Neviděl jsem Isaa další čtyři dny. Myslel jsem, že se zblázním. Hořel jsem touhou ho spatřit aspoň na chvíli, ale nebyla jediná možnost.
Jako by se proti nám všechno spiklo.
Domů nepřišel, a když jsem potkal jeho otce, jen pokrčil rameny s tím, že je teď pořád ve službě.
I když jsem se snažil usmívat, chodil jsem jako tělo bez duše.
„Tame, jsi nemocný?“ zeptala se mě jednou malá Kina, když jsem byl u nich na návštěvě. Přiložila mi svou drobnou ručku na čelo a se svraštělým obočím a zaujatým pohledem zjišťovala, zda nemám horečku.
Pousmál jsem se nad tím, jak je vážně bystrá. Chytil jsem její ručku a stáhl ji dolů. Promnul jsem ji a na chvilku se na ni zahleděl. Byla tak drobná, že se celá schovala v mé dlani.
„Jen trošku,“ pohladil jsem ji a vzal ji do náruče. „Ale neboj, za chvilku budu v pořádku,“ popošel jsem s ní k oknu a ukázal ven. „Než slunce třikrát vyjde, tak budu zase zdravý,“ slíbil jsem ji, ač jsem si tím sám nebyl jistý.
Je nějaký lék na lásku? Je nějaký lék na stesk? Je nějaký lék na nenávist?
Kdyby nebylo toho posledního, byl bych šťastný. Usmíval bych se a jen bych se těšil na to, až se budu moct setkat s Isaem, aniž bych se obával něčí zloby.
„Slibuješ?“ dotkla se dvěma prstíky mých rtů. Dělala to tak vždycky, když jsem ji měl něco slíbit. Jako by si tím jistila, že to opravdu dodržím.
„Slibuji,“ usmál jsem se a pak ji postavil na zem. „Musím už jít,“ otočil jsem se na její rodiče. „Mám se dneska zastavit na zámku.“
„Samota není dobrý lék na bolavé srdce,“ dotkla se mého ramene její máma.
Jen jsem položil ruku na její a jemně ji stiskl. Ženy vždy vycítí to, co muži ne. Pokývl jsem a vyšel ven.
Bylo po poledni a já zamířil rovnou na zámek.
Nechal jsem si u Ichiho tenkrát všechny věci a už mi pomalu začínaly docházet krabičky na nové masti. Ale i když jsem je potřeboval, bral jsem to spíš jen jako záminku. Doufal jsem, že Isaa uvidím, že na něho někde narazím.
Popoháněla mě právě tahle myšlenka, a cesta utekla tak rychle, že jsem byl překvapen, když jsem se objevil před zámkem. Jakoby náhle přede mnou vyrostl ze země…
„Tame!“ ozvalo se, jen co jsem prošel bránou.
Stařecký, přesto však zvučný hlas mě zastavil v chůzi. Ohlédl jsem se k zámku, odkud na mne volal hlavní rádce. Byl mírně shrbený, protože mu záda už dobře nesloužila, ale když se mu člověk podíval do očí, měl pocit, jako by to staré tělo bylo navlečeno na dospívajícího mladíka. Tolik energie a dobrosrdečnosti z nich vyzařovalo, že by mu to mohl leckterý vlk závidět. Opíral se o hůlku, a i když sotva postřehnutelně, přesto bylo vidět, že se snaží přenášet váhu pouze na jednu nohu.
Pokývl jsem hlavou a vydal se k němu.
„Zdravím tě, Tame,“ oslovil mě ještě jednou, sotva jsem k němu došel. „Nechceš zajít na slovíčko?“ mrkl na mě jedním okem.
„Taky tě zdravím, Kazuki,“ usmál jsem se. „Jsem sice na cestě k Ichimu, ale mám chvilku čas,“ pohlédl jsem na jeho nohu, kterou měl mírně pokrčenou v koleni. Určitě ho musela bolet, protože se na ní snažil co nejméně našlapovat.
Pomalu jsme vešli do zámku a zamířili přímo do jeho pokoje. Prošli jsme chodbou a v křídle, které obývalo služebnictvo, jsme pomalu došli ke dveřím na samém konci chodby.
Rádce měl vyhrazený pokoj v královském křídle, přesto pobýval tady, protože mu podle jeho slov právě tady bylo nejlépe. Ale všichni jsme věděli, že odsud to má nejblíže do kuchyně. A on si rád pochutnával na dobrém jídle, kdykoliv si vzpomněl. Třeba i uprostřed noci.
„Tak se ukaž,“ řekl jsem, sotva jsem zavřel dveře. Bylo mi jasné, že „zajít na slovíčko“ znamenalo, abych se mu podíval na jeho neduhy.
„Vidím, že ti ani nemusím nic říkat,“ usmál se a opřel hůlku o postel.
Vysvlékl se a já mu ukázal, aby se posadil na stoličku, protože bylo vidět, že stání bez opory mu dělá problémy. Nejprve jsem si ho obešel dokola a pozoroval držení jeho těla. Postavil jsem se za něj, několikrát si promnul ruce, abych je trochu zahřál a pak mu je položil na ramena. Potlačil jsem je dozadu a mírně k sobě, aby se trochu vyrovnal v zádech a pak mu opatrně prohmatal krk. Jeho skoro neslyšné syknutí mluvilo za vše, a to jsem teprve začal.
„Kazuki,“ řekl jsem přísně, když jsem ho celého prohmatal a zastavil se před ním. „Užíváš vše, co ti Ichi donesl? A co jídlo? Víš, že nemáš jíst tolik tučného, nedělá ti to dobře na zažívání. Bylinky všechno nespraví,“ zkřížil jsem ruce na prsou a můj pohled byl stejně přísný, jako můj hlas.
Rádce sklonil hlavu a mohl bych přísahat, že se začervenal. Povzdechl jsem si. Jeho postava byla malá a hubená ať toho snědl, kolik chtěl. Ale přesto už měl nějaký věk, který mu nedovoloval tolik, co kdysi.
„Měl by ses šetřit,“ povzdechl jsem si. „Projdi se po čtyřech,“ ukázal jsem rukou do prostoru jeho velkého pokoje.
Kazuki se jen usmál a za chvilku po pokoji pobíhal tmavě šedý vlk s prošedivělým čumákem a ocasem.
„Tak tohle ti jde víc než dobře,“ pokýval jsem hlavou a dřepl si k němu, když se u mě zastavil. Prohlédl jsem si jeho vlčí tělo. Když jsem chytil zadní tlapu a mírně mu ji natáhl dozadu, neudržel se a ohnal se po mně tlamou. Jen těsně mě minuly jeho zuby.
„S tebou je to těžký,“ zvedl jsem se a přešel ke stolu, kde měl všechno, co mu Ichi donesl na užívání. Probíral jsem se tím a díval se, jestli má vše co potřebuje. Kazuki se o mě ještě otřel čumákem jako poděkování a vrátil se zpět do své lidské podoby. Slyšel jsem jen už šustění látky, jak se oblékal do věcí, které ležely na zemi vedle stoličky.
„Máš tady všechno, jen řeknu Ichimu, aby ti donesl něco na to tvé zažívání,“ otočil jsem se na něj, když už stál oblečený a čekal, co řeknu. „Nemysli si, dobře jsem to slyšel,“ ukázal jsem prstem na jeho břicho. „Máš tady tu komonici, tak dělej si obklady, i když tě noha nebude právě bolet. Neužívej to až v poslední chvíli. Tím se to jen zhorší,“ vzal jsem do ruky pytlík s mými vyšitými iniciály. Přesně ten, který jsem tenkrát Ichimu zatajil jen, abych mohl jít za Isaem.
Při té vzpomínce se mi sevřel žaludek.
„Něco tě trápí?“ usadil se Kazuki zpět na stoličku. Natáhl nohu před sebe a promnul si koleno.
Jemu vážně nic neunikne. Opravdu je velmi bystrý, a je jedno, jak je starý.
„Ne nic,“ mávl jsem rukou a položil pytlík zpátky na stůl. Vzal jsem kostivalovou mast a dřepl si před něj. Vyhrnul jsem mu nohavici a trochu ji nanesl na jeho koleno.
„Měl bys ty masti nechávat v komoře, kde je větší chladno,“ roztíral jsem mu mast opatrně, jako bych měl strach, že se mu jeho stařecká kůže roztrhne jako papír.
„Tame, nezamlouvej to,“ chytl mě za ruku, ale hned na to ji pustil, abych mohl pokračovat v mazání. Sám si už vytahoval druhou nohavici.
„Dlouho jsem neviděl Isaa,“ vylezlo ze mě nakonec. „A Tachiho,“ dodal jsem rychle a přešel k jeho druhé noze. „Jejich rodiče mě požádali, abych se po nich poptal, protože už pár dní nezavítali ani domů,“ snažil jsem se lhát.
„Tak rodiče,“ přimhouřil oči a podezíravě se na mě podíval.
Raději jsem sklonil hlavu a soustředil se na jeho nohy.
Je to vidět, jak moc myslím na Isaa? To je hloupost. Ale na druhou stranu Kazukimu nikdy nic neunikne.
Namazal jsem mu i druhé koleno a stáhl mu dolů obě nohavice. Postavil jsem se a chtěl odnést mast zpátky na stůl, když mě chytil za ruku a zastavil.
„Isao je teď ve městě sněžných vlků. Má tam nějakou práci, ale zítra by se měl vrátit. Tachi si požádal o dva dny volna, vypadá to, že tajně chodí za nějakou vlčicí,“ pustil mě, ale jeho pohled byl nadále zkoumavý, jako by chtěl vyzvědět něco víc. „Nemusíš se o ně bát,“ dodal ještě a pak se postavil. Přešel k malému stolku a nalil si vodu do sklenice, aby se napil.
„Tak to není,“ namítl jsem a v ruce přetáčel krabičku s mastí. „Jen… Rodiče se o ně bojí od té doby, co je napadli divocí vlci a Isao málem umřel,“ konečně jsem se pohnul a šel vrátit mast na stůl k ostatním věcem.
„Tak rodiče,“ zopakoval to, co už jednou řekl a naklonil hlavu na bok. „Tame, dobře vidím-“
„Pane, král si vás žádá,“ přerušilo ho zaklepání a hlas za dveřmi.
Kazuki si povzdechl. „Nevím, co budou dělat, až jednou odejdu na vždy,“ došel ke dveřím a otevřel je.
„Je to naléhavé?“ zeptal se strážce, který přišel vyřídit vzkaz.
„Ano, čeká na vás i s velitelem stráží. Mám vás přivést hned,“ přikývl a bylo vidět, že opravdu tady bude stát a čekat na rádce, aby splnil svůj úkol.
„No, Tame,“ otočil se ke mně Kazuki. „Myslím, že debatu musíme ukončit. Kdykoliv se zastav a můžeme pokračovat.“
„Stejně není o čem,“ vzal jsem do ruky jeho hůlku a šel k němu.
„Myslím si, že je,“ převzal si ji a poplácal mě po zádech. „Vyřiď Itachiho rodičům, že jsou v pořádku a vrátí se brzy,“ vystrčil mě ven a zavřel dveře. „Nemusí se o ně bát.“
Ještě mi pokynul rukou a pak se pomalým krokem vydal do královského křídla.
Stál jsem a díval se za ním, dokud nezmizel za rohem. Klapání hůlky se ještě chvilku ozývalo chodbou, až zcela utichlo.
Je vážně na mě tolik vidět, že mě něco trápí? Je vážně vidět, jak moc se mi po Isaovi stýská?
Přejel jsem si rukou po tváři, jako bych se chtěl ujistit, že to v ní nemám vepsané. Ale jen mírné teplo jsem ucítil pod svými prsty.
Isao je pryč, protože má poslání.
Tohle mě trochu uklidnilo, protože návštěva města sněžných vlků neznamenala nic nebezpečného. Ale Tachi si vzal dva dny volna a neukázal se ani doma. Mírně jsem se zamračil, a když jsem pod prsty ucítil, jak se mi kolem očí utvořily drobné vrásky, svěsil jsem ruku dolů a snažil se uvolnit napětí.
Tohle zjištění mi dělalo starosti víc, než jsem si byl v první moment schopen připustit.
Kde Tachi je? Těžko věřit tomu, že běžel za nějakou vlčicí. Co když šel za Isaem? Co když je tam s ním?
Žárlivost a představy mě naplno pohltily a já bezděčně sevřel ruce v pěst.
Nevím, jak dlouho bych tam stál pohlcen těmi pocity, kdyby do mě nedrcla pradlena, nesoucí koš plný vypraného voňavého prádla. Úsměvem se omluvila a já se konečně vzpamatoval. Povolil jsem zatnuté pěsti a zamířil ven ze zámku.
Zahradou jsem procházel velmi pomalu. Snad mi to trvalo déle, než samotná cesta z vesnice do města. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale mezi strážci, co se tu pohybovali, jsem nikde jeho postavu nezahlédl ani koutkem oka. Když jsem po dvou hodinách odcházel od Ichiho, protože jsem si zas musel vyslechnout všechny jeho stesky, zastavil jsem se před jeho domkem a zrak upřel ke dveřím ubikace stráže. Pokaždé, když se otevřely, pohnulo se ve mně srdce, že by to snad mohl být Isao.
Ale přání se nesplnilo…
A proč by mělo? Vždyť rádce jasně řekl, že se má vrátit až zítra.
Ale přesto jsem tam stál, jako bych jeho slovům nevěřil.
Byl bych tam snad ještě hodnou chvíli, možná bych byl schopen tam zůstat i celou noc, dokud by se Isao nevrátil, kdyby se dveře znovu neotevřely a nevyšel ven Tachi.
V ten moment jsem se zasekl. Prudce jsem se nadechl a bezděčně jsem si přiložil ruku na ucho, kde jsem ještě měl malý škrábanec od letícího šípu.
Znovu se ve mně všechno sevřelo, ale tentokrát vztekem.
Tachi mě zahlédl a okamžitě se zamračil. Jeho výraz mluvil za vše…
Kdybychom byli k sobě blíž, nejspíš by už něco vzplálo, jak jsme se navzájem propalovali svými pohledy. I přes jeho zamračený pohled se jeho ústa zkřivila do posměšného úšklebku.
Zarazil jsem se a ruku, kterou jsem měl stále přitisknutou k uchu, jsem svěsil dolů.
Není pochyb, že to byla jeho práce. Ten jeho výraz mluví za vše…
Když rozešel směrem ke mně, nehnutě jsem stál a díval se na něj. Jako by mě v tu chvíli někdo přikoval k zemi. Jako by mě svou přítomností držel na místě…
„Chci s tebou mluvit,“ ozval se náhle, když byl pár délek ode mne.
V tu chvíli jsem se probral. Jeho hlas zněl výhružně a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tušil jsem, že tenhle rozhovor by nedopadl dobře. Byla tu spousta vlků a já nevěděl, zda budu schopen udržet své emoce pod kontrolou. Ne v případě Tachiho…
S úmyslem vyhnout se komplikacím jsem se raději otočil a rychle odcházel. Jakákoliv konfrontace s ním, teď byla nemyslitelná. Kdo ví, jak by to dopadlo.
„Tame!“ křikl za mnou Itachi. „Něco jsem říkal!“
Pár strážců se otočilo…
Nesmím se s ním zastavit, už teď se mi vaří krev v těle a nervozita stoupá každým okamžikem.
„Nemám čas!“ jen jsem mávl rukou, aniž bych se na něj podíval a o něco víc jsem zrychlil svůj krok. „Někdy jindy!“
Jen u brány jsem se ještě s obavami ohlédl. Ale Tachi už zůstal stát uprostřed zahrady a měřil si mě svým podmračeným pohledem, z kterého mi přeběhl mráz po zádech.
Ruce se mi mírně třásly, když jsem procházel městem. Snažil jsem se usmívat, abych skryl svou nervozitu a raději se nikde a s nikým nezdržoval.
Proč jsem musel narazit právě na něj? Proč jsem raději nepotkal Isaa?
Měl jsem Tachiho plnou hlavu, ale přesto to postupně vytlačovalo něco jiného. Vztek začal přebíjet stesk.
Celou cestu domů jsem myslel na Isaa.
Proč nepřišel, než ho poslali k sněžným vlkům? Měl mi to přijít aspoň říct. Říkal, že přijde.
Vždyť mi to slíbil.
Aniž bych si to dokázal přiznat, opravdu jsem si začínal stýskat. Byl jsem bez něj jak tělo bez duše. Aspoň ho, byť na malý okamžik, zahlédnout.
Proč se to děje? Proč se bez něj cítím tak prázdný? Protože ho tak moc miluji?
Protože i on se mi vyznal?
Povzdechl jsem si. Teď je to ještě horší než před tím, když jsem si myslel, že tenhle cit je jednostranný. Mohl jsem se na něj jen zbožně dívat a mít své představy. Jenže tohle už nabralo fyzický rozměr a já od toho momentu byl ztracen.
Toužil jsem s ním být každou chvíli, kdy by to bylo možné. Dotknout se ho, políbit ho, dívat se na něj, poslouchat jeho hluboký hlas. Vždy když jsem si představil, jak se na něj tisknu, stáhl se mi žaludek a šimravé pocity se mi rozlézaly všude po celém těle.
Ale nic z toho mi poslední dny nebylo přáno.
Každou činnost jsem vykonával automaticky. Snad jsem se přestal i usmívat a to se říká, že zamilovaní lidé jsou šťastní.
Jen v tuhle chvíli mám pocit, že ten, kdo to někdy řekl, lhal.
Se smíšenými pocity jsem dorazil do svého domku až za soumraku. Jen jsem hodil pytel na zem, až v něm všechny krabičky zachrastily a zamířil rovnou na druhý konec pokoje.
Neměl jsem náladu na nic. Jedině Isao mi ji mohl spravit, ale ten tu nebyl. Shodil jsem topánky a tak jak jsem byl, jsem se natáhl na neustlanou postel. Ani tohle jsem dneska nebyl schopen udělat.
Nevím, jak dlouho jsem tak ležel pohroužený ve svých myšlenkách, ale pomalu se mi začaly zavírat oči. Neměl jsem ani sílu vstát, abych se svlékl a umyl. Prostě moje energie byla pryč.
Myslím, že jsem na moment i usnul, když mě náhle probral nečekaný zvuk. Trhnul jsem sebou, když zachrastil pytel s krabičkami, který zůstal odhozený uprostřed pokoje.
Otevřel jsem oči a zíral před sebe do tmy. Bylo však ticho.
Nejspíš se mi něco zdálo.
V momentě, kdy jsem znova usínal, mé uši však zregistrovaly nový tichý zvuk, podobný zašustění látky…
Tak tohle už se mi nezdá.
Už jsem se zvedal, abych zjistil co se děje, když v tom na mě někdo skočil tak prudce, že mi málem vyrazil dech. Přilehl mě a v momentě mi uvěznil ruce v sevření.
Přechytil si je do jedné ruky a druhou mi něco protáhl pod krkem. Ucítil jsem, jak mě to stahuje.
Začal jsem vrčet a snažil se vyškubnout ze sevření, ale marně.
Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem se nevzmohl na nic.
„Varoval jsem tě,“ zavrčel mi do ucha známý hlas a do nosu mě udeřil pach nenáviděného vlka.
Uvolnil mi ruce a jen se víc o mě zapřel. Ležel jsem na břiše a sotva jsem byl schopen se pohnout, jak byl těžký.
Ale vždyť pro mne by tohle neměl být problém!
Škubnul jsem sebou a chtěl ho ze sebe shodit, ale jen se na mě víc přitlačil. Začal jsem zuřit.
„Vypadni!“ vyštěkl jsem a cítil jsem, jak se ve mně hromadí vztek. „Varuji tě!“
„Nebo co?“ uchechtl se Tachi. Chytl mě za vlasy a škubnul s nimi dozadu, až jsem musel zvednout hlavu. Naklonil se ke mně a díval se mi přímo do očí. „Vzdor ti nepomůže, bylinkáři. Pojistil jsem se.“
Tak tohle už bylo na mě moc. Hromaděný vztek propuknul naplno. Cítil jsem, jak se dere na povrch těla a už jen okamžik, aby vybuchnul…
Ale něco bylo jinak.
Chtěl jsem se bránit, ale jako by neviditelná ruka držela mou energii uvnitř mě.
Najednou se mi to něco na krku začalo zahřívat a bralo to veškerou mou sílu, kterou jsem chtěl použít. Ztrácel jsem ji každým okamžikem a jediné, co mi zbývalo, bylo, ohnat se po Tachim aspoň loktem.
Jenže on hbitě uhnul a ruku zachytil. Přitlačil mi ji na postel a přiklel ji kolenem.
„Je to marné, Tame,“ znovu mě potáhl za vlasy a zaklonil mi hlavu. „Tenhle obojek je něco, s čím jsi nepočítal, co? Jsi jak spráskaný pes,“ začal se smát.
Dát vlkovi na krk obojek je největší potupa. Tohle se dělá jen odsouzencům a těm, co mají být vyhnáni. Obojek na krk s řetězem, za který je potom odveden na popraviště či za město, podle toho, jaký osud ho čekal. Není větší potupy…
Zahákl jsem prsty volné ruky za obojek a zkusil ho servat. Ale téměř okamžitě, co jsem se ho dotkl, jsem ho pustil. Jako bych se spálil o žhavé železo…
„To,“ nemohl jsem popadnout dech, jak jsem byl zděšený. „To je černá magie! Tachi! Jak jsi mohl něco tako-“
„Jednoduše, milý Tame. Když je někdo vzpurný a neposlušný, je potřeba ho zkrotit,“ pustil mé vlasy a pak zatahal za obojek, aby se ujistil, že drží pevně. Ještě víc mě přidusil a já jen zachroptěl, jak se mi zakousl do kůže a přimáčkl ohryzek. Sotva jsem dýchal a celý krk jsem měl jak v ohni.
„Kdepak máš to svoje krásné modré světlo?“ znovu se Tachi zasmál, ale hned na to zvážněl. „Já tě varoval a tys neposlechl!“ zvedl se do kleku a chytl mě za obě ruce a natáhl mi je nad hlavu.
„Co jsi Isaovi řekl, že se ke mně chová teď tak chladně?“ jeho hlas zněl čím dál výhružněji a já se začal obávat toho, co bude dál. Ač jsem se chtěl bránit, byl jsem úplně bez síly a vydán jemu napospas. Kdyby mi teď chtěl podříznout hrdlo, měl by snadnou práci.
„Tak tohle byly ty tvé dva dny volna?“ ignoroval jsem jeho otázku na Isaa. „Kdo ti ten obojek dal?“ sípal jsem každé slovo, ale aspoň jsem mluvil, zatím co jsem se snažil vymyslet, jak se z toho dostat.
„Když jsi často na cestách, občas narazíš na někoho, kdo ti může být později užitečný. Ale já se ptal na něco jiného.“
Mlčel jsem a jen ztěžka oddechoval. Pořád jsem se snažil něco vymyslet. Ale jako by i má hlava byla svázaná tou černou magií, na nic jsem stále nepřicházel. V tuhle chvíli by nejspíš pomohla jen hrubá síla.
Sevření mých rukou bylo silnější každým okamžikem. V Tachim rostla zlost tak rychle, že jsem se už nedokázal soustředit na nic jiného, než jen na něj a ten obojek, který mě stále pálil na krku.
„Říkal jsem ti, že Isao je můj!“ vykřikl náhle tak hlasitě, až jsem se lekl. „V čem jsi lepší?!“
Mlčel jsem.
„Tak odpověz!“ udeřil pěstí do matrace těsně vedle mého obličeje.
Jen jsem sykl a zaskřípal zuby, když mi málem zlomil zápěstí svým pevným sevřením.
„Tohle to je to, co jsi mu nabídl?“
Jeho volná ruka mi náhle vyhrnula halenu a nehty mi přejel po zádech tak silně, až mi uniklo zaskučení. Pět dlouhých čar mě pálilo na kůži. Pomalu si svými drápy značil cestu až dolů…
Slyšel jsem, jak i on ztěžka dýchá.
„Viděl jsem vás!“ naklonil se k mé hlavě. „Cítil jsem tě z Isaa, ještě hodnou chvíli! Co na tobě je jiného?!“ vrčel mi vztekle do ucha. Jeho ruka se zastavila u kalhot a prsty zachytil jejich okraj.
„Tachi! Přestaň!“ přidušeně jsem vykřikl.
Ale jako bych mluvil do zdi. Surově mi kalhoty stáhl níž a skoro okamžitě se mi do odhalené části zatly jeho drápy.
„Tachi! Prosím!“ začal jsem být zoufalý.
Musím něco udělat! Nemůžu to nechat zajít tak daleko!
„Když tě zprzní někdo druhý, už tě chtít nebude!“ nepříjemně se zasmál.
Pustil mé ruce a rychle si mě oběma rukama chytil za boky a prudce nadzvedl. Kalhoty se mi sesunuly ke kolenům a on jen spokojeně mlaskl.
Chtěl jsem se otočit, chtěl jsem se po něm ohnat, ale jako by mi umřelo celé tělo. Moje veškerá síla byla pryč. Zkoušel jsem hnout aspoň prstem, ale byl to jen nepatrný pohyb. Byl jsem jak hadrová panenka a má snaha něco udělat mě naprosto vyčerpala. I přesto, že jsem nechtěl, na moment se mi všechno ztratilo ve tmě.
Probral jsem se, když se mnou škubnul a narazil si mě na svůj klín.
„Už na tebe nikdy ani nesáhne, to ti přísahám!“ trochu si mě od sebe oddálil a jednou rukou mě pustil.
Natočil jsem uši po zvuku, který se mi vůbec nelíbil. Slyšel jsem, jak si rozvazuje tkanici u kalhot a šustění látky, když si je uvolnil, aby...
Polilo mě horko a skoro jsem nedýchal. Srdce mi bušilo tak silně, že mě každý jeho úder skoro zabolel.
„Tachi To nesmíš! Nedělej to!“ v mém hlase bylo slyšet zoufalství, kterému jsem propadal.
I já jsem věděl, že to by pro mne a Isaa znamenalo konec. Nejen to, že by ho ze mne Isao cítil, poznal by to, ale mé vědomí, že se to stalo, by mi nedovolilo se k němu už ani přiblížit.
„Varoval jsem tě! Neposlechl si!“ znovu si mě přichytil oběma rukama a přitáhl ke svému klínu.
Zatmělo se mi před očima, když jsem ho ucítil tam, kde byl pouze Isao a kde bych nepustil nikdy nikoho dalšího.
„Prosím!“ zašeptal jsem a zavřel jsem oči, z kterých se mi začaly drát slzy. Kdybych se aspoň mohl bránit. Kdybych mohl aspoň něco…
Ze samého zoufalství jsem posbíral všechny zbývající síly. Ruka se mi pohnula a já ji zkusil posunout pod polštář. Poslední pokus a naděje, že bych se z toho mohl dostat. Jen silou vůle jsem sevřel prsty kolem toho tenkého dřeva…
Když tu tlak na mé tělo povolil tak náhle, že jsem se bezvládně svalil na postel.
Nechápal jsem co se děje. Chtěl jsem se otočit, ale sotva jsem se dokázal pohnout. Jen jsem v ruce svíral ten šíp, který jsem chtěl Tachimu bodnout do nohy. Jeho šíp, který jsem si od onoho dne schovával pod polštářem, jako bych tušil, že se někdy může hodit.
„Zabiju tě!“ ozval se za mnou známý hlas a vzápětí bylo slyšet zadunění, když Tachiho tělo dopadlo na dřevěnou podlahu.
To, co jsem slyšel, mě donutilo pomalu otočit hlavu, i když jsem měl pocit, že mi ji obojek oddělí od krku. Viděl jsem, jak se Isao pustil do Tachiho. Mlátil ho hlava nehlava, ale ten se mu zdatně bránil. Dva vzteklí vlci proti sobě.
Bál jsem se. Zachvátil mě strach, jak tohle dopadne. Tachi byl vždy silnější, ale Isaa teď naplno ovládala zuřivost. Takového jsem ho ještě nikdy neviděl.
„Isao!“ zachroptěl jsem, ale nebylo mě slyšet. Obojek mi svíral krk a tlačil na ohryzek a já sotva šeptal. „Isao, ne!“ zkusil jsem to znovu, ale marně.
Tachi už stál na nohách a Isao proti němu. Oba zprudka oddechovali, a já i v tom přítmí viděl, jak Tachimu odkapává krev z rozbitých úst. Začal vrčet a hrbit se, stejně jako Isao.
Jestli se změní ve vlky, už je nic nezastaví.
A já to viděl… Cítil jsem, jak už jen málo chybí k tomu, aby se do sebe pustili ve svých zvířecích podobách.
Ani jeden nemluvil, jen proti sobě stáli a vyčkávali.
Musím je zastavit!
Itachi na mně pohlédl přes Isaovo tělo, kterým mě bránil, když se postavil přede mně. Znovu ho ovládl vztek živený žárlivostí. Jeho postava se hrbila čím dál víc a já viděl, jak se mu mění oči, ocas se napřimuje a na rukou se objevují vlčí drápy. Začal přecházet ze strany na stranu a Isao se jen otáčel po jeho směru.
Silou vůle, která mi ještě zbyla, jsem přitáhl ruku ke krku a zahákl prsty za obojek, abych aspoň na chvíli povolil to sevření.
„Přestaňte!“ vykřikl jsem, když ten tlak na moment povolil.
Prsty mi hořely, ale přesto jsem obojek nepouštěl.
„Jste bratři!“ vykřikl jsem znovu a doufal, že se vzpamatují. „Tachi! Odejdi! Hned!“
Zastavili se.
Stáli a jen na sebe hleděli.
Itachi zastavil svou přeměnu ve vlka a pomalu se narovnával, stále sledujíc Isaa.
V jeho očích jsem v tuhle chvíli nedokázal číst. Bylo v nich tolik pocitů, že i při bližším pohledu bych se v tom ztratil.
„Isao,“ řekl jsem už o něco tišeji. „Nech ho jít!“
Měl jsem pocit, jako by oba zmrzli v čase. Jako by si všechno, co si neřekli slovy, předávali vzájemným upřeným pohledem. Nevím, na co Isao v tuhle chvíli myslel, ale jeho ruce se sevřely v pěst.
Trvalo to moc dlouho. Moc dlouho proti sobě jen tak stáli a snažili se aspoň popadnout dech. Moc dlouho si jen tak hleděli do očí se zatnutými pěstmi a sevřenými čelistmi. Až ke mně bylo slyšet jejich skřípání zubů.
Možná bych za tu dobu napočítal třikrát do deseti, ale i přesto mi to přišlo jako věčnost. Stačil by nějaký nepatrný náznak a znovu by do sebe skočili.
Pustil jsem obojek a opatrně se nadzvedl v loktech, stále pozorujíc ty dva rozzuřené vlky. Zapřel jsem se o postel a pokusil se posadit. Byl jsem rozhodnutý se postavit mezi ně, abych ukončil to běsnění. Ale ruce jsem měl slabé… Povolily a já se sesunul přes okraj postele na zem. Dopadl jsem na podlahu, až to zadunělo.
Isao sebou trhnul, ale neotočil se. Stále sledoval Tachiho.
„Odejdi, jinak tě zabiju!“ drtil svá slova mezi zuby. „Sáhl jsi na Tameho a to ti nikdy neodpustím!“
„Běž pryč,“ zachroptěl jsem i já a snažil se aspoň posadit.
Itachiho pohled ještě chvilku kmital mezi mnou a Isaem. Pak pomalu začal couvat až k rozraženým dveřím. Jen si jednou rukou poupravil kalhoty a pak s výhružným zavrčením zmizel venku.
Isao se okamžitě rozběhl a dveře za ním zabouchl. Zasunul petlici a rychle přešel k oknu. Díval se ven a nehnul se z místa, dokud si nebyl jistý, že Tachi opravdu odešel.
Sledoval jsem ho a napětí v mém těle povolovalo. Snažil jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych zahnal ten třas, který mě ovládl, ale z mých úst vycházelo jen sípání.
„Isao?“ zvedl jsem ruku a chtěl jsem povolit obojek. Ale už jsem nezvládl se ho dotknout. Prsty jsem měl v jednom ohni stejně jako krk.
Isao ke mně přiskočil a pomohl mi sednout na postel.
„Sundej mi to,“ chroptěl jsem a docházel mi vzduch. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout, ale jako by mě Tachiho ruka stále pevně svírala.
Isao pochopil. I když se i jemu ruce třásly, snažil se mi tu věc sundat co nejrychleji. Chvilku s tím bojoval, ale náhle jsem ucítil volnost a já se konečně mohl zhluboka nadechnout.
Zatočila se mi hlava a on mě na poslední chvíli zachytil, abych znovu neskončil na zemi. S cinkavým zvukem ten kožený pásek dopadl na podlahu a já se na něj jen s odporem díval.
„Co to je?“ přejel mi Isao svými prsty po krku a pak mě chytil za ruku a zvedl ji před oči. Polštářky prstů jsem měl červené, jako bych je vytáhl z vařící vody. Stejně tak jsem se i cítil.
„A co je tohle?!“ popadl mě za druhou ruku, ve které jsem stále svíral Tachiho šíp.
„Tame!“ ozval se o něco hlasitěji, když jsem neodpovídal. „Tak řekni něco! Tachi ti vyhrožoval?“ položil mě na postel a sklonil se nade mnou.
Díval jsem se do jeho očí a nedokázal jsem uhnout pohledem. Vztek, který jsem v nich viděl, by okamžitě mohl někoho zabít, ale já nedokázal promluvit.
Když mu to řeknu, co se stane? Co udělá, až zjistí, že mi Tachi vyhrožuje? Co udělá, až zjistí, že mi vyhrožuje právě kvůli němu?
„Tak Tame! Mluv už konečně! Co ti Tachi udělal?!“