Aki
Sice jsem usnul, ale ne na moc dlouho. Probudil jsem se po půlnoci a posadil se na posteli. Bylo to hrozné… Ty sny mě bolely jako kdybych je prožíval. Neustále mě Kuro opouštěl s tím klukem, co mu nemůžu přijít na jméno. Nakonec jsem se zvedl a oblékl se. Ookubovi jsem nechal na stole vzkaz, že jedu domů, aby se nezlobil a sešel do garáže k motorce. Venkovní služba mě pustila a já se vydal k Rose.
Asi jsem natolik zvyklý na Kura, že bez něj nemůžu být a ani nechci. Nechci s ním mluvit, to vím jistě, aspoň dokud nevychladnu, ale chci usínat jen vedle něj. Cítit jeho kůži… Moci ji políbit… Pořádně ho protáhnout a možná i trochu ublížit, aby věděl, že neubližuje jen sobě. Ne… Nikdy mu neublížím, to jsem mu slíbil.
Zastavil jsem před domem a šel potichu do pokoje, abych nikoho neprobudil. Svlékl jsem se a… Povzdechl jsem si, když jsem to klubko nervů viděl na své polovině postele. Zalezl jsem k němu a přikryl se jeho peřinou, když odcizil tu moji.
„Nechci mluvit, dneska ne, ale… Pojď sem,“ stáhl jsem ho do své náruče a jemně se otřel o jeho tvář.
Voněl tak… Jako vždy, krásně. I přes ten vztek jsem se nosem otíral o jeho krk a párkrát ho pořádně kousl. Byl to trest… Možná tak trochu i pro mě.
Kuro
Seděl jsem a hleděl do tmy. Oči mě už pálily, jak se mi chtělo spát, ale nervy mi to prostě nedovolily. Tolik představ se mi honilo hlavou, a ani jedna se mi nelíbila. Počítal jsem doslova minuty, kdy už bude ráno.
Trhnul jsem sebou, když cvakla klika a někdo dovnitř vstoupil. Nemusel ani rozsvěcovat, poznal bych ho okamžitě. I mé srdce, které začalo bít jako o závod. Byl jsem šťastný, že se vrátil, ale neměl jsem odvahu se ozvat. Nevěděl jsem, s jakou náladou se vrátil...
Co to se mnou je? Než jsme spolu začali chodit, měl jsem víc odvahy mu oponovat, a dokonce i utéct. Ale teď? Je to tím, že ho tolik miluji a bojím se, abych o něj nepřišel?
Jen jsem se k němu víc přitulil, a když mě kousnul do krku, celý jsem se roztřásl. Ne touhou, ale tím, jak ze mne všechno to napětí opadlo. Nervy povolily, slzy se mi vehnaly do očí, a já se k němu přitiskl, jak nejvíc to šlo. Únava okamžitě převzala královské žezlo a zavládla nad mým tělem. Ještě, než jsem usnul, nadechl jsem se jeho vůně, která dneska byla tak jiná...
Ale nestihl jsem se už nad tím ani pozastavit a prakticky okamžitě jsem odpadl.
Aki
Díval jsem se, jak spí a musel jsem se pousmát, má to stejně jako já, dokáže usnout jen ve chvíli, kdy je se mnou. Pořádně jsem ho k sobě přitiskl a s nosem zabořeným do jeho vlasů jsem usnul s ním. Tentokrát se mi už spalo dobře, až jsem naštvaně hodil s budíkem přes celou místnost, když mě probudil.
„Sakra… Musím na praxi. Kuro… Hej…“ probouzel jsem ho, protože jsem potřeboval zjistit nějaké věci, které mi mohl říct jen on.
„Tak mi teď řekni, jak to teda bude? Dneska mám ještě praxi, ale dva dny máme volno i s víkendem, abychom si udělali souhrn poznámek, a v pondělí už píšeme test. Takže poslouchám,“ mnul jsem si oči, jak jsem se probouzel, ale musel jsem vědět, jak a co bude.
Věděl jsem, že mu bude dnes volat otec, nebo spíš někdo ze školy, aby mu dal tu nabídku, a že taky jo. Během chvíle se rozezněl Kurův telefon a na něm cizí číslo, které jsem neznal.
Kuro
Usnul jsem opravdu tvrdě, takže když na mě Aki promluvil, nevěděl jsem, která bije. Rozespale jsem se na něj díval a chvilku mi trvalo, než mi došlo, co chce vědět.
Nebylo mi to příjemné, takhle pár vteřin po probuzení, chtěl jsem to říct v klidu a nic neuspěchat, ale Aki měl jít na praxi a nemohl jsem ho zdržovat.
Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, když mi začal zvonit telefon. Popadl jsem ho a rozmlženým zrakem na něj hleděl. Absolutně jsem netušil, kdo mi volá.
„Prosím, Kuro Kurosawa u telefonu... ano, podepsal... ne, o ničem nevím a platí to... co? Jak je to možné? Vždyť mi říkali, že to nejde... někdo? Kdo? Jen tak zničehonic to někdo zajistí? Ještě si to rozmyslím. Do zítra? Ano, zavolám, určitě. Moc děkuji, na shledanou...“
Vypnul jsem telefon a chvíli se na něj díval a vůbec nic z toho nechápal. Jo, nabídka to byla skvělá, ale něco se mi na tom nezdálo. A zvlášť, když je to v provozním řádu, potvrdili mi to na studijním i sensei... a najednou taková změna? Je to divné...
Podíval jsem se, kolik je hodin. Měl jsem ještě čas, než začne brigáda, ale Aki spěchal.
Nadechl jsem se a zadíval se mu odhodlaně do očí.
„Přerušil jsem školu a studovat začnu úplně od začátku, od nového semestru příští akademický rok. Mám brigádu na tři měsíce, pak pojedu s tebou, a než znovu začne škola, budu zase pracovat. Chci dát do pořádku náš dům, pokud mi to ještě dovolíš. Rozhodl jsem se tak a nechci na tom nic měnit. Jo, a zítra jedu k babičce, protože o víkendu pracuji, a pokud máš volno, byl bych rád, kdybys jel se mnou.“
Vychrlil jsem to na Akiho jedním dechem, aby mě nestihl přerušit. Ale mluvil jsem pevným hlasem, protože jsem se tak opravdu rozhodl a nemíním ustoupit. Tentokrát ne.
Aki
Chytil jsem Kura za ramena, když domluvil a přitiskl si ho zády na svou hruď. Pevně jsem ho držel, jak kdyby byl v kleci a nedával mu možnost utéct.
„Teď budu mluvit já,“ řekl jsem přísně a kousl ho do krku, aby mě vnímal.
„Je fajn, že ses rozhodl sám za sebe, ale jen sám za sebe, bez toho, aby sis promluvil se mnou. Nikdy jsem nechtěl, abys přerušil studium, ani kvůli mně, ani kvůli třeba Rose. Tvoje škola byla pro nás taky důležitá, chci, abys jí udělal a otevřel naši restauraci. To je tvůj sen, a ten je důležitější než můj. Jsou to jen tři měsíce a já se vrátím. Nechtěl jsem tě dostat do takové situace, proto jsem se ti to bál říct,“ nadechl jsem se jeho vůně a jednou rukou mu přejel od krku dolů k jeho pupíku.
„Jsi pro mě nejdůležitější osoba na světě a jsem schopen udělat cokoliv, co by pro tebe znamenalo splnit si sen. Pro mě je to i tvá škola, Kuro. Proto jsem byl tak naštvaný, a i jsem. Jsi chytrý… Máš talent na kuchařinu i číšničinu, sice si říkáš, že to přerušíš jen na rok, ale spousta lidí se nevrátilo, zalíbily se jim peníze a zůstali na svém místě. Jenže Kuro… To my nemůžeme. Restauraci neotevřeš bez kurzu, a já chci mít něco, co bude jen naše. Rozejít se nechci a byla by to ta poslední možnost, co bych vybral, abych tě k něčemu nutil, ale… Prostě chci abys studoval, a chci, aby sis splnil sen… Chci být s tebou, musíš už začít přemýšlet jako pár a neodsunovat mě na druhou kolej, je to bolestivé. Občas se mi zdá, že mi prostě nevěříš,“
Tiskl jsem se k němu a snad poprvé jsem cítil, jak brečím. Jen lehce, ale i přesto… Slzy si prostě nedaly říct dost.
Kuro
Trochu mě zamrzelo, když Aki zapochyboval o tom, že bych se vrátil do školy. Ale přesto jsem ho nepřerušoval a poslouchal, dokud neskončil.
Zvedl jsem ruce a sevřel ty jeho, kterými mě objímal. Přemýšlel jsem, kolik, a co mu mám říct, protože jsem nechtěl vyvolat nějakou hádku či nedorozumění. Ale na druhou stranu... celou dobu mi někdo něco přikazoval a zakazoval. Dělal jsem vše, co chtěli jiní. Za ten rok se toho změnilo hodně a tohle ustalo, protože jsem už nežil s rodiči. Ale i tak jsem se vlastně podvolil všemu, co chtěl Aki. Dělal jsem to rád, protože jsem mu věřil a byl jsem rád, že se našel někdo, kdo měl o mně starost. A navíc... Zamiloval jsem se do něho tak moc, že bych si bez něj už nedokázal ani život představit.
Ale...
„Aki,“ sevřel jsem jeho ruce o něco víc. „vždycky mi říkáš, že jsem nerozhodný, že se všeho bojím a teď, když se sám pro něco rozhodnu, tak se ti to nelíbí. Není to tak, že se chci vzdát svého snu. Rozhodl jsem se proto právě pro ten svůj sen. A taky... Chci být s tebou, nemůžu bez tebe ani pořádně usnout. A mrzí mě, když říkáš, že se někteří do školy ani nevrátili, jako bych měl patřit mezi ně. Vrátím se, slíbil jsem to Rose a slibuji to i tobě. Taky chci splnit náš sen. Ne můj, Aki, ale náš... Ten telefonát, byl ze studijního. Prý mám možnost dostat stipendium pro zahraniční studium. Přijde mi to takové divné, protože se dušovali, že tohle prostě u nás v prvním ročníku ani ne po měsíci prostě nejde. Jedině až v druhém... Zdá se mi, že někdo zatahal za nitky a Rose to rozhodně není, protože by to zmínila, včera jsme spolu mluvili skoro víc než hodinu, a přijala moje rozhodnutí. Já nechci být nikomu nic dlužný. Nechci, abych musel do konce života být někomu vděčný za tuhle pomoc, i když je to lákavé. Nepřijmu to...“
Měl jsem toho na srdci ještě hodně, ale tlačil nás čas. A čím víc jsem mluvil, tím víc mé odhodlání dostávalo trhliny a já se rozhodl, že prostě tentokrát neustoupím.
Aki
Poslouchat ho a nepřerušit, pro mě bylo celkem těžká práce. Miluji ho, ale... Měl pravdu, ale to i já, a tak bylo těžké to nějak posoudit. Nakonec jsem ho znovu pevně sevřel a párkrát políbil na jeho odhalený krk.
„Byl jsem to já. Zatahal jsem za ty nejvyšší nitky. Ale nemusíš se bát, nic se nestalo. Otec jen chce dvakrát měsíčně, abych přišel na večeři, což zvládnu, stejně jsem chtěl aspoň takhle vidět ségru. Ale... Opravdu to nepřijmeš? Otec má na tohle speciální tým a sponzoruje hodně studentů, mají potom skvělý doporučení. Dobře... Je to na tobě, ale mrzí mě to, nechci, abys kvůli mně něco přerušoval," usmál jsem se, ale pořád to nějak divně bolelo.
Vstali jsme asi o hodinu dřív, což jsem udělal záměrně a měl možnost ho potrápit.
„Co když tě k tomu donutím?" pousmál jsem se a zajel mu rukou do trenek, abych mu promnul v ruce jeho poklady, když jsem mu mezitím jazykem hladil jeho šíji.
Kuro
Byl jsem v šoku, když Aki říkal, že to byl on, kdo zatahal za nitky. Podle mne se musel dost ponížit, když šel za svým otcem. Bylo mi z toho tak všelijak, a v tu chvíli mi to i přitížilo v mém rozhodnutí, když se tak moc staral. A přerušit rok znamenalo vyřešit i další problém, a to Ashidu. Nechtěl jsem, aby bylo peklo, aby se kvůli tomu Aki trápil pokaždé, když bych šel do školy nebo na praxi.
„Promiň, Aki. Vím, že to pro tebe muselo být hodně těžké jít za svým tátou a opravdu moc si toho cením. Ale... Zavolám mu a řeknu mu, že jeho nabídku odmítám. Nemá mě rád a nejraději by mě od tebe oddělil, a věřím tomu, že tohle by byla věc, kterou by mi a hlavně tobě, připomínal do konce, života. On... tvoji rodiče nejsou jako ty, nejsou tak hodní...“
I přesto, že jsem měl jeho ruku v prádle, a tak nějak mě to začínalo obměkčovat, nechtěl jsem ustoupit. Nechtěl jsem už o tom ani mluvit. Už tak pro mne bylo těžké to takhle ze sebe dostat.
Protočil jsem se v jeho objetí a chytil se ho kolem krku.
„Vážně jsem bez tebe nemohl spát,“ políbil jsem ho na jeho vlhké tváře.
Bylo to poprvé, co jsem u něj viděl slzy a zabolelo mě to u srdce. Ale věřil jsem tomu, že to nejhorší je za námi.
„Miluji tě, moc,“ přitiskl jsem se na jeho rty.
Aki
„Fajn, jak chceš. Jen… Nech si to ještě projít hlavou, ale k ničemu tě nenutím,“ rezignoval jsem a chytil ho za zátylek, abych si ho mohl přitáhnout pro pořádný polibek.
I když se na něj zlobím… I když je můj vztek největší… Stejně ho tolik miluji a chci. Je to jako moje osobní droga. Možná máme ten stejný strach, já ho tady nechat, a on nejet se mnou.
„Taky jsem bez tebe nedokázal spát. Miluji tě,“ šeptal jsem do kůže na jeho krku a zanechal mu tam pár značek.
Byl jsem dnes velmi majetnický a netoužil jsem po ničem jiném než potom, abych ho snědl za živa. Moje ruka už nebyla jen zvědavá, ale lačně mu hladila půlky a místy zajela mezi ně. Druhou rukou jsem už hladil jeho kulky a penis, po kterém jsem mu párkrát přejel.
„Co když tě prostě sním?“ zavrčel jsem mu u ucha a párkrát mu ho požužlal.
Kuro
Nemám si co promýšlet. Snad poprvé si budu tvrdohlavě stát za svým. A chtěl jsem, aby to Aki přijal.
„Když mě sníš, aspoň budu pořád s tebou,“ vydechl jsem vzrušeně, když mi začal dělat všechny tyhle věci.
Během chvilky jsem byl vzrušený. Aki prostě věděl jak na mě. A přesto, kolik nervů jsem od včerejška měl, teď jsem to úplně vypustil z hlavy. Každý jeho dotek, či polibek, byl jako vypínač špatných myšlenek a pocitů
Chtěl jsem mu navrhnout, aby za mnou přijel večer do práce, ale raději jsem to nezmiňoval, abych nezkazil tuhle chvíli.
S přerývaným dechem jsem si bral všechno, co mi teď dával Začal jsem se bezděčně otírat svým zadečkem o jeho ruku, a vybízel ho tím, aby si mě vzal. Chtěl jsem se s ním milovat. Možná i proto, abych si ho usmířil, i proto, aby si on usmířil mně, protože i já byl nazlobený, i když jsem svou zlobu teď potlačil do sebe. Nechtěl jsem kazit tuhle chvíli, kdy jeden druhém svými těly nelžeme. Kdy tohle je součást toho, jak moc miluji Akiho...
Nohy se mi začaly třást a já nevěděl, jak dlouho to ještě vydržím ve stoje. Zvedl jsem ruce a chytil se Akiho krku.
„Chci tě,“ zachraptěl jsem. „Chci tě moc.... prosím...“
Aki
„Jooo… Tohle je jediné, co chci slyšet,“ zamručel jsem, když jsem mu stáhl trenky, a ty se po jeho stehnech svezly na zem.
Sám jsem si sundal trenky, a i jemu tričko. Nechtěl jsem, aby nám něco překáželo. Sedl jsem si tak, že jsem nohy spustil na zem a Kura si přitáhl na klín. Donutil jsem ho sednout si a víc mu roztáhl nohy od sebe, abych zkusil prsty jeho dírku, jestli mě pustí dovnitř. Prsty druhé ruky jsem si otřel o jeho jazyk, aby si nabral sliny, které jsem nyní potřeboval, a nasměroval si to s nimi znovu k jeho dírce, abych ji pořádně promazal.
„Kuro… Máš tak krásný tělo…“ zachraptěl jsem, když jsem mu zajel hned se dvěma do jeho lačnící dírky a začal ji protahovat.
Sám jsem se polibky pustil do jeho krku a bradavek, které jsem ani na minutku nepustil z dosahu. Opečovával jsem ho i jako omluvu za svůj vztek, co jsem si na něm vybil.
Vytáhl jsem prsty a prudce ho donutil, aby si sedl na můj penis, a já se během chvíle v něm ztrácel. Tohle byla nová poloha a mě se docela líbila. Za zadeček jsem si ho přizvedával a zase spouštěl. Potřeboval jsem cítit, jak hluboko v něm jsem. Chtěl jsem vnímal každé otření o jeho stěny i to, jak pevně mě v sobě svírá. Dokonalý pocit…
Kuro
Chtěl jsem namítnout, že na mém těle není nic zvláštního, ale vzmohl jsem se jen na vzrušené vzdechy. Tohle bylo tak jiné... Sedět na jeho klíně, držet se ho kolem krku a dívat se mu přitom do očí. Zatnul jsem zuby a stáhnul zadek, když jsem se na něj nasunul. Bylo to tak vzrušivé dělat to v téhle poloze. Cítil jsem ho tak hluboko, že se mi z toho tajil dech a moje tělo doslova spalovala touha po dalších a dalších pohybech a násunech.
Doslova mě každé další vysednutí a zpětné dosednutí rozpalovalo.
Moje tiché vzdechy už se stávaly hlasitějšími, tak jsem raději přitiskl své rty na Akiho, abych je utlumil v polibku. Ještě pevněji jsem sevřel Akiho krk, když se mi nejen ruce, ale celé tělo doslova roztřáslo. Kdyby mě nedržel, kdyby neurčoval mé pohyby, tak s tím, co na mě během chvilky přišlo, bych jen bezvládně dosedl na jeho klín a doslova bych ho v křeči udusil, jak moc jsem prožíval tenhle dnešní ranní orgasmus.
Nemusel jsem na sebe ani sáhnout. To všechno, polibky, jeho doteky, pohyby a otírání mého penisu o jeho břicho, udělalo svou práci za mě... S chvěním po celém těle, jsem nechal mnou proběhnout ten spalující pocit. Nechal jsem Akiho, ať se mnou dělá, co chce, protože já... já v tuhle chvíli nebyl schopen ani hnout prstem.
Aki
Chytil jsem ho pevněji za zátylek a tím si ho zaklínil. Už jsem nebyl jemný, ale tvrdě si ho narážel na klín, když jsem potřeboval přijít svého konce. Bylo mi tak dobře. Na nic jsem nemyslel, jen jsem si to užíval. Nejspíš jsme to potřebovali oba, tohle nikdy nelže… Tohle je jen a jen naše chvíle, při které nás nikdo nesmí rušit.
„Tak… Skvělé,“ zasténal jsem, když jsem začal plnit jeho zadeček.
Tak hezky se svíral a dával mi tím snad stonásobný orgasmus, který jsem v tuhle chvíli prožíval. Vše ve mně bouřilo, a jak lavina bralo útokem moje orgány. Líbal jsem se a Kurem a nechtěl přestat. A kdyby nezaťukala Rose, že se musím chystat do školy, asi bych s ním takhle zůstal celý den.
„Už jdu,“ zavrčel jsem, a i s Kurem jsem se zvedl z postele.
„Jdeme do koupelny,“ usmál jsem se a počkal, až uslyším kroky, jak jde Rose dolů, a potom i s Kurem šel do sprchy.
Přeci takhle nepůjdu na praxi, nejspíš by to vzbudilo pozornost.
Opatrně jsem z něj vyjel a postavil ho na zem, abych ho ale vzápětí natiskl na zeď a mohl omývat jeho tělo.
„O víkendu tě asi nenechám ani nadechnout, teda když budeš doma. Jak máš vůbec práci?“
Kuro
Byl jsem naprosto vláčný... Klidně by mě Aki teď mohl srolovat do ruličky, a já bych mu ještě s úsměvem poděkoval. Držel jsem se ho kolem krku a jen přijímal jeho polibky, když už i on se pomalu uklidňoval.
Jo, bylo to skvělé... A tohohle bych se měl vzdát na tři měsíce? Nikdy!
Když Rose zaťukala na dveře, trhnul jsem sebou. Nevím, jestli vůbec slyšela Akiho přijít domů, protože já ne, a to jsem byl vzhůru. Ale když se vzdálila ode dveří a slyšeli jsme její kroky už na schodech, Aki se se mnou zvedl, a já jen omotal nohy kolem jeho těla, a ještě pevněji se ho chytil kolem krku.
„O víkendu pracuji,“ zatvářil jsem se provinile, protože se mi nechtělo kazit tenhle příjemný pocit. „V sobotu odpoledne a neděli jen do oběda, a pak budu mít v podělí volno. Zítra taky, ale potřebuji zajet k babičce, protože o víkendu nemůžu a slíbil jsem ji to.“
Nechal jsem se omývat, i když jsem to původně chtěl udělat sám. Ale po tom všem mi bylo s Akim tak moc dobře, že bych se od něj nechal drhnout třeba celý den.
Aki
„Hmmm… Takže tě mám vyzvednout? V kolik? Vyrazíme za nimi hned po tvé práci, abys s nimi aspoň jeden den byl a nezlobili se,“ políbil jsem Kura na krk a omyl mu jeho penis.
Vždy se mi jeho tělo líbilo… Snad od začátku tohle vím, jak moc se k sobě naše těla hodí, a co pro sebe znamenají.
Rychle jsem omyl i sebe a potom nás zabalil do ručníků. Došel jsem do pokoje a konečně se oblékl, musel jsem do školy, a taky na první dvě hodiny tréninku jinak mě roztrhnou.
Kuro
„Jestli ti to nebude vadit, mohli bychom jet hned po práci. Měl bych končit kolem osmé, pak už se tam nevaří. Dal bych vědět babičce, že přijedeme už dneska. Pojedeme vlakem, nebo na motorce? Já jen kvůli tomu, abych věděl, co si mám vzít s sebou,“ došel jsem za Akim do pokoje, abych se i já oblékl. Měl jsem sice ještě chvíli čas, ale i tak jsem už chtěl být nachystaný.
A docela jsem se do práce i těšil...
Oblékl jsem se jen lehce, když tak si s sebou vezmu něco navíc, podle toho, co řekne Aki.
Rose už na nás volala, abychom šli na snídani, tak jsem si pospíšil, aby nemusela čekat. Protože kvůli nám vždycky ráno vstávala, i když nemusela.
Aki
„Pojedeme na motorce, aspoň na nic nebudeme vázáni,“ odpověděl jsem Kurovi a natáhl si na sebe i bundu.
Už jsem se nechtěl moc zdržovat, tak jsem dole do sebe naházel jen něco málo a už se chystal do školy. Rose jsem oznámil, jak to dneska bude a aby neměla strach. Vzal jsem si svačinu do báglu, abych už mohl jít, ale ještě jsem se zastavil u Kura, abych ho pořádně políbil, jako poděkování za ráno.
„Tak večer, vyzvednu tě,“ usmál jsem se a na motorce vyrazil do školy.
Ookuba už pochodoval u garáže a bylo vidět, že je naštvaný. Zaparkoval jsem a sesedl z motorky právě ve chvíli, kdy mě chytil za ruku a přitáhl k sobě.
„Už nikam takhle v noci neutíkej, bál jsem se o tebe a nevěděl jsem, co se s tebou stalo. Vážně…“ podíval se na mě vyčítavýma očima, a já se usmál.
„Musel jsem si to vyříkat s Kurem, je to už v pohodě, neboj se o mě,“ stáhl jsem jeho ruku ze své a shodil ze sebe přilbu.
„Tak jdeme, máme trénink a musím si pořádně spravit reputaci,“ popostrčil jsem Ookubu ze dveří, a on se jen zamračil.
„Nebuď naštvanej, vážně je to ok,“ plácl jsem ho do zad a už s ním mířil do tělocvičny.
Kuro
„Dobře, tak na motorce,“ souhlasil je s Akim.
Věděl jsem, že budu celou cestu našponovaný, ale byl jsem rád, že Aki souhlasil a pojedeme spolu. A měl pravdu v tom, že takhle nebudeme vázáni na vlak.
Rozloučili jsme se, a já už potom opravdu v klidu dojídal snídani. Rose byla zvědavá, kdy se Aki vrátil, že ho neslyšela, a ptala se, jestli jsme si všechno vyříkali. Odpověděl jsem ji na všechno, jen jsem vynechal tu nabídku Akiho otce. Tohle je něco, co budu muset vyřešit sám, a nejlépe ještě dneska, ať to mám z krku.
Trápení, které jsem měl v noci, kdy jsem nevěděl, kde Aki je, jsem hodil za hlavu. Teď, když jsem věděl, že byl u otce, měl jsem za to, že původně chtěl přespat doma, a to mi stačilo jako vysvětlení.
„Za dvě hodiny mi jede autobus do práce. Nemusíš se kvůli mně vracet, abys mě odvezla ten kousek,“ odmítl jsem Rosin návrh, že mě odveze do práce, hned jak odveze Hira do školy.
Nakonec souhlasila s tím, že si teda aspoň něco vyřídí ve městě.
Poděkoval jsem za snídani, i připravenou svačinu do práce, ve dveřích se ještě pozdravil s Hirem, který právě vstal, a šel jsem rovnou nahoru do pokoje, abych si připravil věci do práce a vyřídil ještě telefonáty.
Jako první jsem zavolal na studijní.
Nechápali můj postoj, a snažili se mě ještě přesvědčit, ale stál jsem si na svém. Nakonec, když jsem se zeptal, kdo tuhle nabídku poskytl, přestali mně přemlouvat, popřáli štěstí a rychle ukončili hovor.
Takže mi jen potvrdili Akiho slova, že šlo o jeho otce.
Tak, a teď ten druhý telefonát... Na lístečku jsem měl napsané soukromé číslo Akiho otce. Nenápadně jsem si ho z jeho telefonu rychle opsal, když si Aki chystal věci do školy. Chvíli jsem se na to číslo díval a několikrát jsem telefon i odložil, jak jsem dostal strach. Bylo to, jako volat samotnému ďáblovi...
Aki
„Ty vole… Takhle musíš hrát pokaždý. Tohle předveď v neděli, máme zápas, počítej s tím. Kolem osmý ráno hrajeme první a v jednu druhý. Oba jste v plánu, takže nechybět,“ oznámil mě a Ookubovi čtvrťák a hodil po nás dresy.
„Tak… Všichni vykoupat a na hodiny, nechci tu nikoho, kdo se neučí aspoň obstojně,“ prskl po nás a sám zmizel ve sprchách.
„Jooo… Jasně,“ zamručel Ookuba a podal mi ručník, co mi vypadl z batohu.
„Mám tě v neděli vyzvednout? Nebo jedeš na motorce?“ zeptal se.
„Motorka, to je jasný,“ usmál jsem se a svlékl se, abych mohl jít so koupele.
Skoro jsme se tam všichni nevešli, kolik nás bylo na tréninku, ale po chvíli jsme se už rochnil v lavici a čekal na uvolnění do praxí. Čtvrtou hodinu nás čekala pitevna a potom volno, což jsem si domluvil konzultaci a profesorem na pediatrii.
Kuro
Trvalo mi asi čtvrt hodiny, než jsem asi po dvacáté zvedl ten lístek a s roztřesenými prsty vyťukal jeho číslo. Měl jsem tendenci se schovat někam do rohu, jak jsem se bál. Pořád ve mně zůstával ten nepříjemný pocit, když jsme se setkali, a hlavně jsem mu nemohl zapomenout, jak se snažil Akiho uvrtat do sňatku.
Skoro jsem nedýchal, a dokonce jsem počítal i kolikrát to zazvoní, než to zvedne. Už jsem to chtěl položit, když v telefonu klaplo, a já uslyšel to jméno, které ve mně budilo hrůzu.
Doslova jsem vykoktal své jméno a zeptal se, jestli mi může věnovat minutu svého času.
Chvíli bylo ticho, ale nakonec s odměřeným, spíš s hlasem plným opovržení, souhlasil. Jako by mi tím udělil nějakou milost.
„Om...olouvám se, že vám volám na vaše soukromé číslo, opsal jsem si ho od Akiho z telefonu, začal jsem roztřeseným hlasem.
„To mě nezajímá, k věci,“ přerušil mě rázně.
„Chtěl... No, vím, že Aki u vás byl a prosil za mě, abych dostal stipendium. Vím, že jste souhlasil, ale s nějakou podmínkou. No... Děkuji vám za vaší velkou ochotu mi pomoct, ale musím vám oznámit, že tuhle nabídku odmítám.“
„Ty... víš co jsi právě udělal? Víš, co mě stálo to přijmout a někomu takovému, jak jsi ty, zařídit stipendium, i když na to nemá nárok? Víš ty vůbec...“
„Vím!“ křikl jsem do telefonu, abych přerušil jeho zvyšující se hlas. „Vím, a proto se moc omlouvám, ale nepřijmu to. Ne od někoho, kdo mě nesnáší, a chce, abych od Akiho odešel. Vím, že ho máte přese všechno moc rád. Kdyby ne, neustoupil byste, natolik mě nesnášíte. Nebudu mu nikdy bránit, aby se scházel se svojí rodinou, protože vás má rád, ale nikdy nepřijmu od vás žádnou nabídku, kterou byste mi předhazoval dokonce života. Nepřijmu od vás nic, dokud mě neuznáte jako partnera vašeho syna a bez podmínek. Ještě jednou moc děkuji za všechnu vaši snahu, ale stipendium jsem už odmítl i na studijním. Děkuji, že jste vynaložil tolik úsilí. Nahledanou.“
Všechno jsem to na něj vychrlil jedním dechem a zvýšeným hlasem, i když to bylo neuctivé, Ale já chtěl, aby si mě vyslechl a nepřerušoval mě. Pokud by se tak stalo, vedl by hovor po svém, a já bych byl v háji, a nic bych ze sebe nedostal. Jen bych se třásl strachy jak malý ratlík. Jen co jsem ukončil hovor hned jsem i vypnul telefon, aby mi nemohl volat zpátky. Mobil jsem hodil na postel, jako by byl jedovatý, nebo by na mě z něj měl Akiho otec vyskočit.
Chodil jsem po pokoji jako tygr v kleci a nedokázal se uklidnit. Málem jsem se přerazil o Rose, která už chtěla jít odvézt Hira do školy, ale když slyšela hluk, vyběhla ještě nahoru.
Aki
Tak praxe byla opravdu zážitek. Profesor se s námi nemazlil, pořádně nám ukazoval detaily všeho, hrůza, i když… Musel jsem uznat, že poznámek jsem si udělal vážně hodně. Potom jsem spěchal na konzultaci. Hned co jsem vešel, mě profesor zahrnul spoustou informací, které jsem po něm vlastně já sám chtěl. Kolikrát jsem se v tom trochu ztrácel, hlavně když mluvil páté přes deváté a nedávalo to žádný smysl, ale když mi vnutil jeho učebnici, kterou sám napsal, začal jsem se konečně orientovat.
„Takže pediatrie je váš sen? Co jsem zatím slyšel od ostatních profesorů, máte našlápnuto k pěkné kariéře, už jen proto, že znáte polovinu věcí, které se učí až v třetím ročníku. Ale… vaše stáž v Americe je pro vás velmi důležitá, ceňte si toho, že si vás profesor vybral, není lehké se k němu dostat,“ pousmál se a já v něm konečně viděl živou osobu, a ne, voskovou figurínu.
Kuro
„Promiň,“ omluvil jsem se Rose, když jsem ji málem sundal k zemi tím svým divokým chození. „Volal jsem Akiho tátovi. No, nečekal jsem, až mi vynadá, řekl jsem mu, co jsem potřeboval a zavěsil mu.“
„Ale, Kuro, to je neslušné,“ namítla Rose.
„Já vím, ale když já se ho prostě bojím. Ale nechtěl jsem, aby se kvůli mně Aki před ním ponižoval. Ale poděkoval jsem mu a omluvil se, tak snad to pochopil.“
„No, jak myslíš. Ale stejně se divím, že jsi měl tu odvahu mu volat.“
„No, to já taky,“ pousmál jsem se nakonec a promnul si prsty, které se mi stále třásly.
„Jedu teda s Hirem, a pak do města. Dejte po cestě s Akim pozor, a pozdravuj babičku a dědu, ano?“ pohladila mě Rose ještě s úsměvem po tváři, a pak už se rozloučila a spěchala dolů, aby Hiro nepřišel pozdě do školy.
Ještě chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil úplně. Zašel jsem do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou, což mi taky hodně pomohlo.
A pak, když jsem se už balil do práce, konečně jsem zapnul telefon, kdyby mi třeba volal Aki.
Naštěstí na mě neřval žádný nepřijatý hovor nebo sms od jeho otce a já si oddychl. Teď už jen do práce a pak za prarodiči.
Už jsem se na ně docela těšil, i když jsem počítal s tím, že ani jim se moc nebude líbit, až jim řeknu, že studia posouvám o rok.
V práci jsem byl do půl hodiny i s cestou na autobus, a jen co jsem se převlékl, hned jsem byl v jednom kole...
Aki
Docela dlouho jsem s profesorem mluvil, vážně se mi to líbilo. Sice tady byl za špatného a tvrdého profesora, kterého nikdo nemá rád, ale podle toho, co mi říkal, měl veliké zkušenosti a mohl jsem se od něj mnohé naučit.
„Velmi děkuji za konzultaci, a že jste si na mě udělal čas,“ mírně jsem se poklonil a stiskl mu ruku na důkaz úcty.
Potom jsem už spěchal domů. Rychle jsem se osprchoval, pořádně navoněl a upravil tak, aby stačilo jen sundat bundu, a budu vypadat dobře. Chtěl jsem přeci udělat dojem. Rozloučil jsem se s Rose a vzal na záda batoh, v kterém jsem měl věci. Během chvíle jsem už čekal před Kurovou restaurací, na kterou mi dal adresu, a vyčkával, až za mnou dorazí.
Kuro
Blížilo se k osmé, a já doslova očima posouval ručičku na hodinách, aby už byl konec. Bavilo mě to, to jo, ale dneska...
„Děkuji za dobrou práci,“ rozloučil se se mnou majitel restaurace, „Buď opatrný po cestě domů.“
Poklonil jsem se a také se rozloučil. Spěchal jsem ven, protože jsem si moc přál, aby na mě Aki čekal. Bylo to, jako bychom už spolu žili, a on mě vyzvedával pravidelně v práci. I když... Až budeme mít otevřenou naši restauraci, bude mu stačit jen sejít schody...
Naházel jsem kuchařské věci do batohu, a co nejrychleji vyběhl ven. Až teprve mezi dveřmi jsem si uvědomil, že to asi vypadá hloupě, tak jsem zpomalil.
Ale když jsem uviděl Akiho sedět na motorce, štěstím se ve mně všechno rozvibrovalo a já znovu přidal do kroku.
„Jsem rád, že jsi tu. Ani nevíš, jak krásný pohled na tebe je,“ došel jsem k němu a hned se na něj natiskl, až mi batoh vypadl z ruky.
Políbil jsem ho a ani se v tu chvíli nepozastavil nad tím, že jsem venku a před restaurací. Jako by tím vším, co se za poslední dva dny stalo, a tím, že jsem zvládl mluvit s jeho otcem, získal odvahu se už tolik neskrývat. Styděl jsem se, to jo, ale i tak jsem si nemohl pomoci, abych Akiho nepolíbil.
Aki
„To bych měl říkat já tobě, ne?“ usmál jsem se a polibek Kurovi vrátil, když ke mně seběhl.
Bylo moc hezké, ho takhle šťastného vidět. Nemusel nic říkal, a já věděl, že se na mě těšil stejně, jako já na něj.
„Měli bychom vyrazit, nebo to nestihneme. Tak jedem, tohle si vyberu večer,“ zasmál jsem se a mlsně si olízl rty, když jsem ho pohladil po zadečku.
Nasadil jsem mu helmu a zapnul pořádně bundu. Přeci jen pojedeme večer, a to už je celkem chladno a protivítr. Dal jsem si záležet, aby tyhle věci byly jedny z nejlepších, takže bundy neměly profouknout ani náhodou, a rukavice jej měli udržet v teple.
„Vyrážíme,“ drcl jsem svou helmou do jeho, když se posadil za mě, a nastartoval jsem.
Během chvíle jsme už byli na cestě za Kurovými prarodiči.
Po nějaké chvíli jsem zastavil před jejich domem a sundal si helmu. Popravdě jsem jen stál, a trochu se zdráhal jít dál. Bál jsem se, že se jim nebudu líbit, a nyní, když jsem byl tu, jsem začínal mít opravdový strach.
Kuro
Když Aki řekl, že si tohle vybere večer, hned jsem si v duchu vybavil dům babičky a dědy.
Je to dobrý. Budeme spát nahoře v podkroví, kde jsme s Ritou vždycky spávali, když jsme byli u nich třeba na prázdninách.
Když klepl svou helmou o mou, usmál jsem se. Bylo to drcnutí, ale líbilo se mi to. Jako by mě políbil. Upevnil jsem si batoh na motorku a hned nasedl za Akiho. Pevně jsem se ho chytil, podle toho, jak mě to učil, a už jsme vyrazili.
Pořád jsem na té motorce měl trochu strach, takže když jsme pak zastavili, oddychl jsem si, a hned slezl dolů.
„Kuro, Aki,“ ozvalo se ode dveří, ještě, než jsme stihli vykročit.
Chtěl jsem Akiho políbit a říct, abychom šli, ale děda byl rychlejší.
„No tak pojďte, už je nachystaná večeře. Jdete tak akorát!“ usmál se na nás a odstoupil ode dveří, abychom mohli vejít.
„Bál jsem se, že se něco stalo, když jste volali,“ řekl jsem, když jsme se zuli a šli dovnitř.
„Ne, nic se nestalo,“ usmála se na mě babička. „Vítejte, pojďte dál.“
„Promluvíme si o tom, až po večeři, ano? Máme na to spoustu času. Nebo někam spěcháte?“ podíval se děda zvědavě na mě a na Akiho. „Odneste si věci nahoru a přijďte se najíst, ano? Počkáme na vás s večeří.“
Popadl jsem Akiho za ruku a vedl jsem ho nahoru do podkroví. Jediný pokoj, který tam byl, patřil vnoučatům, kdykoliv se tady objevily...
Aki
„Ach… Dobrý den, velmi mě těší, že vás poznávám,“ uklonil jsem se Kurovým prarodičům, a hezky se na ně usmál.
Hned co jsme vešli, jsem z batohu vytáhl velikou bonboniéru a podal jim ji.
„To máte jako pozornost, děkuji za pozvání,“ byl jsem slušný a velmi hezky jsem se k nim chtěl starat.
Kuro byl svému dědečkovi velmi podobný, musel jsem uznat, možná byl hlavně po něm. Sedli jsme si ke stolu a začali jíst. Moc mi to chutnalo a hlavně… Bylo to rodinné, a já to prostě ještě nezažil.
Kuro
Odnesli jsme si věci a vrátili se dolů. Babička s dědou už na nás čekali, tak jsme se hned usadili ke stolu a začali večeřet. Byl to příjemný večer, a opravdu jsem měl z toho dobrý pocit. Jako by ze mě všechno spadlo. Jako by tohle byl ten pomyslný balzám na duši.
Povídali jsme si o všem možném, jediné, co nezmínili, byl můj otec a máma. Teda... Až do chvíle, kdy se sklidilo ze stolu a popíjeli jsme čaj.
„Kuro, brzy budeš mít narozeniny,“ zvážněl najednou dědeček a babička se posadila blíž k němu.
Oba dva se na mě usmáli, když jsem zpozorněl.
Snad mi nechtějí dát už dárek? Nikdy to nedělali, aby mi něco dali dříve než o narozeninách.
„Hm, budu,“ ozval jsem se nejistě.
Děda najednou vstal, přešel ke skříni. Chvíli se přehraboval v šuplíku, a pak se za námi vrátil.
„Tohle je tvoje. Chtěli jsme ti tím přispět na studia, nebo na nové bydlení. Původně jsme mysleli, že se odstěhuješ od rodičů a budeš bydlet sám a tohle mělo být pro tvé začátky. Ale teď,“ podíval se děda s úsměvem na Akiho. „Teď je na tobě, jak to užiješ. Jsou to tvé peníze. Neodmítej to. A nemysli na to, že by ses podělil s Ritou. Pro ni máme taky, a až ji bude devatenáct, jako je teď tobě, dostane je i ona.“
Byl jsem v šoku, když jsem se díval na ten papír, kde byla celkem slušná částka na jejich poměry.
Žili vždycky skromně, a já netušil, že by mohli někde odkládat peníze pro nás.
Věděl jsem, že to nemůžu odmítnout. Urazil bych je, a hlavně... zklamal.
Byli šťastní, když mohli svým vnoučatům něco dopřát, a teď... Usmívali se, když mi to předávali.