Pravidla lží – Kapitola 7

7.

Jeff 
Probírali jsme to se Stanleym skoro celý den. Hledali jsme jakýkoli náznak, stopu, která by nás navedla k tomu škoditeli. 
„Určitě bych se zaměřil na ty, co nám nějak narušili dobrý obchod. Možná bych začal s Madokou. Jestli se chce vrátit k Ekichimu, když ty jsi ho poslal do háje, tak na tom něco bude. Určitě má nějaké informace na víc, zvlášť potom, co se objevil tady. To podle mne není jen tak,“ vedl jsem monolog, zatím co Stanley seděl a probíral všechny smlouvy, kde došlo k nějakému poškození, či narušení obchodu. Zvedl ke mně hlavu. Chvilku se na mě zamyšleně díval. 
„No zaměřím se na něho. Ale podle mne bude opatrný. Neřekne jen tak, od koho ty informace má. I když…“ začal se nebezpečně usmívat. „Způsob si najdu, jak z něho všechno dostat. A myslím, že ještě bude škemrat.“ 
„Raději se ani nebudu ptát,“ zašklebil jsem se při představě, jak bude Stan z Madoky dolovat informace. „Jedu domů. Už toho mám plný zuby,“ podíval jsem se na hodinky a pak ven, kde se už stmívalo. Přešel jsem ke dveřím a vyhlédl na chodbu. 
„Už je pryč,“ ozval se za mnou Stan. 
Jen jsem mávl rukou. Posbíral jsem všechno, co jsem potřeboval doma ještě projít, rozloučil se Stanem a zamířil domů. 
Někde v polovině cesty, aniž bych si to uvědomil, jsem změnil původní směr. Zaparkoval jsem před svou druhou kanceláří a než jsem vystoupil z auta, pohlédl jsem k Eikichiho oknům. Svítilo se. Je doma. Najednou jsem měl strašné nutkání jít za ním. Svíral jsem volant a přemlouval svou hlavu, aby přestala bláznit. 
Co bych mu asi tak řekl? Přijdu a zaklepu na dveře? Jako kdo? Jako Hunt nebo jako Hide? Přijdu a řeknu, jsem tady? Jen tak? 
Vypnul jsem motor a nakonec šel nahoru do kanceláře. Aspoň takhle mu můžu být nablízku. Seděl jsem ve svém křesle a celou dobu ho pozoroval, dokud nezhasla světla. 
Konečně jsem vstal z křesla. Měl bych se jít vyspat, nebo po mně bude ráno Stanley zase řvát. Posbíral jsem věci a chtěl jít, když jsem se ještě zastavil u okna a zahleděl se na protější dům. Jsem marný. Tohle nejsem vůbec já. Pohledem jsem sklouzl dolů na ulici. 
Málem se mi zastavilo srdce. Sevřel jsem ruce v pěst a zaskřípal zubama. Madoka právě vystoupil z auta a zamířil dovnitř.
Že bych přeci jen měl pravdu a Madoka se k němu vrátil? Proč? Tohle nemůžu nechat jen tak. Popadl jsem masku, která stále ležela na stole. Shodil jsem ze sebe sako a vyběhl jsem ven. Tohle nedovolím.

Eikichi
Stále jsem měl nějakou možnost jak mu uniknout, ale jeho tělo se na mě tak lepilo, že každý neopatrný pohyb by měl za následek zlomení ruky.
„Nebraň se mi! Však si ještě dobře pamatuji, co je na tvém těle citlivé. Pořádně si tě užiju. Budeš žebrat o to, abys se mnou mohl být."
Nebudu! Nikdy!
Ucítil jsem, jak se jeho nos otřel o mé vlasy. Sebral jsem všechnu sílu, kterou mé tělo mělo, a prudce jsem zaklonil hlavu. 
Náraz do jeho obličeje byl přesně to, co jsem chtěl.
„Ty sráči…“ zařval Madoka a pustil ze sevření mé ruce. 
Rychle jsem se otočil na záda a oběma nohama vykopnul před sebe. Jenže Madoka uhnul a já se trefil do prázdna. Chytil mi nohy a stiskl k sobě. Prudkým škubnutím si mě přitáhl blíž. 
Rukou mě chytil za vlasy a prudce mě zaklonil. 
„Nebudeš nikoho jiného a už vůbec ne toho, který mi volal. S kým si byl celý víkend? Hmmm?"
CO? Jak tohle ví? A kdo mu volal?
„Nevím o čem mluvíš!"
„Tak jinak... S kým si píchal?"
„Do toho ti nic není!"
Pustil mi nohy a já ucítil chladný kov, jak se natiskl na mou sanici. 
„Dořežu ti obličej tak, že se na tebe už nikdo nepodívá."
Čepel nože mírně stlačila mou kůži a menší tlak, ji narušil. Ucítil jsem krev, která se objevila po prvním říznutí do mé tváře.

Jeff 
Ulici jsem jen přeletěl a hned vběhl do domu, do patra, kde měl Eikichi byt. Už když jsem běžel nahoru po schodech, začal jsem přemýšlet, co asi řeknu, že jsem se tam objevil. 
Zastavil jsem se před jeho dveřmi a snažil se vydýchat a uklidnit. 
Mám vůbec právo zasahovat do jeho života? Třeba opravdu chtěl něco přiučit, aby se k němu Madoka vrátil. Třeba ho pořád miluje a já tu nemám co dělat. Proč by k němu taky chodil tak pozdě v noci? Jedině, když snad spolu něco mají a návštěva je vítána. 
Sevřel jsem kliku v ruce tak silně, až mi zapraskaly klouby. 
Měl bych jít pryč. Nemám tu být. 
Pustil jsem kliku a nasadil si masku, abych za ní skryl zklamání. Schovat se za ní s poznáním, že nejsem vítaný… 
Už jsem se otáčel, že se vrátím, když jsem zaslechl v bytě divné zvuky a rozčílený Eikichiho hlas. 
„Do toho ti nic není!" dolehlo jasně až ke mně i přes ty dveře. 
Ani jsem se nepozastavil nad tím, že není zamčeno. Proletěl jsem bytem rovnou za hlasem. Dobře vím, jak tu co je umístěné a to mi stačilo najít bez zaváhání Ekichiho v jeho ložnici i potmě. 
Madoka na něm klečel a to co právě řekl, nastartovalo můj vztek ještě víc. Skočil jsem po něm a serval ho dolů. Jen jsem zahlédl, jak se v odlesku pouličního světla, prosvítajícího skrz okna zableskla čepel nože. 
„Ty hajzle! Ty jsi ten…“ rozmáchl se proti mně. 
Nastavil jsem ruku, abych chránil obličej a rychle proti Madokovi vykopnul. Zásah do břicha ho poslal do předklonu a druhým rychlým úderem kolenem do obličeje jsem ho sundal k zemi. Nůž mu vypadl z ruky. Už se po něm natahoval, když jsem nůž odkopnul bokem a dupnul mu na ruku, až mu zapraskaly všechny prsty. 
„Okamžitě vypadni!“ zavrčel jsem na něho. Sundal jsem nohu z jeho ruky, a na zdůraznění slov, jsem ho ještě jednou kopnul do břicha. 
Čekal jsem, co bude dál. Zaťal jsem ruce v pěst a přes svoji zlost nevnímal nic jiného, než jen jeho. Díval jsem se na něho, připraven po něm skočit. Rychle jsem oddychoval a podlahu barvila krev odkapávající z mé ruky.

Eikichi
Stále mi projížděla tváří ostrá bolest, jak se mi rána rozšklebovala a krev mi stékala po krku na prostěradlo. Šmejd jeden. Chtěl jsem se bránit i za cenu, že mě možná zabije, ale na to on byl srab. Tohle patřilo mezi jeden z jeho zkratů. 
Cítil jsem strach, který mě svíral a nepouštěl k nějaké akci, ale taky jsem cítil, jak se mnou rozlévá adrenalin a já ho chci zabít. 
Najednou kolem mě prolítly něčí ruce a v tom šeru pokoje, jsem zahlédl, jak Madoka míří k zemi. 
Kde se tu vzal ten druhý? Odkud? A kdo to je? 
Uslyšel jsem jeho hlas, a jak s hlubokým podtónem vyhazuje Madoku z pokoje.
Byl to on... 
Jak kdyby mi v ruce stiskl srdce a já začal prudce dýchat ve snaze uvědomit si, jestli jsem opravdu vzhůru a tohle není sen.
Prudce jsem se posadil a rozsvítil lampičku. Stihl jsem jen zaregistrovat, jak Madoka zbaběle mizí dveřmi na chodbu a jeho rychlé kroky, které už mířily pryč. 
Zmizel jak pára nad hrncem a já pro jistotu doběhl ke dveřím, ve kterých zůstaly klíče, které jsem mu dal. 
Jsem opravdu idiot. Proč jsem mu neřekl, ať mi je vrátí? Proč jsem mu je nechával? Sakra, mohl mě zabít...
Byl jsem v šoku z tak silných emotivních myšlenek, které mi létaly hlavou. 
Ale jen do té chvíle, než jsem se otočil ke svému zachránci a uviděl, jak mu z ruky stéká krev. Byl jsem ještě mimo, ale v tomhle momentě jsem hned pobral všech deset a snažil se nemyslet na to, jak vážné to může být. Chtěl jsem mu pomoct.
Vběhl jsem do koupelny a hrábl po prvním ručníku, co byl na věšáku. 
Vrátil jsem k němu a bylo mi jedno, že vidí mou tvář. Chytil jsem mu zápěstí a ovázal ruku ručníkem. 
„Musíme do nemocnice, tohle je na šití. Jsi v pořádku?" 
Bylo mi vše ukradené. On byl tu a já byl šťastný. Otázky můžu klást, až nebude zraněný. Takováhle blbá chvíle, kdy mě málem Madoka zabil a on byl zraněn, a já myslím jen na to, že je tu se mnou. Ale já to tak moc chtěl a toužil po tom. Je mi jedno, co za okamžik to je, teď myslím jen na něj. 

Jeff 
Madoka zmizel. Je to srab. Ale nebezpečný. Pevně jsem svíral ránu na ruce a díval se, jak Ei vyskočil a běžel zavřít dveře. Za chvilku se vrátil s ručníkem a začal mi ho omotávat kolem ruky, zatím co z jeho tváře mu stékala krev ke krku a barvila triko do ruda. Chytl jsem ho za ruku a odtáhl do koupelny. Popadl jsem druhý ručník a přiložil mu ji na tvář. 
„První se postarej o sebe,“ přikázal jsem mu. Vytáhl jsem z kapsy telefon. 
„Hazuki Ayano,“ ozvalo se po chvíli zvonění. „Co se děje, Jei?“ 
Doktor se soukromou praxí nikdy nezklamal. Má moje číslo uložené, protože ne jednou jsem ho já nebo Stanley volali, když jsme potřebovali pomoc. Nikdy se neptal na podrobnosti. Zaplaceno vždycky dostal víc než dobře. 
„Potřebuji šití. Rána na obličeji a na ruce. Můžeš pro nás přijet?“ 
„Kam?“ 
Nadiktoval jsem mu adresu. 
„Pořádně si to stáhni. Počkej, kdo je ten druhý? Stanley? Porvali jste se?“ 
„Ne, ten to není. Pohni si a neptej se. Na nic. Ani potom až přijedeš.“ 
„Dobře, dej mi pět minut, není to daleko. Hned jsem tam,“ zavěsil. 
Celou dobu jsem se díval na Eikichiho. I přesto, že jsem se zatím moc neuklidnil, rozléval se mi po těle skvělý pocit. 
Jsem tak blízko něj. Vidím mu do tváře. Můžu se ho dotýkat. 
„Za pět minut přijede doktor,“ schoval jsem telefon do kapsy. Zvedl jsem zdravou ruku a jen konečky prstů se dotkl jeho tváře, kde neměl přitisknutý ručník.

Eikichi
Na nic mi neodpověděl a táhl mě do koupelny, kde mi na tvář přitlačil ručník. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že i já jsem zraněný. Pro tuto chvíli mi šlo hlavně o něj. 
Když jsem však ucítil jeho prsty, jak mi jezdí po zdravé tváři, byl jsem očarovaný. Jak toulavý pes, který lační po doteku, jsem se na jeho dlaň natiskl. 
Ztrácel jsem pevnou půdu pod nohami, jak se teprve teď dostavolala kompletní reakce na to vše. 
Ruku jsem mu omotal kolem pasu a pevně se na něj natiskl. Potřeboval jsem oporu. Obejmout... Cítit, že tu nejsem sám. 
Nikdy jsem nebyl někdo, kdo se nedokáže bránit, když na to přijde, rvu se jak lev, ale tohle bylo vyčerpávající. Ale... Ale... Mám ho tu. 
Byl jsem z tohohle všeho zmatený a jen letmo poslouchal hovor, který Hide vedl. 
„Doktor? A sem? Ty ho znáš? A jak ses sem dostal? A... A..." 
Najednou se ze mě valila jedna otázka za druhou a já nechápal, proč se nedokážu zastavit. Chtěl jsem vědět vše a přitom nic. 
Sakra... odkud se pořád tento člověk bere? Jak ví, kde všude jsem? Je jak můj stalker. Můžu mu vůbec věřit? 
I přes tyto otázky, jsem se nedokázal od něj držet dál. Stále jsem se na něj tiskl a ohříval se o jeho tělo. Vnímal jsem jen tuhle chvíli, byla pro mě jak věčnost, kterou nehodlám opustit.

Jeff 
Ei se na mě přitiskl a já v tu chvíli nevěděl, co mám dělat. Jen jsem zdravou rukou objal jeho třesoucí se tělo. Bylo vidět, jak v něm nervy pracují. Najednou na mě začal chrlit jednu otázku za druhou. 
„Jo. Přijede jeden známý doktor a ošetří ti to,“ odpověděl jsem aspoň na jednu otázku. 
Za jiných okolností bych se na něj už tiskl a zaměstnával jeho tělo. Ale teď… Teď jsem potřeboval zaměstnat jeho mozek, aby se víc nevyptával. 
„Hoď na sebe nějaké kalhoty, počkáme na něho venku. Pojedeme k němu do ordinace,“ naklonil jsem se k němu blíž. Přivoněl jsem k němu a pak ho sotva postřehnutelně políbil do vlasů. 
Pustil jsem ho a mírně ho od sebe poodstrčil. 
„Pojď se oblíct.“ 
Musím od něho dál. Tahle blízkost jeho těla mi dělá neplechu v hlavě. 
Postrčil jsem ho ke dveřím koupelny. 
„Kdo byl ten člověk?“ zeptal jsem se, zatím co se oblíkal. 
Dobře vím, kdo to byl. Ale musím nějak odvést pozornost od sebe. 
Sledoval jsem ho, zatím co jsem svíral svou ruku a ručník pomalu ale jistě nasakoval krví. Zatl jsem zuby. Bolelo to, ale teď mě zajímal jen Eikichi. Čekal jsem, až se obleče, abychom mohli jít ven. Jen jsem letmo pohlédl do oken naproti přes ulici. V mé kanceláři se stále svítilo. Budu muset pak zavolat Stanleymu, ať sem zajede. Určitě mě zabije, že mu volám v noci.

Eikichi
Snažil jsem se uklidnit, ale copak to po tomhle všem šlo? Moje tělo se začalo uklidňovat a já cítil, jeho vůni, která se mi usadila v nose. Tak příjemný pocit, který však dlouho netrval.
Normálně mě od sebe odstrčil, jak něco o co nestojí. Celkem jsem to chápal. 
Co mu můžu já nabídnout a on to neměl? Co vlastně hledá? 
Došel jsem si pro kalhoty a pomalu si je oblíkal. Cítil jsem, jak mi ve tváři cuká a jak se napíná kůže, která natéká. 
„Byl to můj ex. Jen si nemysli, že se tímto vyhneš mým otázkám. Moc dobře jsem si vědom faktu, že si ihned změnil téma. Ale to je jedno, nejspíš, ses už rozhodl. Viděl si mou tvář a jsem jiný, než si doufal, že?"
V kalhotech a bundě jsem se postavil ke dveřím a znovu si přitlačil ručník na tvář. 
„Můžeme jít?"
Vyšel jsem na chodbu a jen čekal, dokud nebudu moct zamknout. 
Byl jsem stále zmatený a ještě k tomu jsem nechápal, proč on mou tvář vidět může a já jeho ne.

Jeff 
Vyšli jsem ven před dům. Ještě jednou jsem mrknul do svých oken.
Mám mu říct, že jsem ho viděl? To nejde. Raději ať zůstanou jeho otázky prozatím nezodpovězeny. Přehrával jsem si v duchu všechny možné varianty odpovědí, ale každá by byla lež a každá by měla trhlinu. A Eikichi není hloupý. Jakákoli odpověď by nevysvětlovala, proč mám na tváři nasazenou masku. Ale on ji nemá…
Znovu jsem se zadíval do jeho tváře. 
„Nad čím jsem se měl rozhodnout? A co s tím má společné tvoje tvář?“ na konci ulice se objevily světla přijíždějícího auta. Zastavilo před námi. Otevřel jsem Eikichimu dveře a čekal, až nastoupí. 
Řidič jen otočil hlavu, a když viděl, že mám na obličeji masku, jen protočil oči, ale by zticha. Sedl jsem si vedle Eiho dozadu. Přisunul jsem se k němu blíž, abych se aspoň nepatrně mohl o něj opřít. Ruku jsem si tiskl k tělu, abych Ayanovi nezašpinil sedačku. 
„Tvů ex? To kvůli němu jsi chtěl změnit život a něco se naučit nového?“ naklonil jsem se k Eimu blíž a zašeptal mu ta slova do ucha. 
Zas ve mně bodl osten žárlivosti, i když jsem jasně viděl, že ho Madoka napadl. Přesto jsem si nemohl pomoct. 
Auto se rozjelo a my zamířili do Hazukiho soukromé ordinace.

Eikichi
Zamkl jsem dveře a pro jistotu ještě jednou stlačil kliku, jestli je opravdu zamčeno. Asi od nynějška si dám na dveře bezpečnostní zámek.
Došli jsme ven a během chvíle tu stálo auto. Nasedl jsem do něj a pozoroval muže, který řídil. Nechtěl jsem se dívat Hidovi do očí, mohl by vyčíst to, co nechci, aby věděl. Aby mohl čist v tom, že jsem do něj... 
„Nechtěl jsem se změnit kvůli němu, ale kvůli sobě. Jen jsem chtěl, aby se mnou byl jednou někdo šťastný. Víš, jeho slova mi tenkrát dost ublížila. Jsem zásadový člověk a vždy upřímný. Asi jsem naivní, ale myslel jsem, že když s někým jsem, tak mě má i ta druhá strana ráda, ale byl to omyl.
Proč si myslím, že ses rozhodl? Vlastně ani nevím, jen tak uvažuji nahlas.”
Nechtěl jsem s ním v tuto chvíli mluvit až tak upřímně.
On je tu teď jediný, kdo stále něco skrývá a já chci vědět co?
Vystoupili jsme z auta a zamířili do malé ordinace u hlavní silnice. Ten muž, který řídil auto, všude rozsvítil a začal si připravovat nástroje.
Podíval jsem se na malou židličku.
„Prosím, vemte ho jako prvního.”
Stiskl jsem pevně ramena Hidovi a zatlačil ho do židle. Já počkám. Jeho zranění krvácelo víc, než moje a já se za to cítil odpovědný.
Díval jsem se na to, jak mu jehla projíždí kůží a z nitě se dělá smyčka.
Při každém dalším zasunutí ostré špičky do jeho pokožky, se mi stáhl žaludek. Měl jsem o něj strach.
Dostal čtyři stehy. Doktor mu to ještě vydezinfikoval a zalepil. Cítil jsem silné nutkání mu tu masku strhnout, ale potlačil jsem ho. Nemohl jsem to udělat tady a teď. Proč ale? 
Během chvíle jsem už seděl na židličce já a cítil chladné prsty na své tváři. Doktor jen zkontroloval, jak silný řez je a dvěma stehy mi ji stáhl a zalepil.
Pro jistotu mi ještě píchl injekci proto bolesti. To už se mi opravdu začalo dělat blbě a já bez sebemenšího zastavení padal k zemi.
Tma mě celého obklopila.

Jeff 
Nestihl jsem k Eikichimu ani přiskočit, když se sunul k zemi. Při tom všem měl štěstí, protože těsně minul hlavou stůl, o který se chtěl na poslední chvíli opřít. 
Ayano k němu hned přiskočil a zjišťoval, jestli je v pořádku. Samozřejmě že není. Určitě na něho dolehlo všechno, co se za poslední tři dny stalo. Uložili jsme ho na lehátko. 
Sedl jsem si vedle něho na židličku a konečně si sundal masku. 
„Můžeš mi říct, co znamená ta paráda?“ zeptal se Ayano, zatím co napíchl Eiho na kapačku. 
Jen jsem mávl rukou.
„To je na dlouhé povídání a prosím tě, kdyby se Tua vyptával, tak mu neříkej, kdo jsem.“ 
Vytáhl jsem telefon a volal Stanovi. Vyslechl jsem si hodně sprostých nadávek, než se uvolil, že pro mne přijede. 
„Stan pro mě za chvilku přijede,“ schoval jsem telefon zpátky. Natáhl jsem ruku k Eikichimu. Shrnul jsem mu vlasy z čela a pohladil ho po tváři. „Můžeš mu pak zajistit odvoz zpátky? Tam kde jsi nás nabral… Bydlí tam.“ 
„To bude drahý,“ zasmál se Hazuki. Usedl za svůj stůl a něco si zapisoval do počítače. 
„Jako vždy,“ zasmál jsem se teď já, i když mi do smíchu moc nebylo. 
Tohle všechno bylo ode mne dost riskantní a hloupé. Ale co kdybych tam nebyl? Co by se Eimu talo? Ani na to nechci myslet. 
Žaludek se mi stáhnul a najednou mi bylo ze všeho strašně těžko. 
To jsem vážně tak beznadějně zamilovaný? 
V kapse mi zavibroval mobil. Stanley už dojel. 
„Tak já jdu,“ zvedl jsem se. „Děkuji za vše,“ položil jsem ještě Ayanovi na moment ruku na rameno. 
Ještě na moment jsem se zastavil u Eiho. Díval jsem se na něj, jak oddychuje a za víčky se mu sem tam pohnou oči, jako by se mu něco zdálo. Nejraději bych tu zůstal. Jenže… Probudí se a bude mít spoustu otázek. 
Ještě jednou jsem ho pohladil a pak rychle vyšel z ordinace ven. 
Teď si musím vyslechnout další příval nadávek.

Eikichi
Probral jsem se. Chvíli jsem se rozkoukával po pokoji, a když se mé ruce dotkly lehátka, oddechl jsem si, že nejsem na zemi. Podíval jsem se na své ruce a s hrůzou zjistil, že jsem napojený na kapačku. Tohle není poprvé, kdy takhle ležím na posteli, a někdo do mě pumpuje léky. 
Po chvíli mě přišlo divné, že slyším jen klapání prstů o klávesnici a neslyším jeho hlas. Nebyl tu. Přepadl mě divný svíravý pocit, že jsem přišel o to, co tolik chci. Jak ve snách, jsem se urputně rozhlížel kolem sebe. Posadil jsem se a doktor ke mně už spěchal, aby překontroloval kapačku. Když mi vytáhl jehlu, stiskl jsem mu ruku. 
„Znáte ho, že ano? Kdo to je? Proč mě tu nechal? Kde ho najdu?" chtěl jsem odpovědi, ale i já jsem věděl, že ho váže lékařské tajemství. 
„Promiňte, ale je z vyšších kruhů a nemohu o něm mluvit. Jsem jeho lékař. Dokážete vstát? Odvezu vás domů."
Mluvil klidným a vyrovnaným hlasem, který mě uklidňoval. Ale stále se mi v hlavě odehrával souboj myšlenek z toho všeho, co se kolem mě dělo. 
Najednou jsem byl tak sám. On tu nebyl a...
Můj pohled sjel na masku vedle mé ruky. Srdce mi vynechalo a žaludek se scvrkl do ztracena. 
Je možné, že už ho nikdy neuvidím? Že se rozhodl ukončit to? 
Sebral jsem masku a pevně si ji natiskl na hruď, jak tu nejcennější věc, kterou hodlám ochraňovat. Doktor mě jen pozoroval a potom mi pomohl vstát. S jeho oporou jsem došel k autu a nastoupil. 
Odvezl mě domů, jak mi slíbil. Vešel jsem do pokoje a jen nehnutě zůstal stát u postele, kde na prostěradle byly červené kapky krve. Pohlédl jsem na podlahu. I jeho krev zde stále byla. 
Došoural jsem se do koupelny a namočil jsem hadr. Seděl jsem nad těmi lívanci skoro zaschlé krve a nevěřil tomu, že se tohle mohlo stát.
Proč? Opravdu jsem mohl umřít a On? Co kdyby ho řízl do tepny? Co kdyby mi tu vykrvácel? Jen vteřinu naděje a zase se dostaví ten tíživý pocit prázdnoty. 
Nakonec jsem vše uklidil a převlékl postel. Sedl jsem si na křeslo a díval se ven z okna. Všechny byly zhasnuté, jen jedno svítilo. 
Jedno mezi stovkou. Jak pošetilé... 
Nejspíš jsem si uvědomil, že jsem se bezhlavě zamiloval do někoho, koho ani neznám. Už nemám šanci. 
Pevně jsem stiskl jeho masku a přivoněl k ní. Aspoň jeho vůně mi byla v tuto chvíli blízko. 
Po tváři se mi svezla slza. Ani jsem netušil, že ještě dokážu brečet, ale když jsem ztratil něco, co tolik chci, bolest je větší, než hrdost.

Jeff 
Dojeli jsme do mé kanceláře, kde jsem nechal vše rozsvícené a rozházené, jak jsem rychle spěchal za Eikichim. 
„Netušil jsem, že Madoka může být až takový hajzl,“ kroutil zamyšleně hlavou Stanley, když jsem mu všechno povykládal. „Ale už to, že si mě našel a přišel za mnou až do kanceláře, mi to mělo být podezřelé. Jen… V tu chvíli mě nic takového nenapadlo.“ 
„Měl by sis na něj taky dávat pozor,“ rovnal jsem všechny složky a skládal je do tašky. Zaklapl jsem notebook a také ho schoval do brašny. „Je nebezpečný. Je strašně vlezlý. Bude tak dlouho otravovat, dokud nedosáhne svého. Nebo dokud mu někdo nezatne tipec.“ 
Vzal jsem do ruky sako a chtěl si ho obléct. Při pohledu na zakrvácený a zničený rukáv od košile jsem si ho nakonec jen přehodil přes zdravou ruku. Otočil jsem se ještě k oknu, a zadíval se na protější barák. U Eiho se právě rozsvítilo. Zůstal jsem bez hnutí a díval se na něho, jak prochází bytem. 
Stanley posbíral věci, které jsem si potřeboval odnést. 
„Jak dlouho ho chceš ještě tahat za nos?“ přistoupil ke mně a také se podíval do oken naproti. 
Na tohle jsem nedokázal odpovědět. Nevím. Prostě nevím, jak to vyřešit. Budu si to muset dobře rozmyslet. 
Když ze mě Stanley nedostal odpověď, strčil do mne. „Jedem, potřebuji se vyspat. Odvezu tě a ráno pro tebe raději přijedu,“ podíval se na moji dobitou ruku. 
Opravdu to bolelo. Pomalu jsem se uklidnil a ta bolest se teď začala hlásit o slovo. Pozhasínali jsme a Stan mě odvezl domů. 
„Běž rovnou spát!“ přikázal mi ještě, než odjel. 
Jen jsem kývnul hlavou, ale místo do postele jsem zamířil k počítači. Jen chvilku trvalo, než naskočil a já rovnou najel na Eikichiho profil a napsal mu zprávu. 
„Doufám, že jsi v pořádku dorazil domů. Pokud budeš mít ještě zájem a myslíš si, že se chceš ještě něco přiučit a chceš pokračovat, rád se s tebou sejdu. Ve středu večer. Mám jen dvě podmínky. Můj obličej zůstane nadále pod maskou, a pokud budeš mít otázky, odpovím ti jen tehdy, když uznám za vhodné, že můžu. Pokud s tím souhlasíš, potvrď mi, že se sejdeme. Přesný čas a místo ještě určím. Hide“ 
Odeslal jsem zprávu a vypnul počítač. Tohle si nejspíš přečte až ráno. 
Otázky. Taky jich mám dost a bude na něm, jestli mi odpoví.

Eikichi
Seděl jsem u toho okna, až do rána. Vůbec jsem nedokázal zamhouřit oči, a když jsem se postavil před zrcadlo v koupelně, lekl jsem se toho odrazu, co se na mě koukal. 
Červené a podlité oči. Bílá barva kůže a oschlé rty. Opravdu jak nějaká mumie. Opláchl jsem se a oblékl. 
Rovnou jsem zamířil do firmy a usedl za svůj stůl. Velmi brzo po mě dorazila i Luci a na rozdíl ode mě byla plná energie. Zase jako vždy jsem pracoval tvrdě. Spíš jsem se chtěl v té práci utopit. Nepřemýšlet nad včerejškem.
Jenže zůstávala ve vzduchu otázka, co s Madokou. Podle mě s tímhle neskončí a mě to jen tak neprojde. Ale jak to udělat, abych se ho zbavil. Byl jsem na něj za ten včerejšek neuvěřitelně naštvaný a hlavně jsem nechápal, proč Jeff nezavolal policii. No dobře... Asi jsem to chápal. 
Byl už čas oběda, když jsem zamířil na stránku, která mi opravdu změnila život. Nečekal jsem zprávu, nebo spíš čekal, ale takovou, že to končíme. Jenže on mi napsal, že se chce vidět.
Tedy tak jsem to pochopil já a ve středu. Jenže proč ta maska? Proč mě mohl vidět a já jeho ne? Co se to tu sakra děje? Měl jsem z toho obavy a nedokázal se zbavit pocitu, že je to na mě past. 
Napsal jsem zprávu:
„Souhlasím, ve středu. Kdy a v kolik? Souhlasím i s tou maskou, ale já si jí nevezmu, nemá to cenu, když si mě už viděl. Nemám co skrývat, ale chápu, že ty nejspíš ano. Uvidíme se ve středu. A děkuji za mou záchranu. Doufám, že jsi v pořádku i ty."
Enter.
Ozvalo se zaklepání na dveře kanceláře a dovnitř vešel Samuru. Celý rozesmátý, jako vždy. Jeho krátké zrzavé vlasy, které přecházely v ohnivě červenou, se leskly v paprscích slunce, které prosvítalo žaluziemi. Zelené oči, které vždy všechno ví a byl o půl hlavy vyšší než já. Na škole hrál basketbal. Jen si upravil brýle a posunul je výš na kořen nosu. 
„Bože, ty teda vypadáš. Kdo ti to udělal? Zabiju ho!" vztekle rozhazoval rukama. 
„To nic, už je to vyřešené, jsem v pořádku. Už si jedl? Nechceš si zajít na oběd?" 
„Pokud zveš... S tebou půjdu kamkoliv bráško." 
Jeho úsměv mě vždy povzbudí. Je tak plný energie. Taky je o sedm let mladší než já. 
Kývnul jsem na Luci a ta se také oblékla. Zamířili jsme k výtahu.

Jeff 
Stanley mě nakonec vzbudil skoro v poledne, ale nenechal mi tu moji hodinu na to, abych se pořádně probral. Prý když jsem ho už v noci vzbudil, tak ať si užiju. Ani mě nenechal zkontrolovat zprávy. Dostrkal mě do koupelny a čekal u dveří, až se dám do pucu. Pak na mě naházel hromadu hader, ať se obleču a už mě táhnul do auta. Celou dobu jsem zíval a nebyl schopen jakéhokoli odporu. Prostě jako loutka. Tohle rychlé vstávání opravdu není nic pro mne. Dojeli jsme do firmy, zaparkovali na našem místě a zamířili rovnou k výtahu. Jen chvilku jsme čekali, než se otevřely dveře. Nastoupili jsme a jeli nahoru. 
„Potřebujeme někoho, kdo není spojován s firmou, aby nám zjistil všechno, co se dá,“ ozval se Stanley, když jsme probírali, co s tím hackerem. 
„Budeme muset oprášit staré kontakty a obvolat lidi. Jen nevím, kdo na to bude takový machr. Najít hackera není jen tak,“ namítl jsem. 
Světýlko v tlačítkách jednotlivých pater se zastavilo na tom našem. 
„Chce to nějakého IT experta. Někoho, kdo se nebojí,“ řekl Stanley zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
Zůstali jsme oba hledět před sebe. Venku stál Ei se svou asistentkou a nějaký mladík. A byl moc blízko Eikichiho a moc se usmíval. Nelíbí se mi. Zamračil jsem se. 
Drcnul jsem do Stana, aby se pohnul. 
„Jak se vede, pane Tua?“ vyšel jako první a donutil Eiho ustoupit o tři kroky, abych se mohl kolem protáhnout. 
Raději jsem se na něj nedíval. Vyšel jsem z výtahu, jako by tam ani nebyli. Ani na pozdrav jsem nekývnul. Ale ten s těmi červenými vlasy se kolem stihl protáhnout a hned se nedočkavě cpal do výtahu. Dost nepříjemně se o mě otřel a mě silně zaškubalo v ruce. Aniž bych tomu dokázal zabránit, cuknul jsem sebou a tiše syknul. Jen jsem se na něj zle podíval a raději rychle zamířil do své kanceláře. Za sebou jsem už jen slyšel hlasité „Pardon,“ a mluvení Stana a Eikichiho. 
Do prdele! Proč jsem nešel po schodech! A vůbec… Kdo to sakra byl?!

Eikichi
Otevřely se dveře výtahu a já zůstal hledět na Stanleyho a Jeffa, tedy pokud jsem si dobře pamatoval jejich jména. Stan ihned zamířil k nám a donutil mě couvnout. 
Stejně jsem si důkladně prohlédl Jeffa. Jeho široká záda, stejně vysokou postavu, jako byla Hidova a ta vůně, která se znovu dostala až ke mě. 
Přimhouřil jsem podezřívavě oči, když jsem si všiml, že se dívá na Samuru. 
„Och ano, jsem v pořádku, jen škrábnutí." 
Sáhl jsem si instinktivně na náplast, která kryla řeznou ránu. Podíval jsem se na Samuru, jak už stál skoro ve výtahu a jen drze se omlouvá Jeffovi. Takový je vždy. 
„To je můj bratr, Samuru. Zrovna se vrátil z Anglie, byl tam na studiích. Studuje IT a tam byl na stáži. Takže kdybyste měli pro něj nějakou malou práci, třeba jako brigádu, byl bych moc rád." 
Jako vždy rozhoduji za něho a při pohledu na jeho zatnuté pěsti, mi bylo jasné, že zrovna nadšený není. 
„Neřekl jsem, že potřebuji práci a byl bych rád, kdyby si všem na počkání neříkal můj životopis."
Samuru mě chytil za ruku a ještě stihl drcnout do Stana. Nacpal mě do výtahu a i Luci a oddechl si, když se zavřely dveře výtahu. 
Zamířili jsme do té hospůdky, co jsme byli včera, ale já nemohl přestat myslet na to setkání s Jeffem. Proč ho tak spojuji s Hide? Jeho vůně...
Ach ta vůně...
 Čichl jsem si k prstům, jako bych na nich stále mohl cítit jeho teplo a snažil si nepřipouštět fakt, že jsem ztracený sám v sobě. 

Jeff 
„Jak dlouho chceš hrát ještě tuhle šarádu? Myslíš si, že tě nepozná? Musel by být úplně blbej!“ rozčiloval se Stanley, jen co vešel do mé kanceláře. 
Já k němu ani nezvedl hlavu a jen jsem hleděl do počítače na Eikichiho zprávu. 
„Posloucháš mě vůbec? Jestli s tím něco neuděláš, tak mu to půjdu říct sám osobně.“ 
„Opovaž se!“ vykřikl jsem, protože mě jeho poslední slova konečně probrala. Postavil jsem se a začal přecházet po kanceláři. Stanley se usadil na pohovce a jen mě pozoroval. 
„Podívej, to takhle nejde donekonečna. Uvědom si, jak to ovlivňuje tvoji práci,“ řekl mi už klidným hlasem. 
Zastavil jsem se před ním. Promnul jsem si šitou ruku, která mě ještě bolela od toho, jak do mne ten červenovlasý narazil. 
„Od zítra budu pracovat v druhé kanceláři, dokud to neskončí,“ podíval jsem se na Stana. 
Narovnal se a položil ruku na můj bok. 
„Často přemýšlím, proč jsme si my dva spolu něco nezačali,“ jeho prsty se mi zaryly do těla. „Tvůj zadek je k nakousnutí,“ olízl se. 
„Právě proto. Buď bych zabil já tebe, nebo ty mně. Nikdy bychom se nedohodli, kdo bude dole,“ shodil jsem jeho ruku dolů, ale přesto jsem se usmál. „Zapomněl jsi?“ 
Jo, pravda. Jednou jsme to zkusili a dopadlo to fiaskem. Ani jeden z nás nechtěl ustoupit. To je těžký, když se sejdou dva nadhazovači. 
„Nevíš, kdo byl ten mladej?“ 
„Eiho brácha,“ opřel se Stan zpátky do sedačky, ale ještě mě stihl sjet pohledem od hlavy až k patě. 
„A je pěkně drzej.“ 
„Jo, to jsem si všiml,“ přikývl jsem. Tak hlavně, že je to brácha, oddychl jsem si. Aspoň jedna dobrá zpráva. „Jdem projít ty kontakty,“ ukázal jsem ke stolu a šel se posadit.
Potřebujem najít někoho, kdo nám najde toho hackera.

Eikichi
„Slyšíš? Ei? Co si dáš k jídlu? Hele! Země volá Ei…”
Konečně jsem se probral ze zamyšlení a díval se na jídelní lístek, který jsem delší dobu svíral v prstech.
Jsem asi hloupý a tohle vše je jen náhoda.
Ale pomalu mi zapadávaly různé dílky do sebe.
Nikdy jsem neslyšel Jeffův hlas. Ani jednou v mé příležitosti nic neřekl. Vždy za něj mluví Stan. Jeho postava je tolik podobná Hidovi. A kolik lidí používá tak drahou voňavku a ještě dováženou z Anglie? Vždy se mi vyhýbá a pracuje ve stejné firmě. Počkat…
Co mi na tom připadá divné? Proč jsem v té firmě? Jak o mně vše ví? Středa se blíží a tentokrát žádné lži.
Jediné z čeho jsem měl veliký strach, byla moje reakce, až zjistím, kdo to je.
 Pokud to bude Jeff, asi to jen tak nerozdýchám. Proč by byl tak blízko mě a neřekl mi to.
Proč by nepřišel a nezeptal se, jestli s ním nejdu na rande? Proč? Sakra… 
Začal jsem být opravdu zmatený a zadíval jsem se bezduše zpět do jídeláku. Něco jsem vybral a po chvíli začal jíst.
„Řekneš mi už, co se ti stalo?” ozval se po chvíli ticha Samuru.
„Byl to Madoka a… Někdo ho zastavil.”
Slyšel jsem jen, jak si Samuru prokřupal klouby.
„Kdo ho zastavil?”
„Promiň, ale to je na dlouho a to si necháme až na večer, jo?”
„Jasně. Mám ti pomoct se stránkami? Mám nový grafický program a pár vychytávek, hm??”
„Jo, klidně,” usmál jsem se na něj. 

Jídlo proběhlo v poklidu a cesta zpátky byla zábavná. Se Samuru se aspoň směji a to je důležité. 
Dorazili jsme zpět do kanceláře a začali pracovat. Samuru si vytáhl notebook a začal si dělat vše po svém. Na tohle je machr.
Naboural se snad do všeho, co bylo kdy zabezpečené. Jen tak ze zábavy.

Stanley 
Konečně se mi podařilo Jeffa přimět k pořádné práci. Už tolik nemyslel na blbosti a dokonce jsme udělali kus práce. Jen jsem mu nedokázal zabránit, aby občas nezajel na „Změň svůj život“ a neprohlížel si Eikichiho profil. Jako by ho z tama chtěl vytáhnout ven. 
„Tady máme tři lidi, kteří by připadali v úvahu,“ hodil jsem před něj karty s třemi profily. „Budeme se muset rozhodnout, komu tu práci dáme. Podle mne je nejlepší Kasumi Iwamoto. Vždycky byla rychlá, na nic se neptala a vždy udělala, co jsme chtěli.“ 
Zvedl jsem se z křesla, upravil se a zamířil ke dveřím. „Popřemýšlej a zítra jednomu z nich zavoláme.“ 
Zavřel jsem za sebou dveře a zamířil k sobě. 
Už jsem chtěl vejít, když se z pootevřených dveří Eikichiho kanceláře ozval smích a nemohl jsem přeslechnout, že se baví o nějakých nových programech. Došel jsem až k nim a zaposlouchal jsem se. Nakonec mi to nedalo, zaklepal jsem a vešel jsem dovnitř. Ta přemíra sebevědomí od mladýho mě docela štvala. 
„Omlouvám se, že ruším,“ vešel jsem dovnitř a zastavil se až u nich. „Jak jde práce? Už jste si stihl všechno obnovit a natáhnout zpátky?“ 
Nemohl jsem si nevšimnout toho úšklebku, který na mě hodil Eikichiho brácha. 
„Pomáháte panu Tuovi? Dobrý programátor se vždy hodí,“ zašklebil jsem se teď pro změnu já. „Kdybyste chtěl, nějaká práce by se pro vás možná našla. Pan Tua má s námi uzavřenou smlouvu, tak by nebyl problém. Jen bych si vás nejdříve vyzkoušel na pár jednodušších programech.“
Zcela jasně jsem ho provokoval. Podle toho, jak se před chvílí bavili, bylo jasné, že se v počítačích dobře vyzná. A pokud studoval IT, tak by měl k něčemu být. 
„Slyšel jsem, že jste studoval v Anglii,“ usmál jsem se na něj mile.

Eikichi
Samuru si jen stáhl sluchátka na krk a vášnivě začal diskutovat o programech, které mi tam natáhne a jak mi to upraví.
Já tomu zas tak nerozuměl a spíš jsem si říkal, že vede monolog. Vždy se do toho tak vžil a oči mu svítily nadšením. Jeho smích vždy pronikl každou místností.
Taky že byl asi moc hlučný, když do kanceláře vešel Stan.
„Řekněme si pravdu, je to hacker. Prakticky se naboural do všeho, do čeho se dalo. Od čtrnácti let, měl samé problémy.”
„Hej, já ti snad řekl, že to nemáš nikomu říkat,” zašklebil se na mě Samuru, ale já moc dobře věděl, že mu to dělá dobře.
„Neříkej tomu staříkovi tyhle věci. Beztak ani neví, jak použít Cleaner na čištění počítače a to je stará verze. Si mě klidně vyzkoušejte, je mi to jedno, ale dejte mi alespoň něco, co mě nebude nudit.
A ano, byl jsem v Anglii, protože tam měli jeden z nejlepších kurzů, do kterých se dostává ročně jen dvacet lidí. Byl jsem jeden z nich.”
Dál si jen nandal sluchátka a znovu se zabral do práce.
„Omlouvám se za něj. Bývá celkem drzý, ale jeho práce mluví za vše. Je to takový malý génius.”
Zasmál jsem se, protože je větší než já.
„Když jste tady, chtěl jsem se na něco zeptat. Jeff pracuje v té kanceláři naproti té vaší? Je tu často?”

Stanley 
Díval jsem se na mladýho a říkal si, jak může být někdo tak děsně otravný a drzý. 
Když si nasadil zpátky sluchátka, otočil jsem se k Eikichimu. 
„Ano, pan Hunt má kancelář naproti mé a bývá tu, když je potřeba. Možná vám to nedošlo, ale tahle firma patří jemu. Já jsem jeho společník,“ usmál jsem se na něho a při těch slovech se pomalu přiblížil k jeho bratrovi, který už byl zas ve svém světě.
Natáhl jsem ruku a stáhl jsem mu sluchátka z uší. 
„Klidně Cleaner použiju na to, abych pročistil tvé otvory, chlapče. Pokud se chceš zabavit, budu ve své kanceláři. Jestli máš chuť pro nás něco udělat, tak přijď. A pak ti možná vrátím sluchátka. Možná jsi studoval v Anglii, ale slušnému chování ses zřejmě nepřiučil.“ 
Otočil jsem se a odešel z kanceláře. Nevěděl jsem, jak se tvářil, a bylo mi to vcelku jedno, Pokud je hacker a dobrý, nenechá si ujít žádnou příležitost. Ani maličkou. 
Na chodbě jsem se málem srazil s Jeffem. 
„Jdu domů,“ řekl jen suše a zmizel ve výtahu. 
„To pochybuji,“ zamrčel jsem pro sebe a vešel do své pracovny. 
„Připravte dvě kávy. Budu mít schůzku,“ poprosil jsem asistentku, když jsem kolem ní procházel. „Nebo raději tři, možná přijde i pan Tua.“

Samuru
Podíval jsem se před sebe na toho idiota, který mi stáhl sluchátka z uší. Nesnáším, když na mě někdo sahá a hlavně, když mi bere věci, jako že mě vychovává. 
Mě nějaký úřednický zmetek nebude učit, jak se mám chovat, když sám se chová jak arogantní aristokrat. 
„Pche... A to mi o mém chování říká někdo, kdo mě ani nedokáže pozdravit? Kdo se potom chová nezdvořile? A ještě jednou mi..." 
Ten parchant mi vzal sluchátka a ještě mě tak nehorázně vyprovokoval, že bych po něm nejraději ten počítač hodil. 
Cítil jsem, jak se mi roztahují nozdry a vztek se mi hromadí v žilách. 
Odsunul jsem notebook na bok a zaklapl jej. Tak pročišťovat mé otvory by se mu chtělo. Hmm...
Postavil jsem se na nohy a otočil se k Ei.
„Přijdu později, jdu se něčím zabavit."
Ei se jen pousmál. Moc dobře ví, jak reaguji na provokaci. Odešel jsem ke kanceláři toho šmejda a s úsměvem od ucha k uchu, jsem vešel dovnitř.
„Tak, copak mi chcete ukázat? Máte zarezlé zdrojové spoje? Baterka vám vypovídá službu? Nebo máte virus v hlavní zóně údajů?"
Pokud není debil, dojde mu, že narážím na něj.

Jeff
Lhal jsem Stanleymu. Nejel jsem domů. Zamířil jsem do soukromého podniku Puraibashī na kraji města. Dlouho jsem tu nebyl. Zaparkoval jsem na krytém parkovišti za budovou. Počkal jsem, až se červené světlo nad dveřmi zhasne a pak jsem vešel dovnitř. Hned u dveří jsem si nasadil masku, které zde byly připravené pro hosty.
Zásada číslo jedna – všichni mají masky. Nemají je jen výjimky, a to jsou většinou ti, co jsou placení za své služby.
„To je vzácná návštěva,“ poklonil se mi majitel klubu, který vždy byl přítomen, aby uvítal své vzácné hosty. „Dlouho jste nás nenavštívil, pane,“ ukázal rukou směrem ke krytému salonku.
„Dobrý den. Rád vás vidím,“ mírně jsem se také poklonil. „Dnes jen na skleničku,“ zamířil jsem k baru a usadil se. Barman mě pozdravil a hned mi míchal můj drink.
„To je škoda,“ posadil se vedle mne majitel klubu. „Dlouho jste u nás opravdu nepobyl.“
„Mám teď jiné zájmy,“ usmál jsem se na něj a upil ze skleničky. „Jen bych potřeboval rezervaci na středu večer. Na devátou hodinu a budeme dva.“
„Máte ji mít,“ usmál se majitel a otočil se ke dveřím. „Omluvte mě, jdu přivítat hosty.“
Znovu jsem upil a chvíli přemýšlel. Není jiné místo, kam bych teď Eikichiho vzal. Kdekoli jinde bych mu prozradil, kdo jsem.
Vytáhl jsem mobil a najel na jeho profil.
„Ve středu večer ve tři čtvrtě na devět pro tebe přijedu. Potvrď, jestli souhlasíš. Hide.“

Odeslat

Přejel jsem ještě rychle ostatní zprávy. Nic co by mne v tuhle chvíli zajímalo. Už jsem chtěl telefon schovat, když začal zvonit.
„Ano? Jsem v Puraibashī, tak jen krátce.“
„Ha ha, šel sis vyhodit z kopýtka?“
„Ne, jen si zařizuji rezervaci pro mne a společníka,“ odpověděl jsem.
Zásada číslo dvě – v Puraibashī neříkat žádná jména.
„Tak jo. Zítra si promluvíme o tom, komu dáme ten úkol. Možná mám nového hackera. Není s námi nijak spojován, mělo by to být OK. Teda pokud ho dříve nezabiju já sám,“ sdělil Stanley důvod volání.
„Dobře, zítra to probereme.“
Zavěsil jsem. Ještě jednou jsem se podíval, jestli Ei neodpověděl, ale když jsem nic nového neměl, schoval jsem telefon do kapsy.
„Tak co je nového?“ usmál jsem se na barmana a znovu se napil. Byla to spíš jen taková řečnická otázka. Věděl jsem, že mi neodpoví.

Eikichi
Samuru se vrátil z kanceláře Stana celkem pozdě. Byl naštvaný tak, jak jsem ho ještě neviděl. Zandal si notebook do batohu a podíval se na mě. V očích mu jiskřilo, jak moc se ovládal.
„Jdeme domů?”
„Ano. Luci je už doma a já čekal na tebe.”
Oblékl jsem si bundu a odjel výtahem i se Samuru k autu. Nastoupili jsme a dojeli domů.
Byl to hezký večer. Nechali jsme otevřený balkón, aby teplý vzduch proudil do pokoje. Upíjeli jsme dobré víno, co mi Samuru dovezl z Anglie a celkem dlouho se o všem bavili.
Nikdy jsem mu nelhal a on vždy přišel na to, že mě něco trápí. Řekl jsem mu vše i o Hide. Hlavně jsem mu naznačil, že podezřívám Jeffa, jen si tím nejsem zcela jistý.
„Jsi idiot. Proč ses do něčeho takového pouštěl? Co kdyby to byl nějaký úchyl a zabil tě tam? Jsi moc důveřivý. Ale… opravdu ses do něj musel zamilovat? No, nechci nic říkat, ale ten Jeff mě málem zabil pohledem. Tak nevím… Jste oba hlupáci! Ty i ten maskovanej. A já bych vám radil, abyste si pořádně promluvili.”
Samuru odešel do koupelny a během chvíle byl zalezlý u mě v posteli. Ještě jsem došel k počítači a najel na tu stránku.
Byla tam od něj zpráva, kterou jsem tolik očekával. S nadšením jsem si ji nejméně desetkrát přečetl a potom odpověděl:
„Budu čekat. Potvrzuji naši schůzku.“
Lehl jsem si vedle Samuru na volnou polovinu postele a spokojeně usnul.
Zítra ho uvidím a to je to jediné, co mě nyní zajímá.