Aki
Rychle jsem se osprchoval, a nakonec vyšel ven jen v trenkách a tričku. Když jsem ale slyšel zespod mluvit Rose a Hira, už jsem přestal být tak klidný. Určitě neměl Kuro tak dlouho praxi, a pokud ji měl s tím debilem… Ne… To určitě Kuro zařídil, aby nebyl s ním, a pokud ano… Já… Co udělám? Co když chce být s někým jiným, co se potom stane se mnou?
„Co blbnu,“ napomenul jsem sám sebe a sešel dolů pro mobil.
„Kuro ještě není doma?“ podívala se Rose ke dveřím, kde nebyly jeho boty.
„Bohužel ještě ne, jdu mu volat,“ řekl jsem hned vzápětí a vytočil jeho číslo.
Nikdo to nezvedal, až po chvíli mi to konečně vzal.
„Kuro tu není, je ve sprše. Jdu za ním, takže na něj hezky počkej doma,“ vysmíval se mi naprosto do telefonu ten kretén, a já měl chuť ho rozsekat o stěnu.
To si dělá prdel? Jak se k němu dostal? Co dělá Kuro ve sprše a v tuhle hodinu? Co to jako má, do prdele, bejt?
Kuro
Sesunul jsem se po dveřích a dosedl na zem. Opřel jsem se o ně a sem tam ještě na ně zabouchal. Ale stejně jako předtím, i teď se nikdo neozýval.
Byl jsem v háji. Bylo mi skoro do breku, když jsem si uvědomil, v jaké situaci jsem. Nenapsal jsem Akimu, kde jsem. Nezavolal jsem mu, a navíc je plno hodin, a já už měl být doma. Tahle praxe byla to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ale pěkný, byť náročný den, skončil blbě. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si, když se mi tenkrát neozýval Aki, když byl s basketem pryč. A jaké jsem měl nervy z toho, že mi ani nevolal. A to samé se teď děje, akorát že opačně.
„Kuro, je tu zámečník, tak tě už pustí ven,“ ozval se náhle z druhé strany hlas majitele restaurace.
„Máma už přijela, tak tě hodíme domů,“ zaslechl jsem ještě Ashidův hlas.
Jo, bylo mi jedno, jak se dostanu domů. Prostě jsem chtěl být co nejdříve s Akim.
Zvedl jsem se a odstoupil de dveří. V zámku to zarachotilo, a dveře se po chvilce otevřely.
„Na, vem si tohle, vážně to triko smrdí, a už ses osprchoval,“ vrazil mi hned Ashida své triko do ruky, zatímco majitel hned obhlížel se zámečníkem dveře a kroutili hlavou, jak se to mohlo zaseknout.
Ani jsem nepřemýšlel. Prostě jsem si to triko oblékl, hodil všechny své věci do kabely a k nim i telefon. Tahle opravdu budu rychleji doma, než kdyby pro mne jel Aki. A možná už spí, a já ho nechtěl budit.
Pozdravil jsem se s Ashidovou mámou, a hned, co jsem nastoupili, vyrazili jsme k nám domů. Už jsem se vážně těšil. Měl jsem toho za ten večer dost a chtěl jsem už být s Akim.
Aki
Snad poprvé jsem vůbec nezvládl svoje emoce po nějakém telefonátu. Telefon letěl přes celou místnost a já naštvaně kopl do sloupu uprostřed místnosti.
„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ přiřítila se ke mně hned Rose a zjišťovala situaci.
„Kuro… On je zase s tím klukem, který ho líbal, a ještě mi ten kluk řekl, že jde za ním do sprchy. Já Kurovi věřím, ale tomu klukovi ne, hlavně když zvedl jeho telefon. Rose… Co mám dělat, aby nám nikdo nelezl do cesty,“ sesunul jsem se na zem a opřel se o stěnu za sebou.
Rose si jen přisedla ke mně a pohladila po ruce.
„Tak a teď mi řekni, co za kluka to je, a o čem to tu mluvíš s nějakou pusou,“ zamračila se, protože tohle mi vyjelo z pusy, a já si teprve nyní uvědomil, že jsme jí to neřekli.
Kuro
Pozdravil jsem se s paní Ashida, která se na mě usmála a řekla, že je to v pohodě, když jsem se ji omlouval, že kvůli mně si musí zajet kus cesty. Prý lepší, než kdybych se po nocích tahal sám po městě.
Ale i přesto jsem celou cestu seděl jak zařezaný.
Prošvihl jsem nejspíš slíbený večer, Aki bude naštvaný, a Rose s Hiromim se podle hodin už nejspíš vrátili.
Mrzelo mě to a hodně.
„Hej, klid,“ drcl Ashida do mě ramenem a zůstal sedět blízko mě, že se mě skoro dotýkal. „To triko mi dáš později, nespěchám na něho, Nebo si ho můžeš nechat.“
Odmítl jsem to s tím, že ho ještě dneska vyperu a zítra mu ho donesu. Druhý den jsme do školy nešli, ale rovnou na dvanáctou na praxi. A já už byl docela utahaný, a nervový. Těšil jsem se na postel v Akiho objetí.
„Tady mi zastavte, je to tamhle, tak ať nemusíte zajíždět, a špatně se tam otáčí,“ poprosil jsem je, když jsme byli u příjezdové cesty k domu.
Spíš jsem nechtěl, aby Aki viděl Ashidu Nejspíš by se naštval, a to já nechtěl, když si dali tu práci a odvezli mě sem.
„Moc vám děkuji, dobrou noc,“ rozloučil jsem se s nimi ještě přes okénko, a pak už vykročil k domu.
Už po cestě jsem měl stáhnutý žaludek.
A když jsem vstupoval potichu do domu, bylo to ještě horší...
Aki
„Tak, takhle Aki, měl jsi mi to říct dřív, abychom si o tom promluvili. Myslím si podle toho, co jsi mi teď vyprávěl, že ten kluk se Kura jen tak nevzdá, a bude to dělat tak, aby on z vyšel dobře. Ale… Musíš věřit Kurovi, on tě vážně miluje a prožil si svoje, což mu moc na jeho psychice nepomohlo,“ pohladila mě konejšivě po hlavě.
„Já to všechno vím, ale vůbec tomu klukovi nevěřím, nevím, co s tím mám dělat,“ promnul jsem si zápěstí a doufal, že Ashidu brzo nepotkám jinak ho zabiju.
Cuknul jsem ale sebou, když jsem slyšel kroky, jak se někdo přibližuje k venkovním dveřím. Vystřelil jsem jako šíp a hned sevřel tu drobnou postavu v náruči, jak jsem byl rád, že je už doma.
„Jak ses dostal domů? Poslední autobus už dávno jel a taky… Tvůj telefon mi vzal ten debil a říkal, že tě nemám otravovat, že jde za tebou do sprchy. Je ti jasný, co mu udělám, až se mi dostane do ruky?“ říkal jsem jednu věc za druhou, ale byl jsem nesmírně rád, že se vrátil za mnou a nešel s ním.
Kuro
Vážně jsem se bál, když jsem otvíral dveře do domu. Stalo se tolik věcí a já svou nešikovností a roztržitostí ještě způsobil, že to bylo ještě horší, než jak to bylo. Odeslal jsem Akimu prázdnou sms, nevzal jsem mu telefon, když volal, protože jsem byl zamčený ve sprše. A jdu pozdě. Hodně pozdě, aniž bych dal někomu zprávu. Žaludek jsem měl jak na vodě a bál jsem se jen nadechnout. A když mě Aki sevřel v objetí, pustil jsem batoh a kufřík s noži na zem, a pevně se ho chytil.
„Promiň. Bylo toho dneska moc. Chtěl jsem ti napsat, ale vždycky se něco dělo. A když jsem ti chtěl zavolat, kde jsem, a, že končím, tak jsem se celý slil špinavou vodou ze zbytků. Tak jsem se šel osprchovat, abych vůbec mohl dojet domů,“ vysvětloval jsem roztřeseným hlasem. „Bylo to moc fajn. Moc se mi na té praxi líbilo a majitelé říkali, že budou rádi, když jim neutečeme. Byli opravdu moc fajn. A starý pán se omlouval, když se zasekl zámek v koupelně. A domů mě přivezla Ashidova máma,“ dodal jsem ještě tiše poslední větu.
Měl jsem obavy se na Akiho jen podívat. Opíral jsem se o jeho hruď, držel se ho, a se zavřenýma očima čekal jeho reakci. Netušil jsem, že Ashida vzal můj telefon. A nevěděl jsem, co Akimu přesně řekl. Ale i tak jsem měl obavy...
Aki
„Kdo že tě vezl?“ zamračil jsem se a na chvíli od sebe Kura odstrčil, abych mu viděl do tváře.
„Já ti věřím, ale jemu ne, a to vůbec. Hlavně když mi řekl to, co řekl. Nemám ho rád a vím, že tě chce. Ty máš praxi s ním?“ zamračil jsem se ještě jednou, když jsem si to uvědomil.
„Aki… Nechej Kura najíst a posadit se, je určitě unavený,“ uklidňovala mě Rose a pevně stiskla ruku, když viděla, že ji moc nevnímám.
„Hmmm…“ zamručel jsem a pustil Kura, abych mu uhnul z cesty, a on mohl projít kolem mě.
„Jdu si lehnout, počkám v posteli,“ šel jsem do pokoje, abych se zbavil toho vzteku, co ve mně vážně doutnal.
Bylo to hrozně zničující vědět, že mám velmi blízko škodnou, které se nedokážu zbavit, a která mě třeba o Kura připraví. Miluji ho, ale co když… To si nejspíš budu říkat velmi často a nedokážu přijít na to, jak se tohohle pocitu zbavit.
Lehl jsem si na postel a sundal si kalhoty, abych se jen v tričku uložil pod deku. Nechtělo se mi spát, ale nechtělo se mi ani mluvit. Bál jsem se, že řeknu něco, co by Kurovi ublížilo.
Kuro
Chtěl jsem Akimu odpovědět, ale zasáhla do toho Rose. Byl naštvaný. Aki byl opravdu naštvaný a já z toho měl špatný pocit. Měl jsem v hlavě utkvělou myšlenku, že ať řeknu cokoliv ohledně praxe a Ashidy, tak se mu to nebude líbit.
„Pojď se najíst,“ potáhla mě Rose do kuchyně, když Aki odešel nahoru do pokoje. „Tohle tu nechej, vyperu ti to, ať můžeš jít hned spát, a do rána to budeš mít suché.“
Sundal jsem si boty a konečně vešel do domu.
„Jsem doma,“ špitnul jsem tiše.
„Vítej zpátky,“ otočila ke mně Rose hlavu a povzbudivě se na mě usmála. „Jaká byla praxe?“
Usadila mě v kuchyni u stolu, a i když jsem odmítl večeři s tím, že jsem jedl v práci, stejně mi dala aspoň pár opečených toustů a čaj.
Postupně jsem ji povykládal, jaké to bylo, a že se mi tam moc líbilo. Že bych jednou chtěl mít podobnou restauraci, a byl bych rád, kdybych tam mohl zůstat. Jenže...
„...teď to asi nepůjde. Asi senseie požádám o změnu. Nemůžu Ashidovi říct, aby šel na praxi jinam. A majitelé moc chválili i jeho. A být s ním na jednom místě... Nevím, jak by to vzal Aki. Nechci, aby se každý den, kdybych měl praxi, strachoval a nervoval.“
„Tak to zas ne,“ rázně mě přerušila Rose. „Tohle se prostě nějak vyřeší, a vy oba to budete muset nějak zvládnout. V životě budete mít ještě plno situací, kdy se budete muset doslova rvát o své místo. A já nechci, abys pokaždé před něčím utíkal, jakmile nastane nějaký problém.“
Rose seděla se mnou u stolu a hlídala mě, abych snědl aspoň to, co mi připravila. Když jsem dojedl, nechala mě jít s tím, že ráno budu mít věci připravené dole v kuchyni. Když jsem ji poprosil, jestli by vyprala i Ashidovo triko, hned mě donutila ho svléct a vzala si ho. Prý bude lepší, když v něm nepůjdu nahoru.
Potichu jsem vyšel na naše patro. Osprchovaný jsem byl už z práce, tak jsem si zašel jen umýt zuby a šel do našeho pokoje. Aki už ležel, tak jsem nerozsvěcoval a rovnou si lehnul k němu do postele.
„Je mi líto, že jsem ten dnešek celý pokazil,“ zašeptal jsem a opatrně se k němu přitulil.
Aki
Čekal jsem na Kura a v hlavě mi jelo snad tisíc myšlenek, které se nedaly zastavit a ani utišit. Všechno mě to štvalo… Moc. Ten zmetek se k němu mohl kdykoliv přiblížit a něco mu udělat, když jsem s ním nebyl. Nebo… Což bych byl naštvaný nejvíc, mohl mi ho přebrat, to bych ho nejspíš zabil, i kdybych si moc nepomohl.
Trochu jsem sebou cukl, když se ke mně Kuro přitisknul a objal mě. Chytil jsem mu ruce a rozpojil je, abych ho mohl přetočit na záda a vyhoupnout se nad něj. Ruce jsem mu uvěznil nad hlavou, aby se nemohl hýbat a já mohl v klidu mluvit.
„Vím, že budeš mít praxi třeba dlouho do noci, ale potom zavolej mě nebo Rose, abychom tě vyzvedli, nepřeju si, abys jezdil s ním. Chápu, že ti nemůžu říkat, aby sis změnil praxi, a ani nechci, protože je to pro tebe důležité, ale… Mohl bys za tři měsíce si dát na tři měsíce praxi v Americe? To jsem ti chtěl říct dnes večer. Schválili mi to v té nemocnici, co jsem ti ukazoval, a u nejlepších doktorů v pediatrii, co znám. Nechci, aby tě to trápilo, a chci, aby si byl se mnou i tam. Jsou to jen tři měsíce, nic víc, a budu zase celou dobu doma. Trápil jsem se tím, ale vím, že ty ve mně věříš a chceš to stejné co já.“
Kuro
Lekl jsem se, když se náhle Aki pohnul a vyhoupnul se nade mne. Když mi uvěznil ruce, stáhl se mi žaludek. Nebál jsem se, že by mi něco udělal. On nebyl otec. Ale i tak zavládl nepříjemný pocit, že se stane něco, co se mi nebude líbit.
A nemusel jsem dlouho čekat. Mlčky a v šoku jsem poslouchal, co mi vlastně říká. Úplně jsem zabil první slova o praxi a Ashidovi, a v hlavě mi znělo pořád jen to, co říkal o Americe a odjezdu za tři měsíce. Tak je to pravda. Ten email byl pro něho...
Byl jsem zaražený a nevěděl, jak mu mám odpovědět. Bylo toho najednou moc a já byl v koncích. Počítal jsem s tím, že budeme pracovat na našem domě, že budu chodit na praxi tam, kde se mi to opravdu líbilo. Musel bych požádat o uvolnění a na tři měsíce přerušit školu Ani nevím, jestli v mém oboru je možné podat žádost o stipendium ke studiu na zahraniční škole, či je nějaký výměnný program. Přeci jen, kuchaři nejsou doktoři. A požádat o něco takového hned první měsíce, co jsem začal chodit do nové školy...
„Nevím,“ bylo jediné, co jsem v tuhle chvíli dokázal ze sebe vydolovat.
Aki
„Chápu,“ pustil jsem Kura a lehl si vedle něj.
„Nemusíš odpovídat hned, ale pokud budeš chtít, šlo by to zařídit přes toho mého profesora, a rodinu Rose, co tam žije,“ řekl jsme o něco klidněji a díval se radši do stropu.
„Nebo… Tu zůstaneš a uvidíme se až za tři měsíce. Holt si budeme muset věřit, i když ty s ním nejspíš budeš každý den a já… Nic, jdeme spát, zítra brzo vstáváme a já mám celý den práci. Ráno praxi a potom trénink s basketem,“ protáhl jsem se a zabalil do deky, abych mohl jít spát.
„Taky… Přijali mě do hlavního týmu k útoku. Budu hrát všechny zápasy, myslel jsem, že bys byl na mě hrdej,“ otočil jsem se na bok a zavřel oči.
Nějak jsem neměl na nic náladu. Zdá se mi, že toho pořád pro Kura nedělám dost a on se jen trápí, jestli by někdy nebylo lepší opravdu být od sebe pryč, abychom si uvědomili, jestli se vůbec tolik potřebujeme.
Kuro
Proč jsem tak slabý? Myslel jsem, že se změním, když budu žít s někým, jako je Aki. Ale opak je nejspíš pravdou. Nejde mi tohle přejít jen tak. Chci se rozmyslet, mít chvilku čas proto správné rozhodnutí. Chci také udělat i něco pro sebe. Ano vím. Bylo by to na tři měsíce. Ale co když?
„Jsem na tebe hrdý. Jsem rád, že ses dostal do základu. Možná se jednou dostaneš i do reprezentace,“ pohladil jsem Akiho po tváři a dal mu malý polibek.
Zalehl jsem a taky se přikryl. Měl jsem toho v hlavě opravdu hodně. Tak moc, že jsem nebyl schopný usnout. Bylo mi z toho všeho úzko. Byl jsem opravdu rád, že ho vzali do základu týmu, ale nedokázal jsem se teď z toho tak radovat, jako kdyby mi to řekl jindy. Měl jsem na krajíčku, ale řekl jsem si, že nebudu brečet. Zatlačil jsem slzy. Přitáhl jsem se blíž k Akimu a mírně se o něj opřel.
Zavřel jsem oči a snažil se něco vymyslet. Někdy k ránu, když jsem konečně usínal, jsem měl jasno v tom, co udělám...
Aki
Radši jsem dělal, že spím, nechtěl jsem se o ničem bavit, nebo zase něco řešit. Byl jsem naštvaný a řekl bych něco, čím bych mu ublížil.
Schoulil jsem se do klubíčka a po chvíli usnul. Možná i proto, abych měl klid a nezabýval se zbytečnostmi, ale… I ve snách jsem to všechno měl a nedokázal na to přestat myslet. Bylo to na hovno… Všechno jako kdyby se bortilo, a já nevěděl, jak se mám chovat.
Kuro
Ráno jsem vstal hned, jak mi zazvonil budík. Byl jsem nevyspalý a celý rozlámaný. Sebral jsem se a šel rovnou do koupelny, abych se osprchoval a oblékl. Aki ještě spal, tak jsem si jen posbíral věci a šel dolů. Rose už pobíhala a chystala snídani, a když mě viděla, hned mi ukázala, kde mám věci, abych si je mohl zabalit.
Poděkoval jsem ji a krásně voňavé věci jsem hned naskládal do kabely.
„Asi ses moc nevyspal, co?“ podívala se na mě. „Máš kruhy pod očima. Podívej, každá situace se dá vyřešit. Nejhorší je, když není někdo k někomu upřímný a neříká věci nahlas. Lepší bude, když si s Akim promluvíte, a v klidu. Není to tak hrozné, jak to vypadá. Jen si musíš dávat pozor na některé lidi. Víš, o čem mluvím, že jo?“
Přikývl jsem, že rozumím, ale hned jsem si její slova převedl po svém. Ano, nebyl jsem upřímný, Neřekl jsem, že mám praxi s Ashidou, a taky... Nebudu upřímný. Neřeknu nikomu, co chci udělat, dokud nebude rozhodnuto. Nechám si to zatím pro sebe.
„Doufám, že nemyslíš na nějaké hlouposti?“ zastavila se Rose přede mnou a zkoumavě se na mě podívala.
„Ne,“ uhnul jsem pohledem a vstal jsem. „Půjdu vzbudit Akiho.“
Rychle jsem odešel z kuchyně a spěchal nahoru, abych mohl vzbudit Akiho. Nechtěl jsem, aby přišel pozdě kvůli tomu, že jsem vypnul budík a šel hned do sprchy, abych měl čas na přemýšlení.
Aki
Spalo se mi celkem trhaně, ale i přesto jsem si trochu odpočinul. Musel jsem, byl jsem dost unavený a taky před basketem jsem nemohl být mrtvý, jinak bych nic neuhrál. Slyšel jsem, jak Kuro odchází a i vodu, když se sprchoval, ale snažil jsem se nevstávat, i tak to bylo mezi námi dost nahnutý. Vylezl jsem z postele až ve chvíli, kdy jsem věděl, že snídá, a sem se jen tak nevrátí. Vzal jsem si čistý ručník a hned zalezl do sprchy, abych smyl to zpocení. Ráno už bylo celkem teplo, a i blbě se spalo, pokud jsme neměli otevřené okno a nefoukal studený vítr.
Rychle jsem se osprchoval a kolem pasu jsem si jen ovázal ručník, abych se oblékl v pokoji. Hned co jsme otevřel dveře, už jsem si to zamířil pro čisté věci a honem do školy, abych to dneska stihl včas.
Kuro
Vyběhl jsem schody, i když na mě Rose volala. Tohle jsem ji ještě nikdy neudělal, a já se v duchu modlil, aby mi to odpustila. Vešel jsem do pokoje a chtěl jít Akiho vzbudit, když jsem se zarazil. Právě stál u skříně a vybíral si oblečení. A podle toho, jak voněl a měl ještě vlhké vlasy, musel se už i stihnout osprchovat.
„Dobré ráno, Aki,“ zůstal jsem stát kousek ode dveří. „Rose už udělala snídani. Promiň, že jsem tě nevzbudil dříve. Já dneska do školy nejedu, mám praxi hned od dvanácté, takže jedu rovnou tam. K tomu včerejšku... Trochu jsem o tom přemýšlel,“ odmlčel jsem se na chvíli.
Nepřemýšlel jsem o tom trochu, ale hodně. Tak moc, že jsem se skoro nevyspal.
„Odpověď ti dám večer. Jen potřebuji ještě trochu čas. Budu dole,“ otočil jsem se a vyšel z pokoje ven.
Strašně moc jsem se k němu chtěl přitulit, políbit ho, ale na druhou stranu jsem cítil jakýsi odstup. A prostě jsem nevěděl, jak na tohle mám reagovat.
Aki
„Hmmm…“ zamručel jsem a dál jsem se oblékal.
Hodil jsem na sebe potrhané džíny a tričko s mikinou, což mi stačilo na motorku. Venku bylo už dávno opravdu teplo, a já si to užíval.
„Jak kdybych tu odpověď už neznal, až natolik se bojíš změn, že ani já ti za to nestojím. Začínám si myslet, že náš vztah pro tebe neznamená tolik, jako pro mě,“ mluvil jsem si pro sebe, když jsem si ukládal sešit do batohu, do kterého budu psát poznámky z praxe.
Upravil jsem se a sešel dolů, jen jsem si vzal pár kousků jídla, svačinu do batohu a chtěl jít, než… Ještě jsem se vrátil ke Kurovi a stejně si ho za bradu přitáhl, abych ho mohl políbit.
„Dávej na praxi pozor, jsou tam hyeny,“ zamručel jsem a odešel k motorce, i když Rose protestovala, že jsem skoro nic nesnědl.
Neměl jsem hlad a taky… Popravdě jsem teď s Kurem nechtěl v jedné místnosti být. Vyrazil jsem do školy a cestou nabral Ookubu, který mi hned ráno napsal, že se chce na mé motorce svést a zkusit si jaké to je.
Kuro
Zaslechl jsem, jak Aki něco zamručel, ale nerozuměl jsem mu. A nechtěl jsem se vracet a ptát se ho, protože jsem měl strach, že bych slyšel něco, co by se mi nemuselo líbit.
Když pak sešel dolů, posbíral si jídlo a odcházel, byl jsem na hraně svého ovládání. Ale když se vrátil a políbil mě, oddechl jsem si. Jenže, to, co řekl vzápětí...
Byl jsem zpátky tam, kde jsem nechtěl být. Jen stěží jsem zadržel slzy. Držel jsem se, abych se tu nerozbrečel. Naučil jsem se mnohé za soužití s ním, a s Rose a Hiromim, ale některé věci stále nedokážu zvládnout v pohodě.
„Jsme připraveni!“ zavolala na mě Rose, která se mezitím stihla obléct, a i s Hirem připravit na odjezd. Rychle jsem popadl své věci a vyběhl za nimi ven.
„Vystoupím si ve škole, potřebuji si jen vzít nějaké zápisky, které jsem si včera zapomněl. Do práce dojedu autobusem.“
Ani jsem se na Rose nedíval, když jsem to říkal. Hlavu jsem měl otočenou do okýnka a díval se ven. Neměl jsem náladu vůbec na nic. Na žádnou konverzaci, a s nikým. Potřeboval jsem se nejlépe někam zavřít, být sám. Přemýšlet nad vším, co se doposud stalo, a co se ještě stane. Potvrdit si, že moje rozhodnutí je správné.
„Dám potom vědět, až budu končit, ano?“ nakonec jsem se na Rose ještě přeci jen podíval, když zastavila před kampusem, a my vystoupili.
„Hlavně neudělej nějakou blbost,“ pohladila mě starostlivě po tváři a nechala mě jít.
Rozloučil jsem se s ním a rychle zamířil dovnitř. Nechtěl jsem se s nikým bavit. Nikoho potkat, abych nemusel vysvětlovat, proč vlastně jsem tady. Hned jsem vyběhl do patra, kde byly kanceláře profesorů a po krátkém přemýšlení, zaklepal na dveře toho našeho. Věděl jsem, že má svoji kancelář, a nikdo nás nebude další rušit. To mi trochu dodávalo odvahu.
Po vyzvání jsem se zhluboka nadechl a vešel dovnitř...
Aki
„To byla skvělá jízda. No… Už jsem se rozhodl, taky si jednu koupím, budeme moct jezdit spolu,“ usmál se na mě Ookuba a objal mě kolem ramen.
„Hlavně se na ni nezabij, víš, že jsi tele,“ zasmál jsem se a sundal si helmu, abych ji dal na sedátko a zamkl garáž.
Do školy to bylo už jen kousek, a Ookuba si helmu nechal v garáži, že se zpátky sveze se mnou. Podle mě, jen využíval situace, aby se svezl a mohl na moment zdrhnout jeho řidiči, což byl teprve magor. Vždy jsem Ookubovu rodinu podezříval ze styků s podsvětím, ale jeho řidič… To byl pro mě teprve mafián. Bál jsem se ho i já, a to je co říct.
„Hej… Mám tě, prdelko,“ chytil mě za zátylek ten třeťák, ale stihl jen tak, tak uhnout pěkně mířené ráně na jeho ksicht.
„Prosím?“ otočil jsem se na něj, a on se jen šibalsky usmál, jak mi chtěl něco udělat.
Nemám ho rád a nějak mi ten člověk vadí.
„Sorry, já jen… Buďte včas na trénink,“ zasmál se a se čtvrťákem odešel do školy.
„Urvu mu ruce,“ prskl po něm Ookuba, a já si teprve nyní všiml, že ho nejspíš srazil na zem, když se pucoval od prachu.
Souhlasně jsem přikývl a už spěchal i s ním do třídy. Měli jsme si tam vyzvednout nějaké věci na praxi a domluvit se na vyučujícím, protože jsme byli rozděleni do skupinek.
Kuro
„To nepůjde. Kdybyste byl třeba už ve druhém ročníku, je to o něčem jiném. Ale takhle, přijít za mnou s něčím takovým, když studujete sotva měsíc a polovinu z toho jste byl nemocný... Nepřichází v úvahu. Rád vám vyjdu vstříc, ale v tomhle případě musím říct ne...“
Poslouchal jsem senseie, jak se rozčiluje nad tím, oč jsem ho požádal. Tušil jsem, že to nebude tak lehké. Přeci jen, tenhle obor nebyl tak lukrativní jako jiné, a proto se tyhle nabídky dávaly až v druhém ročníku.
„Dobře,“ rezignoval jsem nakonec. „Požádám o přerušení školy a nastoupím příští rok znovu do prvního ročníku. To můžu, ne?“
Sensei věděl, že v tomhle mi nemůže lhát, tak jen přikývnul. Zjistil jsem si to, abych měl nějaké argumenty.
„Proč to chcete udělat?“
„Kvůli sobě,“ odpověděl jsem.
Ale pravda byla taková, že jsem to dělal kvůli tomu, abych nepřišel o Akiho. Měl jsem strach, že když odmítnu s ním jet, že to mezi námi skončí, zvlášť, když se neustále kolem motá Ashida, a Aki mi to pořád připomíná.
„Tady,“ podal jsem sensei už vyplněnou žádost o přerušení, aby se na ni podíval.
Vyžádal jsem si formulář na studijním, když jsem tu šel, a hned ho i vyplnil.
„Takže za tři měsíce, co?“ povzdechl si, když si to přečetl.
Aki
Měl jsem praxi s Ookubou, který měl samozřejmě milion keců o tom, co a jak dělá, a v čem se zrovna náš učitel máčí. Když však viděl už asi druhou mrtvolu, kterou před námi rozevřeli a popisovali vnitřnosti, už musel na chodbu. Taky, oni nepotřebovali tohle zvládnout, my ano. Díval jsem se a vůbec mi to nevadilo, chtěl jsem se všechno naučit a potřeboval jsem to. Jak jinak dosáhnout těch nejlepších výsledků...
Už v polovině dne mi však začaly docházel věci, které jsem si večer neuvědomoval, a vlastně ani po celou dobu. Komplikace, které by Kurovi ublížily právě v jeho škole. Možná jsem mu neměl dávat tu nabídku, aby jel se mnou. Už nějakou dobu se vidíme každý den a nejspíš by nám i odstup jeden od druhého pomohl. Co když… Nechci, aby se něčeho musel vzdát jen proto, aby byl se mnou. Je to můj sen a jdu za ním, stejně tak by měl on jít za svým, hlavně když jsou to jen tři měsíce, nic víc. To je jako být na brigádě a nevidět se.
Vzal jsem do ruky telefon a vytočil Rose, už jen z nějakého nepříjemného pocitu, a taky proto, aby mi zjistila nějaké informace, je přeci naše máma, a tak je i napsaná v papírech.
„Rose? Jo, Aki… Chtěl bych, jestli bys mi něco nezjistila…“ mluvil jsem a vše ji vysvětloval.
Měl jsem na to celou přestávku.
Kuro
Bylo domluveno. Ten jeden rok, co bych ztratil, nebyl zas tak velký problém, a navíc i sensei uznal, že tohle by pro mne mohla být dobrá zkušenost. Ale musel jsem mu slíbit, že opravdu si tam najdu práci ve svém oboru.
Rozloučil jsem se s ním, a s papírem v ruce jsem zamířil rovnou na studijní. Nechal jsem si přerušení studia hned potvrdit, odevzdal jsem studentský průkaz a klíče od skříňky, kde jsem stejně nic neměl, a zamířil jsem ven.
Myslel jsem si, že mi to bude líto, ale když jsem odcházel od sensei, cítil jsem se nakonec o něco lépe.
Vyšel jsem z kampusu co nejrychleji, abych nikoho nepotkal a nemusel nikomu nic vysvětlovat.
Zalezl jsem do nejbližšího obchoďáku a do cukrárny, kde jsem si hned koupil zákusek a kávu. Usadil jsem se u toho miniaturního stolečku, vytáhl telefon a hned procházel nabídky, jestli někde nepřijmou kuchaře na výpomoc na krátkou dobu. Nechtěl jsem doma sedět se založenýma rukama, zvlášť, když pojedeme do Ameriky, kde budou peníze potřeba. Co bude doma, až to všem řeknu, to bude pak. Teď jsem na to myslet nechtěl.
Aki
Zbytek praxe byl fajn, už jsem se chystal k odchodu na trénink, když mi Rose zavolala.
„Aki… Zjistila jsem to, co jsi chtěl a… Kuro přerušil školu. Ještě si s ním o tom večer promluvím, ale…“ Zastavil jsem ji v mluvení a musel to probrat v hlavě.
„Rose… Dneska nepřijedu domů, mám trénink a… nejspíš to bude dlouho do noci, přespím u jednoho kamaráda a hned ráno půjdu na praxi,“ nenechal jsem ji nic říct a zavěsil jsem telefon.
Chvíli jsem jen tak seděl a díval se na telefon, abych si to pořádně prošel v hlavě. Když do mě drcnul Ookuba, abychom šli, tak jsem se konečně probral a začal se převlékat zpět do trička a džín.
„Co je ti? Jdeme ne?“ křičel na mě, ale já ho moc nevnímal.
„Musím si něco zařídit, mohl bych dneska přespat u vás?“ podíval jsem se na něj a on s úsměvem přijal tuhle pro něj nejlepší nabídku.
„V kolik dorazíš? A… Nic, omluvím tě, běž si, kam chceš,“ vběhl rovnou do tělocvičny a už mě omlouval.
Vzal jsem do ruky znovu telefon a vytočil číslo, co jsem už nikdy použít nechtěl, bohužel… Kuro byl pro mě důležitější. Už od začátku jsem mu řekl, že chci, aby školu dělal, a pokud pro něj jediné řešení bylo tohle, zařídím se po svém a dám mu jiné možnosti. Pokud ale nepřijme ani tohle… Nejspíš budu… Nechci to říkat, nebo používat, ale… Musel bych si s ním dát pauzu, aby se už konečně probudil a začal přijímat pomoc i od druhých, kterým na něm záleží. Nechtěl jsem si ani představit, jak moc musí být naštvaná Rose, a že i ona hledá řešení, jak Kura udržet na škole, ale moje bylo nejspíš to jediné vhodné.
„Otče… Ano, jsem to já. Potřeboval bych něco… Ano, přijedu do tvé kanceláře za půl hodiny. Fajn,“ zavěsil jsem a už si bral batoh a vydal se k motorce.
Kuro
Nakonec jsem si vybral tři inzeráty, kde přijímaly na krátkodobé práce. A jedna z nich byla dokonce nedaleko našeho domu, takže cesta tam, by byla jednu zastávku autobusem.
Hned jsem zvedl telefon, jestli je místo ještě k mání. Když mi to paní potvrdila, hned jsme se domluvili, že tam budu tak do hodiny.
Rychle jsem dojedl zákusek a vypil kafe, posbíral jsem věci, a už jsem spěchal na autobus. Měl jsem štěstí. Právě mi jeden jel, takže jsem ani nemusel dlouho čekat. A na místě jsem byl už za půl hodiny, což se líbilo majitelům restaurace, že jsem byl tak rychlý.
Poseděli jsem spolu asi patnáct minut, než jsem jim vysvětlil, proč vlastně hledám brigádu na tři měsíce. Sice se nad tím trochu pozastavili, ale nakonec řekli, že je to mé rozhodnutí a popřáli mi hodně štěstí. Za dalších patnáct minut, co jsem podepsal smlouvu na tři měsíce a převlékl jsem se, už jsem stál v kuchyni, kde jsem byl přidělen k jednomu stálému kuchaři, abych mu byl při ruce.
Tak jsem se hned zabral do práce, že jsem zapomněl i na to, co mě čeká, až se vrátím domů.
Aki
„Takže… ty chceš po mě zařídit stipendium klukovi, kvůli kterému jsi nás opustil a spíš s ním? I když víš, jak moc naštvaný na tebe jsem, přišel jsi za mnou a prosíš mě tu na kolenou? Proč bych to jako, Akiyuki, měl dělat? Co to přinese mně? Pokud vím, nechtěl jsi nás už nikdy vidět, a podle toho jsi se choval,“ zvyšoval na mě otec hlas, ale místy se i usmál, když si uvědomil, že nade mnou vlastně vyhrál.
„Až dodělám školu, půjdu dělat do tvé nemocnice. Z toho bys měl vytěžit nejvíc, ne? A taky… Jedu na zahraniční praxi k profesorovi Ostenovi, to je tvůj sensei, že? To je pro tebe další dobrá zpráva, protože mě budeš moct kontrolovat. Stejně vím, že polovinu věcí, co se týká školy, jsi mi zařídil ty,“ povzdechl jsem si a promnul si prsty.
„Zvedni se!“ rozkázal mi a ukázal na křeslo před sebou, abych si sedl.
„Dobře, přijmu to, co jsi mi navrhnul, ale… Počítám s dvěma večeřemi měsíčně a o tom klukovi nechci ani slyšet. Zařídím mu školu a tak. Stipendium… Vyřídím to s ředitelem téhle školy, ale… Tohle si dobře pamatuj, když po tobě něco budu potřebovat, třeba papíry a tak, budeš mi k ruce. Protest? Poslouchám,“ zvedl obočí, a já věděl, že to myslí vážně.
„Ano,“ vydechl jsem a předal mu číslo na Kura.
Chtěl ho, ale podle všeho se zařídí tak, aby Kuro nevěděl, kdo mu to zaplatil a zařídil.
Kuro
Na praxi jsem se opravdu bavil. I když jsem spíš dělal pomocné práce, přesto to bylo právě to, co mě bavilo. Být přímo v kuchyni restaurace, dívat se a sledovat, jak funguje provoz, učit se některé fígle od kuchaře, který podle mého mínění, byl opravdu dobrý. Čas utíkal tak rychle, že když přišel majitel a řekl, že můžu jít, byl jsem docela v šoku. Bylo skoro devět hodin, a já ani netušil, že jsem tu prakticky už celý den. Rychle jsem se převlékl, pobalil věci a pádil na autobus, který zastavoval nedaleko.
Chvilku jsem čekal, než dojel, a za dalších patnáct minut jsem už otevíral dveře od domu.
„Jsem do-“ poslední slabiku jsem spolknul.
Přede mnou stála Rose s rukama zkříženými na prsou a přísně se na mě dívala.
„Vítej zpátky, Kuro,“ konečně po chvilce promluvila. „Potřebuji s tebou mluvit. Pojď se mnou.“
Se staženým žaludkem jsem odložil věci, zul se a šel za ní do její pracovny.
„Posaď se,“ ukázala mi na křeslo a hned pokračovala. „Chci, abys mi něco připomněl, nevím, jestli jsem to špatně slyšela, nebo to bylo jinak, ale... Neslíbil jsi mi náhodou, že budeš studovat? Proč musím zjistit, že jsi přerušil studium? Co tě k tomu vedlo? A chci pravdivou odpověď.“
Nebylo mi z toho dobře. Rose jsem měl moc rád a nikdy ji nebudu moct zapomenout, co všechno pro nás udělala. Starala se o nás opravdu jako máma, a já ji teď nejspíš zklamal. Ale tentokrát, i když se staženým žaludkem a roztřeseným hlasem, jsem ji to řekl. A vysvětlil jsem ji, že si stojím za svým, i kdyby mě vyhodila z domu. Dělám to proto, abych mohl být s Akim, chci s ním být a tohle byla jediná možnost, když mi bylo jasně dáno najevo, že v mém oboru se tyhle studijní výměny v prvním semestru nedělají, a nedostanu ani stipendium. A senseiova slova mi potvrdili i na studijním.
„Mrzí mě, že ti přidělávám starosti, ale bojím se i toho, že když Aki odjede beze mne, že to mezi námi skončí. Nechci, aby se pořád strachoval o to, s kým jsem, nebo nejsem. Chci, aby mi věřil, ale když mi neustále připomíná, koho mám na praxi, tak co jsem měl jiného dělat?!“
S posledními slovy jsem už skoro zvýšil hlas a slzy mě už štípaly v očích.
„Aki to už ví?“ zeptal jsem se tiše, když Rose ke mně přistoupila a položila mi konejšivě ruku na hlavu.
„Ví, ale dneska nebude doma, takže si s ním o tom promluvíš až zítra,“ posadila se vedle mne a trochu zmírnila svůj přísný tón. „Nikdo po tobě nechtěl, abys ukončil školu, Kuro.“
„Já ji neukončil, jen přerušil, a příští rok nastoupím znovu. Za tu dobu aspoň získám praxi, a navíc můžu pracovat i na naš...“
Ztichl jsem. Chtěl jsem říct na našem domě, na domě, kde budu s Akim bydlet, ale v tuhle chvíli mi došlo, že to vlastně už ani nemusí být pravda.
Aki
Ještě chvíli jsem se od otce nechal mučit, a že si to dost užíval, to jsem nemohl nepostřehnout. Ale… Udělal bych cokoliv proto, aby byl Kuro šťastný, klidně bych ho i nechal jít, pokud bych pro něj znamenal hrozbu. Nenechám ho, aby si zničil život jen proto, že si myslí, že nemá na výběr, ale má… Má mě, a já mu to prostě nedovolím, i kdyby nechtěl. Jenže… Dneska s ním prostě být nechci. Udělal to tak, jak chtěl, a vůbec mě do toho nezasvětil, čímž mě naštval nejvíc. Jsme na to dva, ale já si často myslím, že mu na mě nezáleží tolik, jako mě na něm. Vážně mu chci pomoct, ale pro dnešek bude lepší, když si prostě utřídím myšlenky, a on taky.
„Takže zařízeno, o vše další se postarám osobně, takovou nabídku ten tvůj ani odmítnout nemůže, to by byl dost hloupý, ale…“
„Ale nic. Kuro je chytrý a tohle dělá jen kvůli mně, nebo si to myslí, takže o něm takhle nemluv, nebo si to ještě rozmyslím,“ vystartoval jsem po otci, a jen se ušklíbl, ale dál nemluvil.
„Jedeš k té ženské? Nebo přespíš doma?“ založil si ruce na hrudi a čekal na odpověď.
„Jedu k Ookubovi, stačí?“ zvedl jsem se z křesla a zamířil ke dveřím. Dál jsem se s ním bavit nechtěl.
„Dobře, Ookuba by mi nevadil, kdybys byl s ním,“ zasmál se a já jen práskl dveřmi, na tohle jsem už sílu vážně neměl.
Vydal jsem se teda na motorce k Ookubovi, který na mě už čekal u domu, aby mě vzal dovnitř.
Kuro
„Rose, myslím to opravdu vážně. Před ničím neutíkám, prostě jsem se tomu postavil tak, jak jsem uznal za vhodné. Vím, že jsem ti slíbil, že budu studovat a svůj slib dodržím. Jen se to posune o rok. Prosím, nezlob se na mě a nechtěj, abych něco měnil. Je to poprvé, co jsem se rozhodl k tak vážnému kroku, a hodně jsem nad tím přemýšlel, takže to není rozhodnutí z horké hlavy. A hlavně, chci to udělat sám, bez ničí pomoci.“
Rose chvíli mlčela. Možná se ji to nelíbilo, ale opravdu jsem byl rozhodnutý a nechtěl jsem to měnit. Není pravda, že si tím kazím život. Jen se plány posunou o něco na později, a navíc, jak už bylo i Akim řečeno, může to být pro mne dobrá zkušenost, a v tom měl pravdu.
„Nebudu tě přemlouvat, protože vidím, že s tebou opravdu nic nehne. Ale chci, abyste si s Akim o tom promluvili hlavně v klidu, ano? A teď mi řekni, co chceš dělat, než odletíte do Ameriky.“
Krátce jsem vysvětlil, jak se věci mají. I přesto, že Rose nebyla nadšená mým přerušením školy, byla ráda, že jsem si hned zařídil práci.
„Udělám ti večeři, musíš mít hlad, a ty se jdi zatím osprchovat, ano?“ pohladila mě ještě po vlasech, jako opravdová máma, která pochopila, že nemůže navěky svým dětem diktovat, co mají dělat.
Ano, je nám skoro dvacet, a je na čase, abychom o svém životě začali rozhodovat sami.
Aki
„Pojď dál,“ zatáhl mě dovnitř, a jen kývl na řidiče, aby mi motorku zaparkoval do garáže.
Podle všeho byl rád, že mě tu má, a nehodlal si tuhle příležitost vzít.
„Dáme si něco k baště. Kuchařka nachystala všechno možný, a vážně dobroty, tak si dej. Spát budeš u mě v pokoji, ale neboj, nechal jsem tam donést postel z hostinského pokoje, takže se mnou spát nebudeš,“ usmál se a postrčil ke mně tác s jídlem, když v jeho obrovském pokoji pustil domácí kino a začal se cpát svým výběrem jídla, co měl na tácu.
„Zlobí tě prcek? Jen klid, on se zase probere, ale… Co si zahrát hry, co jsme už dlouho neprojeli?“ vrazil mi do prázdné ruky ovladač a zavrtěl se na místě.
„Jen, co se najím, tak se do toho pustíme, aspoň se odreaguji,“ souhlasil jsem a začal se ládovat jídlem.
Jejich kuchařka byla vážně jedna z nejlepších a uměla to. Vždy jsem se tu najedl jako nikde a nestěžoval si. Asi kdybych tu žil, prasknul bych. Docela tu bylo příjemně. Zatím jsme se dívali na film, a já aspoň na chvíli nemyslel na Kura. Pořád patřil Ookuba do úzkého okruhu mých přátel, a to se těžko mazalo z paměti. Věděl jsem, že když za ním přijdu, i když neměl rád Kura, bude tu pro mě jako kamarád.
Kuro
Rose mě konečně propustila. Strávil jsem u ní skoro hodinu a byl jsem rád, že se už můžu jít osprchovat, a hlavně, že mě nevyhodila z domu.
Popadl jsem věci, které jsem měl odložené v předsíni, a vyběhl jsem nahoru. Hned jsem kuchařské oblečení hodil do pračky, abych je měl do druhého dne suché, a přitom si uvědomil, že si nejspíš budu muset koupit ještě jedny na výměnu.
Vlezl jsem pod sprchu a pořádně si vydrbal i hlavu, protože ten kuchyňský pach se držel i na vlasech.
Celou dobu, než jsem se osprchoval a oblékl, jsem myslel ale na to, kde je Aki, a hlavně, proč nepřijde domů na noc. Tohle ještě nikdy neudělal za celou tu dobu, co jsme spolu.
Už jsem chtěl jít dolů do kuchyně, když mi pípnul mobil. Skočil jsem hned po něm s nadějí, že mi píše Aki. Ale zarazil jsem se, když jsem viděl Ashidovo jméno.
„Promiň, že píšu až teď, ale skončili jsme před chvílí. Proč jsi nepřišel? Vlastně, slyšel jsem, že jsi přerušil školu. Proč? Něco se stalo? Rozešel ses s tím svým? Nedivil bych se, když se s Ookubou tak k sobě mají. Dneska spolu jeli do školy na motorce. Je mi to líto, ale bude lépe. Bylo by lepší, kdyby ses vrátil do školy a sem na praxi. Majitelka se ptala, jestli sem ještě přijdeš...“
Zůstal jsem v šoku a nemohl se ani pořádně nadechnout. Četl jsem si tu zprávu asi třikrát, abych se ujistil, že to opravdu není špatně posláno, ale jména prostě souhlasily. Novinky se šíří rychle, ale že mi napíše i o Akim a Ookubovi... Tohle už na mě bylo moc. Odhodil jsem telefon, jako by byl jedovatý a šel dolů do kuchyně, když na mě Rose zavolala, že je večeře hotová.
Kde vlastně Aki je? Proč nespí doma? Má mě opravdu už dost?
Aki
Vlastně to byl celkem příjemný večer. Ookuba se choval tak, jako když jsme byli malí a hrávali jsme si tu na schovku, nebo jen tak trápili jejich zahradníka. Bylo to fajn dětství, to jsem musel uznat.
„Promiň, jsem unavený, půjdu spát,“ řekl jsem potom, co jsem zívl a už nedokázal udržet oči.
„Jasně. V koupelně je čistý ručník, a i náhradní kartáček a pasta,“ usmál se na mě a postrčil mě ze dveří.
Ještě mi do ruky vrazil jeho tričko a už ukazoval kde je koupelna. Byly tady na poschodí asi tři, takže jsem mohl jít do jakékoliv, ale tahle byla vždy nejhezčí. Osprchoval jsem se a hodil na sebe tričko a trenky. Ještě jsem si vyčistil zuby, připravil se do postele, a potom s hlasitým zívnutím prostě vytuhnul. Sice jsem slyšel, jak mi něco Ookuba povídá, ale já byl mimo. Jak mimino v tak skvělý dece jsem usnul, a musel jsem nejspíš i chrápat, protože jsem měl menší rýmu.
Kuro
Ani nevím, jak jsem snědl večeři. Pamatuji se, že se mě Rose ještě na něco ptala, a já ji automaticky odpovídal, ale nakonec to vzdala. Vymluvil jsem se na to, že jsem opravdu unavený. Blížil se víkend, a my měli za dva dny jet k babičce a dědovi. Věděl jsem, že tam musím zajet, ať už s Akim nebo bez něj. Slíbil jsem to. Budu muset jet o něco dříve. Chodím teď do práce, a ne do školy. A druhý den mám mít volno a o víkendu budu pracovat.
Nejspíš pojedu hned z práce... Řeknu o tom Rose, aby neměla strach, a Akimu napíšu zprávu. Dám mu vědět, nechci, aby se o mně strachoval. Stačí že já...
Nemohl jsem spát. Seděl jsem celou dobu na Akiho polovině postele s telefonem v ruce a čekal...