V Pekle
„Ty….?“ zeptal se nevěřícně Baal, když muž před ním si strhl kapuci z hlavy.
Nebylo pochyb, že mu právě zachránil život, ale…
„Proč…? Jak…?“
„Na mé nenávisti k tobě se nic nezměnilo. Zabil jsi někoho, na kom mi velmi záleželo a je mi jedno, jestli to bylo z donucení nebo z vlastní vůle. Ale… Taky jsem slíbil, že Harua ochráním. Ať se stane cokoliv, že nedopustím, aby se mu něco stalo. A pokud by se tihle dva dostali přes tebe, s Haruem by to moc dobře nedopadlo. Navíc jsi jim pomohl, i když jsi nemusel, takže to ber jako vyrovnání účtů.“
„Ale… Jak?“
„Jsem silnější, než si všichni myslíte,“ pokrčil rameny démon.
„Co máš v plánu dál?“ zeptal se obezřetně Baal.
Z démona před sebou cítil obrovskou sílu, i když se ji on sám pokoušel potlačit.
Ne… Vlastně… Vždycky ji z něj cítil, jen si to nikdy neuvědomoval.
Možná tohle byl ten důvod, proč si ho Asmodeus tak cenil a chránil.
Baal jednu dobu pracoval jako Luciferův zvěd a slyšel hodně zvěstí o démonu jménem Rekka sloužícímu Asmodeovi. Osobně se s ním setkal jen párkrát a ani při jedné příležitosti spolu nemluvili, přesto z něj měl pokaždé podivný pocit.
Když pak zabil Asmodea, tušil, že si udělal mocného nepřítele, jenže v té době to považoval za moudré řešení.
„Nebudu se omlouvat. Můžu jen říct, že jsem udělal chybu, ale zpátky to nevrátím. Rád přijmu tvou pomoc, ale pokud obrátíš svou zbraň proti mně, bránit se nebudu,“ řekl Baal po chvilce.
„Nechápej mě špatně, Baale. Tobě nepomáhám. Pomáhám Haruovi. Tohle je jen nutné zlo, které musím překousnout, abych dosáhl nějakého výsledku. Navíc… Jsem frustrovaný a naštvaný momentálně víc na ty dva než na tebe, takže to napřed vyřídím s nimi,“ zamračil se Rekka.
„Můžete se přestat vykecávat jako dvě hrdličky?!“ přerušil jejich rozhovor Samhain.
„Poslouchej, Baale. Mám plán. Oba je nedostaneme, ale aspoň jednoho bychom mohli. Jen musíš udělat, co ti řeknu!“ zakřičel Reka a zároveň se snažil vyhnout pekelným plamenům, které proti nim poslal Samhain.
Vrhl se vpřed, ale cestu mu zastoupil Belial.
„Malý podřadný démon si dovoluje na mě vztáhnout ruku!“ zasyčel a tvář se mu stáhla hněvem.
„Ten malý podřadný démon na tebe nejen vztáhne ruku, ale nakope ti i tu tvou velectěnou manipulativní prdel!“ vykřikl Rekka a s dvěma tasenými dýkami se na Beliala vrhl.
Ten se až příliš spoléhal na svou silnou magickou obranu. Jaké však bylo jeho překvapení, když jí Rekka hladce proklouzl a on jen tak tak zablokoval výpad na svůj krk a břicho.
V příští chvíli se musel zase Rekka bránit, když na něj Belial zaútočil jak mečem, tak magií, kterou velmi dobře ovládal.
I když se Rekka od Asmodea o magii učil a věděl, jak ji používat, neměl ji rád.
„Copak, copak, hošánku. Už máš dost?! Já se ještě ani pořádně nerozehřál!“ zaječel Belial a vyslal proti Rekkovi tucet bleskových šípů.
Jedenácti z nich se dokázal vyhnout nebo je odrazit.
Tomu dvanáctému ne. Bolestivě se mu zaryl do ramene a z ochablých prstů mu vypadla dýka. Síla magie zachvátila jeho tělo a na okamžik zastřela mysl.
Viděl, jak se k němu Belial s vítězoslavným šklebem blíží, ale nebyl schopen ani mrknout.
Vzápětí ho někdo hrubě popadl zezadu za triko a odhodil stranou. Do jeho zorného pole pak vstoupil Baal, který se ohnal oštěpem a smetl překvapeného Beliala a Samhaina.
„S citem, idiote!“ zařval Rekka, když mu Baal vytrhl nešetrně šíp z ramene a oslabil tak účinky magie.
„Na jemnosti není čas,“ zamručel Baal a natáhl dlaň, aby svou magií aspoň zastavil krvácení.
„Nejsem zběhlý v léčitelské magii, takže dokážu zastavit jen krvácení. Budeš to muset nějak zvládnout.“
„Tak snadno mě neporazí,“ zamumlal Rekka.
Nechtěl přijímat pomoc od někoho, jako byl Baal, ale paradoxně to byl jeho momentální spojenec. A kdyby nebylo jeho, už teď by byl mrtvý. Té Belialově ráně by se totiž nevyhnul ani zázrakem.
„Vstávej,“ houkl Baal, když viděl, jak se Belial se Samhainem sbírají ze země a netváří se zrovna nadšeně.
„Nějak vám sklaplo, cukroušci. Mysleli jste si, že porazit mě bude tak snadné? Měli jste radši zůstat u toho šoustání a nepokoušet se mě nasrat,“ zavrčel Baal, aby na sebe přitáhl pozornost a získal Rekkovi čas na vzpamatování.
„Nemáš proti mně jedinou šanci!“ zavrčel Belial.
„Opravdu? Tak proč vypadáš ubožeji než já? Nechal jsem se sebou vyjebávat dost dlouho. Vždy jsem tě bral jako bratra, učitele a dobrého přítele. A tys toho využil a zmanipuloval mě do téhle tvé nechutné hry. A já ti naivně naletěl, protože jsem ti věřil. Ale s tím je konec. Myslíš si, že jsi silnější? Zajímalo by mě z čeho tak usuzuješ. Protože jsi starší? Máš víc zkušeností? Blázne! Vždycky jsi všechny kolem sebe podceňoval, a teď na to doplatíš!“ zařval Baal a uvolnil celou svou sílu.
Obrovská majestátní křídla rozvířila vzduch a tváře od spánků ke krku mu pokrylo tetování, které vyjadřovalo jeho sílu a postavení.
Kopí v jeho ruce zmohutnělo a stačilo jediné jeho máchnutí a ze stromů v okolí několika metrů se staly doslova třísky.
„Pojď, jestli si troufáš!“ znovu zařval Baal a Rekka se musel přikrčit pod náporem síly, která jako vlna zasáhla celý palouk.
Belial nejspíš v té chvíli pochopil, že proti němu nemá nejmenší šanci, proto se obrátil na Samhaina.
„Vyřiď ho, zatraceně! Nebo nás tu usmaží na škvarek,“ zaječel na něj.
„Tohle by se nestalo, kdybys všechny nepodceňoval, tak tu teď na mě neječ a snaž se taky sám!“ vrátil mu Samhain.
„Nehádejte se jako dvě slepice a pojďte!“ Baalův zvučný hlas se znovu rozlehl paloukem.
Pak praštil kopím do země, která se zachvěla a roztřásla okolní stromy.
Samhain se po jeho slovech vrhl vpřed následován Belialem, který se pokoušel napadnout Rekku a utržit aspoň nějaký bod.
Jenže Baal najednou změnil pravidla hry a rval se doslova jako lev. Rekka mu sice kryl záda, ale sám moc práce neměl.
Z palouku se za chvilku stalo spáleniště a třesk zbraní se rozléhal na míle daleko.
Ovšem boj už dlouho trvat neměl.
Samhain ve své pýše a zuřivosti udělal fatální chybu, kterou někdo jako Baal, byť už byl unavený a sám vážně raněný na několika místech, využil.
Když Samhainovo srdce proklálo Baalovo kopí, nevěřícně se na něj podíval.
V tu chvíli se zastavil i Belial, který dorážel na znaveného Rekku.
Ani on nedokázal pochopit, co vidí.
Samhain, jeden z mocných Jezdců, kterého by nemělo být snadné porazit, umíral.
„Jsem rád, že jsi, se do toho zapletl. Aspoň jsem konečně otevřel oči,“ zachraptěl Baal, když vytrhl kopí z těla a na zbroj mu dopadla sprška krve.
Když Samhain dopadl na záda, bez zaváhání švihl ostřím a hladce oddělil hlavu od těla. Nechtěl nic riskovat. S žádným Jezdcem ještě tu čest neměl a netušil, jestli by se z té rány do srdce nějak nevylízal. Useknutou hlavu už nerozchodí.
Pak se otočil na Beliala.
„Jsi na řadě,“ řekl nevzrušeně.
Belialovi se poprvé v očích objevil strach.
„Nemysli si, že tímhle to končí! Ani nevíš, co jsi provedl!“ zaječel skoro hystericky a než mohl Baal jakkoliv zakročit, přemístil se k mrtvému Samhainovi, objal jeho tělo a s tichým lupnutím zmizel. Nezapomněl ovšem počastovat Baala nenávistným pohledem, slibujícím smrt na všechny možné způsoby.
Teprve teď se Baal uvolnil a klesl na jedno koleno, jak ho boj zmohl. Křídla i tetování zmizelo, stejně jako kopí, o které se opíral.
Nejspíš by sletěl na zem, kdyby ho nepodepřel Rekka.
„Nevěřil jsem, že to dokážeš.“
„Popravdě? Ani já ne,“ uchechtl se Baal.
„Co teď?“
„Musíme se vrátit do paláce. Musím podat zprávu Azazelovi a zjistit, jak dopadli ti dva,“ zahučel Baal a s Rekkovou pomocí vstal.
V Azazelově paláci
Azazel seděl na trůně a zamyšleně klepal prstem o opěradlo. Od setkání s těma dvěma, kteří se tu před několika hodinami objevili, se cítil podivně nesvůj. A ať se snažil, jak chtěl na slova a tvář toho napůl lidského kluka nedokázal zapomenout.
„Ehm… Můj pane?“ ze zamyšlení ho vytrhl hlas služebného, který právě předčítal seznam naplánovaných schůzek, které Azazela ten den a ten následující čekali.
Azazel se zamračil, stoupl si a na démona před sebou se podíval, jakoby ho viděl poprvé v životě.
Pak nechal vyvolat svůj ohnivý meč a bez jediného slova, jedním mocným máchnutím usekl sluhovi hlavu.
„Všichni ven! Hned!“ zařval, ještě než se mrtvé tělo skácelo na schody.
Ostatní se po tomhle divadle rozutekli, jako hejno slepic, do kterých střelí, takže během pár vteřin Azazel v sále osaměl.
Vztekle nakopl bezhlavou mrtvolu, která se skutálela ze schodů, odvolal meč a znovu si sedl.
Ani vlastně nevěděl, proč tak vyvádí. Nikdy se ke svým poddaným nechoval krutě a nezabíjel je kvůli každé malé chybě, ale tentokrát se prostě neovládl.
Chvíli ještě seděl a zamračeně se díval na mrtvolu, jakoby ona byla příčinou všeho, než vstal a rázným krokem se vydal ze sálu směrem k žalářům.
Dal strážím rozkaz, aby s vězni naložili dle libosti, doufal však, že se nenechali moc unést a něco z nich ještě zbylo. Nerad by popravoval mrtvoly. A tomu míšenci chtěl setnout hlavu osobně. Netušil, komu patří ten démon s ním, ale nehodlal se zdržovat zjišťováním. Provinil se, když sem toho kluka přitáhl a to jako důvod k uvěznění stačí, ať už je to kdokoliv.
„Jak jsou na tom vězni?“ zeptal se Azazel po příchodu do vězení.
„Ten démon ani nepípl. Ten druhý buď křičí, nebo brečí nebo je mimo. Moc toho nevydrží, i když na člověka možná jo,“ pokrčil rameny žalářník.
„Řekli něco?“
„Ne, ani jeden z nich. Jakkoliv se snažíme zjistit důvod, proč jsou tady, ten démon mlčí a ten druhý pořád mele něco o tom, že jediný s kým bude mluvit, jste vy, pane.“
„Nemám potřebu mluvit s chátrou,“ odsekl Azazel, částečně aby přesvědčil i sám sebe.
Když pak vešel do prostoru, kde oba vězni viseli nazí za ruce na řetězech připevněných ke stropu, pocítil při pohledu na zdevastované tělo toho míšence náhlou slabost.
„Pane?“
„Nic mi není,“ zavrčel Azazel na strážného, který si všiml jeho mírného zakolísání.
„Přiveďte je k vědomí, chci si poslechnout, co řeknou mně.“
U Aimona se jim to povedlo téměř okamžitě, až měl Azazel dojem, že bezvědomí jen předstíral.
„Můžu tě ušetřit, pokud mi řekneš, proč jsi ho sem přivedl a na čí rozkaz pracuješ.“
„Stejně bys mě neušetřil. Ne ve stavu v jakém jsi teď. Můžu ti říct jen jedno. Byl jsi podveden, a pokud toho kluka zabiješ, budeš toho navždy litovat. Ten žal tě zničí,“ zachrčel Aimon.
Azazel vztekem zalapal po dechu, ale než se zmohl na výbuch hněvu, ozvalo se vedle něj bolestné zasténání, když se konečně začal probouzet i Haru.
Černé vlasy slepené špínou a krví mu padaly do zelených očí, kterýma na Azazela smutně hleděl.
„Aza…zeli…“ zachroptěl Haru a vzápětí bolestivě vykřikl, když mu jeden ze strážných pohladil už tak zrasované záda bičem.
„Oslovuj ho „pane“, ty smradlavá kryso!“
Haru už neměl sílu plakat, už neměl moc síly ani na to, aby křičel, ale přesto se zadíval Azazelovi do očí a doufal, že tam najde alespoň trochu citu.
V jeho očích ovšem viděl pouze směsici odporu a vzteku.
Náhle však Azazel zakolísal a chytl se za hlavu.
„Nechte mě být!“ odstrčil strážné, kteří se ho snažili podepřít.
Když se vzpamatoval, zadíval se na Harua tak, že ten měl dojem, že ho snad zabije na místě.
Jen zatajil dech, když Azazel vyvolal meč a přesekl železné řetězy, které ho poutaly ke stropu jako nic.
Haru se žuchnutím dopadl na zem, bolestivě si narazil bok a podle zvuku si nejspíše zlomil i nějaké kosti. Neměl ovšem moc času zjišťovat jaké, protože mu najednou někdo sevřel vlasy a škubnutím mu zvedl hlavu.
„Kdo, sakra, jsi!“ zavrčel mu Azazel do tváře.
„Ty víš, kdo jsem, jen si musíš vzpomenout,“ zašeptal Haru.
Chvilku se nic nedělo, až si Haru myslel, že by mohl konečně uspět, ale o iluze ho vzápětí připravila silná rána pěstí, která ho připravila o vědomí.
Azazel si otřel ruku do pláště a vstal.
„Dělejte si s nimi, co chcete. Ale večer, zvláště tenhle, bude při vědomí a vcelku. Osobně ho chci zlomit a zničit,“ zavrčel Azazel, když vycházel z žaláře.
Do večera ho čekala ještě spousta práce, ovšem ať dělal cokoliv, nedokázal zapomenout na ty zelené oči plné bolesti a smutku. To ho samozřejmě dráždilo a štvalo, proto ten den přišlo o svou práci hodně démonů. Později se o tomhle dni mluvilo jako o Azazelově dni hněvu.
Původně chtěl Azazel popravu provést veřejně, ale jeho vnitřní hlásek ho nabádal, ať to nedělá. Nakonec se proto rozhodl, že popravu provede v trůnním sále, kam bylo pozvaných všech pět nejvýše postavených démonů.
K jeho překvapení a zlosti se však nedostavil ani jeden. S Naberiem nepočítal, protože ten měl dost své práce a většinou se těchto věcí neúčastnil, pokud ho Azazel přímo osobně nepožádal. Nepřítomnost Sitraela by ještě taky překousnul, stejně jako Mitriela, protože ti dva bez sebe neudělali ani krok. Ale Baal s Belialem? Jeho přímí podřízení? A nebyli zde? A co víc, podle zpráv nebyli vůbec k nalezení?
Azazel zaskřípal zuby a sevřel opěradlo trůnu, aby nevytáhl meč a nerozsekal všechno, co mu stálo v dosahu.
Neměl však moc času na přemýšlení, protože v tu chvíli se otevřely dveře a dva strážní dovnitř doslova vhodili vězně.
Oba byli při vědomí, a i když jejich těla byla tak zdevastovaná, že by na nich člověk
horko těžko hledal neporušenou kůži, měli ruce i nohy a jejich oči, byť zastřené bolestí byly plné odhodlání. A přesně to Azazel teď potřeboval. Aby je mohl sám zlomit, aby je mohl sám zničit.
„Máte poslední možnost mi sdělit, kdo jste, kdo vás poslal a co je vašim cílem,“ zaburácel Azazelův hlas z trůnu a rozlehl se síní.
Odpovědi se však nedočkal. Aimon jen zavrtěl hlavou a Haru sklopil oči. Už věděl, že jeho slova k Azazelovi nedolehnou.
Ale přesto, když k nim Azazel sestupoval s plamenným mečem v ruce, přesto pocítil potřebu mu říct ještě poslední slova.
„Nelituju ani jedné minuty strávené s tebou. A ať už má duše najde nebo nenajde klid, nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě a chci, abys věděl, že ti to nevyčítám. Není to tvoje vina,“ zašeptal, když se k němu Azazel přiblížil a po tváři se mu svezla osamocená slza.
V Azazelovi vzplál vztek.
Zase o tom mluví?!
S mohutným řevem roztáhl svá obrovská křídla a zvedl meč.
Co na tom, že ho chtěl ještě před chvilkou zlomit?
Zabije ho rychle a hned, aby nemusel poslouchat ty jeho žvásty!
Jeho meč však nedopadl. Alespoň ne tam, kam chtěl.
Místo toho se ozval třesk, jak se jeho zbraň střetla s jinou.
Když plameny obou zbraní pohasly, Azazel se zavrčením o krok ustoupil.
„Sitraeli? Chci říct, pane?“ zamrkal překvapeně Aimon, když konečně spatřil postavu, která se postavila Vládci pekla.
Koutkem oka za sebou viděl i Baala a Rekku, kteří zrovna pacifikovali strážné.
„Přece sis nemyslel, že bych tě nechal zabít?“ usmál se Sitrael, přešel k Aimonovi, přesekl mu pouta a pak přes něj přehodil svůj plášť, který si sundal z ramen.
K Haruovi přistoupil zase Rekka a taktéž mu přesekl pouta a přehodil přes něj plášť.
„V pořádku?“ zašeptal, když se k němu sklonil a pohladil ho po tváři.
Haru jen přikývl, bál se, že kdyby promluvil, hlas ho zradí.
„Co to má, sakra, znamenat?!“ zařval Azazel, který se konečně vzpamatoval ze šoku.
„Nic. Jen zachraňuju Peklo a tvůj zadek, Azazeli,“ řekl nevzrušeně Sitrael, „všichni odejděte! Pokud nechcete přijít k úrazu, tak se seberte a zmizte!“
„Nejsou to tví podřízení, abys jim rozkazoval,“ zasyčel Azazel.
„Věř mi, že nechceš, aby byli u toho, co teď přijde,“ řekl vážně Sitrael.
„Jak se opovažuješ!“
„Azazeli!“ tentokrát to byl Rekka, který vystoupil dopředu a kterého Azazel až teprve teď zaregistroval.
„Ty jsi…?“ k překvapení všech Azazel upustil meč a vztek vystřídalo překvapení a zmatek.
„Je načase, aby sis konečně vzpomněl!“ vykřikl Rekka, a než Azazel mohl cokoliv udělat, přiskočil až k němu, na hruď mu prstem nakreslil jednoduchý symbol a zároveň přitom strhl náramek, kterým Belial před dvěma lety spoutal jeho vzpomínky, a který si sám Azazel nemohl sundat.
Azazel zalapal po dechu a klesl na kolena.
Hlavou mu vířily vzpomínky a jednotlivé střípky se skládaly do uceleného obrazu.
Bolestivě zařval a zhroutil se na zem, kde se svíjel a držel se za hlavu.
„Azazeli!“ vykřikl Haru, když to viděl a chtěl se k němu vrhnout, ale zastavila ho Sitraelova ruka.
„Ne. Teď je to jen na něm.“
„Ale…“ vyhrkl Haru.
Bylo pro něj těžké dívat se na Azazela svíjejícího se v bolestech a nemoci nic udělat.
„Možná by k němu měl jít, třeba by ho uklidnil,“ ozval se Aimon, když Azazelův amok neustupoval.
Sitrael nakonec po chvilce váhání přikývl a povolil stisk, kterým Harua držel na místě.
Ten neváhal a okamžitě se vrhl vpřed.
Nevšímal si ran, které utržil, když Azazel kolem sebe máchal rukama.
Klekl si, chytil jeho hlavu do dlaní a přitiskl si ji na hruď.
„Už je to dobré. Jsem s tebou. Už tě nikdy neopustím,“ šeptal mu do ucha a hladil ho po vlasech, aby ho uklidnil.
A zdálo se, že to zabírá, protože po chvilce přestal Azazel konečně řvát a i jeho tělo už se jen občas otřáslo ojedinělým záškubem.
„Azazeli,“ zašeptal Haru, když bylo konečně po všem.
Azazel se namáhavě a pomalu zvedl do kleku a podíval se na Harua, jakoby ho zaregistroval až teď.
„Haru… Můj Bože, co to…“ zašeptal v šoku Azazel, natáhl ruku a konečky prstů mu přejel po tváři.
„Jsem v pořádku…“ vzlykl Haru a usmál se.
„Haru!“ vykřikl Azazel a vrhl se vpřed, aby mohl svého milého pevně obejmout ve své náruči.
„Nechte nás prosím chvilku o samotě. Dejte nám tak deset minut, pak se vraťte. Asi si máme o čem popovídat,“ zašeptal Azazel směrem k Sitraelovi, Baalovi, Rekkovi a Aimonovi.
Sitrael přikývl a společně pak všichni čtyři vyšli na chodbu.
Když za nimi zapadli dveře, povolil Azazel své sevření a na délku paží od sebe Harua odtáhl, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.
Skoro se nezměnil. Měl pořád ty krásné zelené oči, černé vlasy byli trochu delší a jejich konce mu dopadali na ramena, obličej byl pořád trochu zženštilý, ale přesto získal i něco z mužnosti.
Ale všechno to překrývala spousta ran, které pokrývaly celé Haruovo tělo.
„Tohle jsem způsobil já?“ zašeptal Azazel smutně a několika míst se dotkl.
„Ne, to jsi nebyl ty,“ odpověděl stejně tiše Haru a zvedl si jeho ruku ke rtům.
„Haru…“
„Nemluv o tom, prosím. Nebyla to tvoje vina. Já věděl, do čeho jdu. Nechci, aby ses tím trápil, ano?“ zakryl Haru Azazelovy rty svými prsty, aby mu zabránil říct cokoliv dalšího.
„Teď je nejdůležitější jen to, že jsme zase spolu,“ usmál se povzbudivě, a pak se naklonil, aby své prsty nahradil svými rty.
Azazel jen vydechl, a váhavě polibek opětoval.
Když však ochutnal Haruovu chuť, opět ho pevně sevřel v náruči, jednou rukou mu vjel do vlasů a polibek prohloubil.
Dal do něj všechny své city a Haru je přijal.
„Omlouvám se,“ šeptal Azazel, když polibek přerušil a místo toho pokryl něžnými polibky celý Haruův obličej.
Haru jen přikývl a objal Azazela kolem krku.
Z očí mu vyhrkly slzy, ale tentokrát to byly slzy štěstí.
V Astarothově paláci
Astaroth stál s rukama za zády v kamenné síni, kterou ozařoval svit z bezpočtu svící a zamračeně se díval na bezhlavé Samhainovo tělo, které leželo na žulovém oltáři.
Ne, že by cítil nějakou lítost, byl spíše naštvaný z morálního hlediska.
Samhain byl jeden z nejsilnějších a v boji proti Razielovi počítal hlavně s ním.
Kromě toho musel ukočírovat zbylé tři Jezdce, kteří hrozili vpádem do Azazelova paláce, aby si Baala podali. Ne, že by jim na Samhainovi tolik záleželo, ale brali to stejně jako Astaroth. Byli nerozluční a společně rozsévali zkázu, bolest, strach a smrt. A teď byl jeden z nich pryč a to mohlo poškodit jejich jméno.
Další obavy měl z toho, co udělá Azazel, až se dozví pravdu. I když Astaroth jednal sám za sebe, přesto byl v podstatě Azazelův podřízený, a jeho spojení s Belialem a pokus o zabití toho jeho napůl lidského spratka a Baal by mohlo být brané jako velezrada.
Kromě toho u sebe schovával Beliala, který je teď už nejspíše hledaný, a už jen za to by mohl být popraven.
Jenže Astaroth nebyl jen tak někdo, kdo by se snadno vzdával. Sice bude únavné bojovat jak proti Azazelovi, tak proti Razielovi pokud na to dojde, ale měl v rukávu ještě pár trumfů.
S posměšným šklebem na rtech se vydal do svých komnat, kde už na něj čekal Belial, který ležel nahý na posteli s rukama svázanýma za hlavou.
Astaroth se nad něj naklonil a nehty mu přejel od břicha až ke krku.
„Prosím, už ne…“ zasípal Belial jehož tvář byla zborcená potem stejně jako hnědé vlasy rozhozené na polštáři a prosebně na Astarotha upíral své tmavě modré oči.
Jeho tělo se třáslo vyčerpáním a bolestí.
„Che, kdo by si pomyslel, že velký Belial, bude někdy takhle kňučet. Ale není ti to nic platné. Samhainovu smrt si ještě neodčinil,“ zašklebil se Astaroth, svlékl se a vyhoupl se nad Beliala.
Ten znovu zanaříkal a chabě sebou zazmítal v poutech.
Astaroth se vítězoslavně usmál, a pak se sklonil, aby mohl znovu plenit to chvějící se tělo pod sebou.
Na Zemi
Muž v mikině s kapucí staženou do čela stál na střeše jednoho domu a zíral do tmavé noci. Cítil, že se něco změnilo. Cítil, že přichází změny. A on, tentokrát nebude stát bokem.
S povzdechem seskočil dolů, ladně přistál v pěkně udržované zahradě, bez problémů přeskočil nízký plotek a pak se vydal nazdařbůh do noci.
V Nebi
Muriel stál v Gabrielově pracovně a opět se ztratil ve vzpomínkách. Začínal o sobě pochybovat. Začínal pochybovat o tom, že tahle mise dopadne dobře. Andělé se začínali bouřit a on, společně s hrstkou nejvýše postavených andělů neměl šanci nepokoje uklidnit. Amitiel se stáhl do sebe, jeho síla se neprobouzela a celou dobu trčel jen v komnatách a odháněl každého, kdo se k němu jen na krok přiblížil. Taky tu byl Tirael, který se chtěl pomstít za smrt svého bratra a Ezriel, který ve svém šílenství zničí vše, co mu bude stát v cestě. Navíc se k jeho uším donesly podivné zvěsti o Belialovi a Samhainově smrti, ale těm moc nevěřil. Kdo by byl tak mocný, že by mohl zabít jednoho z Jezdců? A to nemluvil o Razielovi a jeho neznámých plánech.
„Kdybys tu byl ty, nejspíš bys už řešení našel,“ zachraptěl do ticha a hořce se usmál.
„Vůbec netuším, co mám dělat,“ vykřikl, rozhodil bezmocně rukama a zadíval se na Gabrielův obraz, jakoby od něj mohl dostat nějakou odpověď.
„Něco vymyslíme,“ ozvalo se mu najednou za zády, až sebou polekaně škubl a otočil se.
Před ním stál Nafiel a laskavě se usmíval.
Muriel zaťal ruce v pěst.
„Proč jsi vždycky tak…“ procedil skrz zuby Muriel.
Nikdy by Nafielovi neublížil, ale teď měl chuť zakroutit mu krkem.
„Nemůžeš aspoň jednou křičet. Seřvat mě, že dělám všechno špatně a jsem úplný idiot?! Vrazit mi jednu, abych se vzpamatoval?!“ rozkřičel se, chytl Nafiela za košili a přitáhl si ho blíž.
„Ty víš, že bych to nikdy neudělal,“ odpověděl tiše Nafiel a prsty pohladil překvapeného Muriela po tváři.
„K čertu s tebou,“ procedil Muriel skrz zuby, ale místo toho, aby se od Nafiela odtáhl, si ho přitiskl na tělo a přisál se mu tvrdě na rty.
„Tak tě donutím, abys mi jednu vrazil,“ řekl zadýchaně, když polibek přerušil.
Někde mezi světy, Razielův palác
Nebylo jednoduché tohle místo najít, ale po důkladném hledání a pozorování se mu to nakonec podařilo. Stráže, kteří se ho pokusili zastavit, bez mrknutí oka zlikvidoval, takže teď procházel nikým nerušen dlouhou chodbou, která vedla ke dveřím do trůnního sálu.
Věděl, že už na něj bude čekat. Svou přítomnost nijak neskrýval, protože to neměl za potřebí.
A proto, když rozrazil těžké dveře a vstoupil do sálu, prostorem se rozlehl zvučný Razielův hlas.
„Ale, ale, to jsou k nám hosti! Copak tě ke mně přivádí, Ezrielku?“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: A je tu konec! Kdo by to čekal! Ale stal se zázrak a společnými silami s Kanji jsme to zvládly! Uzavírá se nám děj kolem Harua a Azazela, ale otevírá se zase nový. V další řadě, kterou nevím, kdy začneme psát, se zaměříme víc i na ostatní a na ty, kteří ještě nedostali moc prostoru.
Díky všem, kteří dočetli tuhle řadu a snad se sejdeme i u té další!