Aki
„To bych ani tak moc netvrdil. Víš, jak jsem tě trápil na začátku, a to že jo,“ usmál jsem se a objal Kura co nejpevněji to šlo.
Ale když na nás zavolal jeho děda a Kuro začala být nervózní, taky jsem vyšel z vany a rychle se otřel.
„V klidu, jsi tu taky doma, jsem tu s tebou,“ přitiskl jsem si na ho moment na hruď, a doutíral ho v místech, kde to nestihl.
Podal jsem mu oblečení a sám jsem na sebe natáhl čisté tepláky a tričko, co jsem stihl cestou z pokoje vzít.
„Tak jdeme?“ usmál jsem se na Kura a snažil se ho povzbudit, ale samotného mě zajímalo, co je tak důležitého za těmi dveřmi, že to nemůže počkat.
Kuro
Přikývl jsem, že rozumím a snažil jsem se uklidnit. Hlavně mi k tomu pomáhal Akiho uklidňující hlas.
Oblékl jsem se, a pak jsme konečně vyšli ven.
„Tady jsme,“ zavolal na nás děda z kuchyně.
Seděl u stolu a díval se na babičku, jak rychle chystá ještě snídani. Jako by spěchala... Bylo to celé divné.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se a posadil se naproti němu.
Děda se podíval na babičku, která na chvíli přestala vařit, a pak zase na mě a na Akiho.
„Volal tvůj otec. Někam jede i s tvojí matkou a po cestě se chtějí tady zastavit. Mají dorazit každou chvíli. Víš, já chci, abys tu zůstal, nedovolím, aby ti něco udělal, stydím se za něho. Ale nemůžu mu zakázat, aby sem přijel, protože je to náš syn. Jen nechceme, aby se něco stalo. Pokud budete chtít, babička vám nachystá snídani s sebou a můžete odjet. Pokud zůstanete, postarám se o to, aby ani on, a ani tvá matka, neudělali nic, co by ti ublížilo...“
Děda s babičkou přede mnou od oné chvíle, kdy mě vyhodil z domu, nikdy neřekl jeho jméno a ani jméno mámy. Vždycky se snažil, abychom se nikdy tady nepotkali ani náhodou. Ale tohle bylo nečekané, a bylo vidět, že i oni jsou z toho značně nervózní...
Začal jsem dýchat rychle jak pes, a celý jsem se roztřásl, když jsem to slyšel. Je to už tak dlouho... tak dlouho... Ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel, že bych se s nimi měl setkat, vrátil se můj strach z nich. A hlavně z něho. Bezděčně jsem si přetřel obočí, které doteď hyzdila malá jizva...
„Já...já ... já...“ nebyl jsem schopen nic říct.
Měl jsem strach, ale bylo mi líto i babičky a dědy, že jsou v takové situaci. Muselo jim z toho být hodně těžko.
Aki
„Pojedeme. Nechceme dělat problémy, a já nenechám Kura, aby se setkal s jeho otcem. Omlouvám se, že to musím takhle říct, ale tohle nikdy nedovolím,“ zamračil jsem se a políbil Kura do vlasů.
„Neboj se, jdu pro věci, tak se tu rozluč s babičkou a dědou, já všechno zařídím,“ narychlo jsem ho obejmul a hned spěchal do našeho pokoje, abych tam zabalil věci a vzal bundy a helmy.
Na nic jsem nečekal, opravdu jsem spěchal, a neměl jsem vůbec chuť jeho rodiče vidět. Hlavně… Mohli bychom spíš zavařit jeho prarodičům, a to jsem nechtěl. Bylo mi jich vážně líto, do takovéhle situace se dostat a těžko si vybírat… Nechtěl bych to já sám, a proto jsem se rozhodl, že na ty večeře s rodiči chodit budu, ale jen kvůli sestře, a taky… Kuro bude chodit se mnou, jinak to nepřijmu.
Popadl jsem tašku a během chvíle stál u Kura a loučil se s jeho babičkou a dědou.
Kuro
Byl jsem moc rád, že Aki rozhodl za nás oba, protože já v tu chvíli nebyl schopen vůbec nic vymyslet.
Jen jsem se stále díval přes okno ven k příjezdové cestě, jestli neuvidím jejich auto.
Babička i děda se mě snažili uklidnit, ale ani jim nebylo zrovna nejlépe. Podle toho, co říkali, měli pocit, že nás vyhazují.
Snažil jsem se jim vysvětlit, že to tak není, ale i tak se mi to nejspíš nedařilo.
Dostali jsme do krabiček snídani, rychle jsme se rozloučili ještě před domem, a jen co jsem nasedl za Akiho na motorku, vyjeli jsme.
Byli jsme skoro na konci ulice, když kolem nás projelo auto. Klepl jsem Akiho do ramene, aby zastavil.
Zvedl jsem štít helmy a jen se na motorce otočil dozadu.
Když auto zastavilo, po chvilce vystoupil otec i matka. Myslel jsem si, že když je nakonec uvidím, že to snad bude lepší, ale když se táta zastavil a rozhlédl se kolem sebe, stáhl jsem si štít helmy dolů a křečovitě jsem sevřel Akiho bundu.
Nepoznal nás... Jen nás přeletěl pohledem jako cizí lidi a zas se díval jinam.
„Chci jet pryč,“ poprosil jsem Akiho a opřel si hlavu o jeho ramenu. „Pojedeme do našeho domu, než se vrátíme k Rose? Mohli bychom tam posnídat. Babička si dala na snídani záležet, a mně od ní vždycky chutnalo.“
Aki
Rozloučil jsem se s babičkou a dědou a snažil se je ujistit, že to opravdu není jejich chyba, ale moc mi nevěřili. Byli tak smutní, až mi jich bylo líto, ale slíbil jsem, že se tady brzo zastavíme a pomůžeme s čímkoliv budou chtít.
Ještě jsem venku Kura na moment sevřel v náruči, než jsme vyjeli, už jen proto, aby nebyl v nervech a potom se rozjel pryč. Zastavil jsem se ale, když mi drcnul do helmy a něco nejspíš chtěl. Nepodíval jsem se k domu, i když jsem věděl, že kolem nás projeli, protože ten hnusnej obličej jsem nezapomněl, naposledy jsem ho viděl, když jsem ho chtěl zabít. Jen jsem zastavil poslouchal, co Kuro říká.
„Jo, to je dobrý nápad, hlavně odsud vypadneme,“ stáhl jsem hledí a už jsem jel přímo k našemu domu, abychom odsud byli do nejdál.
Kuro
Byli jsme už dost daleko, ale já měl tendenci se pořád otáčet. Ne kvůli rodičům, ale kvůli babičce a dědovi. Bylo mi líto, že se ten den, co krásně začal, tak náhle pokazil.
Držel jsem se Akiho, a dokonce zapomněl i na svůj strach, který na motorce mívám.
Kdy se otce přestanu bát?
Stále se mi to v břiše divně svíralo tím špatným pocitem. A když jsme zastavili před našim domem, slezl jsem z motorky a stále s helmou na hlavě jsem začal přecházet sem a tam, abych se uklidnil.
Ale ono to prostě nešlo. Došel jsem k Akimu a popadl ho kolem pasu. Přitiskl jsem se na něho a muselo ho to i zabolet, když jsem helmou narazil na jeho hruď, o kterou jsem se chtěl opřít. A v tu chvíli, aniž bych tomu dokázal nějak zabránit, se mi spustily slzy z očí a máčely celý vnitřek helmy.
Nedokázal jsem to zastavit. Brečel jsem jako tenkrát v parku... A tentokrát, ne, jen ze strachu z otce, ale i z toho, jak mi bylo líto... ne jak jsem měl moc zlost na to, že jsme kvůli nim museli narychlo odjet a nechali tam babičku s dědou ve špatné náladě...
Aki
Cítil jsem to, jak je Kuro nešťastný, a ani jsem ho nemusel vidět a věděl jsem, že pláče. Tolik musel trpět tím vším. Prošel si hroznými věcmi, než jsem ho potkal, a vlastně i potom, než jsme se přestěhovali k Rose. Musel s tím vším bojovat a určitě to nikdy nebylo lehké, ale chtěl jsem, aby ve mně měl tu podporu, o kterou jsem se snažil.
Obejmul jsem Kura, co nejpevněji jsem dokázal, a přitom mu sundal tu helmu, co mi tolik zavazela. Políbil jsem ho, a tím ho celého připoutal k sobě. Potřeboval jsem ho uklidnit, protože byl vážně celý v křeči. Odemkl jsem jednou rukou a druhou ho popostrčil do domu, abych za námi mohl zavřít a nikdo na nás z ulice neviděl. Vzal jsem Kura do náruče a přenesl ho do horního pokoje, kde jsem ho usadil na postel, a za bradu si ho přitáhl k sobě, aby se mi díval do očí.
„Miluji tě a jsem tu pro tebe, ano? Už nikdy v životě ti nikdo neublíží, o to se postarám, a to jsem ti už kdysi slíbil, jsi pro mě ten nejdůležitější. Já jsem rodina a Rose… Hiro… Babička s dědou a naše holky, tak na ty idioty nemysli. Hmmm?“
Kuro
Nechal jsem se dostrkat dovnitř, a potom se jen chytil Akiho, když mě vzal do náruče, a odnesl nahoru do našeho bytu. Díval jsem se na něho přes ty slzy a jen přikyvoval.
Měl pravdu. Ti všichni, které jmenoval, jsou naše rodina. Ne otec a matka... Ale ti ostatní, kteří se k nám vždycky pěkně chovali, a starali se o nás.
„Přestanu se ho někdy bát?“ špitl jsem tiše a otřel si vlhké tváře. „Nechci to... nechci se ho bát... Ale... myslel jsem si, že když ho po takové době uvidím, že to bude v pohodě, ale vzpomněl jsem si na ... na... na to...“
Znovu jsem si bezděčně přejel prsty po jizvě. A nebyla to jen tahle vzpomínka, bylo jich více. Všechny, které se mi natrvalo vryly do paměti.
Aki
„Přestaneš… Jednou se mu postavíš tak, jako já tehdy, když jsme si přijeli pro tvoje věci. On není nic… Je to jen zlá vzpomínka, kterou vymažeme z tvé hlavy, ano? Ty jsi ten nejsilnější kluk, co znám, ber, cos s ním všechno zažil a kvůli Ritě jsi tam zůstával. Kašli na něj… Jsem tu já, jasný?“ políbil jsem ho na rty a potom slíbal ty jeho horké slzy, co mu stékaly po tváři.
„Je to jen slaboch a takoví lidé moc dlouho nepřežijí. Voda se vaří na každý zadek a jeho pořádně spaří,“ usmál jsem se při té představě a sundal si bundu, která mě stahovala.
Posadil jsem se vedle Kura a stáhl ho na postel tak, že byl uvězněn v moji náruči. Nepouštěl jsem ho, tišil jsem ho hlazením po zádech a líbáním všude po jeho nádherné tváři.
„Jen breč, dostaň to ze sebe, jsem tu pro tebe,“ šeptal jsem mu do ucha, než jsem ho na něj políbil.
Kuro
Držel jsem se Akiho a poslouchal, co říká. Snažil jsem se vnímat každé jeho slovo a přebít jimi ty, na které jsem už nechtěl myslet.
„Tvůj táta je zvláštní, ale má tě rád. Jen to neumí dát najevo jinak než svým vlastním způsobem. Zatímco ten můj... ani nevím, jestli mě vůbec někdy rád měl. Spíš asi ne,“ vzlyknul jsem ještě a otřel si tvář o jeho triko.
Vytáhl jsem si kapesník a pořádně se vysmrkal. Nechtěl jsem už brečet. Ne tady v tomhle domě. Nebudeme tady mluvit o někom, kdo se mi snažil zničit život. Ale i tak jsem ještě dodal...
„Víš, nevím proč, ale tvého táty se sice bojím, ale ne jak toho svého. A chtěl bych se mu omluvit za to, že jsem na něho zvýšil hlas. Byl jsem na něho drzý a je mi to líto, když se nakonec rozhodl mi pomoct. Ale já to nechtěl a proto jsem... proto jsem s ním tak mluvil, protože mě nechtěl poslouchat.“
Pevně jsem Akiho objal a opřel si o něj hlavu, jako bych měl strach, že mi za to vynadá.
Aki
„Co? Kuro…“ povzdechl jsem si, a ještě pevněji než on mně, jsem ho sevřel.
„Hlavně se mu neomlouvej, on se ti taky nikdy neomluvil za to, že mě zavřeli, a nechtěli k tobě pustit, aspoň mě mohl, a přesto… Když jsem za ním přišel s prosbou o tvoje stipendium, byl jako vždy nade mnou, a to nejsem schopen přijmout. Popravdě…“ políbil jsem Kura do vlasů a dál hladil po zádech.
„Chci jít k nám na večeři a hlavně… Chci jít s tebou. Buď budou respektovat moje rozhodnutí v tom, že žiju s tebou, nebo půjdeme hned domů, ale… Chtěl bych, aby viděli, jak moc se máme rádi a funguje nám to,“ přikryl jsem nás oba dekou a jen tak s Kurem ležel, aby se už uklidnil.
Nechtěl jsem ho stresovat, a tohle bylo i na něj moc.
Kuro
Přitulil jsem se k Akimu, když nás přikryl dekou. Byl jsem unavený, ale bylo to způsobeno tím, co se odehrálo. Nějak jsem to prostě nedokázal strpět v klidu, a dost se to na mě odrazilo.
Ale potěšilo mě, když mi Aki řekl, že chce jít k rodičům na večeři se mnou. Pokud tam bude on, budu se cítit hned jistěji. Tomu věřím. On je taková moje morální podpora, která mi dodává sílu... Ale u mých rodičů to i přesto nějak nezafungovalo.
„Kdy máš jet k vám na tu večeři?“ zeptal jsem se.
Byl jsem rozhodnutý s ním jet. Možná i on mě k tomu potřebuje, aby se cítil jistěji, i když jsem vlastně takový slaboch. Ale nejen to, chtěl jsem jeho rodičům dát najevo, že se ho nevzdám. To by mě on sám musel od sebe odehnat, a já věřím, že se to nestane...
Aki
„Jooo… Tak to záleží na nás, ještě jsem to nedomlouval, myslím, že budou rádi za kterýkoliv termín,“ usmál jsem se, když jsem si představil tátu, jak bude šílet, až se dozví, že chci přijít s Kurem.
„Co takhle se najíst? Jinak mi zase vyhubneš, a to bych nesnesl,“ zasmál jsem se a přitiskl si ho na hruď.
Hrábl jsem rukou z postele a přitáhl si k sobě bágl. Sedl jsem si na postel a Kura si přitáhl tak, aby taky seděl, ale opíral se o mě. Vypadal vyčerpaně, ale už o něco klidnější. Vytáhl jsem krabičky s jídlem a rozmístil si je na nohy, abychom si mohli brát cokoliv bychom chtěli. Hned jsem nabral první sousto a zamířil s ním do Kurovi pusy, aby si to snědl. I já jsme ochutnal.
„Je to moc dobré, možná nikdy jsem nejedl snídani od rodičů a prarodiče nemám, takže ti závidím, když jsi tuhle možnost měl. Jenže… Vlastně je to teď i moje babička s dědou, a nechci, aby se tolik přemáhali, takže… Kdykoliv budeme mít čas a nebudeme dělat na domu, pojedeme za nimi, jo?“ políbil jsem ho a začal si konečně užívat to výborné jídlo.
Kuro
Jo nechtěl bych být zase hubený tak, jak jsem býval, než jsem se přistěhoval k Rose. Měl jsem dobré spalování, tak jsem nikdy nějak moc nepřibral, ale ty tvary, které jsem za ten rok získal, a které se Akimu tak líbily, bych rozhodně nechtěl ztratit. Co kdybych se mu pak přestal líbit?
I když jsem stále měl stažený žaludek, přesto jsem se donutil k tomu, abych začal jíst.
„Babička vždycky moc dobře vařila, A dokonce i děda, ale musí se mu chtít. No, možná mám tohle po nich,“ vzal jsem si od Akiho z hůlek další kousek masa a rýže a začal si to konečně vychutnávat.
Abych se nějak zbavil toho stresu, který tak trochu ještě přetrvával, začal jsem Akimu vyprávět, jaké to bylo, když jsem k nim jezdili na prázdniny a byli jsme tam bez rodičů. Na tohle jsme se s Ritou vždycky nejvíc těšili.
„Budu rád, když tam budeme víc jezdit. Určitě budou rádi za pomoc, i když říkají, že to zvládnou sami. Strejda tam jezdí, ale bydlí daleko, takže to je jen občas. Možná bychom někdy mohli zajet i za nimi. Bydlí v Maebashi a má dost časově náročnou práci. Ale je moc hodný, je stejný jako babička, hodně se jí podobá...“
Pomalu jsem se uklidňoval. Nevím, jestli to bylo jídlem, nebo tím vyprávěním, ale po chvíli, kdy jsme měli krabičky skoro prázdné, jsem se opravdu cítil o mnoho lépe...
Aki
„Pomůžeme jim se vším, určitě to uděláme,“ usmál jsem se a dál jedl.
Bylo to nakonec fajn si to užít tady v našem domě. Nikdo nás tu nerušil a Kuro se mohl uklidnit, než se vrátíme za Rose.
„Pojedeme za Rose, nebo přespíme tady a pustíme si tu třeba něco na notebooku? Jen tak lenošit a užít si den? Jak chceš, klidně můžeme i vyrazit za chvíli, a prostě jen pomáhat na poli,“ prohraboval jsem se Kurovými vlasy a pohrával si s nimi.
Kuro
Zpozorněl jsem, když Aki navrhnul, že bychom zůstali tady. Nabídka to byla lákavá, protože jsem se tu cítil moc dobře, i když Rose mám opravdu rád.
„A ty teda zítra nemáš školu nebo trénink?“ narovnal jsem se a zadíval se na něho s nadějí v očích.
„No, rád bych tu zůstal, ale nemám čisté věci na zítra do práce. Nevím, jestli tu je pračka, nebo tak, když tu delší dobu nikdo nebydlel. Ale mohli bychom do obchoďáku, co je kousek od toho parku, co jsme tam byli s holkama. Určitě bych si tam koupil nové, stejně bych potřeboval náhradní, co?“
Opravdu rád bych tu zůstal, ale věděl jsem, že i Aki má nějaké povinnosti, a co se týká jeho tréninku, tak nevím, kdy přesně ho má. Vždycky to tak nějak měl během školy, před nebo po přednáškách.
A pokud by nějaký měl a souhlasil by přitom, že tu zůstaneme, musel by ráno jet domů pro věci.
Rozhlédl jsem se po ložnici, která jednou opravdu bude naše napořád. Už jsem si představoval, jak tu budeme bydlet a dole bude bar...
Aki
„Jo… Jasně, však bych ti to jinak neříkal, kdybych si nebyl jistej, že do školy nejdu. Věci koupíme, máš pravdu, klidně by se ti hodily dvoje náhradní. Ale… Musíme si koupit i něco k jídlu a můžeme tu zkusit kuchyni,“ usmál jsem se a pohladil Kura po hlavě.
Byl jsem blízko, takže nebyl problém, si ho pořádně k sobě přitáhnout a políbit.
„Až v neděli mám zápas a to musím. Ty stejně asi budeš v práci ne? Ale kdybys nebyl… Nechtěl bys jít na můj zápas? Fandit?“
Byl jsem rád, že se ta špatná nálada z jeho otce zažehnala, a on byl o dost klidnější. Tohle místo na něj tak fungovat mělo, přeci jen se to stane naším domovem, a já chtěl, aby se tu tak i cítil. Byli jsme doma a mohli si dělat vše po svém. Až tu jednou bude bar, a Kuro vařit… Konečně začneme žít jako pár.
Kuro
Byl jsem rád, že Aki souhlasil. Vážně jsem se tady cítil dobře a chtěl jsem tu ještě zůstat. Bylo to v mém životě třetí místo, a zřejmě odteď nejhlavnější, které jsem mohl prohlásit za svůj domov. Místo, kde budu rád, a kde se nikdy nebude dít nic špatného.
„Tak jo, zajedeme do obchodu hned. Nevím, jestli ta stará lednice, co tu je, bude ještě fungovat, ale všiml jsem si, že ji váš komorník dobře vyčistil. Tak možná ano, jinak by si s tím tak nehrál. A dáme vědět Rose, že přijedeme až zítra, aby se o nás nebála...“
Ještě jednou jsem políbil Akiho a vstal jsem z postele. Rovnou jsem pootvíral okna, aby šel dovnitř čerstvý vzduch a místnost se provětrala, když už tady budeme spát. Bude to vlastně poprvé, co tu budeme spát.
Hned jsem z batohu vytáhl své věci do práce a přehodil je přes židli, aby se aspoň větraly. Z postele jsem stáhnul deky a přehodil je do okna přes parapet.
„Tak půjdeme? Musíme nakoupit, abychom mohli ten oběd uvařit, a já se zastavím v bance a nechám si uložit ty peníze na účet,“ vytáhl jsem z batohu ještě obálku, co jsem dostal u babičky a dědy.
„Jen se převleču, stejně nepojedeme na motorce, ne? Je to kousek a já se rád s tebou projdu.“
Aki
„Lednička funguje dobře a i sporák, to sluha kontroloval. Na tyhle věci je dobrý, ale na praní ne,“ usmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak tenkrát pral Kurovi a všechny věci se rozsypaly.
„No… Myslím, že si můžeš ty špinavé věci vzít do batohu a ve městě jsem viděl veřejnou prádelnu, zatím bych to tak i řešil. Ono zase… Je tam i sušárna a máš to za půl hodiny hotové, to je mnohem lepší než doma,“ protáhl jsem se a přetáhl si na sebe věci na motorku.
Od jeho babičky jsem jel vlastně jen v teplácích, i když jsem měl bundu, tak kalhoty ne. Oblékl jsem si je a natáhl zpátky bundu. Počkal jsem si na Kura, a i s ním vyrazil do města, abychom si na jeho konci v obchoďáku nakoupili věci, které potřeboval. Potřebovali jsme se oba odreagovat, a tohle byla velmi dobrá příležitost.
Kuro
Oblékl jsem si džíny a jednoduché černé triko, přes které jsem si dal mikinu. Byly to věci, v kterých jsem šel původně do práce, tak jsem nemusel jít v motorkářských kalhotách a bundě. Ale byl jsem rád, že si to Aki na sobě nechal. Moc se mi v tom líbil a já byl na něj moc pyšný, jak mu to sluší. A ani mi nevadilo, že se za ním holky otáčely. Chytl jsem ho za ruku, abych jim ukázal, že tenhle krásný kluk je jen můj...
Naše první cesta vedla do prádelny, abychom se pak s nákupem nezdržovali, kdyby něco potřebovalo uložit do chladničky. A když bylo hotovo, zamířili jsme už na nákupy.
V obchoďáku jsem se zdrželi o něco déle, protože mi chvíli trvalo, než jsem si vybral ty správné věci do práce, aby mi opravdu seděly a neomezovaly mě, či někde netahaly, když v nich budu prakticky celý den pracovat. Ale nakonec jsme nakoupili, co jsme potřebovali. A poslední byla zastávka v potravinách, kde jsem se trochu zarazil, protože jsme si nebyl jistý tím, co koupit. Nevěděl jsem, jestli tu přijdeme třeba další den, nebo tak, aby se nám jídlo nezkazilo, i když bude v lednici. A nechtěl jsem zas toho tolik tahat s sebou domů, už jen proto, že jsem měl i svoje věci z práce a Aki batoh se svými věcmi na převlečení.
Na chvilku jsem i zapřemýšlel, že bychom vlastně tady mohli zůstat až do neděle, než by Aki jel na ten zápas. Sice jsem to měl do práce dál než z domu Rose, ale nevadilo by mi to. Jen bychom se museli doma stavit pro nějaké věci, které nám tady opravdu chyběly.
„Aki...“ oslovil jsem ho opatrně, když jsme se zastavili u pečiva. „Co kdybychom tady zůstali déle? Až do soboty nebo do neděle. Možná jen do soboty, aby ses mohl připravit a odpočinout si na zápas... No, možná ne... asi to není dobrý nápad...“
Aki
Nakoupili jsme vše, co jsme potřebovali a celkem jsem si to užíval. Lidé tu vypadali příjemně, a hlavně pomohli s čím mohli. Nakonec tu bude opravdu pěkný život, to jsem nemohl popřít.
„Zůstaneme tu klidně do soboty, ale večer bych potom chtěl odjet, věci na zápas mám doma, takže pro ně musím. Ale klidně si tu ještě v sobotu můžeme dát večeři a až potom vyrazit. Vlastně… Co kdybychom koupili barvu a vymalovali, bude to sranda…“ usmál jsem se a podíval se k regálu s barvou, který tu byl.
Vlastně v tomhle krámě bylo všechno, tak jsem se podíval i na stojan s válečky a štětci.
„Sice jsem to ještě nedělal, ale o to větší zábava to bude, ne? A jak to vlastně budeme mít barevné?“
Kuro
Zapřemýšlel jsem nad Akiho návrhem. Nebylo by špatné už něco pomalu v domě udělat, když už jsme se tam rozhodli zůstat. Rose s tím neměla problém, a dokonce nám v telefonu i řekla, že se za námi druhý den přijede podívat, až odveze Hiromiho do školy. Ale to se s ní jen nejspíš minu ve dveřích, když půjdu do práce.
„Možná bychom mohli začít obývákem. V kuchyni budeme vařit a v ložnici spát. Tak ať máme aspoň tohle funkční, kdyby se nám to malování nepovedlo. Taky jsem to nikdy nedělal,“ zasmál jsem se nad představou, jak budeme s Akim malovat. „Schodiště bych nechal až na konec, protože přes něj budeme tahat věci, tak ať si to hned nezničíme.“
Čekalo nás hodně práce, když jsem si uvědomil, jak velký ten dům je. Spodek, kde bude kuchyň a bar, ten měl čas. Ale byt bych chtěl dát do pořádku nejdříve, abychom se tam cítili opravdu už jako doma se vším všudy. Plánoval jsem nejdříve udělat náš obývák a pak, až bychom dělali kuchyň a ložnici, na chvíli bychom přespávali v druhém, malém bytě pro hosty.
„Možná bych to chtěl mít jemně do zelena,“ zamyslel jsem se, když jsem se díval na ten výběr barev.
Aki
„Jemně do zelena? No proč ne, prakticky asi nechám tohle za tebe. Mě jsou barvy nějak jedno, hlavní je, aby ses tam cítil dobře a doma. Myslím si, že máš pravdu, jak půjdeme, taky bych schodiště nechal nakonec, záleží na tom, co si tam dokoupíme za nábytek. Něco budeme brát od Rose a něco bych tam i nechal, kdybychom jeli za ní, přeci jen je to taky náš domov,“ usmál jsem se a Kura políbil.
Bylo mi jedno, kde jsme, já tady žít s ním budu, tak se nemám za co stydět, tady to každý vědět bude. Vzal jsem barvu a nějaké věci, které nám doporučil prodavač, že jsou k barvení zapotřebí a nandal si to do batohu, aby se nám líp přenášely. Chytil jsem Kura za ruku, a i s ním zamířil domů. Měli jsme slušné zásoby na tři dny, na dva, když se budeme přežírat, a dost věcí na práci. Tak… Zařizovat to trochu můžeme už nyní a já už jsem dostal nějaké kontakty i na fotografa v Americe, kde bych mohl vydělat nějaké další peníze.
Kuro
Když Aki souhlasil, byl jsem rád. Ale už jsem v duchu počítal, kolik nás to všechno bude stát, zvlášť, když to chci ladit do nějaké barvy, aby všechno sedělo.
Šli jsme domů nabaleni a v rukách nesli kyblíky s barvou. Doufal jsem, že věci jako saponáty a podobně, budou v domě dost, když už tam komorník uklízel. On to určitě nedrhnul čistou vodou.
Došli jsme zpátky a hned jak jsme odložili věci. Šel jsem rovnou do kuchyně, abych zapnul lednici a uskladnil jídlo. Prohlédl jsem všechny skříňky, abych věděl že budu mít v čem vařit.
Nebylo to tak špatné. Některé věci by se ještě daly použít a některé byly skoro jako nové.
„Udělám oběd, ano?“ zašel jsem za Akim. „Pomůžeš mi, nebo budeš už pracovat nahoře? Měli bychom nejdříve odtáhnout nábytek a udělat místo. Víš co, prvně ti pomůžu a potom půjdu vařit, ano? Některé skříně jsou docela těžké...“
Moje špatná nálada byla pryč, a já se začínal opravdu těšit na to, až začneme pracovat. Už jsem se nemohl dočkat a nevěděl jsem v tom nadšení kde vlastně začít.
Aki
Usmál jsem se, když jsme vše donesli domů a začali to vybalovat. Byl jsem nadšený z toho, že budu moci všechno stěhovat a připravovat na malování. Bylo to nové, ale vzrušující. Dělat náš dům bylo pro mě jako nový začátek pro nás oba.
„Běž udělat oběd, mám docela hlad, však víš, jak jsem nenažranej,“ zasmál jsem se a postrčil Kura do kuchyně.
„Já to zvládnu odstavit na bok, jsem silnej jako bejk, a hlavně si trochu vybiju vztek, to víš, nejsem fanda tvýho táty. A ty… Uvaříš… Najíme se… Vymalujeme, a potom… Je tu i sprcha, která funguje a je nově zařízená. Takže… Vzal bych si tě tam, a potom třeba… K filmu… do postele… Dál je to na tobě,“ zasmál jsem se políbil ho na jeho sladkých rtech.
Potom jsem se vydal nahoru, kde jsem se převlíkl, a začal stěhovat nábytek doprostřed místnosti a zakryl ho igelitem, co jsme taky koupili.
Kuro
Práce byla rozdělená... Zašel jsem ještě nahoru si obléct tepláky a triko, co jsem si původně bral k babičce, abych si nešpinil to, co se potom špatně pere. Ještě jsem pro jistotu v ložnici natáhl šňůru od dveří k oknu a přes to přehodil svoje vyprané věci. I když byly v sušičce, přeci jen jsem chtěl mít jistotu a nechat je pěkně provětrat.
V kuchyni jsem znovu prošel všechny skříňky, vyzkoušel jsem, jestli funguje sporák i trouba, a jestli je v pořádku dřez, a z kohoutku teče teplá i studená voda. Opravdu to vypadalo, že je všechno naprosto funkční, na to, že tenhle dům byl starší. Ale výhoda byla, že měl kamenné základy, což se tady v Japonsku u starých domů moc nevidí, a proto tolik vydržel.
Probral jsem se věcmi, které jsme nakoupili. Chvilku jsem přemýšlel, a pak jsem dostal nápad. Nebudu dneska vařit tradiční japonské jídlo. Uvařím prostě něco jiného, hlavně, aby to byl kus masa, aby se Aki mohl dobře najíst.
Vytáhl jsem si telefon, najel na stránky s recepty. Chvilku jsem se tím probíral, než jsem našel celkem vyhovující recept. I když k tomu budeme mít rýži, pořád to bude něco jiného, než normálně máme a bude potřeba k tomu příbor.
Pustil jsem si písničky, aby mi to šlo lépe od ruky, a už nic nebránilo tomu, abych začal vařit...
Aki
Naskládal jsem ještě nějaké staré knihy do krabice, která tam byla a přenesl je do ložnice, abychom je potom přebrali. Přeci jen nějaké byly vážně staré a babička si zakládala na dobré literatuře od slavných autorů, nebylo špatné mít nějaké potom v knihovně. I kdybychom je nečetli, jejich hodnota časem ještě víc stoupne a my je dobře prodáme. Když jsem měl vše hotové, připravil jsem nám věci na malování do obyváku a sešel dolů, když jídlo začalo vážně dobře vonět.
„Tak… Vše připraveno na malování. Do ložnice jsem nám dal knihy ze staré knihovny, co byla v obyváku. Babička měla hodně léčitelských a doktorských knih, protože ona sama byla doktorkou. Měl jsem ji jako malý rád, ale časem nám táta s ní zakázal styky, takže jsem ji viděl až kolem sedmnácti a začal sem jezdit i se sestrou. Nevím, co se mezi otcem a jí stalo, nikdy o tom nemluvila, a ani proti tátovi nenasazovala, pořád ho měla ráda. Umřela brzo potom, co jsme se začali stýkat, prý ji ruplo srdce. Tohle mi odkázala už dávno před svou smrtí, chtěla, aby to bylo moje a mohl jsem být od otce daleko. Asi věděla, že nechci jít jeho cestou,“ povzdechl jsem si a protáhl se na židli, na kterou jsem si právě sedl.
Kuro
Je zvláštní, jak naše babičky mají k nám lepší vztah než vlastní rodiče. Vážně jsem nad tím začal přemýšlet, když mi Aki povídal o své babičce.
Byl jsem už jen kousek od dokončení oběda. Tak jsem ho poprosil, aby nachystal na stůl. Ne však misky, ale talíře a příbory.
Doprostřed stolu jsem postavil hrnec s rýží a sklonil se k troubě, abych mohl zkontrolovat, zda je maso už hotové. Rozhodl jsem se pro hovězí roládu, která u nás není běžná, ale líbilo se mi experimentovat. Jen jsem si trochu poupravil přílohu a přidal jsem k tomu čerstvou nakrájenou zeleninu, z které si bude každý brát podle své chuti.
„Já bych třeba rád věděl, co se stalo, že táta je úplně jiný než babička s dědou, a dokonce i strejda. Ale myslím si, že je to spíš vliv rodiny z máminy strany. A u vás... No, tam to mohlo být něco hlubšího, co zasahovalo do rodiny... Kdo ví... Je škoda, že tvoje babička už nežije. Rád bych ji poznal,“ vypnul jsem troubu a vytáhl pekáč na linku.
Podebral jsem opatrně ten kus masa a přeložil ho na tác, kde jsem hned nakrojil pár plátků. Asi se mi to povedlo, protože se ani při krájení nerozpadla, a já byl na sebe docela pyšný...
Jo, tohle mě opravdu baví...
Odnesl jsem maso na stůl a do misky ještě dal trochu šťávy z pekáče, abychom si mohli polít rýži.
A pak už nebránilo nic tomu, abychom poobědvali první jídlo uvařené tady v našem novém domě.
Aki
Připravil jsem na stůl a trochu se pozastavil nad tím, že tu nejsou misky, ale jak Kuro chtěl, tak jsem i udělal. Sedl jsem si zpátky za stůl a celou dobu Kura pozoroval. No jídlo vypadalo vážně skvěle, a ještě líp vonělo.
„Teda… Ty jsi připravil přímo hostinu. Tak dobrou chuť a děkuji,“ vzal jsem do ruky příbor a začal jíst jídlo, které jsem si před chvílí nandal.
Už první sousto se v ústech rozpustilo jak dech, a bylo to…
„Je to moc dobré, vážně se ti to povedlo,“ začal jsem se opravdu cpát jak pominutý, jak moc mi to chutnalo a nedokázal se zastavit.
S čerstvou zeleninou a s tou kombinací rýže a masa to bylo vážně jak jíst boží manu.
„Ty budeš ten nejlepší kuchař, jsem rád, že jsi můj. Nikomu tě nedám,“ na moment jsem se zvedl od stolu a Kura políbil, za tak úžasný oběd.
„Náš bar bude určitě široko daleko vyhlášený svou kuchyní,“ usmál jsem se a šel dál jíst, přeci to tu nenechám… nikomu.
Kuro
Trochu jsem se bál, když jsem položil jídlo na stůl, že se nebude Akimu zamlouvat. Přeci jen byl vychován se stříbrnou lžičkou v puse, a dostával jen samá kvalitní jídla. Nehledě na to, že jejich kuchařka uměla opravdu dobře vařit. A navíc... Tohle bylo evropské jídlo, a já si nebyl jistý, jestli má chutnat právě takhle. Jestli jsem náhodou něco nepokazil. Ale když se do toho pustil jak nezřízený, oddychl jsem si a konečně jsem začal jíst i já.
„Děkuji. Jsem rád, že ti chutná,“ začervenal jsem se nad Akiho pochvalou. „Víš, takhle nějak bych si představoval kuchyni, kterou tu chci mít. Samozřejmě by tu byla i japonská jídla, ale i evropská. Od každého něco, abych to zvládal uvařit, a MENU, aby nevypadalo jak hrubá kniha s románem. Prostě menší výběr, ale různé speciality z různých zemí. Musím se toho ještě hodně naučit, a tím, že pojedu s tebou do Ameriky, mám možnost vidět a naučit se něco nového, co bych se tady v Japonsku nenaučil.“
Pustil jsem se do jídla i já. A i když jsem měl o sobě pochybnosti, po pár soustech jsem už jen spokojeně mlaskal. Bylo to vážně dobré, a já byl rád, že jsem tenhle recept vybral. Nejspíš bude jeden z jídelníčku, který tu budu nabízet.
„Po obědě si odpočineme, já nachystám jídlo na večeři, a pak ti půjdu pomoct, ano? I když možná že zůstane ještě tohle, tak bych ani nemusel vařit...“
Ale když jsem se podíval na to, jak to ubývalo, začal jsem pochybovat o tom, že něco na večeři zůstane.
Aki
„Je to opravdu dobré… Někdy jsme měli i jinou kuchyni, máma nebyla zrovna moc tradiční Japonka a táta si na to zvykl celkem rychle. Cestoval, takže… Celou zemi znám jen díky němu, protože mě sebou bral, než se narodila ségra,“ pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl, že někdy to byl i táta.
„Jo a…“ podíval jsem se na to, že pokud budu dál tak futrovat, tak nic na večeři nezůstane, a já si chtěl Kura užít, a ne ho zaměstnat vařením.
Odložil jsem to a hlasitě oddechl, jak nacpaný jsem byl, a bohužel to byla i pravda.
„Tak jdeme…“ uložil jsem talíř do dřezu a jen na něj natočil vodu, aby se odmočil.
Počkal jsem, až bude mít Kuro prázdné ruce, a vzal ho do náruče, abych ho odnesl nahoru do pokoje, kde jsem ho položil na postel.
„Jak si chtěl odpočívat? Já jen, abych ti nezkazil plány,“ usmál jsem se a pohladil Kurovi stehno, tam jsem ale s rukou neskončil.
Kuro
Taky jsem uklidil své špinavé nádobí a chtěl ho rovnou umýt, ale Aki mě vzal bez varování do náruče a odnesl nahoru do ložnice. Jen jsem si stihl všimnout, že v obýváku je nábytek sestěhování doprostřed pokoje a přikrytý.
Takže tohle bylo to bouchání a šoupání, co jsem dole slyšel.
„Jsem moc rád, že ti chutnalo,“ přitáhl jsem se k němu pro polibek a zas potom dolehl na záda.
Být takhle někde sami dva a vědět, že jsme ve svém, a nikdo nás nebude rušit, bylo opravdu moc fajn.
„No... chtěl jsem si odpočinout,“ zatvářil jsem se nešťastně, i přes tu výmluvnou Akiho nabídku. „A jsem nacpaný tak, že se sotva hýbu. Kdybych... kdyby... no, mám strach, že by mi bylo špatně, dokud ten oběd aspoň trochu nestrávím.“
Věděl jsem, že Aki chce. Byl to on, kdo byl ten náruživější a já mu to nikdy nezazlíval, Dokonce se mi to v jistém slova smyslu i líbilo, zvlášť, když svou pozornost v tomhle směru, směřoval na mě. Těšilo mě, že jsem objekt jeho touhy...
Ale tentokrát, sotva jsem pojedl, bych to asi vážně nedal.
Aki
Nelibě jsem zamručel, ale musel jsem uznat, že měl pravdu. Přeci jen… Taky jsem měl plný pupek, ale zase… Jsem vážně moc nadržený na to, abych mu dal aspoň jeden den pokoj, hold to se mnou bude muset vydržet.
„No jo… máš pravdu,“ políbil jsem se a zvedl se z postele, abych z batohu vytáhl notebook a postavil ho mezi nás.
Zpátky jsem se uvelebil na matraci a přitáhl si Kura k sobě.
„Asi budu mít obrovský břicho, když budeš takhle dobře vařit,“ zasmál jsem se, protože jsem si neuměl představit, že bych vůbec nějak přibral.
Byl jsem vždy svalnatý a hodně vysoký, ale rozhodně ne tlustý. Pustil jsem film a začal se dívat, a přitom jsem přemýšlel nad tím, co jak za chvíli uděláme v tom malování.
Kuro
Bylo vidět, že se to Akimu moc nelíbí, ale asi bych to vážně nedal. A nechtěl jsem pozvracet postel, kdyby se mi udělalo zle. Potřeboval jsem trochu po obědě odpočinout, a taky, chtěl jsem tady něco udělat, než bychom šli spát.
Nechal jsem ho, ať vytáhne notebook a pustí nějaký film. Naskládal jsem polštáře tak, abychom se mohli dobře uvelebit, a pak se jen přitiskl k Akimu a díval se na film.
„Víš, že je mi tu moc fajn?“ ozval jsem se po chvíli a rozhlédl se po ložnici.
Bylo tu o něco chladněji než v domě Rose. Možná proto, jak byl tenhle dům stavěný, protože tu klimatizace nebyla zapnutá. A přesto tu byl příjemný chládek. Teda slunce ještě nepálilo a nebylo takové vedro, jak bývá v tom nejparnějším létě, ale i tak...
Určitě se tu bude líbit i hostům, až tu jednou budou chodit. Budou tu odpočívat před letním slunkem, v příjemném chládku, a já jim budu vařit, nebo míchat studené nápoje podle jejich přání, nebo nálady.
A v tu chvíli mě něco napadlo. Pozorně jsem se zadíval na Akiho, a pak jsem se zvedl.
„Počkej tady, nikam nechoďˇ. Za chvíli jsem zpátky. Ale musíš zůstat tady, ano?“
Nečekal jsem, až odpoví, ale doufal jsem, že udělá, oč jsem ho požádal.
Seběhl jsem dolů do kuchyně a podíval se, co všechno jsme nakoupili, a co můžu použít.
Povytahoval jsem z lednice, co jsem potřeboval, a pak se pustil do přípravy.
Asi tak za dalších patnáct minut přemýšlení a práce, jsem se pomalu vracel nahoru do ložnice s táckem, na kterém stály dva poháry s nápoji, které jsem udělal podle mého nejlepšího přesvědčení, že by právě teď přišly vhod.
„Něco jsem ti přinesl,“ posadil jsem se i s tácem na postel vedle Akiho a jeden z pohárů mu nabídl.
Aki
„Dobře… Počkám na tebe,“ pohodlně jsem se usadil a čekal na Kura, až se vrátí.
Ale když přišel a v ruce měl ty nápoje… Bylo to vážně moc hezký. Popravdě se pomalu měnil, a já to docela uvítal, když jsem si vzpomněl na jeho stydlivost a netečnost, co se minulosti týká.
Vzal jsem si nápoj a opatrně si Kura přitáhl blíž, abych ho políbil a ťukl si s ním.
„Takový servis si nechám líbit. Vypadá to vážně moc hezky a chutně. Je to na posilněnou, než půjdeme malovat, nebo něco slavíme?“ Usmál jsem se a dál popíjel tu lahodu, co připravil.
Kuro
Byl jsem rád, že se to Akimu líbilo a taky chutnalo. Usadil jsem se vedle něj a taky jsem se napil.
Musel jsem v duchu sám sebe pochválit, že se mi to povedlo a opravdu to chutnalo dobře.
„No, přišlo mi, že se to tak teď nějak hodí... A, ano, je to i na posilněnou, osvěžení, abychom měli sílu na práci,“ mávl jsem rukou směrem k obýváku.
Tak nějak jsem se už těšil na to, až začneme malovat. Prostě jsem už chtěl něco dělat a přetvářet naše společné bydlení. Ne, jen uklízet. To mi nestačilo...
Podíval jsem se na hodinky. Uběhlo už víc jak půl hodiny od oběda...
„Půjdeme pracovat?“ vyskočil jsem na nohy a oči mi úplně musely zářit, jak jsem se už těšil, až začneme malovat.
Jo, konečně to začne dostávat jasnější podobu...