Aki
„No… Možná bych o něm mohl něco zjistit, co a jak. Myslím, že jeden ze třeťáků je můj kámoš a čtvrťáky znám dobře,“ říkal Seiji a bylo vidět, jak nad tím přemýšlí.
„Já taky něco vysonduju, samo že opatrně, jinak bych tě vystavil nebezpečí,“ usmál se Miura, ale stejně moc Ookubovi nevěřil, to už podle pohledu, který na něj házel.
„Tak to zjistím i já od otce, i když se mi za ním moc nechce, ale Ookubovi pomůže,“ přidal jsem i já své myšlenky.
Cítil jsem přítomnost Kura a podíval se na zápraží, kde stál. Jen jsem se usmál a dál se pustil do debaty. Tak nějak jsme snad přišli na plán, jak na to, a co uděláme. Ookuba se pomalu uklidňoval, ale i tak byl nervózní. Tohle nehrál, byl nešťastný, a celou dobou se díval do země, jako kdyby tu ani nebyl. Jemně jsem mu stiskl rameno a on se lekl tak moc, že se prudce otočil a mě srazil ze zábradlí dolů. Dopadl jsem na zadek tak tvrdě, že jsem i klapl zuby. Jenže jsem se hned začal smát… Přišlo mi to vtipné, ani tak moc to nebolelo, ale rozhodně jsem to nečekal.
„Aki… Promiň, to jsem nechtěl,“ zvedl se hned Ookuba, ale na poslední chvíli ho zachytil Seiji, když šel k zemi.
Omdlel… Netušil jsem proč, ale brzo jsem to pochopil, když ho hned Miura prohlížel a zjistil, že je vážně vyčerpaný.
Kuro
Vyskočil jsem, když jsem viděl Akiho spadnout na zem. Hrklo ve mně, že se snad s Ookubou chytli, ale když se Aki začal smát, uklidnil jsem se.
Co jsem však nečekal, bylo to, co se stalo potom.
Najednou se všichni shlukli kolem Ookuby, který se z ničeho nic sesunul k zemi.
Trhnul jsem sebou a popošel několik kroků blíž k nim. Miura ho hned začal prohlížet a jen vrtěl hlavou. Ookuba ležel na zemi a nevěděl o sobě.
„Co se stalo?“ rozběhl jsem se k nim.
Ať mi Ookuba udělal, co chtěl, ať mi neustále dělal naschvály, tohle už bylo vážné. Roztřásly se mi ruce, když jsem ho viděl bezvládného ležet na zemi.
„Mám zavolat záchranku?“ doběhl jsem k nim a rychle oddychoval, jak jsem z toho byl celý pryč.
Aki
„Ne… Jsou tu dva skoro doktoři, tohle zvládneme,“ usmál se Miura na Kuru, a podepřel Ookubovi nohy polštářem.
„Vezmu ho, neměl by být problém, abych ho přenesl na gauč a do chládku, bude to pro něj lepší,“ podebral jsem Ookubu, a za pomoci Hira i Seijiho ho přenesl na gauč uvnitř.
Položil jsem ho, ale nohy jsem mu podložil polštářem, aby měl hlavu, níž a otočil se na Kura.
„Dones prosím z mrazáku led a dej ho do utěrky, abych mu to dal na čelo,“ pohladil jsem Kura po ruce, aby se uklidnil, protože bylo vidět, jak je rozrušený.
„Moc nepil, takže…“ chtěl Miura doříct, ale Hiro hned reagoval a šel pro sklenici studené vody.
„Vypadá to, že poslední dny moc nespal a tohle je celková únava svalů. Mám v autě něco, co ho uklidní a on se konečně vyspí,“ ukázal Miura na auto a Seiji hned šel, jak věděl kde, co má.
„Blbec, takhle se zřídit, proč nic neřekl dřív? Jak dlouho tohle trvá?“ naštvaně jsem přes Ookubu hodil deku, aby se nedostal do šoku.
Kuro
Díval jsem se, jak nesou Ookubu do domu a ukládají ho na pohovku. Na to, jaký je ranař, teď vypadal opravdu děsně. Byl úplně bledý a těžce dýchal. Na čele mu vystoupily i krůpěje potu.
„Udělám mu něco k pití,“ otočil jsem se, protože pohled na něj mi nedělal moc dobře.
Kdo ví, jak jsem vypadal já, když jsem se tu nervově hroutil.
„Udělej mu zelený čaj a zchlaď ho, aby ho mohl vypít studený,“ postavila se vedle mne Rose, když viděla, jak jen stojím a zírám na linku, neschopen vymyslet, co bych mu tak mohl dát k pití.
Přikývl jsem a bez řečí mu začal připravovat čaj, tak jak řekla. Rose mě poladila po vlasech, a pak se vrátila ke klukům, kteří postávali nad Ookubou, jako by čekali na moment, kdy se probere a otevře oči.
„Mám nachystat večeři?“ otočil jsem se na ně, když už byl čaj hotový a chladil se.
Jo, zeptal jsem se, abych byl k něčemu platný, ale i tak jsem se tu necítil dobře. Nejraději bych šel nahoru a zavřel se tam. Ale snažil jsem se to překonat. Jednou budu muset, i když mi Ookuba ublížil, i když ani jednou Aki neuznal, když pominu začátek, kdy Ookuba dostal od Hira přes hubu, že tenhle kluk mi dělal ze života peklo, a jen mi Aki stále připomínal, že je to jeho kamarád, jako by se ani nesnažil pochopit, jak mi po celou tu dobu bylo. A přitom já sám byl neustále terčem výčitek, co se Ashidy týkalo... Až tak, že jsem měl strach se o něm jenom zmínit. Chápal jsem, že Aki měl strach, aby mu Ashida nevlezl do zelí, ale na druhou stranu, já se tak cítil a cítím celý rok, a nikdo s tím nic nedělal. Jako by moje pocity nikoho nezajímaly. Pořád nevím, spíš tuším, kde tenkrát v noci Aki byl, když se nechtěl vrátit na noc domů. Pořád nevím, co bylo tenkrát na jeho soustředění, když jsem se mu nemohl dovolat. Pořád nevím spoustu věcí...
Možná jsem sobec, možná se to někomu nemusí líbit, ale po celou dobu jsem se tak cítil, a teď mi to všechno došlo Nahrnulo se to ve mně a neuměl jsem si s tím poradit, i když jsem se moc snažil.
Měl jsem v sobě hodně křivdy, ale možná byl čas s tím něco udělat. Ale vůbec jsem netušil, jestli by mi teď pomohla Akiho jakákoliv slova...
Dokázal by pochopit i to, jak jsem se po celou dobu cítil já? Dokázal by pochopit, že nedokážu okamžitě obrátit a tvářit se jako Ookubův nejlepší kámoš?
„Budu nahoře,“ špitnul jsem, když se nikdo neobtěžoval odpovědět na mou otázku, která se týkala večeře.
„Měl bys zavolat tátovi a nečekat, až Ookubu znásilní. To pak bude pozdě. Vím, jaké to je, mít z něčeho takového strach...“ dodal jsem ještě směrem k Akimu, a pak rychle vyšel ven, protože tady v kuchyni mě to strašně svíralo a nemohl jsem tu dýchat.
Aki
Dostali jsme Ookubu do stavu, kdy jsem se mohl konečně zvednout ze země s klidným srdcem a podívat se za Kurem, jak jde nahoru do pokoje.
„Mám jít za ním?“ zeptal se mě Miura, který se hned za Kurem podíval.
„Ne… Půjdu za chvíli já. Je to mezi nimi špatný a nechci to ještě víc rozdmýchávat. Ookuba mu dost ubližoval a Kuro mu to nedokáže odpustit. No… Je toho víc, a já ho chápu, nezlobím se, a ani nemám proč,“ otřel jsem Ookubovi čelo a sám se napil vody, co jsem si natočil, protože mi vyprahlo.
„A co s tím tátou?“ zeptal se mě ještě Seiji, co stál kousek ode mě.
„Pojedu za ním večer. Stejně se chci domluvit na večeři, a on je doma, podle toho, co mi řekl na zápase. Ale… Ještě se domluvím s Kurem.“
Pomohl jsem Rose s malou večeří, co stejně už měla z části připravenou, a porozkládal to vše na stůl. Vzal jsem jeden talíř a i svůj, abych se nemohl vydat nahoru do svého pokoje za Kurem. Ještě jsem zkontroloval Ookubu, ale spal, tak jsem mohl vyrazit.
„Přišel jsem se s tebou najíst. Je mi líto, že musíš tohle prožívat a sám se tím trápit. Jsem tu pro tebe, pokud tě něco trápí, řekni mi to, nebo se zeptej, nechci, aby mezi námi něco viselo. Pojď…“ položil jsem jídlo na malý stolek u gauče a natáhl ke Kurovi ruku, aby šel ke mně.
Kuro
Vyšel jsem do pokoje a chvíli chodil sem a tam. Za normálních okolností, kdy bych chodil do školy, tak bych popadl knihu, poznámky a šel se učit. Ale teď... Cítil jsem se prázdný, nepotřebný. Nevěděl jsem, co mám dělat. A až teprve nahoře jsem si uvědomil, že po mně chtěl Aki led pro Ookubu, a já mu ho vlastně ani nedonesl. Jen jsem bezradně stál u linky a přemýšlel, co mu mám udělat k pití.
Zůstal jsem stát nakonec u okna a jen tak se díval ven, dokud nahoru nepřišel Aki.
„Co mě trápí?“ otočil jsem se na něho, po jeho otázce. „Vlastně ani nevím. Je toho hodně, ale cokoliv bych řekl, vypadalo by to, že jsem sobec, kterému je jedno, že dole je někdo, kdo potřebuje opravdu pomoc. Jsi strašně hodný, staráš se o všechny, a já jsem rád. Budeš doktor, a tohle je i tak nějak přirozené, a navíc to máš i v povaze. Mám tě takového rád, miluji tě takového. Jenže... No...“
Zmlknul jsem. Opravdu jsem nevěděl, jak a co mám říct, protože jsem měl svázané ruce. Dole je kluk, kterého nemám rád, který mi ublížil. Ale na druhou stranu právě on teď potřebuje pomoc. Jsem normální člověk, s normálními pocity. Nedokážu se tvářit jako Buddha, který je schopen odpustit všechno a všem.
„Víš,“ pokračoval jsem po chvíli. „Nejsem jako ty, abych vyletěl, abych ti připomínal, že je tu kluk, co po tobě jede, abych ti říkal, že nechci, abys byl s ním. Neumím to, a navíc se to v téhle chvíli ani nehodí. Já sám jsem navrhl, abys ho pozval sem, abys mu zařídil pomoc u tvého otce, protože je to tvůj kamarád, protože mi nedělá dobře, když se někomu ubližuje, ať už je ten člověk, jaký chce. Ale... ale... No, mrzí mě, že se na věci díváš jinak, co se týká tebe a Ooku, a jinak, když se jedná o mně a Ashidu, a to jsem s ním byl úplně minimálně, ne tak často, jak jsi ty s Ookubou.“
Nešel jsem k Akimu, protože jsem v tuhle chvíli nějak nedokázal k němu jít a obejmout ho. Tohle byla totiž věc, která mě trápila už strašně dlouho. Už víc jak rok. A pořád to bylo stejné...
Já jsem měl strach se s Ashidou jen bavit, já jsem měl špatný pocit, když mi bylo předhazováno, jaký je, a že si mám na něj dávat pozor a nezůstávat s ním. Odejít ze školy byla nejspíš ta nejlepší volba nejen kvůli Ameriky, ale právě i pro tohle...
A na druhou stranu Ookuba...
Posadil jsem se do křesla naproti Akimu a jen se na něho díval. Nějak jsem ani neměl chuť něco sníst.
Aki
Co? Takže pořád oba neskutečně žárlíme na toho druhého. Povzdechl jsem si a zvedl se z gauče abych došel ke Kurovi. Klekl jsem si a zapasoval se mezi jeho nohy, které jsem mu roztáhl od sebe. I když jsem klečel, i přesto jsem byl dost vysoký, takže jsem se mu díval do očí. Pro jistotu jsem ho chytil za bradu, aby mi nikam neutíkal pohledem a věděl, že to myslím všechno vážně.
,,Zlato, jsi ten jedinej chlap, kterýho chci. Samozřejmě že jsem žárlil na Aishidu, hlavně potom, co tě ten zmetek líbal, nebylo mi to příjemné, ale... Nikdo nechtěl, abys opustil školu, mohl jsem to zařídit a chtěl, ale ty víš, co je pro tebe nejlepší, rozhodl ses sám, a taky mi to tak řekl," usmál jsem se a políbil Kura na tvář.
„Já a Ookuba bychom spolu nikdy nemohli být jinak, než kamarádi. Popravdě si nemyslím, že by byl do mě blázen, jak tvrdil tobě. Prostě byl zvyklý být se mnou každý den, a najednou se to změnilo, a jeho obranou bylo, že se zachoval majetnicky, ale... Nikdy se o nic nepokusil, a já bych ho zabil, kdyby to zkusit chtěl. Nejsem gay... Mě se chlapi nikdy nelíbili, ty jsi jediný, co mě dostal, a já jsem s tebou šťastný. Věř mi v tom, že bych tě nikdy nepodvedl. To, že se tak chovám, co se týká toho debila, je jen proto, že jsi pro mě tak křehký a cenný. Víš, jak moc tě miluji?" políbil jsem ho na rty a na chvíli se k němu přitulil.
Kuro
Poslouchal jsem Akiho, co říká, ale věřil jsem mu z toho asi jen tak polovinu. Prostě jsem si nemohl pomoct. Moje intuice mi prostě říkala něco jiného.
„Něco ti řeknu, ale chci, abys mne nepřerušoval. Vím, že Ookuba má problém, hodně velký problém. Nechci, aby to vyznělo, že bych se ho chtěl zbavit, nebo tak. To rozhodně ne, protože on tu pomoc potřebuje. Nechci ti dávat nůž na krk, nechci, aby sis vybíral mezi mnou a jím. Žádnou takovou podmínku ti rozhodně dávat nechci, protože vím, že je tvůj kamarád už strašně dlouho... Ale jsou tu věci, které mě opravdu trápí...“
Naklonil jsem se k němu a zblízka se mu zadíval do očí. Po chvilce, kdy jsem mu ještě věnoval krátký polibek na rty, jsem se znovu narovnal.
„Taky tě miluji. Víc než kohokoliv jiného, a jsem taky moc šťastný, že tě mám. Jsi můj první a jediný kluk, kterého ve svém životě mám. Chci, abys mne vyslechl a nepřerušoval mně. To, že jsi řekl, že nejsi gay, i když mě miluješ, ve mně však zanechává pochybnosti. A nejen to... Co se týká Ookuby... Ty to možná tak bereš, ale jak to bere on? Chtěl jsi, abych byl upřímný, tak já budu. Nikdy jsem ti nelhal, raději jsem mlčel, abych nevyvolával zbytečné hádky, či pochybnosti, ale tak nějak jsem dosáhl svých hranic. Ashida se ti nelíbí, to chápu a nezlobím se za to. Spíš mě trápí jiná věc,“ musel jsem se nadechnout, protože mi docházel dech, jak rychle jsem to chtěl Akimu bez přerušení říct.
„Ashida, i když provokoval, nikdy o tobě nemluvil špatně. Nikdy se mně nedotkl, pokud teda nepočítám to na té ošetřovně, a to já ani nemohl nějak ovlivnit. Ale Ookuba... Pořád, od samého začátku je na tobě zavěšený, neustále se tě dotýká, a ty jeho taky. Viděl jsem tě už několikrát, a taky jak jsi mu pohrábnul vlasy ve školní jídelně... Je mi jedno, na co jsi tenkrát myslel, jestli to bylo jen tak. Pro mne ale bylo těžké to vidět. Ookuba má ke mně neustále narážky, každou chvíli má své ruce omotané kolem tebe, a je mi jedno s jakým úmyslem, protože to nikdo z dalších kluků nedělá, Jen on... Jen on má ke mně pořád nějaké narážky, jeho si vezl na motorce, a on se tím ještě chlubil tak, abych se to dozvěděl. A ne od tebe, ale od cizích lidí. A přitom neustále slyším, že je to jen kamarád... To je podle tebe v pořádku, zatímco já mám pocit, jako bych pořád dělal něco špatně... Chci po tobě upřímnou odpověď. Proč jsi mi nedopovídal na telefony, když jste byli na soustředění? Vím, mohla to být blbost, ale víš, jak mi bylo? A druhá otázka, která mě trápí ještě víc... Kde jsi byl tenkrát v noci, když jsme se pohádali, a nechtěl si přijít domů? Když ses vrátil tak strašně pozdě, a navíc jsi byl okoupaný a voněl jsi jiným šamponem, než jaký normálně používáš? Kde jsi tenkrát byl? U koho?“
Aki
„Jo tohle…“ pročísl jsem si prsty vlasy, protože jsem si tak nějak tajně přál, aby se na to Kuro nikdy nezeptal.
Zhluboka jsem se nadechl a mezitím si jeho otázky nechal projít hlavou. Bylo jich dost a rozhodně se mu ani jedna odpověď nebude líbit. Asi u nás doma bude pár dní tichá domácnost. Ale aby bylo konečně mezi námi jasno, nedalo se nic jiného dělat. Zadíval jsem se Kurovi napřímo do očí a začal.
„Abys to pochopil, budu muset začít od začátku a trochu osvětlit můj vztah k Ookubovi. Znám ho od první třídy a možná se naši rodiče znali ještě mnohem dýl, protože si tykali a měli pěkný vztah. Navštěvovali jsme se a docela jsme měli fajn dětství. Nejspíš se to vše zkazilo ve chvíli, kdy mu umřela máma. Dokonce i moje máma začala být divná a úplně se změnila. Když se narodila ségra, byla pro nás oba jako povzbuzení k tomu, abychom byli zase děti a bavili se. On se z toho nikdy nevzpamatoval, a protože si rodiče přestali všímat i mě, a i ségra byla dost brzo na jiné koleji, zbyli jsme si prostě jen my tři. Popravdě… Nikdy jsem si nějak nevšímal toho, že ho nechávám na sebe sahat, nebo…“ nadechl jsem se a pohladil Kura po tváři.
„Neber to špatně, ale pro mě za ty roky je jak můj brácha. Jsem na něj tolik zvyklej, že to neberu jako špatnost, ale asi máš pravdu, měl bych se nad tím už zamyslet. On je pro mě prostě jako brácha, takový špatný dvojče. On nikoho jinýho nemá a popravdě… Mám hodně kamarádů, ale jeho znám nejdýl, a když jsem potřeboval, byl tu pro mě. Zná mě a já jeho… Nevím, jak to vysvětlit, nebo jak se za to omluvit, je to jen pocit, který mám, když jsi naštvaný. Proto… Ten večer… Byl jsem u něj. Spal jsem tam, ale nedokázal jsem spát. Pořád jsem se budil a myslel na tebe, nakonec jsem byl stejně s tebou. Nejvíc mi záleží na tobě, ale pokud bych si měl vybrat… Jsi to ty, ale jemu by už nic nezbylo a… Já nechci nikomu ubližovat, jsem prostě takový. Není to špatný kluk, jen neví, že něco špatně je, nemá hranice,“ pousmál jsem se a podíval se Kurovi na ruku, kde jsem protočil ten náramek, co na ní měl.
„Je pro mě jako rodina. Může to mít jinak, ale já ne. Tohle bych nikdy nikomu nedal, pokud by té osobě nepatřilo moje srdce. Slíbil jsem ti, že tě nikdy nezradím, a tak to bude, dokud se mnou budeš chtít být ty. Asi si to budeš chtít probrat v hlavě, takže… Půjdu dolů,“ zvedl jsem se a odcházel dolů do kuchyně.
Nejspíš bude hodně naštvaný, ale s tím nic neudělám, pokud nechce i on pochopit, jak to mám já.
Kuro
Aki domluvil a nenechal mě říct ani popel. Prostě odešel, jako by se bál mé reakce.
Seděl jsem nehybně ještě nějakou chvíli, než jsem se konečně zvedl. Bylo toho tolik, co se mi honilo hlavou. Ale nejsilnější byl pocit zrady.
Vstal jsem z křesla a došel ke skříni. Vytáhl jsem kabelu, naskládal si do ní pár věcí. Zašel jsem do studijního pokoje a sebral svůj notebook, který jsem uložil do kabely k věcem. Své kuchařské hadry jsem také sbalil, stejně jako nože.
Vypnul jsem mobil, a pak si ho strčil do kapsy. Sešel jsem schody dolů, hodil kabelu ke dveřím, a ještě se na moment vrátil ke kuchyni.
Nevešel jsem dovnitř. Zůstal jsem stát mezi dveřmi a jen se otočil na Akiho.
„Aki,“ oslovil jsem ho, aby se na mě podíval.
Bylo mi jedno, kdo v kuchyni je, nebo není. Tohle jsem prostě chtěl mít rychle za sebou.
Aki je ranař, je schopný se porvat, když mu o něco jde, ale já do této chvíle všechno snášel potichu. Ale teď... teď jsem dosáhl bodu, kdy prostě už mlčet nemůžu.
„Aki, pořád Ookubu jen omlouváš. Řekl jsi mi srdceryvný příběh, který snad měl všechno tohle chování omluvit? Koho jsi tím omlouval, sebe, nebo jeho?“ mávnul jsem rukou k pohovce, na které spal Ookuba. „Ty ho možná jako bráchu bereš, ale on tebe rozhodně ne. Tím jsem si jistý. Mě jsi nechal trápit do poslední chvíle, zatímco jsi spal u něj. A nechci slyšet, co všechno jsi pro mne udělal. Protože já taky všechno dělám pro tebe. Kvůli tobě... Všechno se to točí jen kolem nás dvou, a nikdy jsem ti to nepředhazoval a nepřipomínal, aby ses necítil špatně, protože já se špatně cítil, když jsi mi připomínal, že jsi kvůli mně odešel z domu! Proč jsi tenkrát šel k němu? Proč jsi nešel třeba do domu po babičce? Proč? Je nějaký rozdíl mezi tím, jak se chová on a jak se chová Ashida? Byl jsi vzteklý, když mě Ashidova máma přivezla domů z praxe a ty zatím jsi dobrovolně šel spát k Ookubovi! Já přitom tohle musel snášet víc jak rok! Já... prostě už nevím, jak ti to mám říct, abys to konečně pochopil! Vyčetl jsi mi, že jednám jen sám za sebe, a přitom ty děláš to samé, když jsi bez mého vědomí šel za tvým otcem kvůli mému stipendiu! Kvůli tobě jsem se vzdal školy! Kvůli tobě mě rodina vyhodila z domu! Jak ti je, když ti to říkám?! Nech mě být!“ křikl jsem na Miuru a odstrčil ho, když se ke mně přiblížil, aby mě uklidnil a chytl mě za loket.
„Nechte mě být všichni! Já už toho mám vážně dost! Proč všechno, co dělám já, je špatně, a co děláš ty je správně, a máš na všechno vysvětlení? Miluji tě, Aki, ale vážně už toho mám dost! Nechte mě všichni být! Chci být sám! Sám, Aki, rozumíš?! Nejsem naštvaný na Ookubu, jsem naštvaný na tebe! Já... já... já už toho mám vážně dost...“ dodal jsem už s brekem.
Nechal jsem je tam všechny v šoku stát. Rychle jsem se otočil a vyběhl ven. U dveří jsem jen popadl kabelu a rychlým krokem jsem mířil na autobus, abych byl odsud co nejdříve pryč. Nechtěl jsem nikoho vidět, nechtěl jsem s nikým mluvit.
Aki
Seděl jsem u Ookuby, když Kuro seběhl dolů jak veliká voda a vše na mě vychrlil. Poprvé za náš vztah, jsem měl chuť to prostě vzdát, a už s ním nebýt. Neustále mu něco vadí, cítí se se mnou nejistý a hlavně… Nechce mě ani na veřejnosti políbit, pořád cítím, jak moc je nejistý, když to udělám já jemu. Možná má pravdu, co se Ookuby týká, ale nakonec se naštve na mě potom, co mu vše řeknu?
„Ty ho nezastavíš?“ štěkl po mě Miura, když se díval ke dveřím, ze kterých Kuro vyletěl jako vítr.
„Ne. Chce být sám a řekl mi to zcela vážně. Popravdě nemám sílu pro tuhle chvíli s něčím bojovat. Nějaké výčitky jsou normální, ale já už prostě nemůžu. Zavolám Ookubovi jeho řidiče a já pojedu k sobě domů. Kuro nemá, kam by šel, já jo. Zavolejte mu potom, aby se vrátil, že já tu nejsem. Kdyby se mnou chtěl mluvit, tak jsem u nás doma a budu dělat na bytě. Budu jezdit do školy odtamtud. Nevím, kdy se mnou mluvit chtít bude, ale řekl jasně, že chce být sám, teda zařval to jasně,“ zcela naštvaný a zničený jsem šel nahoru do pokoje a sbalil si do cestovky svoje věci, vzal jsem si i notebook a učení, které budu potřebovat.
Třeba se nakonec i ta Amerika vyřeší sama. Miluji Kura, to se ničím takovým nezmění, ale já už prostě nemám sílu se pořád za všechno omlouvat a čekat, kdy se on zase složí a vyleje si na mě vztek. Pokud dělám málo, je mi to líto, ale pro tuhle chvíli prostě ani nic dělat nechci. Kuro mi taky ublížil a já mu pokaždé odpustil a byl s ním, nikdy jsem na něj nebyl hnusný, nebo mu řekl, že je mezi námi konec. Pokud jsem to přehnal v tuhle chvíli, tak bohužel on taky.
Vzal jsem telefon a zavolal Ookubova řidiče, který snad letěl, jak tu za deset minut byl a já mu s ním pomohl do auta. Domluvili jsme se, že ho vezme k doktorovi a ve škole si s ním promluvím. I když se mě Rose a Hiro snažili zastavit, i přesto jsem si sedl na motorku a odjel. Chtěl jsem být pryč. Pokud se Kuro vzdal svého hrozného života, aby byl se mnou, tak já ale taky.
Kuro
Skoro jsem přes slzy neviděl, ale snažil jsem se co nejrychleji z tama dostat pryč. Doběhl jsem na zastávku právě ve chvíli, kdy přijel autobus. Rychle jsem naskočil, zaplatil a bylo mi jedno, že jsem řidiči dal o něco víc peněz. Jen jsem mávnul rukou a šel si sednout úplně dozadu. Bylo mi tak strašně, že jsem se ani neohlédl.
Tak strašně moc mě bolelo to vědomí, že Aki tohle udělal.
Neustále Ookubu omlouvá, že je takový, nebo makový. Neustále ho přitom má blízko sebe. Neřekl mi pravdu o tom, že u něho spal. Povykládal mi jejich situaci, jako by tím chtěl všechno omluvit. Zas... Zase omlouvá Ookubu a to, jak se k sobě chovají, a přitom...
Měl by uznat, že nebyl ke mně upřímný, a přitom já mu nikdy nelhal.
Přitom se ke mně nesmí skoro nikdo přiblížit. Byl to Aki, který tu vyjel po Miurovi, když mi tenkrát vysvětloval, jak to chodí v sexu mezi dvěma kluky. Byl to Aki, který na Miuru neustále žárlil. Aki mi neustále předhazoval, jaký je Ashida, od samého začátku se mu nelíbil, a to jsme se spolu jen bavili. To, co bylo potom, je něco jiného. Kdybych nespal, rozhodně bych to Ashidovi nedovolil, přitom Aki Ookubovi dovolí kde, co, a ještě ho omlouvá. Ale jaký je rozdíl v chování Ashidy a Ookuby? Žádný. Úplně stejný... Vlastně je to skoro stejný. Ookuba mi stále předhazoval všechno možné, co se Akiho týče. Nejednou mi připomněl, že mi Akiho vezme, ze začátku mi dokonce hrozil znásilněním jeho kamarády, a zmlátil mě.
Ashida přede mnou o Akim nikdy nemluvil špatně, nikdy mi do očí neřekl, že mě chce. A pokud něco řekl Akimu, tak prakticky udělal to samé, co už víc jak rok dělá Ookuba.
Proč Aki tohle měří dvojím metrem? Proč on může Ookubovo chování omlouvat, zatímco mě neustále předhazuje, že tomu klukovi nevěří, ale mě jo? Je to vlastně to samé, jako by nevěřil mně.
Byl jsem naštvaný, ale bylo mi i do breku. Cítil jsem to jako velkou nespravedlnost, cítil jsem to jako zradu od Akiho, když šel za Ookubou. A bylo mi jedno, že ho bere jako bráchu. Ookuba to tak nebere, a pokud to Aki ví, je to potom jeho chyba, že ho neusměrnil a nechal Ookubovi plané naděje, které přiživoval tím, jak se ke mně choval...
A já, debil, ještě sám navrhl Akimu, aby vzal Ookubu k Rose, aby se o něho mohl postarat.
Skoro jsem přestal sledovat cestu. Jen jsem stíral slzy a díval dolů na své nohy. Až teprve, když na mě zavolal řidič, že jsme na zastávce, kde jsem chtěl vystoupit, jsem se vzpamatoval. Popadl jsem tašku a vyběhl z autobusu ven.
Už se skoro stmívalo, když jsem došel do ulice, kde jsem chtěl přespat. Skoro jsem byl u domu, když jsem se zarazil.
Stála před ním Akiho motorka...
Málem se mi srdce zastavilo, a veškeré pocity, všechno, co jsem v sobě měl, vypukly nanovo. Nedokázal jsem k domu dojít, a otevřít dveře. Rozhodně ne teď...
Vyslal jsem jen v duchu: Miluji tě, a pak jsem se otočil a šel zase pryč. Nemohl jsem tam prostě jít. Nešlo to...
Zamířil jsem rovnou dál do města a v prvním Capsule hotel jsem se ubytoval.
Jen jsem se rychle osprchoval a hned zalezl do své kapsle. Nespal jsem. Prostě jsem nedokázal usnout. Celou noc jsem jen ležel, zíral do tmy, nebo na modře blikající hodiny v rohu, a brečel...
Proč jsem měl pocit, že mě Aki už nechce? Proč? Jen jsem mohl doufat, že takhle nebude řešit naši hádku. Vlastně to bylo vůbec poprvé, kdy jsem takhle vyletěl, vždycky jsem mlčel a nechával si své bolístky raději pro sebe... A i když jsem Akimu naznačil, že Ookubu nemám rád, přesto se za tu dobu nic v jeho případě nezměnilo. Jeho omlouvá a mě vyčítá... Netuší, jak moc to bolí...
Aki
Zastavil jsem před domem a chvíli jen tak seděl a díval se na to místo, co má být našim domovem. Nedokázal jsem se nějak donutit jít dovnitř, ale nakonec jsem vešel. Bylo to tu tak prázdné. Hezké místo, kde jsme mohli být vážně šťastní. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se tu proháněl se ségrou a babička se na nás s nadšením dívala,363, byla vážně skvělá a já ji měl moc rád.
Došel jsem do bytu nahoře a převlékl se do tepláků a trička. Nechtělo se mi učit, stejně jsem spoustu věcí uměl, dneska jsem chtěl být jen s Kurem a takhle to dopadlo. Pořád se snažím, aby byl šťastný, ale něco je pořád špatně. Možná jsem měl přistupovat nějak jinak k Aishidovi, ale nešlo to. Pro mě je Kuro moc slabý a křehký na to, abych ho nechal s hyenou samotného. A Ookuba… Prostě ho nedokážu nechat být, když je to kamarád. Kuro nikdy neměl někoho tak… Kamaráda z dětství, na kterém by mu záleželo, všechno má až nyní, nedokáže mě pochopit, a ano… Nejsem gay, nemůžu za to, miluji jen jeho. Neumím si představit, že bych spal s někým jiným… Líbal se s někým jiným... Žil s někým jiným…
Poprvé za náš vztah na mě křičel, ale já už prostě nevím, jak ho mám o svých citech k němu ubezpečit, že jsou pravé. Že od něj nechci odejít. To pro něj tenhle dům neznamená to, co pro mě? Já už nevím… Už prostě takhle nedokážu dál pokračovat, dal jsem do toho tolik energie… Tolik lásky… Co když prostě nemůžu jít dál?
Vzal jsem barvu a začal malovat tak, jak chtěl Kuro, jen jsem na poslední stěnu udělal duhu, jako symbol klidu a relaxační obyvák, co jsme chtěli. Prostě jsem pracoval… Jediná možnost, jak na chvíli na to nemyslet.
Kuro
Než jsem usnul, ještě jsem nakonec vytáhl mobil, abych ho zapnul a nastavil si budík. Nemohl jsem zaspat do práce.
Ve chvíli, kdy najel, zapípaly na něm zmeškané hovory. Ale ani jeden nebyl od Akiho. Chtělo se mi znovu brečet. Proč jsem si myslel, že mě bude shánět? Netuším... Nejspíš vzal vážně, co jsem ve vzteku řekl, aby mi dali pokoj, aby mě nechali samotného. Ale proč mi ostatní volali a on ne?
Nastavil jsem si budík, a než jsem telefon znovu vypnul, napsal jsem Rose jen krátkou zprávu, že jsem v pořádku, aby se o mě nebála. Měl jsem vůči ní výčitky svědomí, že jsem se tak zachoval, i když se o mě tak moc stará.
Ale já se prostě v tu chvíli nedokázal ovládnout. A měl jsem na to plné právo... Poprvé, co jsem na Akiho křičel, protože jsem to už nedokázal v sobě udržet. To, že spal u Ookuby pro mne byla poslední kapka, i když jsem se po celou dobu snažil jejich vzájemné chování přecházet mlčením.
Ráno jsem vstal a byl celý rozlámaný. Mohl jsem spát tak možná tři hodiny, víc ne. Ale do práce jsem jít musel.
Jen jsem se rychle umyl, v automatu si koupil bagetu, a jen co jsem zaplatil nocleh, hned jsem zamířil do práce.
Byl jsem, jako by mě někdo vypnul. Nedokázal jsem na nic myslet, všechno jsem dělal automaticky. Jako stroj...
Sem tam jsem se podíval na hodiny, ale zdálo se mi, jako by ani ten čas vůbec neutíkal. Už se mě i pan šéf ptal, co se se mnou děje. Ale ujistil jsem ho, že jsem se jen špatně vyspal a všechno bude v pohodě.
Když jsem skončil v práci, byly dvě hodiny. Věděl jsem, že má Aki ještě školu a odpoledne trénink.
A proto jsem zamířil rovnou do domu po jeho babičce. Myslel jsem si, že tam večer předtím jel jen proto, aby se podíval, jestli tam jsem, ale i tak jsem se s ním nechtěl setkat.
Měl jsem strach, že bychom se akorát jen znovu pohádali, a to já nechtěl.
Když jsem vešel dovnitř, opatrně jsem se rozhlédl po všech místnostech. Ale dům byl prázdný.
Odložil jsem kabelu, a jen se rozhlížel po obýváku, ve kterém Aki podle všeho včera pracoval. Nechápal jsem. Dokázal za ten den vymalovat tenhle pokoj. Ale jak...
Dřepl jsem si uprostřed té prázdné místnosti, hleděl jsem na tu duhu a brečel jsem...
Tohle pro mne bylo tak těžké... Nejspíš mě tu Aki už nebude chtít. Proč jsem vlastně na něj křičel?
Mám vůbec právo na něj křičet, nebo mám už do konce života jen držet pusu a neříct nic, co mě trápí, jen proto, abych o Akiho nepřišel? Nechat ho, ať se mnou dělá to, co chce, i když já třeba nechci? Bát se říct jediné slovo, aby to nebral jako výčitky, útok na něho, a do konce života mu neustále za všechno děkovat, i když i já sám se snažil, aby se nám dobře žilo? Proč mi v tomhle připomíná svého otce? Proč se mě nesnaží pochopit? Proč mám ze všeho pocit, že ten, kdo pořád dělá něco špatně jsem jen já?
Trvalo dlouho, než jsem se konečně zvedl. Otřel jsem si slzy, a abych na to nemyslel, pustil jsem se do práce. Uklízel jsem, vytíral, umýval všechno, co bylo špinavé od barvy. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že se blíží večer, rychle jsem se sbalil a vypadnul z baráku ven. Co nejrychleji jsem zapadnul za první roh, abych se s ním nepotkal, kdyby se sem náhodou vrátil.
Tak strašně moc ho miluji, ale přitom se nedokážu s ním teď setkat...
Aki
Nespal jsem… Asi na půl hodiny jsem do rána zavřel oči, ale nestačilo mi to. Skoro jako chodící mrtvola jsem dojel do školy a nějak překlepal všechny hodiny. Bohužel jsem nevnímal naprosto nic, a když mě v poslední hodině vyvolal učitel, jen jsem něco mlel. Díky bohu mě zase posadil a nekomentoval to.
Nemyslel jsem si, že z toho budu tak zničený, ale byl jsem.
Došel jsem na trénink a už ve dveřích málem srazil Ookubu, dal jsem loktem do tváře jednomu třeťákovi a nakonec…
„Aki… Aki… Pozor!“ zakřičel Ookuba, ale pozdě.
Čtvrťák mě srazil omylem k zemi, a já jen slyšel, jak mi křuplo v kotníku. Od té chvíle jsem si jen pamatoval, že mě kluci odnesli na ošetřovnu a předali do rukou doktora. Nakonec po všech rentgenech to byl jen vyvrtnutý kotník a trochu pochroumané vazy, ale to se po dvou týdnech nejdýl spraví.
Asi po dvou hodinách mě Ookuba hodil domů a chtěl i do domu, ale já ho odmítl.
„Přestaň, pomůžu ti!“ už na mě zvyšoval hlas, ale já ho od sebe odstrčil.
„Vážně ne! Není to tak hrozný a chci být sám!“ prsknul jsem po něm a dopajdal se ke dveřím, abych se po schodech nahoru dostal do pokoje.
Hned tam jsem se ale zasekl. Poznal jsem, že někdo uklízel, a podle všeho to byl Kuro, nikdo jiný sem jen tak nemůže.
Kuro
Zamířil jsem znovu do hotelu, kde jsem spal předešlou noc. Byl jsem unavený z práce a taky z uklízení bytu. Ale tu druhou věc jsem dělal rád. I když jsem nevěděl, jestli mě tam Aki ještě někdy bude chtít, chtěl jsem to udělat pro něj.
Ležel jsem v té své kapsli, a ani teď jsem nedokázal zamhouřit oko. Pořád jsem na něho myslel. I když jsem chvílemi brečel a držel se za břicho, jak mě z toho bolel žaludek, nedokázal jsem se přinutit vzít telefon a zavolat mu.
Co bych mu řekl? Že je mi všechno líto? Je mi to líto, ale na druhou stranu se cítím i zrazený, ublížený...
Proč teda nedokážu nic jiného než jen myslet na to, jak moc miluji Akiho a jak moc bych s ním chtěl být?
Nedokážu bez něj spát. I když na chvíli zavřu oči, hned ho vidím, a spánek trvá jen krátkou chvíli. Budím se, protože mi chybí... Chybí mi on, jeho teplo, jeho hlas, který mě dokáže uklidnit a ukolébat ke spánku.
Jsem bez něj tak moc ztracený, že funguji opravdu jen z posledních sil...
Zapnul jsem si telefon a díval se na displej, kde mi začaly blikat zprávy a nepřijaté hovory.
Měl jsem strach jakoukoliv zprávu otevřít, že tam budou jen výčitky, jak jsem se zachoval špatně.
Bál jsem se zavolat komukoliv. Jednou, jedinkrát, jsem se rozzlobil, postavil jsem se tomu, co mě tak dlouho trápilo a řekl jsem to nahlas. Jednou, jedinkrát...
Proč mám teda pocit, jako bych udělal něco špatně? Jako by se na mě všichni zlobili za to, že jsem vykřičel tu křivdu, kterou jsem cítil?
Zkontroloval jsem si budík a chtěl telefon vypnout, když se mi náhle rozezněl. Lekl jsem se tak, že jsem ho v první chvíli upustil a já ho lovil někde mezi nohama. Chtěl jsem ho rychle vypnout, abych nerušil ostatní, ale když jsem uviděl na displeji jméno Rose, zasekl jsem se.
Nemůžu ji to udělat. Nemůžu ji trápit. Postarala se o mně, jako kdyby byla máma. Určitě má o mě strach, i když jsem ji napsal, že jsem v pořádku.
S roztřesenou rukou jsem hovor přijal.
„Kuro?“ ozval se její jemný, ale starostlivý hlas.
Nebyla naštvaná, nezlobila se na mě, nekřičela. Jen se zeptala, jestli jsem v pořádku, a jestli se vrátím k nim domů.
„Rose, já... nemůžu...“ odpověděl jsem roztřeseným hlasem.
„Proč bys nemohl? Vrať se, prosím, domů, Kuro. Domů k nám...“ poprosila mě tichým hlasem.
„Nem-“ zbytek slov se ztratil v pláči, který jsem už nedokázal udržet v sobě.
„Přijedu pro tebe, kde jsi?“
Brečel jsem ještě asi pět minut a jen poslouchal, jak na mě Rose mluví a snaží se mě uklidnit. Ani nevím proč, ale za další půl hodinu jsem stál sbalený před hotelem a čekal na ni. Rozmlženým zrakem jsem se díval na každé auto, které projíždělo, a čekal, až se objeví to její...
Aki
Sedl jsem si na křeslo, které bylo jediné otočené, a díval se na tu duhu, a ani jsem neměl chuť se nějak pohybovat. Vzal jsem do ruky telefon a vytočil číslo komorníka, jestli by mi sem nedovezl něco k jídlu, že jsem bohužel nepojízdný a potřeboval bych doplnit ledničku.
Vzal jsem si z vedle notebook a pustil si film. Stejně jsem ale v ruce protáčel telefon s tím, že napíšu zprávu tomu, kdo mi tolik chybí. Nakonec jsem to stejně udělal.
„Vím, že jsi tu byl. Děkuji za to, že jsi nám tu uklidil, ale když jsi tu už byl, mohli jsme si popovídat. No… Mohl jsi, ale… Moc mi chybíš. Vím, že to z větší části byla moje chyba, ale je to se mnou prostě těžký, s mojí povahou se horko těžko bojuje. Snažím se dodržet to, co jsem chtěl, tak se držím stranou, ale je to těžké. Pokud si budeš chtít popovídat, budu u nás doma.“
Nemohl jsem ze sebe víc dostat, chci mu to říct až z očí do očí.
Chtěl, abych mu dal volnost, musel jsem, nechci ho do něčeho nutit.
Kuro
Když jsem zahlédl auto Rose, jen jsem popošel ke krajnici, kde přistavila. Hned vyběhla z auta a hnala se ke mně, protože jsem nakonec jen stál a hleděl na to auto. Nebyl jsem schopný vzít ani za tu kliku.
„Kuro,“ chytla mě do náruče a pevně mě objala. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ pohladila mě po vlasech.
A já v tu chvíli pocítil, jak to vypadá, když má člověk opravdovou mámu. Kabela mi vypadla z ruky, když jsem ji objal a rozbrečel se na jejím rameni. Nebyl jsem schopen se zastavit a bylo mi jedno, že se na nás lidi dívají.
„Omlouvám se,“ opakoval jsem pořád dokola. „Je mi to líto...“
Rose jen stála, hladila mě po zádech a po vlasech, a čekala, až se trochu uklidním.
„Měli jsme o tebe starost,“ ozval se vedle mě Hirův hlas.
Ani jsem netušil, že je v autě, nějak jsem ho přehlédl. Podal mi čistý kapesník, a pak zvedl ze země moji kabelu, i s kufříkem na nože, aby ji uložil do kufru.
„Pojedeme domů,“ otevřel Hiro dveře.
Rose mě ještě jednou pohladila po vlasech, a pak mě jemně potlačila do auta, abych si nastoupil.
Byl jsem jak paňáca bez vlastní vůle, jak jsem byl z toho všeho vyčerpaný. Hiromi si přisedl ke mně dozadu a chytl mě za ruku.
„Všechno bude v pohodě, jen si spolu promluvíte, a bude zase fajn...“ poplácal mě po té ruce.
„Myslíš?“ odíval jsem se na něho přes ty slzy.
„Myslím,“ ukázal na moji kapsu, kde se mi ozvala smska.
Otřel jsem si slzy a vytáhl telefon z kapsy. Díval jsem se znova na všechny ty nepřečtené zprávy, ale mé oči táhla jen ta jediná. Od Akiho...
Už jsme byli v polovině cesty, když jsem se nakonec rozhodl.
„Rose,“ ozval jsem se roztřeseným hlasem. „Mohla bys mě odvézt do Akiho domu po babičce?“
Rose přibrzdila, aby se mohla na mě podívat.
„Jsi si tím jistý?“
Přikývl jsem.
„Dobře, ale počkáme venku Chci mít jistotu, že jste v pohodě.“
Okamžitě otočila auto a rozjela se směrem k Akiho domu. Za pár minut jsem vystoupil s povzbudivým úsměvem Rose i Hira. Nohy jsem měl jak z gumy a ruce se mi třásly, když jsem vcházel dovnitř.
Dole byla tma, jen z vrchu šlo světlo z jednoho pokoje. Vyšel jsem tam a opatrně otevřel dveře.
„Jsem doma,“ špitl jsem opatrně, jak jsem měl strach, co mi na to Aki řekne.