehký. Musel hodně pohubnout a já si toho bohužel vůbec nevšiml. Je pravda, že jsem byl dost zaneprázdněný jinými věcmi a Ryu se vždycky nějakým způsobem vyhnul kontrole.
Uložil jsem ho na zadní sedačku.
„Pojedeme ke mně, ať můžeme tvého bratra co nejdříve uložit do postele,“ otočil jsem se na Taishiho. „A s Kioshim jsi venku proto, abys nebyl vevnitř. Stačilo, co bylo. Nepotřeboval jsem, aby ses tam ještě porval, nechtěl bych tě dávat dohromady. Jomei má dost pádnou ruku,“ promnul jsem si rukou břicho, protože jsem to ještě cítil.
Přistoupil jsem k Taishimu tak, aby na něj z domu nebylo vidět.
„Děkuji, Taishi,“ sklonil jsem se k němu a lehce ho políbil. „Teď nasedni, ať můžeme jet. Vysvětlíme si to všechno, až budeme u mě.“
Obešel jsem auto, abych mohl nastoupit a ještě mávnul na Kioshiho.
„Pojedeme ke mně.“
Jen mávnul rukou, že rozumí a už nastupoval do auta.
Celou cestu ke mně domů, jsem přemýšlel. Opravdu to nebylo v pořádku a já měl stále výčitky, že jsem Ryua zanedbal. Když jsme dojeli ke mně, vytáhli jsme ho stále spícího z auta a nesli rovnou ke mně do bytu.
„Uložíme ho ke mně do ložnice. Možná bys měl s ním dneska spát, protože se probudí a nebude vědět, co se děje. Bude potřebovat někoho u sebe.“
Uložili jsme Ryu do mé postele.
„Já přespím v pokoji pro hosty…“
Kioshi mě jen tiše následoval a pak se usadil v obýváku a trpělivě čekal, až k němu dojdu.
Taishi
Chtěl jsem něco namítat, ale když mě Ayano políbil, hned jsem zkrotl a polibek mu vrátil. V tuhle chvíli šlo o Ryu, ne o mou vzteklost.
Nasedl jsem a připoutal sebe i Ryu. Zůstal jsem s ním sedět vzádu, protože jsem ho tam nechtěl nechat takhle bezvládného samotného. Dojeli jsme v tichosti domů a tentokrát jsem přenesl jeho lehké tělo já. Vůbec jsem nechápal, jak mohl tolik shodit. Uložil jsem ho do postele a přikryl, aby mu nebyla zima. Potom jsem se vydal zpátky do obyváku, kde jsem si sedl na sedačku.
„Chci to taky slyšet a taky… Je mi vážně divný, jak se táta zachoval. Tohle by u nikoho jinýho neudělal. Něco se děje a Jomei má nějak moc velký páky, že ani můj bratr, nebo táta ho nevyrazili. A ještě… Vadí mi to, co řekl o té kulce… Jak kdyby tam byl.“
Promnul jsem si žebra a natáhl ruku k Ayanovi, aby si přisedl ke mně. Chtěl jsem ho mít u sebe… Potřeboval jsem to.
Ayano
Nalil jsem všem ještě pití a konečně se usadil vedle Taishiho.
„Co ti Ryu řekl?“ zeptal jsem se rovnou Kioshiho.
Ten chvilku mlčel, přemýšlel, napil se vody…
Trpělivě jsem čekal, i když na Taishim jsem viděl, že se sotva drží, aby nevyletěl.
„Ryu toho moc nenamluvil. Ale i tak… Je v těžkém tlaku. Ze strany rodiny na něj je tlak, co se týká rodinného podniku. Snaží se, ale vzhledem k tomu, kolik toho má, to nevydrží dlouho. Mám vážné obavy, aby Ryu nezvýšil statistiku počet sebevražd v Japonsku. Nemá, kdo by mu pomohl,“ na moment se Kioshi podíval na Taishiho, ale pak stočil pohled zpátky ke mně. „Navíc, něco se děje mezi ním a Jomeiem. Nechtěl o tom mluvit, evidentně má z Jomeie strach. Nedivil bych se, kdyby šlo o nějaký druh vydírání, s tím, že nejspíš Jomei…“ nedopověděl větu. Jen se na moment odmlčel.
„Myslíš, že se mezi Ryu a Jomeiem děje něco, co jeden z nich nechce?“ zeptal jsem se.
Tahle moje otázka byla dost jasná. Nebylo třeba to specifikovat. Ryu byl vždycky klidný, tichý, málokdy si na něco stěžoval. Raději mlčky přijímal rány, než aby ohrozil někoho jiného.
Kioshi jen mlčky přikývl.
„Měl by sis to potvrdit, pokud ho pořádně prohlédneš, Ayano.“