Na zemi
Rekka seděl na pohovce v obývacím pokoji a zachmuřeně sledoval zprávy v televizi. Právě ve zprávách oznamovali událost z nějakého městečka.
„Včera kolem půlnoci došlo k brutálnímu vyvraždění místního nonstopu. V tu chvíli se zde nacházelo 20 lidí. Těla byla natolik znetvořena, že se doposud nepodařilo několik obětí identifikovat. Na místě nebyly nalezeny žádné stopy vedoucí k útočníkovi, avšak policie se domnívá, že jde o práci nějaké teroristické skupiny. V případě, že jste si všimli něčeho neobvyklého, informujte policii.“
Zprávy pokračovaly dále ale Rekka už je nevnímal, jeho mysl pracovala na plné obrátky. Těla obětí sice nebyla ukázaná, ale Rekkovi bylo ze záběru z místa činu jasné, že to nebyla práce žádného člověka. Nejhorší na tom bylo, že přesně věděl, ČÍ to byla práce, protože tohle už viděl.
Co tady dělá?
Jde po nás nebo je to jen souhra náhod?
Je sám?
Děje se snad v Pekle něco?
Je to snad další Belialův plán či zasáhl někdo vyšší?
I když Rekka žil teď na Zemi, stále měl informace o tom co se v Pekle děje. Věděl o nové hierarchii a věděl i o tom že Azazel kvůli Belialově podvodu na Harua zapomněl. A čím více času s Haruem trávil, tím více doufal, že si Haru na nic z toho, co se událo před dvěma lety, nevzpomene. Když ho tyhle myšlenky přepadly poprvé, nenáviděl sám sebe, ale postupem času, a zvláště, když viděl, že ani on není Haruovi lhostejný, své špatné svědomí začal ignorovat. On měl přece taky nárok na nějaké štěstí a lásku. A i když v hloubi srdce věděl, že na Asmodea nikdy nezapomene, stejně jako Haru nikdy podvědomě nezapomene na Azazela, tak by mohli, přeje jen zůstat spolu, žít spolu a být šťastní. Jenže JEHO příchod mohl vše zničit. A to nesmí dopustit. Ti dva se nesmí setkat.
Z dalších úvah ho vytrhl Haru.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Haru s obavami.
„Ale jistě, proč se ptáš?“ zeptal se Rekka když se trochu vzpamatoval.
„Už jsem na tebe asi třikrát volal a ty jsi ani jednou nereagoval, vypadalo to, že tě něco hodně trápí.“
„Ach to ne, jen jsem přemýšlel nad tím, čeho všeho jsou lidé schopni,“ odpověděl Rekka a kývl hlavou směrem k televizi.
Haru okamžitě pochopil. Vyvraždění nonstopu bylo hlavním tématem dne.
„Opravdu si myslíš, že to udělali nějací teroristé?“ zeptal se Haru zamyšleně.
Rekka sebou po jeho slovech trhl.
„Proč se ptáš?“ zeptal se a zkoumavě se na něj podíval.
„Nevím, mám pocit jakoby…“ odpověděl Haru a zamračil se.
„Jakoby?“
Haru vypadal, jakoby se snažil na něco vzpomenout, ale nakonec jen pokrčil rameny.
„Ani nevím, co jsem chtěl říct, mám teď v hlavě trochu zmatek.“
„Narážíš teď na ty podivné sny, které se ti zdají?“ zeptal se Rekka.
„Nevím co si o těch snech mam myslet. I když vím, že to není skutečné, cítím opravdovou bolest a strach a přijde mi to až neskutečně povědomé.“
„Některé sny se můžou zdát až příliš skutečné. I mně se občas zdají takové noční můry, až mám obavu, jestli se to skutečně nestalo,“ řekl Rekka.
Pokud si Haru začne vzpomínat sám od sebe, bude to zlé, protože on tomu nezabrání. Ale dokud může jeho vzpomínky potlačit, udělá proto cokoliv. Nechtěl přijít o další spřízněnou duši. Nechtěl prožívat další bolest ze ztráty.
„Tobě se zdají noční můry? Tomu nevěřím!“ vykulil oči Haru.
„Hahaha! Samozřejmě. Každému se někdy zdá něco nepěkného, ale když jsou na to dva, vždy se to dá lépe zvládnout. Jestli chceš, pomůžu ti. Nechci, aby ses čímkoliv trápil,“ řekl Rekka a natáhl k Haruovi ruku, aby se dotkl jeho tváře.
Haru se usmál a natiskl se na Rekkovu dlaň. Bylo tak příjemné cítit jeho teplo.
Už dlouho o Rekkovi uvažoval jinak než jen o svém kamarádovi, co ho má na starost. Zpočátku se za své city styděl, ale když si všiml, že i Rekka na něj poslední dobou pohlíží jinak, nebránil se tomu.
Ovšem ani jeden z nich se zatím o nic víc než letmé doteky nepokusil, ani se jeden druhému nevyznali. Haruovi to nijak nevadilo. Byl rád, že na něj Rekka netlačí a nechává tomu volný průběh.
Rekka na tom byl podobně.
Strašně rád by Haruovi ukázal, že dokáže udělat víc než pár letmých dotyků, ale nechtěl na něj tlačit, protože se obával toho, že by se mohl Haru vzepřít, což by mohlo mít za následek to, že si začne vzpomínat.
A to nechtěl. Takže musel trpělivě čekat, ale podle toho, jak se Haru poslední dobou k němu choval, tušil, že to možná nebude trvat dlouho.
„Půjdu udělat nějaký dobrý oběd a uděláme si pěkné odpoledne, co ty na to? Nechci myslet na nějaké hrůzy, co se kde staly. Chci být dnes s tebou,“ zašeptal po chvilce Haru a začervenal se.
Rekka měl co dělat, aby ovládl svou touhu.
„Jistě, to by bylo fajn. Budu rád.“
V Ezrielově skrýši
Ezriel seděl v kuchyni za stolem, na kterém měl otevřený laptop, a se zachmuřeným výrazem sledoval zprávy, kde právě mluvili o masakru v nonstopu. I on tušil, že to není práce člověka. Bohužel zatím netušil, jestli to způsobili andělé nebo démoni.
Ještě před několika dny by si byl sto procentně jist, že za to můžou andělé, protože ti se už několik let pokoušeli o vymýcení lidstva, jelikož v ně dávno přestali věřit. Jenže po setkaní s Murielem už si tak jistý nebyl. Sice odmítal uvěřit tomu, co mu Muriel oné noci navykládal, ale…
Měl z toho divný pocit.
Musel co nejdříve zjistit pravdu a to hlavně v Amiho zájmu.
Jenže jak to zjistit aby neohrozil toho, kterého chrání? Byl natolik ponořen do svých myšlenek, že úplně ztratil pojem o čase. Až po delší chvíli si uvědomil, že je ve srubu až moc velké ticho. Ami se měl přece jen obléci a pak se spolu měli nasnídat, takže co mu tak dlouho trvalo? Ezriel se zamračil, vstal a šel se za Amim podívat. Když otevřel dveře tak zůstal šokovaně stát. Místnost byla prázdná.
Byl natolik v šoku, že v první chvíli vůbec nevěděl co udělat. O pár vteřin později, kdy mu hlavou proběhly všechny možné scénáře, co nejhoršího se mohlo stát, začal panikařit.
Unesl ho někdo?
Ne. To nebylo možné. Bariéry byly silné, takže by se o jakémkoli nepříteli hned dozvěděl.
Schoval se?
To taky nepřipadalo v úvahu. Přesto začal pobíhat po třech místnostech, které ve srubu byly a naprosto nelogicky začal otevírat šuplíky, dívat se do mezer mezi skříní a zdí, pod ledničku, do mikrovlnky ale Amiho nikde nenašel. Teprve až po několika minutách šíleného pobíhání po srubu si všiml otevřeného okna v ložnici. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak jeho mysl začala pracovat na plné obrátky.
Jistě.
Bariéra chránící srub bránila útokům zvenčí. Ovšem nezabraňovala v odchodu. Takže Ami mohl klidně odejít, aniž by si toho on sám všiml.
Ale proč odešel?
Kam šel?
Co ho k tomu přimělo?
Proč mi nic neřekl?
Byl jsem snad já tou příčinou?
Ezrielovi vířila hlavou jedna myšlenka za druhou.
Opravdu odešel kvůli mně? Proč? Vždyť to vypadalo, že se se svou situaci vyrovnal. Nenávidí mě snad?
Ta myšlenka ho zasáhla jako blesk. Zdrceně dosedl na postel a skryl hlavu v dlaních. Chtělo se mu řvát, ale dostal ze sebe jen neidentifikovatelné skřeky.
V ten jediný moment se mu zhroutil svět.
V ten jediný moment přišel o všechno.
V Murielově skrýši
I Muriel se svými společníky zachmuřeně sledoval zprávy, které informovaly o masakru. I jemu bylo jasné, že tohle nezpůsobil žádný člověk, jenže na rozdíl od Rekky a Ezriela, věděl přesně, kdo to byl. Lirael ho už včera informoval o přítomnosti Beliala a Samhaina na Zemi. Netušil však z jakého přesně důvodu tam jsou.
Byli tam snad kvůli nim?
Ne. Nebyli zas tak důležití, aby kvůli nim Belial na Zem přivedl jednoho z Jezdců.
Bylo to snad kvůli jejich Vyvolenému?
Nepravděpodobné. Podle všeho se ocitli na Zemi ve stejnou dobu, tudíž nebylo možné aby Belial znal Murielovi plány.
Bylo to snad kvůli tomu míšenci?
Nejvíce pravděpodobné. I když Muriel neznal všechny podrobnosti, tušil, že by ten chlapec mohl být důvodem proč si Belial přivedl sebou Samhaina.
Jenže…
Proč zrovna Jezdci Apokalypsy? Pokud zprávy, které se k němu po bitvě s Urielem donesly, byly pravdivé, pak by kluk kvůli ztrátě vzpomínek neměl představovat žádnou hrozbu.
Proč teda Belial jednal takhle?
Je to snad nějaký speciální rozkaz nebo jedná na vlastní pěst?
Vzhledem k tomu, že Muriel znal Beliala poměrně dobře ještě z dob kdy byly bratři, přikláněl se spíš k možnosti, že jedná na vlastní pěst.
V tom případě to měnilo všechny plány. Zdálo se, že jejich Vyvolený je prozatím v bezpečí, a tudíž by teď jejich prioritou mělo být nalezení lidského chlapce.
Z přemýšlení ho vytrhl lehký dotek na rameni. Když se otočil, uviděl laskavou tvář svého přítele. Muriel vzal Nafielovu ruku do své a do dlaně mu vtiskl něžný polibek. Nafiel ho volnou rukou objal a tvář zabořil do jeho vlasů. Rozuměli si i beze slov. Muriel na každý Nafielův prst vtiskl láskyplný polibek, což mělo za následek jeho lehké zachvění, ale nakonec, i když nerad se vyprostil z Murielova sevření, protože to začínalo být nebezpečné. Murielovy rty, jeho horký dech a smyslná vůně přiváděli Nafiela k šílenství. Poslední dobou, čím dál víc, překračovali hranice mezi přátelstvím a láskou.
„Máš už něco v plánu?“ prolomil ticho Nafiel když se od Muriela odtáhl.
„Vzhledem k tomu čí je to práce předpokládám, že jdou po tom chlapci i když netuším proč,“odpověděl Muriel a vstal, „Liraela jsem vyslal na výzvědy, my dva půjdeme za chlapcem a ostatní nás budou jistit.“
„A co Ezriel?“ zeptal se Nafiel.
„O toho se zatím starat nemusíme, vypadá to, že Belial ani Jezdec netuší, že je tu Vyvolený. Naší momentální prioritou je to aby Belial nezískal toho kluka. Rekka je sice silný démon, s trochou štěstí by si dokázal poradit s někým jako je Belial ale Samhain to už je něco jiného,“ vysvětlil Muriel.
„Celé mi to nějak nesedí, nemohla by to být past?“
„Belial je sice zákeřný parchant ale pochybuju, že by kvůli léčce zacházel tak daleko, spíš se bude spoléhat na sílu Jezdce a bude ničit vše, co mu stojí v cestě místo toho aby jednal opatrně tak jak je obvykle zvyklý,“zavrtěl hlavou Muriel.
Pak přešel až k Nafielovi a pohladil ho po tváři.
„Neudělám nic, co by tě ohrozilo. Vždycky-„ co chtěl Muriel říct se už Nafiel nedozvěděl, protože do místnosti vtrhl Lirael, který se tvářil značně překvapeně.
„Liraeli co se stalo? Vypadáš jako bys viděl samotného Pána,“ zeptal se Muriel.
„To přímo ne ale máme velmi překvapivou návštěvu,“ odpověděl Lirael a ustoupil krok stranou, aby Muriel viděl na příchozího. Když Muriel viděl, kdo za nimi přišel, zalapal po dechu.
Ve dveřích stál Amitiel…
V úkrytu Beliala a Samhaina
Samhain ležel pohodlně rozvalený na gauči rodinného domku na předměstí, který si s Belialem zabrali hned po masakru v nonstopu a pobaveně sledoval zprávy v televizi. Belial, který seděl o kousek dál v křesle zas tak pobaveně nevypadal.
„Copak, copak trápí tě snad svědomí?“ zeptal se Samhain a ušklíbl se.
„Ne, jen není můj styl jednat takhle okatě,“ odpověděl Belial.
„Včera jsi nevypadal, že by ti to nějak vadilo. Co čekáš, že se stane teď?“ ušklíbl se Samhain.
„Naší největší překážkou je teď Muriel. Znám ho moc dobře. Když jsme ještě bývali bratry tak byl mým největším oblíbencem. Je silný, chytrý, logicky uvažuje i ve vypjatých situacích, tehdy byl sice ještě trochu naivní, ale kdyby nedošlo k jisté události, mohl s klidem nahradit i Gabriela. Právě proto se ho Gabriel snažil vyšachovat ze hry a právě proto mu zadával mise, které ho držely dlouhodobě od království dál. Nepochybuji o tom, že o nás už ví,“ odpověděl Belial.
„Představuje pro nás hrozbu?“
„Určitě ano a dost velkou, je jediný kdo by mohl zhatit naše plány a proto musíme využít výhody, kterou máme a to že víme o jejich Vyvoleném.“
„Co si myslíš, že udělá?“ zeptal se Samhain.
„Mám takový dojem, že tu není jenom kvůli tomu jejich parchantovi. Vzhledem k tomu, že tu má sebou celou jejich smečku, tak bych se vůbec nedivil, kdyby sel i po našem cíli. Jak znám Muriela a pokud bych se vžil do jeho situace, bylo by celkem logické na svou stranu přetáhnout lidského míšence,“ uvažoval nahlas Belial.
„Co z toho plyne pro nás?“ zamračil se Samhain.
„Jen to že nás čeká víc práce,“ lhostejně pokrčil rameny Belial.
Samhain něco zavrčel, ale nahlas nic neřekl.
„Copak, copak snad nemáš nahnáno,“ rýpl si pro změnu Belial.
„Ne, jen nemám rád zbytečnou práci,“ odsekl Samhain.
„Jen komplikace navíc, se kterou se dalo počítat,“ odvětil nezaujatě Belial.
Samhain ho chvíli mlčky pozoroval zpod přivřených víček, než vstal, přešel k němu, rukama se zapřel o opěrky křesla a zpříma se mu zadíval do očí.
„Rád bych znal důvod,“ zašeptal Samhain.
„Důvod?“ zeptal se Belial s pozvednutým obočím.
„Proč sis vybral zrovna mě? Vím, že to nebyla Astarothova volba. Sice jsem tě doteď nikdy nepotkal, ale vím, že jsi parchant zkažený až do morku kostí. Klidně bys bez mrknutí oka obětoval svého přítele, kdybys nějakého měl, pokud by to vyžadovala situace. Jsi manipulátor a nemáš rád, když ti někdo vzdoruje, proč teda zrovna já? Nikdy nebudu skákat, tak jak ty budeš pískat. S ostatními bys takový problém neměl, protože ti by se spíš podřídili situaci,“ řekl Samhain.
Tentokrát to byl Belial kdo zpod přivřených víček sledoval Samhaina.
„Je pravda, že jsem si tě vybral já osobně, protože jsem věděl, že i když mi budeš vzdorovat a nepodřídíš se mi tak jako ostatní bude to v určitém ohledu… vzrušující,“ provokativně se Belial usmál.
Samhain se k němu naklonil ještě blíž, pak mu nadzvedl hlavu a nehtem mu přejel po krku až ke klíční kosti, pak se mu rukou zapřel o rameno a ještě víc ho zatlačil do křesla. Kolenem mu roztáhl nohy, aby se o něj mohl lépe zapřít.
„Nemám tě rád. Nemám tě rád za to, co jsi udělal Luciferovi a taky proto že nesnáším Azazela. Líbí se mi, ale tvé chladné taktizování a to jak dokážeš každého zmanipulovat. Když jsem se od Ase dozvěděl, že sis vybral zrovna mě, byl jsem naštvaný a potěšený zároveň. Tak doufám, že mě nezklameš,“ zašeptal mu do ucha.
Belial se lehce zachvěl, chytl Samhaina pod zadkem a posadil si ho do klína. Ruce mu položil na stehna a hlavu zvrátil dozadu, aby na něj lépe viděl.
Několik vteřin si vzájemně hleděli do očí než se Samhain sklonil a kousl ho do brady. Nebyl to tak tvrdý kousanec, aby ho zranil ale dost silný na to aby ho Belial cítil. Samhain chvilku počkal, aby zjistil, jaká bude Belialova reakce a když uslyšel vzrušené vydechnutí, pokračoval dál. Rty přejel po Belialově čelisti až se dostal k uchu, do kterého ho opět kousl. Jazykem sjel po krku až k rameni, kde se zase zakousl. Rukama mu zajel pod triko, které mu následně svlékl. Ruce mu položil na ramena a pomalu mu přejel přes hrud až k pasu. Belial dosud nic neudělal a jen ho sledoval přimhouřenýma očima. Samhaina se začínalo zmocňovat vzrušení čím dál víc, což musel cítit už i Belial.
„To mám na tebe až takový vliv že tě dokáže vzrušit něco tak obyčejného?“ zeptal se provokativně Belial.
„Kdybych řekl ano, vadilo by to něčemu?“ odpověděl vzrušeně Samhain.
Místo odpovědi si ho Belial přitáhl blíž a dýchl mu na rty, špičkou jazyka mu obkroužil horní ret a pak se znovu odtáhl.
Samhain nespokojeně zamručel a zamračil se.
„Netvař se tak, ty jsi s tím začal, tak to dotáhni až do konce. Ukaž mi, co všechno umíš. Ukaž mi, jak daleko jsi schopný zajít,“ popichoval ho svůdným hlasem Belial.
„Neprovokuj mě, nejsem stejný jako ostatní. Sice se tváříš jako drsňák a máš silné řeči, ale jsi stejně vzrušený jako já,“ oplatil mu Samhain
„S tebou to vážně nebude jednoduché ani při sexu, co?“ povzdechl si Belial.
„Co sis vybral, to máš, tak si nestěžuj,“ odpověděl Samhain.
„Já si nestěžuju, jen jsem zvědavý, co uděláš dál.“
Samhain se místo odpovědi zvedl, klekl si mu mezi nohy a rozepnul mu kalhoty, které mu vzápětí i se spodním prádlem svlékl. Celou dobu se mu při tom díval do očí a sledoval jeho reakci.
„No evidentně nejsem jediný, koho dokáže vzrušit tak obyčejná věc,“ rýpl si Samhain.
„Buď poctěn. Ne každý mě dokáže tak vzrušit,“ okomentoval Samhainovo rýpnutí Belial.
Oba byli napjatí k prasknutí, ta vzájemná touha jimi lomcovala jako uragán, ale ani jeden z nich nechtěl ustoupit.
Samhain dýchl na Belialovo mužství, a ten se lehce zachvěl. Jednou rukou mu zajel do vlasů a naznačil, co chce, aby Samhain udělal. Jenže ten se nehodlal jen tak podřídit. Vyprostil se z Belialova sevření a kousek poodstoupil, na což Belial reagoval nevrlým zavrčením.
„Klídek, ty kanče. Když to uděláme takhle rychle, nebude to zábava,“ usmál se provokativně Samhain a začal se svlékat.
Bylo to poprvé, co ho Belial viděl zcela nahého a ten pohled se mu více než líbil.
Samhain poté pomalu přešel znovu až k němu a vyhoupl se mu na klín. Belial okamžitě sevřel v rukou jeho zadek a natiskl si tak Samhaina ještě víc na sebe.
Samhain se zapřel dlaněmi o Belialova ramena a dýchl mu na rty.
„Nesnáším tě. Jak já tě nesnáším,“ zasténal Samhain a zavrtěl pánví, aby cítil Belialovo tvrdé mužství na svém zadku.
Samhainova slova byla ovšem pro Beliala poslední kapkou. Prudce vstal i se Samhainem v náručí a přenesl ho ke stolu, na který ho posadil.
Pak mu v prstech sevřel vlasy a zatáhl.
„Neprovokuj,“ zavrčel.
Samhain ovšem nebyl někdo, kdo by se Beliala zalekl, proto si poposedl, aby se mohl chodidly zapřít o roh stolu, roztáhl nohy, aby Belial viděl úplně vše, zvedl pánev, a pak začal svůj zadek otírat o Belialovo mužství. Ten jen zalapal po dechu, protože něco takového nečekal.
„Jak chceš. Pak mě ale z ničeho neobviňuj,“ prskl Belial, přitáhl si Samhaina znovu k sobě a přitiskl se mu na rty ne zrovna v příliš jemném polibku.
Bral si ho tvrdě, zraňoval jeho rty, jazykem plenil jeho ústa, ale Samhainovi to nevadilo. Snažil se Belialovi vycházet vstříc a pokoušel se i převzít kontrolu, ale Belial ho nenechal. Tentokrát to byl on, kdo převzal otěže a nehodlal se toho jen tak vzdát.
Po chvilce Belial polibek přerušil, ale jen proto, aby se mohl Samhainovi zakousnout do krku a pokračovat níže. Když s dravostí sobě vlastní začal svými zuby a jazykem drtit Samhainovi bradavky, věděl, že má vyhráno. Samhain se vzepjal proti svému trýzniteli, jednou rukou zajel Belialovi do dlouhých vlasů a vydechl rozkoší.
„Do prdele, Beliale!“ vykřikl Samhain, když k jazyku a zubům přidal Belial i nehty a dráždil tak obě bradavky najednou.
„Tam taky půjdu, neboj,“ zahučel Belial.
Poté donutil Samhaina aby si lehl na stůl, roztáhl mu nohy a pokrčil je, aby měl lepší výhled na to, co ho nejvíce lákalo.
„Podrž si nohy. A hlavně sebou moc nešij. Jestli mě kopneš, budeš toho vážně litovat,“ zachraptěl Belial.
„Ať už máš v plánu udělat cokoliv, tak dělej, protože to moc dlouho nevydržím,“ zasténal Samhain a udělal co mu Belial řekl.
Vzápětí si klekl, aby měl lepší výhled na dírku, která sebou lehce cukala. Napřed po ní přejel pouze prsty jedné ruky a zaškrábal nehtem. Cítil jak se Samhainovo tělo chvěje pod jeho doteky v očekávání toho, co přijde a on ho nechtěl nechat dlouho čekat. Bez dalšího varování mu do dírky strčil hned dva prsty druhé ruky, jemně roztáhl, do vzniklého otvůrku strčil jazyk, foukl a pak lehce kousl.
„Belialeeee!“ Samhain doslova zařval, škubl sebou a vážně hrozilo, že Beliala kopne.
Ten to naštěstí čekal, proto si ho pevněji přidržel volnou rukou a začal stejně dravě jako před tím bradavky, plenit i Samhainovu dírku.
Nemohl to ale dělat dlouho, protože Samhain neměl už daleko k vyvrcholení podle sténání a pohybů pánve, takže Belial vzápětí vstal, přitáhl si Samhainův zadek víc k sobě, a pak prsty nahradil něčím mnohem větším. Zajel do Samhaina až po kořen, který ztuhl, jak se snažil překonat počáteční bolest, kterou mu způsobil tenhle barbarský nájezd do jeho těla, ovšem Belial dlouho čekat nehodlal. Ani on neměl daleko k vyvrcholení, proto po pár vteřinách začal přirážet, ale aby to Samhainovi ulehčil, protože jeho sevření bylo skoro až bolestné, začal se věnovat jeho bradavkám. Cítil, že se Samhain začíná uvolňovat a pouští ho víc do sebe, což mělo za následek, že začal rychleji přirážet.
Pokojem se ozývalo sténání, které značilo blížící se vyvrcholení, takže když se pak Samhain přitiskl na Beliala ještě víc, nohy mu obtočil kolem pasu a nadzvedl pánev, aby se mohl Belial dostat ještě dál, nevydržel to, a s dalším Belialovým přírazem jeho tělo ztuhlo v křeči, rukama objal Beliala kolem krku, zvrátil hlavu dozadu, hlasitě zasténal, a pak už kropil své i Belialovo břicho svou nadílkou.
Belial, když pocítil známé záškuby vyvrcholení a cítil, jak se na něj Samhain tiskne, cítil pod rukama jeho chvějící se tělo a poslouchal vzrušené sténání, ještě dvakrát přirazil, než taktéž zasténal, pevně Samhaina sevřel a začal ho plnit svým vzrušením.
Když vzrušení pominulo, Samhain Beliala pustil a rozplácl se na stole. Snažil se vydýchat právě prožitý orgasmus a sledoval Beliala, který na tom nebyl o nic lépe než on.
„Hech, mám takový dojem, že si spolu užijeme ještě hodně zábavy,“ zachraptěl Samhain.
„Musíš pořád provokovat?“
„Hmmm… Pokud uděláš vždycky tohle, když tě vyprovokuju, tak jo,“ uchechtl se Samhain.
„Parchante,“ zachrčel Belial, ale sklonil se a bez přemýšlení se vrhl na Samhainovi rty.
Hlavou mu probleskla myšlenka, že tohle by s Baalem nikdy neudělal.
Ale Samhain byl tak jiný.
Chtěl znovu ochutnat jeho chuť, která ho tolik lákala a provokovala.
A Samhain se nebránil. Naopak. Nabízel mnohem víc a nabízel ochotně.
A Belial toho samozřejmě využil.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Po dlouhé době tu máme další kapitolu, ve které se podíváme ke všem zúčastněným, ovšem u Beliala se Samhainem zůstaneme trochu déle. Příště se dozvíme, proč Ami přišel za Murielem, jaké následky to bude mít, a jaké kroky Belial podnikne.