Ren
Vyskočil jsem na nohy, když mi Mashiro vyrazil hrnek z ruky. Chtěl jsem na něj vyjet, proč to dělá, ale po jeho slovech jsem se zarazil. Než obsah konvice vylil, ještě jsem si k tomu přičichl.
„Máš pravdu. V tom hrnku to nebylo tak cítit,“ zamračil jsem se a otočil se ke dveřím, rozhodnutý jít udělat z hostinského sekanou.
Ale pak jsem se zarazil.
Hostinský o tom vlastně ani nemusí mít tušení. A takhle ani nezjistíme, kdo má na nás spadeno. Jestli je to kvůli Mashirovi, nebo kvůli mně.
„Odteď tu už nebudeme nic pít a ani jíst. Jídlo, co jsme snědli je nejspíš v pohodě. Ale pro jistotu si dáme snídani ze svého. Vodu máme taky a pak nabereme z kašny, než půjdeme na loď.“
Přesto jsem však ke dveřím došel a zasunul petlici, aby se k nám v noci nedostal nikdo nezvaný. Zavřel jsem i okenice a také i je zajistil petlicí.
„Půjdeme si lehnout, abychom mohli brzy vstát a loď neodplula bez nás. Budeme se ale střídat. Jeden z nás by měl pro jistotu vždycky zůstat vzhůru.“
Mluvil jsem sice o něco klidněji, ale přesto jsem cítil ten vnitřní neklid, ten vztek, že si někdo vůbec dovolil.
Jenže v tomhle přístavním městě se pohybuje hodně pobudů a podivných existencí. Nemuselo to být nic konkrétního, co by se týkalo jednoho z nás, Mohl to být třeba i někdo, kdo se nás chtěl pokusit v noci okrást, nebo třeba unést Mashira a prodat. Je mladý a krásný, tak bych se ani nedivil.
Věděl jsem, že jen tak brzy se tu nikdo nedováží dostat, Že budou nějakou dobu čekat, aby měli jistotu, že jsme oba mimo a teprve potom budou chtít vejít. A proto jsem se rozhodl, že jako první by měl hlídat Mashiro. Už jen proto, že na něm ta únava bylo dost patrná, a byl bledší než obvykle, Nejspíš mu není moc dobře.
„Jak se měsíc posune za tamtu věž, tak mě potom vzbuď, ano?“ zalehl jsem do postele, ale jeho jsem si stejně přitáhl k sobě, abych cítil jeho přítomnost a teplo, a byl si jistější, že je v pohodě.
Mashiro
„Dobře, budu první,“ usmál jsem se na Rana, abych odlehčil situaci, ale moc to nešlo.
Popravdě jsem se bál, co se může stát, a co nás čeká. Nebyl jsem hloupý a něco jsem cítil ve vzduchu. Už jen to, jak nás chtěli uspat tím čajem. Nechtělo se mi spát. Po celou tuhle tůru za pravdou, jsem spal jen velmi málo, nešlo mi to a neustále mě sužoval fakt, že mohu komukoliv ublížit, když ztratím sebeovládání.
„Spi a odpočiň si, já neusnu a opravdu tě probudím, až bude čas,“ políbil jsem ho na čelo a zachumlal se k němu.
Vždy mi dá pocit, že se o něj mohu opřít, a díky za to. Nemohl jsem si vybrat lepšího partnera, miluji ho.
Celou dobu jsem se díval do stropu a pozoroval světlo pod dveřmi, jestli nezahlídnu nějaký stín, ale nic. Pomalu se nachýlila doba, kdy jsem měl probudit Rena, tak jsem opatrně do něj strčil a převalil ho na záda, abych ho mohl polibky pomalu probouzet.
„Vstávej, jsi na řadě,“ pohrával jsem si s jeho vlasy, které za tu dobu docela narostly, a místy zamručel, aby mě vnímal a nespal.
Ren
Usnul jsem celkem rychle. A i když jsem pochrupoval, měl jsem celkem lehké spaní, protože vědomi, že na nás může někdo zaútočit, mi nedovolovalo tvrdě usnout.
Cítil jsem vedle sebe Mashira a vnímal i to ticho, které tu panovalo. Moje vlčí znaky jsem neschoval ani ve chvíli spánku, abych byl připravený.
„Neměl bys takhle dráždit spícího lva, nebo by tě taky jednou mohl zahryznout,“ zavrčel jsem tiše na Mashira, když si nedal pokoj a neustále mě obíral.
Zvedl jsem ruce a sevřel ho v objetí. Nadzvedl jsem hlavu, zadíval se ke dveřím a zaposlouchal se. Ale zdálo se, že je klid.
„Víš, jedno si dobře zapamatuj, Shiro. Pokud mě budeš takhle v noci budit, tak potom za sebe neručím,“ sjel jsem rukama níž.
Jednu jsem mu zasunul pod halenu a druhou pod kalhoty. Hladil jsem ho po zádech a hnětl ten jeho nádherný zadeček, který k tomu úplně vybízel.
„Co říkáš na to, kdyby ses na mě hezky usadil…“ povytáhl jsem obočí, a usmál se.
„Ale bez kalhot,“ znovu jsem mu prohmátl zadeček, a pak jsem prsty projel jeho rýhu a zastavil se s nimi u jeho dírky, na kterou jsem mírně zatlačil.
Mashiro
„Myslím si, že si to velmi dobře zapamatuji a popravdě,“ usmál jsem se a zavrněl, když se jeho ruce tak zkušeně ujaly mého zadečku.
„Budu to asi dělat každé ráno,“ dal jsem mu poslední pusu a potom slezl z postele.
Stáhl jsem si kalhoty a během chvíle i košile spadla na zem. Vše ale tak, aby se mu mé tělo hezky odhalovalo, a on viděl každý sval, který se napínal jen pro něj. Sedl jsem si na postel a stáhl z něj peřinu, abych mohl k tomu místu, které se mi velmi líbilo a rozepnul mu kalhoty. Vytáhl jsem jeho chloubu na svět a naklonil se nad ním tak, jak to často dělal on sám. Poprvé jsem to udělal. Styděl jsem to a bylo to nemotorné, ale musel jsem to zkusit. Pomalu jsem vsouval jeho úd do své pusy a jazykem kopíroval všechny nerovnosti, které na něm byly. Vtahoval a vytahoval jsem ho ven, jak kdyby to byla největší lahodnost, kterou jsem kdy měl. Snažil jsem se, ale ani jsem nemohl zabránit tomu, co se s mým tělem dělo. Když se Ren trochu nadzvedl, stáhl jsem mu kalhoty, abych mohl udělat to, co po mě chtěl.
„Ne, že se mi budeš dívat na břicho, trochu jsem přibral,“ zasmál jsem se.
Ale vážně, za poslední měsíc mi nějak narostl špek na břichu a nedalo se to shodit.
Nějak moc jsem nejedl, ale i tak. Vždy jsem byl moc hubený a teď taky, jen tohle možná tím, jak jsem jedl a nejedl narostlo.
Vyhoupl jsem se nad Rena a uchopil jeho penis, který byl ode mě dost navlhčený, abych si ho nasměroval na svůj otvor. Nasedával jsem na něj, a přitom se nahýbal pro další a další polibky.
Ren
Mashiro se zvedl z postelem a já to doprovodil zavrčením, protože jsem si myslel, že to nechá tak.
Ale on se k mé radosti postavil vedle postele a začal se svlékat.
Opřel jsem se o lokty a se zalíbením se díval, jak kousek po kousku odhaluje své krásné tělo, ale i přesto jsem občas mrknul ke dveřím, jestli je klid.
„Jsi nebezpečný muž,“ zavrněl jsem pak už spokojeně, když mě pak svlékl a začal se starat o tu správnou část mého těla.
Byl jsem překvapený, že se k tomu odhodlal, ale bylo to příjemné. Tak příjemné, že jsem jen zahrábl prsty do jeho vlasů a mírně je sevřel…
Moc nechybělo k tomu, abych Mashirově pusince věnoval svou nadílku, ale on, jako by to tušil, se v poslední chvíli zvedl.
Chytl jsem ho za boky, když začal dosedávat, a s prsty zatnutými do jeho kůže, jsem vnímal ten úžasný pocit, když jsem postupně mizel v jeho horkém nitru, které mě svíralo, vtahovalo dovnitř, a já se z toho mohl skoro zbláznit. Dech se mi zkrátil, a vzrušení v něm už se vážně nedalo přeslechnout.
„Jsi… ten nejkrásnější… muž na… světě…“ vydechl jsem po jednom z polibků, které jsem mu moc rád oplácel.
Užíval jsem si jeho pohyby s nadšením, a o to, to bylo lepší, když se Shiro sám aktivně zapojil.
Ale přesto jsem to nedokázal ustát jen tak v leže. Po chvíli jsem se zvedl, převalil ho na záda a jeho nohy přidržel pod koleny, abych se do svých nájezdů mohl víc opřít, a abych se mohl nad ním sklonit a přisát se na jeho rty ve chvíli, kdy jsem ucítil ten známý tlak, který doslova roztřásl mé tělo…
Všechna jeho slova, které řekl, jsem v tuhle chvíli potlačil do pozadí. Teď jsem měl pod sebou Mashirovo krásné tělo, které jsem obdarovával svým semenem.
Nedokázal jsem se držet zpátky ani v téhle chvíli, kdy mé přírazy byly krátké a důrazné, kdy jsem byl rozhodnutý věnovat Mashirovi každou kapku, kterou jsem mu dával najevo, jak moc ho miluji, a jak moc dobře mi s ním je.
Jen ztěžka, z posledních sil, jsem se nadzvedl v lokti a druhou rukou uchopil jeho úd napnutý k prasknutí, abych i jeho přivedl k tomu kýženému okamžiku.
Mashiro
„Ren… Rene…“ sténal jsem jeho jméno, když převzal iniciativu a bral si mě přesně tak, jak to mám rád.
Dnes to byla nová zkušenost, a vůbec mi to nevadilo, chtěl jsem se učit i v tomto směru, protože jsem toužil být tím nejlepším mužem, kterého Ren nikdy neopustí. Možná se někdy stane, že bude chtít dítě, ale já jen doufám, že si třeba nějakého sirotka vezmeme, stejně jako si vzali otcové mě. Určitě jsem se bál, že by po něčem takovém někdy zatoužil, ale dával jsem mu vše ze sebe, nic víc jsem už udělat nemohl.
„Miluji tě,“ zamručel jsem, když jsem i já přišel ke svému zdárnému konci a v orgasmické extázní křeči kropil svoje břicho.
Byl jsem úplně spokojený a jen vrněl jako koťátko, které v tuhle chvíli mělo vše, co chtělo.
Ren
Užíval jsem si tenhle celý akt o to víc, že to bylo s mužem, kterého miluji. A je prostě nádherný. A ve chvíli svého slastného okamžiku se jeho krása ještě víc znásobila.
Nemohl jsem se na něj přestat dívat, nedokázal jsem přestat poslouchat ty jeho sladké steny.
Byl prostě nádherný i v tom, jak prožíval své vyvrcholení, a když mě v sobě v tom nesilnějším okamžiku ještě víc svíral, užíval jsem si znovu a znovu ty příjemné pocity, které mi tohle spojení přinášelo.
„Jsi nádherný,“ vydechl jsem a znovu jsem ho políbil, když jsem se aspoň trošku uklidnil, a Mashiro mě už dokázal aspoň trochu vnímat.
„Jsi opravdu krásný…“
Vážně… Nevím, jestli to bylo tím, co jsme prožili, nebo tím, jak ho miluji čím dál víc, ale zdál se mi ještě krásnější než před pár dny. Byl teď…
Tak jiný… Tak krásně jiný….
A v tu samou chvíli mi došla slova, která říkal těsně předtím, než jsme se začali milovat.
Zvedl jsem svou ruku, kterou jsem ho hladil ve vlasech. Vysunul jsem se z něj a klekl si nad ním. Položil jsem ruku na jeho hruď v místě, kde mu silně a rychle bilo srdce, a pak jsem ji táhl dolů, na jeho krásné bříško…
Chvíli jsem ji tam nechal položenou… Znovu jsem se nad ním sklonil, a políbil jsem ho.
„Cesta se ruší. Okamžitě se vracíme domů,“ zašeptal jsem, ale můj tón v hlase byl nesmlouvavý.
„Umyj se a obleč. Připrav se na cestu, okamžitě se vracíme. Najíme se cestou, něco ulovím.“
Sám jsem vstal a začal se rychle oblékat.
Ne, v tomhle případě se další cesta ruší. Nepotáhnu ho někam do neznáma v tomhle stavu.
Ale…
Jak je tohle vůbec možné? Jak se tohle vlastně mohlo stát? No, teda vím jak, ale Mashiro je muž… Je to snad tím, že je posvátná kočka?
Ne, teď nad tím nebudu přemýšlet. Nejblíže je Susumův hrad, a tam se okamžitě vydáme. Mashiro musí být v bezpečí, a možná by si Susumu přeci jen na něco vzpomněl.
Mashiro
Nechápal jsem, co se děje a proč tak Ren šílí, rozhodně se mi to ale nelíbilo. To mi jako nevěří v tom, že se o sebe nepostarám? Nebo proč mi dal jako ruku na břicho? Jsem tlustý?
„Já nikam jít nechci, ráno odjíždíme lodí. Nechápu, co se s tebou děje, ale těsně u cíle rozhodně nikam jinam nejdu. Potřebuji vědět, co se mnou je, a jak se mohu ovládat. Chceš, aby se to znovu stalo? Šli jsme tak daleko... Co... Co se sakra stalo?''
Z ničeho nic jsem dokonce začal trochou brečet, ale tohle byla vážně beznaděj. Potřeboval jsem se dostat na místo, které mi jediné mohlo pomoct a Ren chtěl domů? Ani omylem.
Prudce jsem se zvedl z postele, až se mi málem zamotaly nohy. Očistil jsem se a začal oblékat. Už se mi rozhodně nechtělo spát... Nic se mi nechtělo. Nemohl jsem přijít na to, co se to tu sakra stalo.
Ren
Zarazil jsem se a poslouchal Mashira, jak skoro brečí a vzteká se současně.
Nevěděl jsem, co s ním. Chápal jsem, že tyhle nálady u něj teď zřejmě budou častěji, pokud to bude probíhat jako u ženy. Ale, to je asi tak všechno, co tak můžu odhadovat.
Jak to bude probíhat? Jak dlouho to dítě bude nosit? Jak ho porodí?
Tohle bylo pro mne něco nového. Ještě nikdy jsem se s tím nesetkal, a byl jsem z toho i docela vyplašený.
Mám mu říct pravdu, nebo mám počkat, až na to dojde sám?
„Posaď se a dobře mě poslouchej,“ ukázal jsem na postel a počkal, až se Mashiro usadí.
„Za jiných okolností, bych tě teď nosil na rukách, skákal bych radostí a všem hned o tom vykládal. Ale teď je jiná situace,“ došel jsem k němu, dřepl si před ním a chytl ho za ruce.
„Mashiro, dojít do cíle je důležité nejen pro tebe, ale i pro mne. Ale další cesta do neznáma je teď pro tebe i velké riziko. Nevíme, co nás čeká. A ty… No… Nejsi tlustý, ty jsi v očekávání, Mashi,“ jednu jeho ruku jsem mu dlaní přiložil na břicho.
„Nevím, jak je to možné, nevím proč zrovna ty. Možná proto, že jsi posvátná kočka, nebo je v tom něco jiného, o čem my nevíme. Nebo nakonec zjistíme že jsi vlastně žena," trochu jsem to odlehčil, ale vzápětí jsem znovu zvážněl.
A pak jsem sklonil hlavu a opřel si ji o jeho kolena.
„Je to radostná událost, ale mám o tebe teď větší strach, než jsem měl před chvílí. Co když se ti něco stane? Jsi… Budeš teď citlivější, můžeš se zranit, a co když na tebe někdo zaútočí? Budeš riskovat zranění nejen sebe ale i dítěte?“ mluvil jsem do jeho nohou, aniž bych zvedl hlavu.
Opravdu to bylo těžké. Radost z toho, že mohu být otcem, i když nemám ženu, že můžu mít své vlastní dítě, tu radost kazilo všechno okolo…
Mashiro
Na chvíli jsem se uklidnil, když mi rozkázal, abych si sedl, ale ve chvíli, kdy začal mluvit ty nesmysly, už jsem vůbec nic nechápal.
„Co? Co to? Proč tu říkáš tyhle hlouposti? Jak bych asi mohl být těhotný? Jsem muž, tohle není ani v mé moci. Jako to nechceš tak moc jít do toho města, že se mi snažíš namluvit něco, co prostě není reálné? Jak…“
Zarazil jsem se, když jsem si víc stiskl břicho a ucítil jsem něco trochu nepříjemného. Jak kdyby se ve mně něco pohnulo. Sice jsem se zvedl z křesla, když jsem se naštval, ale hned si sedl, když jsem si uvědomil, že možná mluví pravdu.
„Co budeme dělat?“ podíval jsem se na Rena a nějak si nedokázal ujasnit, co v tuhle chvíli cítím.
Cukl jsem sebou, když jsem uslyšel, jak někdo tahá za kliku a snaží se dostat do pokoje. Chytil jsem Rena za ruku a pevně ji sevřel, jak kdybych se poprvé něčeho bál. Ne… Bál jsem se o něco, co nemohlo existoval, ale když už to tu bylo, hodlal jsem za to i život položit.
Ren
Povzdechl jsem si, když Mashiro začal vyšilovat, že je to hloupost.
Jo, to vím taky. Opravdu mi není jasné, jak je tohle možné. A pořád mám z toho divný pocit.
Kdyby Shiro byl žena, nejspíš bych se teď radoval, že budu táta, ale takhle mi to zatím nedochází a mám z toho smíšené pocity.
„Co budeme dělat? Chci se vrátit k Susumu na zámek. Pořád jsem ho celý neprohlédli, a určitě jsme něco přehlédli, je velký a nebyli jsme všude. Určitě tam bude něco, co nám napoví, aniž bychom museli cestovat do neznámé země.“
Chtěl jsem ještě dodat, že máme čas si to rozmyslet do rána, ale v tu chvíli se ozvalo cvaknutí kliky.
Mrknul jsem na dveře. Byly bytelné a petlici jsem měl zataženou, takže se dovnitř nedostanou.
Ale i přesto jsem si připravil meč a zkontroloval, jestli jsou dobře zavřené okenice.
Bylo by dobré jim dát najevo, že rozhodně nespíme, jak si nejspíš mysleli.
Když znovu někdo vzal za kliku, vstal jsem a docela hlučně jsem udělal pár kroků, a zastavil se kousek ode dveří.
„Co chceš? Řekl jsem, že nás nemá do rána nikdo rušit!“
Nechal jsem vystoupit své lví znaky a svůj pach. Zavětřil jsem směrem ke dveřím a zahleděl se na stín pod nimi.
Po mých slovech bylo vidět zaváhání, a pak najednou stín zmizel…
„V žádném případě teď nebudeme otvírat dveře,“ zašeptal jsem tiše Mashirovi do ucha, když jsem se k němu vrátil. „Obleč se a buď připravený, kdyby bylo potřeba se bránit. Sbal si všechny věci, abychom mohli vypadnout hned jak to půjde.“
Mashiro
Bylo mi všelijak. Bál jsem se, zároveň jsem se chtěl radovat, a nejvíc brečet. Šílenství, které to ve mně probouzelo, bylo něco tolik zvláštního, že si to pohrávalo s mým srdcem, jak s nějakým klubíčkem. Každé další zabrání za kliku, ve mně probouzelo ještě větší zvíře, které se chystalo chránit něco, o čem před chvílí ani nevědělo.
„Ano,“ zvedl jsem se a šel se co nejrychleji obléct, protože tohle nemohlo počkat.
Zabalil jsem si pár dalších věcí do mošny a náhradní oblečení, protože kdybychom utíkali, rozhodně se pro tohle nebudu vracet, klidně ho nechám ležet na zemi. Pobral jsem ještě věci po zemi a přihodil je do mošny, aby se lépe nesly. Potom jsem se vrátil k Renovi a zabořil hlavu do jeho širokých zad, když stále pozoroval dveře a já chápal proč.
„Ochráníme ho, to je jasné. Určitě se o něj skvěle postaráme, to vím s jistotou, jen nevím, co on je. Doufám, že… Že uvidím, jak ti je podobný,“ objal jsem ho a najednou si uvědomil, jak se bojím své smrtelnosti.
Nevím, co ve mně roste… Jak to půjde ven, a hlavně, jestli se vůbec dostaneme z tohoto pokoje. I když stín zmizel. Moc dobře jsem cítil pach, který se mi nelíbil a přicházel z chodby.
Ren
Podle postavení měsíce bylo něco po půlnoci. Před rozbřeskem jsme měli být v přístavu, a nebo na cestě zpátky k Susumu. I když jsem se chtěl vrátit, moje rozhodnutí bylo nalomeno tím, co Mashiro říkal.
Nejdříve se ale musíme dostat z hostince.
Přemýšlel jsem, jestli mám zůstat v lidské podobě nebo se změnit ve lva. Co by bylo v tuhle chvíli lepší. Kolik je jich za dveřmi jsem mohl jen odhadovat.
Po chvíli přemýšlení jsem se nakonec rozhodl. Zůstaneme tady, dokud nebude čas odejít a vezmu na sebe zvířecí podobu. Přešel jsem k oknu a otevřel okenice. Pohlédl jsem dolů. Okna směřovala do zadní uličky, kde bylo pár křovisek a kdejaký bordel.
Svlékl jsem se, sbalil jsem své věci do vaku a pak přešel k oknu a vyhodil je ven, dolů mezi ten bordel.
„Jak se dostaneme ven, tak si ty věci vezmu, aby ses s tím nemusel tahat ty. Jen by tě to zdržovalo,“ vysvětlil jsem Mashirovi a vzal jsem na sebe zvířecí podobu.
Vyskočil jsem na postel a sledoval celou dobu dveře a hlídal i okno.
A když nebe začínalo pomalu blednout, seskočil jsem dolů.
„Půjdeme, připrav se, nejspíš se budeme muset probít. Počítám, že na nás budou čekat.“
Došel jsem ke dveřím a kývnul jsem na Mashira, aby odsunul petlici a dveře otevřel.
Mashiro
„Budu se snažit, abych ani jednoho neohrozil,“ přitiskl jsem se naposledy k Renovi, než seskočil z postele a chystala se na nás nepříjemná věc.
Své věci jsem taky hodil dolů z okna, a změnil jsem se v kočku, protože takhle jsem byl rychlejší a hbitější Bylo to pro mě i pohodlnější. Musel jsem být rychlý, už jen proto, abych Rena nezdržoval a chránil tím naše dítě.
Dítě… Stejně mi to moc nešlo o tom mluvit, nebo si to vůbec představit.
Přikrčil jsem se, když jsem otevřel dveře a couvl zpátky, abych se připravil na boj. Ren musel jít první, o tom žádná, už proto, abych mu mohl krýt záda. Hned, co se dveře otevřely dokořán, uslyšel jsem nějaké hlasy, jak se mezi sebou domlouvají, a já udělal pár rychlých skoků, abych následoval Rena, který se vydal už dopředu.
Ren
Vyběhli jsme na chodbu skoro současně. Jen. co jsem vystrčil hlavu, kolem čumáku mi proletěl šíp. Zařval jsem a hned jsem se vrhl na toho, co ještě držel luk v ruce. Nestačil se ani schovat nebo nějak bránit. Během chvilky ležel na zemi s prokousnutým hrdlem, a já znovu zařval.
V tu chvíli jsem musel probudit snad celý hostinec, ale to nám rozhodně nahrálo do karet.
„Věděl jsem, že jsi to ty!“ zavrčel jsem, když jsem zahlédl muže, které se k nám blížil zezadu.
„Takže jsi přežil,“ uchechtl se. „No, už mě nezajímáš, ale tahle kočka…“
Namířil meč proti Mashirovi, který se právě prosmýkl kolem.
„Mashiro, uteč co nejrychleji ven, jsem hned za tebou,“ křiknul jsem na Shira, když se na chodbě začínaly ozývat rozespalé hlasy, a ze dveří svých pokojů vykukovali zvědaví hosté.
Postavil jsem se doprostřed, a zatarasil tak cestu ven, aby mohl Mashiro utéct. Všichni tři, co teď stáli přede mnou, by museli přese mne projít, aby se dostali k Mashirovi nebo ven.
„Řekl jsem, že mě nezajímáš. Jsi už moc starý, tak uhni. Dostanu se tam i přes tvoji mrtvolu!“ zavrčel na mě a máchl rukou.
Ti dva, co mu stáli po boku se vrhli vpřed. Ale najednou kolem mne něco proletělo. Jedna z žen, která tady sloužila a přiběhla se podívat, co se děje, se rozmáchla a hodila na ně džbán s horkou vodou, který nesla právě jednomu z hostů.
Jeden z mužů zařval bolestí a s hlavou v rukách se zhroutil na zem.
A já toho využil a vrhnul se na toho zmetka. Ten byl větší nebezpečí než muži, které na mě poslal…
Mashiro
Udělal jsem rychlou smyčku kolem člověka, který se mi z nich zdál největší, a už si to mířil ke vchodu. Nějak jsem však nevnímal ničeho, co se kolem mě dělo, až do chvíle, kdy jsem se ohlédl, a Ren za mnou nebyl. Prudce jsem se zastavil, až se na podlaze pode mnou ukázaly pořádné rýhy od drápů a podíval se po Renovi.
Stál tam, a před ním ten člověk, který se mi moc nelíbil. Jeho pach se linul až ke mně, nebylo pochyb, že tu osobu nesnáším, a to ji ani neznám. Slyšel jsem to mohutné a hluboké vrčení mého muže, a cítil, jak moc znatelné jsou jeho znaky, jak kdyby bránil vše, na čem mu záleží a nebral ohled na sebe.
„Rene,“ rozběhl jsem se zpátky.
„Nikam nejdeš! Půjdeš se mnou, bude za tebe opravdu hodně peněz. Už teď máme zájemce,“ postavil se přede mě muž, z kterého jsem moc dobře cítil medvěda.
Už tak dlouho jsem je necítil, naposledy toho zmetka, co mě zřídil, když jsem byl dítě a chránil jsem tehdy Hirokiho. Poté si mě k sobě tátové vzali.
Napřímil jsem se a cítil, jsem mi narostly svaly. Zvětšil jsem se o jednu velikost, a moc dobře jsem cítil, jak to ve mně znovu roste. Bát se začal i on, podle jeho pohledu, který po mě hodil, ale nebylo mu to nic platné, když jsem se na něho vrhnul. Drápy jsem se zasekl do jeho hrudi tak silně, že se ta bestie nestačila ani proměnit. Jen tam stál a díval se, jak se z něj valí krev. Spadl na zem, ale poslední výdech byl můj, když jsem mu prohryzl hrdlo, a silou s ním mrsknul o stěnu.
Bako mě moc dobře trénoval, udělal ze mě silného muže, ale Ren byl stále lepší bojovník než já. Hlavně…
„Nikam!“ prskl po mě panter, který se tam objevil.
Ren
Ani bolest v noze, když se mi o ní otřely zuby druhého muže, kterého jsem si nevšímal a on se změnil na vlka, mě neprobrala tolik, jako zařvání a kravál, který k nám dolehl zespodu.
Otočil jsem se a po vlkovi se vší silou ohnal tlapou. Vletěl do našeho pokoje tak prudce, že se zastavil až o protější stěnu a tam se s kňučením svezl k zemi.
Na poslední chvíli jsem se přikrčil, když těsně kolem mého krku prosvištěl dlouhý meč. Musel jsem uskočit před dalším výpadem, ale to dalo výhodu tomu zmetkovi. Podařilo se mu kolem mě proběhnout a schody dolů bral po dvou, aby byl co nejdříve u Mashira, kterého teď zastavil panter.
Takže přeci jen. Pořád ti dva obchodují spolu. Už tenkrát byli nerozlučná dvojka, a hodně lidí se jich bálo.
Nečekal jsem na nic, odrazil jsem se, přeskočil jsem zábradlí a doskočil rovnou mezi ně.
Strhnul jsem sebou pantera, který se už hnal na Mashira. Pustili jsme se do sebe s takovou vervou, že jsme porazili snad všechny stoly i s lavicemi. Proletěli jsme zavřenými dveřmi tak prudce a s takovou silou, že jsme je vyrvali z pantů.
„Mashiro uteč!“ zařval jsem, ale neměl jsem čas se po něm dívat, protože panter byl dost neodbytný a rozhodnutý mě zabít.
„Poštvete si proti sobě všechny krále lvího království, jestli mu ublížíte!“ vrčel jsem ve chvíli, kdy jsme proti sobě na chvilku zůstali stát a připravovali se k dalšímu útoku. „A tentokrát už jim neutečete! Mashiro je syn krále lvů!“
Poslední slova snad zanikla v panteřím zařvání, když se s doširoka rozevřenou tlamou znovu na mě vrhnul, aby se do mě zahryznul.
Mashiro
I kdybych chtěl, nemohl jsem utéct, nešlo to. Už jen vidět Rena, jak se rve s tím panterem, pro mě bylo stresující, ale když mi cestu ven zatarasila ta bestie, jen jsem se zarazil a díval se na něj. Byl o dvě hlavy větší než já, ale to jen proto, že stál na zadních a jeho hruď byla přes celá futra. Podle té jizvy na tváři, to byla ta osoba, co se po ní Ren na tom tržišti díval.
„Chci jen tebe, tamten mě nezajímá. Svojí práci jsme udělali už velmi dávno, ale s tebou mám své vlastní nevyřízené účty. Pokud jsi syn lvích králů, tak nepotřebuji peníze za tvoje tělo, zabiju tě ze zábavy, a potom tvoji hlavu napíchnu na klacek a dám vedle bratrova hrobu, to bude mnohem lepší,“ udělal krok ke mně a já se napřímil.
„Koho?“ zeptal jsem se opatrně, ale připraven kdykoliv zaútočit, abych se dostal ven a neublížil tomu malému ve mně.
„Zabili ho v království divokých koček, tvoji otcové. Ale… Možná že tě prvně pořádně ojedu a až potom zabiju, abych se na tobě pořádně vyřádil,“ hrábl po mě, ale já uskočil a hned se vyhnul druhému švihu tlapou, kterou po mě vystartoval.
Ren
Pozdě jsem si uvědomil, že jsem měl mlčet. Nejspíš jsem to tím ještě víc zhoršil. Zaslechl jsem, co ten odporný medvěd říká. Kdo měl tušit, že tenkrát ten medvěd, kterého jsme zabili, když chtěl unést Hirokiho, byl jeho bratr.
Chtěl jsem jít Mashirovi pomoct, ale měl jsem co dělat s medvědovým společníkem. Panter na mě stále dorážel, a i když jsem byl větší, on byl dost mrštný a taky silný. Ani ten věk mu na síle moc neubral. Ale v jednu chvíli, kdy se ozval hluk z konce ulice, protože jsme vzbudili pozdvižení, panter ztratil na moment koncentraci, a pro mne to byl rozhodující okamžik.
Viděl jsem, jak se k nám ženou ochránci přístavu, a on se po nich také ohlédl. A já v ten moment po něm skočil. Nestačil ani uhnout, když jsem narazil do jeho boku a zahryznul se mu do krku. Sevřel jsem čelisti k sobě s co největší silou, že jsem málem dostával do tlamy křeč, ale nepustil jsem ho, i když sebou začal házet, cukat se, a snažil se dostat z mého sevření. Po chvíli jeho síla ubývala, a když k nám doběhli ochránci, už se skoro nehýbal.
Pustil jsem ho a hned se otočil k hostinci. Na nic jsem nečekal, rozběhl jsem se a jedním výskokem skočil medvědovi na záda, a i jemu se zahryznul do krku, až jsem cítil, jak mu pod mýma zubama křupou obratle.
V tu chvíli už zapomněl na Mashira, po kterém se hnal. Teď bojoval o svůj vlastní život.
Rozmáchl se tlapami, snažil se mě zachytit a servat mě dolů. A i když se mu povedlo sevřít mou hřívu, nepustil jsem ho, dokud neklesl na kolena.
Mashiro
Byl jsem v šoku, když Ren skočil na tu obludu zezadu a pořádně se mu zakousl do krku. Takhle jsem ho ještě neviděl. Viděl jsem párkrát, jak bojoval, nebo kdy šel tomu druhému po krku, ale v tuhle chvíli byl jiný. Z očí mu šel ten vztek, který se v něm hromadil a najednou vyjel napovrch. Panter neměl šanci a tento medvěd to po chvíli také vzdal a klesl s Renem na kolena. Díval se přitom po mě, jak kdyby mě chtěl pohledem probodnout.
„Zdechneš se mnou,“ zařval po mě, když jsem se nesoustředil a on mi sevřel hrdlo svou mohutnou tlapou.
Jenže naštěstí jeho síla už nebyl taková a já se mohl hbitě vysmeknout. Sám jsem se po něm vrhnul a také se mu zakousl do hrdla, tak, že jsem mu ho trhem trochu rozerval. Jen málo, ale stačilo to na to, aby se mu nedostávalo dechu. Jenže, když jsem se podíval po těch, co již v hojném počtu přihlíželi, věděl jsem, že je zle. Někteří byli zajisté na naší straně, ale někteří se chtěli přidat do boje.
„Rene… Rene… Jdeme,“ zařval jsem, když první z nich udělal krok dopředu.
Proběhl jsem mezi prvním davem lidí a chňapl po věcech, co jsme nechali venku. Museli jsme na loď a rychle pryč. Ren potřeboval ošetřit a já odpočinout. Teď bychom nezvládli cestu domů, ale cestu na lodi zajisté ano. Osud rozhodl za nás.
Ren
Musel jsem hodně rozevřít tlamu, když jsem se zahryznul do medvěda. A čelisti jsem nekompromisně sevřel k sobě s takovou silou, že mu ty obratle nakonec vážně křuply. Nemohl jsem dovolit, aby Mashirovi ublížil.
Shiro se také vzpamatoval, a vysmekl se z jeho sevření. Překvapil mě, když po medvědovi skočil a zahryznul se mu do krku zepředu. Jeho čumák se na moment otřel o můj, než ho potom pustil. Ale až teprve, když se medvěd úplně svalil na zem a už jen s posledním výdechem zachrčel, konečně jsem ho pustil.
Celý rozzuřený jsem se rozhlédl kolem, když proběhl Mashiro a zakřičel na mě.
Jasně že jdeme, co jiného nám zbývá. Ale přesto jsem se postavil proti ochráncům přístaviště a výhružně na ně zavrčel.
„Měli byste sem povolat vojáky, když sami nestačíte na obranu města! Tihle zaútočili na dva členy lví královské rodiny, chcete riskovat otevřený boj s několika smečkami lvů, pum a divokých koček?!“ vztekle jsem na ně zavrčel a ještě zařval, když jsem viděl, že se zezadu blíží další čokl, který měl zřejmě v úmyslu bláhově zaútočit.
Okamžitě se zastavil, a když jsem se podíval na něj a pak na ochránce, měli jasno, a hlavně potom, co jsem jim řekl. A konečně začali jednat.
Možná si mysleli, že se jen přijdou podívat, jak to dopadlo, jako už mnohokrát předtím a jen odklidí mrtvoly, a zkásnou odměnu za to, že nic „neviděli“. Ale tentokrát byla situace jiná… Dostali strach a oprávněně.
Konečně jsem se mohl rozběhnout za Mashirem. Zaběhl jsem za hostinec, stejně jako on, popadl jsem svůj pytel s věcmi do tlamy a společně jsme pak běželi dolů k přístavišti, kde jsme se měli nalodit.
Nechtěl jsem. Klidně bych běžel domů… Ale Mashiro svou tvrdohlavostí a tenhle zvrat, který nastal tím útokem, mě k tomu donutili…