Hiromi
Byl jsem tak zabraný do toho toku lidí, co tu procházel, že jsem se lekl, když na mě Monty promluvil. Chytil jsem ho v rychlosti za ruku a málem ho přehodil přes rameno, jak to bylo instinktivní. Ještě že jsem se zastavil a uvědomil si to.
„Promiň, nějak jsem chvíli nevnímal,“ omluvil jsem se mu a políbil ho.
„Vybráno?“ usmál jsem se, když mluvil o těch prstenech.
„Jo… určitě by to tak šlo, raději s tím půjdeme domů, a hlavně… Byli jsme tam docela dlouho, takže bude čas na jídlo, a to jsme měli být zpátky,“ chytil jsem Montyho za ruku a šel s ním pomalu k autu.
Zas tak jsme nikam nespěchali, a i lidí na ulici ubylo, takže se šlo v klidu. Nasedli jsme do auta odjeli domů. Hned co jsme vystoupili, zahlédl jsem Kenyho, který postával nedaleko dveří a bavil se s Mikim. Ten byl zase rudý jak rak, když mu vysvětloval něco, co se mu stalo ve škole, ale Keny vypadal docela pobavený a zabraný do hovoru.
„A…“ chtěl jsem ho oslovit, ale to už nás zdravil James, a i Keny šel k nám.
Jak kdyby všichni byli na povel.
Montaro
Trochu jsem se lekl, když tak Hiromi zareagoval a už jsem se viděl na zemi. Ale na poslední chvíli se, k mé úlevě, zastavil.
„Měl bych se začít bát? No, je pravda, že když jsi mě v tom autě přivázal, tak jsem byl překvapený,“ smál jsem se, když jsme šli pomalu k autu. „Možná bych mohl jít potrénovat s Jamesem.“
Bylo vidět, že ve městě se změnila sorta lidí. Místní, kteří spěchali do práce, či do školy, nahradilo dost turistů. Nedivil jsem se. Nedaleko bylo moře, Palm Beach je jedno z nejvíc navštěvovaných míst, a spousta z nich určitě chtěla vidět i hlavní město Floridy. Už jsem se docela těšil, až se vypravíme k moři.
„Jdete akorát k obědu, máma s tátou jsou v práci, takže budeme jíst sami,“ zastavil se u nás James.
„Mám něco uvařit?“ zeptal jsem se.
Nebyl by to pro mne problém, a vařil jsem docela rád, když jsem měl možnost, což u nás doma moc nebývalo, protože v kuchyni vládla máma nebo Kioshi. Tak jsem aspoň občas uvařil pro Hiromiho, když byla hospodyně pryč.
„Jo, a potřeboval bych to někam uložit. Někam, kde se zvědavý Hiromi Moon nedostane,“ znovu jsem se zasmál, když jsem jim ukázal tašku s prsteny.
„Ukaž?“ hned zvědavě nakukoval Ken.
Ale já ho odstrčil s tím, že si musí počkat do svatby stejně jako Hiromi. Miki jen stál opodál a podmračeně se díval, jak se dobře bavíme. Nějak jsem měl pocit, jako by ho něco žralo, ale nevěděl jsem co. No, možná to řekne sám, až bude čas.
Hiromi
„Proč vlastně ne, rád ti pomůžu a kluci ochutnají výbornou Japonskou kuchyni. Monty skvěle vaří, myslím, že to je jedna z věcí, co na něm miluji,“ usmál jsem se a políbil ho, když byli kluci už u nás.
„To je super,“ nadšeně souhlasil James, a Keny s Mikim přitakali.
„Jo… Ale ty prsteny, co když nám je ukážeš potají, já neumím čekat,“ škemral Miki, ale já ho hned drcl do zad, až málem přepadl na Kenyho.
I když… Nevypadalo to, že by mu jeho přítomnost nějak vadila, ale za to James… Tam to zas vypadalo, že se Miki až moc na Kenyho lepí. Byla to sranda… jak dívat se na tři puberťáky a jen tipovat, kdo s kým nakonec bude.
„Ne! Nikdo prsteny neuvidí, dokud je nebudeme mít na prstech, a to až o svatbě,“ rázně jsem je napomenul, a potom ukázal na dům, aby nás James zavedl do kuchyně.
„Dobrý den, paní Mattersnová,“ pozdravil jsem kuchařku, kterou jsem znal, hned co jsme vešli.
„Aaaaaa… Hiro,“ srdečně mě objala a potom i Montyho.
Prostě si na to bude muset zvyknout, tady se nikdo s ničím neprdí.
„Dneska oběd chceme uvařit my, pokud vám to nevadí, a taky vás zveme,“ usmál jsem se na ni, a ona se jen překvapeně pousmála.
„Dobře… Kuchyně vám je k dispozici, já si zatím připravím na večeři,“ poodstoupila od linky a musela se kolem nás protlačit, protože byla trošku výraznější, ale to dělalo i to, že byla černoška.
„Tak, co budeme dělat?“ podíval jsem se na Montyho, a kluci nadšeně taky čekali na nějaké instrukce.
Montaro
Kuchyň byla velká a skvěle vybavená. Hned jsem se porozhlédnul, kde, co je, a už jsem měl jasno, co budu vařit. Dokonce tu měli i suroviny na japonská jídla. Možná proto, že jsme měli přijet.
Zaběhl jsem ještě do pokoje, abych se převlékl a umyl ruce, a James mi ukázal, kam mám uložit prsteny.
Podle toho, co jsem v lednici a v komoře našel, rozhodl jsem se dělat udon, tempuru a sašimi. Nesmělo samozřejmě chybět ani dost čerstvé zeleniny a rýže navíc.
Každému jsem přidělil nějaký úkol, a já sám si oblékl zástěru a pustil se do vaření těch nejhlavnějších částí dnešního oběda.
Byla to docela zábava. Všichni jsme se u toho dobře bavili. Kuchařka se nakonec přidala k nám. Prostřela stůl podle toho, jak jsem ji řekl, aby to bylo opravdu jak v Japonsku. Jediná věc, která chyběla k dokonalosti, bylo to, že jsme neseděli na zemi, ale normálně na židli.
Byl jsem spokojený, když jsem viděl, jak se všichni baví. A když jsme konečně usedli ke stolu a pustili se do jídla, všichni jen spokojeně mlaskali. To bylo pro mne jako uznání, že se mi oběd povedl.
Každý si mohl vybrat co chtěl. Smáli jsme se, když se Ken a Miki učili jíst hůlkami. Ken byl statečný, ale Miki to nakonec způsobem sobě vlastním vzdal a vzal si příbor.
Hiromi
Byl to pro mě opravdu příjemný oběd. Nejen to, že jsem jedl jídlo, které mi uvařil Monty, ale i to, že se kluci snažili jíst hůlkami. I když mi bylo trochu líto, že tu nebyl nejmladší člen, který by si to užil nejvíc, ale ten byl s tetou v práci. Občas jí pomáhal, protože se o tohle zaměstnání a dobročinnost velmi zajímal.
Seděl jsem vedle Montyho a místy ho pohladil po stehně, když jsem chtěl ještě víc cítit jeho přítomnost.
„Jo… Jsem tady hlavně proto, že máš u nás v agentuře nachystané ty obleky, z kterých si máme vybrat. Jsou fakt pěkný a samozřejmě i cenově fajn, tak jsme si přeci jen dali záležet na kvalitě a návrhářích, co je dělali,“ usmál se Ken, když se na mě otočil.
Najednou se ale úplně radostně postavil a snědl jídlo, co se mu podařilo dát mezi hůlky.
„No vidíš, ono to půjde,“ poplácal ho uznale po rameni James, a Keny snad ještě víc roztál.
To se ale nelíbilo Mikimu, který naštvaně odložil jídlo, poděkoval za něj a odešel do pokoje.
„Co to bylo?“ zeptal se Ken, když viděl, jak Miki rychle odešel.
„To nic, jen puberta,“ mávl za ním rukou James a dál se věnoval svému jídlu.
„Co teda potom máte v plánu? Pojedete se mnou na ty obleky? Musím stejně do práce, takže…“ chtěl to Keny dopovědět, ale byl zastaven.
„Tak brzo? Myslel jsem, že se podíváš se mnou na ty fotky, co se budou dávat do toho sportovního časopisu,“ chytil ho za ruku James a Keny se narovnal, aby ukázal, kdo je tu starší a ten průbojnější.
„Tak určitě pojedeme za nějakou chvíli, takže se běžte na fotky podívat, pokud jste dojedli?“ podíval jsem se na něj a taktně je vyhodil.
Montaro
Obleky? Kdy to jako všechno stihli? Vždyť... jak znají vlastně moje míry?
Nějak jsem z toho byl trochu rozladěný. Prakticky celá svatba se chystá, aniž bych k tomu nějak přispěl. Prostě mi to zařizování, ten shon kolem svatby, tak trochu chybí. S Hisoko jsme to splácli docela rychle, že jsem ani nepostřehl, že se bereme. Ale tady jsem si to opravdu chtěl užít...
„Dobře, pomůžu kuchařce uklidit kuchyň a pak bychom mohli jet,“ usmál jsem se na všechny. „Jsem moc zvědavý, jaké obleky jste pro nás vybrali. Minule jsem se ženil v kimonu, takže tohle je pro mne nové.“
Zarazil jsem se, když se na mě Ken a James udiveně podívali.
„Promiň, Hiromi, nějak mi to vyklouzlo. Nechtěl jsem,“ řekl jsem o něco tišeji a políbil jsem Hira na tvář.
„No, jsou připravené čtyři, takže podle toho, jak vám nejlépe sednou, se pak vyberou, které budete mít na svatbě. A taky, no...“ opatrně se na nás Ken podíval. „Doufám, že se nebudete zlobit, ale chtěli jsme s vámi v těch oblecích udělat fotky, chystáme svatební speciál pro jeden časopis. Ale jen když budete souhlasit, dodal ještě rychle.
Hiromi
Vůbec mi neušly ty jejich pohledy, když Monty zmínil jeho svatbu. Taky aby ne, zrovna tihle dva byli jedni z těch, co pořád chrání ti druhé kolem sebe.
„Už se těším. Budu rád, když si vybereme a focení? No… To záleží na Montym, jestli se mu do toho bude chtít. Byl by to asi jeho první moment jako modela, nebo ne?“ usmál jsem se na Montyho a přitáhl si ho pro polibek, abych nějak co nejrychleji zakryl to zmínku o svatbě.
„Takže Monty byl ženatý? S ženou?“ nenechal se odbýt James, kterému to nejspíš vrtalo v hlavě.
„Ano… A je to velmi milá a hodná žena, která má už jiného muže. Spolu mají naši krásnou dcerku, a tím bych tuhle debatu chtěl i ukončit. Našli jsme se a milujeme se, nic víc nepotřebuji. Chce si vzít mě, a udělat mě šťastným tak, jako já jeho,“ zamračil jsem se na Jamese, a on se trochu stáhnul.
Jo… Popravdě jsem nějak moc vyjel, ani jsem si to neuvědomil. Takhle se nechovám… Jak kdybych byl z té svatby ve stresu, aby bylo všechno dokonalé.
„Omlouvám se,“ tentokrát jsem se stáhl já a natiskl na Montyho.
„Asi jsem trochu z toho podrážděný, je to moje první svatba, a taky… Chci, abychom si to užili oba,“ zabořil jsem tvář do Montyho mikiny a vnímal jen jeho teplo.
Montaro
Zamračil jsem se nad Jamesovou otázkou. Jasně, že se ženou, chtěl jsem už odpovědět, ale Hiro to udělal za mě.
„To je v pořádku,“ objal jsem ho a políbil do vlasů.
Bylo vidět, že byl James překvapený, jak Hiromi vyjel. Nejspíš ho takhle neznají, a popravdě, ani já ho ještě neviděl se pořádně rozčílit. Jo, složit někoho k zemi, to on uměl. Ale bylo to vždycky v klidu, a řekl bych že i s grácií.
„Nebude mi vadit focení. Aspoň si vyzkouším Hiromiho práci. Jděte si na ty fotky, nebo co, a já jdu uklidit tu kuchyň. A potom pojedeme,“ zavelel jsem, abych ukončil tohle nepříjemné napětí.
Hiromi
„Hiro… Odpusť. Nechtěl jsem to říct, jen mě to překvapilo, nebylo to vhodné,“ pohladil mě po vlasech James a omluvně se na mě usmál.
„V pořádku. To nic,“ povzdechl jsem si a napil se džusu, co jsem měl na lince.
Šel jsem s kluky vybírat fotky. Sice jsem se snažil zaměstnat svou hlavu jinými myšlenkami, ale nešlo to. A pak to přišlo… Jak z jasného nebe to na mě spadlo a ukázalo to svou pravou podobu. To… Proč jsem dnes začal být tak podrážděný… To… Proč moje tělo jedná instinktivně, i když je to už taková doba.
Vzal jsem tu jedinou fotku do ruky a bezmyšlenkově šel za Montym do kuchyně. Sedl jsem si na vysokou barovou stoličku a nalil si jednoho pořádného panáka whisky. Jak to nedělám, na jeden záklon byl ve mně. Musel jsem se nějak posilnit, abych ten den po tomhle přežil.
„Je to dneska, co? Úplně jsme zapomněli. Nechám ti…“ klidně na mě mluvil James, když ke mně došel a viděl, jak v ruce protáčím fotku, ale zarazil se.
Jo… Bylo to dneska. Výročí její smrti, a já se ji za celou dobu, co jsem tu, ani nešel poklonit. Odpočívá v našem rodinném hrobě, a já ji nepředstavil Montyho. Co je to se mnou? Zapomněl jsem…
Montaro
Zatímco Hiromi šel s klukama nahoru, pustil jsem se s kuchařkou do uklízení. Sice už měla polovinu hotovou, ale potěšilo ji, když jsem za ní přišel s pomocí. Byla to taková trochu korpulentnější černoška, a řekl bych, že mohla mít tak něco přes padesát. Ale její oči vypadaly mladě, jako by tím úplně popírala svůj věk. Byla velice milá, a dobře se mi s ní povídalo. Dokonce jsme se i zasmáli, když se učila pár Japonských slovíček.
„Hiro?“ otočil jsem se k barovému pultu, když se najednou objevil v kuchyni, a k mému překvapení do sebe hned kopl panáka.
A když za ním došel James a mluvil něco o výročí, nedalo mi to. Došel jsem k nim a vzal jsem Hirovi fotku z ruky, abych se na ní podíval.
Byla na ní Hirova máma, focená tady na zahradě. Viděl jsem už pár jejich fotek, co měl Hiro doma, ale na téhle vypadala docela mladě. Nejspíš, když ještě Hiromi nebyl na světě.
V tu chvíli mi došlo, že svatba v tomhle termínu, nebyl asi nejlepší nápad.
Položil jsem Hirovi fotku zpátky na pult.
„Máma je pohřbená někde tady? Půjdeme za ní?“ chytl jsem Hira za ruce, když mi došlo, o čem se James nejspíš zmínil. „Klidně obleky necháme třeba na později. Myslím, že kluci to pochopí.“
Sice jsem nevěděl, jestli nemají pro ty fotky nějaký termín, když to bylo domluveno na dnešek, ale tohle bylo přednější. Ani já sám si neumím představit, jak se asi musí cítit, když jsem si uvědomil, jak moc hezky o mámě vždycky mluvil.
Hiromi
Byl jsem úplně ztracený v přemýšlení, že jsem se se trochu lekl, když na mě Monty promluvil a chytil mé ruce. Podíval jsem se mu do očí a opřel si hlavu o jeho hruď, abych slyšel jeho srdce. Vždy mě to uklidní a dá pocit, že jsem v bezpečí a milovaný.
„Je tady pohřbená v rodinné hrobce, stejně jako můj strýc,“ povzdechl jsem si a stáhl si prsty vlasy dozadu.
„V poho, budeme fotit zítra, stejně se budou ještě dodělávat fotky, a fotograf tam bude už od rána, takže se nic neděje,“ pohladil mě po vlasech Keny, a James mi podal klíčky od auta.
Na konec si to ale rozmyslel a raději je dal do ruky Montymu.
„Radši to nechám na tobě, a Hiro ti řekne cestu i když… Stačí vyjet tady nahoru a dát se první odbočku doleva, no a potom pořád rovně asi deset kilometrů. Na konci Jefersonovy ulice je obrovský hřbitov. To nemůžete přehlédnout,“ usmál se James, když to konečně celé vysvětlil.
„Musíme ještě koupit květiny… Ne… Stavíme se v tom skleníku, co jsme byli ráno. Mají tam její oblíbené,“ otřel jsem si z očí slzy a pomalu se zvedl na nohy.
Montaro
„Máš v autě navigaci?“ zeptal jsem se Jamese a převzal si od něj klíče.
Hloupá otázka, pomyslel jsem si, když se James usmál. Shodil jsem zástěru a chytl Hiromiho za ruku.
„Tak pojď,“ potáhl jsem ho k sobě, abychom mohli vyrazit.
Když jsme nasedli, trochu jsem se obával řízení na levé straně. Ale nakonec jsme přeci jen vyjeli. V polovině cesty jsem si už byl řízením jistější, takže už to šlo v pohodě, a mohl jsem se s Hiromim bavit.
Ale moc mluvný nebyl.
Nevěděl jsem, jak se chovat. Byl jsem z toho trochu vedle, protože jsem takového Hiromiho neznal.
Veškeré nadšení ze svatby, i mé rozčarování z toho, že se na svatbě prakticky nepodílím, bylo v tuhle chvíli potlačeno do pozadí. Byl jsem rád, že aspoň kluci odložili zkoušku obleků na druhý den.
Takhle jsme mohli v klidu zajet na hřbitov, a měli jsme celé odpoledne na to, aby to Hiromi nějak ze sebe dostal. Ale pochyboval jsem, že se mu nálada změní z minuty na minutu.
Hiromi
Nešlo se soustředit, pořád jsem myslel na to, jak jsem to pokazil. Prostě jsem zapomněl, a to je špatné. Neomlouvá mě ani svatba.
„Tady zahni," ukázal jsem na nedalekou odbočku, která vedla k malému krámku.
Zastavili jsme a já hned zamířil do krámku, abych vybral květiny. Prodavačka se na mě usmívala, protože jsem tady pomáhal. Tenhle krám patřit taky těm manželům, co skleníky.
„Potřebuji tohle a tohle, a támhlety," říkal jsem všechny, co jsem chtěl, než z toho byl obrovský puget.
Tady to vše stálo tak málo, a přitom to byly maminky nejoblíbenější.
Montaro
Vystoupil jsem a šel s Hiromim do toho květinářství. Nechal jsem ho, ať vybere kytici pro mámu, a sám jsem se rozhlížel kolem. Nakonec jsem vybral něco i já. Nebyla to kytice, tuhle výsadu jsem nechal na Hirovi, ale nebyl bych schopen přijít ke hrobu s prázdnýma rukama, zvlášť, když se jednalo o mámu kluka, kterého si chci vzít.
Vyšel jsem ven, kde jsem čekal, až bude mít Hiromi kytici svázanou.
Když vyšel ven, držel v náruči obrovský pugét. Už na první pohled to byly snad ty nejobyčejnější květiny. Žádné extra zdobení či vázání. Ale i přesto to byla kytice nádherná. Vzpomněl jsem si, když pracoval na zahradě, že občas mluvil o tom, které byly oblíbené jeho mámy. A přesně ty měl teď v ruce.
Nastoupil, a my vyjeli směrem ke hřbitovu. Cesta netrvala dlouho. Asi tak, jak říkal James. Brzy jsme přijeli ke hřbitovu. Byl hodně rozlehlý, a já byl rád za tu navigaci, podle které jsme dojeli na parkoviště vedle menšího kostela.
„Teď mě musíš vést ty,“ chytl jsem Hromiho za volnou ruku, která se mu mírně třásla.
Jo, vážně jsem netušil, co mám říct nebo neříct. Ale aspoň takhle jsem mu chtěl být oporou.
Nic jiného v tuhle chvíli ani nedokážu.
Hiromi
Nějak mi vše splývalo, než jsme dojeli ke hřbitovu, ale hned, co jsme vystoupili, už jsem Montyho vedl za ruku přímo k hrobce, která byla asi v polovině tohoto velmi starého hřbitovu. Vešli jsme dovnitř a zastavili se u poslední desky, na které bylo zlatě napsáno jméno ženy, kterou jsem jedinou velmi miloval. Postavil jsem kytku do jedné vázy, která byla zapuštěna do země a pohladil tu chladnou mramorovou desku. Poté jsem ustoupil a poklonil se až na kolena své mámě. Hezky podle tradic a pravé úctě, kterou jsem ji chtěl vyjádřit. Zpátky jsem se postavil a pohladil Montyho po jeho silných rukách.
„Mami, omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyl, ale vše se zkomplikovalo poté, co jsem poznal svého otce a tohoto muže. Je to Monty… Syn tvých přátel ze studií. Miluji ho a… Brzo se vezmeme. Prosím… Drž nad námi dál svou ochranou ruku a veď mě cestou, kterou uznáš za vhodnou,“ jemně jsem popostrčil Montyho dopředu a čekal, jak se vyjádří on, přeci jen… Tohle bylo poprvé, co se spolu setkala moje minulosti i přítomnost.
Montaro
Hiromi mě vedl skrz hřbitov, dokud jsme se nezastavili u jedné z hrobek. Už z prvního pohledu se potvrdilo, že je to opravdu rodinná hrobka. Kromě jména Hirovy mámy, tam byly ještě další a mezi nimi i jméno Hirova strýce. I jeho fotografie... Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem znovu viděl tu podobu a na moment si pomyslel, že je to, jako bych stál u Hirova hrobu. Ale nechci, aby se to stalo. Nikdy...
Vytáhl jsem z kapsy svíčku a zapalovač. Umístil jsem ji blízko květin, které tam Hiromi dal, a zapálil ji.
„Jsem tu s Hiromim, protože ho chci doprovázet všude po celý náš život. Rád bych vás požádal o svolení, vzít si ho. Není to možné, ale věřím, že byste nám nebránila. Děkuji, že jste porodila a vychovala tak úžasného syna, paní Moonová,“ poklonil jsem se a ustoupil o krok.
„Miluji vašeho syna a budu se o něj dobře starat, to slibuji,“ chytl jsem Hira za ruku a políbil ho na tvář.
Hiromi
Přitulil jsem se k Montymu a vnímal jen jeho hřejivou náruč, kterou mi dával sílu a lásku, kterou jsem v tuhle chvíli rozhodně potřeboval.
„Tyhle dny budou náročné, ale potom… Uděláme si líbánky a užijeme si volno, abychom tohle všechno spláchli. Máma by tě měla moc ráda, myslím si, že by tě přímo zbožňovala, tak, jako já. Byla moc hodná,“ urovnal jsem ještě květiny ve váze, než jsme zase zamířili k autu.
Ano… už bude lépe, to je mi jasné.
„Omlouvám se, že jsem byl takový protivný, ale… Nikdy jsem na její výročí nezapomněl, to až nyní. Jsem stejně moc rád, že jste se seznámili, a ty jsi viděl, jak vypadala ona i její bratr. Ale teď…“
Promnul jsem si ruce a nastoupil i s Montym do auta.
„Pojedeme domů a jen budeme lenošit, dneska nemám moc náladu, ale zítra… už začneme pořádně plánovat obřad a vše kolem svatby. Chci tě mít už napořád vedle sebe,“ políbil jsem Montyho a pohladil po jeho trochu drsné tváři, na které začaly razit vousy.
Montaro
„No, to nevím, jestli by mě tvá máma přivítala s otevřenou náručí. Umím být někdy dost protivný,“ zasmál jsem se.
Znovu jsem se zadíval na jejich fotky. Bylo vidět, že celá jejich rodina se nezapře. Všichni mají hodně podobné rysy.
Vrátili jsme se zpátky do auta a rozjeli se domů. Bylo vidět, že je Hiromi už o něco klidnější. A dokonce se už i usmál, když přejížděl po mém zarostlém obličeji. Je pravda, že jsem se dva dny neholil a už to bylo znát.
„Budeme lenošit,“ přikývnul jsem. „Potom na to zřejmě nebudeme mít tolik času. A musím se oholit, když jdeme zítra na to focení.“
A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Když jsme se vrátili, byl doma už i nejmladší a Lili. Miki byl právě nahoře na patře a o něčem se dohadoval s Jamesem. Prostě taková normální rodinná pohoda. Chvíli jsme si povídali a prohlíželi alba s fotkami, povečeřeli jsme spolu, a pak už jsme se s Hiromim zavřeli v pokoji, odkud jsme už nevylezli až do rána.
„Vstávejte! No tak! Tak vylezte z té postele!“ vztekle na nás vrčel Miki a třepal s Hiromim.
„Co se děje?“ probral jsem se.
„Je tady ten... ten... panák. Prý s ním máte někam jít. A prý to spěchá...“ dál vztekle vrčel.
„Kdo?“ nechápal jsem, protože mi to pár sekund po probuzení, ještě nějak nemyslelo.
„Keny!“ prsknul po mně Miki.
„Šlápl jsi na hřebík, nebo co?“ protřel jsem si dlaněmi obličej, abych se opravdu konečně probral a začal nějak fungovat.
Hiromi
Nabručeně jsem se jen přetočil na bok a dělal, že to ukřičené, pubertální děcko neslyším. Noc byla dlouhá a Monty měl opět chuť na ty nejzvrhlejší polohy, takže se mi ani za mák nechtělo vstávat, už jen to, že bylo vážně brzo ráno.
Když se mnou začal cloumal, a už mě tím vážně štval, naprosto instinktivně jsem škubl s peřinou tak rychle, až on během chvíle skončil na zadku na zemi.
„Hiro?“ díval se na mě ukřivděně, když se zvedal ze země.
„Mě může po ránu budit jen můj muž, a to ty nejsi,“ prskl jsem po něj a ovládal smích, který se dral napovrch.
„Jsem ti to říkal!“ napomenu ho James, který ho chytil zezadu za límec a vyhodil ze dveří ven.
„Je tu Keny a čeká na vás dole, takže až budete, tak přijďte. Nemusíte spěchat, zatím ho zabavím,“ usmál se a odešel s tím, že konečně zavřel dveře.
Jednu rukou jsem objal Montyho a opřel si o jeho hruď hlavu. Rád jsem poslouchal jeho srdce a zrovna se mi rozhodně nikam nechtělo.
Montaro
Musel jsem se zasmát tomu, jak Miki letěl z pokoje ven velkým obloukem. Slyšeli jsme ho nadávat ještě i potom, co se za nimi zavřely dveře.
„Zdá se mi to, nebo Miki nemá rád Kenyho?“ zamyslel jsem se.
Pohladil jsem Hiromiho po vlasech a zadíval se na něj. Byl roztomilý, když byl rozespalý. Ty rozcuchané vlasy, červený a pomačkaný obličej... Políbil jsem ho do vlasů, ale pak jsem ho ze sebe posunul na postel.
„Tak vstávat, princezno. Máme nějaký úkol a nechci nechat kluky dlouho čekat. Aspoň se budeš víc těšit na večer, když pro jednou vynecháme ranní sex. A taky mám docela hlad.“
Hned jsem se zvedl z postele, abych se osprchoval. Jo, ranní sex je skvělý, ale opravdu nemáme moc času. Něco jsme včera slíbili, a taky... Myslím, že jsme si v noci užili víc než dost.
„Asi je jedno, co si obleču, když mě tam budou hned svlíkat, co? Co kdybych šel rovnou nahatej?“ zavolal jsem na Hira zpod sprchy.
Hiromi
Haaa? To je jako provokace? Nemyslím si, že bych byl ranního sexu schopen, nejspíš by mi upadl už zadek.
Usmál jsem se, ale když řekl ta další slova…
Zvedl jsem se z postele, a tak jak jsem byl, jsem vešel za Montym do sprchy. Nic jsem neřekl, jen jsem se v rychlosti umyl, a potom osušil. Došel jsem zpět do pokoje, vzal si do ruky malý batůžek, v kterém jsem měl doklady, a celý nahý se přemístil ke dveřím. S pohledem mě vlastním, jsem zcela provokatérsky oslovil Montyho.
„Jdeme tedy? Budou převlékat oba, takže do toho musíme jít i oba, ne? Nevadí ti přeci, když mě budou okukovat jiní. I když je pravdou, že nahý jsem se nikdy nefotil, a převlékáš se na fotky v kabince, a maximálně do spodního prádla. Ale když si to přeješ…“
Montaro
Vyšel jsem z koupelny ven a nestačil se divit. Hmm, takže Hiromi rád vtípky... Ale byl jsem rád, že se mu nálada od včerejška o hodně zlepšila. Došel jsem k nočnímu stolku, vzal jsem si peněženku a mobil, a došel jsem k Hirovi.
„Takže jdeme?“ pousmál jsem se a otevřel dveře. „Jo, počkej, takhle by nás nejspíš hned zavřeli na první ulici. Musíme na sebe něco hodit.“
Vrátil jsem se ke skříni, vytáhl dvě kravaty. Jednu jsem si uvázal na krk a pak s druhou, která už také byla uvázaná, došel k Hirovi a pověsil mu ji taky na krk a pěkně utáhl, aby nevisela ledabyle.
„Kravata musí vždycky dobře sedět, jinak je to ostuda. Tak můžeme jít...“
Ukázal jsem rukou do chodby, ale v momentě, když jsem se tam podíval, jsem se zarazil. Popadl jsem Hira a strčil ho před sebe.
„Zajímavý oblek...“ ozval se z chodby Jamesův hlas.
Hiromi
Takže hra? Proč ne… Tohle je moje rodina, mě už takhle zrovna James viděl, když se se mnou sprchoval po tělocvičně.
Vyšel jsem i s Montym ven, ale musel jsem se smát, když mě před sebe strčil, jak kdybych mohl zakrýt jeho tělo. James se jen uculoval a s nadšením se otočil na člověka, který se k nám blížil.
„No… Čekal jsem různá přivítání, ale tohle?“ zasmál se Keny nahlas a nešlo přehlédnout, jak si mě se zájmem prohlíží, a to komplet všechno, možná i tu kravatu, která se mi houpala na krku.
Montaro
„Navrhl jsem, že bych šel nahej, abychom se nezdržovali s převlékáním. No a Hiro se toho hned chytil. Netušil jsem, že je to takový odvážlivec,“ usmál jsem se na kluky.
„Telefon mám, peněženku taky. Společensky jsem taky oblečený,“ potáhl jsem za kravatu. „Chybí už jen ten oblek...“
Netušil jsem, že bude Hiro tak odvážný a bude se tu po domě promenádovat nahý. Občas jsem tyhle kusy dělal i doma, koupali jsme se společně s bráchy, ale tady přeci jen jsou pro mne cizí lidi, a netušil jsem, jak by na mě reagovali. No ale podle jejich úsměvů a skenování, jim to zřejmě nevadilo.
„Tak jdeme, zlato?“ sklonil jsem se a zašeptal ty slova Hirovi do ucha. „Moc ti to sluší, víš.“
Přitiskl jsem se na jeho zadek a otřel se o něj. Nebyl jsem sice nadržený, ale... Než jsem se narovnal, jemně jsem ho kousl do ucha a olízl ho až na krk.
Hiromi
„Fajn,“ bez dalších slov jsem se blížil ke Kenymu, na kterém bylo vidět, jak je nervózní.
Moc jsem na něm známky studu nikdy neviděl, ale zase jsem si byl vědom toho, že se mu líbím. Když jsem chtěl kolem něj projít, chytil mě za ruku, a na moment přitáhl k sobě.
„Sice si myslím, že jsi, kurva, sexy, ale dneska vás fotí Ramon,“ opět mě pustil a radši se otočil na Jamese.
Věděl moc dobře, co tohle jméno se mnou udělá a bez váhání chytil Montyho za ruku a vedl zpátky do pokoje.
„Byl to vážně pěkný nápad, ale dneska to neuděláme do konce. Ten, kdo nás dneska fotí, by okamžitě využil situace, a popravdě… To on byl ten, co jsem ho málem prohodil oknem, protože mě obtěžoval. Bohužel… Je to ten nejlepší fotograf, co znám, a akty jsem nikdy pro nikoho nedělal, jen pro tebe,“ hrábl jsem do skříňky pro tričko a seprané džíny, které mi slušely snad ze všeho nejvíc.
„Promiň, že jsem tuhle hru nemohl hrát až do konce, ale večer ti to vynahradím, ano?“ políbil jsem Montyho na tvář a přitulil se k němu, abych aspoň na moment cítil silnou oporu, co v něm mám.
Montaro
Stáhl jsem obočí, když Keny Hira k sobě stáhl. Takže je ‚kurva sexy‘? To bych řekl že je, ale...
Nestačil jsem to ani domyslet a Hiromi mě táhl zpátky do ložnice. Ale něco mi začalo vrtat hlavou. Jednak už to, že budeme fotit s nějakým Ramonem, o kterém podle všeho nemají valného mínění.
A taky... Vážně jsem byl pro Hira první chlap, co se s ním vyspal? Vážně, s tímhle vším okolo?
Hrábnul jsem do skříně, hodil na sebe boxerky, nějaké kalhoty a košili, která zůstala nedopnutá na dva knoflíky. Kravatu jsem si jen přetáhl pod límec. Když už jsem ji jednou na krku měl, tak proč si ji nenechat. Byl jsem se svým vzhledem nakonec spokojený. Ty tmavé rifle a k tomu ta volně oblečená košile taky nevypadala k zahození.
„Tak půjdem. Rád bych toho Ramona už poznal,“ vzal jsem si svou koženou bundu, do které jsem si nastrkal peněženku a mobil.
Hiromi
Chytil jsem Montyho za ruku, a i s ním, konečně oblečený šel za Kenym. Ten byl opět zabraný do rozhovoru s Jamesem, ale spíš to vypadalo, že si něco vyříkávají, a ani jeden se neusmíval. Podle všeho se mezi nimi něco stalo, ale ani jeden to moc řešit nechtěl. Spíš na sebe byli naštvaní, a Keny se snažil co nejdřív zdejchnout, i když ho James držel nenápadně za loket. Ani jeden z nich nebyli z těch, kteří by něco řešili násilím, proto i menší zvýšení hlasu nebylo u nich běžné.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se hned, co jsem k nim došel.
„Ne… Nic, jedeme,“ odsekl Keny a vydal se k autu, protože ho právě James pustil.
Radši jsem to neřešil, přeci jen si potom můžu s Jamesem promluvit a nedělat povyk. Došli jsme k autu, nasedli, a vyrazili jsme tak rychle, že jsem byl rád i za zapnutý pás. Už když jsme dorazili ke studiu, a já venku uviděl Ramonovu dodávku, znervózněl jsem. Bylo dobře, že mu na rok dali zákaz přiblížení, protože jsem měl chuť ho tehdy vážně vyhodit z okna. Přehnal to… Neměl na mě co sahat a hlavně… Zdrogoval mě. Kdyby nebylo tehdy Kenyho… Nejspíš by mě znásilnil. Pro něj však byla smůla, že ta droga zvýšila i moji agresivitu. Vešli jsme dovnitř a zamířili na plac, kde se právě fotili Stephan a Fredie. Musel jsem uznat, že spolu jim to slušelo, ale s Kenym byli mnohem víc sexy.
„Ach… Tak jsi tady. Těší mě, že tě zase vidím,“ sladce za námi promluvil chlap, kterého jsem už rozhodně nikdy vidět nechtěl.
„Já ne, Ramone,“ otočil jsem se na tu postavu a naštvaně si ho přeměřil.
Opravdu to byl jeden z nejhezčích chlapů, co se na place pohybovali, byl to i bývalý model a jeden z nejlepších, ale byl to hajzl. Nic jinýho.
Montaro
Cesta do ateliéru byla divná. V autě bylo cítit mezi Jamesem a Kenym takové divné napětí. Možná jsme za to mohli my s Hirem, že jsme se po chodbě producírovali nazí?
„Ty, Jamesi,“ chytl jsem ho, když jsme vcházeli dovnitř. „Víš, mám pocit, že jste se s Kenym kvůli nám pohádali. Omlouvám se za to. Byl to hloupý nápad.“
„To nic, to je v pořádku,“ poplácal mě po ruce a vymanil se z mého držení.
„Opravdu? Mám promluvit s Kenym?“
„Ne. Opravdu to je v pořádku. Pojď, už na nás čekají,“ postrčil mě dovnitř.
Jen, co jsem vešel, můj pohled upoutal chlap, který se bavil s Hiromim. Hmm, podle toho, jak se baví, tak to zřejmě bude ten Ramon. Pozoroval jsem ho, a moc se mi ten kluk nelíbil.
„Těší mě, jsem Montaro Masahi,“ napřáhl jsem k němu ruku.
Snad poprvé jsem sám od sebe nabídl někomu ruku. Ale chtěl jsem, aby bylo jasno, s kým má tu čest.
„Ramon,“ stiskl mou ruku.
„Jenom Ramon?“ pozvedl jsem překvapeně obočí a ruku mu stiskl dostatečně silně.
„Jenom Ramon,“ usmál se na mě a silný stisk mi opětoval. „Těším se na spolupráci.“
Ještě pár vteřin jsme si přeměřovali svou sílu a upřený pohled do očí.
„Tak jdeme fotit! Připravte se. Budou to fotky vás a taky nevěsty. Budeme to míchat! Ty,“ přistoupila ke mně nějaká žena ve středních letech a pořádně si mě prohlédla. „Ty se dokonale hodíš k Beatris. Ale neboj. Hlavní budou tvoje a Hiromiho fotky. Tak šup, šup, svlíkat. Hiro, ráda tě vidím!“
Hned se přemístila k Hirovi a srdečně ho objala.
Hiromi
Vůbec se mi nelíbilo, jak u sebe ti dva byli. Až když se od sebe vzdálili, a Montyho jsme odtáhl sebou do šatny, oddychl jsem si. Ramon byl vždy takový sráč, ale nikdo na něj nemohl, protože byl z bohaté rodiny. Co chtěl, to měl, ale mě ne. A o to víc po mě vždy vyjížděl.
„Hiromi, tak dlouho jsem tě neviděla a taky… Ty jsi tak zkrásněl, to budou fotky… Už se moc těším,“ usmívala se na mě Janis.
Vždy byla tak otevřená a ke všem vřelá. Byla to vizážistka, a taky to tu dávala do latě. Nachystala obleky, i šaty pro nevěsty, které s námi fotily. Vadilo mi, že tak pěkná holka fotí s Montym, ale zase, se mnou byla má bývalá, což taky nebylo zrovna fajn, když se na mě na každém snímku lepila a nepříjemně mě vždy nenápadně osahávala.
Byl jsem rád, když se ode mě konečně odlepila, a já se mohl jít převléct. Monty ještě fotil, takže jsem ani moc s převlékáním nespěchal, ale vybíral jsem si mezi obleky, které tu byly na naše fotky. Zalíbil se mi tmavě modrý, a tak jsem ho sundal z věšáku a oblékl si ho za závěsem. Až když jsem uslyšel dveře, vyšel jsem ven.
„Víš, že by neměl ženich vidět nevěstu ve svatebním,“ usmíval jsem se, když jsem odhrnul závěs, ale úsměv mi po malé chvíli zmizel.
„Moc ti to sluší. Co udělat snímky jen tak… Abych měl památku, když se vdáváš?“
Ten proradný úsměv a oplzlé řeči Ramona, mě opravdu štvaly.
„Vypadni. Chceš skončit jako předtím? Mám tě vyhodit z okna?“ vrčel jsem na něj, když se začal přibližovat.