Justin
„A víš ty, jak je těžký slyšet že mě miluješ a zároveň slyšet, jak ti ubližuji? Myslíš taky někdy na někoho jiného, než jen na to, jak se cítíš ty? Jak si asi myslíš, že mi je, když to na mně takhle vybalíš? Mám být z toho hned happy a dělat, jako že je vše ok? Měl bys, Briane, taky myslet i na city druhých, ne jen na ty svoje!“ volal jsem ještě za ním a už mi bylo jedno, kdo to slyší. „Ten sešit jsem ti dal proto, aby ses to mohl naučit. Máš dobré známky a je škoda si je pokazit nějakou pitomou literaturou jen proto, že místo poznámek píšeš romány, dobře jsem viděl tvůj sešit.“
Proč mu to vlastně říkám, když mě stejně neposlouchá. Nadělá mi v hlavě pěkný bordel a nakonec mám pocit, že vlastně já můžu za to, jak mizerně mu je.
Tohle vážně nemám zapotřebí. Proč není normálně klidný a v pohodě, tak jako byl dříve? Možná by se vše vyvinulo jinak. Ale takhle…
Už toho mám vážně dost. Nejen, že ho mám poslední dny plnou hlavu, a ještě tohle… Měl jsem se, kurva, na všechno vysrat. Měl jsem nechat Jacoba, aby mu rozbil hubu.
Aspoň bych teď měl klid a nemyslel na něho každou chvíli, jak nějaký zamilovaný debil.
Takhle jsem si žádnou lásku nepředstavoval. Chtěl jsem to být já, kdo někoho pozve na rande. Kdo řekne, jak moc pěkný je a kdo řekne – Mám tě rád, miluji tě…
Ale tady…
Jsem v pěkný prdeli. Nic neplyne přirozeně… Všechno se pokazilo… Vždycky jsem tajně pokukoval po klucích a holky jen tiše trpěl. A tohle mi vzalo iluze, že bych měl někoho hodného a milého… Někoho, kdo by se nechoval jak histerka. Kluci jsou v tomhle nejspíš stejní jako holky.
Nasraně jsem otevřel dveře a vypadnul ven. Jen jsem mámě napsal smsku, že jdu pěšky a na trénink pojedu autobusem. Vytáhl jsem si věci z auta a vyrazil pryč.
Brian
Je mi to už všechno jedno, úplně. Chovám se jak debil a on mě nesnáší. A ví on, jak těžký je se přiznat? Je snad jasný, že člověk potom všem chce vědět na čem je a já už to vím.
Naštvaně jsem s tím sešitem mrsknul do rohu a lehl si na postel.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale vypnul jsem. Nemyslel jsem. Nebyl.
Nebylo mi dobře a nejspíš mi i houpl tlak, jak zničený jsem byl. Bylo zvláštní, že se ani nepodivil tomu, že toho o něm tolik vím, i to že má dneska trénink. Nejspíš byl na to zvyklý, nebylo se čemu divit, co by měl ze mě?
Někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešla máma. Pohladila mě po vlasech a vytáhla do náruče.
„To bude dobrý zlato, nechce, tak ať nechá, neví, o co přichází."
Pevněji jsem ji objal a jen se na ni tisknul.
Justin
Docházel jsem rychlým krokem k bráně právě v momentě, kdy na ní začali pracovat opraváři. Protáhl jsem se mezerou, která tam byla, a zamířil do města k nebližší zastávce. Přijdu pozdě, ale pořád lepší než nic.
Čím víc jsem se vzdaloval od Huntovic sídla, tím víc se moje kroky zpomalovaly. Nějak to na mně začalo všechno padat a já z toho začal být unavený.
Nakonec jsem vytáhl telefon a zavolal trenérovi, že se omlouvám, ale nepřijdu, protože jsem si narazil loket a nemůžu ruku pár dní namáhat. Ale v pondělí by to už mělo být v pohodě.
Naštěstí nic nenamítal. Nikdy jsem nevynechal žádný trénink, tak pro jednou to nevadí.
Zastavil jsem se u první zastávky a čekal na autobus, když náhle u cesty přistavilo mámino auto.
„Justine, nastup si,“ přikázala mi přísným hlasem.
Raději jsem neodporoval. Nastoupil jsem a máma se rozjela ke škole.
„Nejedu na trénink, omluvil jsem se. Narazil jsem si loket a nechci to teď namáhat.“
„Ale když tobě na tom tak záleží…“
„Neboj, jenom dneska. Mami… promiň. Nechtěl jsem…“
„No, moc dobře ses neukázal. Naštěstí paní Huntová měla pochopení. Nejsi poslední dobou ve své kůži, Justine. Děje se něco?“
„Ne,“ zalhal jsem a otočil hlavu do okýnka.
„Udělám ti doma něco dobrého, ano?“
Jen jsem přikývl. Celou cestu domů jsme pak už neřekli ani slovo. Hned jak jsem shodil boty, zalezl jsem do pokoje a padl na postel. Nechtěl jsem už s nikým mluvit. Neměl jsem náladu.
Měl jsem toho v hlavě tolik, že jsem nebyl schopný to dát pořádně do kupy. Ale jedno se mi tam ozývalo pořád hlasitěji. Jedno jméno…
Vzal jsem do ruky foťák a naklikal fotky z univerzity. Díval jsem se na obličej toho, čí jméno se mi neustále ozývalo v hlavě.
Brian…
Brian
„Jak dlouho to víš?" zeptal jsem se mamky.
„Že jsi na kluky? Už dlouho jsem něco tušila. Nezapomeň, že s Jeffem jsme si tímto už prošli," odpověděla mi sladce.
„Omlouvám se."
„Za co? Prosím tě, nic se neděje. Řeknu ti to, co Jeffovi... Budu tě milovat ať budeš jakýkoliv, jen buď šťastný. Jenže, mě se šťastný nezdáš. Ten Justin, je to on, že? Ten pan dokonalý, co ti už dlouho motá hlavu," zeptala se mě opatrně.
„Ano. Jen... Chovám se poslední dobou hrozně a všechno jsem na něj vybalil hned dvakrát, jako kdybych ho tím vydíral. Všechno jsem zkazil, měl jsem dál mlčet, to mi jde nejlíp."
„ Ale nezkazil. Člověk se častokrát chová jako blázen, když někoho miluje a ty si puberťák, máš na to právo," usmála se a otřela mi slzy z tváře.
„Pojď, dáme si zmrzlinu," vytáhla mě na nohy a odtáhla do kuchyně.
Vrazila mi do ruky lžičku a sedla si i s kyblíkem zmrzliny naproti mě.
Začal jsem jíst, ale i když se čokoládová dobrota rozpouštěla rychle na mém jazyku, stejně jsem na něj nedokázal přestat myslet.
Srdce mě nepříjemně bolelo a žaludek se mi stále svíral, jak moc jsem to všechno prožíval.
Justin
Vstal jsem a přešel ke stolu. Zapnul jsem si počítač a napojil na něj foťák. Všechny fotky jsem si stáhnul do složek, jen jednu jsem nechal bokem. Ty ostatní jsem přeposlal na všechny, co na nich byli, včetně Briana. Jen tu jednu, jsem si nechal pro sebe.
Rozklikl jsem ji a ve fotoshopu jsem ji upravil, aby na ní nebyl s tou slinou, co mu stékala z koutku úst.
Díval jsem se na něj a musel jsem uznat, že se mi líbí čím dál víc. I když měl zavřené oči, dokonale jsem si uměl představit jeho barvu.
Proč to vlastně dělám? Proč na něho pořád čumím? Proč na něho pořád myslím?
Proč to nezůstalo jen u toho, že jsem ve třídě několik hodin denně pozoroval jeho záda?
„Upekla jsem koláč, dáš si?“ ozvalo se ode dveří a já celý červený honem zavíral tu fotku.
Máma ke mně došla a položila na stůl talířek s čerstvě upečeným koláčem.
„Ukaž mi tu ruku,“ chytla mě za ni a začala si prohlížet tu modřinu. Opatrně mi ji prohmatala a jen zakroutila hlavou. „Zase ses pral?“
Jen jsem si vyškubnul ruku a přisunul si talířek.
„Justine,“ řekla o něco přísněji. „Kolikrát jsem ti říkala, že se nemáš prát.“
„Nerval jsem se,“ odpověděl jsem. „Prostě jsem spadl a narazil si ruku.“
„A tohle je co?“ znovu mě za ní chytla a ukázala na mé odřené klouby.
„Mami, prosím tě…“
„Justine, nelíbí se mi to. Takže máš zaracha. To znamená jen škola a trénink. Žádní kamarádi a ani holky. Ze školy okamžitě domů. Rozumíš?“
Trhněte si všichni, pomyslel jsem si v duchu.
„Měl by ses vyspat, zítra nám musíš pomoct. Na tu ruku ti něco dám…“
„Nemusíš se starat. Mastičku mám od…“ spolkl jsem to, co jsem chtěl doříct.
„Jak chceš. Ale možná by neškodilo si promluvit. Pokud máš nějaký problém, je lepší si-“
„Nemám problém,“ vyhrknul jsem, ale vzápětí bych se nejraději kousnul do jazyku, když jsem viděl, jak se máma zatvářila. „Promiň,“ dodal jsem tiše. „Půjdu brzy spát.“
Brian
Snažil jsem se aspoň trochu odvést myšlenky jinam, ale šlo to stěží. Nakonec mi pomohly holky, když přišly i s rodiči na večeři. Začaly mi různě dělat vlasy a hrály si s nimi, jako kdybych byl holka. Dělaly mi to od dětství a mně to nevadilo, docela jsem se tím bavil. Když Lilith začala povídat, jaká je její škola a jak už má kluka, začal jsem jim oběma dost závidět. Vlastně jediný na ocet jsem tu byl Já.
„Večeře," zavolala máma a my jak stádo koní seběhli dolů.
Večer proběhl skvěle. Pozoroval jsem oba páry a musel jsem uznat, že si jak Jeff, tak Stan vybrali dobře. Bylo to jako mít zase celou rodinu. Líbilo se mi to.
Ale když Jeff oznámil, že se budou s Ei brát, byl jsem v prdeli. Snažil jsem se co nejrychleji zdejchnout, jak se mi rozbušilo srdce.
Jak? Kdy? Já ani nemám kluka a Jeff už skoro manžela?
Šel jsem do svého pokoje a zamknul, aby mě nikdo nerušil. Sebrat jsem ten sešit a začal se z něj učit. Zapamatovával jsem si to celkem rychle, až jsem tomu sám nevěřil. Napsal to tak přehledně, že se mi to samo usazovalo v hlavě. Dokonce jsem i na moment zapomněl na vše.
Jenže brzy se to vrátilo a strašně to bolelo.
Justin
Spal jsem jak zabitý. Dokonce jsem se nestihl ani osprchovat. Když mě máma vzbudila, jen jsem vlítl do sprchy a už jsem se snídaní v ruce nasedal do auta a jeli jsme do práce.
Když jsme dojeli do květinářství, právě se rozednívalo. Táta už tam byl, protože tam občas přespával. Hned mi přidělil práci. Třídil jsem květiny, abychom vybrali jen ty nejhezčí a mohli to navázat. Bylo toho opravdu dost, protože to byla celkem velká svatba.
Objednali si jen růže. Měli prý sladěnou svatbu do červeno bílé. By mě zajímalo, jestli ženich bude mít červenou kravatu…
Pracovní stůl se pomalu začal plnit vazbou květin, které ozdobí slavnostní stůl, ve váze už byly květiny pro hosty, a v jedné extra krásná pro nevěstu. Máma si opravdu dala záležet.
Já ještě pomáhal tátovi připravit malé kytky do klopy pro ženicha, svědky a družičky a přidělávali jsme mašličky na myrtu pro ostatní svatebčany.
Tak jsem se zabral do práce, že jsem i zapomněl na to, že jsem chtěl ještě spát. Ale chvílemi, kdy bylo na dílně naprosté ticho, se mi do hlavy vkrádal Brian.
Pořád jsem myslel na to, co mi všechno řekl. Ať už jsem se na to díval s odstupem času nebo ne, byl jsem stále naštvaný. Ale přesto…
Přemýšlel jsem, jestli se stihl naučit všechno, co jsem mu poslal. Času na to měl dost, takže snad ano. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi v sešitě chybí dva spisovatelé. Hned jak přijdu domů, pošlu mu to mejlem. Snad se do něho podívá.
„Justine, pospěš,“ drcla do mě máma, když pokládala další hotovou ikebanu na stůl, vedle ostatních. „Za dvě hodiny to musí být na místě. Za hodinu musíme vyjet, abychom to stihli včas…“
Jen jsem přikývl a raději přidal, aby naši nepřišli o lukrativního zákazníka.
Brian
Probudil jsem se rána, s vytetovaným knoflíčkem na tváři jak jsem usnul na vlastní ruce na stole. Tak dlouho jsem se učil a přitom myslel na Justina, že jsem z toho únavou vytuhl.
Vlezl jsem do sprchy a docela dlouho v ní byl, dokud máma nezaťukala na dveře.
„Briane, je oběd. Snídani jsi prošvihl, tak pojď aspoň na oběd. Kluci už odjeli a mě se nechce samotné obědvat, když už tak dlouho na tebe čekám. Táta musel hned ráno do práce, takže pojď,“ kárala mě.
Vždy jsem ji měl moc rád. Opravdu nás milovala a nikdy ani na moment nesoudila. Skvělý člověk, o kterého jsem se vždy mohl opřít, a bohatství s tím nemělo nic společného. I kdyby neměla peníze, tak byla bohatá duchem, proto si ji prý i táta vzal.
Vypnul jsem vodu a osušil se. Hodil jsem na sebe džíny a nějaké nové tričko, co jsem si koupil. Když jsem k ní došel, jen pobaveně mi prohrábla vlasy a usmála se.
„Co bys řekl tomu, že bychom na večer zajeli k jedné květinářce a vybrali výzdobu na Jeffovu svatbu? Chci to jako dárek od nás, neboj, ví o tom a souhlasil. Máš lepší vkus na květiny a barvy, než já. A hlavně víš, co má Jeff nejraději,“ zamyslela se a postavila z postele.
„Ale pokud nechceš, nevadí,“ sklopila pohled dolů, jako kdyby byla smutná.
Její klasické citové vydírání.
„Pojedu, jen mi prosím neříkej za kým a pokud tam bude, tak zůstanu venku, ano?“ zvážněl jsem a navlékl si černý svetr.
„Skvěle, v nic jiného jsme nedoufala,“ pohladila mě po tváři a táhla za ruku na oběd.
„Ty už si jim volala?“ zeptal jsem se.
„Ano, zamluvila jsem i hodnu, kdy se jí to bude hodit. Je moc milá. Prý bude mít nějaké návrhy, ale budu ráda, pokud i něco uděláš jako návrh na počítači.“
„Podívám se potom na to, než pojedeme,“ usmál jsem se, protože tohle mě bavilo a konečně zasedl ke stolu a velmi dobrému jídlu.
Justin
Naložili jsme kytice do dodávky do stojanů, aby se žádná nepřevrhla a nepolámala. Máma ještě řešila telefonát, a jak nastoupila, tak se moc usmívala.
„Máme další objednávku na svatbu,“ políbila tátu na tvář a já jen otráveně otočil hlavu. To se nemůžou pusinkovat, když u toho nejsem?
„Jaká kytice bude pro nevěstu,“ zeptal jsem se jen tak mimochodem.
„Žádná, budou to dva ženichové,“ usmála se máma. Táta nastartoval a vyjeli jsme na místo dodání.
„A to jde?“ udiveně jsem k ní otočil hlavu.
„Jasně že jo. Sňatky homosexuálů jsou u nás už nějakou dobu povoleny,“ pak se otočila zpět k tátovi a probírali, jaké prospekty nabídnou, aby o tuhle zakázku nepřišli. Já už je neposlouchal, protože to bylo pořád dokola a já ty jejich domluvy už znal nazpaměť.
Každou takovou objednávku si fotili. Někdy mezi nimi jsou i fotky, jak se kytky vážou, už kolikrát jsem říkal, ať ty fotky se mnou dají pryč, ale odmítli. Prý to víc přitahuje klienty, když vidí, jak pěkný kluk jim chystá kytice.
Cesta tam, předání zakázky a pak cesta domů, už netrvala dlouho. Za dvě hodiny jsem už seděl v pokoji a čekal, až se máma osprchuje, abych se taky mohl jít umýt.
Využil jsem toho času, protože to mámě vždy trvalo, a zapl jsem počítač. Naskenoval jsem poslední dva spisovatele, co jsem měl na papírech ještě nepřepsané v sešitě a poslal je Brianovi.
Posílám ti ještě dva, které jsem si zapomněl dopsat do sešitu. Nezapomeň mi ho v pondělí přinést do školy. Jinak dík za tu mastičku. Vypadá to, že pomohla. Justin.
Ještě jsem přemýšlel, jestli něco dopsat. Něco… cokoliv…
Nakonec jsem ještě připsal – poslal jsem ti i fotky z exkurze, líbily se?
A pak jsem to poslal.
Nějak nevím, co bych mu měl napsat. Včerejšek neskončil zrovna moc dobře…
Nejspíš je pořád naštvaný…
Brian
Nadlábl jsem se tak, že jsem mále převrátil pupkem ten stůl. Potom jsem ještě zašel po pokoje a na chvíli se natáhl, aby mi slehlo, jenže jsem zase nějak usnul.
Probudilo mě až třesení mého těla a naštvaná máma, která se mě už asi deset minut snažila probrat.
„Promiň, mami,“ usmál jsem se a ona se narovnala.
„Jedeme! Nechci, abychom přijeli pozdě, víš, že to nesnáším,“ plácla mě po rameni a šla dolů do obyváku.
Zvedl jsem se a v koupelně si opláchl obličej, abych se vzpamatoval. Protáhl jsem se a ještě zkontroloval zprávy v meilu na tabletu. Skoro jsem spadl z postele, když jsem to četl a nemohl se vzpamatovat z toho jména, co mi to naspalo.
Rychle jsem rozklikl fotky a kolikrát se bavil tím, jak mě vyfotil. Opravdu se v něm nevyznám. Proč to dělá? O co mu jde? Jsem fakt zmatený.
Jenže… Moje tělo se začalo chvět při každém písmenku, které jsem od něj četl a nakonec ta otázka… Sedl jsem si k tomu a odepsal:
Děkuji… Ten sešit mi moc pomohl a já se konečně snad něco z Angličtiny naučil. Ty fotky jsou moc pěkné, možná ses minul oborem. Děkuji i za ně.
Chtěl bych mu toho tolik napsat, ale nešlo to. Nemohl jsem. Ne poté, co jsem řekl a udělal. Radši jsem se chtěl držet vzadu.
Potom jsem se zvedl a i s mámou odjel k Justinovi domů. Trošku mě stresoval fakt, že to je u něj doma, ale zase to bylo až odpoledne, takže bylo jasné, že nebudou v květinářství pořád.
Ten dům jsem velmi dobře znal a ten byt ještě víc. Ještě jsem si pamatoval, jak jsem odtamtud zdrhal, poté, co jsem ho políbil.
Po zazvonění nás jeho máma přišla vyzvednout dolů a vedla do bytu. Nervózně jsem se pořád rozhlížel, připraven kdykoliv utéct, když mi bude chtít rozbít hubu.
Justin
Konečně máma opustila koupelnu. Zatím co si šla nachystat kávu, já se tam hned nacpal, aby mi tam nevlez táta. Pustil jsem si sprchu a začal se mýt. Stál jsem tam docela dlouho. Jako by mi ten včerejší trénink chyběl a já si tu absencí vody musel doplnit.
Po nějakých patnácti minutách jsem vylezl z vany, otřel se a natáhl si jen trenky. Vyšel jsem z koupelny a s ručníkem na hlavě, kdy jsem si ještě sušil vlasy, jsem popaměti šel do kuchyně, abych si vzal džus a mohl se zavřít v pokoji. Když zaracha, tak zaracha. Pustím si televizi a budu se dívat na nějaký akční film.
„Justine,“ ozval se za mnou hlas táty, když jsem stáhl ručník z hlavy a sklonil se do ledničky. „Máme návštěvu. Běž se obléct.“
„A to jste mi nemohli říct dřív?“ začal jsem brblat a otočil se do obýváku.
Na poslední chvíli jsem zachytil džus, který mi málem vypadl z ruky. Civěl jsem na Briana a jeho mámu. To jako si přišli pro omluvu za můj včerejší odchod? Co to má znamenat? Nějak jsem to nebyl schopen pobrat.
„Promiňte, nevěděl jsem, že tu někdo je,“ rychle jsem prošel a zamířil do pokoje, abych se oblékl.
Brian
Sedli jsme si v obyváku, kam nás uvedli a jeho tatínek donesl ve sklenici vodu. Maminka kávu a nějaké sušenky. Byla to docela příjemná atmosféra.
„Máte nějaké návrhy? Chtěla bych to jako svatební dar pro mého syna, teda už oba syny,“ řekla máma a už si přebírala nějaké prospekty a fotografie od jeho maminky.
„Co myslíš, Briane?“
Podíval jsem se na to, co připravili a stále nemohl najít to, co jsem měl v hlavě, že by se Jeffovi líbilo. Nakonec jsem se napil vody a zastavil se na jedné fotce. Ne kvůli květinám, ale kvůli Justinovi. Jeho tvář… Tělo… Byl jsem mimo, jak byl obklopen těmi květinami a tolik mu to slušelo.
Najednou mi z ruky všechno vypadlo a já se málem utopil vdechlou vodou, co jsem upil.
Kurva… Kurva… Tak tohle…
Díval jsem se na polonahého Justina a viděl každý jeho sval, jak mu hraje na jeho těle. Nemohl jsem se vynadívat a to nemluvím o tom, že mi pohled sjel na jeho trenky a to se mnou teprve dělalo dost divné věci. Když jsem se konečně nadechl a máma přestala rukou skrývat ústa, protože se mi chtěla zákeřně smát, tak jsem se narovnal a pořádně se napil vody.
Děkuji mami… Dneska si napíšu do deníčku… Můj milý deníčku, dneska jsem viděl polonahé tělo svého idola a nejspíš se mi postavil, když mám probírat květinovou výzdobu na svatbu svého bratra v domě svého boha. Za vše vděčím své škodolibé mámě. Jsem totálně v prdeli…
Rozklepanýma rukama jsem všechno sebral ze země a vytáhl jednu výzdobu, co se mi líbila.
„Ty… Ty bílé růže jsou skvělé a takhle do běla je to krásně jemné, jen… Potřebovali bychom do toho zakomponovat modré hortenzie. Ty má Jeff nejraději a modro bílá byla dokonalá,“ usmál jsem se, abych zakryl svoje rozpaky.
Justin
Vletěl jsem do pokoje jak velká voda. To mi fakt scházelo. Nemohla mi máma říct, že přijdou zrovna oni? Fakt ji někdy nechápu. A tátův přísný pohled… Copak já za to můžu? Však už mi dali zaracha, ne? Vlastně ani nevím, na jak dlouho…
Do prdele!
Nadával jsem v duchu jak špaček, zatím co jsem si vytahoval čisté věci ze skříně, abych se mohl obléct.
Tepláky se nejspíš teď nehodí. Je to bohatá rodina a ještě s titulem. No tak proto se máma tak ohákla! To ji teda nedaruji!
Skrz nedovřené dveře jsem poslouchal, o čem vlastně mluví a částečně jsem si oddechl. Takže ta svatba je pro ně…
Pro jejich rodinu?
Nakonec jsem si ty tepláky oblíkl a černé volné triko potiskem The Big Ben Theory. Prostě tenhle seriál mám rád…
Rychle jsem posbíral špinavé prádlo a odnesl ho do koupelny. Po cestě nazpět jsem se zastavil na moment u dveří do obýváku.
Chvilku jsem se opíral o futra a sledoval, jak se probírají fotkami. No paráda. Ještě tohle…
Brian taky nemusí vidět všechno.
„Nechceš jít na chvíli vedle?“ přerušil jsem jejich hovor.
Jsem debil. Proč jsem to řekl? Fotky… Asi proto…
Brian
Asi mi právě selhalo srdce a rozletělo se na tisíc kousků, které zmizely někam do černé díry. Skoro jsem nedýchal a udiveně se na něj díval.
To byla slyšina… Halucinace… Tak tohle rozhodně neřekl. Blbost.
„Jen běž, Bri! Jsou to jen detaily a počty kusů a kde a rozlohu si dořeším sama, stejně by ses tu nudil,“ postrčila mě máma a já málem přepadl na stolek.
Díky… Fakt moc díky, mami. Mám já to v tobě vždy velikou podporu a kůl do srdce mi nechceš vrazit? Únikový východ… Je za ním. Stačí se jen kolem něho proplížit a zmizet ven. Určitě mě chce praštit. Řvát na mě, že jsem kretén. Vysmívat se mi. Jen řekni ne! Briane! Řekni ne!
„A… Ano,“ souhlasil jsem a zvedl se ze sedačky, abych k němu došel.
Jsem mrtvola… Kaput… Odpravenej… Totál…
Vešel jsem do jeho pokoje a trošku se přikrčil, když kolem mě procházel, jak kdybych se bál, že mi chce jednu ubalit.
Justin
Vešli jsme do pokoje a já ještě rychlým pohledem zhodnotil, jestli mám jakž takž uklizeno. No, špinavé věci jsem odnesl, takže … jo, uklizeno je.
Podal jsem Brianovi sklenici s džusem a posadil se na zem vedle postele. Takhle sedávám nejraději.
„Budeš se ženit?“ zeptal jsem se a s úsměvem na něj pohlédl.
Tak nějak jsem chtěl prolomit ty ledy, které vznikly po včerejší hádce. Nemůžu říct, že by mně to nemrzelo. Mrzelo, to jo… I přes všechno, jsem si rád užíval Brianovu přítomnost.
„Poslal jsem ti mejl, pomohl ti aspoň trochu ten sešit? Pokud bys chtěl, můžeš si i něco půjčit,“ ukázal jsem rukou na plnou knihovnu. No, měl jsem přečteno všechno, ale nějak na to teď díky plavání nemám čas. Většinou přijdu domů a padnu mrtvý do postele.
Díval jsem se na Briana, jak stojí…
„Nechceš si sednout? Bolí mě z tebe už nohy,“ ukázal jsem na postel.
Brian
Neuhodil mě a ještě si dělal srandičky, což mě ještě víc zmátlo. Jak prkno jsem stál a nedokázal se rozhodnout, zda je správné být tak blízko.
Nakonec se moje nohy samy pohnuly a on jak magnet si mě přitáhl k sobě. Sedl jsem si na postel a natáhl jeho vůni, která byla po koupání ještě znásobena. Musel jsem se pevně zapřít rukama o postel, jak se mi zatočila hlava. Zavřel jsem oči, jak jsem si vychutnával jeho blízkost.
„Brácha si bere Ei, je to Japonec a chtějí využít toho, že jsou tady na návštěvě. A Stan Torres chodí s jeho bratrem,“ najednou jsem vytřeštil oči, jak mi došlo, že to mohlo vyznít blbě.
„Odpověděl jsem ti na mejl. A sešit mi opravdu hodně pomohl. Naučil jsem se to skoro všechno, dobře píšeš. Děkuji,“ pocítil jsem, jak se moje tělo chvěje a tak jsem si nervózně mnul ruce.
Zvedl jsem se z postele, když už to nebylo snesitelné a došel k té knihovně. Bylo toho tam opravdu hodně a zajímavé čtení. Jednu knihu jsem uchopil a otevřel. Netušil jsem, že by někdo měl původní znění Havran a další básně od Edgar Allan Poe. Četl jsem jen první stránky a mrazilo mě. Bylo to i v povinné četbě, tak jsem se na něj podíval.
„Pokud bych mohl, rád bych si půjčil tuhle. A pokud… Pokud ty chceš nějaké knihy, které jsi ještě nečetl, tak máme plné knihovny,“ usmál jsem se a posadil zpět na postel.
Justin
Málem jsem vytřeštil oči, když řekl, že jeho brácha je taky teplej. A Gracin taky? Někde se stala chyba…
V duchu jsem se zasmál svému vtipu, ale na povrch jsem zůstal vážný.
Brian chvíli nervózně poposedával vedle mě, ale pak vstal a přešel ke knihovně. Díval jsem se na něj, jak listuje v knize. Na jeho štíhlý krk, když byl nad ní skloněný. Už jsem chtěl vstát a jít k němu, ale znovu si sednul vedle mě. Jeho vůně, která mě tak uchvátila už tenkrát na ošetřovně, se mi vetřela do nosu.
Musím… Prostě to musím zkusit… musím to zjistit…
Zničehonic jsem se zvedl na kolena a klekl si mezi Brianovy nohy. Byl jsem s ním ve stejné úrovni a chvilku se mu tak díval do očí.
Zkus to Justine…
Zkus to…
Prostě to udělej.
S mírně roztřesenou rukou jsem chytl Briana za zátylek a přitáhl si ho k sobě.
Mé rty se dotkly těch jeho…
Byl jsem překvapen, jak příjemně teplé a měkké byly. Jen trošku jsem povystrčil jazyk. Jen trochu jsem ho naťukl špičkou, přejel mu po jazyku.
Zatajil se mi dech. Nikdy jsem se s klukem nelíbal a tohle bylo…
„Briane! Odcházíme!“ ozvalo se z předsíně volání paní Huntové a vzápětí moje máma zaklepala na dveře.
„Justine, pojď vyprovodit hosty…“
Rychle jsem pustil Briana a vyskočil na nohy.
„J-jo, už jdeme,“ hlas mi mírně přeskočil a já se raději otočil k Brianovi zády.