Ten den k večeru přišla další bouře.
Abby neměla bouři ráda.
Aby odvedla pozornost od nepříjemných myšlenek, rozhodla se, že provede inventuru svých bot, kterých měla přes sto párů. Sice pracovala jen jako kuchařka a ten, kdo k ní přišel na návštěvu se vždy divil, kde na to bere peníze, ale Abby měla své zdroje z dob, kdy vyhrála v jedné loterii.
Neměla děti ani manžela, nikdy se nevdala, takže své peníze utrácela za tohle. Navíc bydlela v domě pana Rosenberga, takže nemusela platit za byt ani za jídlo, protože byla přímo u zdroje.
Bouřek se vlastně bála od chvíle, kdy jejího milovaného otce zabil blesk, který do něj uhodil.
Věřila, že blesky vysílají samotní bohové, pyšní a krutí, vyžadující oběti se zlým úmyslem působit utrpení obyčejným smrtelníkům.
Ano, pokud šlo o blesky, byla tak trochu blázen.
Už hodiny před příchodem bouře přecházela po pokoji, a co chvíli se se strachem v očích dívala k oknům.
Každý rok bylo bleskem zasaženo víc lidí, než si kdokoliv myslel. Blesky zabíjely víc než jakákoliv jiná přírodní katastrofa, ať už se jednalo o záplavy, tornáda nebo hurikány.
Někteří lidé, kteří ji znali a zůstali jejími příteli, říkali, že její znalosti o blescích musí být známkou obsese, ale ona se na to dívala jen jako na součást historie své rodiny.
A pak tu byl i strašlivý osud její matky.
Abby zavrtěla hlavou, aby zahnala nepřijemné myšlenky a povzdechla si.
Ani probírání bot nepomáhalo, tak to po pár minutách vzdala a rozhodla se vyjít ze šatny do pokoje. Podle tlumených zvuků, které k ní doléhaly bylo jasné, že bouře už je v plné síle.
Po obzvlášť silném hromu, který otřásl okenicemi a rozcinkal je, ji ale opustila odvaha vyjít ze svého skromnéhu úkrytu, a tak si sedla zpět na židli. Otevřenými dveřmi hleděla do pokoje a přemýšlela co dál, když spatřila tu věc.
Lezla po zemi a mířila směrem k ložnici.
Blížila se od koupelny a trhavě se sunula vpřed.
Lampy a stropní světla byly v celém bytě rozsvícené, aby světlo bouřky za závěsy nebylo tak nápadné.
Abby tak měla možnost toho tvora vidět jasně a zřetelně, jenže mozek se vzpíral uvěřit vlastním očím.
Pokud se to vůbec něčemu podobalo, pak nahému dítěti s nepřirozeně velkou hlavou, snad několik měsíců starému, jenže dítě to nebylo. V prvé řadě to bylo příliš velké a kromě toho to nemělo růžovou barvu, ale bledě šedou posetou zelenými skrvnami.
Abby při pohledu na hrůzného vetřelce nevykřikla strachy, ani nevyskočila. Její reakce na jakýkoliv otřes či hrozbu byla před řadou let naprogramovaná, když blesk zabil jejího otce. Tehdy taky ztuhla paralyzovaná hrůzou a pocitem viny.
Byla si totiž jistá, že to kvůli ní její otec zemřel.
Strašně moc si totiž tehdy přála, aby zůstal doma, aby nikam neodcházel a její přání přivolalo magický blesk, který ji její přání svým zvráceným způsobem splnil.
Později si samozřejmě uvědomila, že to tak není, ale i když pocit viny zmizel, žal pořád zůstával.
Ale i tak teď reagovala na zrůdného vetřelce, tak jako kdysi na svého otce. Ochromená přesvědčením, že pokud se nepohne a nevydá žádný zvuk, nevšimne si jí.
Velká deformovaná hlava, velikost toho tvora a barva kůže, nebyly jediné detaily, jež odporovaly představě, že by šlo o dítě či lidskou bytost. I když zavalité nohy a drobná chodidla se podobala dětským, tvor měl šest nohou. K lezení nepoužíval ruce, ale držel paže před sebou, jakoby se po něčem natahoval, pahýlovité prsty neustále tápaly ve vzduchu. Bylo to hrbolaté, jakoby tělo pokrývaly nějaké nádory. Chyběl rytmický pohyb svalů, pohybovalo se to odpudivým nafukováním a splaskáváním na řadě míst po celém těle. Z důvodů, jenž neuměla vysvětlit, se Abby domnívala, že musí jít zároveň o houbu i maso.
Podivný hybrid rostliny a zvířete.
Když se ta bestie proplazila kolem otevřených dveří a plazila se po chodbě dál k ložnici, zvedla se Abby ze stoličky a najednou se roztřásla strachy.
Rychle polykala, aby potlačila výkřik, který ji rostl v hrdle.
Rozhlížela se kolem sebe po nějaké zbrani, ale v šatníku nebylo nic, co by ji dodalo odvahy.
Přesto přistoupila k otevřeným dveřím a tiše šla za tou nestvůrou, aby zjistila, co ten pekelný tvor chce...
Pro vás, kteří věříte na zázraky jsem garantem vaší nesmrtelnosti.
Ta, která se bojí blesků si napsala do deníku, že město je les budov, který se neustále třese lidským zájmem a lidé v něm jsou jako ovoce, které zraje k dokonalosti. Poučím ji, že město není nic tak vznešeného jako les, že je to jen obyčejný sad plný beznaděje a pokroucených bezlistých větví, na kterých visí pouze shnilé ovoce, které je navíc prožráno červy. Prolezu skulinami jejího mozku a naučím ji o bezcennosti jejího druhu, takže bude žadonit o smrt, protože už nebude v jejích silách snést to, že je člověkem.
Mluví o dokonalém ovoci a přitom její nejbližší kamarádka zplodila nedokonalou dceru.
Všichni mají za to, že vadné dítě je požehnání.
Takové věci jsou označovány za pouhé odchylky, které přispívají k bohaté rozmanitosti druhu.
Rozmanitost ale není kořením života.
Je matkou zmatku.
Individualita není známkou svobody.
Je podstatou úpadku.
Svoboda je zotročením chaosu.
Jednota není mír, kde všichni jednají jako jeden.
Brzo se ukáže, že pýcha, naděje a strach jsou nesmyslné, tak jako jsou bezvýznamné jejich životy.
Bezpečí si za peníze nikdo nekoupí.
Pak pochopí, že na lidském jednání nezáleží, že nemá žádný význam, protože oni jsou havěť...
Restaurace Big Frost na druhé straně města, se mohla pochlubit skvělou steakovou kuchyní v elegantním černém a bíle vyzdobeném prostředí s hojností skla a nerezové oceli. Číšníci měli černobílý stejnokroj a všichni byli pečlivě upraveni.
Joelovi se tu moc nelíbilo, bylo tu na něj příliš mnoho skla a studeného kovu, ale měl tady důležitou schůzku, proto tyhle pocity musely jít stranou. Měl raději dřevo, proto bylo taky v jeho panství všechno ze dřeva a tohle jediné nehodlal měnit.
Seděl v boxu u okna, s výhledem na město.
Naproti němu seděl Mike Terry, který pracoval jako technický dozor pro stavební společnost, která byla největši v dalekém okolí.
Číšník mu právě přinesl sklenici martini a on se chystal vychutnat si první doušek před tím, než se podělí o svůj příběh.
Mike byl mohutný chlap, který ani s pokročilým věkem neztloustl.
Úvodní společenská konverzace byla krátká. O počasí, o událostech ve městě, o stárnutí.
Joel se sice už nemohl dočkat, až přejdou k samotnému rozhovoru, ale věděl, že musí dát muži čas.
Po událostech předchozího dne se totiž rozhodl, že se pokusí zjistit, co se vlastně děje.
Věděl, že zdravý rozum musí jít v tomhle případě stranou. Musel zažít hledat mezi řádky, a tak během probdělé noci narazil na muže, který jeho panství jednou renovoval a zmínil se o podivných událostech. Joel ho ihned kontaktoval a byl velmi potěšen, když mu muž slíbil hned druhý den schůzku.
Po druhém doušku martini přešel Mike konečně k tématu, který je svedl dohromady.
„Víte, při renovaci jakékoliv starší budovy, ať už se jedná o divadlo, školu nebo obrovské budovy jako Hope Star, vždycky někdo zemře. V minulosti už došlo k několika úmrtím, a i když se bezpečnost zpřísňuje, stejně dochází ke smrtelným nehodám, kterým nikdo nedokáže zabránit. Jedná se většinou o infarkty nebo zranění při manipulaci s něčím těžkým.
A tohle všechno, smrt, stará budova, způsobuje to, že se ve větší skupině chlapů najde někdo, kdo má sklony k duchařským historkám. Nevymýšlejí si je, netvrdím, že ano, ale jestli o některém ze staveništ kolují nějaké povídačky, ti chlapi se o nich dozvědí a vyprávějí si je o přestávkách nebo při obědě. A když se v takovém prostředí přihodí něco neobvyklého, nikoho nenapadne o takových divných maličkostech přemýšlet, jsou to prkotiny, ale najednou dostanou hlubší význam, než by měly. I rozumní a uvážliví lidé začnou vidět přeludy, pokud je někdo přesvědčí o tom, že je viděl. Víte o čem mluvím, že?"
„Jistě. Říkají tomu síla sugesce. Je to podmanivé působení nebo ovlivňování myšlení či představ, jemuž osoba neúmyslně podléhá. Podléhat může myšlence, představě, přání nebo názoru někoho druhého, ale také sama sebe. Slyšel jsem o tom, ale..."
„Ale Hope Star je něco jiného,“ přikývl Mike.
„Tehdy, když jsme tam prováděli renovaci, se vážně něco stalo. Na konci listpopadu. Přišel jsem o svého nejlepšího tesaře, opustil zaměstnání kvůli něčemu, co viděl, dokonce o tom nechtěl ani mluvit, prostě odtamtud chtěl pryč. Jiní chlapi, vážně tvrdí hoši, tvrdili, že zahlédli cosi, co se podobalo stínovému člověku. Temné obrysy křižující místnost, procházející chodbami, dokonce i stěnami, rychlé jako kočka, skoro rychlejší než mrknutí oka. Ale to pořád nebylo to nejhorší."
Joel polkl.
Tohle přesně viděl i on!!!
„A vy? Vy jste je viděl?"
„Ne. Já ne," zaváhal Mike, a pak se rozhlédl po ostatních zákaznících, jakoby si rozmýšlel, jestli se má o své zážitky podělit nebo ne.
„Ne stínového člověka," zamumlal spíš pro sebe.
„Řekl jste, že to začalo na konci listopadu. Víte, jak dlouho to trvalo?"
„Tuším, že čtyři dny. Pracovali jsme na renovaci celkem čtrnáct dní, ale tyhle... věci... se děly jen čtyři dny. Každopádně, nevypadáte překvapeně," zadíval se zkoumavě Mike na Joela.
„Jak už jsem vám řekl do telefonu. Myslím, že na tom domě je něco divného, a vzhledem k tomu, že tam bydlím a budu bydlet ještě nějakou řádku let, chci vědět, s čím mám vlastně tu čest," odpověděl popravdě Joel.
„Víte, kdyby bylo po mém, nechal bych ten barák strhnout a zmizel odsud co nejdál."
„To není můj styl. Rozhodně se nenechám zastrašit něčím... vlastně ani nevím čím... Ten dům je můj, a pokud je tam něco, co si myslí, že mě může vyštvat, tak to se šeredně plete," zamračil se Joel.
Mike si povzdechl. Slyšel o tom muži, který seděl naproti němu, mnohé.
Když mu ráno zavolal, myslel si, že se přeslechl, nechtělo se mu věřit, že tak velké zvíře chce mluvit zrovna s ním, ale když uslyšel v jeho hlase podrážděnost a netrpělivost, neptal se dál a raději se schůzkou souhlasil a naplánoval ji co nejdřív.
„Řekl jste, že jste na renovaci pracovali čtrnáct dní. Dost krátká doba. Dělali jste i o víkendech?" vrátil se Joel zase zpátky k tématu.
Mikeova pozornost se přesunula z lidí shromážděných u baru na martini, do nějž zíral, jakoby se z něho dala vyčíst budoucnost.
„První týden pro nás pracovala opravdu velká parta lidí, takže stačilo dělat jen pět dnů. Nebylo potřeba dělat víkend. Ale druhý týden, přesně v polovině, kdy jsme už pracovali na dokončovacích pracích, polovina chlapů odešla, protože měli zase jiný kšeft. Abysme dodrželi termín, rozhodl jsem se, že budem pracovat i o víkendu. V tu sobotu ráno jsem tam byl a pořizoval seznam zbývajícíh úkolů, drobné položky, které jsme museli dodělat.
Mezi tím, co se spolu bavili, začalo venku peklo.
Asfalt se leskl potoky vody, po okech stékaly přívaly deště.
Celé město se ponořilo do temnoty, jako by měl přijít soudný den.
„Předák naší skupiny malířů a natěračů tam byl v tu sobotu taky a sestavoval nahoře svůj vlastní soupis dokončovacích prací. Kvůli tomu... kvůli tomu, co se stalo, jsem odešel a práce se nikdy nedodělaly. Ricky, tak se ten malíř jmenoval, byl dobrý chlap, vážně nejlepší, jakého jsem měl. Občas měl sice své dny, kdy se napil, a pak na několik dní zmizel, ale vždy se vrátil, střízlivý a svou práci si odvedl. Jenže... ten den... už ho nikdo neviděl. Po několika mněsících bezvýsledného pátrání to policie odložila jako případ nezvěstné osoby. Podle nich se Ricky někde opil a troufl si na někoho, na koho nestačil. Já jsem ale věděl svoje. Vím, že Ricky by nikdy neodešel od rozdělané práce. A já ho do toho domu viděl vcházet, ale už ne vycházet. Navíc nebyl ten typ, který by bezeslova zmizel a nikomu nic neřekl. Byla v tom spousta prachů, proto se přihlásilo tolik chlapů na práci. Každý z nich dostal tolik, co obyčejně dostávají za čtyři takové zakázky. A Ricky prachy potřeboval. To jsem věděl. Chtěl se odsud odstěhovat co nejdřív pryč a založit si rodinu. Na Rickyho byl spoleh. Osobně si myslím, že Rickyho něco chytlo a odneslo ho, tělo i duši, rovnou do pekla nebo na nějaké podobné místo."
Tyto slova se vůbec nehodily k povaze stavbyvedoucího dozoru, který strávil celý život manuální prací a vždycky stavěl na pevných základech. Mike znovu zmlkl, vyhýbal se Joelovu pohledu, sledoval lidi u baru a přitom upíjel martini.
Když se nakonec odhodlal podívat se Joelovi do očí, byla v jeho neuhýbavém pohledu rozhodnost, síla a výzva, které naznačovaly, že očekává, že narazí na skepsi, ale je připraven čelit jí a má v úmyslu dosáhnout toho, aby mu uvěřil.
„V tu sobotu jsem byl dole v tělocvičně a sestavoval přehled toho, co by se mělo doopravit. Najednou jsem někde zespodu budovy slyšel podivný hluk, který přerostl až do vibrací. Napřed jsem se lekl, že by to mohlo být zemětřesení, což je pro každého stavaře přímo noční můra, tak jsem vyšel do chodby, abych zjistil, co se to vlastně stalo. Jenže... ta nebyla vůbec taková, jak jsme ji zanechali. Čistá, nově natřená, pečlivě uklizená, ale vlhká, špinavá a zatuchlá. Polovina stropních světel nefungovala, plíseň byla všude na stěchách a stropě, zčásti černá, ale místy taky zářivě žlutá. Koberec byl prožraný, zplstnatělý a roztrhaný. Ale nedávalo to smysl. Myslel jsem si, že mám halucinace, že se se mnou něco děje, známka únavy, přepracovanosti. Zavřel jsem oči, abych se uklidnil, ale když jsem je po pár vteřinách otevřel, viděl jsem... tu věc. Vím, že je těžké tomu uvěřit, Joeli, ale bylo to tak skutečné, jako že tu teď sedíte naproti mě."
Mike se na chvíli zase odmlčel a sklonil pohled do průzračné tekutiny martini.
„Ta věc stála přímo uprostřed chodby. Byla velká. Velká asi jako já. Ne, větší. A bledá. Bledá jako červ, ale nebyl to červ. Mělo to v sobě zároveň i něco z pavouka, ale nebyl to ani hmyz, protože na pavouka to bylo moc velké. Napadlo mě, jestli si ze mě někdo nevystřelil, nějaký kouzelnický trik. Měl jsem mít narozeniny a občas se stávalo, že chlapi si vyváděli před narozeninami různé kanadské žertíky. Ale někde v podvědomí jsem věděl, že to tak není. Možná proto, že jsem byl tak ochromený strachem, jsem nemohl ani otevřít pusu, abych zavolal o pomoc. Ale i když jsem byl sebevíc potichu, ta věc jakoby mě cítila. Blížila se ke mě, ale mučivě pomalu, jakoby věděla, že jí stejně neuteču."
Joel netrpělivě naslouchal. Čekal cokoliv, sám zažil tři děsivé příhody, ale tohle předčilo i jeho očekávání. Mohla ta věc, to co Mike popisoval, být to, co ho napadlo v bazénu?
Mike se znovu zadíval do Joelových očí, jakoby v nich pátral po známkách nedůvěry.
„Najednou jsem uslyšel hlas, který přicházel odnikud. 'Zlikvidovat, zlikvidovat, zlikvidovat', tohle opakoval pořád dokola. Ta věc přitom pořád mířila ke mě. Čím to bylo blíž, tím víc jsem si všímal detailů, na které do smrti nezapomenu. Bylo to hrbolaté, mokré, mléčně bílé. Něco, co se podobalo hlavě, na krku něco jako žábry. Začal jsem opatrně couvat pryč z chodby a přitom se přistihl, že si pro sebe cosi mumlám. Zjistil jsem, že jsem uprostřed motlidby a přitom jsem si vůbec neuvědomoval, že bych s ní začal. Byl jsem si jistý, že tam zemřu. Ale najednou...ta věc...promluvila ke mně."
Po těchto slovech se Mike zase odmlčel a pohled stočil na hosty v baru.
Nevšiml si proto, jak po jeho slovech sebou Joel škubl.
Ta věc promluvila?
„Co řekla?"
„Cože?"
„Co ta věc řekla. Říkal jste, že promluvila..."
„Řekla jen... 'Já jsem vše'..."
Mike si povzdechl a opět se mezi muži rozhostilo ticho.
„Víte Joeli, byl jsem ve válce. Ve Vietnamu, v tom nejhorším pekle, nebo jsem si to aspoň myslel. Možná to bylo tím, že když člověk žije strachem ze dne na den, zvykne si na něj, stane se vůči němu imunní. Ale tohle bylo... Takovou hrůzu jsem nepocítil ani tam... Opouštěla mě síla, a to se mi ve Vietnamu nikdy nestalo. Nedokázal jsem ani stisknout kliku. Nohy jsem měl slabé, a kdybych se neopíral o dveře, nejspíš bych se válel po té špinavé zemi. Pak se najednou ale všechno změnilo. Světla byla jasnější, špinavá chodba, plíseň, všechno, co tam nepatřilo najednou zmizelo. Chodba během pár vteřin byla taková jako dřív. Prostě... bylo to jako sen, jenže s tím rozdílem, že já jsem byl vzhůru."
Mike se zase odmlčel, ale tentokrát se zahleděl oknem ven do deštivého večera.
„Hned potom, co jsem se uklidnil, jsem vyšel nahoru k Rickymu. Byl v pořádku, slyšel sice nějaký rachot, ale nevěnoval tomu pozornost. Chtěl jsem mu to říct, měl jsem mu to říct, ale slova mi nešla přes rty. Měl jsem ho donutit odejít, místo toho jsem zbaběle utekl jen já sám. O pár hodin později, když Ricky nepřicházel na svačinu, jsem se dozvěděl, že zmizel. Byla to moje vina, že zmizel. Měl jsem ho donutit odejít."
„Nemohl jste vědět, že se něco takového stane," pokrčil rameny Joel.
„Ano, ale..."
„Od té doby jste tam už nebyl?"
„Ne. Ten den, v sobotu, kdy Ricky zmizel, jsem sebral zbytek chlapů a práci jsme nedokončili. Sice jsme přišli o část peněz, ale přesto si nikdo nestěžoval. Ten den jsem se rozhodl, že do toho domu už nevstoupím. Nikdy v životě. Jen blázen, by tam chtěl být," mumlal Mike.
„S jedním takovým bláznem mluvíte," zavrčel Joel a zamračil se.
„Být vámi, tak opravdu odejdu. Ten dům, ať je to cokoliv, ať je tam cokoliv... proti tomu nezvítězíte..."
„Nemusíte se obávat. Já si nějak poradím," odpověděl odměřeně Joel a na stůl hodil pár zelených bankovek.
Slyšel všechno, co potřeboval. Nebylo nutné se tu nadále zdržovat.
„Díky, že jste mi to všechno řekl. Teď už vím, že nejsem jediný," řekl při odchodu a nechal za sebou zmateného a vykuleného Mikea.
Ve své představě o své dokonalosti jste kdysi prohlásili, že nepotřebujete bohy, protože jste se jimi už dávno stali.
Jsem si však jistý, že dospějete k pochopení, že svět obydlený bohy by byl stejně špatně uspořádaný, jako svět přeplněný obyčejnými lidskými bytostmi.
Já jsem ale něco jiného.
Já nepotřebuju lidství ani božství, neboť jsem víc než to.
Takže zničím to první, abych zničil i to druhé.
Vemte si toho správce. Je to bývalý vrah a i teď má čím dál větší sklony k násilí. Kvůli živobití zabil i svého bratra. Ten nepřenechává místo žádnému bohu, který by jej mohl odsoudit.
Když ho zatýkali, tvrdil, že vzrušení je všechno, na čem záleží, že existuje jenom on a jedině on je neomylný. Chápe životní pravdu líp, než kdokoliv jiný, kdo tu kdy žil nebo žije. Mohl bych mu udělit milost nebo ho donutit spolupracovat, ale nic takového já přece nepotřebuji.
A pojem milost patří jen slabým, a já slabý nejsem.
Všem jim způsobím, bolest, uvedu je v zoufalství, způsobím jim smrt, i když přitom nezažiju to pravé vzrušení, jaké zažíval ten správce, když své oběti týral. Ale mě to nevadí, já prožívám vlastní rozkoš, i když mi v žilách neproudí ta teplá lahodná krev, nádherně rudá, kterou lidem tolik závidím.
Závidím?
Já přece nemůžu závidět!!!
Odporná havěti, už brzo...
Už brzo...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Je tu hned další kapitola. Nějak mi to zase jde. Tentokrát se jen dozvíme něco málo z toho, co se kdysi v domě odehrálo. A co příště? Můžete se konečně těšit na setkání Joela se Silasem! A uvidíme, co náš tajemný dům plánuje dál...